Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 493/2020Usnesení NS ze dne 27.05.2020

HeslaPadělání a pozměnění (pozměňování) peněz
Trest
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.493.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 233 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 493/2020-1806

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. 5. 2020 o dovolání, které podal obviněný R. S., nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu odnětí trestu svobody ve Věznici Pardubice, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 68 To 309/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 5 T 106/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného R. S. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 22. 7. 2019, sp. zn. 5 T 106/2019, byl obviněný R. S. uznán vinným zločinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), dílem v bodě 20) spáchaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, v bodech 1)-12), 14)-15), 17), 19)-21), 23)-28) podle alinea 1, v bodech 13), 16), 18) a 22) podle alinea 2, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za tento trestný čin mu byl uložen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a 10 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo dále rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto o vině i dalších obviněných.

2. Uvedeného trestného činu se obviněný R. S. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že spolu s obviněným J. H. společně v době od počátku září 2018 do 21. 9. 2018 v obci XY, okres Kroměříž, v rodinném domě č. p. XY, na tiskárnách zhotovili padělky bankovek v nominální hodnotě 500 Kč a 1000 Kč, specifikované ve výroku rozsudku, a dále pak obviněný R. S. a J. H. samostatně padělky bankovek v nominálních hodnotách 2 000 Kč, 500 Kč a 1 000 Kč, konkretizovaných ve výroku rozsudku. Činili tak na základě předchozí objednávky obviněného V. B., který projevil zájem získat padělané peníze a souhlasil s tím, že tyto padělané peníze pro něj zhotoví obvinění J. H. a R. S., aby byly posléze udány jako pravé. Část těchto padělků pak oba obvinění předali v XY v den jejich padělání již obviněnému V. B. výměnou za přesně nezjištěné množství drogy pervitin a zbytkem padělaných peněz platili sami, přenechali je k placení dalším spoluobviněným nebo je uvedli do oběhu.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný R. S. spolu s obviněnými J. H. a V. B. odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 68 To 309/2019, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný podal proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože podle obviněného rozhodnutí soudů nižších stupňů spočívají na nesprávném posouzení skutku, resp. jiném nesprávném právním posouzení.

5. Vlastní dovolací námitky obviněného ovšem směřují proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Obviněný s odkazem na vlastní podané odvolání vyjádřil nesouhlas se závěrem uvedeným v bodě 30. odůvodnění usnesení odvolacího soudu, v němž soud druhého stupně konstatoval, že společenská škodlivost jednání obviněného byla „mimořádně nebezpečná“ a že nižší kvalita padělaných bankovek nemohla mít vliv na snižování trestní odpovědnosti, která by měla vyústit ve snížení trestu. Obviněný dále namítl, že po materiální ani formální stránce nebyla naplněna skutková podstata zločinu padělání a pozměňování peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákona. To dovozoval z toho, že padělky nebylo možno podle jeho názoru ani zařadit do škály podle jejich zdařilosti, neboť to byly „quasi-bankovky“, u kterých o zdařilosti či nezdařilosti nelze vůbec hovořit a které mohly být použity maximálně malými dětmi k dětské hře. Chyběly totiž veškeré ochranné prvky a na první pohled bylo zřejmé, že se vůbec nemohlo jednat o napodobeninu pravých bankovek. Nemohly být dány ani znaky skutkové podstaty zločinu, neboť společenská nebezpečnost jednání obviněného byla minimální a nedosahovala takové intenzity, aby byla způsobilá naplnit po subjektivní stránce „znaky skutkové podstaty v daném řízení“.

6. Obviněný z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení odvolacího soudu (nesprávně označené jako „rozsudek“), jakož i ve výroku o trestu rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

III. Vyjádření k dovolání obviněného

7. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve upozornil, že dovoláním lze napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen v tom rozsahu, v jakém byl tento soud oprávněn přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Zdůraznil, že obviněný podal odvolání do výroku o trestu a státní zástupce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal. Za této situace byl odvolací soud oprávněn přezkoumat pouze výrok o trestu a pouze v tomto rozsahu je obviněný nyní oprávněn rozhodnutí odvolacího soudu napadat dovoláním. Obviněný uplatnil námitku nesprávného právního posouzení, avšak použitá argumentace neodpovídala uplatněnému dovolacímu důvodu. Obviněný se totiž domáhal zrušení rozhodnutí ve výroku o trestu, avšak dovolání svým obsahem zjevně směřovalo i do výroku o vině, v tomto rozsahu ale nebylo přípustné. Nadto dovolání bylo i po věcné stránce poněkud rozporné až zmatečné a vadné právní posouzení skutku by na podkladě uplatněných námitek v žádném případě nebylo možno dovodit. Odmítl argumentaci obviněného ohledně minimální společenské nebezpečnosti činu, se kterou spojoval tvrzení o absenci formálních znaků skutkové podstaty, konkrétně subjektivní stránky trestného činu a připomněl, že pojem společenské nebezpečnosti platný trestní zákoník nezná, protože vychází z tzv. formálního pojetí trestného činu podle § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Jen podle dřívější právní úpravy platné do 31. 12. 2009 byla společenská nebezpečnost tzv. materiálním znakem trestného činu.

8. Státní zástupce dále uvedl, že v části týkající se výroku o trestu bylo sice dovolání formálně přípustné, avšak obviněným uplatněné námitky směřovaly svým obsahem proti výroku o vině. Ve vztahu k výroku o trestu státní zástupce dovodil, že obviněný vytýkal nepřiměřenou přísnost uloženého trestu vzhledem k bagatelní společenské škodlivosti trestného činu vyplývající z nízké kvality padělků. Tyto námitky uvedenému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nadto padělky bankovek sice měly nižší kvalitu, avšak v žádném případě nešlo o napodobeniny nezpůsobilé k tomu, aby byly zaměněny s pravými penězi, pokud sám obviněný s nimi v několika případech platil jako pravými.

9. Vzhledem k tomu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného R. S. v neveřejném zasedání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu. Státní zástupce vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

10. Vyjádření státního zástupce k dovolání bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

11. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

12. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

13. Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

14. Na úvod je také třeba uvést, že obviněný formálně deklaroval dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ač ve skutečnosti měl na mysli spíše dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, neboť se domáhal přezkumu rozhodnutí soudu odvolacího, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jeho řádného opravného prostředku, odvolání, proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože (podle jeho přesvědčení) byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený právě v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obou obviněných odmítl, proto se zabýval i obsahem výhrad uplatněných v dovolání, jak bude rozvedeno níže.

b) K vlastním námitkám obviněného

15. Obviněný svým dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o odvolání obviněného proti výroku o trestu rozsudku soudu prvního stupně. Oběma rozhodnutím soudů nižších stupňů z hlediska obsahového zaměření jeho námitek ve skutečnosti vytýkal především nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení opatřených a provedených důkazů, což se posléze promítlo do chybného posouzení povahy a závažnosti činu, z čehož vyplývalo uložení nepřiměřeného trestu (jakkoliv ve skutečnosti to takto zřetelně obviněný neoznačil). Obviněný svou argumentaci založil na nedostatečné škodlivosti či nebezpečnosti činu, kterou považoval za znak trestného činu a kterou dovozoval z malé kvality padělků.

16. V souladu s vyjádřením státního zástupce je třeba upozornit, že odvolací soud rozhodoval o odvolání obviněného podaného toliko do výroku o trestu, tudíž zásadně se otázkou viny vůbec neměl zabývat, pokud z hlediska obsahového nebylo ve skutečnosti odvolání podáno též do výroku o vině, případně pokud nebyly splněny pro takový postup podmínky § 254 odst. 2 tr. řádu, anebo pokud tak nemohl učinit v rámci institutu tzv. beneficia cohaesionis ve smyslu § 261 tr. řádu. Ve své podstatě i nyní obviněný své námitky, jakkoliv zčásti směřující proti výroku o vině, směřoval primárně proti výroku o trestu, který (nikoli explicitně) považoval za nepřiměřený.

17. K tomu je ovšem třeba poznamenat, že nepřiměřenost trestu není žádným dovolacím důvodem. Samotný výrok o trestu lze z hmotněprávních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Ani tento dovolací důvod, který obviněný ostatně ani neuplatnil, evidentně v posuzované věci nepřichází v úvahu, neboť obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon připouští (trest odnětí svobody), a to v zákonné výměře (3 léta až 8 let). Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Výroku o trestu věnoval patřičnou pozornost jak soud prvního stupně (viz bod 139. odůvodnění jeho rozsudku), tak i odvolací soud (viz bod 30. odůvodnění jeho usnesení).

18. Obviněný nadto v poněkud zmatečném vylíčení svých námitek v dovolání vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

19. Dovolatel se tak z valné části vlastně pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

20. Námitky obviněného veskrze skutkového, příp. procesního, charakteru uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z povahy věci neodpovídají, a to i kdyby jimi chtěl zpochybňovat nižšími soudy vyslovenou vinu.

21. Nad rámec uvedeného (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů při dokazování nemají ani žádné opodstatnění. Není pravdou, že by soudy nižších stupňů vycházely z nesprávných důkazních prostředků, že by skutkový děj zjistily nedostatečně, že by popisu skutku obsaženému ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně neodpovídaly provedené důkazy. Naopak především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného. Bylo zjištěno, že obviněný padělal peníze za účelem uvedení do oběhu jako pravých, neboť bylo prokázáno, že obvinění R. S. a J. H. museli od počátku vědět, že peníze budou udávány do oběhu jako pravé a jednali se zištným motivem. Výrobu falešných bankovek v nominálních hodnotách 500 Kč a 1000 Kč zadal u obviněného R. S. a J. H. již odsouzený V. B. s úmyslem je udávat do oběhu jako pravé. Tisk falešných bankovek v nominální hodnotě 2 000 Kč nebo bankovek použitých jako pravých k placení [bod 22)] prováděli již obvinění R. S. a J. H. samostatně. Takto vyrobené padělané bankovky se pak dostaly do oběhu jako pravé nebo byly zabaveny [bod 1)-12), 21), 23)-28)]. Již z toho vyplývá, že argumentace obviněného o velmi nízké kvalitě padělků, pro kterou je lze použít jen v rámci dětské hry, nemůže obstát, že naopak padělky byly způsobilé k oklamání jejich příjemce. Jak též správně uvedl soud prvního stupně (v bodě 136. na str. 38 odůvodnění svého rozsudku), bankovky byly odborně zkoumány Českou národní bankou a vyhodnoceny na stupnici padělků podle kvality pod č. 4, tedy jako méně zdařilé, avšak v podstatné části jednání obviněných uvedených pod jednotlivými body v rozhodnutí byly udány do oběhu jako pravé a nebyly hned rozeznány jako falešné. Nejvyšší soud připomíná, že padělanými penězi jsou jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu. Lze tedy souhlasit se závěrem soudu, že šlo o závažný pokus vyrobit falešné bankovky s úmyslem sebe obohatit a tyto bankovky udávat jako pravé, což se obviněným ve většině zjištěných případů také podařilo.

22. Jen s velkou mírou tolerance lze za námitky podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod označit jednak výhradu obviněného, že s ohledem na jejich nízkou kvalitu nešlo vůbec o padělek bankovek, ale o pouhou součást dětské hry, a proto ani nebyla naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu, jednak výhradu chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe.

23. Pokud jde o tyto námitky Nejvyšší soud v obecné rovině uvádí, že zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku se dopustí, kdo padělá nebo pozmění peníze v úmyslu udat je jako pravé nebo platné nebo jako peníze vyšší hodnoty, nebo kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty. Obviněnému bylo konkrétně kladeno za vinu, že pod body 1)-12), 14)-15), 17), 19)-21), 23)-28) úmyslným společným jednáním dvou osob padělal peníze v úmyslu udat je jako pravé, a dílem v bodě 20) úmyslným společným jednáním více osob se dopustil jednání, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby padělané peníze udal jako pravé, tohoto jednání se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo a pod body 13), 16), 18) a 22) úmyslným společným jednáním dvou osob padělané peníze udal jako pravé. Tento trestný čin musí být spáchán úmyslně ve smyslu § 15 tr. zákoníku, přičemž úmysl musí zahrnovat skutečnost, že jde o padělané nebo pozměněné peníze. Soud prvního stupně správně dospěl v odůvodnění svého rozsudku (viz jeho str. 32-36) k závěru, že obviněný jednal úmyslně, neboť mu bylo zřejmé, že k výrobě falešných bankovek docházelo v úmyslu je následně udávat jako pravé a všichni obvinění jednali se zištným úmyslem sebe obohatit.

24. Ve své podstatě tak i při zpochybnění zavinění obviněný vycházel z jiného skutkového stavu, než jaký zjistily soudy nižších stupňů. To samé ale vlastně platí i pro námitku nízké kvality padělků bankovek. Je nepochybné, že obvinění bankovky vyráběli proto, aby je posléze udali jako pravé, což se jim i zčásti povedlo. Podle rozhodnutí č. 3/1991-I Sb. rozh. tr. jsou padělanými penězi jakékoli napodobeniny, které vzhledem ke své kvalitě mohou být při udávání, třebas jen za určitých okolností (např. při placení za snížené viditelnosti v nočním podniku a v podobných situacích), zaměněny s pravými penězi a dostat se tak do oběhu, tedy že jsou způsobilé k tomu, aby pachatel jejich udáním porušil zájmy záležející v ochraně měny. Nejvyšší soud v jiném svém rozhodnutí č. 22/2017 Sb. rozh. tr. dospěl k závěru, že k dokonání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku postačí, když pachatel - veden úmyslem udat padělané nebo pozměněné peníze jako pravé - vyrobí napodobeniny peněz nebo pozmění pravé peníze; skutečnost, jak s nimi následně naloží, není podstatná z hlediska viny, ale může mít význam pro posouzení povahy a závažnosti jeho činu ve smyslu § 39 odst. 1 a 2 tr. zákoníku, tedy pro úvahy o druhu a výměře trestu. Nejvyšší soud nemá jakýkoliv důvod se v této věci odchylovat od ustálené a shora citované judikatury, s níž jsou v souladu i rozhodnutí soudů nižších stupňů, na něž lze pro stručnost odkázat.

25. Odmítnout je třeba i námitku obviněného týkající se minimální „společenské nebezpečnosti“ trestného činu, za který byl odsouzen. Předně je třeba poukázat na to, že společenská nebezpečnost (nebezpečnost činu pro společnost) byla materiálním znakem trestného činu podle § 3 odst. 1 tr. zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona, ve znění pozdějších změn, který byl účinný do 31. 12. 2009, není však znakem trestného činu podle současné právní úpravy – viz zejména § 13 odst. 1 tr. zákoníku. Současný trestní zákoník pouze upravuje zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio v § 12 odst. 2 tr. zákoníku, v němž užívá pojmu společenská škodlivost.

26. K výkladu zásady subsidiarity trestní represe a principu tzv. ultima ratio lze odkázat na odborný výklad v recentních učebnicích trestního práva či uznávaných komentářích trestního zákoníku (za všechny např. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 115 a násl.). Především je třeba odkázat na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle názorů v něm vyslovených (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

27. V daném případě obviněný ohrozil zájmy záležející v ochraně české měny tím, že vytiskl na tiskárně padělky bankovek v různé nominální hodnotě a později část těchto padělků předal spoluobviněnému V. B. a zbytkem buď platil, nebo je přenechal k placení jiným osobám. V daném případě tedy nelze konstatovat, že by případ obviněného R. S. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Soudy nižších stupňů tak správně dovodily, že v tomto případě bylo třeba uplatnit trestněprávní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené.

28. Převážná část námitek obviněného je tak v podstatě výhradně skutkového, příp. procesního charakteru, obviněný jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňoval. Ani námitky týkající se nepřiměřenosti trestu nenaplňují uplatněný dovolací a ani žádný jiný dovolací důvod. Pokud snad bylo možno některé výhrady obviněného subsumovat pod uplatněný dovolací důvod, šlo o námitky zjevně neopodstatněné.

V. Závěrečné shrnutí

29. Lze tak uzavřít, že ty námitky obviněného, které lze označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovanému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 5. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru