Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 563/2016Usnesení NS ze dne 25.05.2016

HeslaPorušení práv k ochranné známce a jiným označením
Vyhoštění
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.563.2016.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 tr. zákoníku

§ 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 563/2016-34

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 5. 2016 o dovolání, které podala obviněná T. H. N. , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 To 372/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 33 T 149/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné odmítá .

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. 33 T 149/2014, byli obvinění T. H. N. a V. N. N. uznáni vinnými přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), jehož se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu § 23 odst. 1 tr. zákoníku skutkem podrobně popsaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

2. Za tento přečin byli obvinění odsouzeni podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku každý k trestu vyhoštění z území České republiky ve výměře 5 let. Obviněným byly dále uloženy podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku tresty propadnutí věci, které se týkají věcí blíže specifikovaných ve výrocích o těchto trestech. Postupem podle § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto též o uplatněných nárocích poškozených na náhradu škody tak, že poškození byli odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti zmíněnému rozsudku soudu prvního stupně podali obvinění T. H. N. a V. N. N. odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 9 To 372/2015, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněné

4. Obviněná T. H. N. podala prostřednictvím svého obhájce dne 5. 2. 2016 proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze dovolání, které zaměřila výlučně proti výroku o trestu vyhoštění. Obviněná opřela své dovolání o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu a vytkla v něm, že nebyly dány důvody pro uložení trestu vyhoštění a že tomu bránily překážky obsažené v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku. Podle názoru obviněné uložení tohoto druhu trestu nevyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku ani jiný obecný zájem a soudy nižších stupňů se těmito hledisky ani nezabývaly. Obviněná poukázala také na bagatelní charakter spáchané trestné činnosti a na to, že doposud nebyla trestána. Jak dále obviněná zdůraznila, v odůvodnění uloženého trestu vyhoštění chybí v rozhodnutích soudů nižších stupňů úvaha týkající se povahy a závažnosti trestného činu, možností nápravy a poměrů pachatele a stupně ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Obviněná nesouhlasí ani s tvrzením soudu prvního stupně, podle něhož je trest vyhoštění mírnější než případný trest odnětí svobody (podmíněně odložený či nepodmíněný), neboť podle obviněné je přísnost určitého druhu trestu relativní a je třeba ji vnímat individuálně ve vztahu ke konkrétnímu pachateli a k jeho osobní situaci, přičemž v tomto směru obecně odkázala na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Současně podle názoru obviněné z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že jejich záměrem bylo potrestat ji mírněji vzhledem k menší závažnosti trestného činu.

5. Proto závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze, jakož i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4, a aby věc přikázal odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

6. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněné T. H. N. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru obviněná uvedla v dovolání námitky, které uplatnila již ve svém odvolání a jimiž se odvolací soud náležitě zabýval, přičemž státní zástupkyně se ztotožnila s jeho závěry. Obviněná totiž nemá na území České republiky relevantní vazby, které by bránily uložení trestu vyhoštění, a trest vyhoštění podle státní zástupkyně odpovídá zákonným hlediskům pro určení druhu a výměry trestu. Závěrem svého vyjádření tedy státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné jako zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

7. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

8. Pokud jde o dovolací důvody, obviněná T. H. N. opřela své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že obviněné byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo jí byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byla uznána vinnou.

b) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

9. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že je dán tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný věcný podklad pro právní závěr, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

10. Obviněná T. H. N. spatřovala dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v jejím přesvědčení o nezákonně uloženém trestu vyhoštění z území České republiky, přičemž trest je institutem hmotně právním. K tomu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že výrok o trestu sice lze napadnout i s poukazem na citovaný dovolací důvod, ale jen tehdy, jestliže jeho uložení bylo výsledkem nesprávného hmotně právního posouzení. Ve vztahu k výroku o trestu je pak možno považovat za nesprávné hmotně právní posouzení jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu. Jde tedy např. o pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popřípadě společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Takové vady ovšem obviněná nevytkla a ani u ní nepřicházely v úvahu. Případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím posledně zmíněného ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. řádu. Navíc v posuzované trestní věci soud prvního stupně neuložil obviněné nijak nepřiměřeně přísný trest, když jí byl trest vyhoštění vyměřen v souladu s jeho zákonným rozpětím podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 5 let. Nejvyšší soud se tak ztotožňuje se soudy obou nižších stupňů, pokud jde o druh a výši trestu uloženého obviněné, jak je ještě dále zdůrazněno.

11. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že námitky obviněné uplatněné v jejím dovolání nelze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu

12. Naopak, pokud obviněná T. H. N. zpochybnila splnění podmínek pro uložení trestu vyhoštění podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a to i vzhledem k tomu, že zde spatřovala překážku uvedenou v § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, odpovídají takové námitky dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Nejvyšší soud je však nepovažuje za opodstatněné, protože obviněné nebyl uložen nepřípustný druh trestu ani trest vyměřený mimo zákonem stanovené hranice.

13. K tomu je třeba připomenout, že trest vyhoštění představuje závažný zásah do základních práv a svobod zaručených Listinou základních práv a svobod (publikovanou pod č. 2/1993 Sb.). Proto je v ustanovení § 80 odst. 3 tr. zákoníku vymezen taxativním výčtem okruh okolností, které brání uložení trestu vyhoštění v kterékoli jeho alternativě. Tyto okolnosti musí existovat v době rozhodování soudu o trestu. Soud je povinen přihlížet k jejich existenci z úřední povinnosti a nemá zde možnost volné úvahy, např. v závislosti na závažnosti zjištěných okolností.

14. Podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku může soud uložit pachateli, který není občanem České republiky, trest vyhoštění z území České republiky, a to jako trest samostatný nebo i vedle jiného trestu, vyžaduje-li to bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem. Soud tedy nejdříve zkoumá, zda jsou v konkrétním případě splněny podmínky podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníku, a v kladném případě pak zjišťuje, jestli u pachatele (obviněného) není dána některá z okolností uvedených v ustanoveních § 80 odst. 3 písm. a) až g) tr. zákoníku, která vymezují překážky, při jejichž existenci nelze uložit tento druh trestu. Jelikož jsou tyto negativní podmínky stanoveny alternativně, uložení trestu vyhoštění bude bránit i zjištění jen jediné (kterékoli) z nich.

15. Podle § 80 odst. 3 tr. zákoníku soud neuloží trest vyhoštění, jestliže

a) se nepodařilo zjistit státní příslušnost pachatele,

b) pachateli byl udělen azyl nebo doplňková ochrana podle jiného právního předpisu,

c) pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin,

d) hrozí nebezpečí, že pachatel bude ve státě, do kterého by měl být vyhoštěn, pronásledován pro svoji rasu, příslušnost k etnické skupině, národnost, příslušnost k určité sociální skupině, pro politické nebo náboženské smýšlení, nebo jestliže by vyhoštění vystavilo pachatele mučení či jinému nelidskému nebo ponižujícímu zacházení anebo trestu,

e) pachatel je občanem Evropské unie nebo jeho rodinným příslušníkem bez ohledu na státní příslušnost a má na území České republiky povolen trvalý pobyt anebo je cizincem s přiznaným právním postavením dlouhodobě pobývajícího rezidenta na území České republiky podle jiného právního předpisu, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu nebo veřejného pořádku,

f) pachatel je občanem Evropské unie a v posledních 10 letech nepřetržitě pobývá na území České republiky, neshledá-li vážné důvody ohrožení bezpečnosti státu, nebo

g) pachatelem je dítě, které je občanem Evropské unie, ledaže by vyhoštění bylo v jeho nejlepším zájmu.

16. Mezi překážky, které brání uložení trestu vyhoštění, patří, jak bylo již uvedeno výše, i okolnost, že pachatel má na území České republiky povolen trvalý pobyt, má zde pracovní a sociální zázemí a uložení trestu vyhoštění by bylo v rozporu se zájmem na spojování rodin [§ 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku]. Tímto ustanovením se respektuje zejména právo na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života ve smyslu čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, tedy určité osobní, pracovní, rodinné a sociální vazby pachatele k území České republiky, které by byly – přestože pachatel není občanem České republiky – tak vážně narušeny trestem vyhoštění, že to nemůže být odůvodněno ani účelem trestu a požadavkem na ochranu bezpečnosti lidí nebo majetku anebo jiným obecným zájmem. Z dikce ustanovení § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku pak vyplývá, že jednotlivé okolnosti jsou v něm uvedeny kumulativně, musí tedy existovat zároveň (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 22/2015 Sb. rozh. tr.).

17. K předpokladům ukládání trestu vyhoštění se opakovaně ve své judikatuře vyjádřil i Ústavní soud. Podle jeho závěrů obsažených např. v nálezu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, publikovaném pod č. 119 ve svazku 73 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, musí soud při výměře trestu vyhoštění v konkrétním případě zvážit, a to při vědomí principu ultima ratio, čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu. Pokud tato úvaha soudu není řádně provedena a odůvodněna, dochází tím i k porušení čl. 39 Listiny základních práv a svobod zakazujícího ukládání trestů jiným než zákonným způsobem.

18. Obviněné T. H. N. lze dát za pravdu v tom, že soud prvního stupně náležitě neodůvodnil uložení trestu vyhoštění. Jak ovšem správně zdůraznil odvolací soud v odůvodnění napadeného usnesení, obviněná nemá na území České republiky relevantní vazby, neboť rodinné vztahy, na které poukazovala ve svém odvolání, má ve Vietnamské socialistické republice, a nikoliv na území České republiky. Soudy nižších stupňů se sice nezabývaly tím, zda uložení trestu vyhoštění vyžadovala bezpečnost lidí nebo majetku anebo jiný obecný zájem. Nicméně Nejvyšší soud shledal, že trest vyhoštění uložený obviněné splňuje hlediska podle § 80 odst. 1 tr. zákoníku, protože jeho uložení vyžadoval zájem na ochraně bezpečnosti majetku (tj. majetkových práv spojených s ochrannými známkami) i jiný obecný zájem (tj. zájem České republiky poskytnout ochranu právům duševního vlastnictví i těm jejich nositelům, kteří sídlí v cizině, a zajistit tak plnění mezinárodních závazků České republiky v tomto směru). Současně je nutné zdůraznit charakter a rozsah trestné činnosti obviněné, která ji spáchala ve vztahu k celkem osmi ochranným známkám světově známých nositelů sídlících v cizině, přičemž neoprávněně označila a uvedla do oběhu téměř 10 000 kusů zboží. Již to samo o sobě svědčí o závažnosti a škodlivosti jednání obviněné, takže nelze přisvědčit jejímu tvrzení o jen bagatelním charakteru spáchaného trestného činu. Proto soud prvního stupně uložil obviněné přípustný druh trestu a jeho výměru stanovil v souladu se zákonným rozpětím podle § 80 odst. 2 tr. zákoníku v trvání 5 let.

19. Obviněná sice ve svém dovolání dále vytkla, že uložení trestu vyhoštění bylo v jejím případě v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, ovšem v této souvislosti neuvedla žádné konkrétní námitky, které by prokazovaly současné splnění všech podmínek obsažených v citovaném ustanovení a které by vylučovaly uložení trestu vyhoštění. Jak přitom vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, sama obviněná v rámci svého výslechu v hlavním líčení uvedla, že nemá v České republice rodinu a že její děti žijí ve Vietnamské socialistické republice (viz s. 3 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4). Z uvedeného hlediska pak není relevantní ani tvrzení obviněné, podle něhož si údajně prací v České republice vydělávala na obživu svých dětí. Navíc zdrojem příjmů obviněné byla právě zjištěná trestná činnost. Proto ani Nejvyšší soud neshledal žádné překážky, jež by bránily uložení trestu vyhoštění obviněné ve smyslu § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a uložení takového druhu trestu se nemohlo negativně promítnout v její rodinné situaci ani v sociálních a jiných vztazích.

20. Na základě shora uvedeného lze uzavřít, že Nejvyšší soud v posuzované věci nezjistil existenci vady, kterou obviněná v dovolání vytkla s poukazem na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, neboť obviněné nebyl uložen trest vyhoštění v rozporu s ustanovením § 80 odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy takový druh trestu, který by jí nebylo možno uložit a který by bylo možno označit jako nepřípustný druh trestu. Proto shledal námitky obviněné zjevně neopodstatněnými.

V. Závěrečné shrnutí

21. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněná T. H. N. podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu. Protože se však její dovolání částečně opírá o námitky, které odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale Nejvyšší soud je neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání obviněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

22. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. 5. 2016

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru