Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 679/2015Usnesení NS ze dne 24.06.2015

HeslaSubjektivní stránka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.679.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 241 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 679/2015-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. června 2015 o dovoláních, která podali obvinění D. G., a J. D., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 303/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 14/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. G. a J. D. odmítají .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 14/2013, byli obvinění J. D. a D. G. uznáni vinnými přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku, ve znění účinném do 1. 12. 2011, jehož se dopustili ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Oběma byl podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu v trvání dvou let.

Trestné činnosti se obviněný D. G. dopustil jako jednatel obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., se sídlem Praha 1, Politických vězňů 934/15, obviněný J. D. jako osoba pověřená na základě plné moci k výkonu veškerých právních úkonů ve jmenované obchodní společnosti, a to tím, že

1) společně v době od června 2010 do října 2010 včetně neodvedli v rozporu se zákonem č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, za své zaměstnance pojistné přesto, že jim tyto částky z hrubé mzdy srazili, a celkem neuhradili Pražské správě sociálního zabezpečení částku 47 145 Kč,

2) obviněný D. G. od října 2009 do února 2011 včetně, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, neodvedl za své zaměstnance pojistné přesto, že jim tyto částky z hrubé mzdy srazil, čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro hlavní město Prahu, neuhradil celkem 126 120 Kč,

3) obviněný J. D. od října 2009 do prosince 2010 včetně, v rozporu se zákonem č. 592/1992 Sb., a zákonem č. 48/1997 Sb., neodvedl za zaměstnance pojistné přesto, že jim tyto částky z hrubé mzdy byly sraženy, čímž Všeobecné zdravotní pojišťovně, Krajské pobočce pro hlavní město Prahu, neuhradil celkem 111 212 Kč.

Proti tomuto rozsudku podali oba obvinění odvolání. Městský soud v Praze je usnesením ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 303/2014, zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodná.

Citované usnesení Městského soudu v Praze napadli oba obvinění dovoláními prostřednictvím svých obhájců Mgr. Lukáše Pospíšila a JUDr. Adama Batuny.

Obviněný D. G. podal svůj mimořádný prostředek z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

Podle názoru obviněného soudy nerespektovaly především ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Skutek byl v jeho případě kvalifikován jako trestný čin, ač se o trestný čin nejedná, neboť nedošlo k naplnění subjektivní ani objektivní stránky jeho skutkové podstaty, přičemž schází především samotné protiprávní jednání. Právní závěry soudů obou stupňů jsou v extrémním nesouladu s jejich skutkovým zjištěním i s obsahem provedených důkazů. Poukázal na to, že z jeho postavení jednatele obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. nebylo možné dovodit úmysl neplnit zákonné povinnosti. K zajištění výkonu této i další činnosti spočívající ve vedení účetnictví i dalším jejím činnostem vystavil plnou moc spoluobviněnému J. D.. Ten byl zplnomocněn k zastupování zmocnitele před orgány státní správy, právnickými a fyzickými osobami v obchodních záležitostech, dále ke všem právním úkonům spojeným s činností a funkcí zmocnitele a rovněž k převzetí a předání materiálního plnění v souvislosti s činností zmocnitele. Za tímto účelem s ním byla uzavřena i mandátní smlouva a též měl dispoziční právo k bankovnímu účtu obchodní společnosti a v účetních záležitostech komunikoval s třetími stranami. Obviněný D. G. zdůraznil, že spoluobviněný J. D. si byl vědom těchto povinností, tedy mj. i odvádět za zaměstnance pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, což vyplývá i z výpovědí dalších svědků, navíc se ke skutku přiznal v přípravném řízení. Nebylo tudíž možné dovodit trestní odpovědnost tohoto dovolatele, neboť odvod příslušných částek měl na starosti J. D..

Obviněný D. G. dále namítl, že obchodní společnost nebyla v takovém ekonomickém stavu, aby mohla plnit zákonné odvody, jak vyplývá i z výpisu z insolvenčního rejstříku. V rozhodné době se s přestávkami nacházela ve stavu insolvence a nemohla ani s finančními prostředky nakládat. Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval tento obviněný v tom, že soudy vycházely pouze z výpovědi svědka JUDr. J. K., ačkoli převzetí finanční hotovosti, o němž se tento svědek zmínil, nebylo prokázáno. Za tzv. opomenutý důkaz označil účetnictví obchodní společnosti, které neměly soudy k dispozici. Odkázal zároveň na závěry Nejvyššího soudu týkající se posuzování trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby obsažené v judikatuře.

Závěrem svého dovolání obviněný D. G. navrhl Nejvyššímu soudu, aby zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 303/2014, a sám jej zprostil obžaloby, případně aby Městskému soudu v Praze přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

Obviněný J. D. odkázal ve svém dovolání také na důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Soudy podle jeho názoru nesprávně právně kvalifikovaly zjištěný skutkový stav, který nenaplňuje znaky skutkové podstaty žádného z trestných činů. Zejména absentuje subjektivní stránka, pokud neměl v obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. rozhodovací pravomoc k nakládání s jejími finančními prostředky. Jak např. vypověděl svědek JUDr. J. K., platby byly poukazovány přímo na účty subdodavatelů obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., případně hrazeny v hotovosti spoluobviněnému D. G.. On sám jej nemohl žádným způsobem přesvědčit či donutit, aby povinné odvody z takto přijatých peněz odeslal příslušným institucím.

Obviněný J. D. poukázal na nedostatek své způsobilosti být pachatelem trestného činu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Nebyl v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., nesplňoval tedy podmínku subjektu trestného činu ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku. Vytkl soudům, že vůbec nevzaly v úvahu osobní povahu závazku k výkonu funkce jednatele ve smyslu § 66 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný do 31. 12. 2013. Z toho důvodu není možné při výkonu funkce statutárního orgánu zastoupení na základě plné moci, nelze tak z něj ani dovodit trestní odpovědnost, jak ostatně např. dovodil Nejvyšší soud ve věci vedené pod sp. zn. 11 Tdo 972/2003. O veškerém nakládání s finančními prostředky obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. rozhodoval výlučně její jednatel D. G. a pouze ten může být odpovědný za provádění povinných odvodů.

Nedostatečné dokazování v této věci, zejména chybějící účetnictví i znalecký posudek, mohly mít podle obviněného J. D. vliv na nesprávné hmotně právní posouzení skutku, poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 3 Tdo 91/2011.

Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 10. 2014, sp. zn. 67 To 303/2014, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 6. 2014, sp. zn. 3 T 14/2013, aniž by naznačil další postup dovolacího soudu.

Nejvyšší soud při zkoumání formálních podmínek konání dovolacího řízení zjistil, že u obou dovolání jsou splněny, a to i z hlediska požadavku na obsah mimořádného opravného prostředku, avšak obě dovolání posoudil jako nedůvodná.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Zásadně tak lze jeho prostřednictvím namítat, že skutek, jenž se stal podkladem výroku o vině, není trestným činem, jak jej označily soudy ve věci rozhodující, a vykazuje znaky jiného trestného činu nebo se vůbec o trestný čin nejedná. Tento dovolací důvod neumožňuje vytýkat vady procesního charakteru, zejména nesprávné použití ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud je v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, neboť není další (třetí) soudní instancí povolanou k rozhodování o podané obžalobě. (Srov. mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2009, sp. zn. III. 3272/09.)

Úvodem je možné upozornit na zásadní skutečnost, že oba obvinění ve svých mimořádných opravných prostředcích pouze zopakovali argumenty, které uplatnili již v rámci své dosavadní obhajoby, a tvořily součást jejich odvolání. Soudy obou stupňů se těmito výhradami zabývaly, odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení vysvětlil veškeré skutkové okolnosti, které se staly podkladem správného zjištění soudem prvního stupně, a rovněž srozumitelně vyložil právní posouzení, které z výsledků provedeného dokazování vyplynulo. V dovoláních pak obvinění nepředložili žádná nová tvrzení či jiné skutečnosti, než jaké byly již vysvětleny a vypořádány v rozhodnutích soudů nižších stupňů. Taková dovolání Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněná (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

Oba obvinění měli povinnost poplatníků pojistného stanovenou zákonem č. 589/1992 Sb., vyplývající z jejich postavení (jednatel a zmocněnec, resp. mandatář) v obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., která byla podle § 3 odst. 1 písm. a) tohoto zákona poplatníkem pojistného na sociální zabezpečení za své zaměstnance, které zahrnuje pojistné na nemocenské pojištění, pojistného na důchodové pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. Přitom nechali srazit podle § 8 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., zálohu na toto pojistné z příjmů zaměstnanců, avšak v rozporu s § 9 citovaného zákona je již za jednotlivé kalendářní měsíce neodvedli, či nedali pokyn k jejich odvedení, na účet příslušné okresní správy sociálního zabezpečení.

Současně měli v totožném postavení povinnost stanovenou zákonem č. 592/1992, Sb., podle jehož ustanovení § 5 odst. 1 zaměstnavatel odvádí část pojistného, které je povinen hradit za své zaměstnance, současně odvádí i část pojistného, které je povinen hradit zaměstnanec, srážkou z jeho mzdy nebo platu, a to i bez souhlasu zaměstnance.

Oba obvinění – D. G. i J. D. se ve svých dovolacích argumentacích snažili prosadit absenci subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby, přičemž každý z nich poukazoval na vinu druhého. Obviněný D. G. jako jediný jednatel obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. měl za účelem zajištění řádného chodu účetnictví této obchodní společnosti udělit jejím jménem plnou moc obviněnému J. D.. Naopak J. D. zdůrazňoval svoji nekompetenci v rozhodování a nakládání s finančními prostředky obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. a poukazoval na odpovědnost jediného jednatele D. G..

Na tomto místě je nutné zdůraznit, že soudy nižších stupňů správně dovodily odpovědnost obou obviněných za neplnění zákonných povinností k odvodům, jak jsou specifikovány ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.

Trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (nyní trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby pode § 241 tr. zákoníku), se dopustil, kdo jako plátce ve větším rozsahu nesplnil svoji zákonnou povinnost za poplatníka odvést daň, pojistné na sociální zabezpečení nebo zdravotní pojištění, nebo příspěvek na státní politiku zaměstnanosti. Pachatelem tohoto trestného činu i za současné právní úpravy může být jen plátce (zaměstnavatel). Jde o konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 90 odst. 1 tr. zákona, (nyní § 114 odst. 1 tr. zákoníku). Pokud je plátcem (zaměstnavatelem) právnická osoba, uplatní se ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák., (nyní § 114 odst. 2 tr. zákoníku), a trestně odpovědnou bude fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby. Může to být statutární orgán, člen kolektivního statutárního orgánu, ale též jiná fyzická osoba, která jednala jménem právnické osoby (např. vedoucí zaměstnanec), jestliže je důsledkem jejího rozhodnutí neodvedení sražených plateb (srov. např. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18. 10. 2000, sp. zn. 4 To 424/99, uveřejněné pod č. 53/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Obviněný D. G. jako statutární orgán obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. zmocnil jejím jménem v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), účinný v době spáchání skutku, spoluobviněného J. D. jako fyzickou osobu k zastupování této právnické osoby. Zmocnitel udělil za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž uvedl rozsah zmocněncova oprávnění. [Smluvní zastoupení je zakotveno i v současné právní úpravě, jeho rozsah je určen plnou mocí (srovnej § 441 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů)]. Pro vymezení rozsahu oprávnění zmocněnce jednat za zmocnitele je pak vždy rozhodující obsah plné moci, neboť jde o jednostranný právní úkon zmocnitele, který není adresován zmocněnci, ale naopak třetím osobám, jimž se takto osvědčuje, že k dohodě o zastoupení došlo. Případná omezení zmocněncových oprávnění jednat jménem zmocnitele musí tedy být z důvodu právní jistoty vymezena právě v plné moci. Není-li plná moc nijak omezena, pak jde o plnou moc všeobecnou, generální nebo též neomezenou.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací činnosti již vyjádřil právní názor, že hovoří-li plná moc o zastupování obchodní společnosti, nelze to v souladu s ustanovením § 31 odst. 1 občanského zákoníku chápat jinak, než že zástupce je zmocněn činit za společnost právní úkony, tj. jednat za ni ve vztahu ke třetím osobám. Pokud se v plné moci stanoví, že zmocněnec může zastupovat společnost v plném rozsahu oprávnění jednatele, plyne z toho, že rozsah zmocněncova oprávnění ve smyslu § 31 odst. 1 občanského zákoníku je vymezen tak, že může za společnost činit všechny právní úkony, které může činit jednatel společnosti – jde tedy o tzv. generální plnou moc (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 29 Odo 1061/2004). V uvedeném smyslu nejde o tzv. přenesení oprávnění a povinností jednatele, neboť to zákon neumožňuje.

Z trestního spisu vyplývá, že uvedenou plnou mocí (viz č. l. 24 trestního spisu) byl J. D. zmocněn k zastupování zmocnitele před orgány státní správy, právnickými a fyzickými osobami v obchodních záležitostech, ke všem právním úkonům spojeným s činností zmocnitele a rovněž k přebírání materiálního plnění v souvislosti s činností zmocnitele apod., plnou moc tedy lze označit za tzv. generální plnou moc, její formulací byly splněny podmínky § 31 odst. 1 občanského zákoníku.

V období od udělení plné moci, tj. od 12. 8. 2009, do jejího vypovězení J. D. ke dni 31. 12. 2010, byl tento obviněný oprávněn ve výše uvedeném rozsahu zastupovat obchodní společnost MONTSORE s. r. o., tedy i odvádět za její zaměstnance zákonem stanovené pojistné.

Odpovědnost obviněného J. D. však nevyplývá pouze z generální plné moci, kdy se nejedná o prokuru jako v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2004, sp. zn. 11 Tdo 972/2003, uveřejněné pod č. 48/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nicméně jde o podobný případ, jako v citovaném rozhodnutí řešil senát Nejvyššího soudu. Taktéž v něm se podkladem pro vyvození trestní odpovědnosti obviněného nestalo pouze jeho postavení prokuristy v obchodní společnosti, nýbrž výkon funkce obchodního ředitele. V projednávaném případě tedy v otázce trestní odpovědnosti obviněného J. D., byť ten nebyl zaměstnancem obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., nelze přehlédnout uzavřenou mandátní smlouvu podle § 566 a násl. obchodního zákoníku. Podle této smlouvy se mandatář zavazuje, že pro mandanta na jeho účet zařídí za úplatu určitou obchodní záležitost uskutečněním právních úkonů jménem mandanta nebo uskutečněním jiné činnosti, a mandant se zavazuje zaplatit mu za to úplatu. Tato smlouva obecně patří do rámce těch smluv, jejichž podstatou je jednání za jiného na základě zmocnění. Podstatnými znaky mandátní smlouvy jsou úplatnost, obchodní povaha záležitosti, kterou se mandatář zavazuje zařídit, a dále to, že mandatář jedná jménem mandanta. Pokud by nebyla ve smlouvě výslovně stanovena výše odměny, což by přímo kvalifikovalo ujednanou dohodu jako smluvní typ mandátní smlouvy, ale smlouva by jinak vykazovala její znaky, (což by bylo zejména tehdy, patří-li zařizování obchodních záležitostí do rámce předmětu podnikatelské činnosti mandatáře), platí, (resp. platila v rozhodné době), podle § 566 odst. 2 obchodního zákoníku právní domněnka, že si strany úplatu sjednaly. Jde o vyvratitelnou právní domněnku. Výše a podmínky úplaty se v takovém případě řídí (řídily) ustanovením § 571 obchodního zákoníku. Pokud by však ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že zařízení záležitosti bude provedeno bezplatně, byl by takový vztah posuzován podle ustanovení občanského zákoníku o smlouvě příkazní, protože by nebyla naplněna podmínka úplatnosti pro kvalifikaci smlouvy jako obchodní smlouvy mandátní.

Pokud jde o obchodní povahu záležitosti, kterou se mandatář zavazuje zařídit, může mít z právního hlediska dvojí povahu: především může jít o přímé uskutečňování právních úkonů mandatářem jménem mandanta na základě buď speciálního, nebo obecného zmocnění, např. uzavírání určitých smluv, uplatňování reklamačních nároků, zastupování při soudním jednání apod., nebo může spočívat ve faktické činnosti, k níž není zmocnění třeba (např. obstarání určitých informací, zjištění podmínek pro uzavření konkrétních obchodů apod.). (Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol.: Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha: C. H. Beck, 2010, s. 1212-1213)

Činnost obviněného J. D. v obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. v její prospěch tak byla vymezena nejen generální plnou mocí ale též mandátní smlouvou, přičemž jejich k naplnění došlo faktickou činností obviněného v rámci fungování této právnické osoby. Z obsahu provedených důkazů vyplývá, že tento obviněný skutečně zajišťoval každodenní provoz, a v této činnosti byl v úzkém kontaktu se spoluobviněným D. G., jehož vždy informoval o podstatných záležitostech podnikání. Měl zřízeno podpisové právo k bankovnímu účtu obchodní společnosti MONTSORE s. r. o, mohl tudíž disponovat s jejími finančními prostředky a fakticky tak činil. Společně s obviněným D. G. se tak podílel na obchodním vedení firmy, což potvrzují výpovědi svědkyně N. Z., která v obchodní společnosti byla zaměstnaná jako asistentka. Podle jejího tvrzení rozhodovali obvinění ohledně placení závazků společně (srov. protokol o hlavním líčení na č. l. 357 trestního spisu).

K dovození trestní odpovědnosti obviněného D. G. za neuhrazení zákonných odvodů je nutné znovu připomenout ustanovení § 66 obchodního zákoníku, účinného v době spáchání trestného činu, který v odstavci 2 jasně stanovil osobní charakter funkce jednatele jako statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným. Uvedenou plnou mocí tak jednatel obchodní společnosti D. G. nemohl převést na obviněného J. D. svou funkci, ale pouze ho zmocnil k tomu, aby obchodní společnost MONTSORE s. r. o. zastupoval. Z obsahu provedených důkazů vyplynulo, že tento obviněný naopak se zmocněncem intenzivně spolupracoval, byly v úzkém kontaktu a v podstatě řídili oba běžný provoz obchodní společnosti. Fakticky tak obviněný D. G. měl dostatečný přehled o všech záležitostech podnikání včetně dispozic s finančními prostředky, tudíž byl jako statutární orgán této obchodní společnosti v předmětném období nadále (spolu)zodpovědný za odvedení zákonem stanovených plateb pojistného za zaměstnance.

Soudy obou stupňů proto zcela správně posoudily oba obviněné jako pachatele přečinu podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku ve znění účinném do 1. 12. 2011, neboť povinnost k platbám pojistného na sociální a zdravotní pojištění za zaměstnance obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. vyplývala ať již z jejich formálního či z faktického postavení této právnické osoby. Pouze na doplnění může Nejvyšší soud dodat, že trestní odpovědnost J. D. byla zcela správně vymezena pouze na období, než mu spoluobviněný D. G. vypověděl plnou moc, tedy do 31. 12. 2010.

K dalším dovolacím námitkám obviněného D. G. lze konstatovat, že mají skutkový charakter a jejich prostřednictvím obviněný zpochybnil výlučně způsob hodnocení provedených důkazů a samotná skutková zjištění, jež se stala podkladem odsuzujícího rozsudku.

Ve vztahu ke znaku úmyslu soudy zcela správně dovodily, že obviněný si byl vědom existence povinnosti platit za zaměstnance pojistné na sociální a zdravotní pojištění, i skutečnosti, že tyto povinné platby v rozhodné době odváděny nejsou. Je to zřejmé z výpovědi samotného obviněného u hlavního líčení dne 17. 5. 2013, v níž sám připustil, že mu bylo známo neplnění těchto povinností, a dále tento závěr potvrzují výpovědi druhého obviněného J. D. u hlavního líčení dne 17. 5. 2013 a 23. 6. 2014 (viz protokoly na č. l. 349 a 443 trestního spisu).

Obviněný D. G. se dále snažil poukázat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich vyvozenými skutkovými závěry, kdy podle něj obchodní společnost MONTSORE s. r. o. nemohla pojistné za své zaměstnance odvést, neboť nedisponovala potřebnými finančními prostředky.

Nad rámec dovolacího přezkumu a s ohledem na skutkovou povahu této výhrady Nejvyšší soud připomíná, že předpokladem trestní odpovědnosti konkrétní osoby za trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku je, aby zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky na povinné odvody a neodvedl je příjemcům. Z toho vyplývá i to, že musel mít k dispozici dostatek prostředků na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely, nebo je ponechal na účtu banky či v hotovosti v pokladně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2000, sp. zn. 4 Tz 63/2000, uveřejněný pod č. 30/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V projednávaném případě však soudy ve věci dosud činné skutkové okolnosti vyhodnotily tak, že obchodní společnost MONTSORE s. r. o. měla v rozhodném období k dispozici prostředky k úhradě povinných odvodů. Vycházely přitom zejména z výpovědí svědka JUDr. J. K., který jednal jménem obchodní společnosti RASTAR INVEST, spol. s r.o., jako odběratele stavebních prací prováděných obchodní společností MONTSORE s. r. o. Ten ve své výpovědi u hlavního líčení dne 23. 6. 2014 (č. l. 446 trestního spisu) uvedl, že z důvodu nespolehlivosti obviněných ve vztahu k úhradám prací jednotlivých subdodavatelů, kteří se podíleli na realizaci uzavřené smlouvy o dílo, byl zaveden od poloviny dubna 2010 režim placení na základě dodatků ke smlouvě přímo těmto subdodavatelům. Zároveň ale zdůraznil, že i nadále byly uvedené smluvní straně poukazovány platby na provoz firmy, a to většinou v hotovosti, ale i na příslušný bankovní účet, jak nakonec vyplývá i z výpisů z účtu obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. za roky 2010 a 2011 založených na č. l. 182 a násl. trestního spisu. Pokud soudy obou stupňů vyhodnotily všechny tyto okolnosti tak, že obvinění nesplnili svoji zákonem stanovenou povinnost odvést za zaměstnance obchodní společnosti MONTSORE s. r. o. pojistné na sociální zabezpečení a zdravotní pojištění, ačkoli příslušné částky zaměstnancům z jejich mezd srazili a současně měli k dispozici příslušné finanční prostředky (celkem cca 173 000 Kč), má tento závěr podklad v provedeném dokazování. Nejedná se tak o případ tzv. extrémního nesouladu, jak jej shledal Ústavní soud ve své judikatuře v případech, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami soudů při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. (Srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04.)

Nejvyšší soud musí odmítnout i výhrady obviněných ohledně neprovedení důkazu účetnictvím obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., tedy tzv. „opomenutého důkazu“, neboť uvedená námitka byla obsažena již v jejich odvolání. Městský soud v Praze na straně 4 napadeného usnesení konstatoval, že za stavu, kdy dostatek finančních prostředků na účtu společnosti vyplývá z provedeného dokazování, zejména z výpisů z účtu poskytnutých bankou a z výpovědi svědka JUDr. J. K., považuje další dokazování provedením účetnictví firmy či znaleckým posudkem za nadbytečné, Nad rámec přezkumu dovolání lze dodat, že z výpovědi svědka JUDr. J. K. vyplývá, že obvinění nebyli spolehlivými obchodními partnery, neboť již předcházející obchodní spolupráce v rámci obchodní společnosti Stavební holding, a.s. podle jeho slov „nefungovala“, tato obchodní společnost, v níž oba obvinění podnikali, byla zatížena mnoha závazky a měla finanční problémy. Aby nebyly investice tohoto svědka, resp. obchodní společnosti, jejímž jménem jednal, ohroženy, spolupráce s obviněnými pokračovala nadále prostřednictvím nově založené obchodní společnosti MONTSORE s. r. o., jak navrhli samo obvinění. Přestože tato společnost byla podle slov svědka JUDr. J. K. „čistá“, tedy nezatížená žádnými závazky z minulosti, svým obchodním vedením nebyli obvinění schopni zajistit ani její řádné fungování, jak vyplývá zejména z již zmíněné špatné platební morálky vůči jejím subdodavatelům. I tato část výpovědi svědka dokresluje nezodpovědné chování obviněných v podnikatelském prostředí a jejich přinejmenším nepoctivý přístup k plnění povinností, které pro osoby provozující podnikání vyplývají zejména ze zákonných předpisů, ale též z hlediska požadavku na respektování tzv. fér pravidel při kontaktu s obchodními partnery.

Nejvyšší soud tak posoudil obě podaná dovolání z převážné části za neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu a neshledal ani existenci tvrzené vady v hmotně právním posouzení skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Proto rozhodl o odmítnutí dovolání obviněných D. G. a J. D. podle § 265i odst. 1 písm. e) tř. řádu. aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení jemu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 24. června 2015

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru