Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 510/2019Usnesení NS ze dne 12.12.2019

HeslaHodnocení důkazů
In dubio pro reo
Promlčení trestní odpovědnosti
Skutková podstata trestného činu
Společenská škodlivost
Subjektivní stránka
Subsidiarita trestní represe
Totožnost skutku
Zákaz reformace in peius
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:5.TDO.510.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 254 odst. 2 alinea 3 tr. zákoníku

§ 254 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 510/2019

24

23

5 Tdo 510/2019-2129

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 12. 2019 o dovolání obviněné M. H., roz. P., nar. XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 2 T 48/2016, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 8 To 47/2017-2023, a rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne

7. 6. 2018, č. j. 2 T 48/2016-1966.

Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Břeclavi přikazuje, aby věc obviněné M. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

I.

Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi (dále jen „nalézací soud“) ze dne 7. 6. 2018,

č. j. 2 T 48/2016-1966, byla obviněná M. H. uznána vinnou tím, že jako jediná jednatelka společnosti A., IČ XY, se sídlem XY, která reálně svoji činnost, jejímž předmětem byla výroba motorových vozidel, vykonávala v obci XY,

1) od počátku roku 2010 do března 2012, kdy se jednatelem společnosti A., stal občan Slovenské republiky R. R., nar. XY, trvale bytem XY, s vědomím, že A., má už nejméně od roku 2009 řadu neuhrazených závazků po splatnosti, a to nejméně na zdravotním a sociálním pojištění za zaměstnance, neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku vedeného Městským soudem v Praze ke sp. značce C 158500 výkazy o výsledku hospodaření společnosti A., za kalendářní roky 2009 a 2010 - tj. rozvahu, výsledovku a povinné přílohy, ač k tomu byla jako jednatelka povinna podle § 38k tehdy účinného obchodního zákoníku a § 21a odst. 4 zákona o účetnictví, v důsledku čehož věřitelé a obchodní partneři společnosti A., a to nejméně společnosti:

- Profibaustoffe CZ, s. r. o., IČ: 47912162 (dříve Profi am Bau CM, spol. s. r. o.) s celkovou splatnou pohledávkou ve výši nejméně 294 490 Kč, sestávající z nezaplacené kupní ceny za dodané zboží a nezaplaceného poskytnutého pronájmu strojního zařízení, nemohla zvolit odpovídající postup při vymáhání svých splatných pohledávek, protože absencí příslušných listin ve sbírce listin obchodního rejstříku nemohla zvolit realitě odpovídající další postup při vymáhání těchto pohledávek, neboť na základě naposledy uložených listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl vyvolán mylný dojem solventnosti A., tato poškozená se nemohla seznámit se skutečným stavem hospodaření a jmění společnosti A., a nevědomost této poškozené o skutečném stavu hospodaření a jmění A., vedla k tomu, že tato poškozená namísto co nejrychlejšího podání insolvenčního návrhu dále pokračovala ve vymáhání své pohledávky cestou exekučního řízení, s čímž jí vznikly další náklady, aniž by exekuční řízení bylo byť jen zčásti úspěšné,

- TOP – Šohaj, s. r. o., IČ: 49436619, se sídlem Břeclav, která měla vůči společnosti A., pohledávku ve výši nejméně 80 785 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného za nájem nebytových prostor, a pokud by v době od počátku roku 2010 společnost TOP – Šohaj, s. r. o., znala skutečný stav hospodaření a jmění společnosti A., tak by nepokračovala v občanskoprávním řízení vedeném proti A., před Městským soudem v Brně ve věci sp. zn. 43 C 11/2008 a nemohla se tudíž rozhodnout způsobem korespondujícím se skutečným stavem jmění a hospodaření A., o dalším postupu při vymáhání své pohledávky, která byla následně přiznána rozsudkem Městského soudu

v Brně sp. zn. 43 C 11/2008 ze dne 16. 6. 2011, který nabyl právní moci dne

16. 8. 2011, neměla potřebné informace o ekonomické situaci společnosti A., která se v tomto období zhoršovala, a byla tím omezena zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti A.,

2) společným jednáním s další osobou, která ve skutečnosti řídila veškeré kroky společnosti H., a na základě pokynů této další osoby podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem 4. 7. 2011, když jednatelem se stal namísto obviněné R. R., kdy obě listiny podepsal R. R. až dne 28. 3. 2012 v XY, o čemž obviněná věděla, na základě těchto listin došlo k převodu obchodního podílu ve společnosti A., ze společnosti H., za kterou jednala obviněná jako předsedkyně představenstva, na občana Slovenské republiky maďarské národnosti R. R., nar. XY, trvale bytem XY, fakticky však bezdomovce, obě tyto listiny obviněná podepisovala s vědomím, že na listinách uvedené datum 4. 7. 2011 neodpovídá skutečnosti a že obě listiny jsou datované zpětně, protože obviněná ve skutečnosti jako jediná jednatelka společnosti A., působila až nejméně do 28. 3. 2012, následně dne 2. 4. 2012 v XY v ověřovatelské kanceláři Hospodářské komory ČR tento podpis uznala za vlastní, toto vše, tedy podpisy obou listin i úřední uznání podpisu za vlastní obviněná činila s vědomím, že na základě pokynu oné další osoby činí vše potřebné k tomu, aby v obchodním rejstříku byla vyznačena změna jednatelství u společnosti A., s nepravdivým datem 4. 7. 2011 a současně s vědomím, že obě zmíněné listiny budou následně s návrhem na zápis změny údajů předloženy obchodnímu rejstříku, listiny byly následně dne 8. 6. 2012 předloženy Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladu byla dne 12. 6. 2012 provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele ve společnosti A., na R. R. s účinky ke dni 4. 7. 2011, přestože k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství ve společnosti nedošlo, o čemž obviněná věděla, a naopak v době od 4. 7. 2011 do skutečného převodu společnosti A., 28. 3. 2012 byl postupně ze společnosti A., ve prospěch oné další osoby vyváděn veškerý zbývající majetek společnosti jako zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám, k čemuž rovněž obviněná této další osobě poskytla veškerou potřebnou součinnost.

2. Jednáním ad 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jiného omezila na právech tím, že bez zbytečného odkladu neuložila listinu do sbírky listin, ač k tomu byla podle zákona povinna, čímž spáchala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, jednáním ad 2) uvedla nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku, čímž spáchala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Za jednání pod body 1) a 2) byl obviněné uložen podle § 254 odst. 2 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Obviněné byl dále uložen podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu v obchodních společnostech a družstvech v trvání dvou let. Současně nalézací soud postupem podle § 229 odst. 1 tr. ř. odkázal poškozené obchodní společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., IČ: 49436619, se sídlem Břeclav, Sady 28. října 592/15, a Profibaustoffe CZ, s. r. o., IČ: 47912162, se sídlem Brno, Vídeňská 140/113c, s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti rozsudku nalézacího soudu podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně, jako soud odvolací (dále i jen „odvolací soud“), usnesením ze dne 23. 10. 2018,

č. j. 8 To 47/2017-2023, rozhodl tak, že jej podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.

4. Je třeba uvést, že uvedeným rozsudkem a usnesením rozhodly soudy poté, co bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, rozhodnuto tak, že se podle § 256k odst. 1 tr. ř. ruší usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017,

sp. zn. 8 To 47/2017 (č. j. 8 To 47/2017-1558), jakož i rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, sp. zn. 2 T 48/2016 (č. j. 2 T 48/2016-1533), stejně jako rozhodnutí na ně obsahově navazující podle § 265k odst. 2 tr. ř. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí. Tímto usnesením Nejvyšší soud nalézacímu soudu uložil, aby se v novém řízení vypořádal se všemi právními závěry Nejvyššího soudu, aby ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině zejména doplnil dokazování co se týče naplnění znaku skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, spočívajícího v ohrožení nebo omezení práv a v souvislosti s tím upravil i skutkovou větu o výčet takových věřitelů a konkrétně popsal, v jakém alespoň minimálním rozsahu obviněná ohrozila nebo omezila jejich práva. Zabývat se měl také opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku o vině Nejvyšší soud uložil nalézacímu soudu, aby se znovu zabýval podílem obviněné na skutkovém ději, a v závislosti na zjištěném skutkovém stavu případně upravil skutkovou větu. V neposlední řadě uložil soudu, aby se zabýval i případným zaviněním obviněné, a to ve vztahu ke všem znakům skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odstavec 2 alinea první tr. zákoníku. Také ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu tomuto uložil, aby se zabýval zásadou subsidiarity trestní represe.

II.

Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, č. j. 8 To 47/2017-2023, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2018, č. j. 2 T 48/2016-1966, podala obviněná M. H. dovolání prostřednictvím obhájce Mgr. Martina Horáka z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.

6. Obviněná namítá, že odvolací soud se nevypořádal s jejími výhradami, respektive extrémním nesouladem skutkových zjištění s učiněnými právními závěry. Popis skutku, zejména pod bodem 2) výroku rozsudku, se podle ní zcela odlišuje od skutku vymezeného sdělením obvinění a podanou obžalobou, a to jak rozsahem jednání, tak popisem subjektivní stránky, a nebyla tak podle ní zachována jednota (totožnost) skutku. Skutek uvedený pod bodem 1) podle obviněné nevykazuje všechny zákonné znaky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Obviněná s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný ve svazku č. 41 pod č. 88 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, namítá, že vymezení skutku bylo ochuzeno o některé skutečnosti. Pokud by v popisu skutku byla uvedena skutečnost, že v období července 2011 došlo ke změně jednatele, nemohl by soud klást obviněné za vinu, že se vytýkaného jednání dopouštěla po dobu více než dvou let a že potřebné listiny nebyly do sbírky listin založeny ani dodatečně. Zároveň tím pádem nelze dovodit vinu obviněné ve vztahu k povinnosti založení listin do obchodního rejstříku za rok 2010. Dovolatelka dále s odkazem na § 38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, namítala, že se soudy nezabývaly otázkou lhůty k založení listin a podmínek jejího naplnění, když zákon stanovil povinnost založení bez zbytečného odkladu. Je proto třeba vždy zkoumat okolnosti a možnosti splnění této povinnosti (k tomu upozorňuje na komplikaci s převodem obchodního podílu s odkazem na výpověď J. V.), s tím, že je nutné respektovat i lhůtu v délce několika málo měsíců. Tato lhůta přitom nebyla relevantně posuzována ani ve vztahu k údajným jednotlivým poškozeným, ani ke skutečnosti změny statutárního orgánu. Obviněná odmítla i paralelu odvolacího soudu, podle níž je třeba na její jednání pohlížet v kontextu s její trestnou činností popsanou pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Takovýto přístup považuje za rozporný s principem presumpce neviny. Pokud je třeba její jednání považovat za jediný skutek, nelze obviněné přičítat jako přitěžující okolnost spáchání dvou přečinů. Z těchto důvodů považuje uložený trest za zcela nepřiměřeně vysoký.

7. Obviněná zároveň odmítla závěr soudů o tom, že se pro sebe snažila získat majetkový prospěch. Uvedený závěr neodpovídá provedenému dokazování a nemůže se proto jednat

o skutečnost, která by odůvodňovala uložení peněžitého trestu (sic!). Za předčasné označila závěry soudu, že nelze aplikovat prostředky práva občanského, když bylo následně rozhodnuto o zrušení společnosti A., s likvidací. Podle jejího názoru totiž sama tato skutečnost nevypovídá o možnosti uhradit závazky, když insolvenční návrh nepodal ani likvidátor. Není podle ní zřejmé, jakou souvislost má tento skutkový závěr z roku 2018 s obdobím let 2011 až 2012. Existence neuhrazené pohledávky podle ní sama o sobě nezakládá trestní odpovědnost, když jde o prosté riziko podnikání.

8. Podle názoru obviněné nebyla prokázána subjektivní stránka ve vztahu k přečinu, kterého se měla dopustit. Závěr soudu, že obviněná jednala ve formě přímého úmyslu ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku nemá oporu v provedeném dokazování. Jednání obviněné je nutné posoudit jako jednání nedbalostní, kdy měla za to, že předmětné listiny byly rejstříkovému soudu odeslány a fakticky pouze tuto skutečnost nezkontrolovala. Zpochybnila i následek v podobě újmy na straně společností TOP – Šohaj, s. r. o., a Profibaustoffe CZ, s. r. o. Za nepravdivou považuje konstrukci soudu k tíži obviněné, který uvedl, že věřitel Profibaustoffe CZ, s. r. o., ve svém přípisu ze dne 15. 5. 2018 uváděl, že „na základě naposledy uložených listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl vyvolán mylný dojem solventnosti A.“ Nezaložení listin do sbírky listin podle obviněné nemůže vyvolat mylný dojem o nějakém jejich obsahu. Uvádí, že je nelogické tvrzení poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., že nezaložení výkazů o výsledku hospodaření za kalendářní roky 2009 a 2010 ji ovlivnilo ve způsobu vymáhání pohledávek, kdy postupovala rozhodčím řízením a následně exekučním řízením, namísto řízení insolvenčního. Podle obviněné by byly listiny pro rok 2009 založeny do sbírky listin až před koncem roku 2010, přitom však pohledávky věřitele byly vymoženy v rozhodčím řízení již v březnu 2010, tedy před vznikem povinnosti k založení listin. Rozhodování věřitele tak podle ní nebylo závislé na jednání obviněné, navíc obsah informací ukládaných do obchodního rejstříku ani nebyl způsobilý jako podklad pro podání insolvenčního návrhu, k čemuž odkazuje také na vyjádření ostatních věřitelů. Pohledávka, kterou vymáhá, poškozená TOP – Šohaj, s. r. o., má původ v nájemním vztahu z roku 2006. Společnosti A., byla rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. 43 C 11/2008, uložena povinnost uhradit 80 000 Kč, tj. 44 % jistiny pohledávky. Podle obviněné je proto spornost pohledávky zjevná. Společnost TOP – Šohaj, s. r. o., rezignovala na vymáhání pohledávky prostředky civilního práva, což také svědčí o rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Za účelové označila vyjádření svědka J. O., že nahlížel do obchodního rejstříku, ale že údaje o insolvenčním řízení byly nedostupné, z obchodního rejstříku nezjistitelné. Tvrdí, že údaje o insolvenčním řízení v obchodním rejstříku byly zaznamenány a poškozená společnost TOP – Šohaj, s. r. o., se tak mohla přihlásit do insolvenčního řízení. Dále uvádí, že společnost TOP – Šohaj, s. r. o., nepodnikla žádné kroky k zajištění svých budoucích práv (platba předem, kauce…), ačkoliv měla indicie o zhoršujícím se hospodaření společnosti A., nevymáhala své pohledávky prostředky soukromého práva, ačkoliv disponovala exekučním titulem. Dovolatelka dále poukazuje na fakt, že ostatní věřitelé své pohledávky vůči společnosti A., vymáhají, a to bez ohledu na založení předmětných listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Nelze proto dovozovat, že by společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a Profibaustoffe CZ, s. r. o., byly omezeny při svém rozhodování o postupu při vymáhání svých pohledávek.

9. Samotná skutečnost, že nedošlo k založení příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku, nemůže vést s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe k trestní odpovědnosti obviněné. Tvrdí, že k nedoložení příslušných listin došlo nedodržením pokynu obviněné vůči jiné osobě, o čemž svědčí také důkazy, z nichž vyplynulo, že účetnictví a daňové přiznání bylo zpracováváno řadou osob, někdy i externích. Obviněná poukázala na statistické údaje týkající se nezakládání účetních uzávěrek obchodních společností do sbírky listin, které mají dokládat, že k zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku ze strany obchodních společností v České republice ve většině případů nedochází. Zároveň doplnila, že obchodní rejstřík nevyzýval ke splnění této povinnosti. Ačkoliv správní i civilní právo obsahuje sankce, kterými je možné uvedené opomenutí postihnout, nebyl tento postih vykonán, a to ani vůči společnosti A. Pokud proto orgány veřejné správy nesplnění povinnosti založení listin mlčky tolerovaly, není možné vůči obviněné následně uplatňovat trestní represi (k trestní represi jako prostředku ultima ratio odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 7. 11. 2006, sp. zn. I. ÚS 631/05, uveřejněný ve sv. 43 pod č. 205 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 8 Tdo 397/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2005, sp. zn. 7 Tdo 486/2010).

10. Ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu dovolatelka namítla, že sdělením obvinění a podanou obžalobou jí bylo vytýkáno odlišné jednání ve vztahu k přípravě podkladových listin pro zápis do obchodního rejstříku a následného provedení vkladu. Nově se v popsaném jednání objevuje údajné vyvádění majetku ve prospěch blíže nespecifikované osoby, což je podle obviněné v rozporu s § 176 odst. 2 tr. ř. Uvedené vedlo ke znemožnění účinné obhajoby obviněné, když nové vymezení skutku se dozvěděla až z písemného vyhotovení rozsudku. Soud tak podle jejího názoru nahrazuje činnost obžaloby, o čemž svědčí také donucování svědka T. D. k výpovědi, a to formou pořádkových pokut, vyhodnocování obsahu výpovědi svědka J. V., či vytváření konstrukcí o údajném poškození věřitelů. K tomu poukazuje také na skutečnost, že ačkoliv svědek R. R. odmítl vypovídat, přesto soud uzavřel, že nemohl navštívit Českou republiku v jiném čase, než který soud uvedl. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněný ve sv. 49 pod č. 86 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, namítla, že obecné soudy se nemohou stavět do role pomocníka veřejné žaloby. Státní zástupce v závěrečné řeči před vydáním prvního prvostupňového rozhodnutí (rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1533) uvedl, že obžalobou je pouze předpokládáno, že k převodům obchodních podílů i změně jednatele na osobu R. R. ve společnosti A., došlo až v březnu roku 2012. Dále doplnil, že tyto informace lze mít za prokázané, ačkoliv tato osoba v hlavním líčení nevypovídala a nebyl proveden důkaz, který by uvedené podezření potvrzoval. K podpoře takových tvrzení však podle obviněné obžaloba ani v dalším řízení (poté, co byly rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1533, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 To 47/2017-1558, zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017) nepředložila žádný důkaz. Podle obviněné neexistuje pro tyto domněnky obžaloby, zejména ohledně antedatování předmětných dokumentů, žádný důkaz, naopak došlo podle obviněné k vyvrácení domněnek obžaloby o jejím organizátorství, jakémkoliv povědomí o antedataci listin či podílu na vkladovém procesu do obchodního rejstříku. V souladu se zásadou in dubio pro reo tak není možné obviněnou shledat vinnou předmětným trestným činem. Soud si tvrzení obhajoby vyložil jako účelová a nevěrohodná, a to přes jejich potvrzení svědkem J. V., a naopak akceptoval ničím nepodložené závěry obžaloby. Provedené důkazy byly oběma soudy selektovány a jejich rozhodnutí jsou založena na nepodložených úvahách. Obviněná poukázala i na rozpornost závěrů soudu, když na jedné straně je tvrzeno, že podklady k převodu obchodního podílu i změně jednatele měly být údajně vyhotoveny v březnu 2012, na druhou stranu je uváděno, že obviněná v období do provedení zápisu změn jednala jménem společnosti, aniž by byla k takovému jednání zmocněna novým jednatelem R. R. I kdyby však jednání obviněné bylo posouzeno jako jednatelství bez příkazu, nelze je postihovat prostředky trestního práva.

11. Obviněná dále ve svém dovolání upozorňovala na podstatné vady řízení. V první řadě namítá, že došlo k promlčení trestní odpovědnosti za trestný čin, a to s ohledem na doručení usnesení o zahájení trestního stíhání. Nesouhlasí se závěry nalézacího soudu, podle nějž nastaly účinky skutku dnem 8. 6. 2012, tedy předložením listin k návrhu na zápis změn Městskému soudu v Praze. Obžalobou totiž není zpochybňována skutečnost, že se svědek R. R. stal jednatelem společnosti A., ale to, že se tak nestalo ke dni 4. 7. 2011, nýbrž až v březnu 2012. Obvinění, které bylo obviněné sděleno v červnu 2015, tak bylo sděleno po marném uplynutí promlčecí doby. Usnesení o zahájení trestního stíhání podle ní trpí další vadou, když neobsahuje skutkové okolnosti svědčící o subjektivní stránce trestného činu, což je v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, nutné považovat za absenci zásadní náležitosti, která vede k tomu, že nenastanou následky sdělení obvinění. I přes výše uvedené však obviněná zejména trvá na tom, že neměla povědomí o antedataci listin, ani o nakládání s nimi, když tyto pouze podepsala jako statutární orgán. Obviněná proto navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ve výroku o vině a navazujícím výroku o trestu, a přikázal soudu odvolacímu, eventuálně soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl.

12. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedl, že s výjimkou nově vznesené námitky promlčení se obsah, argumentace a mnohdy i formulace jejích námitek shodují s námitkami uplatněnými v dovolacím řízení pod sp. zn.

5 Tdo 1138/2017, s nimiž se však podle něj Nejvyšší soud vypořádal. Shrnul důvody, pro které Nejvyšší soud zrušil původní rozhodnutí a dále uvedl, že v průběhu dalšího trestního řízení (po vrácení věci Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí) nedošlo ke změnám skutečností rozhodných pro posouzení námitek obviněné, které Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, vyhodnotil jako nedůvodné a neopodstatněné, a proto se k nim nechtěl rozsáhle vyjadřovat. K tomu ve stručnosti odkázal na odůvodnění předmětného usnesení Nejvyššího soudu. Konkrétně k námitce obviněné týkající se změny v popisu skutku a tím i nedodržení totožnosti skutku odkazuje na část B) usnesení, zejména pak na body 25. – 27., k námitce nepřípustné paralely mezi skutkem vymezeným pod bodem 1) výroku a skutkem pod bodem 2) výroku odkázal na body 28. – 29. usnesení. Jako neodůvodněné označil v předmětném usnesení Nejvyšší soud také námitky obviněné ve vztahu k neurčitosti termínu ke splnění povinnosti k založení listin do sbírky listin „bez zbytečného odkladu“, k čemuž státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odkazuje na body 30. – 31. předmětného usnesení. K významu reálného stavu zakládání listin do sbírky pro trestní odpovědnost ve vztahu k trestnému činu podle § 254 odkázal na bod 32. usnesení Nejvyššího soudu. Jde-li o formu zavinění, když obviněná namítala, že mohlo být dáno nanejvýš v podobě nedbalostní, odkázal na bod 34. unesení Nejvyššího soudu. S namítanou absencí okolností naplňujících subjektivní stránku trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání se pak podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství vypořádal Nejvyšší soud v bodě 49. svého odůvodnění. Ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozhodnutí ze dne 9. 12. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1533, podle něj Nejvyšší soud v předchozím dovolacím řízení nerozporoval závěr nalézacího soudu o antedatování smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, jakož ani závěr o účelovosti těchto kroků ve snaze vyhnout se úhradě nesplacených závazků (bod 45. předmětného usnesení). V bodě 47. odůvodnění nepřisvědčil obviněné, že by došlo k prokázání její viny bez náležité aktivity státního zástupce, ani použití nepřípustných důkazů. Pozastavuje-li se obviněná nad některými kroky nalézacího soudu a úpravou skutkové věty, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu uvedl, že tyto byly pouze naplněním požadavků formulovaných Nejvyšším soudem v jeho usnesení (srov. bod 46. a 56. usnesení).

13. Co se týče obviněnou nově uplatněné námitky promlčení, tuto podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice lze podřadit pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jde o jinou okolnost mající význam z hlediska hmotného práva, nicméně s ní nesouhlasí. Jde-li o trestný čin podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku, promlčecí doba je v souladu s § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tříletá. Podle § 34 odst. 2 tr. zákoníku počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek nebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal, jinak počíná běžet od ukončení jednání. V případě přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku postačí uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslujících údajů v podkladech určených pro zápis do příslušného rejstříku, aniž by muselo dojít k důsledkům, tedy především ke zkreslení samotného zápisu do rejstříku. Základní skutková podstata tohoto přečinu má povahu ohrožovacího deliktu, proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství sice souhlasí s nalézacím soudem, když počátek běhu promlčecí lhůty stanovil na den 8. 6. 2012, nicméně již nesouhlasí s odůvodněním, že tento je vázán na den, kdy měl nastat účinek jednání (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). K tomu uvádí, že stačí uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku. Za takový podklad je možno považovat listinu až v okamžiku, kdy je společně s návrhem na zápis předložena příslušnému rejstříku k provedení zápisu. Až do tohoto okamžiku není možné podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství hovořit o podkladu pro zápis v pravém slova smyslu, s čímž souvisí i okamžik ukončení jednání vykazujícího všechny zákonné znaky přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, tedy okamžik předložení listin rejstříkovému soudu k návrhu na zápis do obchodního rejstříku. Pokud byly listiny s nepravdivým datem 4. 7. 2011 předloženy s návrhem na zápis změn Městskému soudu v Praze dne 8. 6. 2012, počala tedy až datem předložení běžet promlčecí lhůta. Na to nemá vliv ani to, že obviněná uznala podpis za vlastní již 2. 4. 2012 a další kroky k podání návrhu na zápis změny v obchodním rejstříku ponechala na jiných osobách. Podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství totiž obviněná ponechala realizaci změny v obchodním rejstříku na jiných osobách úmyslně, přičemž musela počítat s tím, že k podání návrhu dojde až s jistým zpožděním.

14. Jde-li o skutek pod bodem 1) výroku o vině rozhodnutí ze dne 9. 12. 2016,

č. j. 2 T 48/2016-1533, z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že nalézací soud řádně doplnil dokazování za účelem zjištění, jaké kroky věřitelé společnosti A., podnikali k vymožení pohledávek, zda zjišťovali stav uložení listin do sbírky listin a jak je zjištění o neuložení účetních výkazů ovlivnilo v jejich rozhodování o způsobu ochrany svých pohledávek. Na základě těchto zjištění nalézací soud upravil skutkovou větu, když shledal omezení práv nejméně u věřitelů Profibaustoffe CZ, s. r. o., a TOP – Šohaj, s. r. o. Namítá-li obviněná nelogičnost vyjádření věřitele Profibaustoffe CZ, s. r. o., s ohledem na data vydání rozhodčích nálezů, státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k tomu uvádí, že postup tohoto věřitele se týkal nejen rozhodčího řízení, ale i následného řízení exekučního. Výkon rozhodnutí exekučním řízením pak jistě nastal až poté, co uběhla lhůta “bez zbytečného odkladu“ ve vztahu k založení listin. Nesouhlasí ani se závěrem obviněné, že nezaložení listin nemůže vyvolat jakýkoliv mylný dojem, když k tomu poukazuje na odůvodnění nalézacího soudu, podle nějž pokud věřitel nenalezne ve sbírce listin listinu o stavu hospodaření dlužníka, nezbyde mu nic jiného, než orientačně vycházet z takových listin za předchozí období. Souhlasí také se závěry nalézacího soudu ohledně omezení práv věřitele TOP – Šohaj, s. r. o., (srov. bod 25. rozsudku nalézacího soudu). Nemůže být pochyb o tom, že pokud by do sbírky listin dlužník, respektive za něj jednající obviněná, založil účetní výkazy za roky 2009 a 2010, dostalo by se věřiteli informací o skutečném stavu hospodaření dlužníka, což by vedlo k úvaze, zda iniciovat podání insolvenčního návrhu. Lze souhlasit s obviněnou v tom, že souhrnné údaje o hospodaření, které lze zjistit z účetních výkazů (účetní závěrky) samy o sobě nepostačují ke zjištění podstatných skutečností pro zpracování insolvenčního návrhu, nicméně podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství lze z těchto výkazů základní podmínky pro takový návrh dovodit (stav úpadku nebo majetek dlužníka), či alespoň předpokládat. Zjištění dalších skutečností by pak již nebylo pro věřitele tak obtížné. K naplnění skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku pak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství není vyžadováno ohrožení výhradně majetkových práv, postačuje navíc i pouhé omezení práv. K tomu odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 5 Tdo 1379/2015. Na závěru nalézacího soudu o omezení práv poškozených právnických osob nespatřuje státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nic rozporného, naopak má za to, že nalézací soud dostál své povinnosti konkretizovat ve výroku rozsudku práva, která byla obviněnou omezena a jak.

15. Jde-li o skutek pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, má za to, že úprava popisu skutku nalézacím soudem v okolnostech, které skutek individualizují upřesněním role obviněné, a to na základě doplnění skutkových zjištění za současného zachování shody v podstatě jednání obviněné, není zásahem do totožnosti skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Dovětek, že od 4. 7. 2011 do skutečného převodu společnosti A., byl ve prospěch další osoby vyváděn zbývající majetek společnosti k čemuž poskytla obviněná veškerou součinnost, tak podle něj jen upřesňuje jednání obviněné, nemá však vliv na naplnění zákonných znaků přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Nalézací soud podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství zohlednil, že nebyla obviněné prokázána iniciace a příprava převodu obchodního podílu a změny v osobě jednatele, to však nebylo důvodem jejího zproštění, neboť je nezpochybnitelná její účast na převodu a změně jednatele, i vědomost o rozhodných okolnostech, zejména o antedatování listin. Součinnost obviněné pak měla dosáhnout takové intenzity, že společným jednáním s další osobou naplnila znaky skutkové podstaty předmětného trestného činu. S takovým doplněním skutkové věty o nově učiněná skutková zjištění se pak podle jeho názoru nalézací soud řádně vypořádal také v odůvodnění svého rozsudku (srov. bod 28. rozsudku nalézacího soudu).

16. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nesouhlasí ani s námitkou obviněné, že soudy postupovaly v rozporu se zásadou subsidiarity trestní represe. Částečně se podle něj s touto námitkou ve vztahu k neutěšenému stavu zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku v České republice vypořádal již Nejvyšší soud v dovolacím řízení vedeným pod sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, k námitce pak obviněná neuvádí žádné konkrétní argumenty, kterými by ji podpořila. Nalézací soud podle něj v bodě 29. odůvodnění svého rozsudku rozvedl konkrétní okolnosti případu, pro něž považoval uplatnění předmětné zásady za vyloučené, když s těmito závěry se státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ztotožnil s tím, že by je bylo možné doplnit tak, že jednání obviněné vymezené ve skutcích pod body 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu mělo zcela nezpochybnitelný vliv na to, že množství věřitelů společnosti A., vedlo zdlouhavé a finančně nákladné soudní řízení, které nemělo valného významu z hlediska alespoň částečného uspokojení jejich pohledávek, namísto toho, aby se pokusili domoci poměrného uspokojení v insolvenčním řízení. Z těchto důvodů má za to, že obviněná zasáhla objekt trestného činu, tedy zájem společnosti na pravdivosti a úplnosti zápisů v obchodním rejstříku, tak intenzivně, že použití zásady subsidiarity trestní represe není opodstatněno.

17. Ze všech těchto důvodů státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Nejvyššímu soudu navrhl, aby dovolání obviněné postupem podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně udělil také souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) a c) tr. ř.

18. Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněné k replice vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Obviněná se k němu do doby rozhodnutí Nejvyššího soudu v projednávané věci nevyjádřila.

III.

Přípustnost dovolání

19. Nejvyšší soud jako soud dovolací podle § 265c tr. ř. nejprve zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je ve smyslu § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou v souladu s ustanovením § 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., za dodržení zákonné lhůty upravené § 265e odst. 1, 2 tr. ř. a splňuje náležitosti dovolání. Poté se Nejvyšší soud zabýval tím, zda obviněnou uplatněné námitky odpovídají dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., pod které je podřadila.

20. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotněprávního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotněprávní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, uveřejněné pod č. 23 ve sv. 31 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95, uveřejněný pod č. 79 ve sv. 4 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03, uveřejněné pod č. 1 ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněné pod č. 22 ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR. Nejvyšší soud interpretoval a aplikoval shora uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a Listinou základních práv a svobod, neboť Nejvyšší soud je povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva obviněné M. H., včetně jejího práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeno jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněno pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR). Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně v uvedeném stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za prima facie naplněný. (…) Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášeného jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněného pod st. č. 38/14 ve sv. 72 Sb. nál. a usn. ÚS ČR].

21. Obviněná také uplatnila dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Takovým dovolacím důvodem je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Z podaného dovolání vyplývá, že obviněná uplatnila uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, protože je názoru, že vada zakládající některý z důvodů dovolání zatěžovala řízení před nalézacím soudem.

22. Obviněná vznesla námitku i proti výroku o trestu, a to proti uložení peněžitého trestu, aniž by však byl obviněné prokázán majetkový prospěch z trestného činu (srov. str. 5 dovolání obviněné). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že k nápravě vad výroku o trestu je sice určen dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který je dán v případě nejzávažnějších pochybení soudu, nicméně obviněné nebyl výrokem nalézacího soudu, poté, co byla věc vrácena nalézacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, žádný peněžitý trest uložen. Touto námitkou se proto Nejvyšší soud již dále nezabýval.

IV.

Důvodnost dovolání

23. Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že dovolání obviněné, jak správně uvedl také státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, je svým obsahem téměř totožné jako dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 3. 2017, č. j. 8 To 47/2017-1558, jako soudu odvolacího ve věci vedené Okresním soudem v Břeclavi ze dne 9. 12. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1533, na jehož podkladě bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, rozhodnuto o zrušení obou těchto rozhodnutí podle § 265k odst. 1 tr. ř., stejně jako rozhodnutí na ně obsahově navazujících podle § 265k odst. 2 tr. ř., a podle § 265l odst. 1 tr. ř. byla věc přikázána Okresnímu soudu v Břeclavi k novému projednání a rozhodnutí. Nejvyšší soud k tomu konstatuje, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je na podkladě dalšího dovolání proti novému rozhodnutí vydanému v téže věci oprávněn dovolací soud přezkoumávat jen ty výroky napadeného rozhodnutí a jim předcházející část řízení, které následovaly po předchozím rozhodnutí o dovolání. Opětovné přezkoumání správnosti řízení, které dřívějšímu rozhodnutí Nejvyššího soudu předcházelo, by znamenalo jeho nepřípustnou revizi, což zákon v ustanovení § 265n tr. ř. ani na podkladě nového dovolání nepřipouští (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1407/2003, publikované pod č. 29/2004 Sb. rozh. tr.). Z těchto důvodů se Nejvyšší soud zabýval pouze těmi námitkami, které nebyly předmětem přezkumu v rámci původního dovolacího řízení, nebo takovými opakovaně uplatněnými námitkami, jejichž obsah doznal změny oproti původnímu řízení o dovolání v přímé souvislosti se změnou skutkových okolností.

A. K námitkám nezachování totožnosti skutku

24. Nejvyšší soud se nejdříve zabýval námitkou obviněné, že popis skutků se zcela odlišuje od skutků vymezených sdělením obvinění a podanou obžalobou, a to jak v rozsahu vymezeného jednání, tak popisu subjektivní stránky. Z těchto důvodů podle ní není zachována jednota skutku. Nalézací soud se k této námitce obviněné vyjádřil na str. 19 svého rozsudku, když uvedl, že tato námitka obviněné nemohla obstát, protože v bodech 1) a 2) výroku rozsudku soud rozhodl o stejných skutcích, kvůli kterým byla na obviněnou v této věci podána obžaloba. V obou případech byla podle názoru nalézacího soudu především zachována totožnost jednání obviněné. Odvolací soud k tomu konstatoval, že nalézací soud na základě doplněného dokazování a s ohledem na závazný pokyn, který mu byl dán Nejvyšším soudem, upřesnil skutková zjištění týkající se jednání uvedeného pod body 1) a 2). Podle názoru odvolacího soudu však došlo pouze k upřesnění a k detailnějšímu popsání jednání obviněné a v žádném případě postupem soudu I. stupně nedošlo k porušení zásady totožnosti skutku. Jednání obviněné i následek jsou zcela shodné jako jednání, které bylo popsáno v usnesení o sdělení obvinění, respektive v podané obžalobě (srov. str. 4 usnesení odvolacího soudu).

25. Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že ačkoliv námitku nezachování totožnosti skutku popsaného v rozsudku nalézacího soudu ve vztahu k podané obžalobě a sdělení obvinění uplatnila obviněná již v minulosti, ani s odkazem na předchozí dovolací řízení vedené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, ji nelze považovat bez dalšího za vypořádanou, neboť po zrušení původního rozsudku nalézacího soudu ze dne 9. 12. 2016, č. j. 2 T 48/2016-1533, došlo ke změně popisu skutků uvedených pod body 1) a 2) rozsudku nalézacího soudu (ze dne 7. 6. 2018, č. j. 2 T 48/2016-1966) a je tedy nutné se námitkou znovu řádně zabývat. V této souvislosti připomíná, že je nutno od sebe rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejímž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku a nikoli ohledně popisu skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 8 Tdo 179/2010; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 3 Tdo 644/2017). Soud si musí vždy ujasnit, co tvoří samotný skutek, a v návaznosti na to musí skutek být předmětem jeho dalšího postupu, přičemž se nesmí omezit jen na to, že vezme na vědomí popis skutku uvedený v obžalobě, resp. že ztotožní popis skutku se skutkem samotným. Z ustanovení § 220 odst. 1, 3 tr. ř. vyplývá, že vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu slovního vyjádření ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud není vázán; povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby popis skutku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 1999, sp. zn. 7 Tz 179/99, uveřejněný pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr.). Na zachování totožnosti skutku přitom nemají vliv změny v okolnostech, které individualizují žalovaný skutek z hlediska času, místa spáchání činu, míry a formy zavinění obviněných, popř. rozsahu následku, když jinak shoda v následku či jednání není dotčena. Uvedené znamená, že některé skutkové okolnosti uvedené v žalovaném skutku mohou na podkladě provedeného dokazování odpadnout a nové mohou být teprve zjištěny (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 3 Tz 168/2001).

A.1 K námitce nezachování totožnosti skutku pod bodem 1) rozsudku

26. Pokud jde o popis skutku v obžalobě a v rozsudku nalézacího soudu, lze konstatovat, že nalézací soud skutek pod bodem 1) svého rozsudku oproti podané obžalobě a původnímu svému rozhodnutí ze dne 9. 12. 2016 (následně zrušenému Nejvyšším soudem) doplnil tak, že jednání se měla obviněná dopustit s vědomím, že nejméně od roku 2009 má společnost A., řadu neuhrazených závazků po splatnosti, a to nejméně na zdravotním a sociálním pojištění za zaměstnance, a dále nově specifikoval jako věřitele ohroženého na právech společnost Profibaustoffe CZ, s. r. o., včetně popisu výše její pohledávky vůči společnosti A., jejího titulu a způsobu omezení této poškozené jednáním obviněné na jejích právech, tedy že z důvodu absence příslušných listin ve sbírce listin obchodního rejstříku nemohla zvolit realitě odpovídající další postup při vymáhání těchto pohledávek, neboť na základě naposledy uložených listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl vyvolán mylný dojem solventnosti A., nemohla se seznámit se skutečným stavem hospodaření a jmění společnosti A., a nevědomost o skutečném stavu hospodaření a jmění A., vedla k tomu, že namísto co nejrychlejšího podání insolvenčního návrhu dále pokračovala ve vymáhání pohledávky cestou exekučního řízení, s čímž jí vznikly další náklady, aniž by exekuční řízení bylo, byť jen zčásti, úspěšné. Dále nalézací soud v tomto bodu výrok ve vztahu k poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., oproti podané obžalobě doplnil tak, že pokud by v době od počátku roku 2010 společnost TOP – Šohaj, s. r. o., znala skutečný stav hospodaření a jmění společnosti A., tak by nepokračovala v občanskoprávním řízení vedeném proti A., před Městským soudem v Brně ve věci vedené pod sp. zn. 43 C 11/2008, a že se tudíž nemohla rozhodnout způsobem korespondujícím se skutečným stavem jmění a hospodaření A., o dalším postupu při vymáhání své pohledávky.

27. Nejvyšší soud konstatuje, že jde-li o rozdíl ve vyjádření skutku v rozsudku nalézacího soudu a obžalobě, v bodě 1) rozsudku nalézacího soudu došlo pouze ke konkretizaci další poškozené společnosti, a to společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., spolu s uvedením, jak byla tato poškozená omezena jednáním obviněné na svých právech. Takové upřesnění ostatně odpovídá předchozímu zrušujícímu usnesení Nejvyššího soudu, podle nějž k trestní odpovědnosti za přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku je nezbytné, aby bylo ve skutkové větě výroku o vině v odsuzujícím rozsudku výslovně vyjádřeno, práva kterých osob (např. věřitelů) tím byla ohrožena nebo omezena a jakým způsobem se tak stalo. Ohrožení nebo omezení majetkových práv jiného se musí týkat konkrétních práv určitých osob (např. právě věřitelů), které je třeba výslovně uvést v popisu skutku, v němž je spatřován tento trestný čin. Ačkoliv zákonným znakem trestného činu není způsobení škody na cizím majetku, z rozhodných skutkových zjištění musí být zřejmé, v jakém alespoň minimálním rozsahu pachatel ohrozil nebo omezil majetková práva jiného, a to např. s poukazem na výši pohledávek věřitelů. Bez takového doplnění skutkové věty podle Nejvyššího soudu nebylo možné učinit závěr, že obviněná svým jednáním uvedeným pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu naplnila všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu. Za tímto účelem Nejvyšší soud nalézacímu soudu také uložil, aby doplnil dokazování a nově zjištěné konkrétní okolnosti, svědčící o ohrožení či omezení práv věřitelů, pak uvedl i v popisu skutku, když původní vyjádření, že „…neměli potřebné informace o ekonomické situaci společnosti A., která se v tomto období zhoršovala, a byli tím omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti A.,“ bylo pro svou nekonkrétnost, když z něj ani není zřejmé, ke kterým věřitelům se vztahuje (mimo společnosti TOP – Šohaj, s. r. o.), zcela nedostatečné (srov. bod 40. a násl. a dále bod 50. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Z těchto důvodů tedy Nejvyšší soud uložil nalézacímu soudu, aby upravil skutkovou větu, tedy doplnil výčet věřitelů a uvedl, v jakém rozsahu obviněná omezila nebo ohrozila jejich práva. Z těchto důvodů má Nejvyšší soud za to, že skutek tak, jak byl nalézacím soudem popsán ve výroku rozsudku pod bodem 1), se od skutku, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, liší pouze v popsání okolností, které jej individualizují, co se týče následku, když v souladu s názorem Nejvyššího soudu, kterým byl nalézací soud při novém projednání a rozhodnutí věci vázán (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.), tento doplnil do popisu skutku okolnosti, svědčící o ohrožení či omezení práv věřitelů.

A.2 K námitce nezachování totožnosti skutku pod bodem 2) rozsudku

28. Obviněná ke skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu namítá, že nebyla zachována jednota skutku, přičemž takové pochybení obviněné znemožnilo účinnou obhajobu, když např. až v písemném vyhotovení je uváděno, že se měla dopouštět vyvádění majetku ve prospěch blíže nespecifikované osoby. Takový postup je podle ní v rozporu

s § 176 odst. 2 tr. ř. K tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2006, sp. zn. I. ÚS 670/05, uveřejněný pod č. 88/2006 Sb. nál. a usn. ÚS, podle nějž náleží péče o dokonalost popisu skutku aktivitě obžaloby, nikoliv soudu, který by se odstraňováním takové vady podílel na prokazování viny obviněného.

29. Nejvyšší soud v minulosti ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu konstatoval, a to ve svém usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, že v původním řízení nebylo prokázáno, že by to byla právě obviněná, kdo nechal smlouvu o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka připravit, a to přesto, že akceptoval závěry soudů nižších stupňů o antedataci a účelovosti převodu společnosti jako řádně odůvodněné. Proto podle něj nedošlo k prokázání části skutku pod bodem 2), neboť i z výpovědi svědka J. V. vyplynulo, že to byl on, kdo měl na starost převod obchodního podílu, a že tedy obviněná nebyla iniciátorkou skutku. Ačkoliv pak nalézací soud tuto skutečnost zohlednil v odůvodnění svého rozsudku (rozuměj původního odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu), nezohlednil ji při formulaci výroku o vině. Nejvyšší soud s poukázáním na rozpornost takových závěrů nalézacího soudu s provedenými důkazy uzavřel, že se obviněná nepochybně účastnila převodu obchodního podílu v obchodní společnosti A., a změny statutárního orgánu, předmětné listinné dokumenty podepsala, ovšem závěr, že je nechala připravit, nebyl v řízení prokázán. Proto uložil nalézacímu soudu povinnost doplnit dokazování takovým způsobem, aby byl objasněn skutečný podíl obviněné na převodu obchodního podílu a jednatelského oprávnění na R. R., a v případě, že dospěje k závěru o vině obviněné, upravil v tom smyslu také skutkovou větu. Uložil mu, aby se zaměřil na zjištění, kdo inicioval přípravu smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka, kdo listiny vyhotovil, případně kdo k jejich vyhotovení dal pokyn, objasnil roli obviněné při faktické realizaci převodu obchodního podílu a změny jednatelství a také se pečlivě věnoval otázce případného zavinění a jeho vztahu ke všem skutečnostem, které jsou znakem skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku (srov. str. 24 a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

30. Nalézací soud po doplnění dokazování upravil skutkovou větu. Ta původně zněla (zjednodušeně) tak, že obviněná nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti A., a rozhodnutí jediného společníka, obě zpětně datované, na jejichž základě došlo k převodu obchodního podílu a ke změně jednatelství na R. R., kdy obviněná listiny podepsala až v roce 2012 s vědomím, že budou následně předloženy s návrhem na zápis změn obchodnímu rejstříku, a na jejich podkladě byla následně provedena změna společníka a jednatele s účinky zpětně k roku 2011, přestože k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu a změně jednatelství nedošlo. Nově nalézací soud formuloval tuto skutkovou větu (zjednodušeně) tak, že obviněná společným jednáním s další osobou, která ve skutečnosti řídila veškeré kroky společnosti H., a na základě jejích pokynů podepsala v roce 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti A., a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované zpětně do roku 2011, když nový jednatel R. R. obě listiny podepsal až dne 28. 3. 2012 v XY, o čemž obviněná věděla, a na základě těchto listin došlo k převodu obchodního podílu, přičemž obě listiny obviněná podepisovala s vědomím, že na nich uvedené datum 4. 7. 2011 neodpovídá skutečnosti a že jsou datované zpětně, protože jako jediná jednatelka působila až nejméně do 28. 3. 2012, následně dne 2. 4. 2012 podpis uznala za vlastní s vědomím, že činí vše potřebné k tomu, aby v obchodním rejstříku byla vyznačena změna jednatelství s nepravdivým datem 4. 7. 2011, a současně s vědomím, že listiny budou předloženy k této změně obchodnímu rejstříku, přestože k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství nedošlo, o čemž obviněná věděla, a naopak v době od 4. 7. 2011 do skutečného převodu společnosti dne 28. 3. 2012 byl postupně ze společnosti ve prospěch oné další osoby vyváděn zbývající majetek jako zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám, k čemuž rovněž obviněná oné osobě poskytla veškerou potřebnou součinnost. V odůvodnění svého rozsudku pak nalézací soud uvedl, že na rozdíl od podané obžaloby nebylo u bodu 2. výroku rozsudku dokazováním provedeným u hlavního líčení prokázáno, že by to byla právě obviněná, kdo v březnu 2012 nechal připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem 4. 7. 2011, týkající se společnosti A. Z opakované výpovědi svědka J. V. pak vyplynulo, že iniciátorem tohoto skutku byla další osoba, rozdílná od obviněné, a to svědek J. V. Současně ale bylo prokázáno, že sama obviněná jednala způsobem popsaným v bodě 2. výroku rozsudku, vyvinula určité aktivní kroky spočívající minimálně v tom, že uvedené dvě listiny podepsala a následně svůj podpis uznala za vlastní a bez této její aktivní účasti v rozsahu popsaném v bodě 2. výroku rozsudku by spáchání skutku jako takového nebylo možné.

31. Odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že soud I. stupně poté, kdy věc byla zrušena Nejvyšším soudem, dostál své povinnosti uvedené v § 265s odst. 1 tr. ř. Podle pokynů Nejvyššího soudu doplnil dokazování, a to výslechem svědků J. V., J. O. a J. Č., všechny provedené důkazy opětovně vyhodnotil a upřesnil skutková zjištění, týkající se jednání uvedeného pod bodem 1) a 2) výroku napadeného rozsudku. Uvedl, že z jednání uvedeného ve skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, je obviněná usvědčována zejména listinami, ze kterých vyplývá, že smlouva o převodu obchodního podílu a listina rozhodnutí jediného společníka, které byly s návrhem na zápis změny údajů doručeny obchodnímu rejstříku, byly antedatovány. Na obou těchto listinách bylo uvedeno datum 4. 7. 2011, ačkoliv v této době listiny nemohly existovat a nemohly být ani sepsány ani podepsány. Obviněná působila jako jediná jednatelka ke dni 4. 7. 2011, a to minimálně do 28. 3. 2012. Vzhledem ke skutečnosti, že svědek R. R. obě listiny mohl podepsat až 28. 3. 2012, pak i v tento den je mohla podepsat i obviněná. Věděla, že dojde ke změně ve statutárním zástupci i ve změně v držiteli obchodního podílu, když jejím cílem bylo vyhnout se případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav společnosti A. Je zřejmé, že obviněná nebyla iniciátorkou jednání, a lze se oprávněně domnívat, že to byl svědek J. V., který v podstatě jednání obviněné řídil, nicméně bez aktivní účasti obviněné by ke spáchání jednání uvedené pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku nedošlo.

32. Nejvyšší soud přezkoumal skutky popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015, č. j. KRPB-321829-160/TČ-2012-060481 (č. l. 1 – 2 spisu), a v obžalobě ze dne 8. 4. 2016, č. j. ZT 141/2015-58 (č. l. 1458 – 1461 spisu), a porovnal je se skutkovými větami ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Jde-li o skutek uvedený pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, původně byl v obžalobě (a s nepatrnými odlišnostmi také v usnesení o zahájení trestního stíhání) vymezen tak, že (zjednodušeně) v březnu 2012 nechala obviněná připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě zpětně datované ke dni 4. 7. 2011, na jejichž základě došlo k převodu obchodního podílu ve společnosti A., na R. R., a ke změně jednatelství v této společnosti, kdy listiny podepsal R. R. až dne 28. 3. 2012, a obviněná v nezjištěném dni v době od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 s vědomím, že tyto budou s návrhem na zápis změny údajů předloženy obchodnímu rejstříku, přičemž následně podpisy na listinách uznala za vlastní, a listiny byly předloženy rejstříkovému soudu a na jejich podkladě byla provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele se zpětnými účinky k datu, k němuž ovšem fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství ve společnosti nedošlo. Rozsudkem nalézacího soudu byl však nově formulován tak, jak bylo již uvedeno výše, tedy, že obviněná jednala společně s další osobou a na základě jejích pokynů, podepsala smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované zpětně, s vědomím, že datum neodpovídá skutečnosti, s vědomím, že činí vše potřebné k tomu, aby na jejich podkladě byla v obchodním rejstříku vyznačena změna s nepravdivým datem, a v době do skutečného převodu společnosti A., byl postupně ze společnosti ve prospěch oné další osoby vyváděn veškerý zbývající majetek společnosti jako zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám, k čemuž rovněž obviněná této další osobě poskytla veškerou potřebnou součinnost.

33. Jde-li o část jednání, jež je kladeno obviněné za vinu, spočívající v podpisu listin, na jejichž základě následně došlo k vyznačení změn v obchodním rejstříku s nepravdivým datem, Nejvyšší soud konstatuje, že má za to, že byl dodržen zákonný požadavek na totožnost skutku, tedy že v této části jednání jde o skutek, pro nějž bylo zahájeno trestní stíhání i podána obžaloba. Obdobně jako u skutku pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu došlo v souladu s pokynem Nejvyššího soudu formulovaným v jeho usnesení ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, ke konkretizaci skutkových okolností, zejména toho, jaký byl skutečný podíl obviněné na přípravě předmětných antedatovaných listin a převodu obchodního podílu, přičemž nalézací soud doplnil svá původní skutková zjištění, a to tak, že obviněná nebyla osobou, která nechala listiny připravit, a že jednala na pokyn další osoby, konkrétně J. V. Nejvyšší soud konstatuje, že je zachována jak totožnost jednání, neboť obviněná podepsala antedatované listiny, tak i následek takového jednání, spočívající v porušení zájmu na pravdivosti zápisů v obchodním rejstříku.

34. K opačnému závěru však dospěl Nejvyšší soud ve vztahu ke zbývající části popisu skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, neboť je zjevné, že obviněné je v této části výroku nově kladeno za vinu, že poskytla součinnost k tomu, aby byl postupně ve prospěch další osoby ze společnosti A., vyváděn veškerý zbývající majetek, zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám. Nejvyšší soud proto musí konstatovat, že takto popsaný skutek neodpovídá skutku, pro nějž byla podána obžaloba. Nalézací soud tak podle Nejvyššího soudu svým postupem porušil ustanovení § 220 odst. 1 tr. ř., neboť v této části rozhodl o skutku, který nebyl uveden v žalobním návrhu a současně tím porušil i § 2 odst. 8 tr. ř. a v něm formulovanou zásadu obžalovací jako jednu ze základních zásad trestního řízení (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 12. 1965, sp. zn. 7 Tz 80/65, publikované pod č. 18/1966 Sb. rozh. tr.), což je vadou rozsudku ve smyslu § 258 odst. 1 písm. b) tr. ř. a bylo důvodem k jeho zrušení již v odvolacím řízení. Nejvyšší soud k tomu dále uvádí, že zahrnutí takového jednání do popisu skutku, pro nějž bylo proti obviněné zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, jde k tíži obviněné, když nově formulované jednání spočívající ve vyvádění majetku ze společnosti A., je samostatným skutkem a navíc by za splnění dalších zákonných podmínek naplňovalo skutkovou podstatu jiného (dalšího) trestného činu, byť jeho právní kvalifikace nebyla do výroku o vině zahrnuta. Ve vztahu k tomuto skutku se jedná také o porušení zákazu reformationis in peius, neboť nové řízení po zrušení původních rozhodnutí usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, se vedlo již na podkladě dovolání, které podala jen obviněná M. H. (samozřejmě jen ve svůj prospěch), přičemž Nejvyšší soud v tomto předchozím zrušujícím rozhodnutí na tuto skutečnost výslovně upozornil, když v bodě 57. tohoto rozhodnutí uvedl, že „[d]ovolací soud zároveň upozorňuje na zákaz změny k horšímu ve vztahu k předchozímu rozhodnutí učiněnému nalézacím soudem (§ 265s odst. 2 tr. ř.)“. Bude proto třeba, aby se nalézací soud s tím v novém rozhodnutí vypořádal.

B. K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině

35. Obviněná ve svém dovolání namítá, že skutek popsaný pod bodem 1) výroku nalézacího soudu nevykazuje všechny znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, když má za to, že jí nebyla prokázána subjektivní stránka trestného činu a jakákoliv újma na straně poškozených společností TOP – Šohaj, s. r. o., a Profibaustoffe CZ, s. r. o., se také jeví jako pochybná, když poškození mělo údajně spočívat ve zmaření uspokojení pohledávky. Ve vztahu k věřiteli Profibaustoffe CZ, s. r. o., je zřejmé, že jde jen o nepodloženou konstrukci soudu, neboť tato poškozená ve svém vyjádření (srov. 1867 a násl.) nikde neuvádí, že by „na základě naposledy uložených listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl vyvolán mylný dojem solventnosti A.“, jak se však uvádí ve skutkové větě výrokové části pod bodem 1) rozsudku nalézacího soudu. Nezaložení listin podle obviněné nemůže vyvolat mylný dojem o jejich obsahu. Tvrzení poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., o tom, že byla ovlivněna absencí listin při vymáhání pohledávek cestou civilního a exekučního řízení, namísto insolvenčního řízení, považuje za nelogické, neboť listiny za rok 2009 měly být založeny v termínech navazujících na příslušné daňové operace, tedy před koncem roku 2010, přičemž pohledávky poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., jí byly přiznány již v březnu 2010 (srov. rozhodčí nález ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Rsp 86/10, na č. l. 1874 p. v. a násl., a rozhodčí nález ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. R 11/10, na č. l. 1882 a násl.), i exekuce byla zahájena v době před vznikem povinnosti k založení listin do obchodního rejstříku. Proto má obviněná za to, že poškozená Profibaustoffe CZ, s. r. o., nebyla při rozhodování o vymáhání pohledávek ovlivněna jednáním obviněné. Vyjádření poškozené tak považuje za logicky vyvrácené a účelové. Co se týče druhé poškozené, společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., její pohledávku považuje nadále za spornou. Zpochybňuje pak závěry nalézacího soudu, který jako důkaz o nahlížení J. O., jednatele poškozené, do sbírky listin obchodního rejstříku považuje podané trestní oznámení. O účelovosti tvrzení tohoto svědka pak podle obviněné svědčí také to, že u hlavního líčení konaného dne 3. 5. 2018 uvedl, že údaje o insolvenci či konkurzu jsou nedostupné a nelze je z obchodního rejstříku zjistit. Obviněná naopak uvádí, že v obchodním rejstříku A., je zaznamenán zápis o zahájení insolvenčního řízení a pokud by tedy poškozená TOP – Šohaj, s. r. o., sledovala sbírku listin, o této skutečnosti by věděla a mohla pohledávku do insolvenčního řízení také přihlásit.

36. Nejvyšší soud usnesením ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017 konstatoval, že se nalézací soud dostatečně nezabýval znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, své závěry neodůvodnil konkrétními skutkovými okolnostmi a neupřesnil, jakým konkrétním způsobem byli věřitelé společnosti A., ohroženi nebo omezeni na svých právech. Spokojil se fakticky pouze se zjištěním, že společnost A., měla četné věřitele, kteří neměli potřebné informace o její ekonomické situaci, čímž byli omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a realizaci svých práv, čemuž však obecně nesvědčily důkazy, když přinejmenším většina věřitelů řádně na rozdíl od společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., své nároky vymáhala. Ve skutkové větě pod bodem 1) výroku o vině tak nalézací soud uvedl jako poškozeného věřitele pouze společnost TOP – Šohaj, s. r. o., aniž se blíže zabýval otázkou, jakým konkrétním způsobem došlo k omezení práv tohoto věřitele. Nejvyšší soud proto uložil nalézacímu soudu, aby doplnil dokazování výslechem (případně vyžádáním písemných zpráv) věřitelů společnosti A., kteří svou pohledávku uplatňovali prostřednictvím vykonávacího řízení, a zjistil, jak tito postupovali při zjišťování majetku společnosti A., zda pátrali ve sbírce listin obchodního rejstříku po výkazech o výsledcích hospodaření, a zda absence výkazů ve sbírce listin negativně ovlivnila jejich možnost úspěšně se domoci úhrady svých pohledávek a zvážil i výslech exekutorů provádějících exekuce. O takové konkrétní okolnosti pak měl nalézací soud, pokud by po uvedeném doplnění dokazování dospěl opět k závěru, že jednáním obviněné M. H. došlo v případě některých věřitelů k omezení nebo ohrožení jejich práv, rozšířit popis skutku, především doplnit výčet takových věřitelů a konkrétně uvést, v jakém alespoň minimálním rozsahu obviněná ohrozila nebo omezila jejich práva, když původní vyjádření slovy „…neměli potřebné informace o ekonomické situaci společnosti A., která se v tomto období zhoršovala, a byli tím omezeni zejména při rozhodování o dalším postupu při vymáhání svých pohledávek a tím realizaci svých práv vůči společnosti A.,“ bylo pro svou nekonkrétnost zcela nedostatečné (srov. body 39. a 55. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

37. Nalézací soud na základě pokynů Nejvyššího soudu doplnil k tomuto skutku dokazování zejména výslechem svědka J. O., dřívějšího jednatele společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a dále zprávami věřitelů společnosti A., a exekutorů, kteří jejich pohledávky vymáhali (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 3. 5. 2018 na č. l. 1700 a násl., dále zprávy věřitelů a exekutorů na č. l. 1688-1939). Po takto doplněném dokazování nově formuloval skutek pod bodem 1) výroku rozsudku (zjednodušeně) tak, že obviněná od počátku roku 2010 do března 2012 s vědomím, že společnost A., má už nejméně od roku 2009 řadu neuhrazených závazků po splatnosti, neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku výkazy o výsledku hospodaření společnosti A., za kalendářní roky 2009 a 2010, ač k tomu byla jako jednatelka povinna, čímž měla ohrozit nebo omezit věřitele a obchodní partnery společnosti A., nejméně:

- Profibaustoffe CZ, s. r. o., s celkovou splatnou pohledávkou ve výši nejméně 294 490 Kč, která absencí příslušných listin ve sbírce listin obchodního rejstříku nemohla zvolit realitě odpovídající další postup při vymáhání pohledávek, neboť na základě naposledy uložených listin do sbírky listin obchodního rejstříku byl vyvolán mylný dojem solventnosti A., nemohla se seznámit se skutečným stavem hospodaření a jmění společnosti A., a tato nevědomost vedla k tomu, že namísto podání insolvenčního návrhu dále pokračovala ve vymáhání své pohledávky cestou exekučního řízení s čímž jí vznikly další náklady, aniž by exekuční řízení bylo byť jen zčásti úspěšné,

- TOP – Šohaj, s. r. o., s pohledávkou ve výši nejméně 80 785 Kč s příslušenstvím, která, pokud by v době od počátku roku 2010 znala skutečný stav hospodaření a jmění společnosti A., tak by nepokračovala v občanskoprávním řízení vedeném proti A., nemohla se tudíž rozhodnout způsobem korespondujícím se skutečným stavem jmění a hospodaření A., o dalším postupu při vymáhání své pohledávky a realizaci svých práv, neboť neměla potřebné informace o ekonomické situaci společnosti A., která se v tomto období zhoršovala,

čímž spáchala přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. Podle nalézacího soudu bylo prokázáno, že v době od 1. 1. 2010 do příslušné sbírky listin obchodního rejstříku nebyly vůbec zaslány ani uloženy výkazy o výsledku hospodaření A., za kalendářní roky 2009 a 2010, ačkoliv tato povinnost svědčila obviněné jako jedinému statutárnímu zástupci společnosti. Již na počátku roku 2010 měla přitom společnost A., splatné pohledávky a rozsah těchto závazků po splatnosti dále narůstal. Obviněná si musela být dobře vědoma i existence dalších věřitelů, konkrétně věřitele TOP – Šohaj, s. r. o., neboť z její výpovědi vyplývá, že o této pohledávce a o rozsudku z června 2011 věděla, i dalšího věřitele Profibaustoffe CZ, s. r. o., jelikož v listopadu 2009 podepsala uznání závazku. Ohledně věřitelů TOP – Šohaj, s. r. o., a Profibaustoffe CZ, s. r. o., bylo prokázáno, že obě tyto společnosti si ověřovaly stav údajů vedených ve sbírce listin obchodního rejstříku ke společnosti A. Minimálně pro tyto dva věřitele by potřebné informace o zhoršující se ekonomické situaci A., mohly být zřejmé i z listin, které měly být povinně zasílány obchodnímu rejstříku. Omezení práv poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., proto spočívalo v tom, že tato poškozená kvůli neuložení listin do obchodního rejstříku zvolila neodpovídající postup při dalším vymáhání svých splatných pohledávek. Jelikož se tato poškozená nemohla seznámit se skutečným stavem hospodaření a jmění firmy A., tak pohledávky vymáhala cestou rozhodčího řízení a exekuce, kdežto skutečnému stavu společnosti A., by odpovídal urychlený insolvenční návrh, aby se podařilo dosáhnout toho, že do konkurzní podstaty úpadce A., připadne co největší majetková hodnota. Exekuční řízení vedené Profibaustoffe CZ, s. r. o., proti A., nebylo ani zčásti úspěšné. U společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., z důkazů vyplynulo, že se cítila přinejmenším omezena na svých právech tím, že požadované údaje z obchodního rejstříku, které by měly sloužit k ochraně věřitelů, neměla z důvodu nečinnosti obviněné k dispozici, a naposledy zveřejněné údaje vzbuzovaly zdání lepšího ekonomického stavu společnosti A., než v jakém se reálně nacházela. Informace v obchodním rejstříku poškozená hledala a chtěla znát skutečnou majetkovou situaci v A., nicméně je v obchodním rejstříku nenašla, což ji omezovalo v tom, že dále vedla proti A., civilní řízení, které navíc bylo prodlužováno účelovými kroky společnosti A. Poškozená musela nést i nemalé náklady řízení spojené s právním zastoupením. V důsledku neuložení listin do obchodního rejstříku proto neměla náležité podklady pro to, aby zvážila svůj další postup, zda pokračovat v občanskoprávním řízení. Svoji pohledávku nevymáhala cestou exekuce, ovšem proto, že se jí nepodařilo kontaktovat nového jednatele společnosti svědka R. R. S ohledem na další vývoj je zřejmé, že tento krok TOP – Šohaj, s. r. o., ušetřil další výdaje. Pokud by těmto poškozeným byl znám skutečný stav hospodaření a jmění A., měly by možnost zvážit, zda proti A., podají insolvenční návrh. Jednání obviněné popsané v bodě 1. výroku rozsudku proto omezilo na právech v popsaném rozsahu minimálně poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., a TOP – Šohaj, s. r. o., jako věřitele A. (srov. body 24. – 26. rozsudku nalézacího soudu).

38. Odvolací soud předně konstatoval, že nalézací soud dostál své povinnosti podle § 265s odst. 1 tr. ř. a podle pokynů Nejvyššího soudu doplnil dokazování, všechny důkazy opětovně vyhodnotil a upřesnil skutková zjištění. V souladu s nalézacím soudem konstatoval, že bylo prokázáno, že od 1. 1. 2010 nebyly do sbírky listin obchodního rejstříku zaslány a vloženy výkazy o výsledku hospodaření firmy A., za kalendářní roky 2009 a 2010, a že to byla obviněná jako jediná jednatelka společnosti, kdo měl ze zákona povinnost k založení listin. Zopakoval, že od počátku roku 2010 měla společnost A., splatné pohledávky, že obviněná si musela být vědoma i existence závazku vůči dalším věřitelům, neboť se podílela i na zpracování účetnictví, musela vědět také o věřiteli TOP – Šohaj, s. r. o., a Profibaustoffe CZ, s. r. o., kde bylo dokazováním prokázáno, že obě společnosti si skutečně ověřovaly stav údajů vedených ve sbírce listin obchodního rejstříku u společnosti A.

39. Nejvyšší soud k tomu na úvod konstatuje, že obviněné je kladeno za vinu, že svým jednáním pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu naplnila skutkovou podstatu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, kterého se dopustí ten, kdo jiného ohrozí nebo omezí na právech tím, že bez zbytečného odkladu nepodá návrh na zápis zákonem stanoveného údaje do obchodního rejstříku, nadačního rejstříku, rejstříku obecně prospěšných společností nebo rejstříku společenství vlastníků jednotek nebo neuloží listinu do sbírky listin, ač je k tomu podle zákona nebo smlouvy povinen. Nesplnění předmětných zákonných povinností je tedy sankcionováno pouze za podmínky, že tím dojde k ohrožení nebo omezení jiného na právech.

B. 1 K námitce extrémního skutkového rozporu

40. Jak již bylo výše uvedeno, obviněná zejména zpochybňuje skutková zjištění nalézacího soudu, na nichž postavil závěr o tom, že naplnila skutkovou podstatu trestného činu, který jí je kladen za vinu, když nejméně věřitele Profibaustoffe CZ, s. r. o., a TOP – Šohaj, s. r. o., měla svým jednáním spočívajícím v nezaložení listin do sbírky listin obchodního rejstříku ohrozit nebo omezit na jejich právech. Nejvyšší soud se proto v souladu s námitkou obviněné nejprve zabýval tím, zda mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními není dán extrémní rozpor. Především Nejvyšší soud poté, co se podrobně seznámil se spisovým materiálem, považuje za nutné konstatovat, že skutková zjištění nalézacího soudu, spočívající v tom, že obviněná si musela být vědoma četnosti nesplacených závazků společnosti A., a že jako jediná jednatelka společnosti A., nedostála své zákonné povinnosti, když do sbírky listin obchodního rejstříku nezaložila výkazy o výsledku hospodaření společnosti za kalendářní roky 2009 a 2010, tedy rozvahu, výsledovku a povinné přílohy, lze bez dalšího považovat za nesporná a logická, když nalézací soud také náležitě odůvodnil, z jakých důkazů tato skutková zjištění plynou.

41. Nejvyšší soud se proto dále zabýval skutkovými zjištěními týkajícími se ohrožení nebo omezení práv věřitelů, zejména poškozených společností Profibaustoffe CZ, s. r. o., a TOP – Šohaj, s. r. o. Společnost Profibaustoffe CZ, s. r. o., se ve věci vyjádřila k výzvě nalézacího soudu (poté, co byla věc nalézacímu soudu Nejvyšším soudem vrácena k novému projednání a rozhodnutí), a to přípisem ze dne 15. 5. 2018 (srov. vyjádření poškozené na č. l. 1867 a násl.). Zde k dotazům soudu uvedla, jaké pohledávky eviduje za společností A., jakým způsobem své pohledávky vymáhala, jakým způsobem zjišťovala finanční a majetkovou situaci společnosti A., a zda došlo k uspokojení jejích pohledávek. Tvrzení o vzniku pohledávek a způsobu jejich vymáhání poškozená doložila také příslušnými listinnými důkazy, když předložila smlouvy a listiny, na jejichž podkladě pohledávky vznikly, rozhodčí nálezy, kterými jí byly pohledávky přiznány, uznání závazku (srov. č. l. 1869 – 1884 spisu). Poškozená Profibaustoffe CZ, s. r. o., dále uvedla, že majetkovou situaci A., zjišťovala opakovaně nahlížením do insolvenčního rejstříku a rovněž do obchodního rejstříku, včetně sbírky listin, přičemž sbírka listin obsahovala jako nejnovější účetní závěrku za rok 2008 (založenou navíc až v srpnu 2009), a poškozená se tak nemohla seznámit se skutečným stavem hospodaření a jmění společnosti A. Tato nevědomost pak podle slov poškozené způsobila, že namísto podání insolvenčního návrhu postupovala cestou rozhodčího řízení a exekucí a tedy v tomto smyslu byla ovlivněna při volbě způsobu vymáhání pohledávek za společností A. Ze spisového materiálu Nejvyšší soud dále zjistil, že na základě rámcové kupní smlouvy ze dne 20. 6. 2007 (č. l. 1869) bylo společnosti A., dodáváno zboží prodávající společnosti Profi am Bau CM, spol. s r. o. (později Profibaustoffe CZ, s. r. o.). Z tohoto právního vztahu vznikla pohledávka Profibaustoffe CZ, s. r. o., ve výši 238 696 Kč s přísl. z neuhrazených faktur za dodané zboží ze dne 30. 6. 2009, 21. 8. 2009, 15. 9. 2009, 29. 9. 2009, 9. 10. 2009, 21. 10. 2009 (srov. č. l. 1871 – 1873). Na základě smlouvy o nájmu strojního zařízení č. 402/09 ze dne 2. 4. 2009 vznikla pohledávka společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., za společností A., z titulu neuhrazených nájmů, a to na základě faktur ze dne 31. 7. 2009, 31. 8. 2009, 30. 9. 2009, 31. 10. 2009, 30. 11. 2009. Společnost A., jednající M. H., oba tyto závazky ve smyslu § 323 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, dne 3. 11. 2009 uznala (srov. č. l. 1876). Dne 3. 12. 2009 se společnost Profibaustoffe CZ, s. r. o., pokusila o smír s tím, že pokud nebudou pohledávky uhrazeny do dne 8. 12. 2009, bude postupovat podáním žaloby, popřípadě návrhu na zahájení insolvenčního řízení (srov. č. l. 1874). Dne 19. 1. 2010 byla podána žaloba k Rozhodčímu soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky a nárok společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., z titulu nezaplacených faktur na základě rámcové kupní smlouvy byl přiznán rozhodčím nálezem ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. Rsp 86/10, s právní mocí a vykonatelností ke dni 23. 4. 2010 (srov. č. l. 1874 p. v.). Nárok Profibaustoffe CZ, s. r. o., z titulu neuhrazeného nájemného byl této společnosti na základě žaloby doručené dne 19. 1. 2010 přiznán rozhodčím nálezem JUDr. Radka Adámka, jediného rozhodce, ze dne 15. 3. 2010, sp. zn. R 11/10, a nabyl právní moci dne 16. 3. 2010 a vykonatelnosti dne 22. 3. 2010.

42. Jde-li o pohledávku společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., tato podala žalobu o zaplacení částky 164 561 Kč s příslušenstvím z titulu dlužného nájemného, které bylo částečně, co do částky 80 785 Kč s přísl., vyhověno rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011, který nabyl právní moci 16. 8. 2011 a vykonatelnosti dne 20. 8. 2011 (srov. č. l. 43). Proti rozsudku sice bylo podáno odvolání, nicméně nebyl zaplacen soudní poplatek, proto bylo usnesením Městského soudu v Brně ze dne 6. 10. 2011, č. j. 43 C 11/2008-139, zastaveno odvolací řízení. I proti usnesení o zastavení odvolacího řízení bylo podáno odvolání, nicméně následně bylo dne 30. 3. 2012 potvrzeno usnesení Městského soudu v Brně o zastavení odvolacího řízení (srov. č. l. 47). Svědek J. O., který byl jednatelem poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., a to v období od 21. října 1993 do 26. dubna 2013, vypověděl při hlavním líčení konaném dne 9. 6. 2016, že po vydání rozsudku urgoval zaplacení rozsudkem přiznané částky, ale jeho dopis jednateli se vrátil nedoručený, tak podal trestní oznámení. Uvedl, že když už věděl, že nový jednatel je nedostupný, tak se díval do rejstříku a zjistil, že A., neudává v rejstříku povinné údaje (srov. č. l. 1474 a násl.). U hlavního líčení dne 3. 5. 2018 poté vypověděl, že zjištění, že ve sbírce listin obchodního rejstříku nejsou dodány listiny, ho vedlo k podezření vůči společnosti A., ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, a že přestal věřit, že jsou solventní. Kdyby listiny do sbírky listin obchodního rejstříku zakládány byly, tak by potom asi pokračoval, ale nevěděl jak. Uvedl, že v ten moment mu vyhovovalo, že je to nějaký úmysl, protože není možné, aby se pět let řešil případ jednoduchého neplacení nájemného na soudech. Kdyby tam řádně ty uzávěrky byly, musel by hlídat, jestli není společnost v konkurzu nebo likvidaci. Neuvažoval o vymáhání pohledávky v exekučním řízení, protože již nebyl jednatelem společnosti. K dotazu obhajoby J. O. uvedl, že neví o tom, že by společnosti A., byla v konkurzu nebo v insolvenci, že neví, kde by to zjistil. Do obchodního rejstříku oznámení o konkurzu nedávali, bylo to nedostupné. Obchodní rejstřík sledoval (srov. č. l. 1718 a násl.).

43. Nahlédnutím do obchodního rejstříku Nejvyšší soud zjistil, že ve věci společnosti A., bylo zahájeno na základě vyhlášky Krajského soudu v Brně, č. j. KSBR 45 INS 5700/2009-A-2, ze dne 31. 8. 2009 v 9:01 hod. insolvenční řízení. Účinky zahájení insolvenčního řízení nastaly dne 31. 8. 2009 zveřejněním vyhlášky v insolvenčním rejstříku. Tento údaj byl zapsán do obchodního rejstříku dne 31. 8. 2009 a vymazán dne 8. 2. 2010 na základě usnesení Krajského soudu v Brně č. j. KSBR 45 INS 5700/2009-A-26, ze dne 4. 1. 2010, jímž bylo zastaveno insolvenční řízení pro zpětvzetí návrhu (srov. usnesení o zastavení insolvenčního řízení na č. l. 404). Tomuto zápisu odpovídá také obsah sbírky listin obchodního rejstříku, do nějž byla dne 4. 9. 2009 založena listina č. C 158500/SL26/MSPH, obsahující vyhlášku Krajského soudu v Brně o zahájení insolvenčního řízení (srov. č. l. 369). Tyto údaje jsou zjevné také z výpisů z obchodního rejstříku založených ve spisu, a to ze dne 3. 9. 2009 (srov. č. l. 373) a také ze dne 6. 11. 2009 (na č. l. 402). Veškeré výše uvedené informace jsou dostupné také veřejným dálkovým přístupem do obchodního rejstříku a sbírky listin prostřednictvím portálu www.justice.cz. Z výstupu z insolvenčního rejstříku je pak zjevné, že do insolvenčního řízení se přihlásilo celkem pět věřitelů společnosti A., kromě insolvenčního navrhovatele společnosti GOLBECK Prefabeton, s. r. o., dále společnosti TÜV SÜD Czech, s. r. o., SCANIA CZECH REPUBLIC, s. r. o., ARAMARK, s. r. o., a REHAS, spol. s r. o. (srov. přihlášky věřitelů do insolvenčního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 45 INS 5700/2009, dále č. l. 486 a vyjádření dlužníka k insolvenčnímu řízení ze dne 5. 10. a 23. 10. 2009 na č. l. 487 a 491).

44. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že nalézací soud formuloval omezení práv poškozených, tedy jeden ze znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, právě v souvislosti s nevědomostí o skutečném stavu hospodaření a s tím spojeným jejich nesprávným postupem při vymáhání pohledávek, když společnost Profibaustoffe CZ, s. r. o., měla v důsledku mylného dojmu solventnosti na základě posledních založených listin do sbírky listin obchodního rejstříku postupovat v civilním řízením a exekucí namísto insolvenčního řízení, zatímco poškozená TOP – Šohaj, s. r. o., se nemohla rozhodnout o účelném postupu vymáhání pohledávky. Ačkoliv však obě poškozené společnosti uvedly, že nahlížely do obchodního rejstříku a sbírky listin, přičemž jim nebyla známa zhoršující se hospodářská situace společnosti A., nalézací soud se nijak nevyrovnal se skutečnostmi výše uvedenými ve vztahu k zahájenému insolvenčnímu řízení, které byly v relevantní době veřejně dostupné v obchodním rejstříku, respektive v návaznosti na to s uvedenou nevědomostí poškozených společností o těchto skutečnostech.

45. Jde-li o omezení práv poškozené společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., zde Nejvyšší soud poukazuje na důležitý rozpor spočívající v tom, že obviněné M. H. je kladeno za vinu, že neuložila do sbírky listin obchodního rejstříku výkazy o výsledku hospodaření za kalendářní roky 2009 a 2010 (rozvahu, výsledovku a povinné přílohy), nicméně neuhrazené pohledávky společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., vznikly právě v roce 2009 s tím, že od počátku roku 2010 byly vymáhány v rozhodčím řízení. Je tedy nepochybné, že v době, kdy byl podán návrh na zahájení rozhodčího řízení, ani nemohly být uveřejněny výkazy o výsledku hospodaření za kalendářní rok 2009, natož za rok 2010, když povinnost uveřejnit předmětné dokumenty vzniká až s koncem účetního období, tedy daného roku. Dospěl-li tedy nalézací soud k názoru, že absence výkazů o výsledku hospodaření za kalendářní roky 2009 a 2010 poškozenou ovlivnila při volbě způsobu vymáhání pohledávek (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu), má Nejvyšší soud za to, že takový závěr není nijak podložen provedenými důkazy. Navíc, jak je z výše uvedeného shrnutí zjevné, skutečnosti o zahájeném insolvenčním řízení byly zřejmé z obchodního rejstříku společnosti A., již ode dne 31. 8. 2009. Tyto skutečnosti byly neměnné ke dni 3. 11. 2009, kdy společnost A., svůj závazek uznala (srov. č. l. 1876), stejně jako ke dni 3. 12. 2009, kdy proběhl neúspěšný pokus o smír, dokonce s dovětkem, že pokud nebude pohledávka uhrazena do 8. 12. 2009, bude případně podán návrh na zahájení insolvenčního řízení (srov. č. l. 1874). Dne 19. 1. 2010 byly podány rozhodčí žaloby pro obě pohledávky, teprve však následně, dne 8. 2. 2010, byly z obchodního rejstříku společnosti A., vymazány předmětné informace o insolvenčním řízení, a to z důvodu zastavení insolvenčního řízení pro zpětvzetí návrhu. Nejvyšší soud má proto za to, že tvrzení poškozené Profibaustoffe CZ, s. r. o., o tom, že nahlížela do sbírky listin obchodního rejstříku, se jeví s ohledem na tyto skutečnosti přinejmenším jako pochybné. Rozhodně nemůže Nejvyšší soud přisvědčit nalézacímu soudu, že by bylo prokázáno, že poškozená společnost do sbírky listin obchodního rejstříku nahlížela (srov. bod 15, str. 12 rozsudku nalézacího soudu), neboť pokud by nahlížela do sbírky listin obchodního rejstříku, jak tvrdí, nejméně při podávání rozhodčích žalob nemohla mít na základě informací uvedených v obchodním rejstříku mylný dojem o solventnosti společnosti A., proti které bylo zahájeno insolvenční řízení s pěti přihlášenými věřiteli, a takovým mylným dojmem pak ani nemohla být vedena při volbě vhodného postupu při vymáhání pohledávek. Zejména z těchto důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ve vztahu k ohrožení či omezení práv společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

46. Jde-li o omezení práv poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., zde je situace poněkud odlišná, když poškozená společnost vymáhala pohledávky v rámci civilního řízení od roku 2007, přičemž pohledávka jí byla přiznána rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 16. 6. 2011. Lze tedy na rozdíl od výše uvedeného ve vztahu ke společnosti Profibaustoffe CZ, s. r. o., konstatovat, že v dané době již bez pochyb měly být do sbírky listin obchodního rejstříku založeny výkazy o výsledku hospodaření nejméně za kalendářní rok 2009 a zřejmě i za rok 2010. Obdobně pochybnou se však jeví situace, co se týče tvrzeného nahlížení do sbírky listin obchodního rejstříku, a skutkových zjištění nalézacího soudu, podle kterých, pokud by společnost TOP – Šohaj, s. r. o., znala skutečný stav hospodaření, nepokračovala by v občanskoprávním řízení, přičemž byla neznalostí ekonomické situace ovlivněna v rozhodování o dalším postupu při vymáhání pohledávky. Jak již bylo výše uvedeno, informace o zahájeném insolvenčním řízení byly v obchodním rejstříku uveřejněny nejméně od 31. 8. 2009 do 8. 2. 2010 a jsou z něj i nadále seznatelné. Sám J. O., přitom uvedl, jak bylo uvedeno výše, že když věděl, že nový jednatel je nedostupný, díval se do rejstříku a zjistil, že A., neudává v rejstříku povinné údaje (srov. č. l. 1474 a násl.), s tím, že až zjištění, že ve sbírce listin obchodního rejstříku nejsou dodány listiny, ho vedlo k podezření ze spáchání trestného činu poškozování věřitele, a že přestal věřit, že jsou solventní. Kdyby listiny do sbírky listin obchodního rejstříku zakládány byly, tak by pokračoval, ale nevěděl jak, vyhovovalo mu, že je to nějaký úmysl (srov. bod 16. str. 13 rozsudku nalézacího soudu, dále č. l. 1474 a násl., č. l. 1718 a násl.). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že vzhledem k uvedenému vyjádření ani u této poškozené společnosti není zřejmé, z jakých důkazů dospěl nalézací soud k závěru, že by poškozená TOP – Šohaj, s. r. o., postupovala odlišně, kdyby znala ekonomickou situaci. Povinnost uveřejnit výkazy o výsledku hospodaření za rok 2009 vznikla společnosti A., až v roce 2010, potažmo v roce 2011 ve vztahu k výkazům o výsledku hospodaření za rok 2010, tedy v době, kdy civilní spor trval již 3 roky. Z výslechů svědka lze přitom učinit závěr, že až po pravomocném rozsudku se začal zajímat o společnost a její solventnost, přičemž jeho zjištění učiněná z obchodního rejstříku o solventnosti společnosti se následně odrazila právě v podání trestního oznámení. Přicházel by tedy v úvahu jedině odlišný postup při následném vymáhání pohledávky, nicméně svědek sám uvedl, že ani neuvažoval o vymáhání pohledávky v exekučním řízení, protože již nebyl jednatelem společnosti, a to i přes skutečnost, že podle výpisu z obchodního rejstříku byl jednatelem společnosti až do 26. 4. 2013. Ze svědecké výpovědi J. O. navíc plyne i to, že mu vyhovovala možnost trestního řízení. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že nesplnění povinností založit příslušné listiny do sbírky listin vedené obchodním rejstříkem je sankcionováno jen za podmínky, že tím dojde k ohrožení nebo omezení jiného na právech. Právo věřitele na to, aby dosáhl uspokojení své splatné pohledávky, však může být ohroženo, např. když věřitel skutečně vymáhá plnění z této pohledávky v exekučním řízení. Nejvyšší soud považuje za nutné v této souvislosti uvést, že v podobné věci judikoval, že k trestní odpovědnosti za uvedený trestný čin nepostačuje, pokud např. pachatel sice nepodal návrh na zápis změny sídla obchodní společnosti, za kterou jednal, aniž to ovšem mělo vliv na postup jejích věřitelů při vymáhání pohledávek vůči této společnosti (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1367/2005, publikované pod č. 50/2006 Sb. tr. rozh.). Nejvyšší soud proto konstatuje, že má za to, že i v případě poškozené společnosti TOP – Šohaj, s. r. o., ve vztahu k naplnění skutkového znaku ohrožení jejích práv je dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními.

47. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že co se týče skutku vymezeného pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl naplněn, neboť Nejvyšší soud shledal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, s nímž se žádný ze soudů nižších stupňů dostatečně nevyrovnal, a v jehož důsledku došlo také k nesprávnému právnímu posouzení skutku jako přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že v případě nového rozhodnutí nalézacího soudu je třeba, aby se tento řádně vypořádal mimo výše uvedené také se subjektivní stránkou trestného činu, jako jedním ze znaků skutkové podstaty. Nejvyšší soud pouze pro úplnost uvádí, že zavinění se v zásadě musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty trestného činu.

C. K námitkám ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o vině

48. Obviněná ve svém dovolání opakovaně namítá, že nalézací soud vůči ní postupoval neobjektivně a nahrazoval činnost obžaloby, o čemž má svědčit i ukládání pořádkových pokut svědku T. D., vyhodnocování výpovědí svědka J. V. nebo konstrukce o přítomnosti svědka R. R. na území České republiky. I státní zástupce podle obviněné v závěrečné řeči před vydáním prvního prvostupňového rozhodnutí ve věci uvedl, že žalobou je předpokládáno, že k převodům obchodních podílů a změně jednatelství došlo až v březnu 2012, aniž by však byl proveden takový důkaz. Obviněná znovu vyzdvihuje, že obžaloba však pro tvrzenou antedataci nepředložila žádný důkaz. Ze strany obviněné přitom podle jejího názoru naopak došlo k vyvrácení tvrzení o údajném organizátorství, úmyslu antedatace listin, povědomí o antedataci či podílu na vkladovém řízení do obchodního rejstříku.

C. 1 K námitce extrémního skutkového rozporu

49. Jde-li o antedataci listin, Nejvyšší soud se již v předchozím dovolacím řízení totožnou námitkou obviněné zabýval, když uvedl, že nerozporuje závěr nalézacího soudu, který učinil ve vztahu k antedatování smlouvy o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele. Nalézacímu soudu přisvědčil, že převod obchodního podílu i změna jednatelství představovalo účelové kroky, jejichž motivem bylo vyhnout se úhradě nesplacených závazků, které měli vůči společnosti A., četní věřitelé. Naproti tomu podle Nejvyššího soudu nebylo v řízení před nalézacím soudem prokázáno, že to byla obviněná, kdo nechal smlouvu o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka připravit. Závěr, že to musela být obviněná jako jediná jednatelka společnosti A., a také předsedkyní představenstva mateřské společnosti H., která nechala obě listiny připravit (str. 13 rozsudku nalézacího soudu), neodpovídal provedenému dokazování a Nejvyšší soud proto konstatoval, že v projednávané věci nedošlo k prokázání části skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu. Podíl obviněné na skutkovém ději popsaném pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl přinejmenším omezený, když většinu jednání nepochybně provedl svědek J. V., který to dokonce sám ve své výpovědi uvedl. Původní závěr nalézacího soudu o tom, že obviněná nechala listiny připravit, tak neměl oporu v provedeném dokazování. Nalézacímu soudu proto uložil doplnit dokazování takovým způsobem, aby objasnil skutečný podíl obviněné na převodu obchodního podílu a převedení jednatelského oprávnění na R. R., a pokud by dospěl k závěru o její vině, aby v tomto smyslu upravil i skutkovou větu tak, aby odpovídala náležitě zjištěnému skutkovému stavu (srov. bod 45. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

50. Jak již bylo výše v části A.2 shrnuto, nalézací soud po doplnění dokazování upravil skutkovou větu, která původně (zjednodušeně) zněla tak, že obviněná nechala připravit smlouvu o převodu obchodního podílu ve společnosti A., a rozhodnutí jediného společníka, obě zpětně datované, na jejichž základě došlo k převodu obchodního podílu a ke změně jednatelství na R. R., kdy obviněná listiny podepsala až v roce 2012 s vědomím, že budou následně předloženy s návrhem na zápis změn obchodnímu rejstříku, a na jejich podkladu byla následně provedena změna společníka a jednatele s účinky zpětně k roku 2011 přesto, že k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu a změně jednatelství nedošlo. Nově formuloval skutkovou větu (zjednodušeně) tak, že obviněná společným jednáním s další osobou, která ve skutečnosti řídila veškeré kroky společnosti H., a na základě jejích pokynů podepsala v roce 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu společnosti A., a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované zpětně do roku 2011, když nový jednatel R. R. obě listiny podepsal až dne 28. 3. 2012 v XY, o čemž obviněná věděla, a na základě těchto listin došlo k převodu obchodního podílu, přičemž obě listiny obviněná podepisovala s vědomím, že na nich uvedené datum 4. 7. 2011 neodpovídá skutečnosti a že jsou datované zpětně, protože jako jediná jednatelka působila až nejméně do 28. 3. 2012, následně dne 2. 4. 2012 podpis uznala za vlastní s vědomím, že činí vše potřebné k tomu, aby v obchodním rejstříku byla vyznačena změna jednatelství s nepravdivým datem 4. 7. 2011, a současně s vědomím, že listiny budou předloženy k této změně obchodnímu rejstříku, přestože k tomuto dni fakticky k převodu obchodního podílu ani změně jednatelství nedošlo, o čemž obviněná věděla, a naopak v době od 4. 7. 2011 do skutečného převodu společnosti dne 28. 3. 2012 byl postupně ze společnosti ve prospěch oné další osoby vyváděn zbývající majetek jako zejména motorová vozidla a práva k ochranným známkám, k čemuž rovněž obviněná oné osobě poskytla veškerou potřebnou součinnost. V odůvodnění svého rozsudku uvedl, že na rozdíl od podané obžaloby nebylo u bodu 2. výroku rozsudku dokazováním provedeným u hlavního líčení prokázáno, že by to byla právě obviněná, kdo v březnu 2012 nechal připravit smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka. Z opakované výpovědi svědka J. V. vyplynulo, že iniciátorem tohoto skutku byla další osoba, rozdílná od obviněné, a to svědek J. V. Současně ale bylo prokázáno, že sama obviněná jednala způsobem popsaným v bodě 2. výroku rozsudku, vyvinula určité aktivní kroky spočívající minimálně v tom, že uvedené dvě listiny podepsala a následně svůj podpis uznala za vlastní a bez této její aktivní účasti v rozsahu popsaném v bodě 2. výroku rozsudku by spáchání skutku jako takového nebylo možné. Nalézací soud dále doplnil dokazování o výslech svědkyně J. Č., roz. H., která vystupovala jako ověřující osoba za Hospodářskou komoru ČR, tato si však k ověřování podpisů vůbec na nic nevzpomněla. Advokát T. D. byl předvolán k hlavním líčením ve dnech 3. 5. a 7. 6. 2018, přičemž u obou těchto využil svého práva nevypovídat s odkazem na advokátní mlčenlivost i přes to, že nynější statutární zástupce společnosti A., v likvidaci, likvidátor JUDr. Patrik Graňák, jej povinnosti mlčelivosti zprostil. Advokát T. D. trval na tom, že blíže se vyjádří až po obdržení stanoviska České advokátní komory, a to v termínu po dni 18. 6. 2018. S ohledem na to, že advokát nezměnil svůj postoj ani po opakovaném uložení pořádkových pokut, nalézací soud vyhodnotil doplnění dokazování o takový důkaz jako nadbytečné, když zároveň měl za dostatečně prokázané, že to nebyla obviněná, kdo by listiny nechal připravit.

51. Odvolací soud na str. 4 odůvodnění svého usnesení konstatoval, že soud I. stupně poté, kdy věc byla zrušena Nejvyšším soudem, dostál své povinnosti uvedené v § 265s odst. 1 trestního řádu. Podle pokynů Nejvyššího soudu doplnil dokazování, všechny provedené důkazy opětovně vyhodnotil a upřesnil skutková zjištění, týkající se jednání uvedeného pod bodem 1) a 2) výroku napadeného rozsudku. Uvedl, že z jednání uvedeného ve skutku pod bodem 2) rozsudku nalézacího soudu, je obviněná usvědčována zejména listinami, ze kterých vyplývá, že smlouva o převodu obchodního podílu a listina rozhodnutí jediného společníka, které byly s návrhem na zápis změny údajů doručeny obchodnímu rejstříku, byly antedatovány. Na obou těchto listinách bylo uvedeno datum 4. 7. 2011, ačkoliv v této době listiny nemohly existovat a nemohly být ani sepsány ani podepsány. Obviněná působila jako jediná jednatelka ke dni 4. 7. 2011, a to minimálně do 28. 3. 2012. Vzhledem ke skutečnosti, že svědek R. R. obě listiny mohl podepsat až 28. 3. 2012, pak i v tento den je mohla podepsat i obviněná. Věděla, že dojde ke změně ve statutárním zástupci i ke změně v držiteli obchodního podílu, když jejím cílem bylo vyhnout se případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav společnosti A. Je zřejmé, že obviněná nebyla iniciátorkou jednání, a lze se oprávněně domnívat, že to byl svědek J. V., který v podstatě jednání obviněné řídil, nicméně bez aktivní účasti obviněné by ke spáchání jednání uvedeného pod bodem 2) výroku napadeného rozsudku nedošlo.

52. Nejvyšší soud považuje za nutné nejdříve uvést, že nejenže nemá pochyby o antedataci listin, ale také že nemá pochyby o roli svědka R. R.. V tomto nelze ničeho vyčíst závěrům nalézacího soudu, že svědek R. R. se stal společníkem a jednatelem pouze formálně, když z poznatků o jeho osobě lze mít za postavené na jisto, že nebyl skutečným zájemcem o koupi podílu v obchodní společnosti A. I přes to má však Nejvyšší soud za to, že závěry nalézacího soudu jsou postaveny zejména na nepřímých důkazech, které však netvoří ve svém souhrnu uzavřený ucelený řetězec, který by vylučoval jakoukoliv jinou možnost, jak se skutek odehrál, a to zejména co se týče naplnění znaku skutkové podstaty obviněnou, spočívajícího v subjektivní stránce.

53. Obviněné je kladeno za vinu, že podepsala předmětné listiny (smlouvu o převodu obchodního podílu a rozhodnutí jediného společníka) v době od 28. 3. 2012 do

2. 4. 2012. K tomu nalézací soud na str. 18 uvedl, že vzhledem k tomu, že svědek R. R. podepsal listiny až dne 28. 3. 2012, obviněná je mohla podepsat také nejdříve v tento den nebo nejpozději dne 2. 4. 2012, kdy byl na listinách ověřen její podpis. Takový závěr nalézacího soudu však nelze bez dalšího akceptovat, když Nejvyšší soud má za to, že z provedených důkazů takový závěr nejenže neplyne, ale nelze jej ani považovat za jinak logicky správný. Obviněná nebyla při podpisu předmětných listin jakkoliv limitována dobou, kdy listiny podepsal svědek R. R. I pokud tedy nalézací soud dospěl k závěru, že svědek R. R. podepsal listiny až dne 28. 3. 2012, není toto datum určující pro podpis listin druhou smluvní stranou. Ta je mohla podepsat jak dříve, tak později (nejpozději dne 2. 4. 2012), když ani civilní hmotněprávní předpisy v tomto neukládají stranám žádná závazná pravidla. Naopak ze skutkových zjištění plyne, že obviněná byla i přede dnem 28. 3. 2012 k dispozici a spolupracovala s J. V. i v rámci jiných společností. Není tedy zřejmé, z čeho učinil nalézací soud závěr, že obviněná nemohla listiny podepsat dříve. Nalézací soud navíc dále uvedl, že obviněná vystupovala jako jednatelka nejméně do 28. 3. 2012, ačkoliv z provedených důkazů jednoznačně plyne, že vystupovala jako jednatelka společnosti i po tomto datu, když i nadále udělovala např. plné moci k přepisu automobilů v registru vozidel (srov. plná moc ze dne 5. 4. 2012 na č. l. 1018, plná moc ze dne 30. 3. 2012 na č. l. 1050, plná moc ze dne 30. 5. 2012 na č. l. 1110). Ani tato skutečnost tedy nevymezuje podle názoru Nejvyššího soudu dobu, kdy mělo dojít k podpisu listin. K tomu přistupuje také skutečnost, že obviněná ještě dne 28. 3. 2012 udělila plnou moc ke zpracování a předložení daňového přiznání správci daně, která byla doručena Finančnímu úřadu pro Prahu 1 až dne 2. 4. 2012 (srov. č. l. 294). Takové jednání ze strany obviněné při vědomí, že stejného dne či ve dnech následujících má dojít, respektive došlo, k převodu obchodního podílu na tzv. bílého koně, by přitom zjevně bylo přinejmenším nelogické.

54. Nalézací soud dále uvádí, že o tom, že obě listiny podepsal R. R. až dne 28. 3. 2012, obviněná věděla. I zde však Nejvyšší soud musí konstatovat, že není jednoznačné, z čeho takový závěr nalézací soud učinil, zvláště když dospěl v rámci doplněného dokazování k závěru, že obviněná jednala na základě pokynů další osoby, konkrétně J. V., který měl také nechat vypracovat veškeré podklady ohledně převodu obchodního podílu. Nebyla to tedy obviněná, kdo nechal antedatované listiny vyhotovit, navíc sama ověřila svůj podpis na listinách až dne 2. 4. 2012, tedy nikoliv současně se svědkem R. R. Nejvyšší soud má proto za to, že nebylo dostatečně prokázáno, že by obviněná věděla o skutečnosti, že R. R. podepsal listiny až dne 28. 3. 2012. Obdobné pochyby má Nejvyšší soud i co se týče tvrzené vědomosti obviněné o samotné antedataci listin. Z listinných důkazů je sice zjevné, že smlouvy byly datovány dne 4. 7. 2011, nicméně, jak bylo uvedeno výše, není postaveno na jisto, kdy obviněná dané listiny podepisovala, a pokud tomu bylo později, jak uzavřel nalézací soud, zda si byla této neshody vůbec vědoma. Současná důkazní situace není podle názoru Nejvyššího soudu tak jednoznačná, aby vědomost obviněné o rozhodných skutečnostech bylo možné považovat za nevyhnutelnou. Naopak, je zjevné, že obviněná bez dalšího plnila pokyny J. V., aniž by bylo prokázáno, že tyto podrobovala jakémukoliv vlastnímu kritickému přezkumu (srov. také výpovědi svědků, zejména bývalých zaměstnanců společnosti A., a zaměstnanců společností, v nichž figurovali obviněná M. H. a svědek J. V., např. úřední záznam o podaném vysvětlení J. O. ze dne 16. 4. 2014 a 8. 2. 2016 na č. l. 948 a 952 a násl., která uvedla, že měla za to, že pan V. společnosti, v kterých byla jednatelkou paní H., na ni jen přepsal, ale de facto vše řídil sám, neboť paní H. si bez něj netroufla něco udělat, pan V. ji řídil a také jí dal příkaz k převodu vozidel, přičemž i v dalších podobných případech, jako bylo udělení plné moci k přepisu přívěsu, dal pan V. příkaz paní H., a tato následně pověřila ji; dále úřední záznam o podaném vysvětlení B. D. ze dne 23. 4. 2014 na č. l. 954 a násl., která uvedla, že plnou moc k přepisu vozidel vyhotovila na pokyn pana V. a následně ji nechala podepsat paní H.). Nejvyšší soud má proto za to, že není vyloučeno, aby obviněná podepsala k pokynu J. V. antedatované listiny s tím, že o této skutečnosti nevěděla, neboť o ní nebyla J. V. záměrně informována. Obviněná přitom ve vztahu k datu podpisu pouze uváděla, že u jednání ohledně převodu společnosti byla zpočátku přítomna osobně, později byl přítomen jen svědek J. V., což bylo někdy v roce 2010-2011. Obviněná sama opakovaně zmínila listiny ze dne 4. 7. 2011, nicméně se nevyjádřila k tomu, zda byly tyto listiny v daný den skutečně podepsány, či nikoliv, a zejména pak na tuto okolnost nebyla dotázána ani policejním orgánem, který předmětné listiny zmiňuje vždy v sousloví listiny či smlouvy ze dne 4. 7. 2011. Uvedla pouze k dotazu, proč byl podán návrh do obchodního rejstříku v červnu 2012, tedy o hodně měsíců pozadu, že si neuvědomili nutnost úředně ověřit podpisy na listinách (srov. protokol o výslechu obviněné M. H. na č. l. 26 a násl.). V neposlední řadě je k tomu nutné zejména zdůraznit, že obviněná nebyla osobou, která vyhotovila, podepsala či předložila návrh na změnu údajů do veřejného rejstříku.

55. Odůvodnění nalézacího soudu obsahuje další skutečnosti a rozpory, které byly bez dalšího vyhodnoceny v neprospěch obviněné. Nalézací soud např. na str. 6 rozsudku označuje skutečnost, že R. R. odmítl vypovídat, za výraznou okolnost svědčící v neprospěch obviněné, aniž by bylo podrobněji vysvětleno, z jakých důvodů tato skutečnost svědčí podle nalézacího soudu proti ní. Nelze přitom přehlédnout, že osobou, která s ním měla jednat, byl zejména svědek J. V., který za svědkem R. R. byl také v XY dne 4. 4. 2012 (srov. plná moc udělená R. R. J. V. na č. l. 461). Obviněná M. H. podle svých slov s R. R. jednala jen zpočátku, J. V. dokonce uvedl, že s ním nejednala vůbec. Vylučuje-li soud pravdivost výpovědi obviněné s odkazem na skutečnost, že nezmínila přítomnost tlumočníka do maďarského jazyka, Nejvyšší soud k tomu uvádí, že sám svědek R. R. uvedl po svém poučení před výslechem svědka, že je maďarské národnosti, slovenskému jazyku rozumí, ale řádně ho neovládá v dostatečné míře. Proto žádal k výslechu tlumočníka. Takové skutečnosti však bez dalšího podle Nejvyššího soudu neznamenají, že jeho míra znalosti slovenského jazyka by mu znemožňovala jednat v ostatních záležitostech mimo trestní řízení. Nalézací soud dále uvedl, že výpověď svědka J. V. sice hodnotí jako účelovou, nicméně že z ní neplyne, že k převodu podílu mělo dojít 4. 7. 2011. V rozporu s tím však je protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2016 na č. l. 1473 a násl., kde svědek uvedl, že k převodu došlo v polovině roku 2011 a že od té doby společnost A., nevykonávala žádnou činnost. Svědek V. M. uvedl, že naposledy zpracovával daňové přiznání za rok 2010, tedy v době do 30. června 2011 (srov. výslech svědka V. M., protokol o hlavním líčení ze dne 9. 6. 2016, č. l. 1486). U hlavního líčení dne 18. 8. 2016 byly dále čteny úřední záznamy o podaných vysvětleních osob, mezi jinými také zaměstnanců společnosti A. (srov. protokol o hlavním líčení ze dne 18. 8. 2016, č. l. 1505 a násl.). Svědek S. B., dřívější zaměstnanec společnosti A., uvedl, že v roce 2011 zůstali už jen čtyři zaměstnanci společnosti. Dne 16. 5. 2011 podepsal s M. H., jako jednatelkou společnosti A., dohodu o rozvázání pracovního poměru, a zároveň podepsal pracovní smlouvu se společností L., (srov. č. l. 1284 a násl.). Svědek J. V., dřívější zaměstnanec společnosti A., uvedl, že ve společnosti pracoval asi do poloviny roku 2011, kdy dostal výpověď s tím, že firma končí. Zároveň mu M. H. řekla, že s ním uzavře novou pracovní smlouvu se společností L. (srov. č. l. 1290 a násl.). Obdobně uvedl S. V., další dřívější zaměstnanec společnosti A., že neví, jestli společnost A., zkrachovala, ale že mu paní H. říkala, že se zrušila. Také přešel ke společnosti L., a to ke dni 23. 5. 2011, jak plyne z potvrzení o zaměstnání (srov. č. l. 1293 a násl. A č. l. 1297). Ze zprávy Pražské správy sociálního zabezpečení na č. l. 1301 ze dne 18. 2. 2014 plyne, že společnost A., byla registrována jako plátce pojistného na sociální zabezpečení do 8. 6. 2011, když pracovní poměr posledního zaměstnance zanikl podle karty zaměstnavatele právě dne 8. 6. 2011. Tyto skutečnosti podle názoru Nejvyššího soudu svědčí pro tvrzení svědka J. V., že společnost A., zhruba od poloviny roku 2011 nevykonávala žádnou činnost. Nalézací soud se však s tímto rozporem nijak nevypořádal, naopak uvedl na str. 10, že výpovědi zaměstnanců svědčí o tom, že v dané době k převodu společnosti nedošlo.

56. Nalézací soud dále na str. 9 vyhodnocuje v neprospěch obviněné skutečnosti, že zjevně nepředala R. R. razítka společnosti a i nadále disponovala i bankovním účtem společnosti. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že je nepochybné, že svědek R. R. vystupoval v roli tzv. bílého koně a není proto jakkoliv překvapivým postup, kdy společnost byla předána pouze formálně, papírově. Obviněná sice disponovala s bankovním účtem, ovšem na tomto účtu neproběhly od 30. 6. 2011 žádné transakce mimo poplatky stržené bankou, a to až do dne 23. 10. 2012, kdy byl účet ze strany banky zrušen (srov. č. l. 314). Kdyby byla společnost převedena řádně na nového jednatele, nikoliv jen formálně, jistě by tento změnil za normálního stavu věci disponibilní právo k účtu tak, aby s ním nakládal on, jako nový jednatel, a znemožnil by přístup obviněné. Za dané důkazní situace však Nejvyšší soud tuto skutečnost nepovažuje za jakkoliv vypovídající, zejména pak ne v neprospěch obviněné.

57. Jak již plyne také z výše uvedeného, nalézací soud se ve vztahu k subjektivní stránce skutku pod bodem 2) rozsudku zejména neúplně vypořádal s postavením obviněné M. H. a svědka J. V. Na několika místech uvádí, že J. V. inicioval ve skutku popsané jednání, což je stvrzeno také četnými výpověďmi zaměstnanců společnosti A. Např. z úředního záznamu o podaném vysvětlení J. O. ve dnech 16. 4. 2014 a 8. 2. 2016 (srov. č. l. 948 a 952) plyne, že v podobných věcech, jako byl převod vozidla, resp. přívěsu, dal J. V. M. H. příkaz, na jehož základě jednala. Obdobně uvedla, že má dojem, že J. V. na paní H. firmy přepsal, ale vše v nich řídil sám, že si paní H. bez něj nedovolila cokoliv udělat, že J. V. řídil H. jako jednatelku A. Obdobně uvedla také B. D. dne 23. 4. 2014 (č. l. 954), že plnou moc k přepisu vozidla vyhotovila na pokyn J. V., M. H. ji následně pouze podepsala. Sám svědek J. V. uvedl, že advokátu T. D. dal pokyn k vyhotovení listin o převodu obchodního podílu a rozhodnutí o změně jednatele. Přesto však nalézací soud uzavřel, že je to vyloučeno, neboť nebyl v postavení statutárního orgánu společnosti.

58. Z výše uvedených skutečností plynou tedy podstatné pochybnosti nad závěry nalézacího soudu, že obviněná činila předmětné úkony tak, jak je popsáno ve skutkové větě výroku o vině rozsudku nalézacího soudu s vědomím, že činí vše potřebné k tomu, aby v obchodním rejstříku byla vyznačena změna jednatelství s nepravdivým datem. Nejvyšší soud proto uzavírá, že má za to, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu popsaného pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, když jeho závěry o úmyslu obviněné jsou vystavěny na nepřímých důkazech, aniž by však tyto tvořily uzavřený ucelený řetězec, přičemž také odůvodnění skutkových zjištění obsahuje logické rozpory, a po formální stránce je proto nedostatečné. Ačkoliv Nejvyšší soud nemůže s ohledem na zásadu obžalovací (§ 2 odst. 8 tr. ř.) jakýmkoliv způsobem zasahovat do toho, vůči komu má být vedeno trestní stíhání, z výše uvedených skutečností a rozporů mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy vyplývá, že stíhání obviněné M. H. vycházelo z jejího „formálního“ postavení jednatelky A., zatímco rozhodující osobou z hlediska spáchání posuzovaného skutku pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pod bodem 2) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu byl J. V., který však nebyl v této trestní věci stíhán.

C.2 K námitce proti nestrannosti soudu ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku

59. Obviněná ve vztahu ke skutku pod bodem 2) opětovně namítá, že nalézací soud vůči ní postupuje neobjektivně, nahrazuje činnost obžaloby a snaží se obviněnou za každou cenu odsoudit. K tomu nově poukazuje na způsob, jakým soud donucoval T. D. k výpovědi, tedy na uložené pořádkové pokuty, a na hodnocení některých konkrétních důkazů. Nejvyšší soud již v předchozím dovolacím řízení uvedl, že v nálezu ze dne 14. 5. 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07, uveřejněném pod č. 86/2008 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, na který obviněná poukazovala, se jednalo o situaci, kdy při důkazní nouzi obžaloby soudy (slovy Ústavního soudu) „zprocesnily“ jinak procesně nepřípustný důkaz, aby dovodily vinu obviněného. V projednávané věci nicméně takovýto stav nenastal. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že z rozhodnutí nalézacího či odvolacího soudu ani ze spisového materiálu nevyplývá, že by soudy nad rámec činnosti státního zastupitelství jednostranně vyhledávaly důkazy svědčící pouze pro vinu obviněné, anebo že by své rozhodnutí o vině obviněné založily na procesně nepřípustných důkazech (srov. bod 47. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Na tomto závěru nic nemění ani namítaná skutečnost, že nalézací soud přistoupil k uložení pořádkových pokut svědku T. D., advokátovi, neboť tento opakovaně odmítl ve věci vypovídat. Nejvyšší soud k tomu v krátkosti pro úplnost uvádí, že provedení důkazu výslechem T. D. bylo uloženo nalézacímu soudu právě usnesením Nejvyššího soudu (srov. bod 56. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Řádně podané stížnosti svědka T. D. proti uložení pořádkových pokut byly usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 298/2018, zamítnuty. Ve svém odůvodnění krajský soud uvedl, že svědek odmítl uvést třeba jen obecné údaje, které by umožnily soudu učinit závěr o tom, zda je svědek vázán povinností mlčenlivosti či nikoliv. Krajský soud následně stížnosti proti oběma uloženým pořádkovým pokutám postupem podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl (srov. č. l. 2033 a násl.). Proti tomuto usnesení podal T. D. dokonce ústavní stížnost, která byla však Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud přitom uvedl, že pořádková pokuta mu byla uložena proto, že svědek T. D. nevyhověl okresnímu soudu, když ani obecně nepřiblížil důvody, pro něž se cítí být vázán mlčenlivostí, ačkoliv jí byl zproštěn likvidátorem společnosti A., v likvidaci. Proto dospěl Ústavní soud k závěru, že nelze konstatovat, že by rozhodnutími o uložení pořádkových pokut byla porušena základní práva (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. III. ÚS 801/19). Nejvyšší soud k tomu uvádí, že uložení pořádkových pokut svědku T. D. bylo tedy řádným zákonným opatřením, a proto má za to, že v něm nelze spatřovat jakýkoliv exces nalézacího soudu směřující primárně k odsouzení obviněné. Je nutné také uvést, že naopak provedení tohoto důkazu mohlo být obviněné ku prospěchu, neboť v řízení byly indicie, že obviněná nebyla tou osobou, která zadala advokátu T. D. vyhotovení antedatovaných listin. Jde-li pak o hodnocení výpovědi J. V., Nejvyšší soud uvádí, že takové hodnocení je zcela v gesci nalézacího soudu, který řádně odůvodnil, proč ji nepovažuje za důvěryhodnou. V tomto lze dát nalézacímu soudu za pravdu, že důkazy směřují k tomu, že právě svědek J. V. byl osobou, která měla z předmětného jednání těžit, stejně jako osobou, která k jednání dávala pokyny. Je tedy logické, že nalézací soud jeho výpověď hodnotí spíše jako nedůvěryhodnou.

D. K námitkám porušení zásady subsidiarity trestní represe

60. Obviněná opakovaně uplatnila také námitku týkající se porušení zásady subsidiarity trestní represe. Jde-li o skutek pod bodem 1) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu, jsou podle ní předčasné závěry soudu o tom, že nelze aplikovat prostředky občanského práva z toho důvodu, že následně došlo ke zrušení společnosti A., s likvidací. Takový závěr z roku 2018 navíc podle ní nemá souvislost s posuzovaným obdobím z let 2011 a 2012. Existence dluhu z podnikatelské činnosti pak podle ní nezakládá trestní odpovědnost. Trestní právo má být prostředkem ultima ratio, tedy prostředek užívaný jen tehdy, pokud jiné právní prostředky ke zjednání nápravy nepřichází v úvahu. Poukazuje na špatný reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku a statistické údaje, kdy v letech 2009-2011 nezaložilo tyto listiny přes 60 % společností. Obchodní rejstřík společnost A., ke splnění povinnosti nejen nevyzval, ale ani společnost nepostihl cestou správního práva, ačkoliv mu takovou možnost zákon dával. Podle ní i společnost TOP – Šohaj, s. r. o., rezignovala na prvotní ochranu a zajištění pohledávek, stejně jako na vymáhání pohledávky prostředky civilního práva.

61. Úvodem Nejvyšší soud považuje za nutné znovu připomenout, že trestní represe je krajním prostředkem sloužícím k ochraně právních statků, která má být v prvé řadě uplatňována prostředky práva civilního a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných zájmů naplňuje všechny znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, je na místě uplatňovat trestní odpovědnost (srov. zásadu subsidiarity trestní represe vymezenou v § 12 odst. 2 tr. zákoníku). Zásadně však platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Zásada subsidiarity trestní represe nepředstavuje samostatný znak trestného činu, který by se hodnotil mimo formální znaky trestného činu, ale jde o zásadu, která musí být zvažována a případně použita v průběhu celé interpretace a aplikace konkrétní trestněprávní normy na posuzovaný případ, a to jednak při výkladu jednotlivých znaků skutkové podstaty, ale i při celkové úvaze, zda jde o případ natolik společensky škodlivý, že nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu a je nutné uplatnění trestní odpovědnosti. Při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je proto třeba postupovat tak, že orgán činný v trestním řízení nejprve provede potřebná zjištění o rozhodných skutkových okolnostech. Dále učiní závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se případně, pokud to přichází v úvahu s ohledem na konkrétní okolnosti, které by mohly nasvědčovat tomu, že posuzovaný čin konkrétního pachatele nedosahuje potřebné míry společenské škodlivosti případu z hlediska spodní hranice trestní odpovědnosti zvažovaného trestného činu, vypořádá s tím, zda lze uplatnit, se zřetelem na zásadu subsidiarity trestní represe a z ní vyplývající princip „ultima ratio“, trestní odpovědnost pachatele (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).

62. Nejvyšší soud se touto námitkou zabýval již v předchozím dovolacím řízení, kdy uvedl, že s ohledem na skutečnost, že v projednávané věci nebylo ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině prokázáno naplnění všech znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku (k tomu viz naplnění znaku ohrožení nebo omezení práv jiného), bylo předčasné zabývat se aplikací zásady subsidiarity trestní represe, neboť zvážení aplikace této zásady by bylo namístě až v případě, kdy zjištěné skutkové okolnosti budou naplňovat formální znaky uvedeného trestného činu. Nalézacímu soudu uložil, aby se při novém projednání věci odpovědně a pečlivě zabýval opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, především se měl zabývat konkrétním stupněm společenské škodlivosti, kterou nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného spáchaného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Nejvyšší soud zdůraznil, že úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (k tomu srov. bod 33., 55. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

63. Nalézací soud k tomu na str. 19 svého rozsudku uvedl, že ani u jednoho z přečinů spáchaných obviněnou nepřichází v úvahu uplatnění zásady subsidiarity trestní represe. Obviněná se podle něj dopustila ve skutkové i časové souvislosti jako jediná jednatelka A., celkem dvou přečinů. Společnost A., byla dlouhodobě zadlužena, tedy měla řadu pohledávek i několik let po splatnosti a u četných věřitelů se jednalo o nikoliv zanedbatelné položky (Všeobecná zdravotní pojišťovna, Pražská správa sociálního zabezpečení, Městská správa sociálního zabezpečení Brno, Profibaustoffe CZ, s. r. o., Realmanagment, a. s., a další). Kvůli souhrnu jednání obviněné v bodě 1) a 2) výroku rozsudku došlo ke znemožnění uspokojení pohledávek všech věřitelů, což bylo podle něj prokázáno i aktuálními zprávami od jednotlivých věřitelů, případně soudních exekutorů, a je to zřejmé i z toho, že Městský soud v Praze musel rozhodnout o zrušení a likvidaci A. Obviněná se svým jednáním v bodech 1) a 2) výroku rozsudku vyhnula případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav A. Navíc musela jednat i s vědomím, že ve skutečnosti veškeré kroky mateřské společnosti H., řídí další osoba, a to svědek J. V., a ačkoliv po celou dobu dobře věděla o hospodářském stavu společnosti A., tak současně činila i takové kroky, aby zbývající aktiva společnosti A., byla převedena mimo dosah věřitelů. V daném případě není dostačující na jednání obviněné popsané v bodech 1) a 2) výroku rozsudku reagovat pouze prostředky práva občanského nebo obchodního, ale je zapotřebí reagovat prostředky práva trestního včetně uloženého trestu. Ostatně následující vývoj ve společnosti A., je ukázkou toho, že ani prostředky práva obchodního za daného stavu nepostačovaly, protože výkazy o výsledku hospodaření společnosti A., už nikdy do sbírky listin obchodního rejstříku uloženy nebyly a nakonec muselo být rozhodnuto o zrušení a likvidaci společnosti A., za kterou stále zůstávají četné nesplacené dluhy.

64. Odvolací soud stejně jako soud I. stupně dospěl k závěru, že v daném případě není namístě využití § 12 odst. 2 trestního zákoníku, tedy zásady ultima ratio. Poukázal na to, že obviněná se trestné činnosti dopouštěla po delší časové období, a to jako jediná jednatelka společnosti. Tato společnost byla dlouhodobě zadlužena, měla řadu pohledávek i několik let po splatnosti a obviněná svým soustavným jednáním zmařovala uspokojení pohledávek jednotlivých věřitelů. Nutno na jednání obviněné popsané pod bodem 1) pohlížet v kontextu s její další protiprávní činností. O tom, že nelze aplikovat pouze prostředky práva občanského, respektive obchodního svědčí i následující vývoj společnosti A., neboť výkazy o výsledku hospodaření této společnosti nebyly nikdy do sbírky obchodního rejstříku uloženy a nakonec muselo být rozhodnuto o zrušení a likvidaci společnosti A., za kterou stále zůstávají četné nesplacené dluhy (srov. bod 14 usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017).

65. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že s ohledem na výše uvedené má za to, že soudy nižších stupňů nevěnovaly otázce subsidiarity trestní represe náležitou pozornost. Oba soudy opakují, že společnost A., byla dlouhodobě zadlužena, přičemž obviněná jednala tak, aby se vyhnula odpovědnosti za pohledávky a zmařila jejich uspokojení, čímž odůvodňují legitimitu uplatnění prostředků trestní represe. Nejvyšší soud však k tomu považuje za nutné znovu uvést, že stupeň společenské škodlivosti nelze řešit v obecné rovině a obecnými úvahami, ale je ji třeba posuzovat v konkrétní věci, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Trestní právo má navíc místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Zejména však nemůže Nejvyšší soud akceptovat takový postup soudů nižšího stupně, kdy oba skutky jsou podrobeny testu úrovně společenské škodlivosti pouze společně, nikoliv však každý zvlášť. Takový postup je totiž podle názoru Nejvyššího soudu nepřijatelný, když má za to, že soudy jsou povinny zabývat se skutkovými okolnostmi z hlediska zásady subsidiarity trestní represe ve vztahu ke každému skutku samostatně. Jde-li o skutek pod bodem 1) výroku rozsudku nalézacího soudu, odhlédne-li Nejvyšší soud od nutnosti znovu se zabývat případným ohrožením či omezením práv věřitelů, má za to, že se nalézací soud dostatečně nevypořádal například s časovou souvislostí jednání obviněné spočívajícího v nezaložení příslušných listin za roky 2009 a 2010, vzniku četných dluhů společnosti A., a důsledkem spočívajícím v jejich nevymahatelnosti (k tomu srov. např. usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 15. 9. 2008 o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného ve prospěch oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky na č. l. 597 p. v., exekuční příkaz č. j. 108 EX 04525/08-005 ze dne 9. 9. 2008, ve věci oprávněné Zdravotní pojišťovna METAL – ALIANCE, o provedení exekuce prodejem nemovitostí na č. l. 599, usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 5. 2009 o výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech povinného ve prospěch oprávněné Městské správy sociálního zabezpečení Brno na č. l. 610). O společenské škodlivosti pak podle názoru Nejvyššího soudu naopak nesvědčí skutečnost, že Městský soud v Praze rozhodl dne 29. 11. 2016 o zrušení a nařízení likvidace společnosti, neboť sám příslušný rejstříkový soud na danou situaci reagoval až s několikaletým odstupem. Jde-li o skutek pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, tento zejména konstatoval, že se obviněná vyhnula případné odpovědnosti za nepříznivý a zhoršující se stav společnosti A., navíc musela jednat i s vědomím, že ve skutečnosti veškeré kroky mateřské společnosti H., řídí další osoba, a to svědek J. V., a ačkoliv po celou dobu dobře věděla o hospodářském stavu společnosti A., tak současně činila i takové kroky, aby zbývající aktiva společnosti A., byla převedena mimo dosah věřitelů. Nejvyšší soud k tomu již výše uvedl, že pro skutek spočívající v případném převádění aktiv společnosti nebyla obviněná stíhána ani žalována (v důsledku toho nebylo ani na tyto skutečnosti zaměřeno dokazování). V té souvislosti Nejvyšší soud také zdůraznil, že došlo porušení zásady zákazu reformationis in peius (viz shora v bodě 32. tohoto usnesení). V neprospěch obviněné se nalézací soud také nevypořádal s tím, zda si byla vědoma samotné antedatace listin. K tíži jí je dále přičítána situace ohledně faktického řízení mateřské společnosti H., aniž by tato však byla součástí žalovaného skutku. Ačkoliv pak bylo v dosavadním řízení postaveno na jisto, že podstatnou část společensky nebezpečného jednání, které směřovalo k naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku [bod 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu], měl na svědomí právě svědek J. V., nalézací soud toto vyhodnotil chybně v její neprospěch, přestože následně sám uvedl, že takovou okolnost považuje za polehčující (srov. str. 19, body 29. a 30. rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud se tedy musí vypořádat se všemi okolnostmi rozhodnými z hlediska uplatnění zásady subsidiarity trestní represe samostatně jak u skutku pod bodem 1) kvalifikovaného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, tak u skutku pod bodem 2) posouzeného jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku, neboť jiným postupem by došlo nejen k nesprávnému přístupu z hlediska případného použití zásady subsidiarity trestní represe, ale také k překročení ústavněprávních limitů použití trestního práva na jednání obviněné M. H.

E. K uplatněné námitce zániku trestní odpovědnosti promlčením

66. Obviněná s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítala, že usnesení, kterým bylo zahájeno trestní stíhání, jí bylo doručeno poté, co zanikla trestní odpovědnost za trestný čin, a to uplynutím promlčecí doby. Podle ní nelze přisvědčit nalézacímu soudu, že účinky skutku nastaly dnem 8. 6. 2012, tedy předložením listin k návrhu na zápis změn Městskému soudu v Praze. Obviněná má naopak za to, že vzhledem k tomu, že podle obžaloby se svědek R. R. nestal jednatelem společnosti A., ke dni 4. 7. 2011, ale až v březnu 2012, a obvinění jí bylo sděleno až v červnu 2015, stalo se tak po uplynutí promlčecí doby.

67. Tuto námitku uplatnila obviněná již v průběhu řízení před nalézacím soudem, když tento ji nepovažoval za důvodnou. K tomu nalézací soud uvedl, že ve smyslu § 34 odst. 2 tr. zákoníku promlčecí doba počala běžet okamžikem, kdy nastal účinek skutku v bodě 2) výroku rozsudku, tedy dnem 8. 6. 2012, kdy byly obě předmětné listiny jako přílohy k návrhu na zápis změn předloženy Městskému soudu v Praze. Proto usnesení o zahájení trestního stíhání v této trestní věci (čl. 1 – 3) ze dne 2. 6. 2015 doručené obviněné téhož dne bylo učiněno ještě v běhu promlčení doby stanovené v § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku a mělo tudíž účinky vyplývající z ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud se s námitkou promlčení trestní odpovědnosti vypořádal na str. 4 svého usnesení tak, že konstatoval, že nalézací soud věnoval této otázce dostatečnou pozornost. Promlčecí doba podle něj činila, a to s ohledem na trestní sazbu za jednání kvalifikované jako přečin podle § 254 odst. 2 tr. zákoníku, tři léta. Jestliže bylo obviněné doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání dne 2. 6. 2015, pak se tak stalo ve lhůtě uvedené v § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku.

68. Nejvyšší soud k tomu nejprve obecně uvádí, že námitka promlčení trestní odpovědnosti obviněné odpovídá nejen uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale také dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., který spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Obecně tento dovolací důvod dopadá na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů uvedených v § 11 tr. ř. nebo v § 11a tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno. Nejvyšší soud uvádí, že trestní odpovědnost za trestný čin zaniká uplynutím promlčecí doby, jejíž zákonná délka se liší podle trestní sazby, jež za trestný čin pachateli hrozí (srov. § 34 tr. zákoníku). Obviněná se měla jednáním pod body 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu dopustit přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první a třetí tr. zákoníku. Horní hranice trestní sazby u tohoto přečinu nedosahuje tří let, proto je promlčecí doba v souladu s § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tříletá. V souladu s § 34 odst. 2 tr. zákoníku pak promlčecí doba počíná běžet u trestných činů, u nichž je znakem účinek anebo u nichž je účinek znakem kvalifikované skutkové podstaty, od okamžiku, kdy takový účinek nastal; u ostatních trestných činů počíná běžet promlčecí doba od ukončení jednání. Obviněná byla uznána vinnou tím, že pod bodem 1) výroku nalézacího soudu jiného omezila na právech, když bez zbytečného odkladu neuložila listinu do sbírky listin, ač k tomu byla podle zákona povinna, a pod bodem 2) tím, že uvedla nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Ačkoliv sama obviněná nekonkretizuje, u kterého ze skutků mělo dojít k zániku trestní odpovědnosti, z její argumentace je zřejmé, že za sporný považuje počátek běhu promlčecí doby ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, neboť zpochybňuje počátek určený ode dne předložení listin k návrhu na zápis změn Městskému soudu v Praze, tedy ode dne 8. 6. 2012.

69. Obchodní rejstřík je veřejný seznam, do kterého se zapisují zákonem stanovené údaje o podnikatelích. Podklady sloužícími pro zápis do obchodního rejstříku jsou návrh na zápis do obchodního rejstříku a listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány (srov. § 35 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník). Z listin, které se zakládají do sbírky listin, jsou to jen ty listiny dokládající skutečnosti, které mají být do obchodního rejstříku zapsány, a slouží tedy jako podklad pro tento zápis (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2593 a násl.). Co se týče promlčecí doby ve vztahu ke skutku uvedenému pod bodem 2) výroku, není správný závěr nalézacího soudu, pokud ve svém odůvodnění uvádí, že je pro počátek jejího běhu rozhodující „účinek skutku“. Nejvyšší soud k tomu uvádí, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku je tzv. formálním deliktem, trestným činem tzv. abstraktně ohrožovacím, u něhož zákonodárce pro jeho dokonání nevyžaduje žádný účinek, materiální výsledek, příp. škodlivý následek, jenž tak ani nemusí nastat, dokonce zpravidla ani u těchto deliktů nenastává, neboť je u nich trestnost z hlediska časového předsazena a postihuje se z hlediska materiálního dřívější vývojové stadium činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018). Z těchto důvodů nelze tedy souhlasit s odůvodněním rozsudku nalézacího soudu a s navazujícími závěry odvolacího soudu, že počátek běhu promlčecí lhůty je vázán na den, kdy měl nastat účinek jednání (srov. str. 19 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 usnesení odvolacího soudu). Rozhodující pro počátek běhu promlčecí je tak okamžik ukončení jednání. Z hlediska trestní odpovědnosti za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku postačí uvedení nepravdivých nebo hrubě zkreslených údajů v podkladech pro zápis do obchodního rejstříku. Takovým podkladem se listina stane až v okamžiku, kdy je společně s návrhem na zápis předložena příslušnému rejstříku k provedení zápisu. Až do tohoto okamžiku listina netvoří podklad pro zápis v obchodním nebo jiném rejstříku, a proto teprve tím je ukončeno jednání vykazující všechny zákonné znaky přečinu podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Rozhodující pro běh promlčecí doby je tedy ukončení jednání v podobě uvedení nepravdivých údajů v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Jednání obviněné spočívalo podle popisu skutku pod bodem 2) výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu v tom, že na základě pokynů další osoby podepsala v přesně nezjištěný den od 28. 3. 2012 do 2. 4. 2012 smlouvu o převodu obchodního podílu a listinu rozhodnutí jediného společníka, obě datované se zpětným datem 4. 7. 2011, a následně dne 2. 4. 2012 v XY v ověřovatelské kanceláři Hospodářské komory ČR tento podpis uznala za vlastní, přičemž obě tyto listiny obviněná podepisovala s vědomím, že na listinách uvedené datum 4. 7. 2011 neodpovídá skutečnosti a že obě listiny jsou datované zpětně, a současně s vědomím, že obě zmíněné listiny budou následně s návrhem na zápis změny údajů předloženy obchodnímu rejstříku. Obě uvedené listiny byly v souladu s tím dne 8. 6. 2012 předloženy Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu a na jejich podkladě byla dne 12. 6. 2012 provedena změna v osobě jediného společníka a jednatele ve společnosti A., na R. R. s účinky ke dni 4. 7. 2011. Popsané jednání obviněné tvoří tedy celek s následným předložením předmětných listin Městskému soudu v Praze jako rejstříkovému soudu, neboť až tímto aktem bylo ukončeno jednání ve smyslu § 34 odst. 2 věta za středníkem tr. zákoníku, a to přesto, že toto učinily jiné osoby. Pokud byly listiny s nepravdivým datem 4. 7. 2011 předloženy s návrhem na zápis změn Městskému soudu v Praze dne 8. 6. 2012, počala tedy až datem předložení běžet promlčecí lhůta. Datum, k němuž mělo dojít k převodu obchodního podílu a změně v osobě jednatele je tak sice nepravdivým údajem, nikoliv však skutečností rozhodnou pro počátek běhu promlčecí doby. Tou není ani den 2. 4. 2012, kdy obviněná uznala podpis za vlastní. Rozhodným okamžikem je až předložení podkladů sloužících pro zápis do obchodního rejstříku rejstříkovému soudu, tedy den 8. 6. 2012, a to přesto, že ho obviněná ponechala na jiných osobách. Vzhledem k tomu, že k zahájení trestního stíhání obviněné pak došlo dne 2. 6. 2015 (srov. usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 2. 6. 2015, č. l. 1 – 2), námitku obviněné spočívající v zániku trestní odpovědnosti promlčením je třeba považovat za zjevně nedůvodnou. K tomu je třeba ještě dodat, že usnesení o zahájení trestního stíhání má účinky – včetně přerušení promlčecí doby podle § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku – již od jeho vydání, přesněji řečeno od okamžiku, kdy bylo vydáno a vyhotovený opis usnesení byl následně rozeslán všem oprávněným osobám, neboť zákon sice připouští stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, avšak nepřiznává odkladný účinek takové stížnosti (§ 160 odst. 7 ve spojení s § 141 odst. 4 tr. ř.), a proto je usnesení předběžně vykonatelné (§ 140 odst. 2 tr. ř.). Na tom nic nemění ani skutečnost, že vůči obviněnému lze provádět úkony trestního řízení až poté, co mu je doručen opis usnesení o zahájení trestního stíhání, resp. po vzniku fikce jeho doručení [§ 64 odst. 4 písm. a), § 64a odst. 2 tr. ř.].

F. Námitky vypořádané usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018

70. Nejvyšší soud pro úplnost s odkazem na bod 23. tohoto usnesení doplňuje, že námitky, které neseznaly změny obsahu ani v návaznosti na doplnění, respektive upřesnění, skutkových okolností, a které byly uplatněny již v předchozím řízení o dovolání, považuje bez dalšího za vypořádané.

F.1 Vypořádané námitky ve vztahu ke skutku pod bodem 1) rozsudku

71. Namítá-li obviněná, že soudy vypustily skutkovou okolnost spočívající ve vstupu další osoby do funkce jednatele, odkazuje Nejvyšší soud na své dřívější usnesení (k tomu srov. bod 27. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017), kde uvedl, že tato námitka obviněné se nezakládá na pravdě. Z popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, v obžalobě i rozsudku nalézacího soudu naopak vyplývá, že ke změně na pozici jednatele společnosti A., nedošlo v červenci 2011, neboť k rozhodnutí o změně jednatele došlo až v březnu 2012, s tím, že příslušná listina (rozhodnutí jediného společníka o odvolání původního jednatele z funkce a o následném jmenování nového jednatele) byla antedatována. Z těchto důvodů nepovažoval Nejvyšší soud tuto námitku obviněné za důvodnou.

72. Jde-li o námitku nepřípustné paralely mezi skutky vymezenými pod body 1) a 2) výroku rozsudku nalézacího soudu, Nejvyšší soud uvádí, že tato námitka byla obviněnou v minulosti již uplatněna, přičemž Nejvyšší soud se s ní v rámci odůvodnění usnesení řádně vypořádal (k tomu srov. bod 28. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Uvedl, že jednání obviněné pod bodem 1) výroku o vině rozsudku kvalifikovaly soudy jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí tr. zákoníku, a jednání obviněné pod bodem 2) jako přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku. Skutky obsažené ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu nelze považovat za skutek jediný, který mohl být kvalifikovaný jako jediný trestný čin, neboť v případě skutku popsaného pod bodem 1) je obviněné kladeno za vinu omisivní jednání, spočívající v nečinnosti ve vztahu ke sbírce listin obchodního rejstříku, které mělo za následek omezení jiného na právech, zatímco ve vztahu ke skutku pod bodem 2) jde o jednání komisivní, kdy obviněná měla uvést nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku. Pokud pak nalézací i odvolací soud uvedly, že oba skutky spolu úzce souvisí, nešlo v tomto ohledu oběma soudům nic vytknout. Spojitost mezi oběma skutky je dána již tím, že se jich obviněná měla dopustit v souvislosti s výkonem funkce jednatelky společnosti A. Nejvyšší soud tedy již v minulosti konstatoval, že má za to, že nalézací soud proto nepochybil, pokud oba skutky kvalifikoval jako dva samostatné trestné činy, resp. vícečinný souběh trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 2 alinea třetí a podle § 254 odst. 2 alinea první tr. zákoníku.

73. Obviněná dále namítala ve vztahu ke skutku pod bodem 1) výroku o vině nalézacího soudu, že se soudy nezabývaly posouzením lhůty k založení listin do sbírky listin obchodního rejstříku a jejího naplnění ve vztahu k § 38k zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, a to i s ohledem na reálný stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku. Této otázce se Nejvyšší soud podrobně věnoval v bodě 30. a násl. svého usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017, když tehdejší závěry jsou bez dalšího platné i v současném řízení o dovolání. Pro přehlednost Nejvyšší soud ve zkratce uvádí, že se ztotožnil se závěrem nižších soudů, že dovolatelka nedodržela zákonnou lhůtu „bez zbytečného odkladu“, neboť listiny obviněná nejen nezaložila v příslušných letech, ani v objektivní tříleté promlčecí lhůtě (srov. § 37 odst. 5 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění do 31. 12. 2010), ale ani následně, a to až do konání dovolacího řízení (respektive až do konání současného dovolacího řízení). Jde-li o námitku, že stav zakládání listin do sbírky listin obchodního rejstříku je statisticky nízký, a že měla být uplatněna zásada subsidiarity trestní represe, Nejvyšší soud k tomu v minulosti uvedl, že trestní odpovědnost obviněné nezakládá samotné neuložení listin, nýbrž neuložení listin ve spojení s dalším znakem skutkové podstaty, a to ohrožení nebo omezení jiného na právech. Ačkoliv tedy byla v předmětném období naplněnost sbírky listin nízká, v projednávané věci nejde o rozhodující aspekt (srov. bod 32. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

74. Nejvyšší soud již v minulosti neakceptoval ani námitku obviněné, že účetnictví zpracovávala řada osob a její jednání spočívající v nezakládání příslušných listin do sbírky listin je proto nutné posoudit jako nedbalostní, neboť na základě spisového materiálu neshledal, že by povinnost předložení výkazů o výsledku hospodaření společnosti A., rejstříkovému soudu k založení do sbírky listin obchodního rejstříku byla delegována na třetí osobu. Nejvyšší soud tedy nedospěl k závěru, že by zavinění obviněné ve vztahu k nezakládání příslušných listin do sbírky listin obchodního rejstříku bylo třeba posoudit pouze jako nedbalostní (srov. bod 34. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017). Ani tento závěr nedostál žádných změn po doplnění skutkových zjištění nalézacím a odvolacím soudem.

F.2 Ostatní vypořádané námitky

75. V části dovolání nadepsané „Podstatné vady řízení“ obviněná opětovně uplatnila námitku, že v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyly uvedeny žádné skutkové okolnosti subjektivní stránky, čímž v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 4 Tz 13/2006, nemohly nastat následky sdělení obvinění. Nejvyšší soud tuto námitku řádně vypořádal již v předchozím dovolacím řízení, když uvedl, že ačkoliv se policejní orgán v usnesení o zahájení trestního stíhání v projednávané věci zabýval subjektivní stránkou trestné činnosti spíše kusým způsobem, nelze přijmout závěr, že by usnesení neobsahovalo žádné skutkové okolnosti týkající se subjektivní stránky. Třebaže popis skutkových okolností týkajících se subjektivní stránky mohl být policejním orgánem proveden podrobněji a pečlivěji, nelze uzavřít, že by tyto okolnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání absentovaly zcela, jako tomu bylo ve věci projednávané Nejvyšším soudem pod sp. zn. 4 Tz 13/2006 (srov. bod 48. a násl. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 5 Tdo 1138/2017).

76. Uplatnila-li obviněná opětovně námitku proti uložení peněžitého trestu, Nejvyšší soud pouze uvádí, že žádný takový trest jí po novém projednání věci nalézacím soudem uložen nebyl.

G) Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

77. Nejvyšší soud z důvodů shora uvedených vyhověl dovolání obviněné a zrušil podle § 265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 10. 2018, sp. zn. 8 To 47/2017, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Břeclavi ze dne 7. 6. 2018, sp. zn. 2 T 48/2016. Podle § 265k odst. 2 věta druhá tr. ř. zrušil Nejvyšší soud také všechna další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud Okresnímu soudu v Břeclavi přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

78. Při novém projednání věci se nalézací soud bude muset vypořádat se všemi právními závěry, které Nejvyšší soud shora učinil. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 1) výroku o vině se nalézací soud řádně vypořádá se zjištěnými extrémními rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a znovu se řádně zaměří na zjištění, zda v případě některých věřitelů došlo k omezení nebo ohrožení jejich práv, a to ve smyslu shora uvedených závěrů Nejvyššího soudu. Následně se bude muset znovu zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům Nejvyššího soudu, zejména pak posoudí v rámci subsidiarity skutek uvedený pod bodem 1) též samostatně, nejen ve vztahu ke skutku pod bodem 2). Nejvyšší soud znovu uvádí, že je třeba se zabývat konkrétním stupněm společenské škodlivosti, kterou nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého méně závažného spáchaného trestného činu, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu, stejně jako to, že úvaha, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní ve spojení se zmíněným principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2012, Tpjn 301/2012, k výkladu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.). Všechny tyto skutečnosti, okolnosti a právní názory musí nalézací soud zvážit a v novém rozhodnutí náležitě posoudit.

79. Ve vztahu ke skutku popsanému pod bodem 2) výroku o vině se pak nalézací soud bude znovu zabývat zejména podílem obviněné na skutkovém ději a také subjektivní stránkou trestného činu ve vztahu ke všem shora uvedeným skutečnostem podřazovaným znakům skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odstavec 2 alinea první tr. zákoníku, jehož spáchání je obviněné kladeno za vinu. Přitom je třeba, aby se nalézací soud znovu pokusil doplnit dokazování o výslech advokáta T. D., který měl se svou kanceláří podle výpovědi svědka J. V. připravovat Smlouvu o převodu obchodního podílu, a s ohledem na výsledky dosavadního dokazování by se mohl blíže vyjádřit ohledně doby převodu podílu ve společnosti i účasti obviněné na něm, a to i přes riziko, že advokát znovu odmítne vypovídat. Ostatně lze mít za to, že s ohledem na dobu, která uplynula, by měl mít T. D. již vyjasněnou situaci, zda může nebo nemůže s ohledem na svou mlčenlivost vypovídat, případně v jakém rozsahu (zde Nejvyšší soud odkazuje na T. D. požadované stanovisko České advokátní komory). Z hlediska vymezení skutku pod bodem 2) výroku o vině musí nalézací soud dbát toho, aby nedošlo k jeho rozšiřování v rozporu se zákazem reformationis in peius v neprospěch obviněné. Také v případě skutku popsaného pod bodem 2) výroku o vině se pak bude nalézací soud znovu odpovědně a pečlivě zabývat opakovaně vznášenou námitkou obviněné M. H., že v jejím případě je třeba uplatnit zásadu subsidiarity trestní represe, a to ze všech hledisek, které byly podrobně již rozvedeny výše, zejména pak s přihlédnutím ke skutečnosti, že obviněná M. H. mohla pouze plnit pokyny svědka J. V., bez bližší vědomosti o okolnostech takového jednání.

80. Nalézací soud tak znovu upřesní svá skutková zjištění, aby odpovídala znakům žalovaných trestných činů, a tato řádně odůvodní tak, aby splňovala nároky na odůvodnění rozsudku ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (k tomu srov. nález ze dne 8. 7. 2003, sp. zn. IV. ÚS 564/02, nález ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. III. ÚS 464/99, nález ze dne 6. 3. 1997, sp. zn. III. ÚS 271/96, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2017, sp. zn. 5 Tdo 1230/2016), a to s ohledem na podrobně popsanou důkazní situaci v této trestní věci. Nalézací soud za tímto účelem v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§ 125 odst. 1 tr. ř.).

81. Závěrem Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že při novém projednání a rozhodnutí věci je soud prvního stupně vázán právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto usnesení a je povinen provést shora uvedené úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. § 265s odst. 1 tr. ř.). Vzhledem k tomu, že byla napadená rozhodnutí zrušena jen v důsledku dovolání podaného obviněnou M. H., samozřejmě v její prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch (§ 265s odst. 2 tr. ř.).

82. Protože zjištěné vady napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího nemohl Nejvyšší soud odstranit v případném veřejném zasedání, rozhodl o dovolání obviněné v neveřejném zasedání, a to ve shodě s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 12. 12. 2019

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru