Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 562/2004Usnesení NS ze dne 26.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.562.2004.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 562/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2004 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 7 To 117/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 259/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný M. D. byl rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 17 T 259/2002, uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. se obviněný dopustil útoky, popsanými pod body 1./a) až f) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že:

1. jako starosta obce T., okr. Z., v době od 10. 10. 1995 do 28. 7. 2000 úmyslně

a) v T., okr. Z., v objektu živočišné výroby na odběrném místě č. 580526 J. e., a. s., Z., byly na odběr elektrické energie od obce T. napojeny samostatnými přípojkami další osoby, a to Č., N., V. a O., v období od 10. 10. 1995 do 27. 12. 1999 od těchto subjektů vybíral sám nebo prostřednictvím účetní finanční prostředky, které neprocházely účetní evidencí obce a nebyly vloženy do pokladny ani na účet obce, takto získané prostředky si ponechal a použil pro jiné účely, tím obci T., okr. Z., způsobil škodu ve výši 359 739,90 Kč;

b) v T., okr. Z., podle plánu vybudování vodovodních a kanalizačních přípojek od občanů v období od 3. 2. 1997 do 17. 12. 1997 nechal vybrat i prostřednictvím účetní P. od celkem 8 občanů obce částku ve výši 46 621,- Kč na ručně psaný soupis, přičemž občanům bylo potvrzeno přijetí částky účetní obce, nebyly vystaveny žádné příjmové doklady, peníze nevložil do pokladny obce ani na její účet, ale použil k jiným účelům, čímž způsobil obci T., okr. Z., škodu ve výši 46 621,- Kč;

c) v obci T., okr. Z., v rámci služeb poskytovaných občanům za úplatu a spočívajících v dopravních úkonech v období od 21. 2. 2000 do 28. 7. 2000 v celkem 32 případech prostřednictvím své účetní nechal vybrat finanční prostředky za provedené výkony, přestože zčásti neexistují příkazy k jízdě ani příjmové doklady, inkasované finanční prostředky jsou vedeny v pomocné evidenci ručně psané, finanční prostředky opětovně nezavedl do účetnictví obce ani do pokladny a použil k jiným účelům, čímž způsobil obci T. škodu ve výši 14 504,- Kč;

d) v T., okr. Z., dne 12. 6. 1997 pro potřebu obce objednal a převzal od dodavatele P. P., R. č. 1280, okr. Z., zboží – dřevo, které uhradil převodním příkazem z účtu obce dne 7. 8. 1997, toto zboží – dřevo si ponechal pro vlastní potřebu a obci T., okr. Z., tak způsobil škodu ve výši 10 980,- Kč;

e) dne 10. 6. 1999 vybral z účtu obce T. č. 7426741 vedeného u K. b., a. s., v hotovosti částku 100 000,- Kč na údajnou platbu dodavateli S., a. s., B., takto vybranou částku nezavedl do účetnictví obce, společnosti S., a. s., nic neuhradil, takto získané prostředky si ponechal a obci T., okr. Z., tak způsobil škodu ve výši 100 000,- Kč;

f) v T., okr. Z., dne 17. 9. 1996 bez souhlasu obecního zastupitelstva a v rozporu s ustanovením § 36a odst. 1 písm. d) zákona č. 367/1990 Sb. v tehdy platném a účinném znění si pro svoji potřebu z prostředků obce vzal půjčku ve výši 40 000,- Kč, tuto skutečnost nezavedl do účetnictví obce a obci T., okr, Z., tak způsobil škodu ve výši 40 000,- Kč;

tedy celková škoda způsobená obci T., okr. Z., činí 571 844,90 Kč, přičemž částku 50 980,- Kč obviněný uhradil.

Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se obviněný dopustil útoky, popsanými pod body 2./a) a b) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, tedy tím, že:

2. jako předseda zájmového sdružení právnických osob „P. obce T. a okolí“ registrovaného Okresním úřadem Z. dne 5. 6. 1998 v rozporu s článkem III. odst. 5 a 6 a článkem IV. odst. 1 stanov úmyslně řádně nespravoval a neopatroval majetek sdružení tím, že

a) dne 13. 10. 1999 nechal poukázat na účet obce T. č. 7426741 u K. b., a. s., Z. částku 1 389 717,- Kč od J. p., a. s., se sídlem v B., P. 1, za provedené práce na výstavbě STL plynovodu – přivaděče pro obec R., jež je součástí obce B., a to na základě smlouvy o převzetí investorství uzavřené dne 14. 9. 1999 mezi J. p., a. s., B., a sdružením „P. obcí T. a okolí“, kterou podepsal, přičemž z přijaté částky převodem z účtu obce T. odeslal dne 25. 11. 1999 na účet obce B. částku pouze 800 000,- Kč, zbytek ponechal na účtu obce T., čímž poškozenému zájmovému sdružení právnických osob „P. obce T. a okolí“ způsobil škodu ve výši 589 171,- Kč;

b) v době od 14. 6. 1999 do 28. 1. 2000 postupně od občanů obce T., okr. Z., vybírala finanční prostředky účetní P. podle pokynů starosty M. D. na přípojky plynu, vystavila příjmové doklady, přičemž peníze však neodvedl na účet sdružení vedený u IPB, a. s., ponechal je na obecním úřadu T., z vybrané částky ve výši 597 500,- Kč použil pro účely plynofikace částku 247 066,- Kč, přičemž rozdíl mezi těmito částkami použil k jinému účelu, čímž způsobil poškozenému zájmovému sdružení právnických osob „P. obce T. a okolí“ škodu ve výši 352 434,- Kč;

tedy celková škoda činí 940 151,- Kč.

Za to byl obviněný M. D. odsouzen podle § 248 odst. 3 za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. b) za použití § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a dále mu byl podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve státní správě a samosprávě na dobu 4 roky. Současně bylo postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 a 2 tr. řádu rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Znojmě napadl obviněný M. D. odvoláním, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 1. 2004, sp. zn. 7 To 117/2003, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 1. 4. 2004, jeho obhájkyni dne 12. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 12. 2. 2004.

Proti zmíněnému usnesení Krajského soudu v Brně podal obviněný M. D. prostřednictvím své obhájkyně dne 15. 4. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu. Obviněný má za to, že odvolací soud rozhodl nesprávně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť jeho rozhodnutím byla porušena ustanovení trestního řádu, zejména podle § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 1 tr. řádu, a dále byly porušeny zásady trestního řízení, protože v provedeném řízení nebylo zcela bezpečně a bez pochybností prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti v rozsahu, jak uvedl soud prvního stupně a nebyl řádně zjištěn skutkový stav. K bodům 1./a) až c) a e) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně potom obviněný v podstatě uvádí, že po provedeném dokazování nelze podle jeho názoru zcela bezpečně dovodit, že finanční prostředky vybral obviněný a že si je ponechal pro sebe, neboť přístup k pokladně měla i svědkyně P. Domnívá se proto, že měl být v rozsahu těchto útoků zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu. K bodům 1./d) a f) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně má obviněný za to, že nebyl prokázán jeho úmysl přisvojit si finanční prostředky, resp. dřevo, neboť je následně uhradil. Opět tedy míní, že měl být stran tohoto jednání zproštěn obžaloby, a to podle § 226 písm. c) tr. řádu. Pokud jde o bod 2./a) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněný tvrdí, že zde popsané jednání mělo být hodnoceno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 tr. zák., a nikoli jako trestný čin zpronevěry. Stran útoku uvedeného pod písm. b) téhož bodu se potom obviněný domnívá, že nebylo prokázáno, že by se dopustil zmíněné trestné činnosti, neboť finanční prostředky vybírala svědkyně P a obviněný nevěděl, kolik bylo vybráno a co se s chybějícími penězi stalo. Podle jeho názoru měl být i v tomto rozsahu zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu.

Obviněný M. D. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně i předcházející rozsudek Okresního soudu ve Znojmě a aby obviněného zprostil obžaloby podle § 226 písm. b), resp. c) tr. řádu stran jednání, popsanému pod bodem 1./a) až f) a 2./b) výroku o vině a aby ho uznal vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 tr. zák. stran jednání popsaného pod bodem 2./a) výroku o vině.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného M. D. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství, která uvedla, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, avšak jeho odvolání přitom bylo z zamítnuto z věcných důvodů podle § 256 tr. řádu a nikoli z důvodů formálních, přičemž obviněný podle názoru státní zástupkyně ani nekonkretizuje, jaká procení ustanovení měla být porušena. Státní zástupkyně má současně za to, že argumentace obviněného nezakládá ani žádný jiný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu a navrhuje proto, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného M. D. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí, či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím usnesení Krajského soudu v Brně jako odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto odvolání obviněného M. D. podané proti rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl uznán vinným a byl mu uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájkyně Mgr. J. Ř., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. Dovolání bylo doručeno Okresnímu soudu ve Znojmě dne 15. 4. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný M. D. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který je naplněn, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný přitom výslovně tvrdí existenci první popsané alternativy.

Podstatou námitek obviněného M. D. je zejména tvrzení, podle něhož odvolací soud rozhodl nesprávně ve smyslu § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu, neboť jeho rozhodnutím byla jednak porušena ustanovení trestního řádu, zejména podle § 2 odst. 5, 6 a § 89 odst. 1 tr. řádu, a současně i zásady trestního řízení, protože v provedeném řízení nebylo zcela bezpečně a bez pochybností prokázáno, že by se dopustil trestné činnosti v rozsahu, jak uvedl soud prvního stupně a nebyl řádně zjištěn skutkový stav. Důvodnost svého dovolání tedy obviněný shledává v naznačeném rozsahu primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž vycházely soudy obou stupňů, resp. v hodnocení důkazů, které byly provedeny.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) alternativy první tr. řádu, který obviněný uplatnil, je dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde o dovolací důvod procesní, který má zabránit porušení práva na přístup strany k druhé instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného M. D. však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí odvolání, protože ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy splněny byly, neboť nedošlo k omezení obviněného v přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu.

Zmíněné námitky obviněného v naznačeném rozsahu současně nenaplňují ani žádný jiný dovolací důvod podle § 265b tr. řádu, neboť důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, protože takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacích důvodů je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného M. D. to pak mimo jiné znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil jednání tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto vyjádřenému skutkovému stavu pak odpovídá právní kvalifikace skutku jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák. a trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. K námitkám obviněného M. D., které se týkají skutkových zjištění, proto Nejvyšší soud nepřihlížel a konstatuje, že v jejich rozsahu bylo posuzované dovolání podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v § 265b odst. 1 tr. řádu.

V další části svých dovolacích námitek potom obviněný M. D. napadl právní posouzení jednání popsaného pod body 1./d) a f) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, protože má za to, že nebyl prokázán jeho úmysl přisvojit si finanční prostředky, resp. dřevo, neboť je následně uhradil. K zmíněným tvrzením Nejvyšší soud především uvádí, že dovolání obviněného je obsahově totožné s dříve podaným odvoláním proti rozsudku soudu prvního stupně, v podstatě bez jakéhokoli doplnění argumentace s ohledem na rozhodnutí odvolacího soudu. Naznačený nikoli zcela precizní přístup k vyhotovení opravného prostředku se následně projevil například i v souvislosti s poslední námitkou obviněného, uplatněnou jak v odvolání, tak v dovolání, v jejímž rámci obviněný tvrdí, že skutek popsaný pod bodem 2./a) rozsudku soudu prvního stupně měl být podle jeho názoru hodnocen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 tr. zák. a nikoli jako trestný čin zpronevěry. Jak je přitom zřejmé u rozsudku Okresního soudu ve Znojmě a jak také zmínil ve svém usnesení Krajský soud v Brně, tento skutek byl právně kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. (resp. jako dílčí útok tohoto trestného činu), tudíž dovolací námitka postrádá jakýkoli smysl. Obviněný ji přesto opětovně uplatnil v dovolání.

Současně je nutné doplnit, že tvrzení obviněného o nesprávném právním posouzení jednání by i za předpokladu jeho oprávněnosti nemohlo naplnit v dovolání uplatněný důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) alternativa první tr. řádu, ale spíše důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. za určitých okolností důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) alternativa druhá tr. řádu, které již obviněný nezmínil. Přesto Nejvyšší soud hodnotil uvedenou argumentaci i z pohledu tohoto ustanovení.

Pokud jde o výše citovaný názor obviněného M. D., podle kterého bylo jednání popsané pod body 1./d) a f) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně vadně právně posouzeno, protože nebyl prokázán jeho úmysl přisvojit si finanční prostředky, resp. dřevo, neboť je následně uhradil, také zmíněný již v odvolání, Krajský soud v Brně v rámci skutkových zjištění v podstatě přisvědčil obviněnému (částečně s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), že finanční prostředky, případně odebrané dřevo, skutečně posléze zaplatil. Učinil tak však až za tři, resp. čtyři roky, navíc až v návaznosti na prošetřování souvisejících skutečností ze strany zastupitelstva obce a bývalého Okresního úřadu ve Z. Taková skutková zjištění, tedy konkrétně takové provedení úhrady, je proto nutné hodnotit již toliko jako náhradu škody obviněným za již dříve dokonaný trestný čin. Protože žádnou rozhodující argumentaci, která by popsaný právní závěr zpochybňovala, obviněný v rámci odůvodnění dovolání neuvedl a nedoplnil, Nejvyšší soud konstatuje, že tyto námitky je nutné považovat za zjevně neopodstatněné a tedy že závěr ve věci dříve činných soudů, že se obviněný M. D. shora popsaným jednáním dopustil dílčích útoků trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. zák., je závěrem správným.

Nejvyšší soud tak na podkladě všech uvedených skutečností uvádí, že obviněný M. D. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ani žádný důvod jiný. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody podle některého zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 26. května 2004

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru