Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 59/2017Usnesení NS ze dne 31.05.2017

HeslaPoškození věřitele
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.59.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 59/2017-25

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. 5. 2017 o dovolání, které podal obviněný M. L. proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 11 To 397/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 1 T 40/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 11 To 397/2016, a rozsudek Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 1 T 40/2016.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se věc vrací státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Berouně k došetření.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 1 T 40/2016 byl obviněný M. L. uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Za to mu byl podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, jehož výkon soud prvního stupně podmíněně odložil podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku na zkušební dobu dvou roků. Dále bylo obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uloženo, aby nahradil poškozené E. Ch. škodu ve výši 380 000 Kč.

2. Uvedené trestné činnosti se měl obviněný dopustit zjednodušeně uvedeno tím, že jako jednatel obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., IČ: 28491904, se sídlem Osadní 869/32, Praha 7, úmyslně zmařil uspokojení své věřitelky poškozené E. Ch., ačkoli si byl vědom závazku uvedené společnosti s ručením omezeným vůči poškozené, vyplývajícího z rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 6 C 41/2014, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, sp. zn. 29 Co 556/2014, který nabyl právní moci dne 18. 12. 2014, jímž byla ART BUILDER PRAHA, s. r. o., uložena povinnost provést bezplatné opravy střešní konstrukce rodinného domu ve vlastnictví poškozené. Navzdory soudy uložené povinnosti, však obviněný převedl svůj obchodní podíl v této obchodní společnosti se základním vkladem 200 000 Kč a finančními prostředky ve výši 160 000 Kč formou notářských zápisů (ze dne 11. 6. 2015, sp. zn. NZ 231/2015, N 273/2015) a dohody o vypořádání závazků ART BUILDER PRAHA, s. r. o., na osobu bulharské národnosti ˗ Z. M., bydlištěm Bulharská republika, která se tak stala jedinou jednatelkou a společnicí. Po uskutečněném převodu však ART BUILDER PRAHA, s. r. o., přestala vyvíjet obchodní činnost, její sídlo v ulici Osadní 869/32 v Praze se stalo pouze virtuálním a nová jednatelka Z. M. byla nekontaktní. Tímto jednáním obviněný M. L. poškozené věřitelce způsobil škodu ve výši 380 000 Kč, odpovídající rozsahu oprav střešní konstrukce jejího rodinného domu.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný M. L. odvoláním, o němž Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 29. 9. 2016, sp. zn. 11 To 397/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněného

4. Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný M. L. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Jindřicha Peloucha. Tento mimořádný opravný prostředek založil na dovolacím důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněný nejprve v krátkosti zrekapituloval průběh dosavadního trestního řízení a poté přistoupil k samotnému odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku. Především se dovolatel domnívá, že skutek tak, jak byl soudem prvního stupně zjištěn a popsán v tzv. skutkové větě výroku o vině, byl nesprávně právně kvalifikován jako přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, ačkoli chybí některé zákonné znaky jeho skutkové podstaty. Proto má za to, že se v jeho případě soudy na základě „extrémně extenzívního výkladu“ ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku dopustily nezákonného přepínání trestní represe. Rovněž nebylo prokázáno jeho zavinění ve formě úmyslu ani příčinná souvislost mezi převodem obchodní společnosti na Z. M. a tím, že doposud nedošlo ke splnění soudem uložené povinnosti. Podle názoru obviněného prodejem ART BUILDER PRAHA, s. r. o., nejenže nesnížil aktiva této obchodní společnosti, naopak do jejího majetku předal část svých osobních prostředků ve výši 160 000 Kč (nabytých darem od matky), aby obchodní společnost snadněji dostála povinnosti jí uložené rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 29 Co 556/2014-85. Z žádných provedených důkazů přitom podle dovolatele nevyplývá, že by obchodní společnost, pokud by jejím jediným jednatelem a společníkem i nadále zůstal obviněný, byla schopna, byť i jen částečně splnit závazek vůči poškozené E. Ch. Převodem ART BUILDER PRAHA, s. r. o., obviněný pouze realizoval své zákonné právo uvedené v § 209 zákona č. 90/2012 Sb., o obchodních korporacích, ve znění pozdějších předpisů. Neporušil tak ani ustanovení zákona o obchodních korporacích, ani trestního zákoníku. Pokud se Z. M. (která byla v době převodu ART BUILDER PRAHA, s. r. o., plně způsobilá převzít vlastnictví k ART BUILDER PRAHA, s. r. o.) stala později nekontaktní, nelze to klást k tíži obviněnému, který nemohl odpovídat za její následné chování. Žádné ustanovení zákona totiž neukládá, aby kupující byli před prodejem, resp. koupí obchodních společností prověřováni. Závěrem svého dovolání obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a aby mu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání

6. Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného M. L. vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Yvonny Antonínové (dále jen „státní zástupkyně“). Tato s ohledem na skutkové okolnosti případu nesdílí názor obviněného, podle něhož došlo na podkladě extrémně extenzívního výkladu ustanovení § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k nezákonnému přepínání trestní represe. Pokud obviněný jednáním specifikovaným v bodě 2 shora zmařil uspokojení své věřitelky tak, že „zcizil část svého majetku“, dopustil se tohoto jednání za splnění zákonné podmínky „byť i jen částečného zcizení“. Podle státní zástupkyně není pochyb ani o tom, že ART BUILDER PRAHA, s. r. o., obviněný na Z. M. zcizil včetně peněžitého vkladu ve výši 160 000 Kč. Není přitom rozhodné, zda obviněný samotným převodem obchodní společnosti navýšil její majetek. Poukázala přitom na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1056/2013, podle něhož je z hlediska trestněprávního následku podstatné to, že obviněný „byť i jen částečně zmařil“ uspokojení své věřitelky, když se touto dispozicí zbavil veškerého majetku, který by byl případně použitelný k uspokojení poškozené E. Ch. Popsané okolnosti zcela zákonitě způsobily stav, v důsledku něhož bylo splnění nároku poškozené podstatně ztíženo, ne-li přímo vyloučeno. Dovolatel byl trestně postižen proto, že jeho jednání negativně zasáhlo do majetkového práva věřitelky obchodní společnosti, kterou obviněný zastupoval (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 5 Tdo 556/2010). Nelze tudíž přijmout ani k tvrzení o neexistenci příčinné souvislosti mezi převodem obchodní společnosti na jiného majitele, a tím, že doposud nedošlo ke splnění povinnosti uložené ART BUILDER PRAHA, s. r. o., pravomocným soudním rozhodnutím.

7. Státní zástupkyně nepovažuje za věcnou argumentaci obviněného, podle níž nabyvatelka ART BUILDER PRAHA, s. r. o., byla plně způsobilá k jejímu převzetí, když se s ní dovolatel poprvé spatřil až v notářské kanceláři během realizace samotného převodu. K subjektivní stránce jeho jednání, resp. motivu trestné činnosti, státní zástupkyně poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu dílem vycházející ze srovnatelné situace jako posuzovaný případ, v němž bylo řečeno“ „jestliže pachatel v postavení statutárního orgánu dlužníka převedl obchodní podíl v obchodní společnosti bez majetku a bez konkrétních podnikatelských aktivit na zcela nekontaktní a podnikatelsky poněkud pochybný zahraniční subjekt, odporuje taková představa pachatele o způsobu řešení závazků dlužníka nejen obecným obchodněprávním zásadám a pravidlům (např. i principu loajality), ale i omezením vyplývajícím z trestního práva.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 5 Tdo 149/2011). Státní zástupkyně uzavřela, že právní posouzení jednání odpovídá zjištěným okolnostem a prokazuje vinu obviněného za přečin poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože v něm obsažené dovolací námitky jsou zjevně neopodstatněné. Souhlasila přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

8. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného obsahuje veškeré náležitosti a byly splněny i všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci. Poté se zabýval konkrétními námitkami z hlediska dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten je možné úspěšně uplatnit v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. To znamená, že vytýkaná vada napadeného rozhodnutí musí spočívat v porušení hmotného práva, typicky ustanovení trestního zákoníku či jiné právní normy, kterou je nutné použít při zkoumání trestní odpovědnosti obviněného z pohledu hmotněprávních podmínek trestnosti činu. Totéž platí u jiné skutkové okolnosti, která by mohla být soudy nesprávně posouzena podle jiného ustanovení příslušné hmotněprávní úpravy, než jaká na ni dopadala. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu tedy nelze namítat nedostatky v učiněných skutkových zjištěních, ani procesní vady spočívající v nesprávném způsobu hodnocení důkazů, nedostatečném rozsahu dokazování apod., neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vytýkající pochybení při aplikaci procesních předpisů (viz zejména § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, § 89 a násl. tr. řádu, § 207 a násl. tr. řádu a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu).

b) Důvodnost dovolání obviněného

9. Pokud se jedná o samotné dovolání obviněného M. L., Nejvyšší soud může konstatovat, že obviněný v jeho převážné části uplatnil námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, a to především pokud zpochybnil naplnění zákonných znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Rovněž poukázal na nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a vytkl neexistenci příčinné souvislosti mezi zjištěným jednáním a následkem (účinkem) v podobě škody. Jedná se o vady mající původ v hmotném trestním právu, proto dovolací soud mohl na jejich podkladě přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení i jemu předcházejícího řízení včetně rozsudku soudu prvního stupně, a to v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Nejvyšší soud přitom shledal zásadní výhrady obviněného opodstatněnými, proto usnesení odvolacího soudu ani jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nemohou obstát, a posuzovanou věc je nutné z důvodu nedostatečných skutkových zjištění pro vyslovení viny obviněného, vrátit až do stadia přípravného řízení.

10. V první řadě považuje Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na zásadní pochybení (především) soudu prvního stupně spočívající v nedostatečném odůvodnění jeho rozsudku. Nutno podotknout, že je základní povinností soudů vyčerpávajícím způsobem popsat svůj důkazní postup a logicky i věcně přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnit podle požadavků vymezených v ustanovení § 125 odst. 1 tr. řádu (rozsudek) a § 134 odst. 2 tr. řádu (usnesení). K náležitostem odůvodnění rozhodnutí soudů existuje rozsáhlá judikatura jak Ústavního soudu, tak i Nejvyššího soudu, kterou se však v dané věci především soud prvního stupně neřídil, nerespektoval ani základní zákonné požadavky na obsah odůvodnění svého rozhodnutí v této věci, a to především v části týkající se viny obviněného. Zásadně nelze připustit, aby např. soud vyjmenoval pouze důkazy provedené v hlavním líčení a poté, aniž by je hodnotil jednotlivě i ve svém souhrnu, učinil strohý závěr o prokázání viny. Je povinností soudů vypořádat se s obsahem informace, která z provedeného důkazního prostředku vzešla, a srozumitelně vyjádřit její vazbu na zjištěný skutek a konkrétní znaky skutkové podstaty trestného činu, pod který soud své zjištění podřadil (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 20. 2. 2004, sp. zn. IV. ÚS 219/03, publikovaný pod č. 25 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 3184/07, publikovaný pod č. 71 ve svazku 49 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. II. ÚS 226/06, publikovaný pod č. 48 ve svazku 56 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a dále rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSR uveřejněné pod č. 3684/1929 ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího soudu 1919-1948, Vážný).

11. V tomto případě je však zřejmé, že odůvodnění rozsudku Okresního soudu v Berouně postrádá úvahy týkající se naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku. Soud prvního stupně na straně 3 svého rozsudku pouze stroze reprodukoval výpovědi svědků, aniž by však dále cokoli k obsahu těchto důkazních prostředků uvedl, např. jaké skutečnosti z nich vyplývají a jakými úvahami se při jejich hodnocení řídil (srov. § 125 tr. řádu). V další části svého rozhodnutí soud prvního stupně vyjmenoval jednotlivé listinné důkazy, které byly během hlavního líčení přečteny, na základě čehož učinil závěr, že bylo jednoznačně prokázáno jednání, které klade obžaloba obviněnému za vinu. Pokud jde o naplnění subjektivní stránky přečinu podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, soud se k ní prakticky vůbec nevyjádřil; lze se pouze domnívat, že její naplnění ve formě úmyslu (samozřejmě bez rozlišení zda šlo o přímý či nepřímý úmysl) spatřuje v tom, že obviněný „…celý tento postup zvolil proto, aby zmařil uspokojení věřitele, tedy v tomto případě paní E. Ch.…“. K naplnění objektivní stránky předmětného přečinu došlo podle soudu tím, že obviněný M. L. „provedl změnu, pokud jde o jednatele a společníka u firmy ART BUILDER PRAHA, s. r. o., kdy převedl tuto společnost na osobu Z. M., která je zcela nekontaktní a samozřejmě opravy, tak jak byly nařízeny soudem, firma ART BUILDER PRAHA, s. r. o., neprovedla.“. Poté soud prvního stupně bez dalšího uzavřel, že „z toho důvodu byl obviněný uznán vinným přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku“.

12. Odsuzující rozsudek je tudíž případem rozhodnutí, které je jen těžce přezkoumatelné. Z jeho odůvodnění vyplývá pouze minimální vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé, resp. dokonce v něm zcela absentují úvahy o způsobu hodnocení důkazů ve vazbě na přijatý právní závěr. Odvolací soud navíc ve svém usnesení tento zásadní nedostatek nereflektoval, když na straně 3 svého usnesení pouze shrnul, že „okresní soud provedl procesně čisté dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí, provedené důkazy též náležitě zhodnotil ve shodě s ustanoveními § 2 odst. 6 tr. řádu, a to jednotlivě i ve všech vzájemných souvislostech, a dospěl tak ke správným skutkovým i jim odpovídajícím právním závěrům. Zjištěný průběh skutkového děje je výsledkem úvah, jimž nelze vytknout žádnou zjevnou nesprávnost či nelogičnost…“. Uvedené „přezkumné“ rozhodnutí odvolacího soudu se tak ztotožnilo s nesprávným procesním postupem soudu prvního stupně; dokonce mu přiznává náležitost hodnocení důkazů, které (jak bylo uvedeno) se v něm vůbec nenachází. Odvolací soud se s námitkami obviněného, jimiž prosazoval svoji obhajobu, stručně vypořádal, avšak způsob jakým tak učinil, nemůže v dovolacím řízení pro zjevné a důvodně vytčené nesprávnosti obstát.

13. V rámci dovolacího přezkumu Nejvyšší soud zjistil, že poškozená E. Ch. (objednatel) uzavřela dne 15. 8. 2011 smlouvu o dílo s dodavatelem ART BUILDER PRAHA, s. r. o., v níž se tato obchodní společnost zavázala k realizaci projektu „Oprava, modernizace a rekonstrukce vilového domu na Šafránce“, a to za podmínek specifikovaných právě touto smlouvou. Ke vzniku závazkového právního vztahu mezi poškozenou a ART BUILDER PRAHA, s. r. o., došlo podpisem smlouvy oběma smluvními stranami. Poškozená poté za smluvenou činnost uhradila celkem 2 382 477 Kč. Počátkem roku 2012 se však projevily závažné vady díla, a proto dílo reklamovala, avšak neúspěšně. Svého nároku se následně domáhala u soudu. Okresní soud v Berouně rozsudkem ze dne 30. 6. 2014, č. j. 6 C 41/2014-34, žalované ART BUILDER PRAHA, s. r. o., uložil povinnost provést bezplatnou opravu vad střešní konstrukce domu žalobkyně. Toto rozhodnutí Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 12. 2014, č. j. 29 Co 556/2014-85, potvrdil. Je třeba zmínit, že obviněný M. L. v období od 18. 3. 2009 do 16. 6. 2015 ve jmenované společnosti s ručením omezeným vykonával funkci jediného jednatele a společníka oprávněného a povinného za ni jednat. Posléze obviněný převedl na nabyvatelku Z. M. 100 % podíl v obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o. (viz. č. l. 262 a násl. trestního spisu, notářský zápis ze dne 11. 6. 2015, NZ 231/2015, N 273/2015). Téhož dne, rovněž s touto novou nabyvatelkou, uzavřel tzv. „dohodu o vypořádání závazků společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o.“, jejímž předmětem bylo poskytnutí částky 160 000 Kč, a to za účelem splnění závazku vyplývajícího z již výše uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Praze. Z. M. tímto stvrdila, že celou finanční částku při podpisu dohody převzala, přičemž se současně zavázala, že ji použije výlučně k odstranění vad díla objednatele poškozené E. Ch. (viz č. l. 151-152 trestního spisu). Nabyvatelka však svých závazků nedostála, proto z podnětu poškozené věřitelky vydal Okresní soud v Berouně dne 20. 6. 2016, č. j. 1 T 40/2016-362, usnesení, jímž byl zajištěn její nárok; obviněnému M. L. jím bylo zamezeno disponovat s nemovitostmi spadajícími do jeho výlučného vlastnictví. Zajištění nároku věřitelky bylo následně usnesením okresního soudu zrušeno, neboť pominul důvod, pro který bylo nařízeno, obviněný uhradil poškozené částku 380 000 Kč podle pravomocného odsuzujícího rozsudku (viz č. l. 391 a 394 trestního spisu).

14. Pokud jde o konkrétní výhrady dovolatele, je nutné připomenout, že přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku se dopustí ten, kdo byť i jen částečně, zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou, nebo odstraní, byť i jen část svého majetku, a způsobí tím na cizím majetku škodu nikoli malou. Podle právní věty výroku o vině byl obviněný odsouzen za takovou dispozici s majetkem obchodní společnosti, která odpovídá alternativě zcizení. Obligatorním znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu je přitom závazkový právní vztah mezi dlužníkem (pachatelem) a jeho věřitelem (poškozeným). Trestní odpovědnost pachatele nastává mj. při takovém druhu jednání, jímž dojde ke zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele, přitom se musí jednat o skutečné, nikoli jen účetní snížení hodnoty majetku dlužníka. Jde o reálné zmenšení jeho rozsahu o ty majetkové hodnoty, z nichž by bylo možné dosáhnout uspokojení pohledávky věřitele, a to i jejich případným převodem, prodejem apod. Postižitelné je podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku to jednání, jehož se dopustí konkrétní fyzická osoba ˗ dlužník svého věřitele, nebo je-li tímto dlužníkem právnická osoba, je trestně odpovědnou fyzická osoba, která v dané záležitosti jednala jménem právnické osoby (srov. § 114 odst. 2 tr. zákoníku). Předpokladem trestní odpovědnosti je dále existence příčinné souvislosti mezi zmařením uspokojení věřitele a skutečným nebo zdánlivým zmenšením existujícího majetku jeho dlužníka jednáním pachatele. Podmínkou dokonání tohoto přečinu je tedy skutečné zmaření uspokojení pohledávky věřitele některým z jednání uvedeným v § 222 odst. 1 tr. zákoníku, kdy zcizením majetku jsou míněny dispozice s ním způsobem vedoucím k jeho vyvedení z vlastnictví dlužníka bez získání odpovídající protihodnoty způsobilé uspokojit pohledávku jeho věřitele (srov. přiměřeně DRAŠTÍK Antonín, FREMR Robert, DURDÍK Tomáš, RŮŽIČKA Miroslav, SOTOLÁŘ Alexander a kol. Trestní zákoník. Komentář I. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2015, s. 1367-1368, 1378, 1382, 1384.). Může k tomu dojít např. i jeho vložením do základního kapitálu určité obchodní společnosti (srov. rozhodnutí č. 26/2007 Sb. rozh. tr.). Pro tyto způsoby nakládání s majetkem dlužníka je charakteristické, že při něm dochází k takovému jeho umístění, že z něj za normálního stavu nemohou být uspokojeny pohledávky poškozených věřitelů. K tomuto následku musí přitom směřovat i dlužníkův úmysl, plně postačuje i úmysl nepřímý. Předpokladem dokonání trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku je okolnost, že pohledávka věřitele, jejíž uspokojení dlužník maří, je již splatná (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 5 Tdo 440/2007, uveřejněné pod č. T 1014 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 38, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Škodou přitom bude to, co věřitelé neobdrží v důsledku jednání dlužníka, tedy to, co by jinak ˗ nebýt oněch poškozujících dispozic ˗ obdrželi. Jedná se tedy o formu ušlého zisku (srov. rozhodnutí č. 45/2008 Sb. rozh. tr.). Škoda přitom odpovídá výši zmařených pohledávek jen tehdy, je-li hodnota majetku dlužníka stejná nebo vyšší (srov. rozhodnutí č. 26/2007 Sb. rozh. tr.).

15. Dovolací soud však v posuzovaném případě zjistil, že skutková zjištění soudů nižších stupňů v posuzované věci neobsahují všechny okolnosti nezbytné pro naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, a to i ve smyslu již shora citované judikatury.

16. Je třeba souhlasit s dovolatelem v tom, že naplnění objektivní stránky trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je nutno spatřovat ve zcizovacím jednání směřujícím ke zmenšení aktiv dlužníkova majetku, z něhož by mohla být alespoň částečně uspokojena pohledávka jeho věřitele, nikoli v tom, že obchodní společnost převedl na jinou osobu, ani že tato osoba bulharské národnosti byla po převodu obchodní společnosti nekontaktní. Dovolací soud upozorňuje, že trestněprávní důsledky by mohlo vyvolat takové jednání obviněného, jímž by fakticky došlo ke zcizení takového majetku obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., (při převodu obchodního podílu jediného společníka by šlo o veškerý majetek), který by byl skutečně použitelný k uspokojení pohledávky poškozené E. Ch. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1116/2006, uveřejněné pod č. T 944 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve svazku 31, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007). Dále je třeba poukázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které pro závěr o tom, jaká byla hodnota zničeného, poškozeného, zatajeného, zcizeného, učiněného neupotřebitelným nebo odstraněného majetku pachatele a jakou výši měla pohledávka věřitele (resp. její neuspokojená část), jejíž uspokojení svým jednáním obviněný M. L. zmařil, musely mít soudy dostatečný podklad v provedených důkazech, jež by našly svůj odraz ve skutkovém zjištění soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1354/2006, uveřejněné pod č. T 957 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 32, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2007).

17. Pro naplnění objektivní stránky tohoto přečinu je tedy nezbytné zjištění o tom, jaká byla v okamžiku majetkové dispozice obviněného s obchodním podílem celková hodnota majetku obchodní společnosti (dlužníka), z něhož se poškozená věřitelka mohla reálně uspokojit, a to s výjimkou těch dlužníkových věcí, které nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí podle § 322 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (srov. rozhodnutí č. 56/2003 a č. 26/2007-II. Sb. rozh. tr.). Soudy obou stupňů však neměly v trestním spise žádný podklad k posouzení existence této okolnosti tolik významné pro právní posouzení žalovaného skutku. V posuzovaném případě však již orgány činné v trestním řízení vůbec neopatřovaly žádné důkazy za účelem zjištění výše majetku dlužníka ˗ obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o. Ačkoli soudy zjevně za odstraněný majetek považovaly zejména (o jiném majetku není ve spise zmínka) částku 160 000 Kč, kterou měl obviněný podle své výpovědi předat nové společnici a jednatelce, nevěnovaly žádnou pozornost objasnění jejího původu, ani neprověřovaly tuto obhajobu, tj. zda k předání skutečně došlo. Nebylo tudíž vůbec postaveno najisto, zda se tyto finanční prostředky dostaly (či mohly dostat) do sféry majetku dlužníka a zda mohly být použity pro uspokojení pohledávky poškozené. Odvolací soud se pouze vyjádřil tak, že „pokud se týká částky 160 000 Kč, okresní soud se sice nezabýval tím, zda se jednalo skutečně o částku, kterou obviněný poskytl nové nabyvatelce za tím účelem, aby zajistila splnění závazku poškozené Ch., jak uváděl obviněný, či zda je toto tvrzení obviněného nevěrohodné, a tato částka představovala finanční ocenění ochoty nového majitele nechat převést obchodní společnost na své jméno…, nicméně ani tato skutečnost nemůže ničeho změnit na správnosti skutkových zjištění popsaných v rozhodnutí soudu prvního stupně“. Tímto zjevně nedostatečným, ne zcela srozumitelným a zjevně nesprávným konstatováním projevil soud druhého stupně souhlas s napadeným rozsudkem, který je však zatížen vadami vytčenými v dovolání. Dále Krajský soud v Praze shledal, že obviněný „za shora shrnutých okolností jednal způsobem popsaným ve výroku rozsudku, tedy zcizil část svého majetku, a nepoužil ho ve prospěch věřitele obchodní společnosti poškozené Ch.“. Vzhledem k tomu, že orgány činné v trestním řízení následně ani soudy prvního a druhého stupně nezjišťovaly, zda se vůbec částka 160 000 Kč stala součástí majetku obchodní společnosti, anebo šlo o vklad společníka, jeho půjčku (stal by se tudíž dalším věřitelem), se vyslovený názor odvolacího soudu jeví přinejmenším velmi neurčitý a zejména bez odpovídající návaznosti na výsledky provedeného dokazování. Pro to, aby mohl být závěr o naplnění objektivní stránky přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku učiněn, muselo jednání obviněného bezpodmínečně směřovat proti majetku obchodní společnosti, což však v této věci nebylo možné konstatovat, a to pro nedostatek opatřených podkladů již v přípravném řízení. Námitku obviněného lze tudíž považovat za relevantní.

18. V souvislosti se shora uvedeným Nejvyšší soud dodává, že pokud by neexistovaly pochybnosti o tom, že se částka ve výši 160 000 Kč skutečně stala součástí majetku ART BUILDER PRAHA, s. r. o., a současně by jmenovaná obchodní společnost neměla jiný majetek, z něhož by bylo možné uspokojit její věřitelku (resp. další věřitele), mohla být poškozená E. Ch. uspokojena pouze do výše této částky, tedy maximálně 160 000 Kč, nikoli 380 000 Kč (částka uvedená v tzv. skutkové větě výroku o vině, stanovena na základě znaleckého posudku, viz č. l. 26 a násl. trestního spisu), resp. 330 000 Kč (částka vypočtena v dodatku č. 1 znaleckého posudku, jako cena průměrná, viz č. l. 96 a násl. trestního spisu), jak soudy uzavřely. Je třeba zmínit, že zejména soud prvního stupně částky 380 000 Kč a 330 000 Kč v odůvodnění odsuzujícího rozsudku uváděl poměrně zmatečně a bez jejich bližší konkretizace; není tudíž ani dostatečně zřejmé, proč soud jednou způsobenou škodu vyčísluje částkou ve výši 380 000 Kč a jindy 330 000 Kč. Odvolací soud poté vycházel z toho, že poškozené věřitelce byla způsobena škoda ve výši 380 000 Kč, částku 330 000 Kč nezohledňoval vůbec na rozdíl od soudu prvního stupně (viz str. 4 usnesení odvolacího soudu). Dovolací soud na tomto místě dále poukazuje na to, že nebyla dosud zkoumána ani případná existence dalších věřitelů obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., či celková ekonomická situace tohoto dlužníka, který by např. v případě úpadku byl povinen uspokojovat své věřitele v souladu se zásadou poměrného uspokojení ve smyslu pravidel insolvenčního řízení. Za jedinou poškozenou soudy považovaly E. Ch., které byl citovaným soudním rozhodnutím přiznán nárok na náhradu škody, a to i přesto, že soud druhého stupně na straně 4 svého rozhodnutí uvedl, že „obviněný předmětnou společnost v minulosti zakoupil za částku 30 000 Kč, nyní ji na Z. M. převedl bezúplatně, což také svědčí o tom, že jeho cílem bylo uzavřít ‘rychlý obchod’, aby se zbavil svých věřitelů.“. Výrok odvolacího soudu přitom budí dojem mnohosti poškozených věřitelů.

19. Dovolatel v rámci své další výhrady namítl absenci svého zavinění ke spáchání přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Jak již bylo shora uvedeno, z hlediska subjektivní stránky zákon vyžaduje úmysl, přičemž postačuje úmysl nepřímý podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Jinými slovy dlužník jedná v úmyslu, jímž se chce vyhnout plnému uspokojení věřitele, případně činí určité skutečné či fiktivní dispozice se svým majetkem, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí je s tím srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti je hradit aj. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1056/2013). Úmysl obviněného však musí pokrývat i tu skutečnost, že v důsledku jeho jednání vznikla škoda na cizím majetku, a že je dána souvislost mezi ní, jeho jednáním a zmařením uspokojení pohledávky jeho věřitele. Při zohlednění výše uvedených skutečností a dosavadních pochybností o naplnění znaků charakterizujících objektivní stránku stíhaného přečinu, jsou další úvahy Nejvyššího soudu o naplnění jeho subjektivní stránky prozatím předčasné s ohledem na další, již zmíněné, nedostatky ve skutkových zjištěních soudů obou stupňů.

20. V další části svého dovolání obviněný M. L. vyjádřil své přesvědčení o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a vznikem škody způsobené poškozené věřitelce. Dovolací soud poukazuje na to, že právní kvalifikace spáchaného činu jako trestného činu poškození věřitele přichází v úvahu, pouze pokud je možné učinit jednoznačný závěr o tom, že pachatel v pozici jednatele obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., tedy v postavení statutárního orgánu oprávněného a povinného za ní jednat, kumulovaného s postavením jejího společníka, učinil kroky vedoucí k přechodu svých jednatelských oprávnění a povinností na jinou osobu (v posuzovaném případě Z. M.) s vědomím toho, že je zřejmě nezpůsobilá obhospodařovat svěřený majetek obchodní společnosti případně jej zhodnotit tak, aby bylo možné uhradit doposud nevyrovnané závazky vůči jejím věřitelům. Základním východiskem pro určení takového závěru musí být zjištění, že dlužící obchodní společnost měla v době přechodu uvedených jednatelských oprávnění dostatek majetku na vyvíjení dalších podnikatelských aktivit a při řádném hospodaření s ním by dosáhla zisku umožňujícího vyrovnat splatné závazky. Zároveň je nutné učinit jednoznačný závěr, že pachatel musel důvodně předpokládat, že se tohoto výsledku nepodaří dosáhnout, pokud řízení obchodní společnosti přejde (v souladu s § 209 zákona o obchodních korporacích) na jinou osobu (v daném případě sice skutečně lze důvodně pochybovat o vážném zájmu jmenované nabyvatelky obchodního podílu pokračovat v podnikání či alespoň naplnit obviněným tvrzenou vůli přinejmenším konat vůči poškozené v souladu s rozhodnutími soudů v občanskoprávním řízení). Nejvyšší soud zdůrazňuje, že pokud jde o otázku existence příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a vznikem škodlivého následku, resp. účinku, projevují se i zde nedostatečná skutková zjištění ohledně ekonomického stavu obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., tudíž ani její přítomnost nebylo možné konstatovat, a proto i tuto výhradu obviněného lze považovat za opodstatněnou.

21. Pokud jde o úvahy obviněného, jimiž se dovolává aplikace § 12 odst. 2 tr. zákoníku, tj. zásady subsidiarity trestní represe, nelze je vzhledem k již uvedenému akceptovat, protože tato zásada má místo pouze tam, kde byla jednáním pachatele po všech stránkách naplněna skutková podstata některého z trestných činů zahrnutých do zvláštní části trestního zákoníku. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal naplnění všech zákonných znaků přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, nemají zde úvahy o použitelnosti zásady podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku místo.

IV. Závěrečné shrnutí

22. Na podkladě shora uvedených skutečností shledal Nejvyšší soud dovolání obviněného M. L. důvodným, a proto podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně, včetně rozhodnutí na ně obsahově navazujících, pokud zrušením pozbyla podkladu. Z hlediska nutnosti komplexního posouzení všech relevantních skutečností, jež mají vztah ke skutku, pro který bylo v dané věci proti obviněnému vedeno trestní stíhání, a pro posouzení trestní odpovědnosti obviněného ze všech zákonem vyžadovaných hledisek, bylo nutné s ohledem na současný (nedostatečný) stav dokazování, věc vrátit státnímu zástupci Okresního státního zastupitelství v Berouně k došetření podle § 265l odst. 1 tr. řádu. Veřejnou žalobu zastupuje podle článku 80 Ústavy České republiky státní zastupitelství a vykonává i další úkoly, stanoví-li tak zákon. Trestní řád v ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu ukládá orgánům činným v trestním řízení postupovat tak, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí. Již ve stadiu přípravného řízení objasňují orgány činné v trestním řízení i bez návrhu stran a způsobem uvedeným v trestním řádu stejně pečlivě okolnosti svědčící ve prospěch i v neprospěch osoby, proti níž se řízení vede. Dále v řízení před soudem zastupuje státní zástupce mj. též obžalobu a rovněž vystupuje tak, aby byly objasněny všechny podstatné skutečnosti rozhodné z hlediska podané obžaloby. Případné odsouzení pachatele trestného činu je tedy primárně věcí státního zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy, které jsou potřebné k rozhodnutí o vině a trestu v souladu s obžalobou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II ÚS 2014/07, uveřejněný pod č. 49/2008 v sešitě č. 86 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).

23. S ohledem na vady zjištěné v rámci přezkumné činnosti dovolacím soudem je zřejmé, že v posuzované trestní věci nebyly dosud shromážděny všechny základní a nezbytné okolnosti i důkazy tak, aby bylo vůbec možné posoudit naplnění formálních znaků přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, pro který byla na obviněného podána obžaloba. Dosavadní stav dokazování a skutková zjištění neumožňují ani po provedení soudního řízení uznání viny obviněného nejen ve smyslu obžaloby, nýbrž přetrvávají pochybnosti o tom, zda vůbec bude možné postavit obviněného před soud, event. pro jaký trestný čin. Přinejmenším zůstala neobjasněna celková ekonomická situace obchodní společnosti ART BUILDER PRAHA, s. r. o., v době převodu obchodního podílu na osobu bulharské národnosti Z. M., resp. rozsah majetku, který by byl použitelný k uspokojení existujících věřitelů, případně četnost těchto věřitelů, stav aktiv i pasiv atd. Teprve poté bude možné učinit skutkový závěr a pečlivě zkoumat, zda skutek je možné právně hodnotit z hlediska jednotlivých znaků objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty konkrétního trestního činu. Pokud dojde znovu k podání obžaloby v dané věci, musí již soud prvního stupně náležitě a při respektování ustanovení § 125 tr. řádu přesvědčivě odůvodnit své úvahy a přijatá řešení stejně jako v případném odvolacím řízení též soud druhého stupně.

24. Nejvyšší soud pouze připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou orgány činné v trestním řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

25. Protože vady napadeného usnesení a jemu předcházejícího rozsudku zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 31. 5. 2017

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru