Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 741/2010Usnesení NS ze dne 28.07.2010

HeslaPřekážka věci rozhodnuté
Řízení o dovolání
Vyhoštění
KategorieA
Publikováno40/2011 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.741.2010.1
Důvod dovolání

265b/1h

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 11 odst. 1 písm. f) tr. ř.

§ 265k odst. 2 tr. ř.

§ 57 odst. 1 tr. zák.

§ 57 odst. 3 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 741/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. července 2010 o dovolání, které podal obviněný S. H. H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 100/2008, takto:

Z podnětu dovolání obviněného S. H. H. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, v celém rozsahu.

Zároveň se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušuje i rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008, a to v celém výroku o trestu.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný S. H. H. byl rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008, uznán vinným trestným činem porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), jehož se dopustil skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tento trestný čin byl obviněný S. H. H. odsouzen podle § 150 odst. 1 tr. zák. a § 57 odst. 1, 2 tr. zák. k trestu vyhoštění z území České republiky na dobu 6 let. Podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému uložen i trest propadnutí věci, přičemž jednotlivé věci, jichž se tento trest týká, jsou uvedeny ve výroku o vině ve zmíněném rozsudku. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byly poškození odkázáni s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný S. H. H. odvolání, které po jeho upřesnění v odvolacím řízení zaměřil jen proti výroku o uložení trestu vyhoštění. O odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, jímž ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný S. H. H. podal dne 19. 1. 2010 proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, prostřednictvím svého obhájce tzv. blanketní dovolání, které však neopřel o konkrétní dovolací důvody a námitky a ani nenavrhl žádný způsob rozhodnutí věci Nejvyšším soudem. Dne 24. 3. 2010, resp. poté písemně dne 29. 3. 2010, tedy téměř jeden měsíc po uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu, pak obhájce obviněného doplnil dovolání o odkaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a o skutečnosti, o které opírá existenci citovaných dovolacích důvodů. Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, podle názoru obviněného neexistuje žádný přímý důkaz o tom, že by naplnil skutkovou podstatu trestného činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. V uvedených souvislostech obviněný především zpochybnil naplnění subjektivní stránky tohoto trestného činu a odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k otázce zavinění. Jak dále obviněný zdůraznil, v posuzované věci je neudržitelná hypotéza, že uvedl předmětné věci do oběhu na základě jejich přepravy do místa údajného prodeje, protože nelze vyloučit, že označené věci toliko přechovával. Podle přesvědčení obviněného nemůže ve vztahu k jeho osobě platit ani zásada, že neznalost zákona neomlouvá, neboť uvedená skutková podstata má blanketní dispozici a vychází z předpisu, který je i českému občanovi poměrně nesrozumitelný.

V souvislosti s dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný uplatnil i námitku, že v řízení o odvolání nepostupoval Krajský soud v Ústí nad Labem zcela standardně, protože obviněného nepoučil o důsledcích „částečného zpětvzetí“ jeho odvolání. Dále podle názoru obviněného odvolací soud upřel jeho obhájci „právo přednést závěrečný návrh“.

Pokud jde o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, obviněný S. H. H. považuje uložený trest vyhoštění za nepřiměřený, protože výrazně přesahuje i horní hranici trestní sazby trestu odnětí svobody stanoveného za trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák., pro který byl stíhán a odsouzen. Podle obviněného soudy nižších stupňů nesprávně posoudily otázku přípustnosti trestu vyhoštění, neboť spáchaným činem neohrozil bezpečnost lidí ani majetku, navíc obviněný žije na území České republiky déle než 10 let, má zde povolen dlouhodobý pobyt a má tu i pracovní a sociální zázemí. Obviněný odmítl názor soudů nižších stupňů, které zpochybnily jeho dosavadní podnikatelské aktivity s poukazem na speciální recidivu trestné činnosti obdobného charakteru, přičemž podle obviněného uložení trestu vyhoštění je v jeho případě též v rozporu se zájmem na spojování rodin, protože jeho manželka a dcera jsou na území České republiky již od doby před vyhlášením odsuzujícího rozsudku.

Závěrem svého dovolání obviněný S. H. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně obviněný upozornil i na skutečnost, že v předchozím tzv. banketním dovolání požádal o odklad výkonu trestu vyhoštění do právní moci rozhodnutí o dovolání.

Nejvyšší státní zástupkyně se vyjádřila k dovolání obviněného S. H. H. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Pokud jde o přípustnost dovolání obviněného, podle názoru státní zástupkyně za situace, když soud prvního stupně nepostupoval v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. řádu, nelze přičítat k tíži obviněného jeho původní obsahově nedostatečné dovolání podané v dovolací lhůtě. Jak dále k obsahu samotného dovolání státní zástupkyně zdůraznila, obviněný svým vyjádřením v řízení před odvolacím soudem omezil rozsah jeho přezkumné činnosti toliko na výrok o trestu. Podle státní zástupkyně pak soudy nižších stupňů pochybily při ukládání trestu vyhoštění, takže námitky obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu proti uvedenému druhu trestu jsou opodstatněné. Státní zástupkyně je především přesvědčena, že uložení tohoto druhu trestu obviněnému je v rozporu se zájmem na spojování rodin, přičemž soudy nižších stupňů pečlivě nezkoumaly ani to, zda má obviněný na území České republiky pracovní zázemí. Státní zástupkyně nesouhlasí ani s jejich závěrem, v němž se vypořádaly s uvedenou podmínkou tak, že z opakování trestné činnosti obviněného páchané v rámci jeho podnikání dovodily neexistenci pracovního zázemí.

Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud musel nejdříve zkoumat, zda v posuzované věci nepřichází v úvahu odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu, protože obviněný S. H. H. podal své dovolání dne 19. 1. 2010, aniž by v něm výslovně uvedl dovolací důvody a formuloval konkrétní okolnosti, o které opírá své podání, přičemž zde neuvedl ani návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Takové podání by tedy za jiných okolností nesplňovalo náležitosti obsahu dovolání ve smyslu § 265f odst. 1 tr. řádu. Soud prvního stupně proto vyzval obviněného k odůvodnění dovolání ve lhůtě dvou týdnů (viz č. l. 276 trestního spisu vedeného u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 5 T 100/2008), aniž by však výslovně obviněného upozornil na konkrétní způsob doplnění podaného dovolání a na důsledky spojené s tím, pokud nevyhoví této výzvě.

Jak dále Nejvyšší soud zjistil z téhož trestního spisu, obviněný S. H. H. doplnil zmíněné tzv. blanketní dovolání prostřednictvím svého obhájce až dne 24. 3. 2010. Ze spisových podkladů je pak zřejmé, že obhájce obviněného odeslal tohoto dne doplněné dovolání elektronickou poštou a adresoval ho soudu, který rozhodl ve věci v prvním stupni, přičemž písemné vyhotovení doplnění dovolání obviněného došlo soudu prvního stupně dne 29. 3. 2010 (viz č. l. 284 trestního spisu).

Nejvyšší soud k tomu připomíná, že podle § 59 odst. 1 a 2 tr. řádu lze podání učinit mimo jiné v elektronické podobě podepsané elektronicky podle zvláštních předpisů. Tímto zvláštním předpisem je zákon č. 227/2000 Sb., o elektronickém podpisu a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o elektronickém podpisu“), který mimo jiné upravuje používání elektronického podpisu, elektronické značky, poskytování certifikačních služeb a souvisejících služeb poskytovateli usazenými na území České republiky (viz rozhodnutí pod č. 58/2007 Sb. rozh. tr.). Z doplnění dovolání obviněného S. H. H. zařazeného v trestním spise na č. l. 279 je zřejmé, že dne 24. 3. 2010 obhájce obviněného zaslal soudu prvního stupně toto podání prostřednictvím své elektronické pošty (tzv. e-mailem), aniž by ho elektronicky podepsal a současně uvedl, kdo je poskytovatelem certifikačních služeb podle zákona o elektronickém podpisu, a bez toho, aby připojil příslušný certifikát k podanému dovolání, resp. k jeho doplnění. Jde tedy o podání učiněné v rozporu s ustanovením § 59 odst. 2 tr. řádu. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu § 11 zákona o elektronickém podpisu se v oblasti orgánů veřejné moci, a tudíž i pro podání učiněná v rámci trestního řízení, mohou za účelem elektronického podpisu používat pouze zaručené elektronické podpisy a kvalifikované certifikáty vydávané akreditovanými poskytovateli certifikačních služeb. Orgán veřejné moci přijímá a odesílá datové zprávy včetně zaručených elektronických podpisů a kvalifikovaných certifikátů prostřednictvím elektronické podatelny. V projednávaném případě tedy učinil dovolatel, tj. obviněný S. H. H. prostřednictvím svého obhájce, takové podání v elektronické formě (doplnění tzv. blanketního dovolání), které nevyhovělo zákonným požadavkům obsaženým v citovaných ustanoveních trestního řádu a zákona o elektronickém podpisu.

Jak dále vyplývá ze spisových podkladů (viz č. l. 284 trestního spisu), doplněné dovolání obviněného S. H. H. v písemné podobě došlo soudu prvního stupně dne 29. 3. 2010, tedy po uplynutí zákonné lhůty pro podání dovolání uvedené v § 265e odst. 1 tr. řádu. Z č. l. 269 a 271 trestního spisu je totiž zřejmé, že opis napadeného usnesení odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 29. 12. 2009 a jeho obhájci dne 31. 12. 2009. Zákonná lhůta pro podání dovolání tedy v posuzované věci uplynula ve smyslu § 60 odst. 3 a § 265e odst. 2 tr. řádu dnem 1. 3. 2010.

V podání směřujícím k doplnění dovolání pak obviněný S. H. H. rozvedl konkrétní okolnosti, o které opírá uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Soud prvního stupně však po podání původního obsahově nedostatečného dovolání před jeho doplněním nepostupoval zcela v souladu s ustanovením § 265h odst. 1 tr. řádu, jak byl povinen učinit. Z jeho pokynu zařazeného na č. l. 276 trestního spisu totiž není zřejmé, v jakém rozsahu soud prvního stupně poučil obviněného o povinnosti odstranit obsahové nedostatky původního tzv. blanketního dovolání a zda ho upozornil i na důsledky, pokud dovolání nedoplní. Proto Nejvyšší soud dospěl ve shodě s názorem státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k závěru, že dovolání obviněného je i přes zmíněné nedostatky způsobilé k projednání a nemůže být odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. řádu. Jestliže totiž soud prvního stupně nedodržel postup vyžadovaný ustanovením § 265h odst. 1 tr. řádu, nelze toto jeho pochybení přičítat obviněnému k tíži, i když v době doplnění požadovaných obsahových náležitostí dovolání již uplynula lhůta k podání dovolání, v níž lze měnit rozsah a důvody dovolání (přiměřeně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 798/2002, publikované pod č. T 510. ve svazku 22 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003).

Vzhledem k tomu se mohl Nejvyšší soud zabývat i námitkami obviněného S. H. H., jimiž teprve v doplnění svého tzv. blanketního dovolání podložil jím tvrzené naplnění uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, byť v dovolacím řízení nebylo možné přihlížet ke všem z nich.

Nejvyšší soud především neakceptoval námitku obviněného S. H. H., v níž s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu odvolacímu soudu vytkl, že nesprávně posoudil rozsah své přezkumné činnosti a že se měl zabývat všemi odvolacími důvody, které byly vyjádřeny v odvolání obviněného.

K tomu na podkladě trestního spisu Okresního soudu v Teplicích vedeného pod sp. zn. 5 T 100/2008 Nejvyšší soud zjistil (viz č. l. 220 tohoto spisu), že obviněný S. H. H. podal odvolání bezprostředně po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně a napadl jím toliko výrok o trestu. V písemně podaném odvolání však obviněný napadl rozsudek soudu prvního stupně jednak ve výroku o vině, jednak i ve výroku o trestu. Jak je dále patrné z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 12. 8. 2009, obviněný k dotazu předsedkyně senátu odvolacího soudu a po poradě se svým obhájcem zaměřil své dovolání jen proti výroku o trestu, a to konkrétně trestu vyhoštění. Tím tedy obviněný v souladu se svým dispozičním právem týkajícím se podaného odvolání vymezil (omezil) rozsah a obsah přezkumné činnosti odvolacího soudu. Přitom obviněný byl u veřejného zasedání odvolacího soudu osobně přítomen a byl zde i zastoupen svým obhájcem JUDr. Tomášem Vincourkem, s nímž mohl uvedený postup konzultovat a který měl obviněného náležitě poučit o důsledcích omezení rozsahu podaného odvolání. Nejvyšší soud proto nemohl přihlížet k tvrzení obviněného, podle něhož si nebyl zcela vědom procesních důsledků zmíněného úkonu, když navíc taková námitka ani neodpovídá žádnému z uplatněných dovolacích důvodů.

Z popsané procesní situace pak vyplývá, že podle § 254 odst. 1 tr. řádu byl odvolací soud zásadně vázán obsahem podaného odvolání a jím vytýkanými vadami, takže Krajský soud v Ústí nad Labem jako věcně a místně příslušný odvolací soud mohl v posuzované věci přezkoumávat zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků, které byly napadeny odvoláním obviněného, tj. pouze výroku o trestu. Princip vázanosti odvolacího soudu obsahem podaného odvolání a vytýkanými vadami je třeba vykládat též s ohledem na ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu, které rozšiřuje rozsah přezkumné pravomoci odvolacího soudu. Jak totiž vyplývá z citovaného ustanovení, odvolací soud je povinen přezkoumat i navazující výrok, proti kterému oprávněná osoba sice nepodala odvolání, ačkoli tak mohla učinit, ovšem jen pokud vada vytýkaná napadenému rozsudku má svůj původ právě v takovém jiném výroku. Odvolací soud se v tomto případě musí zabývat i zmíněným navazujícím výrokem pouze tehdy, jestliže skutečně zjistí, že vytýkaná vada má původ v jiném výroku, než který byl napaden odvoláním oprávněné osoby.

Výše uvedené zásady vymezující obsah a rozsah přezkumné povinnosti odvolacího soudu mají význam i z hlediska přípustnosti dovolání jako mimořádného opravného prostředku. Možnost podat dovolání je totiž vázána mimo jiné na podmínku, že ve věci rozhodl soud druhého stupně (§ 265a odst. 1 tr. řádu). Jak přitom vyplývá z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, dovolatel může svým dovoláním napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl odvolací soud oprávněn a povinen přezkoumat rozsudek soudu prvního stupně. Směřuje-li přesto dovolání proti výroku, který odvolací soud nepřezkoumával podle § 254 odst. 1 tr. řádu a který neměl povinnost přezkoumat ani podle § 254 odst. 2, 3 tr. řádu, musí být takové dovolání odmítnuto jako nepřípustné podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu (viz rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.).

V trestní věci obviněného S. H. H. to pak znamená, že pokud při neexistenci odvolání státního zástupce podal obviněný odvolání jen proti výroku o trestu, resp. při veřejném zasedání konaném u odvolacího soudu dne 12. 8. 2009 omezil své odvolání jen na výrok o trestu a vytýkal vady mající původ pouze v tomto výroku, mohl i v dovolání uplatnit jen takové dovolací námitky, které by byly zaměřeny toliko proti výroku o trestu. K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dovolací námitky směřující proti výroku o trestu lze relevantně opřít především o dovolací důvod obsažený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a za určitých okolností též o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), i), odst. 2 tr. řádu. Jak totiž vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu (s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí) lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pouze tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho případné uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Výrok o trestu lze sice napadnout i prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen tehdy, pokud jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Za nesprávné hmotně právní posouzení je přitom možno považovat ve vztahu k výroku o trestu jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, tedy např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové námitky ovšem obviněný ve svém dovolání v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neuplatnil a ani u něj nepřicházely v úvahu.

Obviněný S. H. H. pak shledal existenci posledně citovaného dovolacího důvodu v takových námitkách, jimiž v podstatě zpochybnil i výrok o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Jelikož byl odvolací soud v této trestní věci povinen přezkoumat toliko výrok o trestu a vada, kterou mu obviněný vytýkal, neměla původ též ve výroku o vině obsaženém v rozsudku soudu prvního stupně, jak vyžaduje ustanovení § 254 odst. 2 tr. řádu, nemohl obviněný napadnout zákonnost a odůvodněnost výroku o vině ani v podaném dovolání.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pokud obviněný S. H. H. podal své dovolání též proti takové části odsuzujícího rozhodnutí, kterou odvolací soud nepřezkoumával a ani nebyl povinen přezkoumávat (tj. proti výroku o vině obsaženému v rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008), nelze jeho dovolání považovat v této části za přípustné, jelikož jím napadl též výrok o vině, který nebyl a ani nemohl být předmětem posuzování a rozhodování odvolacího soudu v rozhodnutí nyní napadeném dovoláním (viz již zmíněné rozhodnutí pod č. 20/2004 Sb. rozh. tr.). V uvedené části by proto muselo být dovolání obviněného jako nepřípustné odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Ve svém dovolání však obviněný S. H. H. uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu a jeho existenci opřel o takové námitky, které Nejvyšší soud považuje za opodstatněné. Obviněný totiž oprávněně zpochybnil naplnění všech podmínek pro uložení trestu vyhoštění, k němuž ho podle § 57 odst. 1, 2 tr. zák. odsoudily soudy nižších stupňů. Podle názoru Nejvyššího soudu v posuzované trestní věci nebylo spolehlivě zjištěno, že u obviněného není (a v době rozhodování o trestu nebyla) překážka pro uložení trestu vyhoštění podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák., která spočívala v tom, že pachatel měl území České republiky povolen dlouhodobý pobyt, měl zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin. I když šlo o kumulativně stanovené okolnosti, soudy nižších stupňů se náležitě nezabývaly jejich naplněním a ani si k tomu neopatřily dostatečné podklady.

Jak přitom vyplývá ze spisu vedeného v této trestní věci, obviněný S. H. H. má na území České republiky povolen dlouhodobý pobyt. Pokud jde o jeho pracovní a sociální zázemí, obviněný podniká na našem území od 6. 10. 1998 do současnosti. Z opisu z evidence Rejstříku trestů (viz č. l. 163 trestního spisu) je sice patrné, že obviněný byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 2 T 44/2006, odsouzen za trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 150 odst. 1 tr. zák. k peněžitému trestu ve výměře 30 000,- Kč s náhradním trestem odnětí svobody v trvání 2 měsíců, přičemž peněžitý trest zaplatil dne 27. 4. 2007. Soudy obou stupňů v nyní posuzované věci (viz str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu) však založily své závěry o přípustnosti uložení trestu vyhoštění obviněnému na poněkud zjednodušené úvaze, že obviněný se již v druhém případě (resp. opakovaně) dopustil totožné trestné činnosti, takže jeho podnikání mu neposkytuje vhodné pracovní zázemí, které by zasluhovalo zákonnou ochranu. Podle názoru Nejvyššího soudu takové obecné konstatování soudů nižších stupňů nevylučuje existenci jedné z okolností, která podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. zakládala překážku pro uložení trestu vyhoštění a spočívala v pracovním a sociálním zázemí pachatele na území České republiky.

Nejenže se soudy nižších stupňů vůbec nezabývaly tím, zda má obviněný S. H. H. na našem území nějaké sociální zázemí, ale pokud jde o jeho pracovní zázemí, neučinily žádný závěr o tom, zda a v jakém rozsahu dřívější i nyní posuzovaná trestná činnost obviněného souvisela s jeho podnikáním na území České republiky, zda obviněný podnikal i legálně, v jakých oblastech, v jakém rozsahu a s jakými příjmy, jestli měl i jiné pracovní aktivity a příjmy než z titulu podnikání apod. Ostatně nebylo ani zjištěno, zda měl obviněný z obou uvedených případů trestné činnosti jakýkoli zisk, takže se zde nabízí úvaha, že zdrojem jeho příjmů v posledních několika letech nemohla být jen trestná činnost, ale i jiné aktivity, které lze považovat za legální a jimiž by byla splněna podmínka požadovaného pracovního zázemí.

Konečně soudy nižších stupňů nezhodnotily správně ani otázku, zda uložení trestu vyhoštění obviněnému S. H. H. nebylo v rozporu se zájmem na spojování rodin ve smyslu § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. Vůbec totiž nebyly zjištěny všechny okolnosti rozhodné z tohoto hlediska, tj. jestli manželka obviněného a jejich společné dítě již skutečně legálně pobývají na území České republiky a zda by se uložení trestu vyhoštění obviněnému negativně promítlo v jeho rodinné situaci. Dosavadní závěry obou soudů jsou v tomto směru jen povrchní, nepřesvědčivé a předčasné.

Proto Nejvyšší soud považuje námitky obviněného S. H. H. vytýkající nepřípustnost uložení trestu vyhoštění za důvodné.

Žádný z uplatněných dovolacích důvodů však nemohou nenaplnit ty výhrady obviněného S. H. H., jimiž vytkl odvolacímu soudu, že řízení o odvolání neproběhlo zcela standardně. Podle názoru obviněného totiž odvolací soud údajně neumožnil jeho obhájci přednést konečný návrh.

K tomu Nejvyšší soud uvádí nad rámec dovolacích důvodů následující. Jak je zřejmé z protokolu o veřejném zasedání odvolacího soudu (č. l. 257 a 258 trestního spisu), obviněný S. H. H. a jeho obhájce se dostavili do jednací síně odvolacího soudu až 15 minut po zahájení veřejného zasedání. Mezitím však předsedkyně senátu odvolacího soudu provedla některé úkony v odvolacím řízení (např. vyhlásila usnesení o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, učinila dotaz na státní zástupkyni ohledně jejích návrhů na doplnění dokazování apod.). Po příchodu obviněného a jeho obhájce do jednací síně pak předsedkyně senátu odvolacího soudu pokračovala ve veřejném zasedání a bez dalšího provedla výslech obviněného a zjistila jeho stanovisko k důvodům a rozsahu podaného odvolání. Následně předsedkyně senátu umožnila státní zástupkyni učinit konečný návrh ve věci. Obviněný pak využil právo posledního slova, po němž se senát odvolacího soudu odebral k závěrečné poradě, a poté předsedkyně senátu vyhlásila usnesení, kterým bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného.

Z této stručné rekapitulace průběhu veřejného zasedání vyplývá, že odvolací soud nedodržel ustanovení § 235 odst. 3 tr. řádu, neboť obhájci obviněného nebyl dán prostor k přednesení konečného návrhu. Obviněnému S. H. H. sice bylo umožněno přednést poslední slovo, to však nelze ztotožňovat s institutem konečného návrhu. Zatímco účelem posledního slova je poněkud méně formální zdůraznění těch skutečností, které obviněný považuje za významné pro posouzení věci, účelem konečného návrhu je nejen přednesení stanoviska obviněného k projednávané věci, nýbrž i vlastní návrh na rozhodnutí odvolacího soudu. Směšování obou výše uvedených institutů trestního řízení tedy může být vnímáno jako určité porušení práva obviněného na spravedlivý proces, byť nejde o žádný z dovolacích důvodů, jehož uplatněním by bylo možno napravit tuto vadu řízení. Navíc protokol o veřejném zasedání odvolacího soudu konaném dne 12. 8. 2009 trpí i dalšími nedostatky, zejména pokud jde o označení soudců, kteří byli členy senátu odvolacího soudu.

Jestliže se tedy v dalším průběhu řízení po tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu bude znovu konat řízení před odvolacím soudem, je třeba, aby se odvolací soud vyvaroval vytknutých pochybení a postupoval pečlivěji při dodržení všech procesních ustanovení o průběhu veřejného zasedání s náležitým důrazem na zajištění práva obviněného na obhajobu.

Protože soudy nižších stupňů se nezabývaly ze všech zmíněných hledisek přípustností trestu vyhoštění, který byl uložen obviněnému S. H. H. rozsudkem Okresního soudu v Teplicích ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 5 T 100/2008, ve spojení s napadeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 8. 2009, sp. zn. 4 To 426/2009, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Po zjištění, že dovolání obviněného je v tomto směru opodstatněné, Nejvyšší soud z jeho podnětu podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil citované usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem v celém rozsahu. Zároveň podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Teplicích, a to v celém výroku o trestu. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu pak Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Teplicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud musel zrušit v rozsudku soudu prvního stupně celý výrok o uložených trestech (tedy jak výrok o trestu vyhoštění, tak výrok o trestu propadnutí věci), třebaže dovolání obviněného S. H. H. se týkalo jen výroku o trestu vyhoštění a pouze v tomto rozsahu bylo důvodné. Je totiž vyloučeno, aby při nedotčeném výroku o vině byl zrušen výrok o uložení jen jednoho druhu trestu a aby byl zároveň ponechán nedotčený výrok o uložení jiného druhu trestu a věc byla vrácena soudu nižšího stupně k novému projednání a rozhodnutí (k tomu viz přiměřeně rozhodnutí uveřejněné pod č. 10/1997 Sb. rozh. tr.). V opačném případě, tedy pokud by soud vyššího stupně částečně zrušil pouze výrok o jednom z více uložených trestů, ponechal by takovým rozhodnutím pravomocným výrok o vině a výrok o některém druhu trestu. Uvedený postup by pak znamenal, že trestní stíhání by bylo pravomocně skončeno a další řízení jen o uložení ještě jiného druhu trestu by se stalo podle § 11 odst. 1 písm. f) tr. řádu nepřípustným. Proto Nejvyšší soud rozhodl způsobem, který je uveden ve výroku tohoto usnesení.

Okresní soud v Teplicích jako soud prvního stupně tak v uvedeném rozsahu opětovně projedná věc obviněného S. H. H. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především náležitě posoudí, jestli uložení trestu vyhoštění obviněnému skutečně nebrání žádná překážka podle § 57 odst. 3 písm. c) tr. zák. [stejné překážky pak obsahuje i nyní účinné ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění zákona č. 306/2009 Sb.], a své závěry pečlivě odůvodní. K tomu si musí soud prvního stupně opatřit náležité podklady, a to zejména v otázce podnikání či jiných pracovních aktivit obviněného a jeho sociálního zázemí na území České republiky a dále okolností a délky pobytu rodinných příslušníků obviněného v České republice.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného S. H. H. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Pokud jde o podnět obviněného S. H. H., aby předseda senátu Nejvyššího soudu rozhodl o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zdůraznit, že předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Ostatně obviněný v tomto směru nepoukázal na žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly jím navrhovaný postup.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. července 2010

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru