Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 462/2020Usnesení NS ze dne 18.06.2020

HeslaAdhezní řízení
Popis skutku
Porušení povinnosti v insolvenčním řízení
Poškození věřitele
Poškozený
KategorieC D
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.462.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 222 odst. 1 písm. a,d) tr. zákoníku

§ 222 odst. 3 písm. a,b) tr. zákoníku

§ 225 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 462/2020-2471

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 6. 2020 o dovolání, které podal obviněný V. Z., nar. XY v XY, bytem XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 5 T 37/2018, takto:

I.

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, a to v té části,

- v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně bodu II. a zároveň ponechán nezměněný výrok o vině pod bodem II.,

- v níž bylo znovu rozhodnuto o uložení trestu obviněnému V. Z. a o nárocích na náhradu škody ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, který byl ponechán nezměněn.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Městskému soudu v Praze přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II.

Podle § 265l odst. 4 tr. řádu se obviněný V. Z. nebere do vazby

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, byl obviněný V. Z. uznán vinným pod bodem I. zločinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, odst. 3 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem II. jednak přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle § 223 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 60 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu právnické osoby a funkce prokuristy na dobu 60 měsíců. Dále soud prvního stupně rozhodl o nárocích poškozených na náhradu škody.

2. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali obviněný i státní zástupkyně odvolání, o nichž rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, následovně. K odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. řádu zrušil ve výroku o vině pod bodem I., v celém výroku o trestech a v celém výroku o náhradě škody. Odvolací soud zároveň podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, kterým byl obviněný uznán vinným jednak přečinem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku, jednak přečinem porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku, uložil obviněnému podle § 222 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 roků, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložil obviněnému také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu, člena statutárního orgánu a prokuristy v obchodních korporacích na dobu 3 roků. Odvolací soud znovu rozhodl o nárocích na náhradu škody. Dále odvolací soud podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby pro jednání původně popsané pod bodem I. výroku rozsudku soudu prvního stupně (a podrobně rozvedené ve výrokové části rozsudku soudu druhého stupně) a také podle § 256 tr. řádu zamítl odvolání státní zástupkyně.

3. Obviněný tak byl uznán vinným pro skutek popsaný pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, jehož se měl dopustit (zjednodušeně uvedeno) následovně. Obviněný V. Z. jako prokurista obchodní společnosti S., IČ: XY, se sídlem XY (dále jen „S.“), v rozporu s ustanoveními zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčního zákona), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „insolvenční zákon“ nebo „IZ“), po zahájení insolvenčního řízení na dlužníka obchodní společnost S. a poté, co byl dlužníkovi rozhodnutím insolvenčního soudu ustanoven insolvenční správce Mgr. Jan Jukl, dne 16. 4. 2015 z účtu dlužníka obchodní společnosti S. převedl na účet obchodní společnosti B., dnes C. (dále jen „C.“) pod záminkou uhrazení neexistujícího závazku částku ve výši 920 000 Kč, ačkoliv příjemce této platby, obchodní společnost C., nebyl věřitelem obchodní společnosti S. a neměl za ní žádnou pohledávku. Obchodní společnost C. byla dceřinou společností v rámci koncernu C., jejímž ředitelem byl obviněný V. Z. Tuto platbu mohl obviněný učinit pouze z důvodu dočasného zrušení prohlášení konkurzu na majetek obchodní společnosti S. a díky tomu, že na její bankovní účet byly právě v té době připsány peníze od finančního úřadu. Tímto jednáním tak zcizil téměř veškerý disponibilní majetek obchodní společnosti S., zásadním způsobem tak zmenšil její majetek, neboť po odeslání uvedené částky zbylo na jejím účtu pouze 6 625,03 Kč. Podle soudu prvního stupně tak obviněný (byť i jen) částečně zmařil uspokojení svého věřitele (v rozsudku soudu prvního stupně bylo uvedeno 17 věřitelů obchodní společnosti S. s uvedením výše jejich pohledávek) tím, že odstranil (byť i jen) část svého majetku a předstíral neexistující závazek, a způsobil takovým činem škodu v „souhrnné“ výši 920 000 Kč. Tím zároveň měl znemožnit hospodárné a co nejrychlejší uspokojení věřitelů v rámci insolvenčního řízení dlužníka S., a v důsledku tohoto jednání byl insolvenční správce dlužníka, obchodní společnosti S., nucen podat žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu, o níž rozhodoval Městský soud v Praze pod sp. zn. MSPH 188 ICm 3948/2015 (MSPH 88 INS 9821/2014), a domáhat se neúčinnosti tohoto právního úkonu a vymáhat po obchodní společnosti C. vrácení částky 920 000 Kč zpět do majetkové podstaty dlužníka, „čímž v insolvenčním řízení zmařil výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil tím účel insolvenčního řízení“, konkrétně spočívající v co nejvyšším a poměrném uspokojení všech věřitelů, jak vyplývá z ustanovení § 1 písm. a) IZ.

II. Dovolání obviněného

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal v dovolací lhůtě obviněný V. Z. prostřednictvím svých obhájců ve dvou podáních dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a kterým napadal rozsudek odvolacího soudu v jeho odsuzující části, ve výroku o trestech a ve výroku o náhradě škody.

5. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení dovolatel vyjádřil přesvědčení, že v řízení došlo k nesprávnému posouzení skutku jednak jako trestného činu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, jednak jako trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení dle § 225 tr. zákoníku. Dále obviněný namítal extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, jež měly podle něj vliv na nesprávné právní posouzení.

6. Ve vztahu k trestnému činu poškození věřitele dovolatel uvedl, že soudy nižších stupňů chybně vyřešily předběžnou otázku týkající se oprávněnosti jednotlivých pohledávek údajných věřitelů obchodní společnosti S. Chybně mezi poškozené byli podle obviněného zařazeni věřitelé s tzv. podmíněnými pohledávkami jako např. Hypoteční banka, která byla nakonec uspokojena se svou pohledávkou ke dni 8. 1. 2020 na základě zástavní smlouvy zřízené na nemovitou věc. Proto se obviněný domníval, že tento věřitel nikdy neměl být v trestním řízení zařazen mezi poškozené. Za další sporné pohledávky považoval nároky obchodních společností GNT-Servis, s. r. o., a Glory Daze Associated S. A. Z těchto důvodů nemohl být podle dovolatele skutek správně právně posouzen.

7. V případě jednání popsaného pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně postupoval obviněný podle svého přesvědčení zcela v souladu s § 111 odst. 2 IZ. Nechal si k tomu zpracovat právní analýzu, zda je takový postup legitimní. Dispozice s majetkem obchodní společnosti S. odpovídající částce 920 000 Kč tak byla podle insolvenčního zákona možná, což považoval za podstatné ve vztahu k posouzení jeho zavinění.

8. Podle něj byly provedené důkazy v extrémním rozporu se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, že obchodní společnost S. již svou činnost fakticky nevykonávala. Naopak bylo podle něj prokázáno, že v případě předmětné platby se jednalo o plnění, které sloužilo k provozování podniku v rámci jeho obvyklého hospodaření. Jak podle něj vyplynulo z listinných důkazů, společnost S. díky aktivitě obviněného uplatňováním krizového managementu generovala ekonomický prospěch. Obviněný upozornil také na výslech svědkyně S. Z., která pro obchodní společnost S. vykonávala účetní práce. Z tohoto výslechu bylo podle obviněného nutno dovodit oprávněnost převodu částky 920 000 Kč. Poukázal rovněž na výslechy svědků P. P. a J. K., kteří oba potvrdili, že obchodní společnost S. fakticky vykonávala činnost.

9. Dále dovolatel postrádal v rozsudku hodnocení jeho subjektivního vztahu k jednání označeného za trestné. Pokud jednal trestněprávně, činil tak v právním omylu, neboť vycházel z právního stanoviska, které si za účelem posouzení legitimity tohoto druhu transakcí nechal zpracovat. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2014, sp. zn. 6 Tdo 1277/2014. Obviněný trval na tom, že v žádném případě nechtěl zmařit uspokojení svých údajných věřitelů. K tomu se ovšem soudy nižších stupňů ve svých rozhodnutích vůbec nevyjádřily, byť to obviněný namítal. V tom dovolatel spatřoval porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Dále obviněný namítal, že soudy nižších stupňů nedůvodně odmítly provedení jím navržených důkazů, které byly z hlediska posouzení jeho zavinění neopomenutelné.

10. Podle obviněného byla daná věc z hlediska skutkového i právního velice komplikovaná, o existenci závazků přihlášených do insolvenčního řízení jsou doposud vedeny civilní spory. I proto se domníval, že věc neměla být řešena trestním právem, které má být užito až jako ultima ratio. Tím také mělo dojít k zásahu do základních práv a svobod obviněného z důvodu soudního „přepjatého formalismu“. Nejvyšší soud by proto podle dovolatele měl přihlédnout mimo jiné k těmto závažným vadám řízení, jež založily neústavnost pravomocného rozhodnutí.

11. Dovolatel považoval za nesprávný a nezákonný rovněž výrok o náhradě škody, neboť podle něj nemohlo dojít ke vzniku škody. Rozporoval, že poškozenou nemohla být obchodní společnost S., neboť v případě trestného činu poškození věřitele jsou poškozenými věřitelé, kteří neobdrží z majetku dlužníka plnění, jehož by se jim jinak dostalo. Je-li vedeno vedle trestního řízení i insolvenční řízení na majetek dlužníka jako úpadce, je třeba zjistit, v jakém přesném rozsahu zůstaly pohledávky věřitelů dlužníka neuspokojeny a v jakém se již podařilo převedený majetek vrátit do majetkové podstaty dlužníka. Poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze v incidenčním řízení, kterým bylo uloženo, že společnost C. navrátí částku 920 000 Kč do majetkové podstaty obchodní společnosti S.

12. Ve svém druhém dovolání pak obviněný uváděl, že byl přesvědčen, že v řízení prokázal existenci pohledávky obchodní společnosti C. Z tohoto důvodu soudy nižších stupňů chybně jeho jednání posoudily jako trestný čin poškození věřitele, neboť zaplacení skutečné pohledávky nemohlo založit trestní odpovědnost. Dovolatel upozornil rovněž na fakt, že v insolvenčním řízení byla rozhodnutí o způsobu řešení úpadku opakovaně odvolacím soudem rušena. Až usnesení ze dne 22. 2. 2016, kterým byl insolvenčním soudem prohlášen konkurs a zamítnut návrh na reorganizaci, nabylo právní moci (tedy téměř pod dvou letech od zahájení insolvenčního řízení). Dovolatel po celou dobu usiloval o schválení reorganizace obchodní společnosti S., která též pokračovala v podnikatelské činnosti, a o zachování jejího běžného provozu, nikoliv o poškození věřitelů. Dovolatel byl přesvědčen, že byl oprávněn předmětnou částku společnosti C. převést. O navracení částky do majetkové podstaty dlužníka probíhá stále dovolání, v případě neúspěchu je obchodní společnost C. připravena uvedenou částku do majetkové podstaty obchodní společnosti S. vrátit. Tímto byla také podle obviněného zcela vyloučena společenská nebezpečnost jednání dovolatele.

13. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že v trestním řízení prokázal, že se jednalo o oprávněnou pohledávku obchodní společnosti C. Částka byla uhrazena na základě vystavených faktur za vykonanou činnost (konkrétně za správu majetku společnosti S., IT služby, vedení účetnictví, daňové a právní poradenství) v roce 2014. Na základě příkazní smlouvy byla výkonem těchto činností pro obchodní společnost S. obchodní společností C. pověřena obchodní společnost C., která za uvedené činnosti vystavila faktury. Svědeckými výpověďmi svědků S. Z., P. P., J. K., Z. M. bylo podle obviněného potvrzeno, že předmětné peněžní prostředky byly převáděny pouze za účelem udržení obchodní společnosti S. v chodu. Dovolatel upozornil také na znalecký posudek, jenž byl pro tyto účely vyhotoven, a potvrdil, že uskutečněné transakce v roce 2014 ve vztahu k obchodní společnosti S. odpovídaly zapsaným předmětům podnikání, mělo jít o její běžné podnikání, nikoli o nestandardní kroky. Nadto obviněný po celou dobu doufal, že se mu podaří rozhodnutí o konkursu zvrátit a že úpadek bude řešen reorganizací obchodní společnosti S. V době, kdy jednal způsobem popsaným pod bodem II. výroku rozsudku soudu prvního stupně, k tomu byl oprávněn, neboť měl oprávnění k majetkové podstatě a odpovědnost za její spravování, tedy i za hrazení pohledávek za majetkovou podstatou. Pohledávky za majetkovou podstatou se do insolvenčního řízení nepřihlašují, nýbrž se uplatňují přímo u dlužníka. Předmětná částka proto byla obchodní společnosti C. vyplacena na základě vystavených faktur za vykonanou činnost.

14. Dále se dovolatel zabýval otázkou vzniku škody, resp. příčinou snížení uspokojení věřitelů obchodní společnosti S. a způsobení jejího úpadku. Přitom dospěl k závěru, že k tomu došlo z důvodu vyvedení podílu na obchodní společnosti Ústecká letecká, s. r. o., z majetkové podstaty obchodní společnosti S. Podotkl, že o převodu předmětného podílu se vede civilní spor. Dovolatel nechal pro účely trestního řízení zpracovat znalecký posudek, podle nějž by došlo k uspokojení všech věřitelů přihlášených do insolvenčního řízení, pokud by došlo k vracení tohoto podílu do majetkové podstaty obchodní společnosti S.

15. Kromě toho, že obviněný zpochybňoval naplnění znaků (základní) skutkové podstaty trestného činu poškození věřitele ve smyslu § 222 tr. zákoníku, nesouhlasil ani s naplněním okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby, tedy způsobení značné škody a získání pro jiného značného prospěchu. Měl za to, že výše škody byla chybně stanovena, pokud soudy vycházely z převedené částky na účet obchodní společnosti C., a nikoliv od skutečně způsobené škody na majetku jednotlivých věřitelů, která by jim v rámci insolvenčního řízení byla poměrně vyplacena. K tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1141/2007. Dále obviněný upozornil na uzavřenou dohodu o narovnání mezi obchodními společnostmi Glory Daze Associated S:A. a C., v níž prvně uvedená obchodní společnost uvedla, že neeviduje žádnou újmu, resp. že se nepovažuje za poškozenou jednáním dovolatele, přičemž právě ona byla věřitelem s největší pohledávkou, proto bylo potřeba odpovídající výši (432 400 Kč) od celkové škody odečíst. Rovněž došlo k uspokojení pohledávky věřitele Hypoteční banky, proto dovolatel dovodil, že nemohlo dojít ani ve vztahu k tomuto věřiteli ke způsobení škody.

16. Dovolatel dále brojil proti tomu, že by jeho jednání mělo naplnit také znaky trestného činu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 trestního zákoníku. Měl za to, že popsané jednání nepředstavovalo hrubé ztížení výkonu funkce insolvenčního správce. Jeho jednání pouze způsobilo nutnost podání žaloby ze strany insolvenčního správce, což patří mezi jeho běžné povinnosti. Byl přesvědčený, že jeho jednání by muselo být výrazně vyšší intenzity, aby mohlo být takto posouzeno jako uvedený trestný čin (k tomu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 5 Tdo 824/2011).

17. Obviněný ve svém prvním podání označeném jako dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud v celém rozsahu zrušil rozsudky soudu prvního i druhého stupně, a to jen v části, v níž byl odsouzen, uložen mu trest a uloženo nahradit škodu, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Ve druhém svém podání poněkud nejednoznačně (až zmatečně) žádal zrušit oba rozsudky, aniž by označil jejich konkrétní část, a žádal, aby byl v plném rozsahu obžaloby zproštěn (aniž by uvedl, z jakého důvodu). Zároveň v obou podáních žádal o odložení, resp. přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

18. Do data neveřejného zasedání se k podaným dovoláním nejvyšší státní zástupce nevyjádřil.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

21. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Obecně k dovolání obviněného

22. Dovolatel ve svém dovolání ve shora uvedených dvou podáních zjevně brojil pouze proti odsuzující části rozsudku soudu druhého stupně ve spojení s rozsudkem soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině obsaženém pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně a výroku o trestu a o náhradě škody obsažených v rozsudku soudu druhého stupně. Ač ve svém druhém podání poněkud zmatečně navrhoval zrušit oba rozsudky, aniž by označil jejich příslušnou část, a zprostit obžaloby „v celém rozsahu“, tj. zřejmě soudem dovolacím, i podle obsahu tohoto podání brojil výlučně proti odsuzující části rozsudku soudu druhého stupně a rozsudku soudu prvního stupně, neboť žádnou námitku proti zprošťujícímu výroku soudu druhého stupně nevznášel. Obviněný podal své dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, protože měl za to, že rozhodnutí odvolacího soudu (potažmo i soudu prvního stupně) spočívá na nesprávném právním posouzení skutku popsaného pod bodem II. výroku soudu prvního stupně, který soudy nižších stupňů právně kvalifikovaly jako jednočinný souběh dvou trestných činů, a to přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Nesouhlasil ani s rozhodnutím o nároku na náhradu škody.

23. Nejprve je třeba uvést, že valná část námitek obviněného uplatněnému dovolacímu důvodu vůbec neodpovídala, neboť obviněný jimi pouze polemizoval se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. K tomu účelu ovšem dovolání neslouží, Nejvyšší soud není v tomto směru běžnou třetí instancí, aby v plném rozsahu přezkoumával rozhodnutí soudů nižších stupňů, proto je i omezen katalog důvodů, pro které lze dovolání podat (viz § 265b tr. řádu), jakož i okruh subjektů oprávněných k podání dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem.

24. Z uvedených důvodů uplatněnému dovolacímu důvodu, jak byl vymezen shora, vůbec neodpovídaly ty námitky obviněného, jimiž zpochybňoval závěry o skutkovém průběhu činu, jež učinily soudy nižších stupňů. Není úkolem Nejvyššího soudu znovu přehodnocovat provedené důkazy, jimiž se soudy nižších stupňů podrobně zabývaly a na jejichž základě dospěly k jednoznačným skutkovým závěrům. Za takové, uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídající námitky bylo možno označit zejména ty, jimiž obviněný žádal, aby dovolací soud přehodnotil fungování obchodní společnosti S. na základě výpovědí označených svědků, reálnost či naopak fiktivnost pohledávky mezi obchodními společnostmi S. a B., resp. C. popř. C., ale i celou řadu dalších námitek ohledně rozsahu dokazování, reálnosti pohledávek jednotlivých věřitelů obchodní společnosti S. apod. Přesto s ohledem na zrušení odsuzující části rozsudku soudu druhého stupně se obviněnému znovu otevře možnost svou obranu před soudem druhého stupně znovu uplatnit i v tomto směru a bude na odvolacím soudu, jak se s ní vypořádá.

25. Důvodem pro kasační zásah Nejvyššího soudu ovšem byly jiné námitky obviněného, kterými skutečně zpochybňoval hmotněprávní posouzení předmětného skutku. Především obviněný zpochybnil, nakolik jednání popsané v bodě II. výroku rozsudku soudu prvního stupně může být současně trestným činem poškození věřitele a trestným činem porušení povinnosti v insolvenčním řízení, nakolik byly naplněny znaky objektivních stránek uvedených trestných činů a zda má obviněný jako pachatel trestného činu poškození věřitele odpovídat vůči dlužníku, jehož měl svým jednáním zvýhodnit na úkor poškozených věřitelů, za škodu. V naznačených směrech je třeba považovat námitky obviněného za relevantní a v převážné jejich části i za důvodné, jak bude rozvedeno níže.

c) K souběhu trestných činů podle § 222 a § 225 tr. zákoníku

26. Soudy nižších stupňů pojaly výseč skutkového děje popsanou v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně jako jediný skutek, který podle jejich názoru naplnil znaky dvou shora označených trestných činů, a sice poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku a porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku (naproti tomu policejní orgán v této výseči spatřoval skutky dva, a proto rozšiřoval trestní stíhání o druhý z trestných činů podle § 160 odst. 1, 5 tr. řádu a pouze obviněného neupozornil na změnu právní kvalifikace podle § 160 odst. 1, 6 tr. řádu). Jde o konstelaci značně neobvyklou, která se běžně v praxi nevyskytuje, nicméně (snad i z tohoto důvodu) jednočinný souběh obou uvedených trestných činů nezapovídá, podobně jej nezapovídá ani odborná literatura (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2222). Dokonce v relativně nedávné době Nejvyšší soud ve zcela specifické konstelaci, kdy se jednání naplňující znaky obou trestných činů překrývala, tento souběh připustil – viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1183/2013 (případ se týkal převodu hráčských práv). Nelze tak a priori vyloučit, že ve zcela specifickém případě by stejným skutkem mohly být oba dva trestné činy naplněny. Potud dovolací soud proti užité právní kvalifikaci soudy nižších stupňů námitky nevznáší.

d) K přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku

27. Nicméně znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku nemohou být naplněny jen tím, že se pachatel dopustí jednání poškozující věřitele v průběhu insolvenčního řízení, zvláště činí-li tak v době, kdy není rozhodnuto o řešení úpadku určitým způsobem. To by pak znamenalo, že prakticky jakékoliv naplnění znaků trestného činu podle § 222 tr. zákoníku po zjištění úpadku by mělo zároveň naplňovat znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku. Tak tomu ale dozajista není, oba trestné činy jsou vázány na splnění jiných předpokladů (nejde o tzv. vnořené ani křížící se kruhy, takže ani nelze hovořit o specialitě jednoho z nich vůči druhému).

28. V daném případě shledaly soudy nižších stupňů, že znaky přečinu porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku byly podle bodu II. skutkové věty rozsudku soudu prvního stupně naplněny tím, že „… v důsledku tohoto jednání (pozn. Nejvyššího soudu – převedení platby ve výši 920 000 Kč z účtu obchodní společnosti S. na účet obchodní společnosti C. po zahájení insolvenčního řízení na prvně uvedenou společnost) byl insolvenční správce dlužníka společnosti S., nucen podat žalobu o určení neúčinnosti právního úkonu vedenou Městským soudem v Praze …,…a domáhat se neúčinnosti tohoto právního úkonu a vymáhat po společnosti C. … vrácení částky 920 000 Kč zpět do majetkové podstaty dlužníka, čímž v insolvenčním řízení zmařil výkon funkce insolvenčního správce a ohrozil tím účel insolvenčního řízení, konkrétně spočívající v co nejvyšším a poměrném uspokojení všech věřitelů, vyplývající z ustanovení § 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb. o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).“ Podle právní věty přitom obviněný „hrubě ztížil výkon funkce insolvenčního správce a tím ohrozil účel insolvenčního řízení“.

29. Proti tomu je třeba předně namítnout, že skutková věta vůbec neodpovídá větě právní, neboť podle skutkové věty měl popsaným jednáním (k tomu níže) obviněný zmařit výkon funkce insolvenčního správce, zatímco podle právní věty jej měl hrubě ztížit. Již jen v tomto směru je rozsudek soudu prvního stupně vnitřně rozporný, neboť podle obou částí jeho výroku byly naplněny různé alternativy předmětného trestného činu, jehož se podle § 225 tr. zákoníku dopustí ten, „kdo v insolvenčním řízení maří nebo hrubě ztěžuje výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozí účel insolvenčního řízení“. Jinými slovy zákonodárce rozlišuje obě alternativy, orgány činné v trestním řízení musí jednu z nich označit a ji užít, přičemž v právní větě výrokové části rozsudku má být užit text zákona v těch alternativách, které byly ve skutku soudem spatřovány, ve skutkové větě (popisu skutku) výrokové části pak má být skutek popsán tak, aby bylo nepochybné, která alternativa nastala, a to aniž by byly užity zákonné pojmy, vyjadřující znaky uvedené v textu zákona (v popisu skutku proto nemá být užit jeden z alternativních znaků skutkové podstaty, zvláště není-li zřejmé, jakým jednáním měl být naplněn – podobně například není možné popsat skutek tak, že pachatel „zpronevěřil peněžní částku“ a neuvést, jakým způsobem to měl provést). Skutková zjištění vyplývající z výroku rozsudku i použitá právní kvalifikace nesmí být ve vzájemném rozporu. Více k formulaci skutkové a právní věty srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, zejména str. 202 a násl.

30. Především je ale třeba souhlasit s obviněným v tom směru, že dosud popsané jednání (má-li spočívat pouze v tom, že obviněný převedl částku 920 000 Kč) vůbec nenaplňuje ani jednu z alternativ jednání, které je vyžadováno uvedenou skutkovou podstatou. Za hrubé ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce je totiž podle ustáleného výkladu v odborné literatuře i judikatuře nutno považovat takové jednání pachatele, kterým vytvoří podmínky, v důsledku nichž je třeba k výkonu funkce insolvenčního správce vynaložit podstatně více energie, času a prostředků, než by jinak bylo nutné. K hrubému ztížení výkonu funkce insolvenčního správce musí skutečně dojít. Přitom je třeba vycházet z toho, jaké úsilí a prostředky navíc si výkon uvedené funkce vyžádal. Naproti tomu za maření výkonu funkce insolvenčního správce se považuje usilování o znemožnění výkonu takové funkce v době, kdy má být splněna, takže insolvenční správce nemůže ve stanovené době a na daném místě vykonat ty úkony insolvenčního řízení, které mu ukládá zákon nebo rozhodnutí insolvenčního soudu. Přitom nemusí dojít k úplnému zmaření, tedy zamezení výkonu funkce, neboť zákon užívá nedokonavý vid slovesa „maří“ a nikoli „zmaří“, proto postačí, je-li k tomu způsobilé, třebaže se díky úsilí insolvenčního správce takové jednání podařilo překonat. Více k tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, str. 2264, z judikatury například rozhodnutí č. 36/2007-II. Sb. rozh. tr.

31. Ani mařením a ani hrubým ztěžováním funkce insolvenčního správce tak nebude pouhé jednání popsané v bodě II. rozsudku soudu prvního stupně spočívající v tom, že obviněný využil zrušení rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek úpadce, obchodní společnosti S., a obnovení možnosti nakládat s majetkem úpadce, jakkoliv by přitom porušil omezující ustanovení vyplývající z ustanovení § 111 IZ. Aby šlo o uvedený trestný čin, muselo by být zjištěno závažnější vystupování vůči insolvenčnímu správci, které by odpovídalo shora uvedeným definicím a současně by ohrožovalo účel insolvenčního řízení, jímž je řešení úpadku a hrozícího úpadku dlužníka soudním řízením některým ze stanovených způsobů tak, aby došlo k uspořádání majetkových vztahů k osobám dotčeným dlužníkovým úpadkem nebo hrozícím úpadkem a k co nejvyššímu a zásadně poměrnému uspokojení dlužníkových věřitelů, a oddlužení dlužníka.

32. Je zároveň třeba dát obviněnému za pravdu, že jednání popsané ve skutkové větě odpovídá pouze běžné činnosti insolvenčního správce, nijak zvlášť nevybočuje z rámce jeho běžných úkonů v insolvenčním řízení (úkon dlužníka, který je příčinou podání odpůrčí žaloby insolvenčním správcem nemůže sám o sobě naplnit shora popsané alternativy jednání uvedeného v § 225 tr. zákoníku). Nelze dovodit, že by obviněný popsaným jednáním nějak hrubě ztížil výkon funkce insolvenčního správce, a tím ohrozil účel insolvenčního řízení. Insolvenční správce reagoval na jednání obviněného, které jinak bylo posouzeno jako přečin poškození věřitele (k tomu viz níže), tak že činil kroky k navracení částky do majetkové podstaty společnosti S. Žádné jiné případy tvrzeného ztěžování výkonu funkce insolvenčního správce (neřku-li hrubého) tvrzeny státním zástupcem nebyly, nebyly tedy ani obviněnému kladeny za vinu a ani konstatovány soudy nižších stupňů. Za této situace odsouzení obviněného pro přečin porušení povinnosti v insolvenčním řízení podle § 225 tr. zákoníku nemůže obstát.

e) K trestnému činu poškození věřitele podle § 222 tr. zákoníku

33. Nejvyšší soud musí zčásti, byť z poněkud jiných důvodů, dát za pravdu též výtkám obviněného proti právní kvalifikaci soudy nižších stupňů zjištěného jednání popsaného pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně jako přečinu poškození věřitele podle § 222 odst. 1 písm. a), d), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku. Obviněný i v tomto případě zpochybňoval naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, byť dovolacím soudem zjištěné nedostatky této právní kvalifikace takto výslovně nenapadal.

34. Soud prvního stupně, s nímž vyslovil souhlas i soud odvolací, totiž při použití této právní kvalifikace použil dvě alternativy základní skutkové podstaty uvedené v § 222 odst. 1 písm. a) a písm. d) tr. zákoníku, ač podle popisu skutku odpovídá pouze prvně uvedené alternativě podle § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Navíc u dalších alternativních znaků soud prvního stupně jednoznačně neurčil některou z nich, ač se tyto alternativy vzájemně vylučují a právní věta nesmí nikdy obsahovat alternativní závěr o naplnění určujících znaků skutkové podstaty, nelze proto užít obě vzájemně se vylučující alternativy, aniž by byla určena jedna z nich. Proto se v případě trestného činu poškození věřitele při formulaci právní věty podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku nemůže uvést „byť i jen částečně“, stejně tak nelze užít spojení „byť i jen část svého majetku“, musí být vždy jednoznačně určeno, zda došlo k úplnému, anebo jen částečnému zmaření uspokojení věřitele, jakož i zda došlo k odstranění celého majetku, anebo jen jeho části, je-li užita alternativa jednání popsaného v § 222 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku (podobně v jiných případech nelze užít zákonného spojení „byť i z nedbalosti“, které připouští obě formy zavinění, tj. úmysl i nedbalost, činí tak ovšem zákonodárce pro zjednodušení legislativního textu; soud formu zavinění musí jednoznačně označit). Takové nejednoznačné závěry činí rozsudek soudu nepřezkoumatelným. Srov. k tomu Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, zejména str. 230.

35. Pokud jde o jednotlivé varianty jednání poškozujícího vlastního věřitele, které jsou uvedeny v jednotlivých písmenech v § 222 odst. 1 tr. zákoníku, běžně se uznává, že mezi uvedenými variantami je vzájemný vylučovací vztah, jednáním nelze naplnit více těchto alternativ. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že obviněný neoprávněným převodem částky ve výši 920 000 Kč odstranil část svého majetku (resp. spíše ji zcizil), nemělo by mu být dále vytýkáno následné zastírací jednání ve vztahu k témuž převodu peněz v podobě předstírání neexistujícího závazku [to se děje typicky jeho formální deklarací v rámci účetnictví, aniž by měl závazek reálnou oporu, bez toho, že by současně došlo k jeho uspokojení – tam se pak nabízí právě varianta „zcizení“ uvedená v písmenu a)].

f) K výroku o náhradě škody

36. Obviněný dále sporoval správnost výroku o náhradě škody. I v tomto případě musí dovolací soud přiznat námitkám obviněného jistou relevanci, byť z poněkud jiných důvodů. Soud druhého stupně, podobně předtím i soud prvního stupně, přiznaly poškozené obchodní společnosti S. právo na náhradu škody ve výši 920 000 Kč, zatímco poškozené věřitele odkázaly s jejich nároky na řízení ve věcech občanskoprávních.

37. Přitom ale ustanovení o trestném činu poškození věřitele v § 222 tr. zákoníku je stanoveno na ochranu věřitelů dlužníka a nikoli na ochranu dlužníka. Soudy nižších stupňů vycházely z toho, že obviněný svým jednáním měl poškodit právě věřitele dlužníka, obchodní společnosti S., nekladly mu za vinu jednání poškozující samotného dlužníka, např. zpronevěru jeho majetku ve smyslu § 206 tr. zákoníku, popř. tzv. nevěrnou správu jeho majetku podle § 220 tr. zákoníku. Naopak obviněný svým jednáním (pravda, činěným za právnickou osobu ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku) měl poškodit (vlastní) věřitele, nikoli dlužníka a jeho majetek. Je proto poněkud nelogické, pokud soudy nižších stupňů nepojímaly za přímo poškozené tímto jednáním věřitele, na jejichž ochranu je primárně ustanovení do trestního zákoníku zařazeno, ale chtěly chránit dlužníka, s jehož majetkem ku škodě uvedených věřitelů obviněný měl nakládat (ostatně pokud by obviněný nejednal za právnickou osobu ve smyslu § 114 odst. 2 tr. zákoníku a její postavení jako věřitele by se mu nepřičítalo, ale byl by sám jako fyzická osoba dlužníkem, jistě by nikoho nenapadlo považovat pachatele za poškozeného trestným činem poškození věřitele podle § 222 odst. 1 tr. zákoníku).

38. Kromě toho lze v tomto směru rozhodnutím soudů nižších stupňů vytknout, že uvedený výrok o náhradě škody náležitě v souladu s požadavky plynoucími z odborné literatury i judikatury neodůvodnily, především neoznačily žádný hmotněprávní předpis, podle něhož by měl obviněný být odpovědný za škodu vůči označenému poškozenému. Přitom výrok činěný sice v adhezním řízení v rámci trestního procesu musí být náležitě odůvodněn tak, jako by byl činěn v civilním procesu, tedy musí být z rozhodnutí o něm zřejmé jak jednoznačné skutkové závěry, tak i závěry právní, tj. musí být jednoznačně uvedeno, o jakou konkrétní normu je tento výrok opřen, jinak je takový výrok nepřezkoumatelný. Více k tomu srov. Jelínek, J., Říha, J., Sovák, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních. 4. vydání. Praha: Leges, 2018, zejména str. 346 a násl.; z bohaté judikatury lze odkázat například na nález Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. II. ÚS 1320/08, publikovaný ve svazku 55 pod č. 218/2009 na str. 47 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, anebo na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 2954/11, publikovaný ve svazku 64 pod č. 69/2012 na str. 781 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.

IV. Závěrečné shrnutí

39. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru, že rozhodnutí soudů nižších stupňů v jejich odsuzující části nemohou obstát, a proto bylo třeba přistoupit k jejich částečnému zrušení z podnětu podaného dovolání obviněným V. Z. Nejvyšší soud proto z jeho podnětu částečně zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019, a to v té části, v níž byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, zrušen ve výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody ohledně bodu II. a zároveň ponechán nezměněný výrok o vině pod bodem II., a dále v části, v níž bylo znovu rozhodnuto o uložení trestu obviněnému V. Z. a o nárocích na náhradu škody ve vztahu k výroku o vině pod bodem II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, který byl ponechán nezměněn. Z toho vyplývá, že jinak dovolací soud ponechal v platnosti rozsudek soudu druhého stupně v té části, jíž byl zrušen výrok z označeného rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I. a jíž bylo o tomto skutku rozhodnuto tak, že se obviněný obžaloby zprošťuje podle § 226 písm. b) tr. řádu.

40. Protože vady napadeného rozhodnutí nebylo možno odstranit v řízení před Nejvyšším soudem, současně dovolací soud podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud nevracel věc až soudu prvního stupně, a to i s ohledem na to, že soud druhého stupně se věcí zevrubně zabýval, do rozsudku soudu prvního stupně významně sám zasáhl, když zčásti dospěl k jiným závěrům o skutkovém stavu, ponechal v platnosti pouze výrok uvedený pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně, který ale trpí shora nastíněnými vadami, nadto sám pochybil i při formulaci nově učiněného výroku v adhezním řízení a při jeho odůvodnění.

41. Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně (tj. jak soud odvolací, tak i soud prvního stupně, pokud by mu soud odvolací po zrušení zbývající části rozsudku věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí) v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí. Odvolací soud v dalším řízení posoudí, nakolik může rozhodnout na základě dosud provedeného dokazování, ve věci posléze rozhodne tak, aby znovu nedošlo k pochybením, jichž se soudy nižších stupňů v dosavadním průběhu řízení dopustily a pro která jejich rozhodnutí nemohou obstát. Z podnětu podaného odvolání obviněného bude muset napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušit i ve zbývající části a sám ve věci, budou-li pro to splněny podmínky, rozhodnout.

42. Současně je třeba připomenout, že rozsudek odvolacího soudu byl zrušen toliko v důsledku dovolání, které podal sám obviněný, a proto podle § 265s odst. 2 tr. řádu v nastíněném rozsahu, v němž byl obviněný uznán vinným, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (a to ani kdyby došlo k posunu skutkových zjištění soudy nižších stupňů).

43. Zároveň bylo rozhodnuto o tom, že se podle § 265k odst. 2 tr. řádu zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Takovým obsahově navazujícím rozhodnutím, které bylo současně zrušeno, je též usnesení Městského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2020, č. j. 8 PP 158/2014-329, které nabylo právní moci ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2020, č. j. 3 To 42/2020-340. Uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o vykonání zbytku trestu v trvání 4 let a 10 měsíců, který byl uložen rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 39 T 5/2008, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. – 30. 7. 2014, sp. zn. 2 To 8/2014, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, sp. zn. 8 PP 158/2014. Toto rozhodnutí bylo vydáno proto, že se obviněný V. Z. neosvědčil ve zkušební době podmíněného propuštění z uvedeného trestu odnětí svobody, a to výlučně z důvodu spáchání trestné činnosti, pro kterou byl odsouzen rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 5 T 37/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2019, sp. zn. 67 To 360/2019. Protože posledně uvedený odsuzující rozsudek byl Nejvyšším soudem zrušen, nemůže jako obsahově navazující rozhodnutí obstát ani usnesení Městského soudu v Brně ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, jímž bylo V. Z. nařízeno vykonat zbytek trestu odnětí svobody, jak bylo uvedeno shora.

44. Jelikož obviněný vykonával trest odnětí svobody uložený mu shora označeným rozsudkem soudu druhého stupně, který byl zrušen v rámci dovolacího řízení, bylo nutné, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 4 tr. řádu rozhodl o vazbě obviněného. Nejvyšší soud přitom shledal, že pro další omezení osobní svobody obviněného vazbou nejsou splněny zákonné podmínky uvedené v § 67 písm. a) až c) tr. řádu, a proto rozhodl tak, že se obviněný do vazby nebere.

45. Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 18. 6. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru