Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 464/2006Usnesení NS ze dne 03.05.2006

EcliECLI:CZ:NS:2006:5.TDO.464.2006.1
Důvod dovolání

265b/1g,265b/1k


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 464/2006

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. května 2006 o dovolání podaném obviněným Z. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 9 To 262/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 3 T 95/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21. 2. 2005, sp. zn. 3 T 95/2002, byl obviněný Z. S. uznán vinným trestnými činy výtržnictví podle § 202 odst. 1 tr. zák. a útisku podle § 237 tr. zák., za které mu byl podle § 202 odst. 1 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců, jehož výkon byl podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou roků. Podle § 229 odst. 1 a § 229 odst. 3 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody a podle § 226 písm. a) tr. ř. byl obviněný zproštěn části obžaloby.

Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2005, sp. zn. 9 To 262/2005, z podnětu odvolání obviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výrocích o trestu a náhradě škody, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně tohoto skutku okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněnému Z. S. za skutek pod bodem 2) napadeného rozsudku, kvalifikovaný jako trestný čin útisku podle § 237 tr. zák. a který zůstal nedotčen, uložil podle § 237 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.

Shora citovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni napadl obviněný Z. S. ve výroku o vině a trestu uvedeném v bodě 2) dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Podle názoru dovolatele v napadeném rozsudku absentuje výrok, kterým by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v části pod písm. A, bodem 2) výroku o vině obviněného. Jestliže odvolací soud považoval tento výrok za správný, měl jej potvrdit ve výrokové části svého rozhodnutí, nikoli pouze konstatováním této skutečnosti v odůvodnění. Podle dalších námitek obviněného soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci a vyšly pouze z nevěrohodné výpovědi poškozeného a vlastních pocitů. Obviněný poškozeného žádným způsobem nenutil k jakémukoli jednání a nezneužíval jeho tísně. Poškozeného pouze informoval o skutkovém stavu, který byl jemu samotnému znám, a současně mu nabízel i řešení situace. Není zřejmé, zda se obviněný obával dluhů nebo výbuchů. Od jistého okamžiku byly navíc jejich schůzky uskutečňovány pod kontrolou a za podpory policie. Znak tísně tedy nebyl naplněn a z žádného jednání nevyplývalo, že by obviněný poškozeného k něčemu nutil. Zavinění činu soudy neposuzovaly zákonným způsobem a automaticky jej předpokládaly, úmysl obviněného dopustit se trestného činu útisku však prokázán nebyl a samotný poškozený uváděl, že nebral nabídky obviněného vážně. Obviněnému nebyl prokázán úmysl ke spáchání předmětného trestného činu a soud pominul jiné varianty průběhu skutkového děje. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nebo aby sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání. Uvedl, že námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. nejsou důvodné, neboť soud druhého stupně rozhoduje o odvolání jako o celku a v případě částečného zrušení rozsudku soudu prvního stupně není nutno vyjadřovat stanovisko k nezrušeným výrokům. Jednání obviněného spočívající v požadavku na zaplacení finanční částky pod pohrůžkou jeho fyzické likvidace, je podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nutno považovat za pohrůžku násilím a tento skutek naplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 tr. zák. Z důvodu existence zákazu reformace in peius v dovolacím řízení však nelze změny rozhodnutí dosáhnout, proto státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř. v neveřejném zasedání odmítl.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., proto bylo třeba posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, označené jako důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., lze považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou pro provedení přezkumu dovolacím soudem. Námitky obsahově odpovídající citovanému důvodu pak bylo možno posoudit.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Právním posouzením skutku se rozumí jeho hmotně právní posouzení, jehož podstatou je podřazení skutkových zjištění soudu pod ustanovení hmotného práva, typicky pod ustanovení trestního zákona. Otázku dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu včetně ustanovení § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nelze zohlednit, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

S ohledem na zákonné vymezení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se nemohl Nejvyšší soud zabývat tou částí námitek obviněného, podle kterých soudy obou stupňů neúplně zjistily skutkový stav věci, vyšly pouze z nevěrohodné výpovědi poškozeného a pominuly jiné varianty průběhu skutkového děje. Tyto námitky zpochybňují dodržení procesních ustanovení o provádění či hodnocení důkazů, tedy nikoli vadu právním posouzení podle ustanovení hmotného práva. Nejvyšší soud je v řízení o dovolání vázán skutkovým stavem věci, k němuž dospěly ve svých rozhodnutích soudy nižší instance, a tento skutkový stav nemůže jakýmkoli způsobem hodnotit, neboť jej k tomu neopravňuje žádný z taxativně vymezených dovolacích důvodů. Stejně tak nemůže posoudit, zda soudy za prokázanou označily „správnou variantu“ skutkového děje. Citované námitky by proto přicházelo v úvahu odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť po obsahové stránce neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů a požadují přezkum napadeného rozhodnutí z jiných hledisek než hledisek stanovených zákonem pro dovolací řízení.

Další námitky obviněného však bylo možno podřadit dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť vytýkaly pochybení v posouzení naplnění znaků tísně a zavinění skutkové podstaty trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., tedy pochybení v hmotně právním posouzení skutku. Podle názoru dovolatele nebyl znak tísně naplněn a obviněný nezneužíval tísně poškozeného, když jej žádným způsobem nenutil k jakémukoli jednání a poškozeného pouze informoval o skutkovém stavu, který byl jemu samotnému znám, současně mu nabízel i řešení situace.

Trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného nutí, zneužívaje jeho tísně nebo závislosti, aby něco konal, opominul nebo trpěl. K dokonání činu za této situace postačí, když pachatel vykoná jednání, jehož obsahem je nucení jiného na základě zneužívání jeho tísně nebo závislosti. Není třeba, aby utiskovaná osoba vykonala, opominula nebo trpěla to, k čemu ji pachatel nutil.

Objektem trestného činu útisku je svobodné rozhodování člověka. Z povahy věci plyne, že musí jít o nucení poškozeného k něčemu, co by jinak – nebýt tísně, v níž se ocitl – v dané době a za daných okolností neučinil, neopominul nebo nestrpěl. Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestného činu útisku je irelevantní, jak se do stavu tísně poškozený dostal, a obdobně není podstatné, jaký cíl je sledován vyvíjením nátlaku na poškozeného. Postačí, že je na něj tento nátlak vyvíjen ve chvíli, kdy je ve stavu tísně nebo závislosti a není schopen se svobodně rozhodnout.

Samotný pojem tísně není v našem právním řádu nijak definován. Z povahy věci však vyplývá, že tíseň je stav, byť přechodný, vyvolaný nepříznivými okolnostmi, které vedou k omezení volnosti v rozhodování. Tyto nepříznivé okolnosti se mohou týkat osobních, rodinných, majetkových či jiných poměrů, pro něž se určitá osoba ocitá v těžkostech a nesnázích. Není přitom nijak rozhodné, jak se do tohoto stavu dostala, tedy ani to, zda si jej způsobila svým vlastním jednáním, nebo zda k němu došlo pod vlivem okolností na ní nezávislých. Mimořádně tíživá situace charakteristická pro tíseň se vyznačuje naléhavou potřebou, jejíž uspokojení není v možnostech osoby, která se ocitla ve stavu tísně.

Podle tzv. skutkové věty rozsudku okresního soudu se obviněný dopustil trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. tím, že „v P. v restauraci G. B. F. v průběhu měsíce února 2000 požadoval finanční částku 300.000,- Kč na P. V., u jehož rodinného domku v T., okr. P.–s., došlo k výbuchu vojenských výbušek a následně k poškození oplocení u tohoto domu a laku jeho osobního automobilu, obviněný chtěl pak ze získaných prostředků 250.000,- Kč předat zástupcům společnosti P. C.&S., s.r.o., se sídlem v T., aby po poškozeném V. tato firma nepožadovala dlužnou částku 1.200.000,- Kč za odebrané a nezaplacené zboží společnosti N., s.r.o., s tím, že pak nedojde k fyzické likvidaci poškozeného a částku 50.000,- Kč si ponechá obviněný pro sebe.“ V odůvodnění rozsudku (str. 3) okresní soud označil za prokázané, že obviněný věděl, že poškozenému neznámá osoba nastražila k jeho rodinnému domu výbušný systém. Poškozenému, který byl v důsledku takové situace pod značným psychickým tlakem, nabídl, že dokáže zařídit, aby společnost P. C.&S., s.r.o. po něm dluh nepožadovala a že nedojde ani k jeho případné fyzické likvidaci. Přitom vyšel zejména z výpovědi poškozeného (str. 5 rozsudku), podle které obviněný poškozeného začal upozorňovat na to, že lidé od společnosti P. C.&S., s.r. o. jsou schopni vystupovat skutečně razantně. Soud I. stupně uzavřel své hodnocení důkazů tak, že se poškozený mohl cítit v tísni, v kritické životní situaci, která neohrožovala pouze jeho, ale i jeho rodinu. Strach měl především z útočníků, kteří nastražili u jeho domu výbušné systémy (str. 6). Soud prvního stupně však vyšel také z faktu, že obviněný poškozenému nijak nevyhrožoval (viz str. 6 rozsudku).

Krajský soud v odůvodnění rozsudku (str. 3) ke stavu tísně konstatoval, že poškozený v důsledku výhrůžek a dokonce výbuchu před svým domem měl obavy o sebe a rodinu, k jeho tísni tedy přispěl nejen dluh, ale i tyto obavy. Podstatným pro právní kvalifikaci byl rovněž závěr odvolacího soudu v této části odůvodnění napadeného rozhodnutí, podle něhož obviněný poškozeného neoprávněným způsobem nutil k zaplacení částky 300.000,- Kč. Nešlo tudíž o legální požadavek úhrady dluhu, jak tvrdila obhajoba, nýbrž o nucení k něčemu, co obviněnému rozhodně nepříslušelo.

Nejvyšší soud se s oběma soudy nižších stupňů ztotožnil a podle jeho názoru nelze mít v daném případě pochybnosti o naplnění znaku tísně trestného činu útisku podle § 237 tr. zák. Je zřejmé, že u rodinného domku poškozeného došlo opakovaně k výbuchu vojenských výbušek a k poškození oplocení domu a laku jeho osobního automobilu. Od obviněného měl přitom poškozený informaci, že v případě nezaplacení požadované částky může dojít i k jeho fyzické likvidaci. Vědomost o nastražení výbušného systému u jeho domu spolu s náznaky jeho možné likvidace či jeho rodiny poškozeného jednoznačně vystavovala značnému psychickému tlaku, neboť si byl vědom nebezpečí, které hrozilo zdraví a životu jeho i jeho rodiny. Nelze přehlédnout, že druhý výbuch u bydliště poškozeného byl razantnější a nebezpečnější než výbuch první, nálož byla totiž umístěna tak, že přímo ohrožovala na životě osoby, žijící v domě (došlo k najetí vozidla poškozeného na výbušný systém). U poškozeného se tedy jednalo o přechodný stav, vyvolaný nepříznivými okolnostmi – život ohrožujícími výbuchy v bezprostřední blízkosti obydlí rodiny, který vedl k omezení jeho volnosti v rozhodování s ohledem na obavu z pokračování výbuchů. Není rozhodné, jak se do tohoto stavu poškozený dostal, a nelze vyloučit, že si jej nezpůsobil svým vlastním jednáním (nesplacení finančních závazků). Jeho mimořádně tíživá situace vyvolávala naléhavou potřebou řešení, které by zabránilo dalším možným útokům na život a zdraví jeho či jeho rodiny.

Stav tísně přitom nemohl vyloučit fakt, že některé rozhovory obviněného s poškozeným probíhaly za sledování Policie Č. r. O této skutečnosti obviněný ani osoby zodpovědné za zmíněné exploze nevěděly a v poškozeném nemohla vzbudit pocit většího osobního bezpečí či přesvědčení, že k dalším explozím nedojde. Samotné informování policie o proběhlých útocích výbušným systémem u domu poškozeného neznámým pachatelem nemohlo totiž zabránit možným opakováním těchto útoků, event. s vyšší razancí. Nahrávání rozhovorů při schůzkách obviněného s poškozeným pod dohledem policie tak nemohlo zmenšit či zcela vyloučit obavy poškozeného o život svůj a své rodiny. Stav tísně, vyvolaný těmito událostmi tak u něho trval i poté, co se výbuchy začaly zabývat policejní orgány a co na jejich pokyn zjevně za účelem odhalení možného pachatele výbuchů došlo ke kontrole rozhovorů s obviněným.

Správnému právnímu závěru soudů o existenci stavu tísně nebrání ani fakt, že Nejvyšší soud se zcela neztotožnil s názorem odvolacího soudu, podle něhož za stav tísně lze považovat i zadlužení poškozeného, které navíc ze skutkového stavu věci nelze jednoznačně dovodit. Nehledě na finanční situaci poškozeného však bylo jeho rozhodování nepochybně ovlivněno obavami vyplývajícími z možné újmy na zdraví jeho či jeho rodinných příslušníků a námitky prosazující opak je třeba v dovolacím řízení odmítnout s poukazem na § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Podle další námitky dovolatele nevyplývá ze zjištěných skutečností úmysl ke spáchání předmětného trestného činu. Samotný poškozený nebral nabídky obviněného vážně a od jistého okamžiku byly navíc jejich schůzky uskutečňovány pod kontrolou policie.

Po subjektivní stránce vyžaduje aplikace § 237 tr. zák. úmyslné zavinění vůči všem uvedeným znakům skutkové podstaty tohoto trestného činu. Pachatel proto buď přímo chce svým jednáním nutit jinou osobu, aby něco konala, opominula nebo trpěla, a to při vědomí její tísně nebo závislosti [úmysl přímý podle § 4 písm. a) tr. zák.], nebo musí alespoň vědět, že jeho jednání může v takový nátlak vyústit a s možností takového následku je srozuměn [úmysl nepřímý podle § 4 písm. b) tr. zák.].

Podle skutečností uvedených v odůvodnění rozsudku okresního soudu (str. 6) obviněný poškozeného opakovaným vznášením požadavku na úhradu 300.000,- Kč nutil, aby platbu provedl. Skutečnost, že poškozeného nutil, vyplývá i z toho, že před poškozeným zmiňoval, že tak zabrání své fyzické likvidaci. Obviněný přitom věděl o tom, že u domu poškozeného v relativně krátkém časovém intervalu došlo ke dvěma menším explozím. Věděl tedy o jeho komplikované situaci, kterou využíval při nátlaku na zaplacení finanční částky, čímž zneužíval tísně poškozeného. Podle závěru soudu prvního stupně se jednalo o čin spáchaný v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť obviněný chtěl evidentně porušit zájem na ochraně jedince a jeho svobodném rozhodování. Podle krajského soudu je skutečnost, že obviněný poškozeného nutil k naznačeným platbám, zřejmá, neboť mu opakovaně naznačoval, že pokud neprovede platbu, může dojít až k jeho fyzické likvidaci eventuálně i jeho rodinných příslušníků.

Nejvyšší soud v posouzení otázky zavinění daného skutku plně přisvědčil závěrům soudů nižší instance. Obviněný opakovaně žádal o úhradu 300.000,- Kč a v této souvislosti se zmiňoval o možnosti zdůraznění útoků lidí, jež stojí za oběma explozemi u domu poškozeného. Je tedy nepochybné, že o tísni obviněného věděl. Tuto jeho tíseň využíval při nátlaku na úhradu údajného dluhu a svou „odměnu“. Na podkladě učiněných skutkových zjištění, z nichž Nejvyšší soud musí vycházet, nepřichází v úvahu jiný druh zavinění, než že obviněný při vědomí ohrožení života či zdraví poškozeného chtěl této situace využít k vynucení zmíněné úhrady, jednal tedy v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť chtěl porušit zájem na ochraně jedince a jeho svobodném rozhodování. Námitky zpochybňující právní posouzení zavinění daného trestného činu jsou proto taktéž zjevně neopodstatněné.

K písemnému vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství považuje Nejvyšší soud za nutné pouze uvést, že v daném případě nátlak (nucení) obviněného nemělo formu přímé pohrůžky násilím ani formu přímého použití násilí obviněným. Z provedených důkazů nevyplynulo, že by přímo obviněný výslovně vyhrožoval fyzickou likvidací poškozenému, šlo zjevně o pouhé naznačování možnosti ohrožení života poškozeného důraznějšími útoky na jeho osobu údajnou skupinou lidí bez podrobnějších informací o jeho vztahu k těmto lidem. Zjištěné jednání obviněného tak lépe vystihuje jeho právní kvalifikace podle § 237 tr. zák., neboť nedošlo k naplnění znaků trestného činu vydírání ve smyslu ustanovení § 235 tr. zák. či loupeže ve smyslu ustanovení § 234 tr. zák. Obviněný neužíval násilí či přímé pohrůžky násilí nebo jiné újmy z jeho strany, ale omezil se na zneužití tísně poškozeného, o které věděl a na kterou v jejich rozhovorech poukázal.

Je také nezbytné odmítnout ty dovolací námitky, podle kterých se obviněný domáhal dovolenými prostředky, aby poškozený konal, opominul nebo trpěl to, k čemu byl povinován. V žádném případě se nejednalo o nucení dlužníka k zaplacení pohledávky na základě vykonatelného rozhodnutí legální hrozbou dalších právních kroků, např. v podobě exekuce. Ze skutkového stavu věci nevyplývá, že by ve prospěch obviněného byla ve smyslu § 524 a násl. zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, postoupena pohledávka společnosti P. C.&S., s.r.o. vůči společnosti N., s.r.o. nebo že by byl z jiného titulu oprávněn k jejímu vymáhání. Podle vyjádření poškozeného tento navíc již nebyl společníkem posledně jmenované společnosti, neboť v minulosti svůj podíl na ní prodal. V průběhu trestního řízení tak nebyla ani skutečná existence finančního závazku poškozeného event. společnosti, v níž by byl společníkem, vůči jinému subjektu prověřována, neboť z hlediska trestní odpovědnosti obviněného se nejednalo o otázku zásadní, jež by mohla mít vliv na výsledek trestního řízení.

Zjištěnému skutkovému stavu popsanému rámcově ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně a rozvedenému podrobněji v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů odpovídá právní závěr vyjádřený v posouzení daného skutku jako trestného činu útisku podle § 237 tr. zák., a to jak pokud jde o naplnění jednotlivých znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu, včetně zavinění, tak o stupeň společenské nebezpečnosti jeho jednání. Napadené rozhodnutí tedy netrpí vadou nesprávného právního posouzení skutku či jiného nesprávného hmotně právního posouzení, jak má na mysli § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku dále uplatnil důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. Ten je dán v případě, když v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Podle názoru dovolatele v napadeném rozsudku absentuje výrok, kterým by odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvého stupně v části pod písm. A, bodem 2) výroku o vině. Této námitce nemohl Nejvyšší soud přisvědčit. O odvolání jednoho obviněného rozhoduje soud zásadně jako o celku. V dané věci Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně na podkladě odvolání obviněného rozhodl rozsudkem a podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o vině pod bodem 1) a ve výrocích o trestu a náhradě škody, a podle § 259 odst. 1 tr. ř. vrátil věc ohledně tohoto skutku okresnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí. Dále podle § 259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněného za skutek pod bodem 2) napadeného rozsudku, který zůstal nedotčen, uložil trest. Odvolání obviněného bylo částečně důvodné a na jeho základě bylo rozhodnuto o zrušení vadné části napadeného rozsudku soudu prvního stupně, přičemž ta část, v níž odvolací soud neshledal žádné pochybení, zůstala novým rozhodnutím odvolacího soudu v platnosti. Soud druhého stupně přímo ve výroku rozsudku konstatoval, že v bodě 2) výroku napadeného rozsudku zůstal tento nezměněn, jedná se však o deklaratorní konstatování, které je vhodné uvést v odůvodnění rozhodnutí. Žádné zákonné ustanovení nevyžaduje, aby informace o „potvrzení nedotčeného výroku“ byla vyslovena ve výrokové části rozhodnutí soudu vyššího stupně. Pakliže takový výrok rozhodnutí napadené dovoláním obsahuje, považuje jej Nejvyšší soud za výrok nadbytečný. V každém případě však napadené rozhodnutí netrpělo vadou chybějícího nebo neúplného výroku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. I tato námitka obviněného je tedy zjevně neopodstatněná.

Z uvedených důvodů je třeba dospět k závěru, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, neboť soudy nižšího stupně v právním posouzení skutku nepochybily a v rozhodnutí odvolacího soudu nechybí žádný výrok. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl, přičemž tak učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 3. května 2006

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru