Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 679/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaPoškození věřitele
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.679.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku

§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku

§ 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 679/2020-1164

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovoláních, která podali obvinění V. G., nar. XY, bytem XY, a D. Š., nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 303/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 1 T 104/2018, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 303/2019.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 18. 2. 2019, sp. zn. 1 T 104/2018, byli uznáni vinnými obvinění V. G. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a D. Š. přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Za to byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen obviněnému V. G. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let, a obviněné D. Š. trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební doby v trvání 3 let. Obviněné D. Š. byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost na náhradu škody zaplatit poškozené obchodní společnosti V., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „V.“ nebo „poškozená“), částku ve výši 666 126 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost V. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění V. G. a D. Š. a státní zástupce v neprospěch obviněné D. Š. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze svým rozsudkem ze dne 30. 10. 2019, sp. zn. 5 To 303/2019, tak, že napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), e) a f) tr. řádu zrušil v celém rozsahu a sám podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu po doplnění dokazování uznal oba dva obviněné vinnými týmiž trestnými činy jako soud prvního stupně. Obviněnému V. G. za to uložil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let. Obviněné D. Š. za to uložil podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání 3 let, a podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. l tr. zákoníku peněžitý trest v celkové výměře 500 000 Kč (a to v počtu 500 denních sazeb po 1 000 Kč), podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Dále byla obviněné D. Š. uložena podle § 228 odst. 1 tr. řádu povinnost zaplatit poškozené obchodní společnosti V. na náhradu škody částku ve výši 405 968 Kč. Podle § 229 odst. 2 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost V. odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Obvinění se trestného činu poškození věřitele měli podle rozsudku soudu druhého stupně dopustit tak, že „V. G., jakožto směneční dlužník z titulu vystavené vlastní směnky ze dne 21. 2. 2014 ve prospěch společnosti V., IČ XY, se sídlem XY, vyplněné na základě Směnečného vyplňovacího prohlášení uzavřeného dne 21. 2. 2014 mezi společností V., jako dodavatelem a V. G., jako odběratelem, ze kterého vyplývá, že blankosměnka vystavená dne 21. 2. 2014 byla bez data splatnosti a směnečné sumy odevzdána společnosti V., přičemž byla vystavena jako prostředek zajištění všech peněžitých pohledávek dodavatele vůči odběrateli, které vznikly nebo vzniknou v souvislosti s povinností odběratele a firmy I., IČ XY, se sídlem XY, uhradit cenu zboží dodaného dodavatelem na základě jednotlivých kupních smluv, uzavřených v rámci obchodních vztahů, kdy následně dne 1. 8. 2014 společnosti I., která se stala dlužníkem vůči společnosti V., na základě uznání dluhu ve výši 1.105.696,- Kč za odebrané zboží, uzavřel dne 14. 8. 2014, u notáře JUDr. Petra Bílka, ul. Golčova 1/2, Praha 4, jako zástavce s D. Š., jako zástavním věřitelem Zástavní smlouvu, jejímž předmětem byla nemovitost zapsaná na listu vlastnictví č. XY, vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, obec XY, a to pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba v části obce XY, č. e. XY, přičemž touto Zástavní smlouvou měla být zajištěna pohledávka vyplývající ze Smlouvy o půjčce uzavřené dne 14. 1. 2013 mezi D. Š. a V. G., jejímž předmětem měla být půjčka ve výši 2.000.000,- Kč, kterou se V. G. zavázal vrátit D. Š. do 30. 6. 2015, tato zástavní smlouva byla dne 10. 9. 2014 na základě návrhu na vklad práva do katastru nemovitostí zapsána pod sp. zn. V-13033/2014-209 do katastru nemovitostí, vedeného Katastrálním úřadem pro Středočeský Kraj, Katastrálním pracovištěm XY, následně dne 18. 11. 2014 nechali vyhotovit, V. G. jako dlužník, a D. Š. jako věřitel, u notářky JUDr. Blanky Čechové notářský zápis č. j. NZ725/2014, N865/2014, jehož předmětem je dohoda o závazku V. G. plnit pohledávku vůči D. Š. se svolením k vedení exekuce, vyplývající ze Smlouvy o půjčce, uzavřené podle notářského zápisu dne 14. 1. 2014, na částku 320.000,- Kč, kterou se V. G. zavázal vrátit D. Š. nejpozději do 31. 12. 2014, přičemž na návrh D. Š., jako oprávněné z titulu předmětného notářského zápisu č. j. NZ725/2014, N865/2014, byl dne 19. 5. 2015 vydán Exekuční příkaz k provedení exekuce prodejem majetku povinného V. G., č. j. 003 EX 23/15-10, díky čemuž se D. Š. stala vlastníkem nemovitostí V. G., konkrétně pozemku parcelní číslo st. XY, jehož součástí je stavba č. e. XY, zapsaných v katastru nemovitostí vedeném Katastrálním úřadem pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro obec XY, katastrální území XY, na listu vlastnictví č. XY, kdy V. G. si výtěžek z exekuce ve výši 1.235.266,90 Kč nenechal na úhradu svého dluhu vůči společnosti V., ale dané finanční prostředky nechal na základě sdělení čísla účtu, které bylo dne 15. 7. 2015 zasláno pověřenému exekutorovi Exekutorského úřadu pro Prahu 10, Mgr. Richardu Bednářovi, převést na bankovní účet číslo XY, jehož jediným majitelem je J. E., nar. XY, trv. bytem XY, a disponentem účtu je vedle J. E., D. B., nar. XY, trv. bytem XY, který s D. Š. uzavřel dne 15. 7. 2015 Smlouvu o zápůjčce, jejímž předmětem byla peněžitá částka v celkové výši 1.400.000,- Kč, z čehož částka 1.300.000,- Kč byla, podle předmětné smlouvy, poukázána na bankovní účet soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, č. XY, tedy uvedené finanční prostředky byly poskytnuty D. Š. na koupi předmětných nemovitostí V. G., jichž se stala vlastníkem, a to i přesto, že si byli V. G. i D. Š. vědomi toho, že V. G. finanční prostředky v celkové výši 2.320.000,- Kč D. Š. nepůjčila, jelikož až do roku 2016 sama platila splátky na jí dříve pořízenou nemovitost ve výši 10.000,- Kč měsíčně, přičemž její mzda činila v danou dobu 8.000,- Kč hrubého, oba obžalovaní, žijící v partnerském vztahu, takto jednali ve vzájemné dohodě cíleně a promyšleně, aby tímto jednáním odstranili předmětnou nemovitost obžalovaného V. G. z jeho vlastnictví a tak zmařili uspokojení v té době existující splatné pohledávky věřitele V., která se prostřednictvím soudních žalob intenzivně snažila domoci jejího uspokojení“ (formulace popisu skutku byla převzata z rozsudku soudu druhého stupně včetně pravopisných, stylistických či věcných chyb).

II. Dovolání obviněných

a) Dovolání obviněného V. G.

4. Proti rozsudku soudu druhého stupně podal obviněný V. G. prostřednictvím svého obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože tento rozsudek podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

5. Obviněný především namítl, že skutek, jímž byl uznán vinným, není vůbec trestným činem, že se jej vůbec nedopustil a že skutková zjištění soudů nižších stupňů jsou v tzv. extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů. Soudy nižších stupňů se nevypořádaly s jeho obhajobou, odvolací soud převzal závěry soudu prvního stupně, aniž by se vypořádal s jeho odvolacími námitkami, jimiž především zpochybňoval závěr o fiktivnosti půjček poskytnutých mu D. Š. ve výši 2 000 000 Kč a 320 000 Kč.

6. Podle obviněného se nepřípustně kriminalizuje jednání nedosahující intenzity trestné činnosti, dochází tak k přepínání trestní represe a porušení zásady subsidiarity trestní represe a ultima ratio. Prostředky jiných právních odvětví, v daném případě občanského práva, by k řešení věci plně postačovaly, neboť šlo o standardní obchodní vztah mezi dvěma podnikateli. Tím se soudy nižších stupňů dostatečně nezabývaly. Ač měla poškozená k dispozici řadu instrumentů soukromého práva, nevyužila je ve snaze minimalizovat vlastní náklady na řešení civilního sporu prostřednictvím práva trestního.

7. Poškozená V. věděla, jak on sám při výslechu uváděl a jak to citoval i odvolací soud, že jak obviněný, tak i druhý společník I., J. B., vlastní nemovitosti. Poškozená si tak údajně zjišťovala jejich majetkové poměry a obchod měla uzavřít s vědomím, že by se případně mohla uspokojit na jejich majetku. To je podle obviněného v rozporu s prokázaným skutkovým stavem. Poškozená totiž posléze nepožádala o zřízení zástavního práva k jeho nemovitosti, ač se to přímo nabízelo, pokud pro ni mělo být zajištění nemovitostí rozhodující. Neexistuje podle obviněného žádný důkaz, že by poškozená někdy projevila svůj úmysl uspokojit své pohledávky za I. z majetku obviněného, rozhodně se na ničem takovém společně ani nedohodli.

8. Poškozená obchodní společnost V. podle obviněného také musela vědět, že dochází k zápisu zástavního práva ve prospěch obviněné D. Š. Nic jí nebránilo sledovat průběžně na katastru nemovitostí stav nemovitosti a proti případným změnám zakročit. Řízení o zápisu zástavního práva ve prospěch D. Š. trvalo od 14. 8. 2014 do 30. 9. 2014, po tuto dobu mohla poškozená zakročit a domáhat se určení neexistence zástavního práva, mohla se domáhat vydání předběžného opatření, kterým by byla zakázána dispozice s tímto majetkem obviněného. Obdobně mohla poté zabránit i převodu předmětné nemovitosti na D. Š. Řízení o vkladu vlastnického práva probíhalo od 16. 7. 2015 do 26. 8. 2015, tedy opět po dobu delší jednoho měsíce, po kterou mohla poškozená proti převodu zakročit, mohla žádat vydání předběžného opatření zakazujícího nakládání s nemovitostí. Nic z toho ale neučinila. Dále poškozená mohla po prodeji nemovitosti usilovat o určení neplatnosti obou uvedených smluv, případně určení svého práva. Mohla se i po prodeji nemovitosti v exekučním řízení domáhat zákazu vydání výtěžku z exekuce. Žádný z těchto úkonů ale neučinila.

9. Doplnění skutkové věty odvolacím soudem o konstatování, že se poškozená prostřednictvím soudních žalob intenzivně snažila domoci uspokojení pohledávky, nemá podle obviněného oporu v provedeném dokazování, naopak toto tvrzení bylo dokonce vyvráceno. Poškozená totiž využila minima civilněprávních prostředků obrany, spoléhala se prakticky výlučně na prostředky trestního práva. Podle obviněného si tak poškozená sama zmařila svojí nečinností uspokojení vlastní pohledávky, což nelze klást k tíži obviněnému. Ve spojitosti s tím připomněl k zásadě subsidiarity trestní represe judikaturu Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, podle nějž trestní represe uplatněná proti jednomu z účastníků soukromoprávního vztahu nemůže nahrazovat nezbytnou míru opatrnosti druhého účastníka při ochraně jeho soukromých práv a nahrazovat instituty jiných právních odvětví, které jsou určeny k ochraně těchto práv.

10. Obviněný dále zpochybnil naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele. Úmysl zmařit uspokojení svého věřitele tím, že pachatel předstírá a uzná neexistující závazek a způsobí takovým činem na cizím majetku značnou škodu, nestačí předpokládat, ale musí být prokázán, což se v daném řízení nestalo, dokonce byl podle obviněného provedeným dokazováním vyvrácen. Tvrzení odvolacího soudu ve skutkové větě a v odůvodnění jeho rozsudku, že oba obvinění žijící v partnerském vztahu takto jednali po vzájemné dohodě cíleně a promyšleně, je podle obviněného ničím nepodloženou domněnkou a spekulací. Obvinění jsou jen bývalými partnery, jak vyplývá z dokazování i jejich tvrzení. Závěr odvolacího soudu založený na pozorování obviněných v průběhu veřejného zasedání o odvolání, že obvinění jednají ve shodě a že jejich společný postup určuje obviněná D. Š., považoval obviněný za absurdní.

11. Další výhrady obviněného se týkaly nepřehlednosti a komplikovanosti popisu skutku ve skutkové větě napadeného rozsudku soudu druhého stupně. Součástí popisu skutku je nejen prodej nemovitosti v exekuci v roce 2015, ale i celá řada dalších úkonů činěných od počátku roku 2014, jako je sepsání notářského zápisu dne 14. 1. 2014, zřízení zástavního práva dne 14. 8. 2014, které by tedy musely být činěny s úmyslem zkrátit konkrétní pohledávku konkrétního věřitele, ačkoli předmětná směnečná pohledávka v době tohoto jednání obviněného, z něhož je dovozován úmysl zkrátit věřitele, vůbec neexistovala. Ke dni 14. 1. 2014 nebyla ani předmětná směnka vystavena. Ve skutečnosti šlo o pohledávku poškozeného za obchodní společností I. z titulu dodávky stavebního materiálu. Směnka, z níž je dovozována odpovědnost obviněného, byla vystavena pouze jako zajišťovací instrument, jednalo se o tzv. blankosměnku, přičemž není známo, kdy byla vyplněna. Obviněný pak vytkl odvolacímu soudu, že zcela pominul specifika zajišťovací blankosměnky, pokud uváděl, že obviněný svým jednáním zmařil uspokojení existující a splatné pohledávky poškozené obchodní společnosti V.. Obviněný ale nedlužil z titulu nezaplacených faktur za stavební materiál, ale právě na základě blankosměnky, která se stala řádnou směnkou teprve jejím vyplněním, čímž vznikla směnečná pohledávka. Navíc šlo o zajišťovací směnku k zajištění hlavního závazku, který byl sám sporný a kterému se obviněný bránil ve směnečném řízení, jež pravomocně skončilo až na podzim 2015. V době podpisu blankosměnky obviněným byly navíc splatné pouze tři faktury, které měly tvořit dluh ve výši asi 30 000 Kč, za který se obviněný zaručil. Obviněný s těmito fakturami nebyl ani seznámen. Zbývající faktury se staly splatnými až po podpisu směnky.

12. Obviněný dále znovu zdůraznil, že veškeré obchodní záležitosti za I. vyjednával J. B. a nikoli on. Stejně tak i uznání dluhu vůči obchodní společnosti V. podepsal za obchodní společnost I. pouze J. B., obviněný se tohoto jednání neúčastnil, o existenci i obsahu uznání dluhu se dozvěděl až z trestního spisu. Dokonce i faktury, na jejichž základě dluh vznikl, byly zasílány na osobní adresu druhého společníka I., J. B., nikoli na adresu uvedené obchodní společnosti, proto se s nimi obviněný neseznámil, o dluzích nevěděl a ani vědět nemohl. O dluhu se dozvěděl až v roce 2015 v rámci směnečného řízení, tedy až poté, co proběhl prodej nemovitosti v rámci exekuce. Podle obviněného je také zřejmé, že směnka byla vyplněna až po vzniku zástavního práva k nemovitosti a po půjčkách od D. Š. Není zřejmé, jak by pak mohl mít v úmyslu zástavní smlouvou a tvrzenou předstíranou půjčkou zkrátit v té době neexistující pohledávku. Obviněný namítl, že o uznání dluhu dne 1. 8. 2014 vůbec dne 14. 8. 2014, kdy podepsal smlouvu o zřízení zástavního práva, nevěděl. Z pouhé blízké časové souvislosti nelze dovozovat vědomost obviněného o uznání dluhu.

13. I policejní orgán měl po dlouhou dobu závažné pochybnosti o trestnosti jeho jednání, věc opakovaně odložil a teprve ke stížnosti poškozeného a po zásahu státního zástupce bylo trestní stíhání zahájeno. Podle obviněného došlo při zahájení trestního stíhání k porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, protože o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval týž státní zástupce, který dal pokyn k zahájení trestního stíhání.

14. Obviněný polemizoval též se závěrem soudů nižších stupňů, že mu obviněná D. Š. žádné peníze nepůjčila. I v tomto případě jde podle obviněného o pouhou nepodloženou domněnku soudů nižších stupňů nemající oporu v provedeném dokazování. Naopak bylo podle něj provedenými důkazy prokázáno, že D. Š. disponovala dostatečnými peněžními prostředky k poskytnutí půjčky, získala je z půjček od třetích osob, které to před odvolacím soudem potvrdily a jejichž výpověď nebyla žádným důkazem zpochybněna. Peníze mu obviněná D. Š. poskytovala v hotovosti, takže zjištění ohledně finančních toků na jejich účtech není vypovídající. Z toho, že peníze nebyly vloženy obviněnou D. Š. na účet obviněného V. G., nelze dovozovat, že by mu tyto půjčky nebyly obviněnou poskytnuty. Uvedený závěr odvolacího soudu ze zmíněné premisy nevyplývá, vyvození takového závěru je v rozporu se zásadou presumpce neviny a in dubio pro reo, soudy nižších stupňů nebyla jeho vina prokázána.

15. Dále obviněný zdůraznil, že obviněná D. Š. od něj v rámci exekuce koupila nemovitost, v níž sama bydlela, úhrada kupní ceny byla provedena tak, že část kupní ceny byla uhrazena vzájemným zápočtem proti její pohledávce a druhá část byla poukázána podle žádosti obviněné D. Š. J. E., které měla za obviněnou D. Š. pohledávku z titulu půjčky. Na takové úhradě formou umoření dluhu vůči obviněné D. Š. neshledával obviněný nic zvláštního. Obviněný namítl, že podstata jeho stíhání spočívala v tom, že měl uznat neexistující závazek vůči obviněné D. Š., nikoli v tom, že tuto svou věřitelku měl upřednostnit před jinými věřiteli.

16. Dále obviněný namítl, že nebyla řádně objasněna výše způsobené škody, ač je okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z popisu skutku není zřejmé, jaká měla být konkrétní výše škody, kterou měl svým jednáním způsobit, jsou v něm sice uváděny různé finanční částky, ale žádná z nich není označena za škodu. V této spojitosti poukázal též na adhezní výrok učiněný ve vztahu k obviněné D. Š. Z jednotlivých listin, uznání dluhu, přihlášky do insolvenčního řízení, směnky, dokumentů ke směnečnému řízení, zpětvzetí přihlášky do insolvenčního řízení i z uplatněného požadavku na náhradu škody podle něj vyplývají naprosto rozdílné částky. Samotné vysvětlení poškozené bylo v tomto směru naprosto nedostačující, rozdílné výše nároků nemohou vyplývat jen z plynutí doby a růstu úroků a nákladů řízení. Podle dokladů z insolvenčního řízení by jistina měla činit méně než 750 000 Kč. Přitom soud prvního stupně vycházel z výpovědi svědka M. M., jednatele poškozené obchodní společnosti V., že měl J. B. zaplatil půlku dluhu ve výši 770 000 Kč, z nichž část ve výši 324 000 Kč byla zaplacena na pohledávku zajištěnou směnkou a zbytek na jinou pohledávku. Obviněný namítl, že . M. M. při svém výslechu nic takového neřekl, a i kdyby to uvedl, nebylo toto tvrzení doloženo relevantními důkazy. Pouhé tvrzení uvedeného svědka nemůže být dostačující pro závěr, že pouze 324 000 Kč bylo započteno na pohledávku zajištěnou předmětnou směnkou a zbytek na jinou pohledávku, navíc aniž by bylo zjišťováno, na jakou pohledávku a z jakého důvodu k započtení došlo. Ačkoliv se odvolací soud pokusil tyto nejasnosti odstranit, učinil tak zcela nedostačujícím způsobem tak, že si pouze vyžádal zprávu od poškozené obchodní společnosti V., která v rozporu s tvrzením svého jednatele a obsahem spisu sdělila, že J. B. uhradil na pohledávku dlužníka I. částku 699 728,36 Kč. Podle obviněného je chybou, že se odvolací soud spokojil pouze s tvrzením poškozené, zainteresované na výsledku řízení. Nicméně i v případě přijetí tohoto tvrzení by podle obviněného výše způsobené škody jeho jednáním činila jen 405 968 Kč. Došlo tak podle obviněného k porušení § 2 odst. 6 tr. řádu, soudy nižších stupňů z více v úvahu přicházejících skutkových dějů vybraly ten, který je nejméně příznivý pro obviněného a který je postaven pouze na domněnkách a neúplném dokazování. Byl tak porušen princip presumpce neviny a zásada in dubio pro reo. K tomu obviněný odkázal na judikaturu Ústavního soudu i Evropského soudu pro lidská práva.

17. Z výše uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil nejen napadený rozsudek soudu druhého stupně, ale i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

b) Dovolání obviněné D. Š.

18. Proti rozsudku soudu druhého stupně podala dovolání prostřednictvím svého obhájce i obviněná D. Š., a to rovněž z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

19. Výhrady obviněné lze shrnout následovně. Skutek byl podle obviněné nesprávně právně kvalifikován jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ačkoliv o trestný čin vůbec nejde. Obviněná také namítla, že skutková zjištění soudů nižších stupňů postrádají obsahovou spojitost s důkazy, neboť z provedených důkazů nevyplývají, dokonce při logickém hodnocení důkazů jsou dokonce opakem toho, co z nich vyplývá. Došlo též k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a proto může Nejvyšší soud jako soud dovolací do skutkových zjištění soudů nižších stupňů zasáhnout.

20. Dále se obviněná v dovolání věnovala jednotlivým svým výhradám proti rozsudkům soudů nižších stupňů. Především zpochybnila naplnění znaku zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty daného trestného činu. Její úmysl podle ní nebyl prokázán, nevyplývá ani z toho, že se spoluobviněným V. G. žila v partnerském vztahu. V tomto směru jde o ničím nepodloženou konstrukci soudů nižších stupňů. Ze samotného soužití nevyplývá jejich vzájemná dohoda na následném promyšleném postupu, při němž měli odstranit nemovitost ve vlastnictví obviněného V. G. z jeho vlastnictví a zmařit tak uspokojení v té době existující splatné pohledávky věřitele obchodní společnosti V., která se prostřednictvím soudních žalob intenzivně snažila domoci se jejího uspokojení. Pokud se jeden z partnerů dopustí trestné činnosti, nelze presumovat, že automaticky o ní ví i druhý partner a stává se tak jeho spolupachatelem či účastníkem na jeho trestném činu. V řízení před soudy nižších stupňů nebylo nijak prokázáno, že by s druhým obviněným jednali ve vzájemné dohodě, cíleně a promyšleně, natož pak s cílem, tedy s úmyslem odstranit předmětnou nemovitost z vlastnictví obviněného V. G. Pro absenci zavinění pak podle obviněné svědčí i skutečnost, že obviněný V. G. o uznání dluhu ze dne 1. 8. 2014 obchodní společností I. vůči obchodní společnosti V. ve výši 1 105 696 Kč nevěděl, neboť dluh uznal J. B., který o tom obviněného V. G. neinformoval. Následné uzavření zástavní smlouvy mezi obviněnou jako věřitelkou a obviněným V. G. jako dlužníkem proto nemohlo být motivováno snahou zmařit uspokojení obchodní společnosti V. jako věřitele obviněného V. G. Naplnění znaku zavinění nelze dovodit ani z toho, že dne 29. 5. 2013 byl podán na obchodní společnost I. insolvenční návrh, který byl zveřejněn až dne 8. 8. 2014. Nadto pouhé podání insolvenčního návrhu ještě neznamená, že mu bude vyhověno, teprve až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2015 byl zjištěn úpadek uvedené obchodní společnosti a na její majetek byl prohlášen konkurs.

21. Zavinění se musí vztahovat na celé její jednání. Bylo úkolem soudů nižších stupňů prokázat, že obviněná v úmyslu přímém či eventuálním usilovala o zmaření uspokojení věřitele obviněného V. G. uplatněním neexistujícího práva k jeho majetku a způsobením značné škody na cizím majetku. To ale podle jejího přesvědčení prokázáno nebylo, pouhá finanční výpomoc vlastnímu tehdejšímu partnerovi formou půjček v době, kdy měl finanční problémy, nenaplňuje žádný ze znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele, který jí byl kladen za vinu.

22. Dále obviněná vytkla soudu druhého stupně, že zaměňoval její jednání a jednání obviněného V. G., nevypořádal se s existencí závazkových vztahů mezi V. a obviněným, které jsou zcela odlišné a nelze je dávat do souvislosti se závazkovými vztahy mezi ní a obviněným V. G. Ty totiž vyplývají ze zcela jiných smluv, a sice ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 1. 2013 ve výši 2 000 000 Kč, jež byla zajištěna zástavní smlouvou ze dne 14. 8. 2014 k nemovitosti zapsané na listu vlastnictví č. XY vedeném u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště XY, pro katastrální území XY, a dále ze Smlouvy o půjčce ve výši 320 000 Kč, uzavřené formou notářského zápisu s přímou vykonatelností ze dne 14. 1. 2014. Obviněná podle svého přesvědčení v průběhu trestního řízení prokázala, že peněžní prostředky uvedené ve smlouvách o půjčkách skutečně obviněnému V. G. poskytla jak bezhotovostními platbami z jejího účtu č. XY vedeného u Raiffeisenbank, a to jednak na účet obviněného a jednak ve prospěch účtů třetích osob za obviněného V. G., tak i v hotovosti poté, co je vybrala ze svého účtu prostřednictvím bankomatu. Obviněná popírala závěr soudů nižších stupňů o fiktivnosti jejích pohledávek za obviněným, naopak se jednalo o reálné pohledávky, které byly zajištěny zástavním právem k předmětné nemovitosti ve vlastnictví obviněného V. G. K jejich reálnosti poukázala na výpovědi svědků, vyslechnutých odvolacím soudem, kteří jí peníze rovněž půjčovali a potvrdili tak, že jimi reálně disponovala. Účelovost jejího jednání nelze prokázat ani ve vztahu k další půjčce obviněnému V. G. ve výši 320 000 Kč. Protože obviněný V. G. nedostál svým závazkům ze smlouvy o půjčce ze dne 14. 1. 2014, došlo k realizaci prodeje jeho nemovitosti, kterou obviněná sama v rámci exekuce koupila, avšak peníze na její nákup si musela půjčit od třetích osob. Nákup nemovitosti věřitelem od dlužníka, který neplnil své závazky k věřiteli, není sice zcela běžný, ale není ani vyloučený.

23. Obviněná nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu o trvajících vztazích mezi ní a druhým obviněným, které považovala za ničím nepodložené domněnky postrádající oporu v provedeném dokazování. Stejně tak odmítla závěr vyplývající podle odvolacího soudu z výpovědi svědka P. S., že stavební společnost, jejíž je jednatelkou a obviněný V. G. stavebním mistrem, je významným dodavatelem prací pro svědkovu obchodní společnost, a proto je v dobré finanční situaci. Takové úvahy jsou podle ní zjednodušující, protože obchodní společnost je subjektem majetkově odlišným od svého statutárního orgánu, na čemž nic nemění ani to, že sídlí na stejné adrese, jako mají oba obvinění trvalé bydliště. Konečně za zcela nepravdivý a nepodložený považovala i závěr odvolacího soudu, že ona byla myšlenkovým hybatelem celého dění.

24. Z uvedených důvodů podle ní jednání, které jí bylo v tomto řízení kladeno za vinu, nenaplňuje znaky přečinu poškození věřitele, závěry soudů nižších stupňů o její vině nemají oporu v provedeném dokazování.

25. K výroku rozsudku odvolacího soudu o povinnosti k náhradě škody obviněná namítla, že odvolací soud měl s ohledem na výše uvedené námitky poškozenou V. odkázat s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Z rozsudku navíc není patrné, proč povinnost k náhradě škody byla uložena pouze jí a nikoli i obviněnému V. G. K rozhodnutí o náhradě škody bylo podle obviněné nutno provádět i další dokazování nad rámec nezbytného důkazního řízení v rámci rozhodování o její vině. Ani výše škody nemá podle dovolatelky oporu v dokazování provedeném před soudy prvního a druhého stupně. Poškozená obchodní společnost V. podle obviněné svůj nárok na náhradu škody ve vztahu k ní ani řádně nedoložila a neprokázala. Obviněná poukázala na skutečnost, že v rámci insolvenčního řízení uplatnila V. vůči obchodní společnosti I. pohledávku s jistinou ve výši 1 105 696 Kč, nicméně z usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2015, č. j. MSPH 91 INS 21786/2014 B-14, vyplývá, že výše jistiny činí 1 105 288 Kč. Následně, jak vyplývá z usnesení ze dne 14. 9. 2018, vzala uvedená obchodní společnost svoji pohledávku co do výše 324 096,40 Kč zpět, přičemž ze zpětvzetí nevyplývá, zda tato částka byla užita na ponížení jistiny či úroků. Navíc se odvolací soud podle obviněné ani nevypořádal se závěry soudu prvního stupně, že při stanovení výše náhrady škody vycházel z jistiny vyčíslené poškozenou V. na 1 105 696 Kč, ač v průběhu insolvenčního řízení došlo k částečnému zpětvzetí pohledávek ve výši 429,42 Kč (408 Kč jako jistiny), což svědek M. M. jednající za poškozenou obchodní společnost v hlavním líčení dne 18. 2. 2019 prohlásil za chybný postup. Dále podle obviněné došlo i ke zpětvzetí návrhu na úhradu 115 135 Kč (jako jistiny), což poškozené podle svědka M. M. doporučila konkurzní správkyně a svědek důvodnost takového kroku nedokázal ani přesvědčivě vysvětlit. Dále došlo v rámci insolvenčního řízení ke zpětvzetí návrhu na úhradu pohledávky ve výši 324 026,90 Kč (jako jistiny), nicméně svědek M. M. v hlavním líčení dne 18. 2. 2019 hovořil o uhrazení pohledávky ve výši 348 000 Kč jako jistiny, ve zbývající části do 700 nebo 550 tisíc Kč mělo jít o náklady řízení. V této spojitosti svědek M. M. uvedl, že se mu podařilo zablokovat nemovitost ve vlastnictví J. B., kterou tento svědek potřeboval prodat, proto mu zaplatil část dluhu (a sice jeho polovinu) v souvislosti se směnkou, uhrazená částka představovala 770 000 Kč. Z toho obviněná dovodila, že pohledávka měla být snížena o uvedenou zaplacenou částku a že poškozená V. po ní uplatňovala jako škodu i úroky a náklady směnečného řízení, které však vznikly až po spáchání skutku kladeného jí v tomto řízení za vinu.

26. Přes všechny tyto nesrovnalosti ve vztahu k výši škody však odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně správně zjistil, že obviněný V. G. svým jednáním, na kterém měla participovat i obviněná, zmařil uspokojení svého věřitele a způsobil mu tím škodu ve výši 1 105 696 Kč, ač ze samotného vyjádření zmocněnce poškozeného vyplývá, že dluh byl částečně uhrazen J. B., a to do výše 699 728,36 Kč. Proto jí soud druhého stupně uložil povinnost k náhradě škody ve výši 405 968 Kč, což představuje rozdíl mezi 1 105 696 Kč a 699 728,36 Kč, nicméně ani tento výpočet neodpovídá tvrzením svědka M. M. a neodpovídá ani výši přihlášené pohledávky v insolvenčním řízení za obchodní společností I. Závěr o povinnosti k náhradě škody ve výši 405 968 Kč tedy nemá oporu v provedeném dokazování, protože v trestním řízení podle obviněné nebyla prokázána a zjištěna výše škody, poškozená obchodní společnost V. nebyla schopna věrohodně doložit a prokázat konečnou výši své pohledávky a zmíněná konstrukce výpočtu výše škody nemá oporu ve výsledcích důkazního řízení.

27. Obviněná namítala také porušení svého práva na spravedlivý proces, protože jí soud prvního stupně v rozporu s ustanovením § 217 tr. řádu neumožnil pronést poslední slovo, o němž ani jednoho z obviněných ani nepoučil, jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 2. 2019. Odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně zcela pominul.

28. Obviněná současně s dovoláním požádala o odklad výkonu napadeného rozsudku soudu druhého stupně. Na závěr svého dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v celém rozsahu a sám ve věci rozhodl, anebo přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, případně aby zrušil též rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a jemu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovoláním

29. K dovoláním obou obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Nejprve státní zástupce obecně upozornil, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který oba obvinění uplatnili, nelze vytýkat nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění, popř. nesprávnost hodnocení důkazů soudy nižších stupňů.

a) K dovolání obviněného V. G.

30. K dovolání obviněného V. G. státní zástupce upozornil, že námitky obviněného jsou jen opakováním jeho obhajoby uplatněné již před soudem prvního stupně a následně v odvolání, s nímž se v podstatných částech dovolání zcela shoduje. Dále stručně zrekapituloval dovolání obviněného. S námitkami subsidiarity trestní represe, chybných skutkových zjištění (zejména ohledně zavinění a škody), jejich extrémního nesouladu s provedenými důkazy, chybné aplikace zásady in dubio pro reo se vypořádaly již soudy nižších stupňů.

31. Ve vztahu k subsidiaritě trestní represe a možnosti využití institutů civilního práva poškozenou státní zástupce uvedl, že nemovitost ve vlastnictví dovolatele nebyla předmětem právního vztahu mezi poškozeným věřitelem a obviněným, zajištění pohledávky na uvedené nemovitosti bylo jen jedním z možných způsobů zajištění pohledávky. Primárně totiž byla pohledávka zajištěna směnkou, jejíž pravost ani dovolatel nezpochybňoval. S vědomím této skutečnosti nelze jednání poškozené označit za natolik neopatrné, aby jednání obviněného pozbylo trestnosti. Za nepřípadný považoval státní zástupce odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1121/2012, neboť v této věci byla poškozeným banka, která vedena snahou o co největší objem obchodů vědomě riskovala, pokud nabízela bez zajištění úvěry. Ve vztahu k principu ultima ratio státní zástupce zdůraznil bohatou judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu. V daném případě nelze dovodit, že by byly dány v tomto případě mimořádné skutkové okolnosti, pro které by byl stupeň trestního bezpráví extrémně nízký, tudíž by nebyly naplněny definiční znaky trestného činu. Stát nemůže rezignovat na svoji roli při ochraně oprávněných zájmů fyzických či právnických osob pouze s odkazem na primární existenci institutů občanského práva či jiných právních odvětví, jimiž lze zajistit práva poškozeného. Neuplatnění trestní represe je tedy možné jen v případech výjimečných, kdy okolnosti případu by musely být zcela mimořádné a zákonodárcem nepředvídatelné při formulování skutkové podstaty konkrétního trestného činu. V této trestní věci takové okolnosti ale dány nejsou, naopak obviněný se dopustil poměrně sofistikovaného jednání ke škodě poškozeného věřitele, jemuž způsobil vysokou škodou. Důvody pro neuplatnění trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku proto nejsou dány.

32. Pokud dovolatel zpochybňoval skutková zjištění soudů a závěr o jeho úmyslném zavinění s ohledem na princip in dubio pro reo, šlo podle státního zástupce o námitky neodpovídající uplatněnému či jinému dovolacímu důvodu, neboť takové výhrady mají procesní a nikoli hmotněprávní povahu. V dané věci neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými závěry soudů nižších stupňů a důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků. Podle státního zástupce tedy dovolání neodpovídá žádnému z dovolacích důvodů.

33. Za právně relevantní námitku z hlediska uplatněného dovolacího důvodu by bylo možno považovat výhradu obviněného, že v popisu skutku není ani slovo o konkrétní výši škody. Podle dovolatele právní posouzení nemá dostatečný podklad v popisu skutku, ovšem v tomto směru státní zástupce nedal obviněnému za pravdu. V popisu skutku ve výroku rozsudku odvolacího soudu je na jeho samém počátku uvedeno, jaký dluh byl předmětem nekalého jednání dovolatele (ve výši 1 105 696 Kč), že právě uspokojení této pohledávky mělo být dovolatelem zmařeno, z této výše škody po částečné úhradě dluhu (ve výši 699 728,36 Kč) pak byl vypočítán i nárok poškozeného na náhradu škody ve výši 405 968 Kč. V tomto směru je tedy dovolání podle státního zástupce zjevně neopodstatněné.

34. Státní zástupce za odpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu označil také námitku extrémního nesouladu provedeného dokazování a učiněných skutkových zjištění, avšak obviněný žádný takový nesoulad nezmínil, a proto jde o námitku též zjevně neopodstatněnou.

35. Protože námitky dovolatele V. G. zčásti neodpovídaly žádnému dovolacímu důvodu a zčásti jsou zjevně neopodstatněné, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

b) K dovolání obviněné D. Š.

36. Obviněná D. Š. podle státního zástupce ve svém dovolání rovněž opakovala argumentaci, kterou uplatnila v rámci své obhajoby před soudy prvního i druhého stupně. Také v dovolání popírala učiněná skutková zjištění, především své úmyslné zavinění, a zpochybňovala výrok o náhradě škody. S těmito námitkami se podle státního zástupce vypořádaly soudy nižších stupňů, a proto na jejich argumentaci odkázal. K tomu obviněná v dovolání připojila výhradu porušení svého práva na spravedlivý proces, protože jí bylo odepřeno právo na poslední slovo.

37. I v případě obviněné D. Š. není podle státního zástupce důvodná námitka tzv. extrémního nesouladu mezi skutkovými závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy, obviněná přitom vycházela výlučně z tvrzeného porušení zásady in dubio pro reo, avšak takové námitky nejsou způsobilé naplnit žádný dovolací důvod.

38. Dále se státní zástupce vyjádřil k námitce porušení práva na spravedlivý proces tím, že obviněné nebylo poskytnuto právo na poslední slovo. Podle státního zástupce si vlastně na tuto námitku sama obviněná odpověděla, pokud poukázala na „nález Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009“ (míněno bylo státním zástupcem zřejmě usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08, na které poukazovala sama obviněná ve svém dovolání, byť je označovala za nález). Z tohoto rozhodnutí Ústavního soudu totiž obviněná citovala jen část týkající se rozlišení práva na závěrečnou řeč a poslední slovo, avšak zcela přitom pominula zbývající jeho část, v níž Ústavní soud neshledal při neoddělení závěrečné řeči a posledního slova porušení práva na spravedlivý proces, protože obviněný měl reálnou možnost vyjádřit své stanovisko jako poslední procesní subjekt před poradou senátu, a proto uvedené pochybení nemohlo způsobit relevantní újmu na ústavním právu obviněného na obhajobu. Podobně to ale bylo i v dané věci. Obviněná hovořila v rámci hlavního líčení jako naprosto poslední, jasně uvedla, že se cítí nevinnou a s obžalobou nesouhlasí. Nelze též pominout, že hlavnímu líčení byl přítomen její obhájce, který na místě nevyslovil žádnou námitku, že by byla jakkoliv porušena práva obviněné na obhajobu. Šlo proto podle státního zástupce o pouhé formální pochybení, které ústavní právo obviněné na obhajobu, a tedy i právo na spravedlivý proces, nenarušilo.

39. Na závěr státní zástupce shrnul, že námitky uplatněné obviněnou D. Š. neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu. Posléze pak státní zástupce navrhl její dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítnout jako zjevně neopodstatněné.

40. Státní zástupce také vyslovil souhlas s tím, aby Nejvyšší soud projednal dovolání v neveřejném zasedání. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice oběma obviněným, kteří tohoto práva nevyužili.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněných

a) Obecná východiska

41. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

42. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

43. Obvinění V. G. a D. Š. shodně uplatnili dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

44. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám obviněných a k důvodů zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu

45. Pokud jde o námitky obviněných V. G. a D. Š., bylo by možno souhlasit se státním zástupcem, že obvinění ve svých dovoláních vznesli ve značné míře námitky, které svým obsahem vůbec nebyly způsobilé uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit, případně vznášeli námitky, s nimiž se v dostatečné míře již vypořádaly soudy nižších stupňů. Obvinění totiž brojili především proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a zpochybňovali jimi provedené hodnocení důkazů, na jejichž základě dospěly k závěrům o skutkovém ději, který následně popsaly ve výrocích svých rozsudků. Jak vyplývá z výše uvedeného obecného úvodu, Nejvyšší soud není povolán k tomu, aby prováděl plnohodnotný přezkum napadeného rozhodnutí, zásadně nepřezkoumává ani skutková zjištění učiněná soudy nižších stupňů a ani způsob, jakým k nim tyto soudy dospěly. Nejvyšší soud tak zásadně vychází při své přezkumné činnosti ze závěrů o skutkovém stavu, jak jej učinily soudy nižších stupňů. Nicméně Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí jejich dovolání, jak státní zástupce navrhoval, neboť některé námitky obviněných, které uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídaly, shledal Nejvyšší soud důvodnými, jak bude vysvětleno níže. Protože dovolací soud shledal některé z námitek obviněných důvodnými, nebyl dán důvod pro odmítnutí jejich dovolání, jak státní zástupce navrhoval, naopak bylo třeba přistoupit k přezkumu zákonnosti a odůvodněnosti výroků dovoláními napadeného rozsudku, jak vyplývá z § 265i odst. 3 tr. řádu. Na základě tohoto přezkumu je možno souhlasit s některými dalšími námitkami obviněných, kterými brojili proti dalším skutkovým závěrům soudů nižších stupňů, které se mohou jevit jako spekulativní.

46. Předně je třeba uvést, že uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídají námitky obviněných proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů, nadto jsou některé z těchto námitek i nedůvodné.

47. Taková ryze procesní námitka obviněné D. Š., že jí bylo upřeno právo posledního slova, nemůže z povahy věci naplnit uplatněný dovolací důvod, který má hmotněprávní základ, jak bylo uvedeno shora. Nadto lze v tomto směru souhlasit se státním zástupcem, který ji považoval za neopodstatněnou a který obviněnou upozornil, že z usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 1641/08 (navíc chybně označeného za nález), si vybrala jen tu část argumentace, která se jí k podpoře svých výhrad hodila, a tu zbývající podstatnou pro odmítnutí ústavní stížnosti zcela pominula. Pokud obviněná shledala v uvedeném procesním pochybení spočívajícím v tom, že soud prvního stupně zřetelně a jednoznačně neoddělil její právo na závěrečnou řeč a právo na poslední slovo, porušení svého širšího práva na obhajobu jako součásti práva na spravedlivý proces, je třeba obviněnou upozornit, že na trestní řízení je třeba nahlížet jako na celek a touto optikou nahlížet na různá procesní pochybení orgánů činných v trestním řízení z materiálního hlediska. V daném případě se tak může plně uplatnit názor Ústavního soudu v citovaném usnesení, že k žádnému zásadnímu zásahu do práva na spravedlivý proces a na obhajobu, pro který by bylo třeba kasačním způsobem zasáhnout, nedojde, pokud obviněnému je možno plně uplatnit svou vlastní obranu v řízení, zvláště pokud na konci hlavního líčení může svůj názor uplatnit jako poslední a není ve svém vyjádření soudem nijak omezován. Nadto obviněná tehdy ani formální neoddělení závěrečné řeči a posledního slovo jako újmu na svém právu na obhajobu nevnímala, nijak na tento deficit sama či prostřednictvím obhájce neupozornila, svou obhajobu pak mohla dále rozvádět i v odvolacím řízení, což také činila.

48. Podobně z povahy věci nemohou uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu naplnit ani jiné ryze procesní námitky obviněného V. G. o porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu v přípravném řízení, neboť ani jimi vůbec není zpochybňována právní kvalifikace skutku či jiné nesprávné hmotněprávní posouzení. Nadto ani těmto námitkám obviněného nelze přisvědčit. Usnesení policejního orgánu ze dne 24. 5. 2017, č. j. KRPA-17952-204/TČ-2015-001491, jímž bylo rozhodnuto o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. řádu, sice bylo z podnětu včasné stížnosti poškozené V. sice zrušeno usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2017, č. j. 3 ZN 3501/2015-141, kterým zároveň bylo policejnímu orgánu uloženo, aby o věci znovu jednal a rozhodl, nicméně samotným tímto usnesením nebyl současně dán souhlas nebo pokyn k vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, takový závěr nelze učinit ani z obsahu odůvodnění citovaného rozhodnutí. Především ale takové pochybení orgánů činných v přípravném řízení nemůže být předmětem přezkumu Nejvyšším soudem na základě dovolání podaného proti rozhodnutí ve věci samé soudem druhého stupně.

49. Nebýt dalších důvodů pro zrušení napadeného rozsudku neodpovídaly by uplatněnému dovolacímu důvodu ani námitky chybných skutkových zjištění, jak je obvinění ve svých dovoláních uplatňovali. V tomto směru ovšem dovolací soud uznal nedostatky spočívající v absenci skutkových závěrů ohledně některých okolností, které by měly naplňovat tvrzené znaky předmětného trestného činu poškození věřitele. Proto také, jak bude vysvětleno níže, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení napadeného rozsudku. Odvolací soud pak bude mít možnost zabývat se i dalšími výhradami obviněných, které se mohou ve spojitosti se závěry o jiných okolnostech dostat opět do zcela jiného světla.

50. Nejvyšší soud nejprve v obecné rovině připomíná, že přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou, a přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo, byť i jen částečně, zmaří uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatní neexistující právo nebo pohledávku nebo existující právo nebo pohledávku ve vyšší hodnotě či lepším pořadí, než jaké má, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Pokud zároveň takovými činy způsobí značnou škodu, jíž se podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku (ve znění účinném do 30. 9. 2020) rozumí škoda ve výši nejméně 500 000 Kč, jde o okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Jde tak o trestný čin s tzv. složitou skutkovou podstatou, která má více znaků ve více alternativách, a to i v rámci jednotlivých alternativně stanovených písmenech příslušných odstavců. V daném konkrétním případě bylo obviněnému V. G. kladeno za vinu, že „zmařil uspokojení svého věřitele tím, že předstíral a uznal neexistující závazek a způsobil takovým činem na cizím majetku značnou škodu“, a obviněné D. Š., že „zmařila uspokojení věřitele jiné osoby tím, že k majetku dlužníka uplatnila neexistující právo a pohledávku a způsobila takovým činem na cizím majetku značnou škodu“.

51. Obvinění vedle shora uvedených námitek, které nebylo možno podřadit pod jimi uplatněný dovolací důvod, uplatnili i další, které již směřovaly proti právní kvalifikaci skutku, jenž jim byl kladen za vinu, resp. proti shledání naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu kladeného jim za vinu, který nemá žádný odraz ve skutkových závěrech soudů nižších stupňů obsažených ve stručné podobě ve skutkové větě výroku rozsudku soudu druhého stupně. Konkrétně jde o výhrady obou obviněných, že z napadeného rozsudku jednoznačně nevyplývá, jakou svým jednáním měli oba dva obvinění způsobit škodu, která je obligatorním znakem již základní skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. d) i § 222 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku, zároveň je ale i okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby uvedenou v § 222 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

52. Oba obvinění totiž zcela důvodně vytýkali popisu skutku užitému odvolacím soudem, že z něj jednoznačně nevyplývá, jaká měla být výše škody, kterou měli obvinění svým jednáním způsobit, že v popisu skutku se objevuje více různých částek, z nichž ani jedna není označena jako škoda, a to ani následně v odůvodnění napadeného rozsudku. V tomto směru je třeba dát obviněným za pravdu. Ve spojitosti s výrokem o povinnosti uložené obviněné D. Š. nahradit poškozené obchodní společnosti V. škodu ve výši 405 968 Kč, ač poškozená uplatňovala nárok výrazně vyšší, s jehož zbytkem byla odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních, pak vzniká též pochybnost o správnosti závěru, že tato obviněná skutečně poškozené způsobila škodu značnou, tedy škodu dosahující výše nejméně 500 000 Kč (podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 30. 9. 2020). Tato pochybnost musí platit i ve vztahu k samotnému dlužníku – obviněnému V. G. Tato disproporce mezi výrokem v adhezním řízení a právní větou výroku o vině napadeného rozsudku soudu druhého stupně není dostatečně srozumitelně vysvětlena ani v odůvodnění, z něhož též nevyplývá, jakou škodu podle závěrů odvolacího soudu měli vlastně obvinění poškozené svým jednáním způsobit a proč ji (alespoň ve vztahu k obviněné D. Š.) neuložil tedy odvolací soud k náhradě (a to zejména v případě, že v tomto směru měnil výrok učiněný soudem prvního stupně). V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu totiž zcela absentuje odůvodnění užité právní kvalifikace, za kterou není možno považovat ani útlou pasáž obsaženou v bodu 10., ani odůvodnění skutkových závěrů v obsáhlém bodu 11. na str. 10-12 napadeného rozsudku, proto též absentuje označení, jakou částku odvolací soud považoval za škodu a proč.

53. Přitom odvolací soud si byl dobře vědom toho, že absence škody je jednou z hlavních námitek obou obviněných uplatněných v jejich odvoláních, náležitou pozornost tomuto znaku přesto nevěnoval, anebo pokud se tímto znakem zabýval, nevysvětlil, jak k závěru o způsobení značné škody dospěl, a to logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, tedy způsobem ústavně-konformním. V odůvodnění napadeného rozsudku se sice pojem škoda vyskytuje vícekrát, zejména pak v narativní části, nicméně ve vyjádření samotného odvolacího soudu se pojem škody objevuje až v bodech 12. až 15., jimiž odvolací soud ovšem odůvodnil toliko výrok o trestu a o povinnosti k náhradě škody. Snad jen z první málo srozumitelné věty obsažené v bodě 15., který se týká zdůvodnění výroku o majetkovém nároku poškozené, by bylo možno dovodit, co odvolací soud za škodu považoval – zřejmě mělo jít o částku 1 105 696 Kč. Tato částka se též jako jedna z mnoha objevuje i ve výroku rozsudku, nicméně není z něj zřejmé, že právě ona by měla být škodou. Tato částka je totiž zmiňována jen ve spojitosti s uznáním dluhu obchodní společností I. vůči poškozené obchodní společnosti V., nejde tak vůbec o osobní závazek obviněného V. G. vůči věřiteli – poškozené V., ani obviněnému nebylo kladeno za vinu tzv. jednání za jiného, přičemž by mu postavení dlužníka, obchodní společnosti V., bylo připisováno podle § 114 odst. 2 tr. zákoníku, a zároveň by šlo o nakládání s majetkem obchodní společnosti I. Obviněnému V. G. totiž bylo kladeno za vinu poškození jeho vlastního (osobního) věřitele z titulu vystavené vlastní směnky (jako zajišťovací ve vztahu k veškerým dluhům I. vůči poškozené V.).

54. Kromě toho odvolací soud nijak nezdůvodnil, proč u obou obviněných shledal za naplněný znak jednání ve formě „zmaření“ uspokojení věřitele. Taková právní kvalifikace odvolacím soudem je dokonce v jistém rozporu s jeho vlastními závěry obsaženými v odůvodnění výroku o náhradě škody. Odvolací soud totiž při odůvodnění výroku o povinnosti k náhradě škody, kterou uložil jen obviněné D. Š., zdůvodňoval snížení tohoto nároku přiznaného soudem prvního stupně tím, že poškozená V. byla zčásti uspokojena jiným dlužníkem, a sice J. B. Jinými slovy odvolací soud na jednom místě svého rozsudku uváděl, že k saturaci poškozené V. zčásti došlo, přesto obviněným v právní větě výrokové části téhož rozsudku kladl za vinu úplné zmaření uspokojení jeho pohledávky. S takovou zjevnou kontradikcí mezi právní větou výroku, který nijak neodůvodnil, a odůvodněním výroku o náhradě škody se vůbec nevypořádal a nevysvětlil, proč (případně) nedošlo jen k částečnému zmaření uspokojení věřitele (proč ze dvou alternativně stanovených forem jednání vybral právě onu závažnější variantu).

55. To je ovšem jen součástí shora rozvedené výhrady, že z výroku a ani z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu nejsou zřejmé skutkové závěry, o jakou pohledávku zajištěného věřitele šlo, do jaké míry bylo uspokojení této pohledávky jednáním obou obviněných předstíráním vzájemných závazkových vztahů zmařeno a jaká tedy poškozenému věřiteli vlastně vznikla škoda. Přitom právě toto jsou základní skutkové okolnosti, které musí být jednoznačně zjištěny a které musejí nalézt odraz v popisu skutku, jenž je teprve poté možno právně kvalifikovat, tedy ohledně něhož je teprve pak možno rozhodnout, zda naplňuje znaky trestného činu poškození věřitele.

56. Jde-li o výši škody, nelze přitom vycházet pouze z tvrzení poškozeného, navíc rozporných, neodpovídajících bezezbytku ani zjištěním vyplývajícím z listinných důkazů. Nejvyšší soud může v této spojitosti odvolací soud jen upozornit na následující okolnosti. Výše neuhrazených faktur vystavených poškozenou obchodní společností V. vůči dlužníkovi, obchodní společnosti I., měla činit 1 105 696 Kč. Při posuzování skutečné výše pohledávky poškozené za obviněným V. G. bude ale potřeba komplexně zhodnotit tento právní vztah, tj. zajištění věřitele uvedenou blankosměnkou nejen závazkem obviněného, ale i druhého jednatele svědka J. B., nelze pominout ani vydaný směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Praze ze dne 17. 12. 2014, č. j. 49 Cm 278/2014-10, jímž byla obviněnému V. G. uložena povinnost zaplatit žalobci, obchodní společnosti V. směnečný peníz ve výši 1 138 062 Kč spolu s 6% úrokem z této částky od 19. 9. 2014 do zaplacení, směnečnou odměnou ve výši 3 793,54 Kč a na náhradu nákladů řízení částky ve výši 104 863,80 Kč. Přitom na uvedený směnečný peníz měla být blankosměnka vystavená dne 21. 2. 2014 vypsána se splatností dnem 18. 9. 2014. Závazkový právní vztah mezi dlužníkem a věřitelem je předpokladem naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a orgány činné v trestním řízení jej musí posuzovat vždy samostatně jako předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť jde o otázku viny obviněného. To platí i v případě, že existence takového závazkového právního vztahu již byla deklarována pravomocným rozhodnutím soudu v občanskoprávním řízení. Tímto rozhodnutím sice soud rozhodující v trestním řízení není vázán, avšak nemůže jej pominout, proto jím provede důkaz, zhodnotí je v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a ve svém rozhodnutí se s jeho argumenty vypořádá (viz rozhodnutí č. 17/2009 Sb. rozh. tr.). Protože obviněný V. G. byl podle dosavadních zjištění solidárním dlužníkem poškozené V. společně s druhým jednatelem I., svědkem J. B., je též nutno zkoumat, zda vůbec došlo a mohlo dojít jednáním obviněných alespoň k částečnému zmaření uspokojení pohledávky uvedeného zajištěného věřitele, mohl-li požadovat celé plnění od kteréhokoli z dlužníků a byl-li druhý dlužník schopen dluh zcela uhradit. Stejně tak je nutno zkoumat, v jakém rozsahu a na jaký účel byla použita částka uhrazená druhým dlužníkem tedy svědkem, J. B.

57. Zároveň bude namístě se znovu zabývat i otázkou, kdy skutečně vznikl dluh obviněného V. G. a jaká byla jeho výše v konkrétních okamžicích, kdy docházelo k tvrzenému poškozovacímu jednání obviněných. Bude třeba se zabývat časovou posloupností jednotlivých kroků obviněných, zda skutečně jejich tvrzené poškozovací jednání vůbec nepředcházelo vzniku pohledávky poškozené (zda pak nejde spíše o jednání podvodného charakteru vůči poškozené, popř. zda nejde o reálný závazek, jak tvrdili obvinění, a zda proto později obviněný V. G. jen nezvýhodnil jednoho věřitele na úkor jiných apod.).

58. Odvolací soud, podobně jako soud prvního stupně a předtím i orgány činné v přípravném řízení, tak nevěnoval náležitou pozornost otázce, v jaké výši měla v době činu obviněných pohledávku poškozená obchodní společnost V. za obviněným V. G., do jaké míry zmařili obvinění fingováním vzájemných závazkových vztahů tuto pohledávku a jakou tak způsobili škodu. Orgány dosud činné v tomto trestním řízení tak této otázce nevěnovaly dostatečnou pozornost, nezabývaly se tím, jaká škoda měla vzniknout, a to vše při zohlednění bohaté odborné literatury i judikatury Nejvyššího soudu k otázce škody u úpadkových deliktů, zejména pak u poškození věřitele – srov. například rozhodnutí č. 6/2005, 36/2007-III., 43/2019 Sb. rozh. tr., dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 5 Tdo 181/2016, případně i ze dne 31. 5. 2017, sp. zn. 5 Tdo 59/2017, ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017, ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 5 Tdo 32/2011 (ve vztahu k zavinění ke způsobení škody), sp. zn. 5 Tdo 214/2011 (ve vztahu k náležitému popisu skutku, jde-li o škodu, přičemž ve skutkové větě je třeba uvést popis takových okolností, ze kterých vyplývá, kdo je poškozeným věřitelem dlužníka, jaká je výše jeho pohledávek vůči tomuto dlužníku, a kolik by se mu mělo dostat při poměrném a rovnoměrném uspokojení pohledávek). Odkázat je možno též na usnesení Nejvyšší soudu ze dne 11. 8. 2010, sp. zn. 5 Tdo 658/2010, podle nějž výše škody jako zákonný znak trestného činu zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, odst. 3 tr. zákona, resp. zločinu zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, musí být v tzv. skutkové větě ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku uvedena jednoznačně a přesně, aby o ní nevznikaly žádné pochybnosti; proto nepostačí odkazovat na jakékoli tabulky, byť jsou součástí výroku o vině; správné zjištění výše způsobené škody má přitom význam nejen z hlediska citované právní kvalifikace, ale i z hlediska navazujícího rozhodování o trestu nebo o náhradě škody.

59. Lze tak konstatovat, že z napadeného konečného rozhodnutí ve věci samé jednoznačně nevyplývá, že by skutečně byly naplněny znaky skutkových podstat trestného činu poškození věřitele, jak byly obviněným kladeny za vinu, a sice především pokud jde o znak škody a též o znak jednání (úplné či částečné zmaření uspokojení věřitele). Tyto vady popis skutku vykazuje dokonce od samého počátku trestního stíhání. V této spojitosti je nutno připomenout judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, že soud se nesmí stát pomocníkem veřejné žaloby, na níž je, aby tvrdila a prokazovala skutečnosti zakládající trestný čin a tomu též uzpůsobila popis skutku – viz k tomu zejména nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve svazku č. 49 pod č. 86/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, v němž Ústavní soud uvedl, že „odsouzení pachatele trestné činnosti je v souladu s čl. 80 Ústavy České republiky primárně věcí státního zastupitelství. Je to tedy státní zastupitelství, kdo nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s podanou obžalobou. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení, a nelze k takovému výkladu rolí těchto institucí dospět ani výkladem § 2 odst. 5 alinea ultima trestního řádu. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující.“ Výtku neprovádění důkazů (např. ohledně zjištění, jaká a komu měla být jednáním obviněných způsobena škoda) v řízení před soudem prvního nebo i druhého stupně je tak nutno primárně směřovat vůči státnímu zástupci, který by měl aktivně jím tvrzenou vinu před soudem prvního i druhého stupně prokazovat, na soudu potom je rozhodnutí, zda navržené důkazy provede, či v souladu s judikaturou týkající se tzv. opomenutých důkazů jejich provedení zamítne. Z judikatury týkající náležitého popisu skutku lze odkázat především na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod číslem 88/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, podle nějž péče o dokonalost popisu skutku náleží především aktivitě obžaloby, nikoli aktivitě soudu, který se odstraňováním takové vady podílí na prokazování viny obviněného, což rozhodně nelze chápat jako nestranné rozhodování o vině či nevině (byť je k tomu nucen trestním řádem v § 2 odst. 5 in fine tr. řádu). To ovšem zároveň nemůže znamenat, že se soudy spokojí se zcela nedostatečnými tvrzeními státního zástupce, jímž popsaný skutek za žádných okolností, i kdyby byl zcela prokázán, nemůže naplnit veškeré obligatorní znaky trestného činu a uznají i přesto obviněného vinným, ač nejsou ani tvrzeny a ani zjištěny potřebné relevantní skutečnosti. Pokud ani po případném upozornění nebude takové skutečnosti státní zástupce schopen prokázat a nebude namístě skutek právně kvalifikovat jako jiný trestný čin, jehož veškeré znaky by byly naplněny, nezbude, než obviněného obžaloby zprostit.

60. V naznačeném směru proto Nejvyšší soud shledal námitky obviněných jako důvodné, neboť z výroku napadeného rozsudku soudu druhého stupně skutečně nevyplývá, že by byl zjištěn skutek, který by naplňoval veškeré znaky trestného činu poškození věřitele, který byl obviněným kladen za vinu, především nebylo jednoznačně určeno, jakou pohledávku měla poškozená V. za obviněným V. G. a nakolik oba obvinění svým jednáním uspokojení této pohledávky skutečně zmařili (zda zcela, či zčásti, případně z jaké). Z uvedených důvodů nemůže napadený odsuzující rozsudek odvolacího soudu obstát a bylo třeba jej zrušit.

61. Vzhledem ke shora rozvedeným důvodům pro kasační zásah Nejvyššího soudu, které spočívaly mimo jiné též v absenci závěrů o rozhodných skutkových okolnostech, které by bylo možno subsumovat pod zákonná ustanovení, je zcela nadbytečné (a též předčasné) jakékoliv vyjádření k další právní námitce obou obviněných ohledně chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe, jíž se dále bude muset odvolací soud po ustálení skutkového děje též zabývat. Jen zcela obecně nyní může Nejvyšší soud odkázat bohatou vlastní judikaturu k této otázce, především pak na své stanovisko ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

V. Závěrečné shrnutí

62. Na závěr tak lze shrnout, že některé námitky obou obviněných obsažených v jejich dovoláních shledal Nejvyšší soud důvodnými, a proto na podkladě těchto dovolání podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu druhého stupně v celém jeho rozsahu. Dále podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

63. Bude na Městském soudu v Praze, aby se v navazujícím řízení znovu důsledně zabýval předmětnou věcí, ve shora naznačeném směru a za součinnosti státního zástupce, jehož úkolem je tvrdit a prokazovat vinu obviněných, doplnil dokazování, bude-li toho třeba, a následně učinil po řádném vyhodnocení všech důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků odůvodněné skutkové závěry, a to především ohledně výše pohledávky věřitele V. za obviněným V. G., jakož i ohledně toho, do jaké míry (pokud vůbec) oba obvinění svým jednáním uspokojení této pohledávky zmařili a jakou tak způsobili věřiteli škodu. Tyto skutkové závěry pak ve spolupráci se státním zástupcem promítne do popisu skutku, který pak náležitě hmotněprávně posoudí, a své úvahy též podrobně vysvětlí v odůvodnění svého rozhodnutí. Zároveň je přitom povinen respektovat pravidla spravedlivého procesu, především pak princip kontradiktornosti, podle nějž obvinění musí dostat možnost se proti nově upravenému popisu skutku, jakož i případně proti odlišné právní kvalifikaci činu, bude-li přicházet v úvahu, bránit, a proto bude třeba je s takovým popisem skutku i jeho právní kvalifikací seznámit a dát jim prostor k účinné obraně (a to třeba i za cenu odročení veřejného zasedání).

64. Nejvyšší soud současně upozorňuje, že rozsudek soudu druhého stupně byl zrušen výlučně z podnětu dovolání obou obviněných, a proto v dalším řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jejich neprospěch, jak vyplývá z § 265s odst. 2 tr. řádu. Ve spojitosti s úvahami o naplnění znaku škody (bude-li to vůbec přicházet v úvahu) je též třeba upozornit odvolací soud na povinnost aplikovat správně i ustanovení o časové působnosti trestních zákonů, jak vyplývá z § 2 odst. 1 tr. zákoníku (dne 1. 10. 2020 totiž nabývá účinnosti zákon č. 333/2020 Sb., kterým dochází ke změně hranic škod v ustanovení § 138 odst. 1 tr. zákoníku).

65. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak odvolací soud vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

66. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání obviněných v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Vypracoval

JUDr. Bohuslav Horký

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru