Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 636/2006Usnesení NS ze dne 07.06.2006

HeslaPorušení povinnosti v řízení o konkursu
Poškozování věřitele
KategorieA
Publikováno36/2007 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.636.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g

Dotčené předpisy

§ 126 odst. 1 tr. zák.

§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.

§ 256 odst. 4 tr. zák.

§ 256 odst. 3 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 636/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. června 2006 o dovolání, které podal obviněný L. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 9 To 434/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 7 T 171/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný L. Š. byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. 9 To 434/2005, uznán vinným trestným činem porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a pokusem trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterých se dopustil tím, že poté, co usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 98 K 21/2001, byl prohlášen na jeho majetek konkurs na základě pohledávek z podnikání obviněného jako fyzické osoby s obchodním názvem L. Š. – B., v rozporu s ustanovením § 17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání č. 328/1991 Sb. nereagoval na opakované výzvy správkyně konkursní podstaty ani soudu, nedostavil se k ní k předání dokumentů o účetnictví, přičemž věděl, že návrh na prohlášení konkursu byl podán soudu již dne 1. 8. 2001, a provedl opakované výběry finanční hotovosti z bankovních šeků od společnosti R., s. r. o., a sice dne 26. 10. 2001 z šeků ze dne 11. 10. 2001 v hodnotě 2 791 396,40 Kč a v hodnotě 4 000 000,- Kč, z šeků ze dne 19. 10. 2001, ze dne 3. 12. 2001 a ze dne 23. 11. 2001 v hodnotě 2 000 000,- Kč, a dále dne 28. 2. 2002 vybral v hotovosti částku 2 648 374,50 Kč, tyto částky mu byly vyplaceny na pobočce K. b., dále učinil výběry finanční hotovosti v období od 22. 1. 2002 do 18. 7. 2003 z postžirového účtu u Č., a. s., jehož číslo uváděl na faktury vystavené svým odběratelům, společnostem S. C. R., a. s., a B., a. s., ve výši 988 522,50 Kč prostřednictvím L. Š., s vědomím existence četných dluhů a své neschopnosti hradit je i s vědomím prohlášení konkursu na svůj majetek, přičemž tímto jednáním znemožnil zařazení těchto finančních prostředků do konkursní podstaty za účelem uspokojení svých věřitelů, a sice

1. M., spol. s r. o., v částce 25 302,- Kč,

2. JUDr. J. V., správce konkursní podstaty H. z. z. p., nyní P., se sídlem P., v částce 3 582,- Kč,

3. K. p., a. s., v částce 73 808,- Kč,

4. Č. s. s. z. v částce 6 670 507,- Kč,

5. F. ú. p. P. v částce 1 836 191,23 Kč,

6. V. z. p. Č. r. v částce 1 030 691,- Kč,

7. Z. d. B. n. L. v částce 4 913 133,17 Kč,

8. P. e., a. s., v částce 42 250,01 Kč,

9. B. p. P., s. p., v likvidaci, v částce 250 148,- Kč,

10. Z. p. M. v. Č. r. v částce 168 299, Kč,

11. F. ú. v P. v částce 1 000,- Kč,

12. Č. p., a. s., v částce 11 702,- Kč,

13. E., spol. s r. o., v částce 622 471,23 Kč,

14. B., a. s., v částce 331 380,- Kč,

tj. celkem v částce 15 980 464,- Kč, přičemž správkyni konkursní podstaty se podařilo vrátit v konkursním řízení do konkursní podstaty částku 13 354 615,40 Kč.

Za to byl obviněný L. Š. odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek Městského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného L. Š. podaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 7 T 171/2003, když odvolací soud podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu zrušil tento rozsudek v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému L. Š. doručen dne 7. 4. 2006, jeho obhájci dne 24. 2. 2006 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 24. 2. 2006.

Obviněný L. Š. podal dne 21. 3. 2006 prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému rozsudku Městského soudu v Praze dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného skutek popsaný ve výrokové části napadeného rozhodnutí byl nesprávně právně kvalifikován, neboť údajně nevykazuje všechny znaky skutkových podstat uvedených trestných činů. Současně obviněný vytýká odvolacímu soudu, že rozhodl v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius, když jen z podnětu odvolání obviněného zrušil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl sám se změněnou formulací popisu skutkového stavu, resp. se změnou právní kvalifikace, a to údajně v neprospěch obviněného.

Jak dále obviněný L. Š. tvrdí ve svém dovolání, odvolací soud ho nesprávně uznal vinným trestným činem „porušování povinnosti o konkursu“ podle § 126 odst. 1 tr. zák., když v označení trestného činu je chybně uvedeno „porušování“ místo „porušení“ a současně zde chybí slova „v řízení“. Obviněný poukazuje na ustanovení § 126 odst. 1 tr. zák. a domnívá se, že ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku soud konstatuje pouze některé skutkové okolnosti, jež jsou významné z hlediska použité právní kvalifikace. Zejména podle obviněného z formulace skutkové věty není zřejmé, kdy obdržel citované usnesení Městského soudu v Praze o prohlášení konkursu, a tedy kdy mu vznikla povinnost vyplývající z ustanovení § 17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání, rovněž zde chybí konkretizace výzev správkyně konkursní podstaty, na které nereagoval, včetně vymezení časového období. Obviněný napadá i užití ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání, které považuje pro účely trestněprávní kvalifikace za nepřesné.

Obviněný L. Š. následně poukazuje na skutkové zjištění, podle kterého se nedostavil ke správkyni konkursní podstaty k předání „dokumentů o účetnictví“, když takové konstatování shledává nepřesným, nevykazujícím formální znaky zmíněného trestného činu a neobsahujícím povinnost obviněného ve smyslu § 17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání. Uvedení data 1. 8. 2001, což byl den podání návrhu na prohlášení konkursu, potom obviněný považuje za irelevantní, neboť ve smyslu § 126 odst. 1 tr. zák. může pachatel jednat až po prohlášení konkursu. Jednání pachatele současně musí mít i zákonem předpokládaný následek ve formě ohrožení úplného a správného zjištění majetku úpadce, což, jak dodává obviněný, opět ve skutkové větě postrádá.

Obviněný L. Š. dále tvrdí, že přesné místní a časové vymezení skutku je důležité pro posouzení skutku jako pokračujícího trestného činu podle § 89 odst. 3 tr. zák. i z hlediska možného zániku trestnosti pokusu trestného činu podle § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., přičemž jeho jednání spočívající ve výběrech finančních hotovostí z šeků a účtu mělo být kvalifikováno jako samostatné skutky.

Pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 tr. zák., obviněný L. Š. odkazuje na skutkovou větu výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a má za to, že z ní nevyplývá naplnění obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty citovaného trestného činu, tj. jednání, následek a příčinná souvislost, když pouhé konstatování výběrů peněz je z tohoto pohledu neúplné. Skutková věta je podle názoru obviněného v příkrém rozporu s právní větou, a to včetně znaků stadia pokusu trestného činu. Obviněný také postrádá závěr odvolacího soudu o předpokládaném způsobení následku, tedy škody velkého rozsahu, když údajně není zřejmé, z jaké výše způsobené škody vycházel pro právní kvalifikaci. Z hlediska stupně nebezpečnosti činu pro společnost přitom obviněný považuje za nezbytné, aby soud stanovil výši škody odpovídajícím způsobem. Obviněný se v této souvislosti neztotožňuje s právním názorem, podle něhož za škodu může být považována výše všech vybraných finančních hotovostí nebo výše všech uplatněných pohledávek, aniž by soud jednoznačně konstatoval výši škody, a pokud ji nebylo možno zjistit z jiných důkazů, měl být podle obviněného opatřen znalecký posudek.

Obviněný L. Š. zpochybňuje skutkové závěry týkající se jeho obchodního vztahu ke společnosti R., s. r. o., s níž měl podle svého vyjádření sjednánu smlouvu o dílo spočívající v dekontaminaci asfaltu. Podle obviněného z napadeného rozsudku nevyplývá, co bylo považováno za jeho čistý zisk, když údajně bylo zřejmé, že obviněný sám nemohl provést dílo a byl nucen vynaložit náklady na jeho realizaci. Obviněný rovněž doplňuje, že pokud byly poskytnuty finanční prostředky na provedení díla a dílo nebylo realizováno, vznikla mu povinnost vrátit převzatou částku, což prokazatelně ve vztahu ke společnosti R., s. r. o., učinil, takže obviněný považuje skutkovou větu výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu v tomto směru za nesprávnou.

Za další pochybení odvolacího soudu obviněný L. Š. pokládá citaci skutečností z nepravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004, sp. zn. 17 Cm 23/2003, protože považuje za nutné vyčkat nabytí právní moci. Tvrzení odvolacího soudu, podle kterého obviněný „učinil výběry finanční hotovosti v období od 22. 1. 2002 do 18. 7. 2003 z postžirového účtu u Č., a. s., jehož číslo uváděl na faktury vystavené svým odběratelům, společnostem S. C. R., a. s., a B., a. s., ve výši 988 522,50 Kč prostřednictvím L. Š.“, nemá podle názoru obviněného oporu ve zjištěném skutkovém stavu a je v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius.

Trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. vyžaduje úmyslné zavinění, ovšem – jak dále uvádí obviněný L. Š. – z právní věty nevyplývá naplnění subjektivní stránky. V odůvodnění napadeného rozhodnutí pak odvolací soud dovodil zavinění obviněného mimo jiné z toho, že se snažil znepříjemňovat život správkyni konkursní podstaty. Obviněný s tím však nesouhlasí, protože se v rámci konkurzního řízení toliko domáhal nápravy pochybení v jednání správkyně konkursní podstaty, což zákon o konkursu a vyrovnání nevylučuje, tudíž odvolací soud tak v rozporu se zásadou „ultima ratio“ kriminalizoval oprávněné jednání úpadce. Pokud podle odvolacího soudu obviněný také hrubě ztěžoval výkon funkce správce konkursní podstaty, jde o další znak skutkové podstaty citovaného trestného činu, pro který ovšem obviněný nebyl uznán vinným, takže odvolací soud tento závěr učinil údajně rovněž v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peius a zohlednil ho při stanovení výše trestu. Obviněný následně poukazuje na znění právní věty výroku o vině obsažené v rozsudku odvolacího soudu, kde je stran znaků trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. uvedeno mimo jiné „zajištění majetku“, když správně mělo být „zjištění majetku“.

Obviněný L. Š. se dále vyjadřuje k posouzení subjektivní stránky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., když údajně z právní věty výroku o vině lze dovodit, že se měl dopustit jednání v úmyslu přímém, avšak podle odůvodnění napadeného rozhodnutí se tak mělo stát v úmyslu nepřímém. Obviněný následně popisuje průběh části svého jednání, v jehož rámci přijal zálohové plnění na provedení díla, které však nebyl schopen provést, a proto vrátil přijaté plnění. Obviněný tvrdí, že si neuvědomil povinnost učinit tak prostřednictvím správkyně konkursní podstaty, když navíc v této době bylo projednáváno jeho odvolání proti rozhodnutí o prohlášení konkursu. Jedná se proto, jak dovozuje obviněný, o nezpůsobilý pokus trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť přijatá záloha nebyla jeho aktivem. Spíše by tedy byla odpovídající kvalifikace tohoto jednání jako trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., což však podle obviněného v důsledku neúplného popisu skutku ve výroku napadeného rozhodnutí nelze dovodit. Obviněný dále charakterizuje pokus na nezpůsobilém předmětu útoku jako omyl ve způsobilosti nebo existenci předmětu útoku a současně omyl v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. Obviněný v této souvislosti rovněž poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04.

V obecném smyslu obviněný L. Š. dále doplňuje, že trestné činy jsou charakterizovány i objektivní stránkou, jejímiž znaky jsou jednání, následek a příčinný vztah mezi nimi, přičemž tyto znaky musí být prokázány, což se však podle obviněného ve vztahu k výše uvedeným trestným činům nestalo. Obviněný rovněž poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, a dovozuje, že v nyní posuzované trestní věci se stále vede konkursní řízení, tedy není známo, v jakém rozsahu bude řízení ukončeno a zda finanční prostředky z šeků zahrnuté do konkursní podstaty bude možné použít pro zpeněžení konkursní podstaty, neboť jak již bylo uvedeno, obviněný odstoupil od provedení díla.

Podle obviněného L. Š. tak není v jeho trestní věci dán soulad mezi skutkovými zjištěními a právní kvalifikací, a navrhl proto, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze, aby podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal tomuto soudu věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout. Obviněný rovněž navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu v souladu s ustanovením § 265o odst. 1 tr. řádu odložil výkon napadeného rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného L. Š. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně. Podle jejího názoru dovolací námitky obviněného ve své převažující části odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu s výjimkou tvrzených chyb v psaní a nedostatků spočívajících v nepřesném pojmenování a znění obsahu skutkové podstaty trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Pokud obviněný označil za nepřesný popis skutkové věty stran odkazu na ustanovení § 17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání, tak podle státní zástupkyně obviněný přehlédl, že jeho jednání bylo posouzeno jako maření výkonu funkce správkyně konkursní podstaty, a to právě z důvodu neplnění tam uvedených povinností, přitom následek ve formě ohrožení správného a úplného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty je v popisu skutku zcela zřetelně vyjádřen.

Státní zástupkyně dále přisvědčila tvrzení obviněného L. Š., podle kterého si odvolací soud neujasnil názor na otázku, k jakému trestnému následku mělo vést jeho jednání, posouzené jako trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. Státní zástupkyně má za to, že pokud se správkyni konkursní podstaty podařil soupis majetku a podařilo se jí vrátit do konkursní podstaty částku 13 354 615,40 Kč, došlo toliko k trestnému následku nižšího stupně závažnosti, a to k hrubému ztížení výkonu funkce správkyně konkursní podstaty. Zmíněná nesprávnost v posouzení míry následku však nemůže, jak dodává státní zástupkyně, ovlivnit změnu v právní kvalifikaci jednání obviněného, ani není důvodu k jejímu zohlednění při úvahách o trestu. Státní zástupkyně rovněž uvádí, že obviněný se dopustil skutku po prohlášení konkursu bez ohledu na jím uplatněný opravný prostředek, tedy přikročil k hotovostním výběrům peněz ve zcela jednoznačném záměru zmařit nebo alespoň hrubě ztížit výkon funkce správkyně konkursní podstaty, a tím i úplné a správné zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty.

Pokud jde o posouzení jednání obviněného L. Š. jako pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1, § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., státní zástupkyně se domnívá, že jeho čin jenom směřoval ke škodě velkého rozsahu. Jestliže v této souvislosti obviněný zmiňuje rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tz 49/2000, pak podle státní zástupkyně právě v jeho případě nastal stav, kdy se jedině úsilím správkyně konkursní podstaty podařilo navrátit zpět většinu finančních prostředků, tedy odvolací soud postupoval při právní kvalifikaci zcela v souladu s citovaným rozhodnutím. Ve stadiu pokusu přitom zůstalo jednání obviněného nezávisle na jeho iniciativě, tudíž úvaha o možnosti zániku trestnosti ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák. není podle státní zástupkyně na místě. K námitce obviněného zpochybňující stanovení výše potencionální škody v návaznosti na částku údajně vrácenou společnosti R., s. r. o., státní zástupkyně uvádí, že se jedná o tvrzení skutkové povahy, takže nemůže být ovlivněno ani poukazem na ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., které je užito zcela formálně.

Podle mínění státní zástupkyně pak nelze přisvědčit ani námitkám obviněného L. Š. týkajícím se posouzení subjektivní stránky jeho jednání v tom smyslu, že by odvolací soud dospěl k odlišnému vyjádření úmyslné formy zavinění. Dovolací argumentace obviněného ohledně údajné nezpůsobilosti předmětu útoku, popřípadě omylu v objektu trestného činu, není – jak dále uvádí státní zástupkyně – namístě, neboť rozhodnutí o prohlášení konkursu není znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, na druhé straně však tato skutečnost potvrzuje právní vztah mezi dlužníkem a jeho věřiteli, a tím i formální způsobilost obviněného být pachatelem trestného činu. Tvrzení obviněného o dopravní nehodě a z toho vyplývající námitku snížené příčetnosti obviněného pak státní zástupkyně považuje za námitku skutkového charakteru. Státní zástupkyně označuje za zcela liché vyjádření obviněného, v jehož rámci shledával své jednání pokračujícím ve smyslu § 89 odst. 3 tr. zák., když údajně opakovaně naplňoval znaky skutkové podstaty zmíněného trestného činu. Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný L. Š. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný L. Š. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že citovaný dovolací důvod je naplněn jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Uplatněný dovolací důvod tudíž může být naplněn jen právní (nikoli skutkovou) vadou, a to takovou, která má hmotně právní (nikoli procesní) charakter. Pokud ovšem obviněný L. Š. v části svého dovolání vytýkal odvolacímu soudu, že jeho závěr o výběru peněz z označeného postžirového účtu prostřednictvím L. Š. nemá oporu ve zjištěném skutkovém stavu, že bylo nedostatečné zjištění výše způsobené škody a měl být k tomu opatřen znalecký posudek, a zpochybňoval i skutkové závěry týkající se obchodního vztahu obviněného ke společnosti R., s. r. o., a vlivu zhoršeného zdravotního stavu obviněného na jeho zavinění, jde o námitky, jež se vymykají dovolacímu důvodu, o který obviněný opřel své dovolání.

Z ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu totiž vyplývá, že důvodem dovolání nemohou být procesní námitky vytýkající nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění nebo vadnost či neúplnost provedeného dokazování. Formulace dovolacího důvodu obsaženého v citovaném ustanovení, který uplatnil obviněný L. Š., znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Procesní postup odvolacího soudu a samotný způsob jeho rozhodování, včetně provádění a hodnocení důkazů a vyvozování rozhodných skutkových závěrů z nich, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak v této souvislosti ustanovení § 259 odst. 3 a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný L. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval z údajně vadného procesního postupu odvolacího soudu, pak napadenému rozhodnutí nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování toho, zda je tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu oprávněné či nikoli, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného L. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je obsažen ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu a v podrobnostech rozveden v jeho odůvodnění. Výše zmíněné dovolací námitky obviněného L. Š. jsou tedy procesního charakteru a jako takové stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení, takže k nim Nejvyšší soud nemohl nijak přihlížet. Navíc se s nimi velmi podrobně zabýval a přesvědčivě vypořádal již odvolací soud.

Podobný závěr platí, pokud obviněný L. Š. vytýkal odvolacímu soudu údajné porušení tzv. zákazu reformationis in peius (tj. zákazu změny rozhodnutí soudu prvního stupně v neprospěch obviněného jen z podnětu jeho odvolání). Jednak Nejvyšší soud nesdílí přesvědčení obviněného o porušení uvedeného zákazu, jak bude dále zdůrazněno, a navíc jde rovněž o procesní námitku, která nemůže založit existenci uplatněného hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Povinnost respektovat zákaz reformationis in peius totiž stanoví trestní řád jako procesní právní norma (viz zejména ustanovení § 259 odst. 4 tr. řádu), takže toto pravidlo se samo o sobě netýká posouzení stíhaného skutku podle norem hmotného práva ani jiného hmotně právního posouzení. Proto ani dovolací námitku obviněného, v níž argumentuje údajným nedodržením zákazu reformationis in peius, nelze podřadit pod citovaný dovolací důvod.

Přitom v posuzované věci obviněného L. Š. odvolací soud, který rozhodoval jen na podkladě odvolání obviněného, v žádném případě nerozhodl v jeho neprospěch, tj. v rozporu s ustanovením § 259 odst. 4 tr. řádu. Jak je patrné z obsahu napadeného rozsudku, odvolací soud v něm neuznal obviněného vinným závažnějším trestným činem (přísněji trestným činem, více trestnými činy, větším rozsahem trestné činnosti apod.), než jak rozhodl soud prvního stupně, neuložil mu přísnější trest a ani v jiném směru nezhoršil postavení obviněného (např. co do rozsahu způsobené škody). Naopak, odvolací soud zmírnil právní kvalifikaci přísněji trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., když na rozdíl od soudu prvního stupně nepovažoval tento trestný čin za dokonaný, ale uznal obviněného vinným jen z jeho pokusu podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1, písm. a), odst. 4 tr. zák.

K tomu Nejvyšší soud připomíná, že podle ustálené judikatury, od které není důvodu se odchylovat, zákaz změny k horšímu ve smyslu § 259 odst. 4 tr. řádu nebrání odvolacímu soudu v tom, aby z podnětu odvolání podaného výlučně ve prospěch obviněného doplnil ve výroku svého rozsudku (§ 259 odst. 3 tr. řádu) popis rozhodných skutkových zjištění tak, aby v něm byly obsaženy též skutečnosti vyjadřující zákonem požadované znaky skutkové podstaty toho trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, které soud prvního stupně sice vzal za prokázané, avšak výslovně je neuvedl ve výrokové části rozsudku. Jestliže se v takovém případě doplnění popisu skutku neprojeví zpřísněním jeho právní kvalifikace, zvětšením rozsahu a závažnosti následků apod., pak se tím nijak nezhoršuje postavení obžalovaného (viz rozhodnutí publikované pod č. 38/2006-II. Sb. rozh. tr.). Právě o takovou situaci šlo v posuzovaném případě obviněného L. Š., protože odvolací soud jen upřesnil – byť s jistými formálními nedostatky – nepřesný popis skutku v rozsudku soudu prvního stupně a vycházel z jím učiněných skutkových zjištění, která odvolací soud dále doplnil, aby mohl ve věci sám nově rozhodnout.

Lze přisvědčit námitkám obviněného L. Š., pokud jimi vytýká odvolacímu soudu nepřesnosti v označení trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., kterého tento soud užil ve výroku o vině v napadeném rozsudku. Jednak v označení uvedeného trestného činu je nesprávně uvedeno „porušování“ místo správného „porušení“ a chybí i část názvu vyjádřená slovy „v řízení“, jednak v právní větě k témuž trestnému činu se uvádí, že obviněný ohrozil úplné a správné „zajištění“ majetku patřícího do konkursní podstaty, ačkoli správně zde mělo být „zjištění“ tohoto majetku. Podle názoru Nejvyššího soudu však jde o zřejmé a nepodstatné nepřesnosti v rozhodnutí odvolacího soudu, které nemohou mít vliv na celkovou správnost použité právní kvalifikace, protože z výrokové části i z odůvodnění napadeného rozsudku je zcela patrné, o jaký trestný čin jde, jeho právní posouzení nelze zaměnit s jiným trestným činem a obviněný byl týmž trestným činem uznán vinným již rozsudkem soudu prvního stupně, takže odvolací soud v tomto směru neučinil žádnou změnu, na kterou by snad obviněný nemohl reagovat. Tyto námitky proto nemohou být dovolacím důvodem.

Nejvyšší soud taktéž neakceptoval ani ostatní dovolací námitky obviněného L. Š., které sice již odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jsou zjevně neopodstatněné. Takovou je především výhrada obviněného L. Š., podle níž není zřejmé, kdy obdržel usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 10. 2001, sp. zn. 98 K 21/2001, kterým byl prohlášen konkurs na majetek obviněného, a kdy mu tedy vznikla povinnost vyplývající z ustanovení § 17 odst. 1, 2 zákona o konkursu a vyrovnání. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud sice tuto skutečnost v napadeném rozhodnutí výslovně nekonstatoval, ovšem nic nezměnil na skutkovém zjištění soudu prvního stupně obsaženém ve výroku o vině ve zrušeném rozsudku ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 7 T 171/2003, že obviněný převzal zmíněné rozhodnutí dne 17. 10. 2001, tj. dříve, než správkyně konkursní podstaty i soud vyzvali obviněného k součinnosti potřebné pro zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty a než obviněný provedl výběr finančních prostředků ke škodě věřitelů (viz též dříve zrušený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 11. 2004, sp. zn. 7 T 171/2003, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2005, sp. zn. 9 To 8/2005, kde je obsaženo stejné konstatování). Ostatně obviněný byl vyzýván k součinnosti opakovaně, takže s ohledem na to, od koho výzvy pocházely, a na jejich četnost musel vědět, že již byl na jeho majetek prohlášen konkurs, a z jakého důvodu a jaké povinnosti má jako úpadce splnit. Navíc účinky prohlášení konkursu nastávají podle § 13 odst. 6 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkursu a vyrovnání“), vyvěšením usnesení na úřední desce soudu, který prohlásil konkurs. Tímto okamžikem se dlužník stává úpadcem a mimo jiné mu vznikají povinnosti k součinnosti se správcem konkursní podstaty a s konkursním soudem podle § 17 až § 18 zákona o konkursu a vyrovnání. Usnesení o prohlášení konkursu je pak vykonatelné, jakmile bylo doručeno (§ 171 odst. 2 občanského soudního řádu); to se v posuzovaném případě stalo dne 17. 10. 2001, kdy bylo usnesení o prohlášení konkursu doručeno obviněnému L. Š. Proto je podstatné, že obviněný nereagoval na výzvy správkyně konkursní podstaty a soudu učiněné až poté, co již nastaly účinky prohlášení konkursu, o nichž po doručení usnesení věděl, a že usnesení o prohlášení konkursu nabylo právní moci (poté, co nebylo vyhověno odvolání ani dovolání obviněného), přičemž i výběr peněz ze šeků a z postžirového účtu ke škodě věřitelů obviněný provedl v době, kdy už věděl o prohlášení konkursu. Okamžik, kdy byl podán návrh na prohlášení konkursu, tudíž skutečně nemá právní význam z hlediska spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák., jak správně namítá obviněný, ale může mít vliv na posouzení jednání dlužníka ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 tr. zák., jímž byl obviněný rovněž uznán vinným.

Podle názoru obviněného ve výroku o vině v napadeném rozsudku rovněž chybí konkretizace výzev správkyně konkursní podstaty, na které nereagoval, včetně vymezení časového období. Obviněný napadá i užití ustanovení § 17 zákona o konkursu a vyrovnání, které považuje pro účely trestněprávní kvalifikace za nepřesné. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu jsou výzvy konkretizovány jak tím, kdo je učinil (správkyně konkursní podstaty, soud), tak i jejich účelem (předání dokumentů o účetnictví) a osobou, vůči níž směřovaly (obviněný L. Š. jako úpadce, na jehož majetek byl prohlášen konkurs), přičemž další specifikace vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, které se opírá zejména o obsah podrobné svědecké výpovědi správkyně konkursní podstaty Mgr. V. O. Totéž platí o časovém vymezení, v němž obviněný jako úpadce nereagoval na uvedené výzvy, přičemž zde je podstatné, jak již Nejvyšší soud výše zdůraznil, že obviněný nevyhověl opakovaným výzvám správkyně konkursní podstaty a soudu v době, kdy již nastaly účinky prohlášení konkursu a kdy o nich obviněný věděl z doručeného usnesení. Poukaz odvolacího soudu na ustanovení § 17 odst. 1 a 2 zákona o konkursu a vyrovnání je v této souvislosti zcela namístě, protože obviněný nesplnil právě jednu z povinností obsažených v citovaných ustanoveních, tj. aby odevzdal správci konkursní podstaty své účetnictví i všechny potřebné doklady a aby tak učinil bez zbytečného odkladu nejpozději do 30 dnů od prohlášení konkursu. Jde tedy o naprosto přesné a jednoznačné vymezení toho, co obviněnému jako úpadci ukládal zákon o konkursu a vyrovnání a co obviněný úmyslně nesplnil způsobem a za okolností podrobněji rozvedených v odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. I v tomto směru jsou proto dovolací námitky obviněného zjevně neopodstatněné.

Obviněný L. Š. dále vytýká napadenému rozhodnutí, že popis skutku neobsahuje zákonem předpokládaný následek trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. ve formě ohrožení úplného a správného zjištění majetku úpadce. Odvolací soud sice skutečně výslovně neuvedl takto formulovaný následek, ale ze skutkových zjištění obsažených ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu a podrobněji rozvedených v jeho odůvodnění je patrné, v čem spočívalo ohrožení jak úplného a správného zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty (v nemožnosti zjistit stav podnikání obviněného i stav jeho účetnictví, rozsah závazků atd.), tak i zpeněžení tohoto majetku (ve výběrech peněz na podkladě šeků a z bankovního účtu). Uvedený následek tedy vyplývá ze skutečnosti, že obviněný nepředal správkyni konkursní podstaty účetnictví a další doklady o podnikání, čímž znemožnil zjištění majetku patřícího do konkursní podstaty, navíc svévolně bez vědomí správkyně konkursní podstaty vybral peněžní prostředky ze šeků a z bankovního účtu, a znemožnil tak jejich zařazení do konkursní podstaty a následně použití k uspokojení pohledávek věřitelů, takže tím spáchal nejen pokus trestného činu poškozování věřitele ve smyslu § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., ale zároveň ohrozil zpeněžení tohoto majetku patřícího do konkursní podstaty ve smyslu § 126 odst. 1 tr. zák. Námitka obviněného zpochybňující tyto závěry je rovněž zjevně neopodstatněná.

Nejvyšší soud se zde nemohl ztotožnit ani s argumentací státní zástupkyně, která ve svém vyjádření k dovolání obviněného dovozuje způsobení „toliko trestného následku nižšího stupně závažnosti, a to hrubého ztížení výkonu funkce správkyně konkursní podstaty“, s poukazem na výsledek úsilí správkyně konkursní podstaty, jíž se nakonec podařilo provést soupis majetku náležejícího do konkursní podstaty a vrátit do konkursní podstaty peněžní částku ve výši 13 354 615,40 Kč. Jednání spočívající v maření výkonu funkce správce konkursní podstaty totiž neznamená, že v konečném důsledku skutečně došlo ke zmaření výkonu této funkce; postačí tedy takové počínání pachatele, které je k tomu způsobilé, třebaže se podařilo zvýšeným úsilím správce konkursní podstaty – jak tomu bylo i v posuzovaném případě – překonat mařící jednání pachatele a dosáhnout toho, že majetek náležející do konkursní podstaty byl zjištěn a zpeněžen, resp. vrácen do konkursní podstaty a použit k uspokojení věřitelů. Uvedený závěr vyplývá především z užití nedokonavého vidu slovesa „maří“ ve skutkové podstatě podle § 126 odst. 1 tr. zák. Přitom je zřejmé, že obviněný L. Š. se dopustil právě takového jednání, které bylo způsobilé k tomu, aby zcela zmařilo průběh a výsledek konkursního řízení, protože obviněný nejenže nesplnil svou základní povinnost úpadce předat správci konkursní podstaty účetnictví, bez něhož zpravidla nelze vůbec zjistit rozsah a strukturu majetku úpadce, ale navíc učinil kroky směřující k tomu, aby značný majetek použitelný k uspokojení věřitelů (peněžní prostředky uložené v šecích a na bankovním účtu) vyjmul z dosahu správkyně konkursní podstaty a znemožnil jeho zařazení do konkursní podstaty. Proto podle Nejvyššího soudu mohl obviněný svým jednáním zcela zmařit zjištění i zpeněžení svého majetku patřícího do konkursní podstaty, byť k tomu nedošlo, ovšem nikoli jeho zásluhou.

Pokud jde o dovolací námitku obviněného L. Š., v jejímž rámci se domáhá, aby byly jednotlivé výběry peněz ze šeků a z postžirového účtu posuzovány jako samostatné skutky, Nejvyšší soud neshledává žádného důvodu k takovému posouzení a obviněný ani neuvádí argumenty, proč by nemohlo jít o pokračující jednání. Přitom je zde poměrně zřejmý jednotící záměr spočívající v odčerpání peněžních prostředků na úkor věřitelů, způsob provedení je prakticky stejný, mezi jednotlivými případy je blízká časová souvislost i souvislost v předmětu útoku (§ 89 odst. 3 tr. zák.). Odvolací soud tudíž nepochybil, jestliže dospěl k závěru o spáchání jednoho skutku v hmotně právním smyslu, který je pokusem pokračujícího trestného činu poškozování věřitele.

Odvolává-li se obviněný L. Š. v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, pak odvolací soud rozhodl v nyní posuzované věci zcela v jeho intencích, jestliže učinil závěr o spáchání pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. právě s poukazem na skutečnost, že pouze v důsledku zvýšeného úsilí správkyně konkursní podstaty se podařilo navrátit do konkursní podstaty většinu finančních prostředků, které obviněný zatajil a odstranil a které mohly být použity k uspokojení jeho věřitelů. Odvolací soud tedy v souladu s citovaným rozsudkem Nejvyššího soudu zjistil výsledky řízení o konkursu prohlášeného na majetek obviněného a podle nich modifikoval právní kvalifikaci, k níž původně dospěl soud prvního stupně, a to se správným závěrem v podobě pokusu trestného činu. Povinnost respektovat výsledky konkursního řízení ovšem neznamená – jak se obviněný mylně domnívá – vyčkávat až na jeho úplné skončení, je-li možné v trestním řízení již učinit rozhodnutí o předběžné otázce (§ 9 odst. 1 tr. řádu), v jakém rozsahu zůstali věřitelé zkráceni v důsledku pachatelova jednání a v jakém rozsahu se podařilo vrátit zatajený nebo odstraněný majetek do konkursní podstaty. Jednání obviněného přitom zůstalo ve stadiu pokusu nezávisle na jeho iniciativě, tj. jen v důsledku náležité aktivity správkyně konkursní podstaty, takže zde nepřichází v úvahu možnost zániku trestnosti pokusu ve smyslu § 8 odst. 3 písm. a) tr. zák., jak se o tom obviněný rovněž zmiňuje ve svém dovolání.

V posuzovaném případě pak nebyly zjištěny žádné okolnosti, z nichž by snad bylo možné dovozovat, že jde o tzv. nezpůsobilý pokus s ohledem na nezpůsobilé prostředky nebo na nezpůsobilý předmět útoku, resp. v důsledku údajného omylu v existenci nebo zasažitelnosti individuálního objektu trestného činu. Obviněný tuto námitku nijak blíže nezdůvodnil, takže Nejvyšší soud nemá možnost se k ní podrobněji vyjádřit. To platí rovněž o jeho obecném poukazu na dosud nepublikovaný nález Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. II. ÚS 460/04, z něhož tak nelze vyvozovat žádné závěry pro trestní věc obviněného L. Š.

Pokud obviněný L. Š. ve svém dovolání zpochybňuje i výši škody, která z jeho jednání hrozila, jde z převážné části o námitky skutkové povahy, jež neodpovídají uplatněnému (ani žádnému jinému) dovolacímu důvodu, jak již Nejvyšší soud zdůraznil výše. Přitom z rozhodných skutkových zjištění v napadeném rozsudku odvolacího soudu je patrné, že obviněný odčerpal celkem částku 12 428 293,40 Kč z bankovních šeků nebo z účtu, což je majetek patřící do konkursní podstaty, který byl použitelný k uspokojení pohledávek věřitelů obviněného a který chtěl obviněný zatajit nebo odstranit z dosahu správkyně konkursní podstaty a svých věřitelů, jejichž nesplacené pohledávky činily celkem částku 15 980 464 Kč. Z uvedeného je zcela zřejmé, že z jednání obviněného hrozila škoda velkého rozsahu ve smyslu § 89 odst. 11 a § 256 odst. 4 tr. zák. (tj. dosahující nejméně 5 milionů Kč), protože z odčerpaného majetku, jehož hodnota činila více než 12 milionů Kč, by nemohly být uspokojeny pohledávky věřitelů obviněného v částce přesahující tuto výši. Škodu zde tedy představuje hodnota zatajeného nebo odstraněného majetku dlužníka, který by bylo možné použít k uspokojení pohledávek jeho věřitelů, kdyby si dlužník nepočínal způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Nejvyšší soud nemohl akceptovat ani výhrady obviněného L. Š. proti závěru odvolacího soudu v otázce existence a formy zavinění. Především spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. je podmíněno úmyslným zaviněním, přičemž postačí i nepřímý úmysl, totéž platí o zavinění u trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.; ve vztahu ke způsobení škody velkého rozsahu ve smyslu § 256 odst. 4 tr. zák. pak postačí i zavinění z nedbalosti. Závěr o naplnění subjektivní stránky obou trestných činů zde vyplývá nejen z charakteru a způsobu jednání obviněného popsaného ve skutkové větě výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu, ale je rozveden i v jeho odůvodnění. Nejvyšší soud navíc ani neshledal rozpor mezi tzv. právní větou napadeného rozhodnutí a jeho odůvodněním, jak tvrdí obviněný, pokud odvolací soud dospěl k závěru o nepřímém úmyslu obviněného. V právní větě je totiž obsažena zákonná citace pokusu trestného činu ve smyslu § 8 odst. 1 tr. zák. jako jednání spáchaného v úmyslu dokonat určitý trestný čin a způsobit jím konkrétní následek, což nevylučuje, aby podniknuté jednání vykazovalo znaky nepřímého úmyslu, který zásadně postačuje k trestní odpovědnosti za oba zmíněné trestné činy, resp. i za pokus jednoho z nich. V žádném případě ovšem nebyl v posuzované věci dovozován úmysl obviněného z toho, zda a jaké právní prostředky využíval jako úpadce v rámci konkursního řízení, ale výlučně z toho, jaké své povinnosti úpadce zde neplnil, za jakých okolností a s jakými následky se tak stalo, jak obviněný naložil s majetkem patřícím do konkursní podstaty a s jakými důsledky pro své věřitele.

Obviněný L. Š. tedy posuzovaným skutkem naplnil všechny zákonné znaky trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle § 126 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu poškozování věřitele podle § 8 odst. 1 a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jak správně rozhodl Městský soud v Praze ve svém rozsudku napadeném dovoláním obviněného. Proto Nejvyšší soud neshledal žádný rozpor mezi skutkovými zjištěními odvolacího soudu obsaženými ve výroku o vině v napadeném rozhodnutí a použitou právní kvalifikací podle citovaných ustanovení. S ohledem na charakter jednání obviněného a na značný rozsah a závažnost hrozících následků pak nebyl porušen ani princip použití trestního práva jako „ultima ratio“, jak namítá obviněný, protože jeho počínání zjevně přesáhlo hranice obvyklého chování v závazkových právních vztazích a vyžadovalo reakci v podobě uplatnění trestní represe.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný L. Š. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost ani odůvodněnost napadeného rozhodnutí či správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Navíc obviněný ve svém dovolání z převážné části jen opakoval námitky, s nimiž se již vypořádal odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Pokud jde o podnět obviněného L. Š. předsedovi senátu Nejvyššího soudu k rozhodnutí o odložení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním, je třeba zmínit, že předseda senátu soudu prvního stupně neučinil návrh ve smyslu § 265h odst. 3 tr. řádu, přičemž vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu. Navíc obviněný v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody, neboť jen okolnost, že mu již byl nařízen tento výkon, sama o sobě není důvodem k jeho odkladu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 7. června 2006

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru