Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 498/2004Usnesení NS ze dne 12.05.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.498.2004.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 498/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. května 2004 o dovolání, které podal obviněný P. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 7 To 165/02, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci pod sp. zn. 54 T 8/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný P. M. byl rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci ze dne 2. 10. 2002, sp. zn. 54 T 8/2002, uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., kterého se dopustil tím, že v B. č. 80, okres L., ve společném bytě dne 12. 6. 2001 před 10:30 hod. po předchozí slovní rozepři a poté, co se od manželky A. M. dověděl o její pokračující nevěře s jiným mužem, tuto napadl údery pěstí do obličeje a na to ji silným tlakem na krk zardousil.

Za to byl obviněný P. M. odsouzen podle § 219 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 10 let, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci napadl obviněný P. M. odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. 7 To 165/02, podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné zamítl. Opis tohoto usnesení byl obviněnému doručen dne 14. 2. 2003, jeho obhájci také dne 14. 2. 2003 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 13. 2. 2003.

Proti zmíněnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný P. M. prostřednictvím svého obhájce dne 11. 4. 2003 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného provedené důkazy nedávají jasný a nepochybný obraz o vině a kvalifikaci uvažovaného trestného činu, neboť soud prvního stupně se nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a v důsledku nesprávných skutkových zjištění měl dospět k nesprávnému posouzení viny a trestu. Obviněný od počátku trestního stíhání tvrdí, že se trestného činu tak, jak je mu kladen za vinu, nedopustil, přičemž jeho vina prý ani nebyla prokázána. V této souvislosti poukazuje zejména na postupné časové údaje, z nichž dovozuje, že v rozhodné době nemohl trestný čin spáchat, a dále na výpověď svědka V. F., kterou považuje za nevěrohodnou. Podle obviněného soud nepřikládal náležitou váhu důkazům předloženým obhajobou, případně takové důkazy nebyly provedeny a některé skutečnosti nebyly důsledně zkoumány.

Obviněný ve svém dovolání rovněž považuje za nesprávné hodnocení subjektivní stránky trestného činu, přičemž z provedených důkazů nevyplývá jeho nepřiměřená žárlivost ani agresivita. Obviněný se neztotožňuje ani s argumentací, na jejímž základě soud prvního stupně dovozuje existenci subjektivní stránky, tedy jeho zavinění. V této souvislosti poukazuje na rozhodnutí pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr., které podle názoru obviněného zdůrazňuje, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu zavraždit napadeného, nepostačuje pouhé zjištění, podle něhož pachatel útočil proti citlivé části těla a tudíž věděl o možném způsobení smrti. Zároveň z citovaného rozhodnutí obviněný činí závěr, podle něhož nelze připustit žádné alternativy, pokud jde o pachatelem zamýšlený následek. Obviněný poté ze zmíněného tvrzení dovozuje nepřípustnost formulace použité soudem prvního stupně, podle které obviněný věděl, že může \"způsobit až smrtelný následek\". Obviněný je přesvědčen, že o neexistenci jeho úmyslu způsobit smrt poškozené svědčí i jeho jednání v kritické době, protože přivolal záchranou službu a snažil se poškozené poskytnout první pomoc.

Obviněný P. M. závěrem ve smyslu § 265k tr. řádu navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen \"Nejvyšší soud\") zrušil napadené rozhodnutí a aby sám ve věci rozhodl zprošťujícím rozsudkem. Podle § 265o odst. 1 tr. řádu současně navrhl, aby bylo rozhodnuto o přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného P. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru podání obviněného P. M. směřuje toliko proti rozsudku soudu prvního stupně, což odporuje ustanovení § 265a odst. 1 tr. řádu. Proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. a) tr. řádu odmítl jako nepřípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. řádu) především zkoumal, zda má dovolání obviněného P. M. všechny obsahové a formální náležitosti, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom Nejvyšší soud dospěl k následujícím závěrům:

Podle § 265a odst. 1 tr. řádu lze dovoláním napadnout pouze pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. V posuzovaném případě obviněný P. M. v úvodní části svého dovolání uvedl, že tímto podáním napadá rozsudek Krajského v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze, odůvodnění potom v rámci konkrétních námitek směřuje proti prvostupňovému rozsudku. Nejvyšší soud má za to, že v trestních věcech, v kterých byl obviněný uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně a byl mu jím také uložen trest, přičemž usnesením odvolacího soudu bylo toliko zamítnuto odvolání, je zřejmé, že zásadní souhrn všech skutečností podstatných pro rozhodnutí o vině a trestu je obsažen v prvostupňovém rozsudku. Námitky obviněného, zejména opírající se o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tudíž nutně polemizují právě s tímto rozsudkem a usnesení soudu druhého stupně je napadeno spíše jen formálně. Pokud tedy obviněný P. M. v záhlaví zmínil, že jeho dovolání směřuje proti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s usnesením odvolacího soudu, lze to považovat za dostatečnou konkretizaci rozhodnutí, proti kterému dovolání formálně směřuje ve smyslu § 265a odst. 1 tr. řádu, a současně za vyjádření rozhodnutí, s jehož argumentací obviněný projevuje z materiálního hlediska nesouhlas. Ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu je proto možné považovat toto dovolání za přípustné, neboť nesměřuje výlučně proti rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. I. M., bylo proto podáno osobou oprávněnou podle § 265d odst. 1 písm. b) a odst. 2 tr. řádu. K podání dovolání došlo u Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci dne 11. 4. 2003, tj. v místě a ve lhůtě podle § 265e tr. řádu.

V dovolání musí být dále uvedeno, z jakých důvodů je rozhodnutí napadáno, a to s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2 tr. řádu, o které se dovolání opírá (§ 265f odst. 1 tr. řádu). Obviněný P. M. poukazuje na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud doplňuje, že pokud obviněný směřuje své dovolání spíše proti rozsudku soudu prvního stupně, bylo by vhodnější uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve spojení s důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) tr. řádu, ačkoli v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Obviněný P. M. v rámci svých dovolacích námitek především tvrdí, že soud prvního stupně nesprávně zjistil skutkový stav a nevypořádal se se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a dále že chybně hodnotil provedené důkazy, resp. že dokazování neprovedl v dostatečném rozsahu. Přitom obviněný poukazuje zejména na některé časové údaje, na výpověď svědka V. F., případně na důkazy navrhované obhajobou. Existenci dovolacího důvodu tak v tomto rozsahu shledává obviněný P. M. primárně v nesprávných skutkových zjištěních, z nichž soudy obou stupňů vycházely, popřípadě v hodnocení důkazů, které byly provedeny. Předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje nikoli z jiného právního posouzení skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale z odlišných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu.

Jak ovšem vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně. Přezkoumávat správnost a úplnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný P. M., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný P. M. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor dovozoval jen z odlišné verze skutkového stavu, případně z odlišného hodnocení důkazů (zejména výpovědi svědka V. F.) či ze svého přesvědčení o neúplnosti dokazování, pak soudům činným dříve ve věci nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které již obviněný neuplatnil.

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o tom, zda existuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného P. M. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutku tak, jak je popsáno ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedeno v odůvodnění tohoto rozhodnutí, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Z nich zejména vyplývá, že obviněný napadl poškozenou údery pěstí do obličeje a poté ji silným tlakem na krk zardousil. Kdyby měl dovolací soud akceptovat dovolací námitky obviněného a jeho verzi skutkového stavu, musel by odhlédnout od citovaných rozhodných skutkových okolností, resp. dospět k odlišným skutkovým zjištěním, než jaká vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy obou stupňů. To ovšem v dovolacím řízení není možné, jak bylo podrobně vyloženo již výše. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají skutkových zjištění, správnosti a úplnosti dokazování, jsou tedy mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

V další části svých dovolacích námitek potom obviněný P. M. napadl právní posouzení skutku, pro který byl stíhán, a to tvrzením, že považuje za nesprávné hodnocení subjektivní stránky trestného činu. Podle názoru obviněného z provedených důkazů nevyplývá jeho nepřiměřená žárlivost ani agresivita. V této souvislosti Nejvyšší soud opět odkazuje na výše popsané závěry, podle nichž je dovolací soud vázán skutkovými zjištěními, která učinily soudy činné dříve ve věci, případně jimi provedeným hodnocením důkazů. Stran naznačené problematiky to zejména znamená, že za výchozí je nutné považovat zjištění, podle kterého motivem obviněného byla extrémní žárlivost, což vyplynulo jak ze svědeckých výpovědí, tak i ze znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Z něj je dále patrné, že obviněný nebyl natolik vyzrálou osobností (jednalo se o nedostatečně vyzrálou osobnost se značným labilním projevem emoční reaktivity), aby při existující závislosti na partnerce dokázal bez problémů unést manželskou krizi. Tento znalecký posudek rovněž konstatoval neschopnost obviněného řešit přiměřeně situaci a v souvislosti s tím zmínil i autoagresivní a heteroagresivní tendence obviněného (č. l. 463 trestního spisu). K dovolací námitce zpochybňující citované závěry proto Nejvyšší soud nemohl přihlížet.

Dále se obviněný P. M. neztotožňuje s argumentací, na jejímž podkladě soud prvního stupně dovodil existenci subjektivní stránky trestného činu vraždy. V této souvislosti obviněný poukázal na rozhodnutí pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr., v němž se podle jeho názoru při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu napadeného zavraždit, považuje za nepostačující pouhé zjištění, že pachatel útočil proti citlivé části těla a tudíž věděl o možném způsobení smrti, přičemž nelze připustit žádné alternativy, pokud jde o následek zamýšlený pachatelem. Jak dále obviněný dovozuje, citované rozhodnutí nepřipouští formulaci použitou soudem prvního stupně, podle níž obviněný věděl o možnosti \"způsobit až smrtelný následek\". Na neexistenci úmyslu způsobit smrt poškozené usuzuje obviněný i ze svého jednání v kritické době, kdy přivolal záchranou službu a snažil se poskytnout poškozené první pomoc.

Jak vyplývá ze skutkových zjištění učiněných ve věci a popsaných ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedených v jeho odůvodnění, obviněný P. M. dne 12. 6. 2001 v ranních hodinách zjistil, resp. uvědomil si určité skutečnosti (stav počitadla kilometrů v osobním vozidle, stav cvičební obuvi poškozené a její pozdější návrat), z nichž pojal podezření, že poškozená A. M. nebyla předchozího večera cvičit, což jí sdělil. Poškozená mu posléze potvrdila, že se setkala s jiným mužem. Následovala hádka, v jejímž rámci obviněný - veden žárlivostí - poškozenou nejprve uhodil do obličeje a poté ji uchopil za krk a silným tlakem ji zardousil. Celkovou dobu rdoušení nebylo možné zcela přesně stanovit, avšak mohlo se jednat o několik minut (č. l. 48 a 463 trestního spisu).

Nejvyšší soud tedy konstatuje, že mezi obviněným P. M., který byl vyhodnocen jako nedostatečně vyzrálá osobnost závislá na partnerce se žárliveckými sklony a autoagresivní a heteroagresivní tendencí, a poškozenou, jeho manželkou, proběhla hádka, jejímž předmětem byl mimomanželský vztah poškozené k jinému muži. Obviněný, kterému poškozená určité kontakty potvrdila, následně veden svojí žárlivostí ji v afektu nejprve několikrát udeřil pěstí do obličeje a poté ji zardousil, což učinil tím způsobem, že poškozené pevně svíral několik minut krk rukama. Popsané skutečnosti tak dávají dostatečný podklad pro posouzení, za jakých okolností došlo k útoku obviněného, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden a proti které části těla obviněný útočil. Objasnění zejména zmíněných okolností přitom soudní praxe považuje za důležité při posuzování subjektivní stránky pachatele trestného činu vraždy, jak je to vyjádřeno mimo jiné v rozhodnutí publikovaném pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr. Nejde o rozhodnutí pod č. 20/1969 Sb. rozh. tr., které obviněný v dovolání zřejmě omylem citoval a které se zabývá subjektivní stránkou přípravy, resp. pokusu trestného činu vraždy, navíc za poněkud odlišných okolností. Nejvyšší soud se současně ztotožňuje s právním závěrem soudu prvního stupně, podle něhož obviněný P. M. přinejmenším věděl, že může způsobit útokem proti poškozené smrtelný následek, a zároveň byl s jeho vznikem srozuměn. Jde tedy o zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle § 4 písm. b) tr. zák., který k naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. postačuje. Obviněný bezpochyby musel předpokládat, že jeho fyzický útok proti poškozené vrcholící jejím rdoušením v trvání několika minut může být završen fatálním následkem, přičemž vzhledem k okolnostem, za nichž k tomuto útoku došlo, zejména vzhledem k tomu, kam byl útok veden, jakou intenzitou a jak dlouho trval, nemohl obviněný počítat se žádnou okolností, která by snad mohla zabránit smrti poškozené. K jejímu odvrácení pak nevedly ani následné oživovací pokusy obviněného či přivolaných lékařů.

Pokud jde o formulaci použitou soudem prvního stupně, podle které obviněný P. M. věděl o možnosti \"způsobit až smrtelný následek\" a z níž obviněný dovozuje alternativní závěr soudu o existenci svého úmyslu v rozporu s citovaným judikátem, Nejvyšší soud uvádí následující. Vnitřní subjektivní vztah pachatele k ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tedy jeho zavinění, je tvořeno složkou vědomostní (intelektovou) a složkou volní (vůle pachatele). V situaci, kdy pachatel jedná v nepřímém úmyslu, existuje jeho vědomostní složka ve formě možnosti, tzn. pachatel ví o ohrožení či porušení, jehož vznik považuje za možný, nikoli za zcela jistý. Volní složka potom existuje ve formě srozumění, protože pachatel ohrožení nebo porušení zájmu chráněného trestním zákonem přímo nechce, avšak nepočítá se žádnou konkrétní okolností, která by jeho vzniku mohla zabránit. Vzhledem k tomu, že pachatel, jak bylo zmíněno, pokládá vznik následku za možný, a nikoli za bezpodmínečný, musí být do jisté míry v jeho vědomostní složce zahnuta i možnost, že takový konkrétní následek nenastane a vznikne následek jiný, méně závažný. Podstatné však je, že pachatel nepočítá s ničím, co by možnému závažnějšímu následku mohlo zabránit. Takový stav vědomostní složky pachatelova zavinění lze potom popsat i formulací, podle níž pachatel věděl, že \"může způsobit až smrtelný následek\", jak to vyjádřil soud prvního stupně, byť se podle názoru Nejvyššího soudu nejedná o označení nejvhodnější.

Tento závěr přitom není v rozporu s názorem uvedeným v rozhodnutí pod č. 19/1969 Sb. rozh. tr., neboť i obecné závěry judikatury obsažené v určitém rozhodnutí je nutné vždy dále posuzovat v návaznosti na konkrétní případ, který byl v takovém rozhodnutí řešen. Podstatou skutku v trestní věci, jíž se týká citovaný judikát, bylo jednání obviněného spočívající v útoku nožem na poškozeného. Soud prvního stupně zde učinil závěr, podle něhož obviněný \"věděl, že svým jednáním může způsobit těžkou újmu na zdraví nebo smrt, a pro případ, že ji způsobí, s tím byl srozuměn\". Tato formulace, která je svou podstatou a smyslem odlišná od formulace užité Krajským soudem v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci v trestní věci obviněného P. M., zcela nepřesným způsobem vyjádřila vědomostní složku zavinění obviněného, protože připouštěla více variant stojících samostatně vedle sebe, přičemž pravdivá mohla být vzhledem ke spojce \"nebo\" jedna, druhá nebo obě. Dále nebylo ve zmíněném judikovaném případě zřejmé ani to, jaká byla s ohledem na útok pachatele (jedno bodnutí nožem) jeho vůle ve vztahu k následku, a navíc nebyla v dostatečném rozsahu učiněna potřebná skutková zjištění. V nyní posuzované trestní věci obviněného P. M. přitom skutková zjištění dávají dostatečný podklad pro zvolené právní posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., vědomostní složku zavinění obviněného soudy obou stupňů nevyhodnotily alternativně a současně charakter, intenzita a další okolnosti násilného útoku obviněného neposkytují žádný prostor pro možnost jiné právní kvalifikace.

Nejvyšší soud neakceptoval ani poslední dovolací námitku obviněného P. M., v níž poukázal na svou snahu poskytnout poškozené první pomoc, přičemž též přivolal záchranou službu. Šlo totiž už jen o pokus zmírnit způsobený následek, který byl nezvratný, a aktivita obviněného v tomto směru nebyla účinná, neboť - jak je zřejmé ze skutkových zjištění - poškozená navzdory oživovacím úkonům po krátké době zemřela.

Nejvyšší soud proto závěrem konstatuje, že obviněný P. M. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci spáchal trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., jak správně konstatoval soud prvního stupně i soud odvolací, tudíž podané dovolání obviněného je v rozsahu shora citované druhé části jeho dovolacích námitek zjevně neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. M. podal dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání bylo částečně opřeno o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale tyto námitky Nejvyšší soud neshledal z výše uvedených důvodů opodstatněnými, dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání v neveřejném zasedání.

Skutečnost, že dovolání obviněného P. M. je zjevně neopodstatněné, pak vedla i k závěru, že předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle § 265o odst. 1 tr. řádu, tj. k odložení nebo přerušení výkonu rozhodnutí napadeného dovoláním (tj. k přerušení výkonu trestu odnětí svobody), jak se toho obviněný P. M. ve svém dovolání domáhal. Navíc obviněný tento svůj návrh nijak blíže neodůvodnil a v dovolání neuvedl žádné skutečnosti, které by u něj byly neslučitelné s výkonem trestu odnětí svobody. Ostatně ani předsedkyně senátu soudu prvního stupně neučinila v tomto směru návrh na přerušení výkonu trestu odnětí svobody podle § 265h odst. 3 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. května 2004

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru