Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 522/2004Usnesení NS ze dne 12.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.522.2004.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 522/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2004 o dovolání, které podal obviněný R. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 9 To 683/2003, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 1 T 31/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný R. K. byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 15. 10. 2003, sp. zn. 1 T 31/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 9 To 683/2003, uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem I./1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, a dále trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák., kterého se dopustil skutkem popsaným pod bodem I./2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Tyto trestné činy tedy spáchal obviněný tím, že:

I. v P. v R. ul. č. 90 v bytě své matky J. K. vždy po J. K. pod pohrůžkou zastřelením chtěl, aby vzala zpět souhlas s jeho trestním stíháním pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., který učinila na Policii České republiky, Obvodním oddělení P., dne 11. 1. 2003 a na jehož podkladě bylo dne 16. 1. 2003 policejním orgánem Městského ředitelství Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování v P. pod ČTS: MRPM-129/OOK/2003/V usnesením podle § 160 odst. 1 tr. řádu zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1, 2 tr. zák., a to

1. nejprve dne 18. 1. 2003 kolem 15.00 hod., kdy jmenovaná z obavy o svůj život byt téhož dne opustila,

2. posléze dne 26. 1. 2003 kolem 14.00 hod. poté, co se jmenovaná vrátila do uvedeného bytu se svým přítelem J. B., když při uvedeném jednání měl obviněný v ruce pistoli černé barvy, s níž mával před sebou, načež oba z obavy o svůj život byt opustili.

Dále byl obviněný R. K. uznán vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. a dvěma trestnými činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustil jednáním popsaným pod body II./1., 2. a 3. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň?město.

Za to byl obviněný R. K. odsouzen podle § 235 odst. 2 a § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a dále mu byl podle § 55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni byl vydán z podnětu odvolání obviněného R. K. podaného proti rozsudku soudu prvního stupně. Z podnětu tohoto odvolání odvolací soud napadené rozhodnutí podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o trestu odnětí svobody a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému doručen dne 20. 2. 2004, jeho obhájcům dne 19. 2. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 18. 2. 2004.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podal obviněný R. K. prostřednictvím svého obhájce dne 19. 3. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ačkoli obviněný konkrétně neuvádí, proti které části rozsudku soudu druhého stupně své dovolání směřuje, z jeho obsahu je zřejmé, že napadá výrok o vině vyslovený soudem prvního stupně a potvrzený tímto rozsudkem odvolacího soudu, a to výrok o vině pod body I./1. a 2., kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák.

Podle názoru obviněného napadené rozhodnutí postrádá hodnocení skutkového stavu v širších souvislostech. Domnívá se, že soud vycházel z výpovědí svědků, které vyhodnotil jako věrohodné, ačkoli jedním z nich byla matka obviněného, která se v době spáchání posuzovaného jednání nacházela v péči lékaře - psychiatra a navíc svoji výpověď změnila ve prospěch obviněného. Mimo ní se jednalo o svědka, jenž žil s matkou obviněného ve společné domácnosti a byl proti obviněnému nepřátelsky orientován. Jak dále obviněný tvrdí, soud odmítl jeho návrhy na doplnění dokazování zjištěním psychického stavu jeho matky a obstaráním materiálů k osobě druhého zmíněného svědka. Podle přesvědčení obviněného soud pouze hypoteticky dovodil, že při konfliktu použil blíže neidentifikovatelný předmět a že se jednalo o zbraň. To obviněný považuje za naprosto nepodložený závěr, který zpochybňuje právní posouzení skutku.

Obviněný R. K. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni a aby mu z důvodu doplnění dokazování podle § 265l odst. 1 tr. řádu věc přikázal v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného R. K. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněný argumentuje důvody, které již uplatnil v rámci dřívější obhajoby, resp. v odvolání, a s nimiž se soudy činné dříve ve věci vypořádaly. Obviněný navíc své námitky opírá výlučně o odlišný výklad důkazní situace, které proto stojí mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Citované ustanovení podle státního zástupce připouští možnost namítat nesprávné právní posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem, nepřipouští však možnost zpochybňovat správnost samotných skutkových zjištění, hodnocení důkazů, správnost postupu při provádění důkazů, úplnost dokazování apod. Námitky tvrzené obviněným proto státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství považuje za nezpůsobilé naplnit uplatněný dovolací důvod, tudíž navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného R. K. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě je napadeným rozhodnutím rozsudek Krajského soudu v Plzni jako odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí o vině obviněného R. K. učiněné rozsudkem soudu prvního stupně a jímž mu byl uložen trest [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu]. Proti takovému druhu rozhodnutí je dovolání obecně přípustné. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. V. V., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Okresního soudu Plzeň-město dne 19. 3. 2004, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný R. K. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy na to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný v rámci svých námitek především uvádí, že soudy činné dříve ve věci podle jeho názoru nesprávně hodnotily důkazy, zejména svědeckou výpověď jeho matky a jejího přítele, neprovedly důkazy další, které byly obhajobou navrhovány, případně obviněný považuje skutkové závěry soudů obou stupňů za nepodložené, resp. toliko hypoteticky dovozené. Existenci uplatněného dovolacího důvodu tak obviněný R. K. shledává především v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy vycházely, případně v hodnocení důkazů, které byly provedeny, a v neúplnosti dokazování. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, konkrétně pod body I./1. a 2. jeho výroku o vině, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný R. K., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný R. K. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z odlišné verze skutkového stavu či z neúplnosti dokazování, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného R. K. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je popsáno pod body I./1. a 2. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i soud odvolací. Takto popsanému skutkovému stavu pak odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení skutků jako trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. e) tr. zák. a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. c), e) tr. zák.

Shora zmíněnými dovolacími námitkami tedy obviněný R. K. ve skutečnosti nevytýká nesprávné právní posouzení skutku ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení, proto jím uváděný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu není dán. Obviněný totiž v podstatě nezpochybnil právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí, ale své výhrady v dovolání zaměřil výlučně proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, která se stala podkladem pro příslušné právní posouzení skutku, a proti postupu soudů při dokazování a hodnocení důkazů. Samotná skutková zjištění ani hodnocení důkazů, přestože mohou mít vliv na právní posouzení skutku nebo na jiné hmotně právní posouzení, ovšem Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat, jak bylo výše zdůrazněno.

Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že obviněný R. K. i přes svůj odkaz na konkrétní zákonné ustanovení podal dovolání z jiného důvodu, než jaký činí dovolání přípustným. Proto dovolací soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, aniž věcně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího, dovolání obviněného odmítl a mohl tak rozhodnout podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. května 2004

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru