Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 52/2021Usnesení NS ze dne 27.01.2021

HeslaNedovolená výroba a jiné nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy
Neoprávněné podnikání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:5.TDO.52.2021.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 283 odst. 1,3 písm. c) tr. zákoníku

§ 251 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 52/2021-11678

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 1. 2021 o dovolání, které podal obviněný A. S., nar. XY, trvale bytem XY, přechodně bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 102/2017, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 49 T 4/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného A. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 7. 2017, sp. zn. 49 T 4/2012, byl obviněný A. S. byl uznán vinným pod bodem 3) výroku rozsudku zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), a pod bodem 4) výroku o vině přečinem neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen nepodmíněný úhrnný trest odnětí svobody v trvání 11 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu 7 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč, vyměřený ve 400 denních sazbách po 5 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 roku. Podle § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku (ve znění do 31. 5. 2015) mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí specifikovaných ve výroku rozsudku, a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku mu byly též zabrány věci specifikované ve výroku rozhodnutí. Tímto rozsudkem byl pod body 1) a 2) odsouzen i obviněný V. H.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání obvinění A. S. a V. H. i státní zástupkyně. Vrchní soud v Olomouci o nich rozhodl rozsudkem ze dne 12. 9. 2018, sp. zn. 5 To 102/2017, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu z podnětu odvolání státní zástupkyně a obou obviněných napadený rozsudek částečně zrušil, v případě obviněného A. S. ve výroku o vině v bodě 3), ve výroku o trestech a výroku o zabrání věci. Odvolací soud zároveň sám ohledně tohoto skutku původně popsaného pod bodem 3) podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že obviněného A. S. uznal vinným zvlášť závažným zločinem nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku a za uvedený trestný čin, jakož i přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 4) nezměněn, mu uložil podle § 283 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 9 let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání lékaře na dobu 7 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku mu byl uložen také peněžitý trest v celkové výši 2 000 000 Kč, vyměřený ve 400 denních sazbách po 5 000 Kč. Pro případ, že by nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 1 rok. Podle § 70 odst. 1 písm. a) a b) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty, a to věcí vypočtených ve výroku rozsudku, a podle § 101 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku byly zabrány věci specifikované ve výroku rozhodnutí.

3. Uvedených trestných činů, pro něž byl obviněný uznán vinným, se podle rozsudků soudů nižších stupňů dopustil (zjednodušeně uvedeno) následovně. Trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy [původní bod 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, ve znění rozsudku odvolacího soudu] byl spatřován v tom, že obviněný A. S. v přesně nezjištěném období, nejméně od konce roku 2008 do 21. 3. 2011, na různých místech uvedených ve výroku rozsudku v XY a XY, na základě předchozí e-mailové objednávky obviněného V. H. mu nejméně ve 41 případech neoprávněně dodával léky specifikované ve výroku rozsudku (minimálně celkem 5 364 balení 18 druhů léků), které sám nakoupil v lékárně, ač věděl, že budou použity k neoprávněnému prodeji mnoha dalším osobám a že obsahují omamné a psychotropní látky. Jednal tak v rozporu s § 5 odst. 2 písm. c), d) zákona č. 167/1998 Sb., o návykových látkách a změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZNL“).

4. Trestný čin neoprávněného podnikání [bod 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal rozsudkem odvolacího soudu nedotčen] byl spatřován v tom, že obviněný A. S. v přesně nezjištěném období, nejméně od konce roku 2008 do 21. 3. 2011, na různých místech uvedených ve výroku rozsudku v XY a XY, v rozporu s § 5 odst. 8 písm. a), § 8 odst. 1 a § 82 odst. 1, 2 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce též jen „ZL“), se ziskem prodal nejméně ve 41 případech obviněnému V. H. nejméně 51 druhů léků o celkovém počtu nejméně 1223 balení, jejichž výdej byl vázán na lékařský předpis, zejména léky Tramal, Tramabene, Tramadol, Furon, Heminevrin, Prothazin, Apaurin, Trittico, Furorese, Xenical, Roaccutan, Skinoren krém, Euthyrox, a další, které na základě předchozích e-mailových objednávek obviněného V. H. za nižší cenu nakupoval zejména v lékárně Dr. Max v XY.

II. Dovolání obviněného A. S.

5. Obviněný podal proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci prostřednictvím svého obhájce z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a k) tr. řádu dovolání, které ještě později doplnil.

6. Obviněný po rekapitulaci dosavadního průběhu řízení vyslovil názor, že rozsudky soudů nižších stupňů jsou nesprávné, spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které se týká zejména posouzení protiprávnosti jeho jednání, čímž došlo k naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V napadeném rozsudku odvolacího soudu navíc podle obviněného chybí výrok o tom, jakým způsobem odvolací soud rozhodl o jeho odvolání proti výroku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, čímž byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu.

7. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný namítl, že vymezení skutků, jimiž byl uznán vinným, odporuje zákonu. Při utváření skutkových zjištění měly soudy nižších stupňů podle jeho názoru porušit jeho právo na spravedlivý proces, princip presumpce neviny a z něj plynoucí postulát in dubio pro reo, rozhodnutí také podle něj nejsou přesvědčivě a srozumitelně odůvodněna. Dále formuloval nároky na vymezení skutků, které podle něj vyplývají z trestního řádu, skutek musí podle něj být vymezen totožně se skutkem popsaným v obžalobě, musí z něj vyplývat naplnění všech znaků daného trestného činu, a to stručně a výstižně. Podle skutkových zjištění vyplývajících z popisu skutku původně vedeného pod bodem 3) výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně měl dodávat léčiva pouze spoluobviněnému V. H., který však měl nabízet a prodávat léčiva od více dodavatelů. Z toho obviněný dovodil, že by bylo nelogické, aby mu bylo kladeno za vinu dodání většího počtu léků, než kolik měl následně spoluobviněný V. H. prodávat. Dále obviněný zpochybnil dílčí pasáže výroku o vině na základě porovnání jednotlivých počtů léků dodávaných obviněným A. S. a nabízených spoluobviněným V. H. Namítl, že došlo k porušení principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, pokud již obviněnému V. H. byl kladen za vinu pouze takový rozsah činnosti, který se povedlo zdokumentovat, zatímco v jeho případě soudy nižších stupňů vycházely v jeho neprospěch ze zajištěných objednávek a vyúčtování, aniž by bylo zjištěno, zda léky byly skutečně dodány. Tento postup podle jeho názoru odporuje zásadám trestního řízení, neboť u obviněného V. H. se princip in dubio pro reo uplatnil, zatímco u něj nikoli. I kdyby se však takové skutkové závěry jevily správnými, bylo by namístě ohledně té části obviněným A. S. dodaných léků obviněnému V. H., které tento spoluobviněný ještě nestihl distribuovat, posoudit u obviněného A. S. jako nedokonaný trestný čin ve stadiu přípravy, v případě obviněného V. H. by se zase mělo jednat o pokus trestného činu.

8. K bodu 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně obviněný A. S. uvedl, že popis skutku nevyjadřuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, pro který byl odsouzen, konkrétně pak chybí vyjádření znaku „většího rozsahu“. Skutková věta obsahovala jeho „údajný zisk“ bez jakéhokoliv finančního vymezení a prodej léků ve 41 případech jedné osobě, čímž nebyl tento znak dostatečně vymezen.

9. Dále pod bodem C) svého dovolání obviněný A. S. vznášel námitky ke skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný zopakoval svou předchozí obhajobu, že veškeré obchody s léky prováděl již zemřelý P. Š., k tomu poukázal na konkrétní důkazy, které tuto verzi mají prokazovat. Zejména obviněný poukázal na místopřísežná prohlášení P. Š. stvrzená jeho vlastním podpisem, v nichž se P. Š. plně doznával ke spáchání protiprávního jednání s odůvodněním, proč tak učinil. Tato prohlášení podle obviněného dokazují, že obviněnému V. H. léky dodával již zemřelý P. Š., zatímco obviněný se žádného protiprávního jednání nedopouštěl. Nemohl tak spáchat ani trestný čin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. řádu. Obviněný dále soudům nižších stupňů vytkl nedůslednost při hodnocení výpovědi obviněného V. H., kterou soudy nižších stupňů považovaly za dílem usvědčující a dílem nikoliv, neboť takové hodnocení je podle jeho názoru v jednoznačném rozporu se zásadami vyjádřenými v § 125 tr. řádu.

10. Obviněný pak uzavřel, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, principu presumpce neviny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo, rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo vadami, neboť ohledně zbylé části podaného odvolání ohledně výroku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud nerozhodl, výrok jeho rozsudku je tak neúplný, zároveň je napadený rozsudek v mnoha částech neodůvodněný a nepřezkoumatelný. Obviněný proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.

11. V doplnění svého dovolání ze dne 21. 2. 2019 obviněný A. S. setrval na svém dovolání a konstatoval, že je přesvědčen, že rozhodnutí soudů nižších stupňů jsou zatížena vadami, které specifikoval. Citoval jednotlivé pasáže odůvodnění napadeného rozsudku, s nimiž polemizoval. Zopakoval, že nikdy nikomu nenabízel léky, závěr soudů, že by obviněnému V. H. nabízel a prodával léky, považoval za nesprávný. Jeho odsouzení je založeno na nepřímých důkazech, důkazům svědčícím v jeho prospěch se soudy nižších stupňů nezabývaly a nevypořádaly se s nimi.

III. Vyjádření k dovolání obviněného

12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce uvedl, že námitky obviněného uplatněným dovolacím důvodům v podstatné části neodpovídají, neboť soudy nižších stupňů řádně zjistily skutkový stav a provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech. Státní zástupce neshledal ani tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními.

13. K dovolání obviněného státní zástupce uvedl, že obviněný zřejmě nepochopil princip rozhodování odvolacího soudu v trestním řízení, pokud namítl existenci neúplného výroku ohledně jeho námitek uplatněných pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž pominul, že jeho odvolání tvořilo nedělitelný celek. Tuto námitku odmítl jako neopodstatněnou, neboť v jeho případě odvolací soud přistoupil ke zrušení výroku o vině pod bodem 3) rozsudku soudu prvního stupně a v návaznosti na to i o výroku o trestech a výroku o zabrání věci. Postup odvolacího soudu byl správný, v napadeném rozhodnutí žádný obligatorní výrok nechyběl, ani nebyl neúplný.

14. Státní zástupce nesouhlasil ani s dalšími výhradami obviněného vůči rozsudkům soudů nižších stupňů. Obviněný zpochybňoval především závěr o prodeji většího počtu druhů i kusů léčiv obviněnému V. H., než jaký tento obviněný následně prodal. V tomto směru však podle státního zástupce dovolání obviněného A. S. nebylo důvodné a užitá argumentace neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť základem této námitky byl nesouhlas se skutkovými zjištěními soudů, navíc se odvolací soud touto námitkou dostatečně zabýval ve svém rozhodnutí (bod 65.). Státní zástupce také odmítl námitku existence tzv. extrémního rozporu, který obviněný spatřoval v odlišném okruhu důkazních prostředků použitých ve vztahu k němu oproti těm, které byly použity ve vztahu k již odsouzenému V. H. V této souvislosti zdůraznil, že mezi oběma obviněnými existoval běžný dodavatelsko-odběratelský vztah a bylo logické, že k prokázání jejich trestné činnosti sloužil odlišný okruh důkazních prostředků, což nelze považovat za jakkoliv v rozpor se zásadou in dubio pro reo, jak namítl obviněný ve svém dovolání.

15. Za právní námitku obsahově odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považoval státní zástupce výhrady obviněného proti výroku pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně, který zůstal napadeným rozsudkem odvolacího soudu nedotčen, pokud jimi obviněný zpochybnil naplnění znaků skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku státní zástupce odmítl jako zjevně neopodstatněnou, neboť bylo patrné, že činnost obviněného probíhala po dobu několika let a většímu rozsahu odpovídal i objem dodaných léčiv. Připustil jistou úspornost popisu skutku, který přesto plně odpovídal všem znakům uvedeného trestného činu, ve skutkové větě byla náležitě vyjádřena rovněž neoprávněnost činnosti obviněného vyplývající z rozporu s konkrétní právní úpravou zákona o léčivech. V popisu skutku bylo také výslovně vyjádřeno, že obviněný svému odběrateli spoluobviněnému V. H. prodával léčivé přípravky za cenu vyšší, než za jakou je získával, počínal si tedy podnikatelsky, čímž je zároveň vyjádřen znak dosahování zisku ve smyslu § 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (nyní je tato právní úprava obsažena v § 420 až 422 obč. zákoníku). Státní zástupce také konstatoval, že šlo o opakovanou námitku, kterou se již soudy nižších stupňů zabývaly v odůvodnění svých rozhodnutí.

16. Státní zástupce odmítl také námitky obviněným uvedené v dovolání pod bodem C), které byly ryze skutkového charakteru. Ani v tomto směru jeho dovolání není důvodné, především ale užitá argumentace neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný totiž setrval na své obhajovací verzi, podle níž obviněnému V. H. dodával léky již zemřelý P. Š. a nikoli obviněný A. S. Soudy nižších stupňů však této obhajobě obviněného neuvěřily a označily ji za spolehlivě vyvrácenou celou řadou důkazů, které vyhodnotily nejen jednotlivě, ale především ve vzájemných souvislostech. Vzaly v úvahu i obviněným zdůrazňovaná „místopřísežná prohlášení P. Š.“, která však v kontextu s ostatními provedenými důkazy považovaly za obsahově nevěrohodná a nebylo ani rozhodné, jakým konkrétním způsobem uvedené listiny vznikly, případně jak se dostaly do dispozice obviněného A. S. Státní zástupce označil závěr soudů, že to byl právě obviněný, kdo byl hlavní postavou takto fungujícího nelegálního obchodu s léčivy, za správný. Státní zástupce dále odmítl námitky obviněného týkající se hodnocení provedených důkazů, zejména selektivního hodnocení výpovědi již odsouzeného V. H., neboť soud ji vzal za základ pro svá skutková zjištění v tom rozsahu, v jakém tato výpověď korespondovala s ostatními důkazy.

17. Námitky obviněného A. S. uvedené v doplnění dovolání ze dne 21. 2. 2019 podle státního zástupce neodpovídaly žádnému z deklarovaných dovolacích důvodů a vzhledem k jejich formulaci pochyboval i o jejich přípustnosti, neboť představovaly zjevnou polemiku s dílčími a z kontextu vytrženými pasážemi odůvodnění napadeného rozsudku. Nad tento rámec uvedl, že šlo o opakované námitky, s nimiž se soudy nižších stupňů náležitě vypořádaly. Prostý nesouhlas obviněného s takovým odůvodněním neznamená naplnění dovolacího důvodu.

18. Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání A. S. podle § 265i odst. 1 písm. e) jako zjevně neopodstatněné. Zároveň vyslovil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

19. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k případné replice obviněnému, který se však k němu do konání neveřejného jednání nevyjádřil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

22. Obviněný A. S. uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. k) a g) tr. řádu.

23. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

24. Z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu lze podat dovolání, jestliže v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Tento dovolací důvod spočívá ve dvou alternativách. Buď nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou nebo určitý výrok sice v napadeném rozhodnutí učiněn byl, ale není úplný.

b) Námitky nepřípustné a neodpovídající žádnému dovolacímu důvodu

25. Obviněný A. S. svým dovoláním napadl rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, soud prvního stupně podle jeho názoru provedené důkazy buď vůbec nehodnotil, nebo je hodnotily chybně (především výpověď V. H. a „místopřísežná prohlášení“ P. Š.), čím porušil zásadu volného hodnocení důkazů. Navíc zjištěný skutkový stav je podle obviněného neúplný, v některých ohledech nelogický (jiný rozsah spáchání činu u obviněných A. S. a V. H.), odůvodnění rozhodnutí nepřesvědčivá a nepřezkoumatelná.

26. Obviněný navíc také ve značné míře znovu ve svém dovolání uváděl argumenty, které uplatnil již v předchozích stadiích trestního řízení a které byly součástí jeho obhajoby v hlavním líčení i základem jeho odvolací argumentace v odvolání podaném proti rozsudku soudu prvního stupně, zabýval se tak jimi již soud prvního stupně, znovu je posoudil i odvolací soud, který se s touto obhajobou též náležitě vypořádal (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zejména na jeho str. 188 až 224 a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu na str. 30 až 45). Obviněný přitom ve svém dovolání téměř výlučně (až na níže zmíněnou výjimku) zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů a jejich procesní postup, jakým k těmto skutkovým zjištěním dospěly. Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

27. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. V naznačeném směru je třeba také připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

29. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu, jak obviněný také namítal. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže.

30. Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce nevinny a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. Nejvyšší soud k tomu podotýká, že jde o zásadu procesní, nikoli zásadu trestního práva hmotného, a již proto nenaplňuje důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který slouží výlučně k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotněprávním posouzení, tedy k nápravě vad nesprávného užití práva hmotného.

31. Základní obranou obviněného A. S. po celou dobu trestního řízení byla námitka, že on se ničeho protiprávního nedopustil, že s léky neobchodoval on, ale již zemřelý P. Š., který též svým podpisem stvrdil „místopřísežné prohlášení“. Touto obranou obviněného se velmi zevrubně soudy nižších stupňů zabývaly, zcela důvodně na základě důkazů vyplývajících z celé řady provedených důkazních prostředků ji považovaly za vyvrácenou. Nejvyšší soud v tomto ohledu proti argumentaci užité soudy nižších stupňů nemá výhrad, považuje ji za logickou a přesvědčivou, může proto na ni beze zbytku odkázat (viz str. 182-215 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, především jeho str. 188 a násl., a dále též str. 26 až 39 odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, který v podstatných bodech se závěry soudu prvního stupně vyslovil souhlas – viz zejména bod 63.). Soudy nižších stupňů měly k dispozici velké množství listinných důkazů, zejména šlo o „dodací listy“ mezi oběma obviněnými, jejich e-mailovou komunikaci s objednávkami, reklamacemi apod., množství informací bylo získáno ze záznamů o telekomunikačním provozu, bylo prováděno sledování osob a věcí, při finální realizaci úkonů prováděných v rámci prověřování trestné činnosti obviněného byly provedeny prohlídky domovní i jiných prostor, zejména jeho osobního motorového vozidla, vyzvedávání léků objednaných obviněným V. H. v lékárně obviněným A. S. (a nikoli P. Š.) potvrzovala též celá řada svědků z řad zaměstnanců lékárny Dr. Max, takto by bylo možno jen ve výčtu usvědčujících důkazů pokračovat. Rozhodně to tedy není tak, že by soudy nižších stupňů zcela svévolně pominuly ona „místopřísežná prohlášení“ a verzi uplatněnou obviněným A. S. a bezdůvodně následovaly usvědčující verzi spoluobviněného V. H., naopak se soudy nižších stupňů celým případem velmi zevrubně zabývaly, vyhodnotily velké množství důkazů, které měly k dispozici, tyto důkazy přitom hodnotily nejen jednotlivě, jako to činil obviněný ve svém dovolání, ale i ve vzájemných souvislostech, dávaly je do logických spojitostí, na jejich základě si pak mohly utvořit plastický obraz o celkové činnosti obou obviněných. V tomto směru tak Nejvyšší soud může se soudy nižších stupňů vyslovit souhlas, žádný rozpor, natožpak extrémní, mezi hodnocenými důkazy a na jejich základě utvořenými skutkovými zjištěními Nejvyšší soud neshledal.

32. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídá ani námitka obviněného o chybném popisu skutku, stejně tak uvedenému dovolacímu důvodu ani žádnému jinému neodpovídá námitka, že mu byl kladen za vinu prodej většího počtu druhů léčiv, jakož i jejich celkového množství, než spoluobviněnému V. H. V tomto směru jde o opakovanou námitku obviněného A. S., kterou se dostatečně zabýval odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (viz zejména bod 65. na str. 30-31), na něž lze odkázat. Toto vysvětlení považuje i Nejvyšší soud za zcela logické a dostatečné a nemá potřebu se k němu více vyjadřovat (nadto dovolací soud zásadně dokazování neprovádí – viz § 265r odst. 7 tr. řádu, přehodnocovat důkazy provedené jinými orgány činnými v trestním řízení, aniž by je sám provedl, mu nepřísluší, podobě jako to nepřísluší žádnému orgánu činnému v trestním řízení, neboť hodnotit důkaz může jen ten orgán, který jej provedl).

33. Je také zřejmé, že dovolací soud nemohl vyhovět ani těm námitkám obviněného A. S., jimiž se tento obviněný domáhal v podstatě zhoršení postavení svého spoluobviněného V. H. a uváděl, že ohledně tohoto vyššího rozsahu jím dodaných léčiv, než které obviněný V. H. prokazatelně udal dalším osobám, by mělo jít nejméně o pokus trestného činu spáchaný spoluobviněným V. H. V tomto rozsahu je dovolání obviněného A. S. vůbec nepřípustné, neboť dovolání v neprospěch obviněného může podat výlučně veřejný žalobce, nyní jde o nejvyššího státního zástupce podle § 265d odst. 1 písm. a) tr. řádu, resp. ve vymezených věcech, o něž tu ovšem nešlo, příslušný orgán Úřadu evropského veřejného žalobce podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu. Sám obviněný A. S. mohl podat dovolání jen pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká, jak vyplývá z § 265d odst. 1 písm. d) tr. řádu, tímto výrokem ovšem není výrok o vině obviněného V. H.

34. Kromě toho jsou nepřípustné i ty námitky obviněného A. S., jimiž brojil proti jednotlivým pasážím odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně, jak to činil obviněný zejména ve svém doplnění dovolání z 21. 2. 2019. Podle § 265a odst. 4 tr. řádu je totiž dovolání jen proti důvodům rozhodnutí nepřípustné.

c) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

35. Z námitek uplatněných obviněným A. S. v rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které nebyly ryze skutkové či procesní, jak bylo vytčeno shora, a tedy tomuto důvodu formálně odpovídaly, bylo vzít v potaz snad jen tu, kterou obviněný zpochybňoval naplnění znaku „většího rozsahu“, coby znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Tuto námitku ovšem Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů považuje za zjevně neopodstatněnou.

36. Je třeba připomenout, že obviněnému A. S. bylo pod bodem 4) výroku rozsudku soudu prvního stupně kladeno za vinu, že neoprávněně ve větším rozsahu provozoval podnikání tím, že v nejméně od roku 2008 do 21. 3. 2011 se ziskem prodal nejméně ve 41 případech již obviněnému V. H. nejméně 51 druhů léků o celkovém počtu nejméně 1223 balení, jejichž výdej byl vázán na lékařský předpis.

37. Nejvyšší soud k této námitce v obecné rovině připomíná, že přečinu neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo neoprávněně ve větším rozsahu poskytuje služby nebo provozuje výrobní, obchodní nebo jiné podnikání. Toto ustanovení chrání společenské vztahy související s podnikáním v tržní ekonomice, neboť jeho účelem je zajištění rovnosti subjektů v rámci jejich soutěžení zejména na trhu výrobků a služeb, ale i na dalších trzích, a to i ve vztahu k státní ingerenci nebo regulaci v těch oblastech podnikání, ve kterých je třeba zajistit kvalifikovaný výkon určitých živností nebo profesí, zejména z hlediska ochrany spotřebitelů, ale i zajištění bezpečnosti práce, hygienických a jiných společensky důležitých požadavků (Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2552). Primárně jsou chráněni konkurenti na trhu, kteří (na rozdíl od pachatele uvedeného trestného činu) splní všechny zákonné požadavky na provozování určitého podnikání, zajišťuje se tak rovnost jednotlivých subjektů na trhu, sekundárně jsou ovšem chráněny i zájmy dalších osob, a to zejména před zdravotně závadným či nebezpečným zbožím, před poskytováním zdravotně závadných či nebezpečných služeb, sekundárně jsou chráněny i fiskální zájmy státu (tamtéž; shodně Draštík, A., Fremr, R., Durdík, T., Růžička, M., Sotolář, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2015, str. 1865).

38. Podnikáním se přitom rozumí soustavná činnost prováděná samostatně podnikatelem vlastním jménem a na vlastní odpovědnost za účelem dosažení zisku – srov. § 2 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 31. 12. 2013, který byl účinný po celou dobu jednání obviněného, které je mu v tomto řízení kladeno za vinu (od 1. 1. 2014 podobná definice vyplývá z § 420 obč. zákoníku).

39. Obviněný podle skutkových zjištění soudů nižších stupňů zjevně jednal v rozporu s tímto zákonem, pokud po dobu déle než 2 let prodával se ziskem nejméně ve 41 případech nejméně 51 druhů léků, v celkovém počtu 1223 balení. Soudy nižších stupňů důvodně obviněnému vytýkaly porušení § 5 odst. 8 písm. a), § 8 odst. 1 a § 82 odst. 1, 2 ZL, v tomto směru ostatně obviněný ani žádné námitky nevznášel. Obviněný nabízel a prodával tyto léky výlučně V. H., který je pak nelegálně distribuoval dál různým osobám bez lékařského předpisu, o čemž obviněný A. S. věděl. Přitom obviněný A. S. prodával obviněnému V. H. tyto léky se ziskem, tedy dráž, než je nakoupil (zároveň z pochopitelných důvodů tuto svou trestnou ekonomickou činnost nedeklaroval před státem jako činnost výdělečnou a porušoval tím současně i fiskální zájmy státu).

40. Nejvyšší soud připomíná, že k naplnění trestní odpovědnosti za trestný čin neoprávněného podnikání je třeba posuzovat především délku neoprávněného podnikání, jeho rozsah i jeho objem. Podmínkou trestnosti neoprávněného podnikání je také to, že neoprávněné výdělečné podnikání je provozováno ve větším rozsahu. Odvolací soud správně v odůvodnění svého rozsudku (bod 86., str. 34) uvedl, že při posuzování naplnění znaku „ve větším rozsahu“ ve smyslu § 251 odst. 1 tr. zákoníku se zvažuje především to, zda šlo o činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání, provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, přičemž ustálená soudní praxe vyžaduje, aby trvala zpravidla nejméně 6 měsíců (viz k tomu rozhodnutí č. 5/1996 Sb. rozh. tr.).

41. Pokud jde o naplnění znaku „většího rozsahu“ takového neoprávněného podnikání, je třeba, aby se jednalo z hlediska jednání obviněného o soustavnou činnost srovnatelnou s výkonem zaměstnání a provozovanou s cílem získat trvalý zdroj finančních příjmů, jak to vyžaduje ustanovení § 251 odst. 1 tr. zákoníku. Kritérii zde budou zejména délka neoprávněného poskytování služeb, rozsah takové činnosti, její povaha a objem, a to i včetně finančního vyjádření hrubého obratu, účtovaných odměn apod. V zásadě však nezáleží na tom, zda šlo o hlavní zdroj příjmů nebo zda taková činnost byla prováděna jen jako doplňková vedle jiné oprávněné činnosti (srov. přiměřeně č. 59/1999 Sb. rozh. tr.).

42. Obviněný bezpochyby naplnil svým jednáním zákonný znak „ve větším rozsahu“. Jak vyplývá z tzv. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně, obviněný se trestného jednání dopouštěl tak, že nabízel a prodal nejméně 51 druhů léků v celkovém počtu 1223 balení, ačkoliv k tomu neměl žádné oprávnění. Jednalo se také o soustavnou činnost, neboť tuto činnost páchal v období nejméně od roku 2008 do 21. 3. 2011, až do jeho zadržení, tedy více než 2 roky. Obviněný tímto prodejem získal značný finanční prospěch, neboť léky nakupoval v lékárně za nižší cenu, než za jakou ji prodával již odsouzenému V. H. (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 186-187). Jeho jednání tak směřovalo k dosažení finančního zisku, přičemž nebylo vůbec podstatné, že jediným odběratelem léčiv byl právě již odsouzený V. H. Je třeba ovšem vidět, že obviněný A. S. si byl dobře vědom, že obviněný V. H. není konečným adresátem tohoto nelegálního obchodu s léky, ale že je jejich distributorem, že tyto léky jsou určeny pro desítky dalších osob, s tímto vědomím také obviněnému V. H. léky dodával. Dále je možno odkázat na závěry soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění jeho rozsudku zejména na str. 220, jakož i odvolacího soudu zejména v bodě 86. na str. 34 odůvodnění jeho rozsudku. Lze tak konstatovat, že nejen délkou provozování této výdělečné činnosti, ale též samotným jejím rozsahem co do množství dodaných léků, ale i počtu konečných jejich uživatelů, byl zcela a nepochybně znak většího rozsahu naplněn.

43. Nelze tedy přisvědčit obviněnému, že tzv. skutková věta rozsudku soudu prvního stupně neobsahuje pod bodem 4) popis všech zákonných znaků tohoto přečinu, a to i pokud jde o znak většího rozsahu, který jednáním obviněného byl rozhodně naplněn. Tuto námitku obviněného proto považuje Nejvyšší soud za zjevně neopodstatněnou.

d) K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu

44. Obviněný uplatnil ve svém dovolání také dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, neboť podle jeho názoru odvolací soud zrušil odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně pod bodem 3) rozsudku, ve výroku o trestech a výroku o zabrání věci, avšak výslovně nerozhodl o té části jeho odvolání, která směřovala do výroku o vině pod bodem 4) rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho přesvědčení tedy chybí výrok odvolacího soudu, jak bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 4).

45. Ani v tomto směru ovšem není možno dát obviněnému A. S. za pravdu. Dosavadní běžná aplikační praxe i odborná literatura totiž považuje opravný prostředek v trestní věci za nedělitelný, čímž se přístup k opravnému prostředku znatelně odlišuje od civilního soudního řízení. V trestních věcech tak po desítky let platí pravidlo, že o tomtéž opravném prostředku nelze rozhodnout dvěma různými způsoby, jinými slovy, je-li alespoň zčásti opravnému prostředku vyhověno (byť jde z pohledu strany, která opravný prostředek podala, o část marginální) a napadené rozhodnutí je, byť jen zčásti, zrušeno, není možno ve zbývající části takový opravný prostředek zamítnout, odmítnout či o něm učinit jiné rozhodnutí. Pokud totiž odvolací soud zčásti napadený rozsudek zruší z podnětu podaného odvolání, zároveň tím rozhoduje tak, že ve zbývající části se odvolání nevyhovuje a vlastně jej tedy materiálně ve zbývající části zamítá, aniž by se o tom měl učinit samostatný formální výrok, neboť o jednom opravném prostředku nemůže být rozhodnuto dvěma protichůdnými výroky. Odvolací soud je totiž zároveň vázán ustanovením § 258 odst. 2 tr. řádu a nemůže zrušit celý napadený rozsudek, je-li vadná jen jeho část, kterou lze oddělit od ostatních. V tomto směru lze odkázat na odbornou literaturu (např. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3050 – k § 256, bod 1.), jakož i na ustálenou judikaturu obecných soudů – srov. zejména publikovaná rozhodnutí č. 37/1965, č. 34/2000 a č. 14/2005 Sb. rozh. tr., explicitně též v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikovaném pod č. T 417. ve svazku 17 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002, a též v časopise Trestněprávní revue, č. 12/2002, na str. 367, v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikovaném pod č. T 486. ve svazku 20 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003 (podle nějž je ze stejných důvodů dokonce zcela nadbytečné jakékoliv uvádění, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“), jakož i v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 2003, sp. zn. 7 Tdo 1079/2002, publikované pod č. T 531. ve svazku 23 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003, dále případně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. 3 Tdo 640/2006, či z poslední doby usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 402/2017, anebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019 (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20).

46. Nejvyšší soud si je vědom toho, že v nedávné době bez podrobnějšího odůvodnění a snad pod vlivem znalosti praxe civilních soudů vytkl tuto praxi Ústavní soud (viz zejména jeho nálezy ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 597/18, a ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 448/19), byť týž Ústavní soud, a to dokonce i stejné jeho senáty, v období dřívějším, ale dokonce i následujícím v jiných věcech nastíněnou běžnou aplikační praxi obecných soudů aproboval (viz například jeho usnesení ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. III. ÚS 3806/16, ze dne 16. 10. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2135/18, ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4042/2018, ze dne 3. 6. 2019, sp. zn. III. ÚS 1836/18, ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2710/19 ze dne 30. 8. 2019, sp. zn. II. ÚS 2165/19, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. IV. ÚS 2293/19, či nedávno i ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20).

47. Na tuto rozpornou rozhodovací praxi Ústavního soudu v nedávné době musel reagovat i Nejvyšší soud. Učinil tak například ve svém usnesení ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 8 Tdo 1059/2019 (a v podstatě shodně i v usnesení z téhož dne pod sp. zn. 8 Tdo 944/2019), při výkladu, zda je naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, nevysloví-li odvolací soud, že “jinak zůstává napadený rozsudek nezměněn“, případně dokonce že „ve zbývající části odvolání zamítá“, což odporuje dosavadní ustálené dlouhodobé aplikační praxi i názorům v odborné literatuře, jak bylo nastíněno shora. Pokud se odvolací soud s námitkami obviněného vypořádal, jak vyplývá z obsahu odůvodnění jeho rozhodnutí, není možné tvrdit, že se odvolacími námitkami nezabýval a nevypořádal s nimi jen proto, že formálně neučinil zamítavý výrok, vyplývá-li implicitně z jeho rozhodnutí, jak s námitkami odvolatele naložil. Na posledně zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu je možno plně odkázat a jeho argumentaci lze plně použít i pro účely rozhodnutí v této věci, ostatně akceptoval ji sám Ústavní soud, který svým usnesením ze dne 3. 3. 2020, sp. zn. I. ÚS 364/20, ústavní stížnost obviněného proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Jak již bylo shora naznačeno, obsahově shodnou argumentaci předloženou v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2020, sp. zn. 5 Tdo 324/2019, akceptoval ve svém usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti Ústavní soudu také ve svém usnesení ze dne 26. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 3175/20.

48. Důvodně též Nejvyšší soud v citovaných usneseních naznačil, že shora uvedené nálezy Ústavního soudu vyžadující formální výrok o zbývající části námitek, které byly pro strany i obecné soudy značně překvapivé, by měly zřejmě vést k následující reakci ze strany dovolacího soudu, aby byl naplněn jejich duch. Nejvyšší soud by zřejmě měl v takových situacích reagovat v souladu s trestním řádem tak, že by rozhodl o vrácení věci z dovolacího řízení soudu druhého stupně bez věcného vyřízení k doplnění výroku, který byl zmíněnými nálezy Ústavního soudu označen za chybějící, a to usnesením podle § 265l odst. 2 tr. řádu, pak by měla být věc vrácena soudu prvního stupně k provedení úkonů po rozhodnutí soudu druhého stupně (především k doručení rozhodnutí soudu druhého stupně, jakož i k provedení úkonů ve smyslu § 265h tr. řádu), aby následně tento soud po uplynutí lhůty pro podání dovolání, protože po dobu jejího běhu lze disponovat s dovoláním a měnit i jeho rozsah a dovolací důvody (viz § 265f odst. 2 tr. řádu), předložil dovolání k rozhodnutí Nejvyššímu soudu, který by o něm definitivně rozhodl. Pokud se ovšem odvolací soud námitkami odvolatele zabýval již ve svém prvním rozhodnutí a věcně se s nimi vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, lze očekávat, že by své rozhodnutí z týchž důvodů jen doplnil o výrok, že „jinak zůstává napadený rozsudek nedotčen“. Pak by nastíněným postupem Nejvyšší soud spravedlivosti řízení jako celku vlastně nijak nepřispěl, pouze by oddaloval vlastní rozhodnutí o dovolání nejméně o několik měsíců (a to jen s ohledem na běh zákonných lhůt pro podání dovolání, ale i pro přípravu k veřejnému zasedání před odvolacím soudem, i kdyby jinak bylo všemi subjekty trestního řízení reagováno zcela promptně bez jakýchkoliv průtahů kýmkoliv zaviněných). Nijak by tím nepřispěl ani právní jistotě stran a spravedlivosti řízení jako celku, pokud takový výrok (některými rozhodnutími Ústavního soudu označený za chybějící) z rozhodnutí odvolacího soudu implicitně vyplývá a odvolací soud svůj postoj k ostatním námitkám obviněného, jimž nevyhověl, srozumitelně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí. Proto z důvodu celkového nazírání na spravedlivost řízení Nejvyšší soud nezvolil nastíněný postup, neboť by jej měl za přepjatě formalistický, rozporný s minimalizací zásahů do práv stran, zejména pak do práv obviněného, a se zásadou rychlosti řízení.

49. Pokud shora rozvedený výklad zaujal Nejvyšší soud (a následně nejméně ve dvou věcech jej akceptoval i Ústavní soud) v případech, kdy odvolací soud ve výroku svého rozsudku, jímž zčásti zrušil výrok rozsudku soudu prvního stupně a sám v tomto rozsahu následně učinil výrok nový, výslovně nezmínil, že ve zbývající části zůstává rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, tím spíše nelze shledat pochybení v nyní projednávané věci. V ní odvolací soud pod bodem I. zčásti zrušil rozsudek soudu prvního stupně v konkrétně označených částech, následně pod bodem II. sám v potřebném rozsahu rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. řádu, jak bylo též popsáno shora v narativní části tohoto usnesení. Přitom ale mimo jiné rozhodl ve vztahu k obviněnému A. S. o výroku o trestu, v jehož rámci výslovně uvedl, že trest mu ukládá za zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zákoníku, jímž ho sám uznal vinným (označil ho za „uvedený trestný čin“), „jakož i za přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, ohledně něhož zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 4) nezměněn“. Jinými slovy dokonce i ve výroku svého rozsudku odvolací soud konstatoval, že na odsouzení pro skutek v tomto řízení původně vedený pod bodem 4), v němž byl spatřován přečin neoprávněného podnikání podle § 251 odst. 1 tr. zákoníku, nechce ničeho měnit, že odsouzení pro tento skutek v té podobě, jak to učinil soud prvního stupně, zůstává nedotčeno. Odvolací soud tak v tomto případě dokonce ve výroku svého rozsudku explicitně vyslovil, jaké je jeho stanovisko ke správnosti výroku rozsudku soudu prvního stupně napadeného odvoláním obviněného. Rozhodně tak nelze říci, že by se odvoláním obviněného nezabýval a nevypořádal se s ním, že by nějaký výrok neučinil či že by v jeho rozhodnutí takový výrok chyběl. Také z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu jednoznačně vyplývá, že odvolací soud odvolací námitky obviněného proti této části výroku rozsudku soudu prvního stupně nepovažoval za důvodné, a proto jim nevyhověl (viz k tomu výslovně zejména bod 85. odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

50. Ani v tomto směru tak nebylo shledáno jakékoliv pochybení odvolacího soudu a námitky obviněného A. S. Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné.

VI. Závěrečné shrnutí

51. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného A. S., které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Stejně tak tomu bylo i v případě námitky obviněného podřazené pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu, že výrok rozsudku soudu druhého stupně je neúplný. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení.

52. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí obou dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 1. 2021

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru