Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 535/2019Usnesení NS ze dne 29.05.2019

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.535.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 265i odst. 1 písm. b) tr. ř.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 535/2019-563

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 5. 2019 o dovolání, které podala obviněná S. J., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočky v Táboře ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 14 To 267/2018, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Táboře pod sp. zn. 6 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné S. J. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu Táboře ze dne 27. 7. 2018, sp. zn. 6 T 7/2018, byla obviněná S. J. uznána vinnou pokusem přečinu poškození věřitele podle § 21 odst. 1, § 222 odst. 1, písm. a), odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za něž jí byl podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Podle § 67 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku byl obviněné dále uložen peněžitý trest ve výměře 365 denních sazeb po 250 Kč, tedy v celkové výši 91 250 Kč. Podle § 68 odst. 5 tr. zákoníku bylo obviněné povoleno uhradit uložený peněžitý trest ve splátkách po 7 605 Kč měsíčně, a to vždy k 15. dni v daném měsíci pod ztrátou výhody splátek peněžitého trestu, pokud by obviněná nezaplatila splátku včas. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku jí byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 12 měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byla poškozená obchodní společnost Solventní obchodní společnost - S.O.S., spol. s r. o., IČ: 25415964, se sídlem Palackého náměstí 183, Nový Bor (dále ve zkratce jen „S.O.S.“), odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Uvedeného trestného činu se podle tohoto rozsudku obviněná S. J. dopustila (zjednodušeně uvedeno) tím, že dne 27. 12. 2012 v Táboře podala jako původní vlastník a převodce návrh na povolení vkladu vlastnického práva k nemovitostem uvedeným ve výroku rozhodnutí, zapsaných tehdy na LV č. XY pro k. ú. XY, obec XY, okr. XY, v celkové hodnotě 1 500 000 Kč, ve prospěch jejího nezletilého syna AAAAA jako obdarovaného na základě darovací smlouvy ze dne 14. 11. 2012, kterou za nezletilého schválil Obvodní soud pro Prahu 9 svým rozhodnutím sp. zn. 11 P 43/2012. Obviněná takto jednala i přesto, že si byla vědoma, že má neuhrazený splatný závazek vyplývající z její pozice ručitele ze směnky vlastní na řad vystavené dne 5. 11. 2010 v XY L. J. pro R. I., který rubopisem převedl směnku na dalšího věřitele, a to obchodní společnost S.O.S., v jejíž prospěch Městský soud v Praze vydal dne 5. 10. 2012 pod sp. zn. 53 Cm 539/2012 směnečný platební rozkaz, jímž byla obviněné společně s L. J. uložena povinnost uhradit věřiteli směnečnou částku 3 800 000 Kč s příslušenstvím. Tento směnečný platební rozkaz byl obviněné doručen dne 10. 10. 2012. Obviněná přitom věděla, že k uhrazení uvedené částky nemá ani ona a ani spoludlužník L. J. žádný jiný hodnotný, nezatížený majetek, ani dostatečné příjmy k úhradě dluhu, který zůstal doposud neuhrazen. V důsledku tohoto jednání hrozil vznik škody ve výši nejméně 1 500 000 Kč, tato škoda však nevznikla, protože obviněná posléze na výzvu katastrálního úřadu vzala svůj návrh na povolení vkladu zpět.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře usnesením ze dne 6. 2. 2019, sp. zn. 14 To 267/2018, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o peněžitém trestu, povolení jeho splátek a náhradním trestu odnětí svobody.

II. Dovolání obviněné

4. Obviněná S. J. podala proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněná konkrétně namítla, že odvolací soud rozhodl o její vině, ač v rozsudku soudu prvního stupně nebyl žádným způsobem objasněn úmysl obviněné. Stejně tak podle obviněné nebyla objasněna skutečnost, že držela originál předmětné směnky z toho důvodu, že dluh byl již uhrazen. Obviněná připomněla, že její obhajoba je od počátku trestního řízení postavena na tom, že dlužnou částku s bývalým manželem uhradili a že žádný závazek obviněné vůči poškozené obchodní společnosti S.O.S. v době vydání směnečného platebního rozkazu neexistoval. Pokud byl závazek uhrazen již v červnu 2011, je zároveň vyloučeno, že by se mohla dopustit poškození věřitele. Poškozená obchodní společnost S.O.S. nikdy nepředložila originál směnky, který drží obviněná, již ani nenapadlo, že by tato skutečnost mohla být zpochybňována, když jej předložila policejnímu orgánu (zpochybnění se dozvěděla až z rozsudku soudu prvního stupně). Navrhla tento originál předložit odvolacímu soudu v odročeném veřejném zasedání, čemuž tento soud nevyhověl a chybu předcházejícího řízení tak nenapravil. Obviněná také namítla, že se nikdy nezavázala k dlužné částce 3 800 000 Kč, za jednání svého bývalého manžela nemůže. Na podporu své obhajoby uvedla, že úhradu dluhu dokládá vedle držení originálu blankosměnky též výpis z účtu. Dále setrvala na své verzi, že směnky se k jednomu závazku podepisovaly ve dvojím vyhotovení. Těmito okolnostmi se podle obviněné soud druhého stupně nezabýval. Dále uvedla, že obhajoba od počátku zpochybňuje platnost uvedeného závazku. Za této situace ani nelze zjistit úmysl obviněné. Důvodem trestního řízení je podle obviněné účelově vedené civilní řízení, jehož předmětem bylo vrácení daru. Na závěr uvedla, že je zde absence jasných a konkrétních skutkových zjištění ohledně držení originálu blankosměnky a zaplacení závazku, což má způsobovat závažnou vadu při posouzení skutku, která by měla být odstraňována v dovolacím řízení. Nelze tak podle obviněné „bez důvodných pochybností skutkový stav uzavřít, že se skutek tak, jak je popsán v obžalobě, skutečně stal“. V souladu se zásadou presumpce neviny tedy mělo být rozhodnuto v její prospěch. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu, případně i soudu prvního stupně, a přikázal jim věc k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

6. Dovolání obviněné bylo zasláno k vyjádření nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Ten v něm uvedl, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze úspěšně domáhat revize skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů ani přezkoumávat správnost jimi provedeného dokazování. Obviněná nastíněnými výtkami mířila do oblasti dokazování a skutkových zjištění, jež podle jejího názoru trpěly vadami, a nebylo možné na jejich základě bez důvodných pochybností učinit závěr o tom, že se dopustila trestné činnosti, resp. v konečném důsledku prosazovala svůj názor, že se činu vůbec nedopustila a neměla zlý úmysl, zejména proto, že podle její verze skutkového děje došlo k úhradě dluhu. Tyto námitky však nelze pod uplatněný důvod podřadit. Nedošlo ani k tzv. extrémnímu rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, neboť skutkové závěry mají oporu v provedených důkazech, zejména výpovědích svědků (R. I. a P. L.) a především i v objektivních listinných důkazech. V tomto směru státní zástupce odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na jeho str. 4 - 8) a na odůvodnění usnesení soudu odvolacího (na str. 5 - 6), kde soudy nižších stupňů jednoznačně dospěly k závěru, že vina obviněné byla dostatečně prokázána. Také důkazy byly hodnoceny precizně, v souladu se zásadami formální logiky a učiněná skutková zjištění v nich mají oporu. Nebyla dána ani vada opomenutých důkazů, jak naznačila ve svém dovolání obviněná. Státní zástupce v tomto směru odkázal na bod 3. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a na bod 19. odůvodnění odvolacího soudu, ze kterých vyplývá, že soudy důkazní návrhy nepřehlédly, naopak vysvětlily, proč neprovedené důkazy označily za nadbytečné. Konstatoval, že obviněná v podstatě opakovala námitky, které uplatnila již v předchozích fázích trestního řízení, se kterými se soudy nižších stupňů řádně vypořádaly, přičemž je označily za nedůvodné. Tyto námitky označil státní zástupce za neopodstatněné a nelze je podřadit ani pod zvolený, ani pod žádný jiný dovolací důvod. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Současně vyslovil souhlas, aby Nejvyšší soud i pro případ jiného rozhodnutí tak učinil v neveřejném zasedání. Opis vyjádření byl zaslán k možné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

7. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

8. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly. Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

9. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K námitkám neodpovídajícím dovolacím důvodům

10. Obviněná S. J. sice formálně opřela své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, ve skutečnosti ale nerozporovala vadné hmotněprávní posouzení skutku zjištěného soudy nižších stupňů. Obviněná totiž prakticky výlučně svým dovoláním brojila proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů, jimž vytkla, že se nezabývaly tím, že dluh v době převodu nemovitostí byl již uhrazen, resp. že dospěly k opačnému závěru, stejně tak se podle obviněné nezabývaly tím, že ona je držitelem originálu blankosměnky. To ovšem nejsou výhrady chybného právního posouzení, ale výlučně námitky proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů a proti jimi zjištěnému skutkovému stavu. S tím obviněná spojila též jedinou svou námitku, o níž by snad bylo možno uvažovat jako o námitce chybného právního posouzení, a sice nijak blíže nerozvedenou námitku absence úmyslu jako obligatorního znaku subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku, avšak i tato výhrada byla vázána na odlišný skutkový děj.

11. Obviněná tak ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišné interpretace provedených důkazů, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolávala se tak případné aplikace hmotného práva na jí prezentovanou verzi skutkového děje (že dluh uhradila), ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněné a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). K tomu lze odkázat zejména body 16. a následující odůvodnění usnesení soudu druhého stupně, který se k obhajobě obviněné o existenci druhého vyhotovení směnky, jakož i o tvrzené úhradě dluhu, zevrubně vyjádřil zejména v bodě 19. odůvodnění svého usnesení.

12. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

13. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

14. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněné (v zásadě jen velmi obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, jak uvádí obviněná, naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněné, která se snažila převodem vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch jejího nezletilého syna částečně zmařit uspokojení svého věřitele (viz body 24. až 28. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně správně vycházel z výpovědi obviněné v přípravném řízení, z výpovědi svědků (L. J., R. I. a P. L.), ale především též z listinných důkazů (viz bod 2. odůvodnění jeho rozsudku), které logicky hodnotil nejen jednotlivě, ale též v jejich vzájemných souvislostech, což přesvědčivě vyložil i v odůvodnění svého rozsudku, rozhodně se nedopustil deformace důkazů, vysvětlil, ze kterých důkazů vycházel a proč. Důvodně proto dospěl k závěru, že jednání obviněné zjevně směřovalo k tomu, aby ze svého majetku vyvedla nemovitosti uvedené ve výroku rozsudku, což se zažalovaným jednáním sice nepovedlo, ale nakonec v této snaze vlastně byla úspěšná, byť k tomu zvolila jiné prostředky. Obviněná tímto způsobem jednala až poté, co jí byl doručen směnečný platební rozkaz vydaný Městským soudem v Praze dne 5. 10. 2012 pod sp. zn. 53 Cm 539/2012, jímž byla obviněné a jejímu bývalému manželovi L. J. uložena povinnost uhradit věřiteli obchodní společnosti S.O.S. částku 3 800 000 Kč s příslušenstvím. Jejím jednáním tak podle důvodných závěrů soudů nižších stupňů hrozil vznik škody ve výši nejméně 1 500 000 Kč.

15. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněné, a to ani porušení zásady presumpce neviny, jak obviněná též uplatňovala. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.

V. Závěrečné shrnutí

16. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti dovolací námitky obviněné údajného nesprávného právního posouzení skutku nebo jiné nesprávného hmotněprávního posouzení neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním.

17. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 5. 2019

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru