Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 652/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaPoškození věřitele
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.652.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 652/2020-938

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 7. 2020 o dovoláních, která podali obvinění D. R., nar. XY v XY, trvale bytem XY, a J. M., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 22. 10. 2019, sp. zn. 55 To 212/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 4 T 6/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněných D. R. a J. M. odmítají.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 20. 5. 2019, sp. zn. 4 T 6/2017, byli obvinění D. R. a J. M. uznáni vinnými přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a každému z nich byl uložen podle § 222 odst. 3, § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 100 Kč, tedy celkem 20 000 Kč. Pro případ, že by tento trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil soud podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku oběma obviněným náhradní trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců. Dále bylo rozhodnuto v adhezním řízení podle § 229 odst. 1 tr. řádu tak, že poškozený insolvenční správce FARADAY, v. o. s., se sídlem Vydmuchov 707/201, Karviná-Fryštát, byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se obvinění D. R. a J. M. dopustili ve stručnosti tím, že dne 2. 7. 2014 v XY jako jednatelé a společníci obchodní společnosti R., IČ: XY (dále též jen „R.), vědomi si dlouhodobě nesplácených závazků vůči nejméně čtyřem věřitelům uvedené obchodní společnosti uzavřeli kupní smlouvu s obchodní společností E., IČ: XY (dále též jen „E.), kterou zastupoval jednatel B. J. a jež nebyla věřitelem obchodní společnosti R., kupní smlouvou převedli na E., válcovací linku zn. Dreistein, hydraulické zařízení zn. Vickers, navíjecí zařízení zn. Eigel Austria a ovládací panel za celkovou kupní cenu 385 990 Kč včetně DPH, přestože věděli, že R., má vůči B. J. jako fyzické osobě dluh ve výši 400 000 Kč, přičemž B. J. 3. a 5. 7. 2014 postoupil tuto svou pohledávku obchodní společnosti E., a následně jako jediný společník a jednatel E., započetl tuto pohledávku za R., vůči pohledávce obchodní společnosti R., představující kupní cenu za válcovací linku, takže R., za její prodej nic neobdržela, současně uvedená kupní cena byla značně podhodnocena, což oba obvinění věděli, její skutečná hodnota ke dni prodeje činila nejméně 857 890 Kč, čímž obvinění částečně zmařili uspokojení věřitelů obchodní společnosti R., a to M. Š. – I., jenž měl splatnou pohledávku ve výši 1 167 625,94 Kč, obchodní společnosti ANTARES, s. r. o., jež měla splatnou pohledávku ve výši 542 325,20 Kč, Finančního úřadu pro Zlínský kraj, jenž měl splatnou pohledávku ve výši 136 236,97 Kč a obchodní společnosti O2 Czech Republic, a. s., jež měla splatnou pohledávku ve výši 2 223,52 Kč.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadli oba obvinění odvoláními, která Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 22. 10. 2019 usnesením sp. zn. 55 To 212/2019 zamítl jako nedůvodná podle § 256 tr. řádu.

II. Dovolání obviněných a vyjádření k nim

4. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal každý z obviněných prostřednictvím společného obhájce Mgr. Martina Sadílka dovolání, a to z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Jejich dovolací argumentace se naprosto shodovala.

5. Obvinění nejprve shrnuli rozhodnutí soudů obou stupňů a vysvětlili, proč by se Nejvyšší soud měl přiklonit k extenzivnímu výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Poté se podrobně vyjádřili k důvodu pod písm. b) téhož ustanovení, který považovali za naplněný ve vztahu k osobě samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. Aleny Matochové. Ta byla podle obviněných vyloučená z rozhodování v posuzované trestní věci, což dovodili ze způsobu vedení hlavního líčení. Konkrétní skutečnosti, které svědčí o podjatosti jmenované samosoudkyně, vyplývají podle obviněných v zamítnutí dotazů jejich obhájce směřovaných vůči znalci Ing. Františku Žákovi bez jakéhokoli zdůvodnění, dále samosoudkyně dne 6. 3. 2019 předložila znaleckému ústavu znalecký posudek vypracovaný tímto znalcem, avšak neučinila tak ohledně posudku opatřeného obhajobou a vypracovaného Ing. Alešem Kaplánkem, v němž byla obsažena nabídka na prodej předmětného výrobního zařízení obchodní společnosti SWAH, s. r. o., tudíž znalecký ústav neměl všechny podklady. V důsledku těchto kroků samosoudkyně byla narušena rovnost stran a právo obviněných na spravedlivý proces. Další pochybení samosoudkyně spočívalo podle obviněných v nedůsledné protokolaci průběhu hlavního líčení, jež vykazovala znaky neúplnosti a věcné nesprávnosti. V průběhu hlavního líčení konaného dne 29. 4. 2019 samosoudkyně zamítla návrh obhajoby na výslech zpracovatele znaleckého posudku, k čemuž přidala komentář, který však není zachycen v protokole o hlavním líčení. Proto obvinění odvolacímu soudu navrhovali provedení důkazu hlasovým záznamem z hlavního líčení i vyhotovení a doručení jeho doslovného přepisu, čemuž však bez udání důvodu nebylo vyhověno. Přestože tedy byla podjatost samosoudkyně namítnuta již před soudem druhého stupně, nedošlo k nápravě, tudíž podle obviněných věc v prvním stupni rozhodl vyloučený orgán.

6. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obvinění namítli, že soudy odmítly použít zásadu subsidiarity trestní represe, k jejímuž významu se poté obsáhle vyjádřili. Zdůraznili, že tato zásada umožňuje potrestat pachatele podle norem trestního práva pouze v těch případech, pokud použití jiných prostředků právního řádu nepřichází v úvahu z důvodu jejich neexistence, předchozího vyčerpání anebo z důvodu jejich neúčinnosti. Byli přitom přesvědčeni, že v jejich trestní věci postačovalo celou záležitost řešit v rámci insolvenčního zákona, což však soudy obou stupňů pominuly. Nepřihlédly totiž k probíhajícímu řízení o žalobě insolvenčního správce na neúčinnost kupní smlouvy ze dne 2. 7. 2014 a stejně tak nezohlednily to, že insolvenční správce ihned po prohlášení konkursu na majetek dlužníka R., zahrnul předmětné výrobní zařízení převedené kupní smlouvou na obchodní společnost E., zpět do majetkové podstaty dlužníka. Podle obviněných se tedy na stíhané jednání v souladu se zásadou ultima ratio dala uplatnit jiná než trestní odpovědnost a za takové situace „nemůže založit naplnění formálních znaků skutkové podstaty určitého trestného činu, ani to, že jde o čin obecně společensky škodlivý“. K zásadě subsidiarity trestní represe obvinění citovali četnou judikaturu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2017, sp. zn. 3 Tdo 1041/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 5 Tdo 167/2009, stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., nález Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 3113/13, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. II. ÚS 3080/16). Závěr soudů o zmaření uspokojení věřitelů dlužníka R., označili za předčasný, neboť ještě není znám výsledek insolvenčního řízení. Pokud by Krajský soud v Ostravě shledal, že majetek dlužníka byl prodán za nepřiměřeně nízkou cenu, potom věřitelé budou uspokojeni nejméně v rozsahu skutečné hodnoty válcovací linky po jejím zpeněžení insolvenčním správcem, a pokud bude žaloba insolvenčního správce zamítnuta, bude trestní odpovědnost obviněných zcela vyloučena.

7. Dále obvinění namítli, že jejich jednáním nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Zejména vyloučili jakýkoli úmysl spáchat tento přečin. Naopak se hodlali zachovat jako řádní hospodáři, proto nechali hodnotu válcovací linky před jejím prodejem ocenit znalcem. Nemohli ovlivnit ani způsob úhrady kupní ceny, zástupce kupující E., B. J., slíbil úhradu bankovním převodem, což však nedodržel a nezávisle na vůli obviněných nakonec byla kupní cena uhrazena vzájemným započtením pohledávek. To však obvinění považovali za legitimní způsob zániku dluhu, neboť prodávající získal protihodnotu ve formě snížení svého dluhu vůči fyzické osobě. Rovněž samotné započtení označili za zákonný způsob úhrady kupní ceny, proto nemohlo dojít ke spáchání přečinu poškození věřitele.

8. Soudu prvního stupně a současně i soudu druhého stupně, který závadný stav nenapravil, obvinění vytkli porušení jejich práva na spravedlivý proces v důsledku zamítnutí důkazních návrhů ve vztahu k určení hodnoty zcizované válcovací linky, ve smyslu judikatury Ústavního soudu se tak staly důkazy opomenutými. Připomněli, že znalecký posudek vypracovaný soudem přibraným znalcem Ing. Františkem Žákem byl procesně nepoužitelný, proto soudy vycházely ze znaleckého posudku Vysokého učení technického v Brně – Ústavu soudního inženýrství (dále též jako „znalecký ústav VUT“), jenž byl v trestním řízení proveden jako listinný důkaz a který vycházel z telefonických konzultací se zástupci obchodních společností K., a Attl a spol., s. r. o. Právě od těchto výrobců strojírenského zařízení si obhajoba vyžádala písemné cenové nabídky na válcovací linku, v nichž byly uvedeny ceny značně rozdílné od cen, které měli jejich představitelé sdělit znaleckému ústavu VUT. Znalec obhajoby Ing. Aleš Kaplánek vycházel ve svém doplňujícím znaleckém posudku mimo jiné z údajů v nabídce největšího výrobce srovnatelné strojní techniky, a to obchodní společnosti SWAH, s. r. o. K vyjasnění nesrovnalostí mezi udávanými hodnotami válcovací linky chtěla obhajoba navrhnout výslech zpracovatelů znaleckého posudku VUT, což okresní soud odmítl, stejně jako návrh, aby znalecký ústav VUT byl ustanoven k novému vypracování znaleckého posudku v posuzované trestní věci a aby tento posudek mohl být poté proveden jako důkaz v hlavním líčení, tudíž nikoli pouze jako listinný důkaz. Dále obvinění u soudů obou stupňů neuspěli se svými návrhy na výslech zástupců obchodních společností K., a Attl a spol., s. r. o., a také nebylo vyhověno jejich žádosti, aby znalecký ústav VUT měl k dispozici znalecký posudek vypracovaný Ing. Alešem Kaplánkem a zejména cenovou nabídku obchodní společnosti SWAH, s. r. o. Obvinění současně napadli provedení znaleckého posudku VUT jeho přečtením jako listinného důkazu podle § 213 odst. 1 tr. řádu, odkázali na názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, podle něhož je takový postup možný tehdy, pokud znalecký posudek nemá pro rozhodnutí soudu stěžejní význam. Podle přesvědčení obviněných nejenže u znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT šlo o stěžejní, ale také o jediný důkaz, z něhož byla odvozena nepřiměřeně nízká kupní cena za válcovací linku. Z těchto důvodů neměly soudy při právním posouzení skutku k takovému znaleckému posudku vůbec přihlížet. Protože uvedená pochybení obvinění namítali již před soudy prvního i druhého stupně, které se s jejich námitkami řádně nevypořádaly, jsou obě napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. I v tomto ohledu tak došlo k porušení práva obviněných na spravedlivý proces.

9. Ze všech uvedených důvodů obvinění D. R. a J. M. Nejvyššímu soudu navrhli zrušit dovoláními napadené usnesení odvolacího soudu a podle § 265m tr. řádu zprostit obviněné obžaloby (aniž by však současně navrhli zrušení také odsuzujícího rozsudku okresního soudu).

10. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněných vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Ten zrekapituloval dovolací argumenty obviněných a upozornil na to, že obvinění měli současně uplatnit též druhou alternativu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu vzhledem k rozhodnutí soudu druhého stupně o zamítnutí jejich odvolání. K námitce podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu státní zástupce poukázal na taxativní výčet důvodů pro vyloučení orgánu činného v trestním řízení z rozhodování, který vyplývá z ustanovení § 30 až § 31a tr. řádu. Žádný z nich podle státního zástupce u samosoudkyně okresního soudu v posuzované trestní věci nenastal. Navíc obvinění ani sami žádný ze zákonem formulovaných důvodů neoznačili, pouze si stěžovali na způsob, jakým samosoudkyně hodnotila důkazy, jakým vedla hlavní líčení a protokolovala jeho průběh. Takové okolnosti však podle státního zástupce nemohly založit některý z důvodů pro vyloučení této samosoudkyně z rozhodování. Výhradám proti obsahu protokolu z hlavního líčení nepřisvědčil ani stížnostní orgán a podjatost rozhodujícího orgánu nezakládá ani jeho případné procesní pochybení, natož obviněným nevyhovující způsob vedení soudního řízení.

11. Pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nebylo podle vyjádření státního zástupce možné podřadit námitku tzv. opomenutého důkazu, byť na druhou stranu připustil, že v Ústavním soudem vymezených případech opomenutých důkazů může dojít k porušení základních práv a svobod obviněného. V posuzované věci však soud prvního stupně na stranách 13 až 14 rozsudku logicky vysvětlil, proč nevyhověl důkazním návrhům obhajoby, přičemž se s ním ztotožnil i soud druhého stupně. Nejednalo se proto o případ tzv. opomenutých důkazů, v nichž výjimečně dochází ke zrušení napadených rozhodnutí v rozhodovací praxi Ústavního soudu.

12. Výhrady proti naplnění objektivní a subjektivní stránky přečinu poškození věřitele a proti nesprávné aplikaci zásady subsidiarity trestní represe již státní zástupce považoval za odpovídající uvedenému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, byť jsou nedůvodné. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že všechny znaky skutkové podstaty přečinu poškození věřitele u obviněných naplněny byly. Zdůraznil, že ke zmaření uspokojení pohledávek věřitelů došlo již uzavřením kupní smlouvy, na jejímž podkladě bylo převedeno vlastnické právo k technologickému zařízení, jež představovalo jediný majetek dlužníka použitelný k uspokojení jeho věřitelů. Ačkoli mohlo jednání obviněných připomínat podstatu trestného činu zvýhodnění věřitele, ve skutečnosti tomu tak nebylo. Kupující nebyl věřitelem dlužníka v době zcizení válcovací linky a následné jednání kupujícího (tedy započtení pohledávky za prodávajícím dlužníkem, k níž se dostal jejím postoupením z původního věřitele B. J.) již nemohlo být přičítáno na vrub obviněným, kteří tedy nezvýhodnili jednoho věřitele před ostatními. Z hlediska subjektivní stránky státní zástupce nepochyboval o úmyslném zavinění obviněných, kteří poukazovali na ocenění předmětu prodeje znalcem Ing. Lubomírem Sovákem, jímž se při stanovení kupní ceny řídili. Současně však obvinění nepřihlédli k tomu, jak osobu tohoto znalce vyhodnotil soud prvního stupně, který jej nepovažoval za nestranného. V podstatě tak obvinění podle státního zástupce namítali nesprávné právní posouzení jejich zavinění na podkladě skutkových námitek. Dále státní zástupce poukázal na objektivní okolnosti, z nichž vyplývá naplnění subjektivní stránky u obou obviněných, zejména povědomí obviněných o reálné hodnotě válcovací linky, kterou se krátce před uzavřením předmětné kupní smlouvy pokusili prodat za výrazně vyšší cenu, dále z nápadně podobného ocenění zařízení s výší pohledávky B. J., z blízkého vztahu B. J. s obviněným D. R., ze způsobu uzavření kupní smlouvy, jež neupravovala zálohu za kupní cenu ani zajištění např. v podobě výhrady vlastnického práva.

13. Za neopodstatněnou považoval státní zástupce též námitku nesprávného použití zásady subsidiarity trestní represe, jejíž obecnou charakteristiku stručně přednesl a blíže odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Absolutně vyloučil úvahu obviněných, aby jejich věc byla řešena výhradně prostředky civilního práva, jak uvedl již soud prvního stupně. V důsledku jednání obviněných se dluhy obchodní společnosti R., staly prakticky nedobytnými, protože nedisponovala jiným než zcizeným majetkem, jejich pohledávky v probíhajícím insolvenčním řízením navíc stále nebyly ani částečně uspokojeny a dá se předpokládat, že se tak ani nestane s ohledem na časem se snižující hodnotu válcovací linky a narůstající náklady insolvenčního řízení, což představuje pohledávky upřednostněné pohledávkám věřitelů. K tomu citoval rozhodnutí č. 39/2017 Sb. rozh. tr., podle něhož probíhající insolvenční řízení nebrání soudu rozhodnout o náhradě škody poškozeným věřitelům v trestním řízení, zvláště pokud je trestní řízení vedeno proti obviněnému - fyzické osobě, který jednal za úpadce. Tím spíše pak podle státního zástupce nic nebránilo rozhodnout v trestním řízení o vině obviněných i přes souběžně vedené insolvenční řízení o nárocích poškozených věřitelů obchodní společnosti R. Dále státní zástupce odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017, podle něhož je trestný čin poškození věřitele dokonán tehdy, jestliže dlužník již není v důsledku majetkových dispozic uvedených v § 222 odst. 1 tr. zákoníku schopen poskytnout věřiteli plnění a ani nemá vliv na to, zda jeho závazek bude splněn jinak než z dlužníkova majetku. Podle státního zástupce též vzhledem k naplnění znaku přísnější trestní sazby je zřejmé, že nešlo o případ méně závažný, tudíž méně společensky škodlivý, aby k postihu obviněných postačovalo uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, jak předpokládá zásada subsidiarity trestní represe. Ani pojetí trestního práva jako ultima ratio přitom nevylučuje trestněprávní odpovědnost v případě závažného porušení určitých povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákoník chrání také zájmy soukromých fyzických a právnických osob.

14. S ohledem na uvedené důvody proto na závěr svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud obě dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná. Současně vyjádřil souhlas s projednáním obou dovolání v neveřejném zasedání a rovněž podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu vyjádřil souhlas s jiným než navrhovaným rozhodnutím.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

16. Dovolání patří mezi mimořádné opravné prostředky a lze je podat jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Současně je vždy třeba nejprve posoudit, zda zákonný dovolací důvod není v dovolání jen formálně tvrzen, ačkoli obsah uplatněných námitek takovému důvodu neodpovídá. V takovém případě Nejvyšší soud zpravidla dovolání odmítne podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, uveřejněné pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, které vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

17. Předně je třeba souhlasit se státním zástupcem, že správně měli obvinění s ohledem na procesní situaci uplatnit rovněž dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť v posuzované věci bylo rozhodnuto o zamítnutí jejich řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože (podle obviněných) byly v řízení mu předcházejícím dány důvody dovolání uvedené v písmenech b) a g). Tato nesprávnost však neměla žádný vliv na projednání dovolání obou obviněných Nejvyšším soudem.

18. Obvinění v dovoláních odkázali na dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. První z nich je dán tehdy, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod však nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Vyloučený orgán blíže specifikuje ustanovení § 30 tr. řádu (ustanovení § 31a tr. řádu odkazuje na zvláštní právní úpravu týkající se vyloučení vyšších soudních úředníků a probačních úředníků, v současnosti jsou důvody pro vyloučení těchto osob obsaženy v zákonech č. 121/2008 Sb., o vyšších soudních úřednících a vyšších úřednících státního zastupitelství a o změně souvisejících zákonů, ve znění pozdějších zákonů, a č. 257/2000 Sb., o Probační a mediační službě, ve znění pozdějších zákonů). Pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu musí být tvrzeno, že vyloučený orgán vydal meritorní rozhodnutí, jež je napadáno předmětným dovoláním. Pod citovaný dovolací důvod proto nespadají výhrady proti účasti některé z vyloučených osob podle § 30, resp. § 31a tr. řádu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení, ani situace, v nichž vyloučený orgán učinil jiné rozhodnutí než rozhodnutí ve věci samé. Dále nelze tento důvod uplatnit, pokud dovolatel o tom, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, věděl v původním řízení a nenamítl tuto okolnost před rozhodnutím orgánu druhého stupně.

19. Z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Napadána tudíž může být jen vada v použití norem hmotného práva, nejčastěji trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Zásadně však je nutné vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně, který vyplývá z výsledků dokazování provedeného před soudy obou stupňů. Jde o případy, když zjištěný skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, nevykazuje znaky žádného trestného činu, nebo jde o jiný trestný čin, než jaký v něm spatřovaly soudy prvního a druhého stupně. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu je možné rovněž namítat, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy prvního a druhého stupně v nich žádný trestný čin neshledaly. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být ani založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění dokazování včetně jeho rozsahu apod. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně.

20. V souladu se zněním a s výkladem obou dovolacích důvodů Nejvyšší soud posoudil dovolání obviněných a shledal, že v části výhrad, které bylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu, nejsou opodstatněná.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu

21. Konkrétní dovolací námitky podřazené důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu Nejvyšší soud reprodukoval pod bodem 5. tohoto usnesení. Úvodem lze vyslovit souhlas s názorem státního zástupce ve vyjádření k dovoláním, že obvinění osobě samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. Aleně Matochové vytýkali především způsob vedení hlavního líčení v posuzované trestní věci zejména při výslechu znalce Ing. Františka Žáka, dále vyslovili nespokojenost s protokolováním průběhu hlavního líčení a za výraz podjatosti považovali rovněž to, že znaleckému ústavu VUT dala k dispozici pouze znalecký posudek Ing. Františka Žáka a nikoli též posudek zpracovaný Ing. Alešem Kaplánkem. Stejné okolnosti, které obvinění považovali za odůvodněné k tvrzení o vyloučení samosoudkyně soudu prvního stupně, předložili již ve své stížnosti proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně, jímž bylo rozhodnuto v hlavním líčení dne 5. 6. 2018 podle § 31 odst. 1 tr. řádu tak, že samosoudkyně JUDr. Alena Matochová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci obviněných D. R. a J. M.. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci na ně přiléhavě reagoval ve svém usnesení ze dne 11. 7. 2018, sp. zn. 68 To 208/2018, a Nejvyšší soud se s jeho argumenty zcela ztotožnil.

22. Jak již bylo shora uvedeno, důvody vyloučení soudce, případně jiného orgánu činného v trestním řízení vyjmenovaného v ustanovení § 30 odst. 1 tr. řádu spočívají zásadně v tom, že u takové osoby lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. V odstavci 2 téhož ustanovení jsou vyjmenovány důvody pro vyloučení soudce nebo přísedícího, pokud byli v projednávané věci činní v jiném zde vyjmenovaném procesním postavení, ve vztahu k soudcům jde rovněž o případy, v nichž rozhodovali v přípravném řízení. Projednávanou věcí je nutné rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o neobjektivním přístupu k rozhodování. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Obdobně pouhý subjektivní pocit soudce, že je pro podjatost vyloučen z projednávání trestní věci, aniž by vznikaly pochybnosti o tom, že má takový poměr k projednávané věci nebo osobám uvedeným v § 30 odst. 1, který mu umožňuje nestranně rozhodovat, není rozhodující pro posouzení otázky, zda je soudce schopen nestranně vykonávat úkony trestního řízení, nejsou-li splněny objektivní a zákonné podmínky pro vyloučení soudce z vykonávání úkonů trestního řízení ve smyslu § 30 tr. řádu (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, str. 374 až 376). Na podjatost lze tedy usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat, což však evidentně nebyl případ samosoudkyně JUDr. Aleny Matochové. Odlišný právní názor soudce na výsledek řízení nelze považovat za poměr k projednávané věci podle § 30 odst. 1 tr. řádu, nemůže ani postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2002, sp. zn. 4 Tvo 157/2001, uveřejněné pod T 339 ve svazku 13 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

23. Poté, co obhájce obviněných Mgr. Martin Sadílek v průběhu hlavního líčení konaného dne 5. 6. 2018 vznesl námitku podjatosti samosoudkyně okresního soudu, bylo vyhlášeno již shora citované usnesení a vysloveno, že samosoudkyně JUDr. Alena Matochová není vyloučena z vykonávání úkonů v trestní věci obviněných D. R. a J. M.. V rozhodnutí o stížnostech obviněných proti tomuto usnesení, které bylo rovněž citováno v předcházejícím bodě tohoto usnesení (srov. č. l. 623 tr. spisu), Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci zcela správně konstatoval, že za důvod pro vyloučení samosoudkyně z rozhodování v posuzované trestní věci nelze považovat pouhý způsob, jakým vede trestní řízení a provádí dokazování. Ani Nejvyšší soud nezjistil z trestního spisu jakékoli okolnosti, jež by svědčily o nikoli nestranném přístupu samosoudkyně k osobám obviněných nebo k jejich společnému obhájci či k osobám svědků a znalců. Stejně tak obsah listin založených v trestním spise zaznamenávajících průběh hlavního líčení nevzbuzuje jakékoli podezření ze zájmu samosoudkyně na konkrétním rozhodnutí ve věci, které by mohlo u obviněných důvodně vyvolat pochybnosti o její schopnosti spravedlivě a nestranně rozhodnout o podané obžalobě. Obvinění se v průběhu trestního řízení ohradili například vůči způsobu kladení otázek samosoudkyní svědkovi B. J., který vypovídal před soudem dne 6. 6. 2017. Během své výpovědi tento svědek opakovaně tvrdil, že poskytl půjčku obviněnému D. R. jako fyzické osobě (podle písemných smluv o půjčce však peníze půjčoval obchodní společnosti R.; srov. č. l. 219 a 220 tr. spisu), hovořil o zakoupení válcovací linky v tom smyslu, že to byl jeho obchodní záměr, navíc nabytí této věci dával do souvislosti s jeho snahou o vrácení půjčených peněz. Nejasná a zčásti rozporná tvrzení tohoto svědka proto důvodně vyvolala další otázky, které mu samosoudkyně pokládala zejména za účelem jasného stanoviska k vystupování svědka vůči obviněným a obchodní společnosti E., (srov. č. l. 439 verte). Bylo totiž žádoucí objasnit, ve kterých právních vztazích svědek jednal za sebe jako fyzickou osobu a v kterých zase za obchodní společnost E., jejímž byl jednatelem. Podle názoru Nejvyššího soudu se nabízela další otázka, zda tento svědek v obchodních vztazích vůbec, popřípadě kdy rozlišoval postavení druhé smluvní strany, pokud se evidentně v rozporu s písemnou smlouvou o půjčce peněz domníval, že ji poskytuje obviněnému D. R. jako svému kamarádovi, nikoli jmenované obchodní společnosti, kterou tento obviněný zastupoval. V hlavním líčení konaném dne 5. 6. 2018 byl vyslechnut znalec Ing. František Žák přibraný v trestním řízení okresním soudem ke stanovení obvyklé ceny a technické hodnoty válcovací linky k datu 2. 7. 2014. Obhájce obviněných pokládal tomuto znalci mnoho dotazů, přičemž samosoudkyně některé z nich zcela důvodně nepřipustila. Jak je však patrno z protokolu o hlavním líčení založeném na č. l. 595 až 598 tr. spisu, samosoudkyně postupovala v souladu s ustanovením § 203 odst. 1, 2 tr. řádu, podle nichž předseda senátu (resp. samosoudce, srov. § 314b odst. 4 tr. řádu) řídí hlavní líčení, a nestanoví-li zákon jinak, provádí dokazování, přitom je povinen dbát, aby byla zachována důstojnost a vážnost soudního jednání, aby hlavní líčení nebylo zdržováno výklady, které nemají vztah k projednávané věci a aby bylo zaměřeno co nejúčinněji k objasnění věci. Samosoudkyně tudíž nijak nevybočila z rámce pravidel vedení trestního řízení upraveného v trestním řádu, neboť obhájce obviněných kladl otázky k podkladům dostupných znalci, ačkoli jednoznačná odpověď je obsažena již v samotném znaleckém posudku na straně 2. Zde totiž zpracovatel znaleckého posudku jasně konstatoval, že k oceňovanému zařízení mu obvinění neposkytli žádnou dokumentaci. Stejně tak nebylo třeba odpovídat na již zodpovězenou otázku týkající se dopadu (ne)proběhnuvší generální opravy válcovací linky na její hodnotu, k níž se již znalec vyjádřil v tom smyslu, že čím více oprav, tím vyšší hodnotu technologie měla. Nejvyšší soud nehodlá podrobně rozebírat konkrétní průběh přednesů před soudem prvního stupně, pouze takto stručně vyjadřuje souhlas s postupem samosoudkyně, který objektivně nevzbuzuje pochyby o její nestrannosti jak vůči osobám, tak k posuzované trestní věci. Důvodem pro její vyloučení z rozhodování nemůže být ani předložení znaleckého posudku vypracovaného znalcem Ing. Františkem Žákem Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci k jejich sp. zn. 22 ICm 935/2015, nikoli znaleckému ústavu VUT, jak mylně uvedli obvinění v dovolání (srov. č. l. 728 tr. spisu). Pokud samosoudkyně vyhověla žádosti krajského soudu, který nežádal současně o znalecký posudek obhajoby, nevyvolává takový postup ani náznak podezření, že by tím samosoudkyně záměrně chtěla nějak ovlivnit výsledek trestního řízení či zhoršit postavení obviněných a zkrátit je na jejich právech. Ostatně obhájce obviněných Mgr. Martin Sadílek, který současně zastupoval žalobkyni E., v incidenčním sporu vedeném pod sp. zn. 22 ICm 935/2015, mohl na podklady znaleckého posudku ústavu soudního inženýrství VUT ze dne 1. 4. 2019 reagovat a žádat o předložení zpracovateli posudku také znaleckého posudku Ing. Aleše Kaplánka. Rovněž i obviněný D. R. osobně hovořil se zpracovateli posudku znaleckého ústavu VUT při místním šetření dne 18. 1. 2019 a mohl je seznámit se závěry obsaženými ve znaleckém posudku Ing. Aleše Kaplánka, pokud se domníval, že mohou jakkoli ovlivnit odborné závěry znaleckého ústavu VUT. Kromě toho není bez významu, že v konečném důsledku Okresní soud ve Vsetíně při stanovení výše škody ani nepoužil výsledek znaleckého zkoumání a informace poskytnuté při výpovědi znalce Ing. Františka Žáka.

24. O tvrzené podjatosti samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně nemohou svědčit ani výhrady obviněných, resp. jejich obhájce proti obsahu písemného vyhotovení protokolu o hlavním líčení, které přednesl v rámci své závěrečné řeči dne 20. 5. 2019. V první řadě lze odkázat na usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. 9. 2019, č. j. 55 To 213/2019-865, jímž byly zamítnuty stížnosti obviněných proti usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 6. 2019, č. j. 4 T 6/2017-838, jímž byly tytéž námitky zamítnuty. Úvahy krajského a okresního soudu lze doplnit o zdůraznění obecných ustanovení o obsahu protokolu podle § 55 odst. 1 písm. d) tr. řádu, jež stanoví, že protokol musí mj. obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, z něhož by bylo patrné i zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu, dále podstatný obsah rozhodnutí při úkonu vyhlášených, a byl-li hned při úkonu doručen opis rozhodnutí, osvědčení o tomto doručení, přičemž pokud se provádí doslovná protokolace výpovědi osoby, je třeba to v protokole označit tak, aby bylo možné bezpečně určit počátek a konec doslovné protokolace. Evidentně tedy není standardně zákonem vyžadováno provedení doslovného přepisu zaznamenaného obsahu úkonu a už vůbec ne zachycení intonačních projevů osob, jichž se protokol týká. Jak dále správně upozornil již krajský soud v řízení o stížnostech obviněných, podle § 55b odst. 3 tr. řádu mohl obhájce obviněných okamžitě při jednání před soudem požádat o doslovnou protokolaci, což však neučinil (srov. protokol o konání hlavního líčení dne 29. 4. 2019 založený na č. l. 800 tr. spisu). Pro posouzení dovolací námitky je však rozhodné, že již soudy obou stupňů pečlivě vysvětlily procesní postup samosoudkyně při řízení hlavního líčení ke všem výhradám obhájce o písemném záznamu průběhu hlavního líčení. Jak již bylo vysvětleno, žádný z projevů samosoudkyně vůči obhajobě a vyslýchanému svědkovi či znalci skutečně nevyvolávají nejmenší pochybnost o její podjatosti ve smyslu důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. řádu.

25. Uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu a k němu vztažené výhrady obviněných proto posoudil Nejvyšší soud jako neopodstatněné. Z obsahu trestního spisu nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o vyloučení samosoudkyně Okresního soudu ve Vsetíně JUDr. Aleny Matochové z meritorního rozhodnutí v trestní věci obviněných D. R. a J. M..

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

26. Zásadní právní námitka obou obviněných se týkala výše škody, kterou měli svým jednáním způsobit věřitelům dlužníka obchodní společnosti R., byť konkrétní argumentace směřovala proti využití závěrů znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT, který byl vypracován pro účely insolvenčního řízení a v trestním řízení byl proveden jako důkaz listinou podle § 213 odst. 1 tr. řádu s poučením podle § 213 odst. 2 tr. řádu (srov. č. l. 800 tr. spisu). Obvinění v podstatě spojili tuto výhradu s tvrzením o porušení jejich práva na spravedlivý proces, k němuž mělo dojít v důsledku zamítnutí návrhů obhajoby na přibrání znaleckého ústavu VUT v trestním řízení, a na výslech jeho zpracovatelů, rovněž se zamítnutím provedení výslechu zástupců obchodních společností Attl a spol., s. r. o., a K., a na zpřístupnění znaleckého posudku Ing. Aleše Kaplánka, resp. cenové nabídky obchodní společnosti SWAH, s. r. o., znaleckému ústavu. Ani těmto výhradám i při toleranci jejich právní povahy nemohl Nejvyšší soud přisvědčit.

27. K rozsahu dokazování provedenému před soudem prvního stupně a ke shodným výtkám o zamítnutí návrhů obhajoby na jeho doplnění se vypořádal soud druhého stupně na stranách 4 a 5 napadeného usnesení. Jeho závěry se dále shodují s těmi, které vyslovil Okresní soud ve Vsetíně ve svém usnesení ze dne 4. 6. 2019, č. j. 4 T 6/2017-838, a s nimiž se ztotožnil následně Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci v usnesení ze dne 12. 9. 2019, č. j. 55 To 213/2019-865. Soudy zejména správně vyhodnotily procesní pravidla v tom smyslu, že jednak podle ustanovení § 136 odst. 1, 2 tr. řádu není nutné do protokolu zaznamenat ústní odůvodnění zamítavého rozhodnutí ohledně navrhovaných důkazů, jsou-li jednání u soudu přítomny strany trestního řízení. To platí tím spíše, pokud takové důvody soud vysvětlil ve svém meritorním rozhodnutí, jako tomu bylo v tomto případě (srov. strany 13 a 14 rozsudku okresního soudu). Soudu prvního stupně dále nelze upřít naprostou preciznost, s níž se vypořádal s provedenými důkazy zejména se všemi odbornými a znaleckými posudky, které měl k dispozici, stejně pečlivě se zabýval i věrohodností slyšených svědků a znalců. Naprosto srozumitelně a pečlivě vysvětlil, které důkazy a z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí včetně právně významných skutečností, současně vysvětlil důvody, pro které určité důkazní prostředky nepovažoval za relevantní a proč je nepoužil pro rozhodnutí ve věci. S jeho závěry se ztotožnil i soud druhého stupně, který navíc připomněl, že první odsuzující rozsudek okresního soudu ze dne 9. 8. 2018 (č. l. 666 tr. spisu) byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 24. 1. 2019 především pro vadný procesní postup okresního soudu ve vztahu k provedení znaleckého posudku předloženého obhajobou a nevzal v potaz, že znalecký posudek k obvyklé ceně válcovací linky byl vypracován i znaleckým ústavem v civilní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 935/2015. V rámci druhého odvolacího řízení pak krajský soud již konstatoval napravení vytýkaných procesních pochybení okresním soudem, který splnil veškeré vyslovené pokyny. Okresní soud se důsledně věnoval znaleckému posudku předloženému obhajobou (včetně jeho doplňku), vyslechl jeho zpracovatele Ing. Aleše Kaplánka, vyžádal si znalecký posudek znaleckého ústavu VUT, požádal o zproštění mlčenlivosti jeho zpracovatelů, které měl v úmyslu vyslechnout, avšak od svého záměru upustil s ohledem na písemné vyjádření ředitele ústavu, podle něhož by zástupci ústavu neposkytli soudu více informací, než jaké jsou obsaženy ve znaleckém posudku, a tento posudek by nemohli doplňovat. Současně také z vyjádření ředitele vyplynulo, že jim nejsou známy žádné skutečnosti, jež by mohly změnit přijaté závěry zaznamenané v posudku (srov. č. l. 811 tr. spisu). Po zproštění mlčenlivosti se zpracovatelé znaleckého posudku pouze písemně vyjádřili k obvyklé ceně technologického zařízení včetně daně z přidané hodnoty a stanovili hodnotu na 857 890 Kč (srov. č. l. 801 tr. spisu). Proti způsobu, jakým byl předmětný znalecký posudek znaleckého ústavu proveden u hlavního líčení dne 29. 4. 2019, neměl odvolací soud jakékoli výhrady. Důvodně považoval ocenění válcovací linky za dostatečné a vzhledem k ostatním výsledkům znaleckého zkoumání zpracovaného jinými znalci za odpovídající podklad pro právní závěr o výši škody způsobené jednáním obviněných kvalifikovaným jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 6 až 9 usnesení krajského soudu). Krajský soud současně vhodně upozornil na právo obviněných na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a na rozhodnutí č. 10/1993-I. Sb. rozh. tr., v němž je připomenuto, že i dokazování má své hranice, neboť dokazovat je třeba jen okolnosti důležité pro trestní řízení. Jestliže důkazy relevantní pro zjištění skutečného stavu věci již byly provedeny, ostatní se jeví jako nadbytečné.

28. Na druhou stranu takovému právu na projednání věci bez zbytečných průtahů v daném případě podle názoru obviněných konkuruje právo na obhajobu, jež mělo být postupem soudů porušeno, neboť se neúspěšně dožadovali výslechu zpracovatelů znaleckého posudku znaleckého ústavu VUT, jimž hodlali předložit cenové nabídky založené na č. l. 817 a násl. tr. spisu. Byli přesvědčeni, že by údaje v nich obsažené mohly mít vliv na ocenění válcovací linky. Takové úvahy však musí Nejvyšší soud odmítnout. Pro využití tohoto znaleckého posudku, který byl zpracován pro účely řízení o žalobě obchodní společnosti E., proti žalovanému FARADAY, v. o. s., insolvenčnímu správci úpadce R., o vyloučení válcovací linky ze soupisu majetkové podstaty vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 ICm 935/2015, svědčí zejména skutečnost, že předmětem oceňování v civilním řízení byla naprosto stejná věc, která představovala fakticky jediný majetek úpadce použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů obchodní společnosti R. Tuto válcovací linku přitom obvinění dne 2. 7. 2014, tudíž krátce před podáním insolvenčního návrhu věřitelem M. Š. (podal jej ke Krajskému soudu v Ostravě – pobočce v Olomouci dne 11. 7. 2014, přičemž soud zjistil úpadek dlužníka dne 19. 11. 2014 a dne 26. 3. 2015 prohlásil na jeho majetek konkurs) převedli kupní smlouvou a nezískali za ni žádnou protihodnotu, čímž znemožnili věřitelům původního vlastníka, resp. dlužníka dosáhnout oprávněného plnění z titulu jejich splatných pohledávek. Z formálního hlediska nic nebránilo okresnímu soudu využít posudek znaleckého ústavu jako listinný důkaz ve smyslu § 213 odst. 1, 2 tr. řádu. Nutno podotknout, že tomu tak bylo i přes obviněnými citovaný názor vyslovený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 3 Tdo 772/2010, podle něhož nelze přečíst znalecký posudek vypracovaný pro účely jiného trestního řízení jako listinný důkaz, jestliže má jako jediný a zásadní prokazovat vinu obviněného. V citované věci totiž měl znalecký posudek z oboru písmoznalectví prokázat, zda obviněná skutečně podepsala doručenku za osobu R. G. (obviněná tvrdila opak), a spáchala tak trestný čin křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku. V trestní věci obviněných D. R. a J. M. však šlo o skutkově odlišnou situaci, podle níž nebylo sporné převedení válcovací linky dlužníka R., s tím, že takto, byť částečně, obvinění zmaří uspokojení splatných pohledávek věřitelů dlužníka v celé výši hodnoty zcizované věci. O trestní odpovědnosti obviněných tedy nebylo pochyb, bylo však nezbytné řádně zjistit výši škody, kterou s ohledem na objem dluhů obchodní společnosti R., dosahující téměř 2 milionů korun představovala právě hodnota odstraněného majetku - válcovací linky ke dni jejího prodeje, tj. k datu 2. 7. 2014. Výsledkem znaleckého zkoumání tedy byla významná okolnost pro správné právní posouzení protiprávního jednání obviněných, avšak nikoli stěžejní, jako tomu bylo v trestní věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 772/2010, v níž znaleckým posudkem prokazovaná skutečnost mohla zcela vyloučit trestní odpovědnost obviněné. Ke dni 2. 7. 2014 byla znaleckým ústavem zjišťována pořizovací cena nového strojního zařízení, avšak modernějšího (srov. č. l. 790 tr. spisu, resp. strana 23 znaleckého posudku), protože stejné výrobní linky jako ta oceňovaná se již v době znaleckého zkoumání neprodávaly (srov. č. l. 791 tr. spisu, resp. strana 24 znaleckého posudku). Z takové výchozí ceny pak byla následnými výpočty stanovena obvyklá cena oceňovaného majetku k datu 2. 7. 2014. Za zcela zásadní Nejvyšší soud považuje okolnost, že zpracovatelé posudku se zástupci firem Attl a spol., s. r. o., a K., telefonicky konzultovali cenu nových strojních zařízení s obdobnými parametry ke dni ocenění. I z tohoto úhlu pohledu by evidentně případné předložení cenových nabídek založených na č. l. 817 až 824 tr. spisu nemohlo nijak ovlivnit závěry zpracovatelů tohoto znaleckého posudku, protože cenové nabídky se týkaly hodnoty Ing. Lubomírem Sovákem poptávaných válcovacích linek ke dni 21. 6. 2018, resp. 29. 4. 2019, tudíž více jak čtyři roky po spáchání posuzované trestné činnosti. Obdobně je třeba přistupovat k cenové nabídce obchodní společnosti SWAH, s. r. o., jež byla zpracována až dne 21. 3. 2018 (srov. č. l. 703 tr. spisu). Další podstatnou okolnost spatřuje Nejvyšší soud v tom, že sice zpracovatelé znaleckého posudku VUT neměli mezi podklady k dispozici znalecký posudek Ing. Aleše Kaplánka, avšak byli seznámeni s odborným vyjádřením Ing. Lubomíra Sováka, které vyznívalo pro obviněné příznivěji než znalecký posudek Ing. Aleše Kaplánka a daňové podklady předložené obviněným D. R., který byl dne 18. 1. 2019 osobně přítomen místnímu šetření zpracovatelů posudku (znalecký posudek obsahuje zjevně písařskou chybu ve jméně obviněného, neboť za jednatele R., označil J. R. namísto D., když z obchodního rejstříku je zjevné, že jednatelem obchodní společnosti R., je od 19. 10. 2016 do současnosti výhradně obviněný D. R.). Při místním šetření se obviněný vyjadřoval ke stavu oceňovaného stroje, přičemž jeho vyjádření byla mj. také podkladem pro závěry znaleckého zkoumání (srov. č. l. 780, 788, 790 tr. spisu, resp. strany 13, 21, 23 znaleckého posudku). Kromě jiného i proto nelze mít pochyby jak o objektivním přístupu zpracovatelů posudku a úplnosti podkladů, z nichž čerpali, tak i o nestrannosti a správnosti jejich závěrů, jež se vztahovaly k zadání, tedy ke stanovení obvyklé ceny válcovací linky ke dni 2. 7. 2014. Podrobněji se k obsahu posudku a způsobu jeho vypracování vyjádřil okresní soud na straně 11 svého rozsudku, další posudky a odborná vyjádření oceňující válcovací linku pak soud citoval na straně 13. Jakákoli další zkoumání a dokazování by ani podle názoru Nejvyššího soudu nemohla více přispět k objasnění výše škody způsobené poškozovacím jednáním obviněných vůči věřitelům dlužníka R., jehož jménem kupní smlouvu uzavírali.

29. Nejvyšší soud nesdílí ani názor obviněných, podle něhož bylo řízení před soudy obou stupňů zatíženo vadou opomenutých důkazů. Okresní soud sice skutečně nevyhověl některým shora zmíněným důkazním návrhům obviněných, ale učinil tak zcela v souladu s trestním řádem a ústavním principem nezávislosti soudu (srov. § 2 odst. 5 tr. řádu a čl. 82 Ústavy České republiky). Soud prvního stupně tyto návrhy u hlavního líčení konaného dne 29. 4. 2019, resp. 20. 5. 2019 zamítl a ústně zdůvodnil (srov. č. l. 480, 800 verte, resp. 825 verte tr. spisu). Svůj postoj, z něhož vyplývá, že návrhy byly zamítnuty pro nadbytečnost, pak okresní soud dostatečně vyložil na stranách 13 a 14 v odůvodnění svého rozsudku. Pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že k doktríně tzv. opomenutých důkazů Ústavní soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně konstatoval, že důkaz, jehož opomenutím může dojít k zásahu do práva na obhajobu a spravedlivého procesu, musí mít zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a neodpovídající povaze a závažnosti věci (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 3711/16). Dále mezi případy opomenutých důkazů patří i situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny, ať již pozitivně či negativně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněný pod č. 172 ve svazku 35 Sb. n. a u. Ústavního soudu). V projednávané věci obviněných Okresní soud ve Vsetíně náležitě zvážil uplatněné důkazní návrhy obhajoby a pečlivě vysvětlil jejich nadbytečnost. S jeho úvahami se Nejvyšší soud zcela ztotožnil a nezjistil, že by soudy provedený rozsah dokazování byl zatížen vytýkanou vadou tzv. opomenutých důkazů, která by se dotkla jejich práva na spravedlivý proces garantovaného Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod a též judikaturou Ústavního soudu (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na straně 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

30. Podle obviněných nebyla naplněna subjektivní stránka přečinu, jímž byli uznáni vinnými, neboť před vlastním prodejem si opatřili ocenění válcovací linky znalcem Ing. Lubomírem Sovákem, a byli tedy přesvědčeni, že majetek prodávají za odpovídající cenu. Z utržených peněz chtěli následně uspokojit věřitele obchodní společnosti R., neočekávali provedení započtení, kupující se zavázal zaplatit za předmět koupě bankovním převodem na účet prodávajícího. Uvedené výhrady nemohly v dovolacím řízení obstát, primárně jsou totiž odlišné od průběhu skutkového děje, jaký se stal podkladem odsuzujícího rozsudku.

31. Přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku se dopustí, kdo byť i jen částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí takovým činem značnou škodu (jde o první ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu). Podle § 138 odst. 1 tr. zákoníku platí, že spodní hranice značné škody dosahuje částky 500 000 Kč. Pachatelem přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku může být jen dlužník, tedy konkrétní subjekt se zvláštní vlastností ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku. Pokud je dlužníkem právnická osoba, což byl i případ R., uplatní se institut tzv. jednání za jiného ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku, podle něhož, jestliže zákon stanoví, že pachatel musí být nositelem zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení (tj. aby zde měl postavení dlužníka), postačí, že zvláštní vlastnost, způsobilost nebo postavení jsou dány u právnické osoby, jejímž jménem pachatel jedná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod T 1014 v sešitu 38 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Podstatou poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je poškozovací jednání směřující sice vůči majetku dlužníka, s nímž je nakládáno (reálně či fiktivně) tak, aby z něho nemohli být jeho věřitelé uspokojeni, čímž je však v konečném důsledku poškozován majetek věřitelů, do něhož se nedostane odpovídající plnění z majetku dlužníka. Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění. Dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému nebo alespoň částečnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom, že v důsledku takové majetkové dispozice nebude moci jeho věřitel dosáhnout oprávněného uspokojení své pohledávky, a pro případ, že jej způsobí, je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud např. jednal s vědomím existence svých četných dluhů, své neschopnosti hradit je, špatné hospodářské situace a případně již podaného návrhu na zahájení insolvenčního řízení (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2208 až 2218).

32. Námitky obviněných proti naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele ve své podstatě popíraly skutkové závěry soudů, podle nichž obvinění jednali minimálně se srozuměním, že kupní cena nebude ve skutečnosti kupujícím uhrazena, ale jednatel kupujícího, svědek B. J. provede započtení poté, co svou pohledávku za obviněným D. R. postoupí právě na obchodní společnost E. V průběhu trestního řízení bylo prokázáno, že obvinění věděli o špatné ekonomické situaci R., o jejích neuhrazených splatných závazcích, soudy posoudily prodej linky za předem domluvený mezi obviněnými i svědkem B. J., který byl dlouholetým přítelem obviněného D. R. Tímto způsobem se tak podařilo obviněným vyvést z obchodní společnosti R., která již byla v úpadku, fakticky jediný hodnotný majetek, způsobilý k uspokojení jejích věřitelů. Nejvyšší soud se na podkladě obsahu trestního spisu přiklání k závěru, že obvinění jednali v přímém úmyslu, což však nemá vliv na právní posouzení skutku, neboť k trestní odpovědnosti stačí nepřímý úmysl. Nelze totiž přehlédnout, že obvinění jednali o případném prodeji válcovací linky nejpozději od jara 2014 s obchodní společností A., přičemž se uvažovalo o kupní ceně cca 1, 5 milionu korun (srov. písemná zpráva zástupce A., M. F., založená na č. l. 293 tr. spisu a strana 19 úředního záznamu Finančního úřadu pro Moravskoslezský kraj, územní pracoviště v Kopřivnici, č. j. 2203013/16/3213-60564-806266, resp. č. l. 263 tr. spisu). Vyjednávání o prodeji probíhala s advokátem Mgr. Martinem Sadílkem průběžně i po 2. 7. 2014, kdy mělo strojírenské zařízení změnit majitele, což bylo oznámeno zájemci o koupi dne 15. 8. 2014 (srov. č. l. 263 tr. spisu). Že se jednalo o vážného zájemce, jehož neodradila ani cena ve výši kolem 1,5 milionu korun, je patrno z jeho neutuchající snahy získat válcovací linku do svého majetku i od insolvenčního správce v únoru roku 2015 (srov. č. l. 324 tr. spisu). Další zájemce, jemuž obviněný D. R. nabídl technologické zařízení ke koupi, obchodní společnost ZAPE, s. r. o., ji odmítla nikoli pro neúměrně vysokou navrženou kupní cenu (dokonce 3 miliony korun), ale z toho důvodu, že by ji nemohli umístit do svého objektu (srov. č. l. 289 tr. spisu). Je tedy velmi pochybné, že s takto vážným zájemcem jako byla obchodní společnost A., obvinění neuzavřeli nakonec kupní smlouvu na prodej válcovací linky za cenu přesahující 1 milion korun a namísto toho ji nechali ocenit Ing. Lubomírem Sovákem. Právě způsob jím provedeného odhadu ceny válcovací linky okresní soud důvodně posoudil jako zkreslený ve prospěch obviněných s ohledem na shora uvedené možnosti prodeje za vyšší cenu, ale též proto, že jím určená hodnota se nápadně shodovala s výší tvrzené pohledávky svědka B. J.. Svědek B. J. se ve prospěch obviněných snažil přesvědčit soud, že k využití institutu započtení pro zánik závazků se rozhodl na základě vlastního uvážení bez účasti obviněných. V hlavním líčení dne 6. 6. 2017 tento svědek mimo jiné vypověděl, že k možnosti koupě válcovací linky se s D. R. dostali během jejich jednání o způsobu vrácení dluhu ve výši 400 000 Kč (srov. č. l. 439 verte tr. spisu). Nutno podotknout, že svědek se vyjadřoval v tom smyslu, že půjčku poskytl obviněnému a nikoli obchodní společnosti R., tedy i z jeho chápání majetkových vztahů mezi obchodními společnostmi a jejich statutárními orgány a společníky mohli obvinění předvídat možnost využití vzájemného započtení pohledávek. V kontextu těchto zjištění je zřejmé, že na takovém způsobu uhrazení kupní ceny, resp. zánikem závazků mezi prodávajícím a kupujícím se všichni zúčastnění předem domluvili vedeni zištným motivem získat majetkový prospěch pro sebe či pro jiného. Svědek B. J. v rámci vyjádření ke kontrolnímu zjištění správce daně rovněž uvedl, že „původním záměrem daňového subjektu (tj. svědka) byl pouhý „přeprodej“ předmětu koupě se ziskem…“ (srov. č. l. 249 verte tr. spisu). Obviněný D. R. zase do protokolu o výslechu (který byl přečten u hlavního líčení podle § 207 odst. 2 tr. řádu, srov. č. l. 438 verte tr. spisu) přiznal, že se po prodeji válcovací linky obchodní společnosti E., podílel za tuto obchodní společnost na zprostředkování jejího dalšího prodeje jinému subjektu a za své služby očekával také patřičnou provizi (srov. č. l. 47 verte tr. spisu). S ohledem na shora uvedené důvody a především na zcela jasná skutková zjištění soudů obou stupňů, jež mají oporu v provedeném dokazování, nebylo možné přiznat opodstatnění námitkám obviněných proti naplnění subjektivní stránky přečinu poškození věřitele.

33. K dokonání přečinu podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku dojde již tehdy, je-li uspokojení pohledávky věřitele alespoň částečně zmařeno tím, že pachatel (dlužník) v důsledku majetkových dispozic či jiných alternativních jednání uvedených v základní skutkové podstatě již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém rozsahu v souladu s obsahem závazkového právního vztahu a dlužník již nemá vliv ani na to, zda byl nebo bude jeho závazek vůči věřiteli splněn jinak než z dlužníkova majetku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11.4. 2018, sp. zn. 5 Tdo 876/2017). Přečin poškození věřitele tak obvinění dokonali zbavením dlužníka R., kontroly nad jeho jediným majetkem způsobilým k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, nebylo proto nutné zabývat se tvrzením obviněných o zákonnosti započtení pohledávek, jež je právem dovoleným způsobem zániku závazku, dluží-li si strany vzájemně plnění stejného druhu (srov. § 1982 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, resp. před tímto datem § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013, a § 358 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinný do 31. 12. 2013). Obecně tomu tak skutečně je, avšak tato okolnost nemohla vyvinit obviněné, kteří jednali v úmyslu částečně zmařit uspokojení věřitelů dlužníka R. (popř. s takovým následkem byli přinejmenším srozuměni), čehož dosáhli zcizením jediného majetku dlužníka způsobilého k uspokojení pohledávek věřitelů, neboť za jeho prodej nezískali zpět žádnou protihodnotu, která by mohla sloužit k uspokojení pohledávek věřitelů dlužníka, jehož jménem jednali. Soudní praxe dlouhodobě zastává výklad skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele (dříve poškozování věřitele podle § 256 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, účinného do 31. 12. 2009), podle něhož jednání pachatele první ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu spočívá ve zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele. Jde o skutečné (nikoli jen účetní) snížení hodnoty majetku dlužníka, tj. o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z kterých by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Způsoby, jimiž se pachatel jako dlužník (nebo jednající za dlužníka) zbavuje svého majetku, nemusejí být samy o sobě trestnými činy (v posuzované věci jde o uzavření kupní smlouvy, z níž vzniklý závazek kupujícího uhradit kupní cenu zanikl započtením vzájemných pohledávek kupujícího a prodávajícího, u kupujícího šlo navíc o pohledávku spornou); trestným činem poškození věřitele se stávají vzhledem k nepříznivým důsledkům, které mají pro uspokojení pohledávky věřitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1577/2008, uveřejněné pod T 1158 v sešitě 52 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, který je nadále použitelný i po změně právní úpravy trestního práva hmotného, dále přiměřeně též rozhodnutí č. 6/2005 Sb. rozh. tr.). Státní zástupce ve svém vyjádření k dovoláním přiléhavě zmínil absenci jakéhokoli smluvního ujednání v kupní smlouvě, jež by prodávajícímu garantovalo skutečné uhrazení kupní ceny v penězích (např. výhrada vlastnického práva). Právní závěr o dokonání trestného činu poškození věřitele platí i tehdy, je-li zároveň vedle trestního řízení proti dlužníkovi vedeno insolvenční řízení, není tedy třeba vyčkávat jeho ukončení, neboť stanovení výše škody způsobené trestným činem poškození věřitele je předběžnou otázkou podle § 9 odst. 1 tr. řádu týkající se viny obviněného. Případné výsledky insolvenčního řízení však mají význam z hlediska rozhodnutí o výši náhrady škody jednotlivým poškozeným věřitelům (srov. č. 39/2008-II. Sb. rozh. tr.). To nepřímo vyplývá i z právního názoru vysloveného v rozhodnutí č. 39/2017 Sb. rozh. tr., podle něhož případné uložení povinnosti obviněného v adhezním řízení zaplatit poškozeným náhradu škody, kterou jim způsobil trestnými činy poškození věřitele nebo zvýhodnění věřitele nebrání okolnost, že tito věřitelé přihlásili své neuspokojené pohledávky v insolvenčním řízení, které dosud neskončilo a které je vedeno nikoli ohledně majetku obviněného, ale ohledně majetku obchodní společnosti, jejímž jménem obviněný při páchání trestné činnosti jednal; v rozsahu, v jakém budou poškození věřitelé uspokojeni v insolvenčním řízení z majetku právnické osoby jako dlužníka, zanikne povinnost obviněného k náhradě škody ve vztahu k týmž uspokojeným pohledávkám.

34. Výklad v předchozím bodě tohoto usnesení lze použít i k vyvrácení další výhrady obviněných o nutnosti vyčkat na ukončení insolvenčního řízení, jež má přednost před řešením porušení povinností obviněných v trestním řízení. Takový postup vyplývá podle obviněných ze zásady subsidiarity trestní represe, kterou tak soudy nerespektovaly. V první řadě je třeba poznamenat, že povinností soudů rozhodujících v trestním řízení není odročovat hlavní líčení a vyčkávat na vyřešení nároků poškozených věřitelů v insolvenčním řízení. Jde totiž o otázku viny, kterou je soud v trestním řízení povinen vyřešit jako tzv. předběžnou otázku podle § 9 odst. 1 tr. řádu. Při výkladu zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu užití trestního práva jako ultima ratio, je třeba vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Nejvyšší soud v tomto stanovisku formuloval základní teze výkladu této zásady a jejího uplatňování v praxi, přičemž dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

35. Při respektu k těmto pravidlům použití trestního práva na posuzovaný skutek není možné souhlasit s obviněnými v tom, že by k postihu jejich protiprávní dispozice s majetkem dlužníka za účelem vyloučení možnosti jeho věřitelů uspokojit nároky ze smluvních vztahů, postačoval výsledek probíhajícího insolvenčního řízení. Ten se totiž nijak nedotkne osob obviněných, nýbrž dojde k poměrnému uspokojení přihlášených věřitelů, a to jen v případě, že výše citovaný incidenční spor o válcovací linku, bude rozhodnut ve prospěch žalovaného insolvenčního správce. Teprve tak bude možné alespoň částečně (a poměrně) uhradit dluhy úpadce – obchodní společnosti R., neboť, jak již bylo několikrát připomenuto, technologie zcizená obviněnými představovala zjevně jediný majetek zpeněžitelný v konkursním řízení a způsobilý k uspokojení nároků jeho věřitelů. Skutek, jímž byli oba obvinění uznáni vinnými, rozhodně nevykazuje znaky bagatelního činu, aby nebylo nutné dovodit trestní odpovědnost obou obviněných a uplatnit vůči nim prostředky trestního práva. Jednali s vědomím existence splatných pohledávek věřitelů R., jež měli možnost alespoň částečně uspokojit prodejem technologického zařízení za kupní cenu nejméně 1,5 milionu korun, o něž i za takovou cenu měla vážný zájem obchodní společnost A. Přesto se obvinění rozhodli prodat válcovací linku za podhodnocenou kupní cenu 385 990 Kč obchodní společnosti E., již zastupoval blízký známý obviněného D. R., svědek B. J., čehož bezprostředně poté využil k započtení své pohledávky jako fyzické osoby po jejím postoupení na kupující obchodní společnost, v níž zastával funkci jednatele. K zastření svého skutečného záměru si obvinění opatřili odborné vyjádření k hodnotě technologického zařízení ve výši odpovídající pohledávce svědka B. J.. Navíc tak činili se zištným motivem získání prospěchu minimálně z dalšího prodeje válcovací linky za výrazně vyšší cenu, než za jakou ji vyvedli z majetku dlužníka (dokonce zájemci, s nímž původně vyjednávali o prodeji za dlužníka). Společenskou škodlivost skutku zvyšuje jak promyšlenost několika na sebe navazujících majetkových dispozic, tak výše způsobené škody, jež přesáhla hranici značné škody (500 000 Kč). Vzhledem k uvedeným okolnostem nelze mít pochybnosti o tom, že soudy prvního i druhého stupně vyhodnotily zásadu subsidiarity trestní represe správně, pokud uznaly oba obviněné vinnými žalovaným přečinem poškození věřitele a uložily jim trest.

36. Je možné ještě znovu připomenout, že dovolatelé své zásadní právní námitky předložili již v předcházejících stadiích trestního řízení, učinili je součástí své obhajoby i řádných opravných prostředků, přičemž soudy obou stupňů se s nimi přesvědčivě vypořádaly, proto je možné na jejich rozhodnutí v podrobnostech odkázat. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se již soudy obou stupňů v dostatečné míře a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání, které je zjevně neopodstatněné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod T 408 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

IV. Závěrečné shrnutí

37. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněných D. R. a J. M., jimiž se snažili zvrátit pravomocná rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, nejsou opodstatněné, a zčásti neodpovídaly dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. b) a g) tr. řádu. Proto Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení pouze na podkladě obsahu trestního spisu. Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru