Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 537/2010Usnesení NS ze dne 26.05.2010

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2010:5.TDO.537.2010.1
Důvod dovolání

265b/1g

265b/1l

265b/1g

265b/1l

Dotčené předpisy

§ 255 odst. 1, 3 tr. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 537/10 ze dne 17.06.2010
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 537/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. května 2010 o dovoláních, která podali Ing. M. B. a Ing. M. V., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 10 To 261/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 130/2004, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 4 T 130/2004, byli obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. uznáni vinnými trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen „tr. zák.“), jehož se obviněná Ing. M. B. dopustila jednáním pod body 1) – 3) výroku o vině a obviněný Ing. M. V. skutky pod body 1) – 4) tamtéž. Za uvedený trestný čin byli jmenovaní obvinění odsouzeni podle § 255 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, resp. u obviněného Ing. M. V. v trvání tří roků. K výkonu uložených trestů byl každý z obviněných podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. okresní soud odkázal více jak dvě stě poškozených členů družstevní záložny s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Současně byli obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. podle § 226 písm. b) tr. ř. zproštěni obžaloby ze skutku, který obžaloba kvalifikovala jako dílčí skutek pokračujícího trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Dále bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. K. [bod 4) výroku o vině].

Proti citovanému rozsudku okresního soudu podali poškození J. a M. N. a rovněž obvinění Ing. M. V. a Ing. M. B. odvolání, jež Krajský soud v Hradci Králové zamítl usnesením ze dne 6. 11. 2008, sp. zn. 10 To 261/2008. Toto rozhodnutí však Nejvyšší soud zrušil na podkladě dovolání obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V., a to usnesením ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 5 Tdo 379/2009, a věc vrátil soudu druhého stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Krajský soud v Hradci Králové tak opětovně projednal odvolání poškozených J. a M. N.a obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. Rozsudkem ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 10 To 261/2008, zrušil ohledně jmenovaných obviněných napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. v celé odsuzující části a podle § 261 tr. ř. také ohledně obviněného J. K. V souladu s § 259 odst. 3 tr. ř. krajský soud nově rozhodl o vině obviněných Ing. M. V. a Ing. M. B. trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., za což každému z obviněných uložil podle § 255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon soud podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně odvolací soud rozhodl o zproštění obžaloby obviněných Ing. M. V., Ing. M. B. a J. K. ze skutků, jež Okresní soud v Trutnově kvalifikoval jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., resp. u obviněného J. K. podle § 255 odst. 1, 2 tr. zák. Zároveň bylo rozhodnuto o náhradě škody, a to tak, že celkem 224 poškozených bylo podle § 229 odst. 1, 3 tr. ř. odkázáno se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolání poškozených J. a M. N. odvolací soud zamítl podle § 256 tr. ř.

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 11. 2009, sp. zn. 10 To 261/2008, napadli obvinění Ing. M. V. a Ing. M. B. dovoláními, jež podali prostřednictvím svých obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Svá dovolání oba opřeli o důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, přičemž obviněná Ing. M. B. uplatnila i dovolací důvod uvedený pod písmenem l) odst. 1 § 265b tr. ř. v jeho první alternativě, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí.

Ve svém již tedy druhém mimořádném opravném prostředku obviněná Ing. M. B. s poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. vytkla odvolacímu soudu, že „nebyly splněny podmínky pro částečné zamítnutí odvolání v té části, kde byla dovolatelka shledána vinnou“. Nenaplnění procesních podmínek spatřovala v tom, že krajský soud nepřezkoumal všechny její námitky, zejména námitku ohledně způsobené škody. Otázku vzniku škody podle dovolatelky odvolací soud nadto ještě nesprávně právně posoudil, což zakládalo důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítla, že škoda nevznikla, nemovitosti, jež nakoupila společnost Náchodská obslužní společnost, s. r. o., svou hodnotou převyšovaly soudy zjištěnou výši škody. Uvedla dále, že nákupem nemovitostí do majetku Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., která byla 100 % dceřinou společností Náchodské družstevní záložny, se zvýšila hodnota obchodního podílu družstevní záložny jako jediného společníka Náchodské obslužní společnosti, s. r. o. Tento její argument však krajský soud podle jejího názoru nepřesvědčivě odmítl. Dovolatelka se ohradila rovněž proti naplnění zákonného znaku porušení povinnosti spravovat cizí majetek. Podle jejího přesvědčení nešlo ze smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí dovodit, že by poskytování záloh Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., ze strany Náchodské družstevní záložny vedlo ke skrytému úvěrování. Obviněná připomněla, že ze záloh byly skutečně zakoupeny nemovitosti v O. a H. K., kde družstevní záložna hodlala otevřít své pobočky. Dodala, že ani Úřad pro dohled nad družstevními záložnami nezjistil v roce 1998, kdy byla uzavřena smlouva o zprostředkování koupě nemovitostí, žádné pochybení. Až v následujícím roce tento kontrolní orgán naznačil možnost skrytého úvěrování a záložna nato přestala zálohy poskytovat.

Obviněný Ing. M.V. ve svém dovolání namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku, které podle něj spočívalo ve vadném zjištění vzniklé škody. Popřel, že jednáním, za které byl uznán vinným, vůbec mohlo dojít ke škodlivému následku na majetku Náchodské družstevní záložny. Obviněný zpochybnil závěr krajského soudu o oddělitelnosti majetku Náchodské družstevní záložny a jí vlastněné Náchodské obslužní společnosti. Dovodil totiž, že nákupem nemovitostí do majetku Náchodské obslužní společnosti, v níž měla Náchodská družstevní záložna obchodní podíl ve výši 100 %, došlo k navýšení majetku záložny. Ke splacení dluhu Náchodské obslužní společnosti podle obviněného postačovalo prodat obě nemovitosti, což se sice nestalo, avšak nikoli jeho vinou. Dovolatel v této souvislosti vytkl odvolacímu soudu vady v jím provedeném důkazním řízení. Ohradil se především proti tomu, že soud nenechal vypracovat revizní znalecký posudek o ekonomickém stavu záložny. Posudek vypracovaný Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické v Praze a ani výslech jeho zpracovatelů však podle obviněného neobjasnil řádně a dostatečně otázku možného vzniku škody, a odvolací soud pochybil, pokud z jeho závěrů vycházel. Závěrem obviněný Ing. M. V. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a přikázal nové projednání a rozhodnutí věci, aniž specifikoval, kterému z obou soudů.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovoláním obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten byl toho názoru, že Krajský soud v Hradci Králové se zabýval všemi výhradami Nejvyššího soudu vyslovenými v rámci předchozího dovolacího řízení, a se závěry odvolacího soudu se plně ztotožnil. Proto navrhl odmítnout obě dovolání v neveřejném zasedání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že obě dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.).

Pokud obviněná Ing. M. B. uplatnila dovolací důvod uvedený pod písmenem l) odst. 1 § 265b tr. ř. v jeho první alternativě, ocitla se mimo meze tohoto dovolacího důvodu. Uvedená alternativa dopadá pouze na případy, kdy je odvolání obviněného odvolacím soudem buďto zamítnuto z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř., resp. podle § 253 odst. 1 tr. ř., nebo odmítnuto pro nesplnění obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., přestože pro takové zamítnutí nebo odmítnutí nebyly dány procesní podmínky stanovené zákonem. V předmětné trestní věci však soud druhého stupně neučinil žádné z uvedených rozhodnutí, ale z podnětu odvolání obou obviněných přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a zrušil jej v celé odsuzující části. Nejde tudíž o případ, že by odvolací (stížnostní) soud nepřistoupil k věcnému přezkumu napadeného rozhodnutí a zabránil tím odvolateli (stěžovateli) v přístupu ke druhé instanci, např. zamítnutím opravného prostředku pro jeho opožděnost nebo odmítnutí pro nedostatek obsahových náležitostí. Obviněnou užitá alternativa dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. směřuje k nápravě těchto druhů procesních vad, jimiž může být rozhodnutí odvolacího soudu zatíženo. Proto bylo v uvedené části dovolání obviněné podáno z jiného důvodu, než který je uveden v ustanovení § 265b tr. ř.

Shodně pak opřel každý z dovolatelů své podání o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze uplatnit tam, kde rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod je tedy určen k nápravě vad, jež mají svůj původ v hmotném právu. K jeho naplnění může dojít tehdy, kdy skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Tzv. jiné nesprávné hmotně právní posouzení se týká vady v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Mimo rámec tohoto důvodu dovolání jsou tzv. skutkové námitky, jimiž se dovolatel snaží dosáhnout jiného skutkového zjištění, než k jakému dospěly soudy ve věci rozhodující, a snaží se je nahradit svou vlastní verzí průběhu skutku. Mezi přípustné námitky nepatří ani nesouhlas s hodnocením důkazů soudy, s rozsahem provedeného dokazování či postupem soudů při provádění důkazů, jak učinili oba dovolatelé, když zpochybňovali závěry znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty. Jedná se totiž o otázky související s dodržováním procesních ustanovení, tj. především ustanovení trestního řádu, včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, které nejsou kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V této souvislosti je třeba zdůraznit, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek slouží k nápravě pouze závažných vad pravomocných soudních rozhodnutí a Nejvyšší soud tak nemá povahu třetí instance, jež by mohla znovu přezkoumat rozhodnutí a řízení jemu předcházející v takovém rozsahu, jaký zákon určuje soudu odvolacímu. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení v podstatě vázán skutkovým zjištěním, k němuž soudy nižších stupňů dospěly, a nemůže tak přihlížet k námitkám, které nevytýkají vadu v aplikaci hmotného práva a směřují proti skutkovým závěrům.

Vzhledem k tomu, že námitky obviněných Ing. M. B. a Ing. M. V. se v podstatě shodovaly, Nejvyšší soud se jejich dovoláními zabýval společně. Přitom zjistil, že obě jsou zjevně neopodstatněná.

S ohledem na to, že se v dané trestní věci jedná již o druhé řízení o dovolání, bude účelné odkázat ohledně opakujících se námitek na dřívější rozhodnutí dovolacího soudu, v němž se některými výtkami již podrobně zabýval. Jedná-li se o pokyny, jež směrem k soudu druhého stupně vyslovil Nejvyšší soud ve svém předcházejícím usnesení, lze konstatovat, že ohledně doplnění dokazování je vrchní soud respektoval. Ve veřejném zasedání vyslechl dva ze tří zpracovatelů znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, a to Ing. M. Š. a Ing. J. K. V rámci výpovědí obou zpracovatelů byl tak obhajobě dán dostatečný prostor k dotazům, resp. uplatnění práv obviněných.

Pokud jde o samotné hodnocení provedených důkazů soudem druhého stupně v rámci nového odvolacího řízení, lze konstatovat, že k vadám, vytýkaným v prvním rozhodnutí dovolacího soudu přistoupil poněkud zjednodušeně. Ačkoli mu bylo uloženo ohledně celého výroku o vině důkladněji se zabývat otázkou naplnění subjektivní stránky a nově formulovat skutková zjištění včetně všech okolností charakterizujících vznik škodlivého následku, resp. účinku trestného činu, vrchní soud neshledal existenci úmyslného zavinění hned u tří skutků, ohledně nichž byli obvinění původně uznáni vinnými trestným činem podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák. Na základě nového vyhodnocení skutkových okolností pak krajský soud zprostil obžaloby obviněného Ing. M. V. ze skutků uvedených pod body 2) – 4) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, obviněnou Ing. M. B. ze skutků popsaných pod body 2), 3) téhož výroku a v souladu se zásadou beneficium cohaesionis rozhodl o zproštění obžaloby obviněného J. K. ze skutku popsaného pod bodem 4) téhož rozsudku Okresního soudu v Trutnově.

Opačný názor, tedy, že došlo k naplnění všech znaků skutkové podstaty podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., zaujal krajský soud ohledně jednání v původním rozsudku soudu prvního stupně popsaného pod bodem 1) výroku o vině. Odvolací soud skutek nově formuloval v podstatě tak, že obvinění Ing. M.V. a Ing. M. B. společně dne 9. 1. 1998 v N., v rozporu s ustanoveními § 1 odst. 6 a § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech, obviněná jako předsedkyně představenstva Náchodské družstevní záložny uzavřela se společností Rotrex, s. r. o. (od 29. 3. 1999 Náchodská obslužní společnost, s. r. o., a v současnosti NÁCHODSKÁ STAVEBNÍ A OBSLUŽNÍ SPOLEČNOST, s. r. o.), zastoupenou jednatelem obviněným Ing. M. V., který byl v té době současně i členem představenstva Náchodské družstevní záložny, smlouvu o zprostředkování koupě nemovitostí, na jejímž podkladě byly od 21. 1. 1998 do 11. 6. 1999 z finančních prostředků záložny poskytovány společnosti Rotrex, s. r. o., zálohy v celkové výši 28.327.900,- Kč, které byly využívány v rozporu s ustanovením článku II odst. 2 uvedené smlouvy na jiné účely, než bylo smluvně ujednáno, např. na poskytování půjček jiným subjektům než členům záložny či k vlastní činnosti společnosti Rotrex, s. r. o. Oba obvinění si byli takového porušování smlouvy vzhledem ke svému členství v představenstvu záložny vědomi, a byli o něm informováni. Tímto svým společným jednáním tak způsobili škodu ve výši nejméně 7.024.188,90 Kč, představující součet záloh, snížený o zápočty v době nucené správy záložny, které záložně nebyly společností Rotrex, s. r. o., vráceny, a o tuto škodu tak byl majetek záložny zmenšen, když u obou obviněných z hlediska jejich pozice ve statutárním orgánu záložny se jednalo o postup odporující ustanovení § 66 odst. 2, § 260 a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a § 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech.

Zásadní výtky obou dovolatelů, pokud se skutečně týkaly právního posouzení výše uvedených skutkových závěrů krajského soudu, směřovaly proti zjištění výše, resp. existence škody. S jejich názory se však dovolací soud neztotožnil. Soud druhého stupně napravil nejasnou formulaci příslušné části popisu skutku původně označeného jako bod 1) výroku o vině, jež neposkytovala jasnou představu ohledně způsobu výpočtu výše škody způsobené uzavřením smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí, resp. jejího nerespektování především ze strany společnosti ROTREX, s. r. o. Rozsudek krajského soudu v tzv. skutkové větě i v příslušné části odůvodnění podrobně uvádí, že výsledná škoda 7.024.188,90 Kč představuje součet nevrácených záloh poskytovaných na pořízení nemovitostí, snížený o započtené pohledávky z doby nucené správy Náchodské družstevní záložny (pohledávky Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., byly započteny oproti zálohám, jež měla vrátit Náchodské družstevní záložně). Rovněž je z nové formulace skutku evidentní, že škoda spočívá v úbytku majetkových hodnot Náchodské družstevní záložky, k němuž by nedošlo, pokud by byl majetek záložny spravován řádně (k porušení povinnosti řádně spravovat cizí majetek viz níže).

Obviněný Ing. M. V. ve svém dovolání a obviněná Ing. M. B. již v odvolacím řízení namítla kapitálovou propojenost obou společností, přičemž krajský soud tento argument správně odmítl (viz str. 28 rozsudku soudu druhého stupně). Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud pouze krátce doplňuje, že zásadně není možno zaměňovat majetek jedné právnické osoby s majetkem jiné, byť se první z nich podílí na podnikání druhé. Zásadní skutečností, na základně které mohla v daném případě vzniknout škoda na majetku Náchodské družstevní záložny, byla především právní samostatnost obou stran smluvního ujednání o obstarání nemovitostí na jedné straně a poskytnutí finančních záloh na straně druhé. Ze samostatnosti obou subjektů plyne i jejich majetkové oddělení. Obecně platí, že obchodní společnost jako samostatná právnická osoba má svůj vlastní majetek, odlišný od majetku svých akcionářů, a s tímto majetkem hospodaří (§ 6 obch. zák.). Zásadně každá právnická osoba má majetkovou samostatnost, tedy vlastní sama majetek, přičemž ve vztahu k tomuto majetku má rovněž samostatnou majetkovou odpovědnost v právních vztazích, do nichž vstupuje. Společníci obchodních společností tak nejsou podílovými spoluvlastníky majetku obchodní společnosti, ale jejich vztah k obchodní společnosti a jejímu majetku je vymezen souborem práv a povinností společníka. Společníci tak mohou svá majetková práva realizovat podílem na přímém zisku obchodní společnosti a převodem obchodního podílu, či akcií, na druhé straně společníci neručí, event. jen omezeně za závazky kapitálových obchodních společností, tj. akciové společnosti a společnosti s ručením omezeným. (Srov. č. 18/2006 Sb. rozh. tr.)

Nejvyšší soud na podporu uvedených argumentů považuje za vhodné navíc připomenout, že v době, kdy začala záložna poskytovat zálohy na nákup nemovitostí Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., měla tato společnost s ručením omezeným celkem šest společníků, přičemž jedním z nich byl obviněný Ing. M. V. Náchodská družstevní záložna byla zapsána do obchodního rejstříku jako jediný společník Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., až dne 29. 3. 1999. Minimálně během roku 1998, po který podle smluvního ujednání došlo k poskytování peněžních záloh na pořízení nemovitostí, tak družstevní záložna převáděla finanční prostředky ze svého majetku do subjektu, jehož společníkem nebyla a který z poskytnutých záloh zakoupil do svého vlastnictví (kromě obviněnými zmiňovaných dvou nemovitostí) např. i interiérové vybavení, jež za úplatu pronajímal Náchodské družstevní záložně, a to i během doby, kdy již záložna vlastnila 100 % obchodní podíl uvedené společnosti s ručením omezeným. Již tyto majetkové vztahy představují názorný příklad naprosto odděleného hospodaření s majetkovými hodnotami obou dotčených právnických osob, byť kapitálově navzájem propojených.

Pro úplnost pak Nejvyšší soud ještě v krátkosti podotýká, že nelze souhlasit ani s přesvědčením dovolatelů, že cena obchodního podílu převyšovala závazek Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., vůči záložně. Z elektronické verze Sbírky listin dostupné na webových stránkách www.justice.cz Nejvyšší soud zjistil konání dobrovolné dražby, jejímž předmětem byl stoprocetní obchodní podíl Náchodské družstevní záložny v Náchodské obslužní společnosti, s. r. o. (přičemž v jejím vlastnictví byly minimálně nemovitosti v K. kraji, k. ú. S. D.: sportoviště a rekreační plocha, objekt k bydlení a zastavěná plocha a nádvoří zapsané na listu vlastnictví ). Tento obchodní podíl byl vydražen za cenu 1.250.000,- Kč, tj. téměř za jednu šestinu dlužné částky, již podle zjištění soudů představuje pouze úbytek majetku a nikoli také smluvní pokutu a ušlý zisk vyčíslené znaleckým ústavem na částky 10.381868,- Kč a 5.817.943,- Kč (viz str. 6 posudku). Konečně jako lichá se jeví i argumentace, že Náchodskou obslužní společností, s. r. o., nakoupené nemovitosti v O. a H. K. mohly být kdykoli prodány a z výtěžku jejich prodeje dluh vůči záložně umořen. Faktem je, že k tomuto nikdy nedošlo, což navíc také svědčí o tom, že se skutečně jednalo o dva zcela samostatné subjekty, přičemž z této majetkové oddělenosti vyplývá především to, že výtěžek z případného prodeje dvou nemovitostí pořízených ze záloh od záložny, nemohl být zahrnut do majetku Náchodské družstevní záložny, jak zjednodušeně uvažoval obviněný Ing. M. V. Navíc je třeba rovněž zdůraznit ekonomický stav Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., která již koncem roku 1998 hospodařila s poměrně vysokou ztrátou. Pokud tedy nakoupila do svého majetku nemovitosti, musel být výtěžek z jejich prodeje použit k uspokojení všech vlastních věřitelů této obchodní společnosti, mezi něž se zařadila i Náchodská družstevní záložna, a to podle zásad poměrného uspokojení v případě konkursního řízení. Družstevní záložna si totiž nemohla bez dalšího ani převést nemovitosti do svého majetku, ani s nimi jakýmkoli jiným způsobem nakládat. I potud jsou úvahy obviněných ohledně možného zahrnutí dvou zakoupených nemovitostí do majetku družstevní záložny nedůvodné.

Z hlediska trestní odpovědnosti obviněných je především podstatné, že již samotný nákup těchto nemovitostí měl být podle smluvních ujednání uskutečněn na účet zájemce, tedy Náchodské družstevní záložny (srov. Smlouva o zprostředkování koupě nemovitostí ze dne 9. 1. 1998 na č. l. 26 a násl.). Pokud se tak nestalo a obvinění se s takovým pro záložnu nevýhodným nakládáním s poskytnutými zálohami spokojili, navíc nad rámec smluvního ujednání prováděli majetkové dispozice ještě v roce 1999, přestože účel smlouvy nebyl smluvním partnerem naplněn, svědčí to o zjevném porušení povinnosti spravovat majetek záložny s odbornou péčí, a o jejich odpovědnosti jako členů statutárního orgánu za škodu způsobenou porušením této povinnosti.

Jak z hlediska vzniku škody, tak především v rámci úvah o naplnění subjektivní stránky, má svou relevanci skutkové zjištění ohledně ekonomického stavu Náchodské obslužní společnosti, s. r. o. Ten se vzhledem ke ztrátovým hospodářským výsledkům společnosti blížil stavu úpadku. Představenstvo družstevní záložny rozhodlo na jednání počátkem roku 1999, jehož se účastnili oba dovolatelé, o navýšení základního jmění Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., a to o téměř 10 milionů Kč (z původních 140.000,- Kč). Ani tato finanční transakce společně s poskytnutými zálohami na nákup nemovitostí nemohla odvrátit nařízení exekuce na majetek společnosti, avšak nepochybně výraznou měrou přispěla k prohlášení konkursu na majetek družstevní záložny. Především s ohledem na svá postavení v Náchodské družstevní záložně si museli obvinění být vědomi, jak takovýto nezodpovědný způsob nakládání s peněžními prostředky družstevní záložny výrazně omezuje její likviditu a v důsledku toho i schopnost plnit již existující závazky. Přesuny peněz do společnosti, jejíž pasiva převyšovala aktiva, nemohly ani při nejoptimističtějších očekáváních vést ke zhodnocení majetku záložny. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že pro naplnění subjektivní stránky trestného činu podle § 255 odst. 1 tr. zák. se vyžaduje, aby obviněný byl přinejmenším srozuměn s možností způsobení alespoň škody nikoli malé (§ 89 odst. 11 a § 255 odst. 1 tr. zák.) na majetku družstevní záložny. O zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák. se jedná i v případě, když cílem pachatelova jednání bylo dosažení jiného možného následku, třeba i z hlediska trestního práva nevýznamného, a možnost vzniku následku uvedeného v trestním zákoně mu byla nepříjemná (srov. rozhodnutí č. 3/2006 Sb. rozh. tr.). Ve vztahu ke způsobení těžšího následku, tj. škody velkého rozsahu ve smyslu §§ 89 odst. 11 a 255 odst. 3 tr. zák. postačí zavinění z nedbalosti podle § 6 písm. a) tr. zák., přičemž může jít i o nevědomou nedbalost. V dalších podrobnostech souvisejících s výtkou proti subjektivní stránce trestného činu, Nejvyšší soud pro stručnost odkazuje na své zrušující usnesení, jež předcházelo dovoláními napadenému rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud v rámci svého dřívějšího rozhodnutí vyslovil pochybnosti o existenci úmyslného zavinění až na skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, jenž odvolací soud ve svém rozsudku nově formuloval. Ohledně tohoto skutku tedy Nejvyšší soud již při projednání prvního dovolání konstatoval, že tehdy zjištěné okolnosti, na něž poukázal, svědčí o existenci nepřímého úmyslu u obou obviněných. Krajský soud v Hradci Králové pak doplnil úvahy k subjektivní stránce i o znalost obviněných o způsobu, jakým bylo s účelově poskytnutými zálohami nakládáno (srov. rozsudek odvolacího soudu na str. 28). Dovolací námitky proti naplnění subjektivní stránky trestného činu tak nejsou důvodné.

Co se týká porušení povinnosti spravovat cizí majetek ve smyslu ustanovení § 255 odst. 1 tr. zák., Nejvyšší soud nemá pochybnosti o správnosti závěru krajského soudu, jenž konstatoval porušení ustanovení obchodního zákoníku a zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrových družstvech, ve znění účinném do 30. 4. 2000 (dále jen „zákon č. 87/1995 Sb.“). Přestože odvolací soud v napadeném rozhodnutí nespecifikoval znění zákona, z něhož vycházel v napadeném rozhodnutí, z jeho kontextu a odůvodnění vyplývá, že se jednalo o znění účinné v době spáchání činu, tj. před novelou provedenou zákonem č. 100/2000 Sb. s účinností od 1. 5. 2000. Je nutno zdůraznit, že podle právní úpravy platné v době činu, byla družstevní záložna obecně charakterizována jako družstvo, které provozuje finanční činnosti pro podporu hospodaření svých členů, jejím výrazným rysem tedy je, že produkty své činnosti nabízí a poskytuje jen členům (srov. Důvodová zpráva k zákonu č. 87/1995 Sb.). Konkrétní činnosti, jež je družstevní záložna oprávněna vykonávat, jsou taxativně vyjmenovány v ustanovení § 3 zákona č. 87/1995 Sb. Finanční prostředky – úvěry – může poskytovat svým členům a popř. také jiným družstevním záložnám, nikoli však jiným právnickým nebo fyzickým osobám (§ 1 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb.).

Podle názoru Nejvyššího soudu je možno připustit, že mimotrestní norma, na niž odvolací soud odkázal, postrádala v inkriminované době výslovné stanovení povinnosti členů představenstva družstevní záložny vykonávat svou činnost s odbornou péčí tak, aby nebyla ohrožena návratnost vkladů členů záložny, jejich stabilita a bezpečnost. Nicméně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí je závěr, že povinnost členů statutárního orgánu družstevní záložny řádně spravovat její majetek vyplývá zejména ze základního poslání záložny, kterým je již zmiňovaná podpora hospodaření vlastních členů provozováním finanční činnosti, jimiž se rozumí přijímání vkladů a poskytování úvěrů, záruk a peněžních služeb v různých formách a poskytování dalších služeb členům družstva k uspokojování jejich potřeb. Jako právnické osobě náleželo družstevní záložně právo ale i povinnost nakládat se svým majetkem ve smyslu ustanovení § 222 odst. 1 obch. zák. Vzhledem k tomu, že úkony spojené s majetkovými dispozicemi může právnická osoba činit jen prostřednictvím fyzických osob, musela tak v daném případě činit prostřednictvím členů svého představenstva. Z již citovaného účelu zákona o spořitelních a úvěrních družstvech (§ 1 odst. 3 tohoto zákona) vyplývá, že představenstvo záložny jako její statutární orgán si muselo při nakládání s majetkem družstevní záložny počínat tak, aby ochránilo investice jejích členů a neohrozilo tím jejich vložené finanční prostředky. Obě citovaná ustanovení zákona č. 87/1995 Sb. ve znění účinném do 30. 4. 2000 - § 1 odst. 3, 6 a § 3 tak poměrně jasně vymezily možné způsoby nakládání s majetkem družstevní záložny, které však obvinění nerespektovali.

Lze tedy shrnout, že ze zákona č. 87/1995 Sb. je možné dovodit povinnost řádně spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 5 Tdo 219/2009, nebo ze dne 18. 7. 2007, sp. zn. 5 Tdo 638/2007), byť explicitně ji citovaný zákon v době spáchání trestné činnosti neuváděl. Kromě toho však v dané věci krajský soud správně odkázal na ustanovení § 66 odst. 2, § 260 a § 567 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), jež výslovně stanoví povinnost členů představenstva postupovat ve vztahu ke svěřenému majetku s odbornou péčí. Podle ustanovení § 260 obchodního zákoníku se na družstvo použije přiměřeně ustanovení hlavy první dílu prvního druhé části obchodního zákoníku (§ 56 až § 75), nestanoví-li obchodní zákoník v hlavě druhé jinak. Proto se uplatní § 66 odst. 2 obchodního zákoníku, tedy vztah mezi družstvem a členem statutárního (popř. jiného) orgánu družstva při zařizování záležitostí družstva se řídí přiměřeně ustanoveními o mandátní smlouvě upravené v § 566 až § 576 téhož zákona. Podle těchto ustanovení je člen představenstva družstva obdobně jako mandatář povinen zacházet se svěřenými prostředky s odbornou péčí a tedy nepochybně se i v tomto případě jedná o povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek ve smyslu § 255 tr. zák.

V souladu se zněním Smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí měly být z prostředků záložny poskytovány zálohy na nákup nemovitostí, v nichž měly být zřízeny nové pobočky družstevní záložny do konce roku 1998. Ve skutečnosti však byly zálohy vypláceny i po tomto termínu, a to i přesto, že z celkového objemu vydaných peněz za rok 1998 ve výši 16.527.900,- Kč (na podkladě 32 výzev k poskytnutí zálohy) nebyla nakoupena ani jedna nemovitost, jejímž vlastníkem by se stala družstevní záložna. Podle uvedené smlouvy (článek II bod 3.) bylo povinností Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., zálohy do jednoho měsíce od poskytnutí každé z nich tuto buď vrátit na účet záložny nebo řádně vyúčtovat, což až na jeden případ společnost nesplnila. Naopak účelově vázané peníze získané od záložny používala v rozporu se smlouvou na úhradu vlastního podnikání a pokud zakoupila nemovitost, učinila tak ve vlastní prospěch, v případě pořízení vybavení interiéru dokonce účtovala záložně, za jejíž prostředky věci zakoupila, nájemné. (Srov. závěry znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty na jeho str. 6 – 8.) Úřad pro dohled nad družstevními záložnami označil vyplácení finančních obnosů jako záloh na nemovitosti za skrytou formu úvěrování dalších obchodních činností Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., jež se získanými financemi nakládala jiným způsobem, než k jakému jí byly určeny (srov. příloha č. 4 k trestnímu oznámení Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami, č. l. 66). K obdobnému názoru na poskytování záloh dospěl i nezávislý auditor Ing. J. B., který spatřoval v těchto finančních operacích půjčování peněžních prostředků. Na tuto jeho slovy „problémovou část družstevní záložny“ upozornil již v rámci účetní závěrky za rok 1998, ale namísto doporučeného vypořádání poskytnutých záloh se i díky jednání obou obviněných jejich objem za rok 1999 ještě navýšil (srov. str. 19 Zprávy auditora pro družstevní záložnu, č. l. 1126 a násl.).

Kromě pochybení, na něž upozornil jak Úřad pro dohled nad družstevními záložnami a jež byly konstatovány i ve znaleckém posudku z oboru ekonomika a služby Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, nebyly dodrženy ani další ustanovení Smlouvy o zprostředkování koupě nemovitostí ze dne 9. 1. 1998. Dohoda omezovala maximální výši kupní ceny za jednu nemovitost částkou 6 milionů Kč, avšak zálohy byly vyplaceny i na nákup nemovitostí, jejichž cena činila 8.000.000,- Kč, resp. 8.500.000,- Kč (srov. č. l. 3516 verte a 3518 verte). Úkolem zprostředkovatele (Náchodská obslužní společnost, s. r. o.) bylo zajistit výhradně uzavření kupních smluv na nemovitosti, v jednom případě ale inkasovala od Náchodské družstevní záložny zálohu na uzavření dlouhodobého pronájmu (viz č. l. 3504 verte). Protože tedy nebyla ani vzdáleně respektována smluvní ustanovení, jež tak v podstatě dala podklad pro přesuny financí z majetku záložny ve prospěch Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., lze na smlouvu o zprostředkování koupě nemovitostí pohlížet jako na pouhou zástěrku skutečného záměru – poskytování úvěrů společnosti, v níž měla záložna 100 % obchodní podíl. Zjištěné skutečnosti tak jednoznačně svědčí o tom, že obvinění jako členové statutárního orgánu družstevní záložny nakládali s majetkem družstevní záložny v rozporu s citovanou povinností obecně stanovenou v zákoně o spořitelních a úvěrních družstvech a rovněž v rozporu s povinností členů představenstva družstevní záložny postupovat s odbornou péčí stanovenou v obchodním zákoníku. Vzhledem k tomu, že v důsledku majetkových dispozic vůči Náchodské obslužní společnosti, s. r. o., došlo k úbytku majetku Náchodské družstevní záložny, a to nejméně o částku převyšující 7 milionů korun, nemá Nejvyšší soud jakékoli pochybnosti o příčinné souvislosti, mezi jednáním obviněných a vznikem škody. Veškeré zjištěné okolnosti jednoznačně nasvědčují tomu, že k úbytku v majetkové sféře družstevní záložny by nedošlo, pokud by oba obvinění neporušili své povinnosti spravovat její majetek s odbornou péčí, a to minimálně právě ve vztahu k předmětné smlouvě o zprostředkování koupě nemovitostí.

Výtky proti způsobu hodnocení důkazů, především ve věci vypracovaných znaleckých posudků, nespadají pod deklarovaný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec dovolání však Nejvyšší soud konstatuje, že poměrně podrobně se jednotlivými závěry znalců zabýval soud prvního stupně. Jestliže krajský soud učinil svá skutková zjištění především na podkladě posudku Vysoké školy ekonomické v Praze, Národohospodářské fakulty, jehož zpracovatele vyslechl ve veřejném zasedání, nelze takovému postupu ničeho vytknout, snad jen poměrně stručné odůvodnění. Věcnou nesprávnost však dovolací soud neshledal.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud posoudil tu část dovolacích námitek, jež naplnily deklarovaný důvod dovolání nesprávného právního posouzení skutku, jako nedůvodnou. Ostatními námitkami uplatněnými obviněnými v dovoláních se Nejvyšší soud nemohl zabývat, neboť neodpovídaly zákonnému vymezení důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Co se týče důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho první alternativě, nebyly dány zákonné předpoklady pro jeho uplatnění. V nově provedeném odvolacím řízení krajský soud správně posoudil skutková zjištění týkající se skutku původně popsaného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně tak, že obvinění Ing. M. B. a Ing. M. V. naplnili všechny zákonné znaky trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, 3 tr. zák., jak jsou popsány ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu druhého stupně. Napadené rozhodnutí tak nebylo zatíženo vadami v hmotně právním posouzení skutku. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obou obviněných jako zjevně neopodstatněná podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. května 2010

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru