Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 549/2019Usnesení NS ze dne 17.07.2019

HeslaNebezpečnost činu pro společnost
Okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby
Promlčení trestní odpovědnosti
Promlčení trestního stíhání
Zánik nebezpečnosti činu pro společnost
Zánik trestnosti
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.549.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 3 odst. 2,4 tr. zák.

§ 88 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 549/2019-2262

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 7. 2019 o dovolání, které podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obviněných P. B., nar. XY, a T. Š., nar. XY, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 To 84/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 20 T 110/2011, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 To 84/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Krajskému soudu v Ústí nad Labem přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh trestního řízení

1. Obvinění P. B. a T. Š. byli původně rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 T 110/2011, podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěni obžaloby pro skutky podrobně popsané ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Ty byly u obviněného P. B. kvalifikovány jako organizátorství trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákon“), a organizátorství trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 10 odst. 1 písm. a) a § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. U obviněného T. Š. v nich obžaloba spatřovala trestný čin pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona.

2. Proti zmíněnému rozsudku Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 12. 2013 podala státní zástupkyně v neprospěch obou obviněných odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 9. 2. 2015, sp. zn. 5 To 196/2014, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání v neprospěch obou obviněných, jež také podrobně zdůvodnil. K dovolání nejvyššího státního zástupce v neprospěch obou obviněných rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 5 Tdo 1171/2015, tak, že rozhodnutí soudu druhého i prvního stupně podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil, dále zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu i na zrušená rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu se závazným právním názorem (ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu) vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

4. Následným rozsudkem Okresního soudu v Chomutově ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 20 T 110/2011 (dále ve zkratce jen „rozsudek soudu prvního stupně“, nebude-li výslovně uvedeno, že jde o první zprošťující rozsudek z 30. 12. 2013), byl obviněný T. Š. uznán vinným trestným činem pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona a obviněný P. B. byl uznán vinným organizátorstvím podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona shora uvedených trestných činů. Za to byly podle § 128a odst. 2 tr. zákona za použití § 35 odst. 1 tr. zákona uloženy oběma obviněným shodné úhrnné tresty odnětí svobody v trvání 2 let, jejichž výkon byl u obou obviněných podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zákona podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 let. Podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zákona byl obviněnému T Š. navíc uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce voleného funkcionáře v orgánech územních samosprávných celků na dobu 3 let.

5. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně měli dopustit oba obvinění (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný P. B. jako jednatel obchodní společnosti P., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen jako „P.“), měl oslovit obviněného T. Š. jako druhého místostarostu XY, o kterém věděl, že má na starosti realizaci a organizaci tří veřejných zakázek: „Realizace energetických úspor na budově ZUŠ v XY“ (dále ve zkratce jen „veřejná zakázka ZUŠ“), „Realizace energetických úspor v objektu ZŠ XY v XY“ (dále ve zkratce jen „veřejná zakázka ZŠ“) a „Realizace energetických úspor MŠ XY v XY“ (dále ve zkratce jen „veřejná zakázka MŠ“), aby mu u těchto veřejných zakázek níže uvedeným způsobem zjednal výhodnější podmínky. Ačkoliv město XY dosud veřejně nevyhlásilo veřejnou zakázku ZŠ, ale mělo již v držení projektovou dokumentaci na uvedenou zakázku, kterou měl obviněný P. B. k dispozici, předal obviněný P. B. dne 9. 12. 2008 v kanceláři obviněného T. Š. 1 ks CD s výkazem výměr a rozpočtem na uvedenou zakázku s vyznačenými konkrétními položkami v rozpočtu s tím, aby tyto změny byly zapracovány do realizačního projektu a údaje uvedené v připravované zadávací dokumentaci byly pozměněny v jeho prospěch. Současně s obviněným T. Š. domlouval, zda by tato zakázka mohla být uskutečněna formou užšího řízení a nikoli otevřeného řízení a zda by mohlo dojít k jejímu vyhlášení již před vánočními svátky, aby byla vyšší pravděpodobnost, že se přihlásí málo soutěžících, čímž by získal výhodu. Dále obviněný P. B. dne 15. 12. 2008 v budově Městského úřadu XY obviněného T. Š. v jeho kanceláři informoval o tom, že má pro veřejné zakázky ZUŠ a MŠ připravených 5 obchodních společností, jejichž obchodní názvy posléze poslal e-mailem svědkyni K. M., a obviněnému T. Š. navrhl, aby nikdo další nebyl v chystaném výběrovém řízení osloven, což obviněný T. Š. potvrdil. Následně T. Š. předložil na zasedání Rady města XY dne 16. 12. 2008 pod bodem programu 4.5. k odsouhlasení uvedené obchodní společnosti s doporučením oslovit je v připravovaných veřejných zakázkách. Dále P. B. v přesně nezjištěné době od ledna 2008 do ledna 2009 ještě předtím, než město XY veřejně vyhlásilo podmínky veřejných zakázek ZUŠ a MŠ, na přesně nezjištěném místě si zajistil informace o vedených veřejných zakázkách, konkrétně o rozpočtu a výkazech výměr k projektové dokumentaci. Tohoto jednání se obviněný P. B. dopouštěl, přestože věděl, že obviněný T. Š. byl druhým místostarostou města XY, jehož povinností bylo respektovat platné právní předpisy, mimo jiné i tehdy platný a účinný zákon č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „ZVZ“), který v § 6 ukládal dodržovat zásady transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace, a jenž po jejich vzájemné dohodě tyto zásady bude porušovat. Takto obviněný P. B. jednal, ačkoliv věděl, že tímto jednáním získá lepší podmínky pro větší pravděpodobnost úspěchu v řízení o těchto veřejných zakázkách pro obchodní společnost První krušnohorská, jejímž byl jednatelem, a případně i pro některé další osoby a obchodní společnosti, které se spolu s jím řízenou obchodní společností P. měly účastnit těchto veřejných zakázek.

6. Obviněný T. Š. se uvedených trestných činů měl dopustit jako druhý místostarosta XY shora naznačeným způsobem. Přitom měl jednat v rozporu se slibem člena zastupitelstva města XY, neboť nerespektoval ustanovení § 6 ZVZ, a to především tím, že předal obviněnému P. B. zadávací dokumentaci k přípravě veřejné zakázky ZUŠ, poskytl mu informace k veřejným zakázkám MŠ a ZŠ, aby se s nimi mohl obviněný P. B. seznámit a připomínkovat zadávací dokumentaci podle vlastních potřeb a podle potřeb obchodních společností, které spolu s jím řízenou obchodní společností P. měly být účastníky těchto veřejných zakázek. Dále mu bylo vytýkáno, že s obviněným P. B. měl domlouvat podmínky veřejné zakázky tak, aby P. B. vyhovovaly, nechat je zapracovat do zadávací dokumentace, domluvit typ vlastního výběrového řízení u veřejné zakázky ZŠ a možnost, aby došlo k jejímu vyhlášení již před vánočními svátky, kdy by byla vyšší pravděpodobnost, že by se přihlásilo málo soutěžících, čímž by obviněný P. B. získal výhodu. Dále se 15. 12. 2008 měl ve své kanceláři v budově Městského úřadu XY domluvit s obviněným P. B., že mu tento obviněný dodá jména pěti zájemců o veřejné zakázky ZUŠ a MŠ, kteří budou osloveni zadavatelem, městem XY. Dále dne 16. 12. 2008 na schůzi Rady města XY předložil ke schválení uvedený seznam pěti obchodních společností, které měly být vyzvány ke zpracování cenové nabídky uvedených dvou veřejných zakázek. Dne 8. 1. 2009 na schůzi Rady města XY měl předložit ke schválení mimo jiné typ užšího výběrového řízení pro veřejnou zakázku ZŠ, na kterém se dohodl 9. 12. 2008 s obviněným P. B. Obviněný T. Š. se těchto jednání měl dopouštět, ačkoliv věděl, že obviněný P. B. byl jednatelem obchodní společnosti P., která se chtěla účastnit uvedených veřejných zakázek, a že sdělí informace o připravovaných veřejných zakázkách některým dalším osobám, které se rovněž uvedených veřejných zakázek chtěly zúčastnit. Věděl, že tak některým osobám, zejména P., umožní seznámit se dříve než ostatní uchazeči s konkrétními podmínkami veřejných zakázek a následně jednal v souladu s požadavky obviněného P. B. při schůzích Rady města XY, aby vyhlášení i výsledek veřejných zakázek skončily podle požadavků obviněného P. B.

7. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění odvolání, o nichž rozhodl ve veřejném zasedání Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 To 84/2018 (dále ve zkratce jen „rozsudek soudu druhého stupně“), tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obvinění P. B. a T. Š. se zprošťují obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Chomutově ze dne 30. 5. 2011, sp. zn. 1 ZT 150/2009, pro shora uvedený skutek.

II. Dovolání nejvyššího státního zástupce

8. Proti uvedenému rozsudku soudu druhého stupně podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch obou obviněných dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.

9. Nejvyšší státní zástupce nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, jehož důsledkem bylo zproštění obviněných obžaloby. Nesprávné právní posouzení spatřoval v chybné aplikaci principu subsidiarity trestní represe a posouzení tzv. materiálního znaku trestného činu (ve smyslu právní úpravy účinné do 31. 12. 2009). Oponoval nesprávnému právnímu závěru, že použití prostředků trestního práva nebylo v tomto případě nutné, protože ve skutečnosti nebylo možné dospět k závěru o pouze nepatrném stupni posuzovaného činu pro společnost. Odvolacímu soudu též vytkl, že vyvodil nesprávná skutková zjištění potřebná k posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zákona. Připomněl, že obviněný T. Š. se trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, 2 písm. a) tr. zákona dopustil jako druhý místostarosta města XY pověřený Radou Města přípravou realizace všech tří zmiňovaných veřejných zakázek, tedy jako pořadatel veřejné soutěže, navíc v jednočinném souběhu s dalším trestným činem, a to trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona. Konstatoval, že obviněný již z pozice svého postavení měl respektovat zákon o veřejných zakázkách, čímž měl chránit zájmy obce před privátními zájmy těch, kteří se chtěli veřejných zakázek zúčastnit a zmanipulovat je ve svůj prospěch. Obviněný P. B. se přitom na této činnosti účastnil jako organizátor podle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zákona, což rovněž zvyšuje společenskou nebezpečnost jeho jednání, neboť spáchání trestné činnosti řídil. Instruoval přitom T. Š., kdy měl oznámit vypsání veřejných zakázek, jakou formou je měl vyhlásit a koho měl oslovit. Dožadoval se zároveň informací, které ostatním soutěžitelům nebyly známy.

10. Nejvyšší státní zástupce vyjádřil názor, že naplnění kvalifikované skutkové podstaty, jako tomu bylo v tomto případě, sice samo o sobě nevylučuje závěr, že se jedná o čin s nepatrným stupněm nebezpečnosti pro společnost ve smyslu § 3 odst. 2 tr. zákona, ale je takové výsledné hodnocení z podstaty věci spíše výjimečné. Podle nejvyššího státního zástupce soud druhého stupně značně přecenil význam některých okolností případu, jež nasvědčovaly nižšímu stupni společenské nebezpečnosti činu, naopak nedocenil význam dalších okolností, jež tento stupeň společenské nebezpečnosti zvyšovaly.

11. Podle nejvyššího státního zástupce skutečnost, že nikomu reálně nevznikla škoda ani majetkový prospěch, je třeba přičítat včasnému zásahu policejního orgánu, nikoli postupu obviněných či náhodě. Jednání obviněných se mělo posuzovat optikou jejich záměru před zásahem Policie ČR, nikoliv optikou výsledku jednotlivých veřejných zakázek, jak to učinil Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, neboť právě prvotní záměr obviněných manipulovat zadáním a účastníky veřejných soutěži zaznamenaný v prostorových odposleších tvořil jádro jejich trestného jednání. Nelze ani brát v úvahu, že se jednalo o zakázky malého rozsahu a zadavatel byl oprávněn využít výjimky ze zákona a obě zakázky zadat mimo režim zákona o veřejných zakázkách. Pokud město chtělo čerpat na uvedené veřejné zakázky dotace, byla veřejná soutěž nezbytným předpokladem jejich získání. Zdůraznil, že posuzovaná věc je typickým příkladem snahy o ovlivnění veřejných zakázek ze strany zadavatele ve prospěch některého ze soutěžitelů, jemuž je zjednána výhoda. Upozornil, že společenská nebezpečnost činu je v případě obviněného P. B. zvyšována též formou účastenství, neboť organizátorství je jeho nejtěžší formou. Odmítl proto zjištění odvolacího soudu, že pro nedostatek materiální podmínky trestnosti nejde o trestný čin, neboť se tento případ konkrétními okolnostmi nevymykal srovnatelným případům naplňujícím formální znaky předmětných trestných činů (jinými slovy neodpovídal nejlehčím běžně se vyskytujícím případům těchto trestných činů).

12. Ze shora uvedených důvodů proto nejvyšší státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i všechna rozhodnutí obsahově navazující na zrušený rozsudek, a přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

III. Vyjádření obviněných k dovolání

13. Dovolání nejvyššího státního zástupce bylo k možnému vyjádření zasláno oběma obviněným, kteří této možnosti využili a učinili tak prostřednictvím svých obhájců.

14. Obviněný P. B. souhlasil se závěry odvolacího soudu, který na jednu stranu potvrdil, že soud prvního stupně provedl úplné dokazování tak, aby zjistil skutkový stav věci, avšak na druhou stranu nesouhlasil s jeho právním posouzením. Odvolací soud podle obviněného správně dospěl k závěru o nepatrném stupni nebezpečnosti činu pro společnost, tedy k závěru o absenci tzv. materiálního znaku trestného činu. Odvolací soud podle obviněného správně zhodnotil, že použití prostředků trestního práva nebylo nutné. Upozornil, že významnou roli hrálo i to, že nikomu v příčinné souvislosti s jeho jednáním nevznikla škoda a od skutků popsaných v obžalobě do rozhodování odvolacího soudu uplynulo 10 let. Z těchto důvodů považoval dovolání nejvyššího státního zástupce za zjevně neopodstatněné a navrhl, aby ho Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

15. Obviněný T. Š. ve svém vyjádření uvedl, že je zřejmé, že výhrady nejvyššího státního zástupce spočívají v odmítnutí skutkových zjištění učiněných odvolacím soudem. Avšak takové námitky stojí mimo dovolací důvody vymezené v ustanovení § 265b tr. řádu. Obviněný upozornil, že nejvyšší státní zástupce v rámci svého dovolání předkládal své vlastní hodnocení důkazů, přičemž se domáhal odlišného hodnocení důkazů provedených odvolacím soudem. Tyto námitky však nejsou podle obviněného relevantní. Dále obviněný rozvedl své výhrady k dosavadnímu průběhu trestního řízení, v jehož rámci (s jedinou výjimkou) byla vydávána rozhodnutí v jeho prospěch. Obviněný pak uplatnil svou obhajobu a zopakoval svou vlastní verzi. Především uváděl, že se nestal skutek, pro který byl stíhán, jinak ale vyjadřoval souhlas s rozsudkem soudu druhého stupně, který rozhodoval též na základě argumentace obsažené v jeho odvolání, již též připomenul. Obviněný také upozornil na zdlouhavost trestního řízení od sdělení obvinění. Podotkl, že vzhledem k absenci následků tvrzeného skutku a nízké závažnosti projednávaných trestných činů je považuje za neadekvátní a neúčelné. Zcela odmítl námitky nejvyššího státního zástupce ohledně materiálního znaku trestného činu v podaném dovolání, které považoval za zjevně neopodstatněné. Způsob provedení trestného činu ani okolnosti jeho spáchání nevykazovaly znaky nebezpečnosti, trestné činy neměly žádné negativní následky pro společnost, nebyla způsobena žádná škoda ani nedošlo k obohacení obviněných. Oba obvinění žili řádným životem a jejich osobnosti nejsou pro společnost nebezpečné a jejich jednání nepředcházela žádná neobvyklá pohnutka. Také odmítl tvrzení nejvyššího státního zástupce, že nebezpečnost jeho činu zvyšuje, že se jej dopustil jako místostarosta města XY. Ani označení obviněného P. B. jako organizátora nijak nezvyšuje stupeň společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Také závěr nejvyššího státního zástupce, že nikomu nevznikla škoda jen díky včasnému policejnímu zásahu, je podle obviněného nesprávný. Na závěr shrnul, že jednak nelze učinit nesporným, že se skutek stal, tedy soudy nižších stupňů dospěly k nesprávným závěrům o skutkovém stavu, jednak uvedené činy nevykazovaly potřebný materiální znak. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby bylo dovolání nejvyššího státního zástupce odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, případně aby jej zamítl jako nedůvodné. Vyjádřil též souhlas, aby o něm Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

16. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

17. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání či některých jiných opravných prostředků není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených dovolacích důvodů podle § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. podle § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem takovému důvodu odpovídaly.

18. Nejvyšší státní zástupce uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám nejvyššího státního zástupce

19. Nejvyšší státní zástupce namítal nesprávné právní posouzení skutku spáchaného obviněnými, pokud jde o závěr, že nebyl naplněn materiální znak trestných činů pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona, resp. jejich organizátorství.

20. Nejvyšší soud nejprve obecně připomíná, že podle § 128a odst. 1 tr. zákona se trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě dopustil ten, kdo v souvislosti s veřejnou soutěží nebo veřejnou dražbou v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému prospěch zjednal některému soutěžiteli nebo účastníku dražby přednost nebo výhodnější podmínky na úkor jiných soutěžitelů. Podle § 128a odst. 2 písm. a) tr. zákona byl přísněji trestán pachatel, pokud takový čin spáchal jako vyhlašovatel nebo pořadatel veřejné soutěže nebo veřejné dražby, člen privatizační komise, licitátor nebo jako člen organizované skupiny. Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) tr. zákona se dopustil veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.

21. V dané věci byli obvinění naposledy uznáni vinnými soudem prvního stupně pro shora popsané jednání, odvolací soud tento odsuzující rozsudek v plném rozsahu zrušil a následně při uznání správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně zprostil oba obviněné obžaloby, neboť jejich jednání podle něj sice naplnilo všechny formální znaky shora označených trestných činů, avšak nemělo naplnit materiální znak, tedy z pohledu soudu druhého stupně jednání obviněných nedosáhla vyššího než nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu.

22. Nejvyšší soud nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že popsaný skutek nelze považovat za shora uvedené trestné činy vzhledem k nedostatku materiálního znaku a že nelze vyvodit trestní odpovědnost obviněných z důvodu zásady subsidiarity trestní represe a principu „ultima ratio“. Závěr, že skutky obviněných vykazují jen nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, nepovažuje dovolací soud s ohledem na dosavadní skutkové závěry soudů nižších stupňů za správný.

23. K uvedenému je třeba připomenout, že podle § 3 odst. 2 tr. zákona čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl nepatrný, nebyl trestným činem, i když jinak vykazoval znaky trestného činu. Citované ustanovení vyjadřovalo tzv. materiální pojetí trestného činu (resp. formálně-materiální pojetí), které (zjednodušeně uvedeno) spočívalo v tom, že i při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty (šlo tedy o jednání typově nebezpečné) záviselo vyvození trestní odpovědnosti pachatele za určitý čin též na tom, zda takový čin s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti ve smyslu § 3 odst. 4 tr. zákona dosáhl takového stupně společenské nebezpečnosti, který stanovil zákon pro daný typ deliktů – obecně se vyžadoval stupeň nebezpečnosti činu vyšší než nepatrný (§ 3 odst. 2 tr. zákona), výjimečně též vyšší než malý (viz § 294 tr. zákona a § 6 odst. 2 zákona č. 218/2003 Sb., o soudnictví ve věcech mládeže, ve znění účinném do 31. 12. 2009). Materiální (či formálně-materiální) pojetí trestného činu se ovšem projevovalo napříč trestním zákonem i do dalších institutů, tak např. se s ním počítalo v ustanoveních o vývojových stadiích trestného činu (viz první a též třetí odstavce § 7 a 8 tr. zákona), v otázce nepříčetnosti jako obecného znaku trestného činu (§ 12 tr. zákona), odborná literatura je zmiňovala ve spojitosti s pojednáním o okolnostech vylučujících protiprávnost, počítalo se s ním v důvodech zániku trestnosti (či dnešní terminologií zániku trestní odpovědnosti – viz zejména § 65 o zániku nebezpečnosti trestného činu pro společnost), velký význam mělo toto pojetí též v sankcionování, neboť náležité posouzení stupně nebezpečnosti činu pro společnost bylo jedním ze základních kritérií pro výběr druhu trestu a jeho výměru (§ 31 odst. 1 tr. zákona), promítalo se i do jiných otázek trestání (např. s ním byl provázán institut zvlášť nebezpečného recidivisty – viz § 41 odst. 1 tr. zákona) etc. Více k tomu pojetí lze odkázat na tehdejší dostupnou bohatou odbornou literaturu.

24. Standardně se i tehdy vycházelo z toho, že již sám zákonodárce předpokládal, že při naplnění formálních znaků trestného činu půjde zpravidla, tedy v běžně se vyskytujících případech, o čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost byl vyšší než nepatrný. Citovaná ustanovení o tom, že při nedostatku potřebného stupně nebezpečnosti pro společnost nejde o trestný čin, tak byla vázána v zásadě na výjimečné případy nějakých zvláštních, mimořádných, výjimečných okolností, kterými by bylo možno odůvodnit závěr o nanejvýš jen nepatrném (resp. u mladistvého pachatele a některých trestných činů proti brannosti a trestný činů vojenských malém) stupni nebezpečnosti takového činu pro společnost. Přitom, jak vyplývá i z tehdejší respektované literatury (viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 22 až 23 a s. 30 až 31), zmíněná dolní hranice stupně nebezpečnosti činu pro společnost platila pro všechny trestné činy od typově nejlehčích až po nejtěžší (a to včetně např. trestného činu vraždy), protože jednotlivé prvky trestného činu, které vytvářely nebo ovlivňovaly konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, bylo zásadně možné odstupňovat až do té míry, že tento stupeň nemusel překročit hranice nepatrnosti. Ustanovení § 3 odst. 2 tr. zákona pak nebylo bez významu ani u těch trestných činů, které měly ve skutkové podstatě uvedeny znaky nebo výrazy vyjadřující vyšší typový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, a to i takové, jejichž naplněním bylo podmíněno použití vyšší trestní sazby. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl totiž určován celou řadou různých faktorů, jejichž demonstrativní výčet obsahoval § 3 odst. 4 tr. zákona, které mohly mít zcela odlišný až protichůdný význam, takže např. vyšší závažnost nebo rozsah způsobeného následku jako okolnosti zvyšující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost mohly být vyváženy jinými skutečnostmi, s přihlédnutím k nimž byl celkový stupeň nebezpečnosti činu pro společnost velmi nízký, např. z důvodů nepatrné míry zavinění pachatele či velmi výrazného spoluzavinění jiných osob.

25. Připomenout je třeba též ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona, podle nějž k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se mělo přihlédnout jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Šlo o významné ustanovení, které bylo ryzím důsledkem formálně-materiálního pojetí trestného činu, neboť kvalifikovanou skutkovou podstatu s vyšším typovým stupněm nebezpečnosti činu pro společnost bylo možno využít jen v případě, že kvalifikační okolnost podstatně zvyšovala též konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, tj. bylo třeba na ni nahlížet nejen formálně, ale též materiálně. Zároveň se ovšem do tohoto materiálního hodnocení promítaly i další okolnosti uvedené v § 3 odst. 4 tr. zákona, bylo třeba přihlížet ke všem okolnostem případu a nejen k oné okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby (např. vyšší škodě), tedy bylo třeba vycházet z komplexního hodnocení stupně nebezpečnosti pro společnost (viz např. rozhodnutí č. 36/1963, 4/1965, 13/1980 či 25/1987 Sb. rozh. tr.).

26. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost byl podle § 3 odst. 4 tr. zákona určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Podřadit pod uvedené prvky bylo třeba vždy konkrétní okolnosti daného případu, nikoli obecné typové znaky (jakkoliv shora uvedené znaky v podstatě vycházejí z typových znaků skutkové podstaty).

27. Při zvažování, zda byl naplněn i materiální znak uvedených činů spáchaných obviněnými, jež i podle odvolacího soudu naplňovaly formální znaky shora uvedených trestných činů, je třeba vycházet ze shora citovaných ustanovení § 3 odst. 2 a 4 a § 88 odst. 1 tr. zákona, pod která je třeba subsumovat příslušná skutková zjištění. Odvolací soud především zdůrazňoval význam časového odstupu odsuzujícího rozhodnutí v této věci od spáchání činu i od zahájení trestního řízení, resp. posléze trestního stíhání. Úkony trestního řízení byly v této věci skutečně prováděny již v roce 2008, ostatně byly nasazeny též operativně pátrací prostředky, kterými byla zadokumentována činnost obviněných, která byla posléze právně kvalifikována jako trestná. Je pravdou, že od prvních úkonů až do vyhlášení prvního odsuzujícího rozsudku v dané věci uplynulo bezmála devět let, což je značná doba, která je do určité míry způsobena jistou složitostí věci, do značné míry ale též chybnými postupy soudů nižších stupňů v řízení předcházejícím uvedenému odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, pro tato pochybení muselo dojít ke kasačnímu zásahu Nejvyššího soudu a opětovnému projednání věci a rozhodnutí. Nicméně ani takový časový odstup není důvodem pro zastavení trestního stíhání, jak vyplývá z již ustálené a bohaté judikatury obecných soudů i Ústavního soudu (viz například nález ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, publikovaný ve svazku 40 na str. 83 pod č. 10/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Stejně tak ale není důvodem pro dovození v konečném důsledku podobného výsledku v podobě beztrestnosti činu pro nenaplnění materiálního znaku v podobě potřebného stupně nebezpečnosti činu pro společnost. Je sice pravdou, že se obecně uvádělo, že v důsledku plynutí času jistým způsobem klesá potřeba společenské reakce na činnost trestnou, pokud současně s tím pachatel se chová řádně a nepáchá další trestnou činnost, neboli že klesá jistým způsobem i společenská nebezpečnost činu, nicméně tento poznatek nalezl odraz v úpravě důvodů zániku trestnosti (trestní odpovědnosti), především pak v institutu promlčení trestního stíhání (tehdy podle § 67 a § 67a tr. zákona), jen do určité míry pak v ustanovení § 65 tr. zákona o zániku trestnosti z důvodu zániku společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Pro oba dva uvedené instituty platí, že v těchto případech trestní odpovědnost vznikla, tj. spáchaný skutek naplnil veškeré znaky trestného činu, a to jak formální, tak i znak materiální, ale z důvodů okolností, které nastaly po jeho spáchání, jeho trestnost (trestní odpovědnost za něj) později zanikla. Musely ale nastat konkrétně stanovené okolnosti popsané v uvedených ustanoveních. Tak tomu ale zřejmě v daném případě nebylo, ostatně odvolací soud se těmito důvody vůbec nezabýval. Lze jen k tomu upozornit, promlčení v daném případě bylo vázáno na uplynutí pětileté promlčecí doby [§ 67 odst. 1 písm. c) tr. zákona], avšak docházelo též k přetržení této doby (v tomto směru se právní úprava tehdejšího trestního zákona a současného trestního zákoníku značně liší, ovšem odvolací soud ani v tomto porovnání neprováděl a nevycházel z toho, že by u některého z obviněných uplynula celá promlčecí doba). Zřejmě odvolací soud neměl na mysli ani uplatnění ustanovení § 65 tr. zákona o zániku společenské nebezpečnosti trestného činu pro společnost, které předpokládá pominutí nebezpečnosti trestného činu pro společnost vzhledem ke změně situace anebo vzhledem k osobě pachatele. Ovšem ani takovou argumentaci rozsudek soudu druhého stupně neobsahuje, na zjištění těchto okolností se tento soud nezaměřil (a to při náležitém respektu starší judikatury k tomuto ustanovení a obecně uznávaných výkladů obsažených v odborné literatuře). Je tak zřejmé, že ani samotné plynutí času není důvodem pro zánik trestní odpovědnosti, ale že je vždy zapotřebí splnění i dalších zákonem konkrétně stanovených podmínek.

28. Ovšem ani další okolnosti zmíněné odvolacím soudem a existující v době spáchání činu nejsou důvodem pro dovození nepatrného stupně společenské nebezpečnosti činu obviněných. Jen z dosavadní bezúhonnosti pachatele, z toho, že neměl z činu nikdo žádný prospěch a že z něj nevzešla žádná škoda, nelze dovodit, že by nešlo o čin trestný, byť tyto skutečnosti již vliv na posouzení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu mají. V daném případě ovšem je třeba mít na paměti i další okolnosti případu, k nimž je při stanovení uvedeného stupně potřeba přihlížet, což však soud druhého stupně, jak správně namítl dovolatel, neučinil. Soud druhého stupně se náležitě nezabýval tím, co je vlastně chráněným objektem daných trestných činů, který byl jejich jednáním ohrožen, nezabýval se povahou trestných činů kladených obviněným za vinu, že jde vlastně o delikty formální (ohrožovací), které nemusejí mít vzápětí nějakou škodu či prospěch, aby došlo k jejich dokonání. Pokud by vždy, kdy nedojde k prospěchu či škodě, měl být stupeň společenské nebezpečnosti nepatrný, nemusel by zákonodárce vůbec do trestního zákona zařazovat uvedený typ deliktů formální, tj. čistě činnostních či pravých omisivních (podle formy jednání), resp. abstraktně i konkrétně ohrožovacích (podle formy následku). Výklad užitý odvolacím soudem tak vede k absurdním důsledkům (argumentum reductionis ad absurdum). V daném případě spíše než tím, zda z jednání obviněných vzešla škoda či prospěch, bylo na místě zabývat se mírou naplnění následku. Je sice pravdou, že odvolacím soudem zmíněné okolnosti (že zvýhodněný soutěžitel nakonec nevyhrál a že nikomu nebyl získán prospěch, resp. způsobena škoda) jsou významné i z tohoto pohledu, ovšem nelze je přeceňovat, jak upozornil dovolatel. Především se odvolací soud dosud nezabýval tím, proč se obviněný P. B. s jím ovládanými obchodními společnostmi do dalších veřejných zakázek nepřihlásil, co bylo důvodem jeho neúspěchu etc. Upozornit je třeba ovšem na to, že podobně jako se trestá nezpůsobilý pokus trestného činu, postihuje se i předčasně dokonaný delikt, jenž byl formálně dokonán, byť k materiálnímu dokonání nedošlo (tak jako v tomto případě, kdy měl obviněný získat výhodu, která mu přesto nepomohla k vítězství ve veřejné soutěži o veřejnou zakázku, podobně jako když se pachatel loupeže nedomůže na poškozeném vydání věci, protože ji poškozený nemá u sebe).

29. Jak správně upozornil dovolatel, soud druhého stupně pominul další parametry určující stupeň společenské nebezpečnosti činu, jež ve prospěch obviněných nevyznívaly. Jde především o formu zavinění, obvinění měli jednat s úmyslem přímým, jde o způsob provedení a rozsah činu, obvinění takto nejednali jen ve vztahu k jedné veřejné zakázce, ale rovnou ve vztahu ke třem veřejným zakázkám, odvolací soud se nezabýval ani hodnotou zakázek, možností získání nižší ceny, pokud by nebyli osloveni zájemci vybraní obviněným P. B. v užším řízení a nikoli otevřeném, navíc bez dalšího ovlivnění parametrů veřejné zakázky (stanovení kvalifikačních předpokladů, nevhodného termínu pro uveřejnění etc.). Tyto skutečnosti je třeba připsat obviněným k tíži, to však odvolací soud neučinil, což byl v konečném důsledku důvod pro nesprávný závěr o beztrestnosti činu obviněných pro nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti jejich činu.

30. Pokud by snad soud druhého stupně trval na významu jím zmiňovaných okolností, pro které dospěl k (nesprávnému) závěru o nepatrném stupni společenské nebezpečnosti činu obviněných, může je zohlednit v rámci ustanovení § 88 odst. 1 tr. zákona a nemusí jednání obviněných posoudit jako kvalifikovaný případ trestného činu pletich při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 128a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona, pokud ve své komplexnosti nebude považovat stupeň společenské nebezpečnosti činu v daném případě za natolik vysoký, aby bylo třeba využít trestní sazby podmíněné okolností uvedenou v § 128a odst. 2 písm. a) tr. zákona.

31. Lze tak shrnout, že Nejvyšší soud souhlasí s názorem dovolatele, že za současného stavu poznání vycházejícího ze skutkových závěrů soudů nižších stupňů se jeví zproštění obou obviněných pro nenaplnění materiálního znaku trestného činu za nedůvodné a nezákonné, naopak je třeba souhlasit s názorem dovolatele, že činy spáchané obviněnými vykazují vyšší než nepatrný stupeň společenské nebezpečnosti.

V. Závěrečné shrnutí

32. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud vyhověl dovolání nejvyššího státního zástupce a podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 7. 2018, sp. zn. 5 To 84/2018, jakož i všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Krajskému soudu v Ústí nad Labem uložil, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

33. Bude na Krajském soudu v Ústí nad Labem, aby se znovu důsledně zabýval danou věcí. Při novém projednání a rozhodnutí věci je pak soud druhého stupně (a případně i soud prvního stupně) vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto usnesení (§ 265s odst. 1 tr. řádu).

34. Protože zjištěné vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu o dovolání nejvyššího státního zástupce v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. 7. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru