Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 604/2020Usnesení NS ze dne 30.06.2020

HeslaPorušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.604.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 270 odst. 1 tr. zákoníku

§ 270 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 604/2020-737

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. V., nar. XY v XY, okr. XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 14 To 373/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 3 T 75/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, byl obviněný J. V. uznán vinným přečinem porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 270 odst. 2 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 2 roků, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 3 roků. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození vyjmenovaní ve výroku rozsudku odkázáni se svými uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku bylo uloženo zabrání věcí specifikovaných ve výroku rozsudku o tomto ochranném opatření.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání jednak obviněný, a to proti všem jeho výrokům, a jednak všichni poškození. O těchto odvoláních rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 14 To 373/2019, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

3. K tomu je třeba dodat, že Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl ve věci obviněného J. V. poprvé rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 3 T 75/2018. Z podnětu odvolání obviněného a zúčastněných osob L. V. a L. V. podaných proti zmíněnému rozsudku rozhodl Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích usnesením ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 14 To 282/2018, tak, že zrušil napadený rozsudek v celém rozsahu a vrátil věc soudu prvního stupně, aby ji znovu projednal a rozhodl. V návaznosti na to pak Okresní soud v Ústí nad Orlicí již výše citovaným rozsudkem ze dne 17. 10. 2019, sp. zn. 3 T 75/2018, rozhodl znovu o vině a trestu obviněného, o uplatněných nárocích na náhradu škody a o zabrání věcí.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný J. V. podal proti shora uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 5. 2. 2020, sp. zn. 14 To 373/2019, prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu.

5. Podle názoru obviněného nelze považovat za prokázané spáchání skutku prostřednictvím služby Remote Upload, protože není postaveno najisto, zda údaj odpovídající IP adrese obviněného evidované obchodní společností Thinksmart, s. r. o., v případě údajného využití služby Remote Upload odpovídá IP adrese, z níž byl zadán příkaz k nahrání souborů mezi externím úložištěm v síti internet a filehostingovým serverem XY. Obviněný rovněž nepokládá za prokázané, že službu Remote Upload poskytoval filehostingový server XY v okamžiku, kdy mělo docházet k trestné činnosti. Dále obviněný poukázal na přístupy k jím zřízené e-mailové schránce XY z řady míst na celém světě s tím, že osoby užívající tyto IP adresy mohly mít též neomezený přístup k jeho účtu s názvem W. na filehostingovém serveru XY. Seznam těchto přístupových IP adres pak podle obviněného představuje opomenutý důkaz, jímž se soudy bez náležitého vysvětlení dostatečně nezabývaly, přičemž pouhá existence daných souborů na odkazovaném uživatelském účtu (či umístění těchto souborů na filehostingový server webshare.cz prostřednictvím téhož účtu) nijak nepodporuje závěr o tom, že původcem takového jednání je právě obviněný. Údaje o IP adresách, jejichž uživatelé měli přístup k účtu obviněného, navíc odpovídají i jeho konstantnímu tvrzení, podle něhož obviněný přibližně od září 2014 poskytl svůj účet na serveru XY prostřednictvím příspěvku publikovaného na serveru XY neurčitému a neuzavřenému okruhu uživatelů diskusního serveru XY, přičemž soudní znalec Ing. Mgr. RNDr. Radek Beneš, MSc., nevyloučil, že k takovému zpřístupnění odkazovaného uživatelského účtu neuzavřenému okruhu subjektů skutečně mohlo dojít, byť bylo v řízení prokázáno, že ani pro obviněného nebyl tento účet znepřístupněn. Obviněný však nikdy explicitně nepopíral příležitostné využití daného účtu.

6. Dále obviněný zpochybnil zprávu obchodní společnosti Thinksmart, s. r. o., poukazující na funkčnost služby Remote Upload v době páchání posuzovaného skutku, protože vzhledem k nepoměru mezi časovým rozhraním provádění údajné trestné činnosti a dobou potřebnou k nahrání předmětných souborů na filehostingový server XY nelze dovodit, zda byla zmíněná služba v této době skutečně funkční.

7. Podle názoru obviněného dal soud prvního stupně přednost těm skutkovým závěrům z provedeného dokazování, které nejlépe odpovídají zjištěním učiněným v jeho dřívějším rozsudku ze dne 12. 9. 2018 vydaném v téže věci. Tomu pak odpovídá např. i ničím nepodložené tvrzení, že seriál Teorie velkého třesku, dílo Underdogs a velké množství filmů od 26. 4. do 12. 5. 2016 byly nahrány na filehostingový server z IP adres č. XY z počítačů, které se nacházejí v bydlišti obviněného, nebo dovození závěru o vině obviněného z výskytu zcela běžného software (prohlížeče Maxthon, programu Team Viewer apod.) v zařízeních zabraných soudem. Navíc, jestliže se měl obviněný dopustit stíhaného jednání právě za využití služby Remote Upload, tedy nahráním souborů nikoli z domácího úložiště, ale z internetu, chybí důvod zabrání nejméně části věcí, např. úložiště NAS, neboť jako lokální úložiště ve vlastnictví jiné osoby nemohlo sloužit k páchání stíhané trestné činnosti. Jak dále obviněný namítl, pouhé nahrání souborů na lokální úložiště pro svou osobní potřebu nezakládá porušení autorského práva. Přitom pokud soud prvního stupně vytkl obviněnému tuto právem dovolenou činnost jako okolnost odůvodňující uplatnění konkrétní trestní sazby a jestliže odvolací soud schválil takovou úvahu svým usnesením, zjevně tím oba soudy učinily svá rozhodnutí protiprávními. Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že dílčí shoda souborů nalezených na zabraném úložišti se soubory nalezenými v síti internet logicky neznamená, že musely být nahrány z tohoto úložiště, zvláště když bylo zjištěno využívání služby Remote Upload.

8. Podle obviněného jím vytknuté vady činí rozhodnutí soudu prvního stupně i odvolacího soudu nepřezkoumatelnými, neboť jejich skutkové závěry neodpovídají výsledkům dokazování, a to v míře „extrémního nesouladu“ ve smyslu ustálené judikatury. Tím současně v rozsahu relevantním pro dovolací řízení podle § 265i odst. 3 tr. řádu mělo dojít i k porušení ustanovení § 125 odst. 1 a § 134 odst. 2 tr. řádu, čímž se do značné míry stávají nekonkrétními i výroky obou rozhodnutí.

9. Závěrem svého dovolání obviněný J. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadené usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích, tak i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, a aby přikázal věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

10. K dovolání obviněného J. V. se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru označení dovolacích důvodů odkazem na ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu je zřejmě písařskou chybou obhájce obviněného, protože namísto § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu mělo být správně uvedeno § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný totiž nenamítá formálně ani fakticky chybějící nebo neúplný výrok rozhodnutí ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, ale zamítnutí odvolání proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu ve spojení s druhým označeným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jehož naplnění spatřuje v nesprávném právním posouzení stíhaného skutku.

11. Podle státního zástupce dovolací argumentace obviněného ve své podstatné části vůbec neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, když obviněný svým dovoláním fakticky směřuje toliko proti dílčím aspektům hodnocení důkazů soudem prvního stupně a od nich se odvíjejícím skutkovým zjištěním. Obviněný považuje hodnocení důkazů za chybné z důvodu údajně nedostatečné vypovídací hodnoty některých důkazů a požaduje jejich další doplnění a upřesnění ve snaze přimět soudy k tomu, aby vycházely jen ze zcela specifických informací, které již nebude možno zpětně opatřit. Obviněný rovněž činí vlastní hodnocení důkazů, v němž poukazuje na nepravděpodobné možnosti průběhu skutkového děje. Shodné námitky se pak s drobným vývojem opakují v celém průběhu řízení, nicméně provedeným dokazováním byly vyvráceny, což je podrobně popsáno a rozebráno v odůvodnění posledního rozsudku soudu prvního stupně a doplněno argumentací v odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přitom podle ustáleného a respektovaného výkladu tohoto ustanovení není naplněn námitkami, které jsou polemikou se skutkovým zjištěním soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem při provádění důkazů. Ve věci tedy nelze podle mínění státního zástupce shledat žádný, natož extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

12. Jak dále státní zástupce zdůraznil, k charakteru IP adresy při využití služby Remote Upload se podrobně vyjadřoval znalec Ing. Mgr. RNDr. Radek Beneš, MSc., ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 17. 10. 2019. K prokázání použití služby Remote Upload nejprve obhajoba požadovala ověřit alespoň to, že tato služba byla v příslušném období k dispozici a byla funkční, a zkoumání v tom smyslu, jestli v počítačových zařízeních obviněného budou nalezeny stopy použití této služby. Po pozitivním zjištění obojího pak obviněný pro dovolací řízení znovu účelově navýšil standard prokázání vlastního jednání v dovolací argumentaci, a to požadavkem na ověření funkcionality služby Remote Upload v konkrétních okamžicích. Podle názoru státního zástupce tak obviněný učinil vědomě s předpokladem, že takový údaj logicky nebude k dispozici s ohledem na časový odstup i jeho nepotřebnost pro správce systému. Přitom soud prvního stupně i odvolací soud v odůvodnění svých rozhodnutí velmi pečlivě, podrobně a logicky vysvětlily, z kombinace jakých provedených důkazů dovodily závěr o tom, že právě obviněný byl osobou, která jednak nahrávala audiovizuální díla a jednak na ně odkazovala na diskusním fóru. Ani poukaz obviněného na přístupy k jeho e-mailové schránce pak nemůže nic změnit na správnosti těchto závěrů.

13. K námitce obviněného ohledně rozsahu a důvodu uložení ochranného opatření v podobě zabrání věci se státní zástupce vyjádřil tak, že taková námitka by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu ve spojení s ustanovením § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, byť tento důvod obviněný formálně neuplatnil s odkazem na citovaná ustanovení trestního řádu, nicméně fakticky jej namítá ve své dovolací argumentaci. Podle státního zástupce je však obviněný osobou oprávněnou napadnout zmíněný výrok o zabrání věci, neboť jde o výrok, který se jej ve smyslu § 265d odst. 1 písm. c) tr. řádu bezprostředně dotýká. Jde totiž o takové věci, u nichž soudy dovodily důvody k zabrání právě prostřednictvím skutkových závěrů spočívajících mimo jiné v tom, že je obviněný využíval k páchání stíhané trestné činnosti a hrozí nebezpečí, že by jím mohly v budoucnu být zneužity ke spáchání obdobné trestné činnosti, byť v závažnější podobě zločinu. Jde ovšem opět o námitku, kterou obviněný uplatnil již v odvolacím řízení a odvolací soud se s ní podrobně formálně i věcně správně vypořádal. Dovolání v tomto směru neuvádí nic nového, proto lze v podrobnostech odkázat na argumentaci uvedenou v napadeném usnesení odvolacího soudu.

14. Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného J. V. jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

16. Pokud jde o dovolací důvody, obviněný J. V. opřel své dovolání o ustanovení

§ 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu. První z těchto dovolacích důvodů je naplněn tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Druhý z nich je pak dán, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

17. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké

na ni dopadalo.

18. Obviněný J. V. však ve svém dovolání nevytkl soudům nižších stupňů žádné pochybení při výkladu a použití hmotného práva ve výše vyloženém smyslu, protože neuvedl, podle jakého jiného ustanovení trestního zákoníku měl být posouzen jím spáchaný skutek, ani nijak nekonkretizoval, které zákonné znaky přečinu porušení autorského práva, práv souvisejících s právem autorským a práv k databázi podle § 270 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným, nebyly naplněny. Obviněný totiž ve svých námitkách vyjádřil nesouhlas v podstatě jen se skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy a jejich hodnocením, zejména pokud namítl nedostatečné prokázání způsobu spáchání trestného činu, jímž byl uznán vinným. Tím obviněný zpochybnil výsledky dokazování a shledal existenci hmotně právního dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Námitky uvedeného charakteru se ovšem nijak netýkají právního posouzení toho skutku, který je obsažen ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a za nějž byl obviněný odsouzen, ani jiného hmotně právního posouzení. To ostatně potvrzuje i skutečnost, že obviněný v této souvislosti nepoukázal na žádné ustanovení hmotného práva, které mělo být porušeno. Přitom soudy nižších stupňů (viz s. 9 až 14 rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí a s. 8 až 12 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích) se podrobně zabývaly hodnocením všech důkazů a těmi skutečnostmi, z nichž dovodily spáchání posuzovaného skutku, takže Nejvyšší soud odkazuje na jejich závěry.

19. Po pečlivém provedení a zhodnocení všech dostupných důkazů soud prvního stupně při respektování zásad ústnosti (§ 2 odst. 11 tr. řádu) a bezprostřednosti (§ 2 odst. 12 tr. řádu) a za dodržení zásady volného hodnocení důkazů (§ 2 odst. 6 tr. řádu) dospěl ke skutkovému stavu, jehož správnost nemůže Nejvyšší soud bez dalšího zpochybňovat. Právní úprava způsobu rozhodování Nejvyššího soudu o dovolání totiž předpokládá, že v tomto řízení se nebude provádět dokazování buď vůbec, anebo jen zcela výjimečně, a to ve značně omezeném rozsahu, přičemž bude zaměřené výlučně k tomu, aby mohlo být rozhodnuto o dovolání (viz § 265r odst. 7 tr. řádu). Proto Nejvyšší soud nemůže být oprávněn pouze na podkladě spisu a bez možnosti, aby sám zopakoval provedené důkazy za dodržení zásad ústnosti a bezprostřednosti, zpochybňovat dosavadní skutková zjištění a přehodnocovat provedené důkazy a jejich hodnocení provedené soudy nižších stupňů. Navíc je nepřípustné, aby Nejvyšší soud jen na podkladě spisu dával pokyny soudům nižšího stupně, jak mají hodnotit důkazy a k jakým skutkovým závěrům mají dospět po takovém hodnocení důkazů. To ostatně není oprávněn činit ani odvolací soud, jak již bylo v minulosti opakovaně judikováno (např. v rozhodnutích pod č. 36/1968, č. 57/1984, č. 53/1992-I. a č. 20/1997 Sb. rozh. tr.), tím spíše to nepřísluší Nejvyššímu soudu, který rozhoduje o dovolání jako mimořádném opravném prostředku, jež je určeno k nápravě zákonem vymezených procesních a hmotně právních vad pravomocných rozhodnutí ve věci samé.

20. Rovněž námitka obviněného, podle které se soudy nižších stupňů bez náležitého odůvodnění nezabývaly listinným důkazem, a to seznamem přístupových IP adres k e-mailovému účtu XY, jenž byl používán k přístupu na účet s názvem W. na filehostingovém serveru XY, neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože svým obsahem jen zpochybňuje procesní postup soudů nižších stupňů. K tomu Nejvyšší soud nad rámec uplatněných dovolacích důvodů zdůrazňuje, že s obhajobou obviněného spočívající v poukazu na možnost spáchání trestné činnosti jinými osobami a podloženou právě seznamem přístupových IP adres k e-mailovému účtu XY, se dostatečným způsobem vypořádal soud prvního stupně (viz bod 18. odůvodnění jeho rozsudku), přičemž odvolací soud potvrdil správnost závěrů soudu prvního stupně (viz s. 10 napadeného usnesení).

21. Totéž se týká námitky, jejímž prostřednictvím obviněný vytkl existenci tzv. extrémního rozporu mezi zjištěným skutkovým stavem a výsledky provedeného dokazování. Nejvyšší soud zde připomíná shora uvedenou argumentaci k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, přičemž ze zmíněného tvrzení obviněného není zřejmé, jak se měl takový rozpor projevit v nesprávnosti právního posouzení skutku podle norem hmotného práva nebo na jaké jiné nesprávné hmotně právní posouzení měl vliv. Navíc v uvedené obecné výhradě obviněný nijak nekonkretizuje, mezi kterým skutkovým zjištěním a kterým důkazem existuje rozpor a proč jde o rozpor extrémní povahy. Samotný odlišný názor obviněného na hodnocení jednotlivých důkazů a na to, jaká skutková zjištění z nich vyplývají, nezakládá žádný rozpor v uvedeném smyslu, tím méně pak rozpor extrémní.

22. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů pak neodpovídá ani ta námitka obviněného, kterou zpochybnil důvodnost „propadnutí věcí“ [správně má být zabrání věcí, neboť soud prvního stupně neuložil trest propadnutí věci podle § 70 tr. zákoníku, ale ochranné opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], a to věcí uvedených v příslušném výroku soudu prvního stupně. Touto námitkou totiž obviněný fakticky zpochybňuje prokázaný způsob provedení jím spáchaného přečinu, když tvrdí, že zabrané zařízení NAS, RND-4D nemohlo coby lokální úložiště dat ve vlastnictví třetí osoby sloužit k páchání trestné činnosti. Taková argumentace se ovšem vůbec netýká otázek hmotného práva, jejichž posuzování je podstatou uplatněného dovolacího důvodu, a navíc obviněný neodkázal na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. j) tr. řádu, který se týká uloženého ochranného opatření. Nad rámec rozhodnutí o dovolání pak lze dodat, že výrok o uložení ochranného opatření zabrání věci podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku soud prvního stupně náležitě odůvodnil (viz body 25. až 27. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí) a odvolací soud potvrdil správnost tohoto výroku (viz s. 12 a 13 usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích), přičemž Nejvyšší soud se s tímto postupem soudů nižších stupňů ztotožňuje a neshledává v něm žádné vady.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu

23. Pokud jde o další dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, který uplatnil obviněný, ten je naplněn tehdy, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Chybějícím je určitý výrok jako celek, pokud není obsažen v daném rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran (např. státní zástupce navrhl uložit ochranné opatření, poškozený navrhl rozhodnout o jeho uplatněném nároku na náhradu škody nebo nemajetkové újmy v penězích nebo na vydání bezdůvodného obohacení – poškozený ovšem není oprávněn podat dovolání; učinit tak může v jeho zájmu nejvyšší státní zástupce). Chybějícím výrokem v rozhodnutí soudu druhého stupně, které se v dovolacím řízení přezkoumává, může být typicky neexistence výroku o tom, jak bylo rozhodnuto o některém z více souběžně podaných opravných prostředků, o nichž rozhodoval soud druhého stupně v rozhodnutí napadeném dovoláním (např. chybějící výrok o zamítnutí nedůvodného odvolání jednoho z více odvolatelů, z nichž některému bylo vyhověno – viz rozhodnutí pod č. 34/2000 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 7 Tdo 91/2002). Za chybějící výrok však nelze považovat neexistenci výroku o uložení dalšího druhu trestu, který soud neuložil vedle již uloženého druhu trestu, např. neuložení trestu zákazu činnosti vedle vysloveného trestu odnětí svobody; nepřípustný druh uloženého trestu nebo jeho výměra však může být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem, např. je-li v případě výroku o vině uvedena právní kvalifikace skutku jenom zákonným pojmenováním trestného činu včetně příslušného zákonného ustanovení, ale není citována tzv. právní věta vyjadřující zákonné znaky trestného činu (viz ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3173 a 3174).

24. Obviněný J. V. však ve svém dovolání nijak nespecifikuje a ani blíže neodůvodňuje, který (nezbytný) výrok v rozhodnutích soudů nižších stupňů chybí či který výrok není úplný. S ohledem na toto zjištění Nejvyšší soud připomíná, že je při svém rozhodování vázán jen uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. řádu) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí a předcházejícího řízení z vlastní iniciativy, přičemž odpovídající argumentaci dovolání má zajistit obhájce, jehož prostřednictvím obviněný podává dovolání (§ 265d odst. 2 věta první tr. řádu). Pokud tedy argumentace vztahující se k dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu není obsažena v dovolání obviněného, nemohl se Nejvyšší soud blíže vyjádřit k naplnění tohoto dovolacího důvodu.

V. Závěrečné shrnutí

25. Nejvyšší soud na podkladě všech popsaných skutečností dospěl k závěru, že obviněný J. V. i přes svůj formální poukaz na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu podal dovolání z jiných než zákonem stanovených důvodů. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, aniž byl oprávněn věcně přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení, které mu předcházelo.

26. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).Poučení:

V Brně dne 30. 6. 2020

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru