Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 739/2013Usnesení NS ze dne 09.10.2013

HeslaÚmysl
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.739.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 118 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 739/2013-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 10. 2013 o dovolání, které podal obviněný L. B., proti usnesení Krajského soudu v Brně - pobočka ve Zlíně ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 6 To 531/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 26 T 46/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného L. B. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 9. 8. 2012, sp. zn. 26 T 46/2011, byl obviněný L. B. uznán vinným trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“). Za to byl odsouzen podle § 118 odst. 1 tr. zákona k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu 20 měsíců. Obviněnému byla dále podle § 228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost k náhradě škody vyjmenovaným poškozeným a v dalším označené poškozené soud odkázal podle § 229 odst. 1 tr. ř. s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný L. B. odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně usnesením ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 6 To 531/2012, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný L. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce Mgr. Martina Chrásteckého. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný vyslovil názor, že odvolací soud nesprávně vyhodnotil skutkové okolnosti, za nichž docházelo k uzavírání smluv o trustu. Odmítl, že způsob podnikání společnosti FREECO LLC, by bylo možné považovat za kolektivní investování ve smyslu zákona č. 184/2004 Sb., které by mělo být českým právním řádem zakázáno. Poukázal také na skutečnost, že investoři si byli vědomi toho, že smlouva o trustu je institutem cizího právního řádu a bude se jím i řídit. Obviněný také vyjádřil přesvědčení, že soudy chybně zhodnotily subjektivní stránku trestného činu, neboť jak uvedl, nikdy nechtěl způsobit porušení zájmů chráněných normami trestního práva a ani s takovým porušením nebyl srozuměn. Obviněný připustil, že mohl jednat z nedbalosti, což však podle něj nevylučuje jednání v negativním právním omylu. S ohledem na výše uvedené se obviněný domnívá, že vyvinul veškeré úsilí k tomu, aby se vyvaroval jakékoliv trestné činnosti či obcházení českého právního řádu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného L. B. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten za irelevantní označil námitku obviněného, že trust a jeho činnost podléhala cizímu právnímu režimu, neboť tato okolnost nevylučuje protiprávnost jednání obviněného na území České republiky. Upozornil totiž, že v daném případě na území České republiky obviněným provozovaná činnost naplňovala znaky zákonem zakázaného shromažďování peněžních prostředků za účelem jejich kolektivního investování (podle zákona o kolektivním investování ve znění účinném v době spáchání trestného činu). Podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nemůže s ohledem na odlišné fungování obou principů obstát ani námitka obviněného, že jeho jednání podřaditelné pod institut trustu podle amerického práva nelze zároveň podřadit pod režim kolektivního investování. Zároveň zdůraznil, že stěžejní je v daném případě nikoli konkrétní právní forma obviněným prováděné činnosti, ale to, zda je taková činnost fakticky podřaditelná pod činnost zákonem výslovně regulovanou. Tato podmínka byla podle něj naplněna, neboť bylo dokázáno, že obviněný shromažďoval pod záminkou jejich zhodnocení finanční vklady od jednotlivých občanů, ač takové jednání ustanovení § 2 odst. 1 písm. a) zákona o kolektivním investování výslovně zakazuje. Odmítavě se postavil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství i k námitce absence úmyslu v jednání obviněného, neboť jak vyplývá ze skutkových zjištění, měl již z předchozí doby zkušenosti s investiční činností a musel si tak být vědom poměrně přísné veřejnoprávní regulace tohoto druhu podnikání. Naopak vyslovil názor, že obviněný si byl těchto zákonných limitů vědom a založením cizozemských společností se snažil zákonná pravidla fungování subjektů kolektivního investování obejít. Proto má státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za to, že obviněný jednal ve skutečnosti v přímém úmyslu a pokud soudy dospěly k závěru o úmyslu nepřímém, tak rozhodly v jeho prospěch. Zároveň upozornil, že uvedené námitky již obviněný uplatnil v dosavadním řízení a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. B. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. ř.), včas a na správném místě (§ 265e tr. ř.), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. ř.], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. ř.).

Předpokladem úspěšného uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné vytýkat buď nesprávnou právní kvalifikaci skutku, jak byl soudy zjištěn, nebo vadu jiného hmotně právního posouzení. V rámci dovolacích námitek proto nelze mít výhrady proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, ale pouze k jejich právnímu posouzení. To znamená, že dovolatel může tvrdit, že skutek není tím trestným činem, za který jej soudy označily, nýbrž je nutné jej právně posoudit podle jiného ustanovení trestního zákona, event. na jinou skutkovou okolnost aplikovat jiný hmotně právní předpis, a dále může namítat, že skutek nenaplňuje znaky žádného z trestných činů.

Obviněný se v dovolání ohradil především proti názoru soudů obou stupňů, jímž odmítly respektovat odlišnost způsobu podnikání v cizině, a to formou obchodní společnosti, kterou český právní řád nezná – trustu. Považoval tudíž za nesprávné ztotožňovat „svou“ obchodní činnost prováděnou prostřednictvím společnosti FREECO LLC s „kolektivním investováním“, jak je upraveno zákonem č. 189/2004 Sb., o kolektivním investování, ve znění pozdějších předpisů. (Dále ve zkratce „zákon o kolektivním investování“.) Na uvedenou výhradu pak dovolatel navázal argumentem nedostatku subjektivní stránky daného trestného činu. Nejvyšší soud shledal, že podstatou námitek obviněného je nespokojenost s odsuzujícím výrokem, který byl založen na nesprávném vyhodnocení provedených důkazů. Částečně je možné přiznat jeho argumentům právní charakter, avšak Nejvyšší soud je shledal nedůvodnými.

Trestného činu neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 tr. zákona se obviněný dopustil tím, že v období od 25. 8. 2008 do 10. 9. 2008 v B., O. a jinde na území České republiky pod záminkou zhodnocení investic prostřednictvím obchodů s měnami na akciovém trhu nebo obchodů s nemovitostmi shromažďoval finanční prostředky od investorů, když další zhodnocení bylo závislé na hodnotě nebo výnosu aktiv, do kterých by byly peněžní prostředky investovány, přičemž zlákaní investoři na jeho popud převedli své investice na účet číslo ............... společnosti FREECO LLC, se sídlem 8040 Excelsior Dr., Suite 200, Madison, WI 53717, United States of America, který si dne 25. 8. 2008 zřídil u banky BAWAG PSK AG ve Vídni, došlé vklady následně převedl na účet číslo ............. společnosti Freeco Ltd., se sídlem 6 Bexley Square, Salford, Manchester M3 6BZ, Velká Británie, který zřídil rovněž dne 25. 8. 2008 u banky BAWAG PSK AG ve Vídni, a během září 2008 se pokusil takto shromážděné finanční prostředky z účtů vybrat, což se mu nepodařilo, neboť dne 10. 9. 2008 Státní zastupitelství ve Vídni vydalo nařízení o zajištění aktiv na předmětných účtech, vedených bankou BAWAG PSK AG, se zákazem vydat tyto finanční prostředky v celkové výši 434.161,77 EUR, a takto jednal, ačkoli výše popsaná činnost je ve smyslu § 3 odst. 3 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů, vyjmuta z režimu živnostenského podnikání a zároveň v rozporu se zákonem o kolektivním investování, když vykonával činnost podléhající povolení České národní banky, neboť shromažďoval peněžní prostředky za účelem jejich investování, přičemž s ohledem na charakter prezentovaných investic, jakož i z upozornění na rizika ztráty je zřejmé, že návratnost investice, resp. zisk investora by byl reálně závislý na hodnotě nebo výnosu aktiv, do kterých by byly peněžní prostředky investovány, ačkoli zákon o kolektivním investování zakazuje již pouhé shromažďování peněžních prostředků za tímto účelem, a z hlediska porušení tohoto zákona není rozhodné, zda příslušná osoba prostředky skutečně investovala, a dále v rozporu s ustanovením § 2a odst. 1 písm. a), b) zákona o kolektivním investování, podle kterého je zakázáno shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti za účelem jejich společného investování nebo investování takto nabytých peněžních prostředků, pokud má být návratnost investice nebo zisk investora i jen částečně závislý na hodnotě nebo výnosu aktiv, do kterých byly peněžní prostředky investovány, anebo není vykonáváno podle tohoto zákona.

Obviněný L. B. založil dvě obchodní společnosti, a to FREECO LLC (Limited Liability Company) usazené ve Spojených státech amerických a FREECO Ltd. (Limited Company) usazené ve Velké Británii. Prostřednictvím první z nich uzavíral s jednotlivými klienty smlouvy o trustu za účelem investování. Druhá společnost jím byla využita k převodu přijatých peněz, přičemž pro obě společnosti založil bankovní účty u banky BAWAK PSK AG ve Vídni. U obou založených společností je nutné rozlišit, jakým právním řádem se řídí právní status společnosti (její právní subjektivita, způsobilost k právům a právním úkonům a regulace vnitřních vztahů) a podle jakého právního řádu se posuzuje jednání společnosti navenek. Způsobilost společnosti k právům a právním úkonům a její právní povaha je vždy určována podle osobního statutu společnosti, tedy podle právního řádu upravujícího otázky způsobilosti k právním úkonům fyzické nebo právnické osoby. Kučera, Z. Mezinárodní právo soukromé. 7. opravené a doplněné vydání. Brno: Doplněk, 2009, s. 257. S ohledem na pravidlo inkorporačního principu zakotveného v § 22 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „obchodní zákoník“), v České republice platí, že má-li zahraniční osoba právní způsobilost podle právního řádu, podle něhož byla založena, má právní způsobilost i v českém právním řádu a může tu působit bez ohledu na to, zda český právní řád danou formu společnosti zná či nikoliv. Společnost FREECO LLC byla založena podle práva státu Wisconsin ve Spojených státech amerických, který ji přiznává způsobilost k právům a právním úkonům, právní subjektivita je tak přiznána i v českém právním řádu, přičemž vznik, vnitřní právní poměry a další skutečnosti náležící do mezí osobního statutu se budou řídit právem státu Wisconsin.

Jako zcela odlišnou je nutné vnímat otázku identifikace právního řádu (resp. norem veřejného práva), který je každá společnost povinna při svém jednání dodržovat. V případě přeshraničního působení (v daném případě se jedná o poskytování služeb) jsou zahraniční subjekty vázány tzv. nutně použitelnými normami, které stát uplatňuje na soukromoprávní vztahy zejména v oblasti správního a finančního práva. Tamtéž, s. 235.

Trestným činem neoprávněného podnikání podle § 118 tr. zákona je neoprávněné poskytování služeb nebo provozování jiného podnikání, přičemž z teritoriálního hlediska půjde o trestný čin, pokud bude porušen či ohrožen zájem chráněný trestním zákonem buď na území České republiky, nebo jednáním v cizině, jehož následek v České republice alespoň zčásti nastane.

Jak vyplývá z provedeného dokazování, obviněný si pro poskytování investičních služeb na území České republiky zvolil formu, která není českému právnímu řádu známa. Investiční služby měly být poskytovány na podkladě „smluv o trustu“, což je forma správy majetku v českém právním řádu neukotvená. Podle Haagské úmluvy o právu rozhodném pro trust a jeho uznání, jíž není Česká republika signatářem, je trust definován jako právní vztah vytvořený inter vivos nebo pro případ smrti osobou (zakladatelem) tak, že kontrola nad určitým majetkem byla svěřena správci (trustee) ve prospěch beneficienta (beneficiary) nebo za jiným definovaným účelem. Tento majetek přitom představuje samostatný fond, který není součástí majetku správce, vlastnická práva vykonává správce nebo jiná osoba zastupující správce a ten je povinen nakládat s majetkem v souladu s pravidly trustu a dalšími požadavky na něj kladenými. Jen na doplnění je možné upozornit na novou úpravu správy cizího majetku, jak je obsažena v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, konkrétně v ustanoveních §§ 1400 až 1474, která zahrnují také nový institut svěřeneckého fondu. Dochází tak k částečné implementaci úpravy anglosaského právního systému – common law zavedením speciálního institutu trustu, tzv. svěřeneckého fondu. Ačkoli ani nová právní úprava nevylučuje spravovat takové finanční prostředky – nejedná se o tzv. unit trusty, které se v systému common law uplatní právě v oblasti kolektivního investování.

V případě obviněného ale není zásadní otázkou právní režim samotné smlouvy o trustu a povaha trustu jako takového. Protiprávnost jeho jednání nespočívala v podnikání formou trustu, nýbrž ve skutečnosti, že jeho investiční činnost, tedy shromažďování finančních prostředků od investorů, byla podřaditelná pod činnost, již upravuje, tudíž také reguluje, zákon o kolektivním investování. Jeho novela provedená zákonem č. 224/2006 Sb. změnila přístup k regulaci licencovaných fondů kolektivního investování, které nejsou určeny pro širokou investorskou veřejnost, nově je pojímá jako fondy, jež shromažďují prostředky pouze od kvalifikovaných investorů. Současně však zakázala nelicencovaným strukturám shromažďovat prostředky od veřejnosti a to konkrétně v novém ustanovení § 2a, v němž je mj. uvedeno, že „činnost spočívající ve shromažďování peněžních prostředků od veřejnosti za účelem jejich následného společného investování i v investování samotném je vyhrazena pouze investičním společnostem a investičním fondům, popř. zahraničním subjektům kolektivního investování, které jsou podle zákona o kolektivním investování oprávněny veřejně nabízet své cenné papíry v České republice“. Pihera, V., Šebestová, A. Nová úprava kolektivního investování. In: Právní rozhledy, 14/2006, s. 499. Dostupné v databázi beck.online. Zákaz tedy dopadá výlučně na případy, kdy jsou peněžní prostředky shromažďovány od veřejnosti, jak činil právě obviněný. Pro posouzení oprávněnosti provozování investorské činnosti je rozhodující otázka nikoli formy, ale konkrétního obsahu smlouvy, která má být investováním naplněna. Proto z hlediska posouzení trestní odpovědnosti obviněného v dané věci nemá zásadní význam řešit právní režim trustu jako takového i uzavřených smluv. Je totiž zcela nepochybné, že obviněný shromažďoval peněžní prostředky od předem neurčitého počtu oslovených zájemců, přičemž z konkrétního obsahu smluvních ujednání jasně vyplývá, že zisk investora byl reálně závislý na hodnotě nebo výnosu aktiv, do nichž by byly peníze investovány. Jak správně připomněla Česká národní banka ve svém vyjádření založeném v trestním spise na č. l. 337-339, zákon o kolektivním investování § 2a odst. 1 písm. a), b) zakazuje již pouhé shromažďování peněžních prostředků za uvedeným účelem. Zásadní význam pro posouzení oprávněnosti jednání obviněného má také skutečnost, že v českém právu fungují na obdobném principu jako „trust“ podílové fondy kolektivního investování. Majetek tohoto podílného fondu též obhospodařuje investiční společnost svým jménem na účet podílníků. Ten jako vlastník podílového listu má pouze podíl na majetku v podílovém fondu. (Viz ustanovení §§ 6 až 8 zákona o kolektivním investování.)

Nejvyšší soud proto považuje za správný názor soudů nižších stupňů, že obviněný porušil ustanovení § 2a odst. 1 zákona o kolektivním investování, neboť vykonával činnost regulovanou právními předpisy českého státu, k níž je třeba povolení České národní banky. Bez tohoto povolení prováděl tzv. „černé kolektivní investování“, jemuž měla zabránit právě již citovaná novela zákona o kolektivním investování provedená zákonem č. 224/2006 Sb. s účinností od 26. května 2006.

Jak správně zdůraznil okresní soud na str. 10 a 11 svého rozsudku, je nepochybné, že obviněný již disponoval zkušenostmi s investiční činností ze svého předchozího podnikání, nemohl se proto domnívat, že jakákoli aktivita v oblasti kolektivního investování by nebyla regulována právními normami. Spíše naopak - samotná skutečnost, že si obviněný pro své podnikání vybral právě formu zahraničních subjektů pro český právní řád neznámých, by mohla nasvědčovat tomu, že obviněný si tento druh podnikání vybral záměrně, aby se vyhnul nutnosti splňovat náročné podmínky jinak kladené českým právním řádem na subjekty v této oblasti působící. Také Nejvyšší soud považuje za vysoce pravděpodobné, že pravým motivem formy podnikání, jakou obviněný L. B. zvolil, bylo právě zrealizovat jím nabízené finanční služby bez toho, aniž by musel vyhovět vysokým požadavkům české právní úpravy. Snažil se tak vyhnout povolovacímu řízení od České národní banky a prostřednictvím obchodních společností usazených v zahraničí zastíral skutečný obsah své („neoprávněné“) podnikatelské činnosti.

Pokud tedy obviněný ve svém dovolání namítl nesprávné posouzení subjektivní stránky daného trestného činu zejména s důrazem na absenci vědomostní složky nepřímého úmyslu, považuje Nejvyšší soud tuto výhradu za vyvrácenou provedeným dokazováním. Právě zjištěné skutkové okolnosti, které se díky zásahu rakouských policejních orgánů evidentně nestačily projevit ve své celé šíři, k níž záměr obviněného směřoval, nasvědčují jeho přímému úmyslu spáchat minimálně trestný čin neoprávněného podnikání. V tomto směru je nutné souhlasit s příslušnou částí písemného vyjádření státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství.

V rámci dovolacího řízení tak Nejvyšší soud nezjistil žádnou vadu v hmotně právním posouzení zjištěných skutkových okolností v trestní věci obviněného L. B. ve smyslu jím projevených námitek. Nejvyšší soud z tohoto důvodu jen na podkladě trestního spisu odmítl dovolání jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. ř., aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 9. října 2013

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru