Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 672/2004Usnesení NS ze dne 15.07.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.672.2004.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 672/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. července 2004 o dovolání, které podal obviněný MUDr. K. L., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 6 To 556/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Tachově pod sp. zn. 9 T 2/2003, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu sezrušuje usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 6 To 556/2003.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu sezrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu sepřikazuje Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný MUDr. K. L. byl rozsudkem Okresního soudu v Tachově ze dne 14. 8. 2003, sp. zn. 9 T 2/2003, uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., kterého se podle citovaného rozsudku dopustil tím, že \"jako ředitel N. P., okr. T., s rozhodovací pravomocí a povinností pečovat o ochranu a zabezpečení majetku nemocnice a majetku svěřeného státem do péče s právem hospodaření, jehož funkce byla založena jmenováním, uzavřel dne 29. 12. 2000 v P., okr. T., s lékaři nemocnice, kteří vykonávali ústavní pohotovostní službu, a prostřednictvím svého zástupce i se svou osobou dohody o zajištění ústavní pohotovostní služby s dobou platnosti od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001, dne 2. 4. 2001 dodatky k těmto dohodám a následně další dohody o zajištění ústavní pohotovostní služby, na jejichž základě byly jemu a dalším 37 lékařům N. P. vypláceny tzv. provozní odměny, jejichž udělování bylo v rozporu s § 10 vládního nařízení č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací, a zákonem č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech, a za období od 1. 1. 2001 do 31. 12. 2001 tak byla na mzdách lékařům vyplacena částka o 1.725.365,- Kč vyšší, než je ta, která jim podle shora citovaných právních předpisů náležela\".

Za to byl obviněný MUDr. K. L. odsouzen podle § 255 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

Citovaný rozsudek Okresního soudu v Tachově napadl obviněný MUDr. K. L. odvoláním, které Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 8. 12. 2003, sp. zn. 6 To 556/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 2. 2. 2004, jeho obhájci dne 19. 1. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 16. 1. 2004.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Plzni podal obviněný MUDr. K. L. prostřednictvím svého obhájce dne 29. 3. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, protože již v rozhodnutí soudu prvního stupně byl dán dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného právní posouzení skutku neodpovídá znění skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Má za to, že Okresní soud v Tachově zde ani posléze v odůvodnění neuvedl žádné skutkové okolnosti, které by tvořily skutkový podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, neboť zde není obsažen údaj o tom, zda obviněný věděl, že jeho jednání je v rozporu s citovanými právními předpisy, a zda tedy věděl, že může takto způsobit škodu. Obviněný dále cituje vyjádření soudu prvního stupně uvedené v odůvodnění jeho rozsudku a týkající se posouzení negativního právního omylu. Považuje ho za nesprávné, neboť podle názoru obviněného se právní omyl ohledně mimotrestní normy podle nauky trestního práva posuzuje jako omyl skutkový, takže má za následek nedostatek trestní odpovědnosti. Na podporu svého tvrzení obviněný poukazuje na některé provedené důkazy, z nichž dovozuje, že nemohl znát nezákonnost svého postupu, a tedy ani naplnit subjektivní stránku trestného činu.

Obviněný MUDr. K. L. závěrem svého dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené rozhodnutí a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného MUDr. K. L. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru jsou výhrady obviněného způsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod, avšak státní zástupkyně je považuje za zcela neopodstatněné. Státní zástupkyně je přesvědčena, že soud prvního stupně ve výroku o vině dostatečně vymezil okolnosti odpovídající znakům skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Konkrétně jde o povinnosti založené jmenováním do funkce, dále uzavření dohod o tzv. provozních odměnách, které byly v rozporu se zákonem č. 143/1992 Sb. i zmíněným vládním nařízení. Odměny takto vyplacené byly podle státní zástupkyně o 1.725.365,- Kč vyšší, než jaké povolovaly uvedené právní předpisy, a v této výši tak vznikla škoda na majetku svěřeném obviněnému státem do péče a hospodaření. Státní zástupkyně se domnívá, že takto je skutek vymezen dostatečně, když z hlediska zavinění postačuje úmysl eventuální podle § 4 písm. b) tr. zák. Státní zástupkyně považuje námitku obviněného ohledně nedostatku úmyslného zavinění za zjevně neopodstatněnou a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný MUDr. K. L. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný MUDr. K. L. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, přičemž byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozsudek soudu prvního stupně je založen na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení oprávněnosti uplatněného dovolacího důvodu. Pokud jde o námitky obviněného MUDr. K. L., v jejichž rámci tvrdí, že stíhaným skutkem nebyla naplněna subjektivní stránka trestného činu, jímž byl uznán vinným, může být taková vada úspěšně namítána prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu s poukazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože Nejvyšší soud neshledal žádný z důvodů k odmítnutí dovolání obviněného MUDr. K. L. ve smyslu § 265i odst. 1 tr. řádu, přezkoumal podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že podané dovolání je částečně důvodné.

V rámci svých dovolacích námitek obviněný MUDr. K. L. v podstatě uvádí, že soudy dříve činné ve věci nesprávně právně posoudily jeho zavinění, neboť ve skutkové větě výroku o vině i v odůvodnění rozhodnutí nejsou obsaženy takové skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo, že věděl o rozporu svého jednání s právními předpisy a o možnosti způsobit tím škodu. Protože obviněný podle svého tvrzení nevěděl o nezákonnosti svého postupu, dovozuje z toho nesprávnost právního závěru soudů obou stupňů, podle něhož negativní právní omyl pachatele neomlouvá. Obviněný se totiž domnívá, že právní omyl ohledně mimotrestní právní normy se podle nauky trestního práva posuzuje jako omyl skutkový, takže podle jeho názoru vylučuje možnost trestní odpovědnosti.

Pokud jde o dovolací námitku týkající se hodnocení negativního právního omylu, soudy obou stupňů podle názoru Nejvyššího soudu nepochybily, jestliže dospěly k obecnému závěru, podle kterého takový omyl neomlouvá pachatele trestného činu. Omylem se v trestním právu obecně rozumí neshoda pachatelova vědění (tj. jeho vnímání, představy) se skutečností, ať již proto, že si pachatel vůbec neuvědomil existenci určité právně významné skutečnosti, anebo proto, že měl o takové skutečnosti nesprávnou představu. V souvislosti s posuzováním trestní odpovědnosti je zde negativní právní omyl za situace, kdy pachatel neví, že jeho jednání naplňuje skutkovou podstatu trestného činu, tedy pokud se domnívá, že jeho jednání neporušuje právní normy a není trestně postižitelné, přestože je tomu naopak a pachatel ve skutečnosti páchá trestný čin. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle převažující soudní praxe je pro posouzení důsledků negativního právního omylu rozhodující skutečnost, v obsahu jaké právní normy se pachatel zmýlil, tj. zda jde o omyl ohledně norem trestních nebo mimotrestních. Jestliže se omyl pachatele týkal trestní normy, zejména obsahu trestního zákona, a pachatel tedy nevěděl, že svým jednáním páchá trestný čin, nezbavuje ho takový negativní právní omyl trestní odpovědnosti, neboť se uplatní tradiční pravidlo, podle něhož neznalost zákona neomlouvá. Shodně je podle ustálené judikatury, od níž nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat, nutné hodnotit situaci, kdy má pachatel mylnou představu nebo vůbec neví o mimotrestní právní normě, které se však trestní zákon dovolává, a to především ve svých odkazovacích nebo blanketních skutkových podstatách (viz např. rozhodnutí pod č. 10/1977, č. 9/1997 a č. 28/2002 Sb. rozh. tr.). Odlišný závěr potom platí pro omyl v obsahu ostatních mimotrestních norem, kterých se trestní zákon nedovolává ani na ně neodkazuje. Pouze pro takový omyl se užijí zásady stanovené pro posuzování negativního skutkového omylu, tzn. je vyloučeno zavinění pachatele v podobě úmyslu a vědomé nedbalosti, ale v úvahu přichází jen zavinění z nevědomé nedbalosti, pokud k trestnosti činu postačuje.

Obviněný MUDr. K. L. tudíž dospěl ve svém dovolání k nesprávnému závěru, jestliže tvrdil, že negativní právní omyl ohledně obsahu mimotrestní právní normy se podle nauky trestního práva posuzuje jako omyl skutkový a že má za následek vyloučení trestní odpovědnosti. Tento názor obviněného totiž jednak nerozlišuje charakter mimotrestní právní normy z toho hlediska, zda se jí trestní zákon dovolává či zda na ni odkazuje, a jednak s určitým zjednodušením z existence negativního právního omylu dovozuje přímo nemožnost trestní odpovědnosti. V posuzované věci se přitom jednalo o výklad a aplikaci právních norem, kterých se trestní zákon ve svém ustanovení § 255 odst. 1 dovolává a z nichž měla pro obviněného vyplývat povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Konkrétně jde o zákon, jímž byla obviněnému uložena určitá povinnost, kterou byl povinen dodržovat při opatrování a spravování cizího majetku. Porušení takto stanovené povinnosti potom za splnění dalších okolností může založit trestní odpovědnost podle § 255 tr. zák., popřípadě podle § 255a tr. zák., přičemž případná neznalost mimotrestní právní normy, která pachateli ukládala povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, by pachatele bez dalšího neomlouvala a sama o sobě by neznamenala jeho beztrestnost. Jestliže tedy k tomuto závěru dospěly soudy obou stupňů při posuzování negativního právního omylu, nelze jim vytýkat pochybení a dovolání obviněného je v tomto směru zjevně neopodstatněné.

K odlišnému názoru však dospěl Nejvyšší soud při hodnocení, zda byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Podle přesvědčení obviněného MUDr. K. L. soud prvního stupně ve skutkové větě svého rozsudku neuvedl žádné skutkové okolnosti, které by tvořily skutkový podklad pro právní závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu, jímž byl uznán vinným. S touto dovolací námitkou obviněného se Nejvyšší soud do značné míry ztotožňuje, byť nesouhlasí s tím, že by popis skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně neobsahoval vůbec žádné skutkové okolnosti rozhodné pro právní závěr o zavinění. Tyto skutkové okolnosti jsou ovšem podle názoru Nejvyššího soudu nedostatečné, nelze z nich jednoznačně usuzovat na úmyslné zavinění obviněného a zejména neposkytují spolehlivý podklad pro odlišení, zda obviněný naplnil úmyslnou alternativu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nebo jen alternativu předpokládající zavinění z vědomé nedbalosti podle § 255a odst. 1 tr. zák. Skutek, pro který byl obviněný MUDr. K. L. stíhán, totiž měl být spáchán v podstatě v průběhu roku 2001, tj. poté, co již dne 1. 5. 2000 nabylo účinnosti posledně citované ustanovení trestního zákona, takže s otázkou právní kvalifikace skutku bylo třeba vypořádat se i z tohoto hlediska, což soudy obou stupňů náležitě neučinily.

K tomu Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že zavinění ve smyslu § 4 a § 5 tr. zák. je založeno na složce vědění a na složce vůle, resp. na jejich vzájemné kombinaci. Úmyslné zavinění pak v jeho obou alternativách [§ 4 písm. a), b) tr. zák.] vyžaduje, pokud jde o složku vědění, aby pachatel věděl o tom, že svým jednáním může způsobem uvedeným v trestním zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Jak vyplývá z již výše citované skutkové věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, obviněný MUDr. K. L., ač byl jmenován do funkce ředitele nemocnice s povinností pečovat o ochranu a zabezpečení majetku, uzavřel s 38 lékaři (včetně sebe) dohody, na jejichž základě jim měly být v rozporu se zmíněnými ustanoveními zákona, resp. vládního nařízení, vypláceny tzv. provozní odměny celkově vyšší o částku 1.725.365,- Kč, než jaké náležely. O tom, zda obviněný věděl o neoprávněnosti vyplácení uvedených odměn a o možnosti způsobit tím škodu na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, v popisu skutku výslovná zmínka není. Obviněný však mohl vědět, že vyplácené odměny jsou nesprávně určeny, protože byl povinen znát příslušnou právní normu upravující výši takových odměn a jeho případná neznalost v tomto směru by ho neomlouvala, protože - jak bylo podrobně vyloženo výše - jednalo by se o negativní právní omyl ohledně mimotrestní právní normy, na kterou trestní zákon v ustanovení § 255 odst. 1 odkazuje, takže omyl o její existenci nebo o jejím obsahu by nevylučoval trestní odpovědnost obviněného.

Pokud jde o volní složku úmyslného zavinění, tato zahrnuje buď chtění pachatele, nebo jeho srozumění s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. V posuzovaném případě by tedy musel obviněný MUDr. K. L. (neoprávněným vyplácením odměn) chtít způsobit škodu nikoli malou na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, nebo být s jejím způsobením alespoň srozuměn. Ani v tomto směru neobsahuje popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně žádné výslovné skutkové zjištění, přičemž závěry v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou dokonce rozporné. Soud prvního stupně při posuzování volní složky úmyslného zavinění obviněného v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný musel být s porušením zájmu chráněného trestním zákonem srozuměn, neboť vyšší než zákonem stanovenou odměnu pobíral také. Taková skutečnost však podle názoru Nejvyššího soudu sama o sobě nepostačuje k naplnění volní složky úmyslného zavinění. Odvolací soud pak k této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí zmínil, že obviněný znal ekonomickou situaci nemocnice a hospodařil s prostředky nemocnice neodpovědně a svévolným způsobem, což podle odvolacího soudu zakládá přímý úmysl obviněného.

K tomu navíc Nejvyšší soud připomíná, že soud prvního stupně učinil mimo jiné skutkové zjištění, podle kterého byl obviněný K. L. při uzavírání dohod, na jejichž základě byly odměny vypláceny, veden snahou zajistit nepřetržitý výkon zdravotnické péče v okrese, přičemž byl současně pod tlakem odborových organizací působících v nemocnici (zejména L. o. k.). Uvedené zjištění však spolu s některými dalšími okolnostmi nevylučuje, aby bylo možné hodnotit postup obviněného i tak, že sice věděl o možnosti porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem (tj. o způsobení škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku), ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že takové porušení nebo ohrožení nezpůsobí. Tento závěr by přitom bylo nutné kvalifikovat jen jako zavinění z vědomé nedbalosti ve smyslu § 5 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud se tudíž neztotožňuje s názorem soudů dříve činných ve věci, podle něhož je zde zavinění obviněného MUDr. K. L. nepochybně ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. Dosavadní skutková zjištění takový jednoznačný závěr neumožňují, resp. mohou sice být podkladem pro konečné posouzení jednání obviněného jako úmyslného, avšak nikoli sama o sobě, ale musela by být doplněna o zjištění další, která by dostatečně vyjadřovala úmyslnou formu zavinění a odlišovala ji od nedbalostní alternativy. V opačném případě by bylo nutné zvažovat, zda nepřichází v úvahu jen právní kvalifikace podle ustanovení § 255a odst. 1 tr. zák.

Po zjištění, že dovolání obviněného MUDr. K. L. je v uvedeném směru opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Plzni a podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Plzni, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, protože z podnětu odvolání podaného obviněným se může věcí zabývat v dostatečné šíři tak, aby mohl odstranit všechny vady zjištěné v dovolacím řízení.

Krajský soud v Plzni tedy v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného MUDr. K. L. a především učiní jednoznačné skutkové zjištění týkající se volní složky jednání obviněného, zejména zda byl obviněný skutečně srozuměn se způsobeným následkem nebo zda spoléhal, byť nepřiměřeně, na některé okolnosti, o nichž se domníval, že vzniku následku zabrání. Podstatné skutkové okolnosti týkající se zjištěné formy zavinění potom musí soud vyjádřit v popisu skutku, popřípadě rozvést v odůvodnění rozhodnutí tak, aby o správnosti použité právní kvalifikace již nevznikaly žádné pochybnosti ani z hlediska subjektivní stránky. Poté odvolací soud opětovně posoudí, jestli jsou posuzovaným skutkem naplněny všechny znaky skutkové podstaty úmyslného trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., nebo např. skutkové podstaty nedbalostního trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255a odst. 1 tr. zák., případně zda o trestný čin vůbec nejde, a vysloví tomu odpovídající výrok.

Nad rámec podaného dovolání Nejvyšší soud upozorňuje, že výše vyložené úvahy o posuzování negativního právního omylu mají své opodstatnění jen za předpokladu, bude-li nadále přicházet v úvahu alternativa trestného činu podle § 255 tr. zák. (popřípadě podle § 255a tr. zák.) spočívající v porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, kterou obviněnému MUDr. K. L. ukládal určitý zákon, resp. jeho příslušná ustanovení. Okresní soud v Tachově totiž ve svém rozsudku v tzv. právní větě dospěl k právnímu závěru, podle něhož obviněný způsobil jinému značnou škodu tím, že porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek. Přitom soud prvního stupně žádným způsobem v popisu skutku ani v odůvodnění rozsudku nekonkretizoval, podle jaké smlouvy obviněný převzal uvedenou povinnost, kdy byla smlouva uzavřena a s kým ji obviněný uzavřel. Dohody o zajištění ústavní pohotovostní služby uzavřené s jednotlivými lékaři, na jejichž podkladě byly vypláceny tzv. provozní odměny, o nichž je v popisu posuzovaného skutku zmínka, jsou totiž zcela jiného charakteru a nemohou mít povahu smlouvy, na podkladě které obviněný převzal povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek, protože v nich není žádná zmínka o takové povinnosti obviněného a jejich uzavření a následné plnění mělo vést ke způsobení škody na cizím majetku, což je ovšem jiný znak skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1 tr. zák. Poukaz na zákon č. 143/1992 Sb. ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně konkretizovaný citací některých ustanovení tohoto zákona v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu spíše svědčí o tom, že soudy obou stupňů odvozovaly povinnost obviněného MUDr. K. L. opatrovat nebo spravovat cizí majetek ze zmíněného zákona, a nikoli ze smlouvy. Proto bude třeba, aby si v rámci nového projednání a rozhodnutí odvolací soud tuto skutečnost náležitě ujasnil a jednoznačně ji vyjádřil poukazem buď na konkrétní zákonná ustanovení, nebo na určitou smlouvu, z níž povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek vyplývala.

Jestliže půjde o povinnost uloženou obviněnému zákonem, musí být konkretizována přesněji než dosud. Soud prvního stupně totiž ve skutkové větě ve výroku o vině poměrně nepřesně odkazuje na ustanovení § 10 vládního nařízení č. 251/1992 Sb., o platových poměrech zaměstnanců rozpočtových a některých dalších organizací (které bylo ve znění pozdějších předpisů), což jednak není zákon, ale norma nižší právní síly, a navíc citované ustanovení obsahuje toliko obecné pokyny k poskytování odměn zaměstnancům. Uvedenou nedostatečnou konkretizaci do jisté míry napravil odvolací soud, který v odůvodnění svého rozhodnutí specifikoval porušení povinnosti uložené obviněnému zákonem, a to konkrétně v ustanoveních § 7, § 8, § 10 a § 19 zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně za pracovní pohotovost v rozpočtových a některých dalších organizacích a orgánech (který je ovšem rovněž ve znění pozdějších předpisů). Zmíněná ustanovení již skutečně obsahují jednoznačné pokyny k určení výše příplatků zaměstnancům, které měl obviněný porušit, avšak tato zákonná ustanovení bylo třeba zahrnout do skutkové věty výroku o vině, neboť konkrétní zákonná povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek uložená obviněnému, kterou následně porušil, je zákonným znakem skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obviněný MUDr. K. L. uznán vinným.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud, případně i soud prvního stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného MUDr. K. L. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. července 2004

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru