Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 417/2012Usnesení NS ze dne 25.04.2012Skutkový omyl negativní

HeslaZkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2012:5.TDO.417.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 148 odst. 1 tr. zák.

§ 8 odst. 1 tr. zák.

§ 148 odst. 2, 3 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 417/2012-19

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 4. 2012 o dovolání, které podal obviněný D. H. , proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 68 To 100/2011, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 77/2010, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný D. H. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 T 77/2010, uznán vinným jednak trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), jednak pokusem tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., jichž se dopustil skutky konkretizovanými ve výroku o vině v citovaném rozsudku.

Za tyto trestné činy byl obviněný D. H. odsouzen podle § 148 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců. Podle § 59 odst. 2 tr. zák. mu soud uložil, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil zaplatil dlužnou daň.

Odvolání obviněného D. H. , které podal proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci usnesením ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 68 To 100/2011, podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněný D. H. podal dne 10. 1. 2012 proti citovanému usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Obviněný sice ve svém dovolání výslovně nerozlišil námitky k jednotlivým uplatněným dovolacím důvodům, avšak z jeho kontextu lze dospět k závěru, že svou argumentaci založil na námitkách, které se vztahují jen k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněný setrval na svém tvrzení, že nespáchal skutky popsané ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, které mu byly kladeny za vinu, přičemž podle názoru obviněného v řízení před soudy nižších stupňů nebyl prokázán jeho úmysl porušit zájem chráněný ustanovením § 148 tr. zák. o trestném činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby. Jak dále obviněný zdůraznil, jednal ve skutkovém omylu, který se týkal mylné představy o ceně zboží, o níž se dozvěděl až po jeho převzetí ze skladových listů obchodní společnosti DIOPTRA Turnov, a. s. Obviněný rovněž popřel, že by věděl o způsobu nakládání se zbožím před zahájením vytýkacího řízení na podkladě příslušných daňových předpisů. Podle obviněného byl oprávněn uplatnit nárok na odpočet daně z přidané hodnoty bez ohledu na to, zda zaplatil kupní cenu za zboží či nikoli. Podobně obviněný argumentuje i k druhému skutku ve výroku o vině, když uvádí, že pokud by nechal do svých účetních podkladů zaúčtovat skutečnou cenu zboží, která zde byla zanedbatelná, nemohl by zkrátit daň ve větším rozsahu.

Závěrem svého dovolání obviněný D. H. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 23. 5. 2011, sp. zn. 68 To 100/2011, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 4. 10. 2010, sp. zn. 3 T 77/2010, a aby ho zprostil obžaloby.

Nejvyšší státní zástupce sdělil k dovolání obviněného D. H. prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství pouze tolik, že po seznámení s obsahem dovolání se k němu nebude věcně nevyjadřovat.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. H. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvody, obviněný D. H. opírá jejich existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 1 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu.

K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být naplněn tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

Obviněný D. H. však v převážné části svého dovolání nesouhlasí s rozhodnými skutkovými zjištěními, která ve věci učinily soudy nižších stupňů, a s provedenými důkazy, a to pokud popírá vůbec spáchání posuzovaných skutků a vytýká neprokázání některých znaků skutkových podstat trestných činů zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 a podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., zejména svého úmyslného zavinění. Tím obviněný především zpochybňuje výsledky dokazování a shledává existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v chybném procesním postupu soudů nižších stupňů. Předpoklady pro jiné právní posouzení spáchaných činů tedy obviněný dovozuje v uvedených směrech nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutků obsažených ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, ale jen z jiných (pro obviněného příznivějších) skutečností, než jaké vzaly v úvahu soudy obou stupňů.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že – jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu – důvodem dovolání nemůže být sama o sobě námitka vytýkající nesprávné (neúplné či odlišné) skutkové zjištění nebo vadné dokazování, neboť takový důvod zde není zahrnut. Dovolání nelze považovat za další odvolání, protože je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, jež naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto není možno podat dovolání ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumání správnosti a zákonnosti jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který může za tím účelem provádět dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat každé rozhodnutí soudu druhého stupně z hlediska všech tvrzených vad. Dovolací soud nemůže přezkoumávat správnost skutkových zjištění, resp. provedeného dokazování, a to ani v souvislosti s námitkou vytýkající nesprávné právní posouzení skutku či jiné nesprávné hmotně právní posouzení, už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost, aby podle zásad ústnosti a bezprostřednosti sám prováděl či opakoval tyto důkazy v řízení o dovolání, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný D. H. , přitom znamená, že předpokladem jeho naplnění je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, však neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 odst. 6, 7 tr. řádu. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutků, ale tento svůj názor dovozoval v převážné části svého dovolání jen z námitek zaměřených proti hodnocení provedených důkazů a z odlišné verze skutkového stavu, pak nevytýkal soudům nižších stupňů vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu], které ovšem rovněž nespočívají v namítaných vadách při provádění nebo hodnocení důkazů.

Proto při posuzování otázky, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o naplnění dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, je Nejvyšší soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy nižších stupňů. V trestní věci obviněného D. H. to pak znamená, že pro Nejvyšší soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak jsou popsány ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se ztotožnil i odvolací soud. Kdyby měl Nejvyšší soud učinit odlišné právní posouzení popsaných skutků, jak se toho obviněný domáhá ve svém dovolání, musel by modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy nižších stupňů, resp. odhlédnout od těch skutkových zjištění, která jednoznačně svědčí o spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pokusu téhož trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Taková změna skutkových zjištění ovšem není v dovolacím řízení možná ani přípustná, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.

V návaznosti na předchozí výklad k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného D. H. , kterými zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pokusu tohoto trestného činu podle § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. Přitom obviněný nesouhlasí ani se závěry soudů obou stupňů v otázce jeho skutkového omylu. Uvedené námitky sice formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný, byť je rovněž založil především na zpochybnění správnosti rozhodných skutkových zjištění. Nejvyšší soud je však považuje za neopodstatněné.

K subjektivní stránce trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, Nejvyšší soud nejdříve v obecné rovině připomíná, že k jejich spáchání se vyžadovalo zavinění ve formě úmyslu, přičemž postačil i eventuální (nepřímý) úmysl [§ 4 písm. b) tr. zák.].

Rozhodné skutkové okolnosti zjištěné v posuzované trestní věci pak svědčí o zavinění obviněného D. H. alespoň ve formě eventuálního úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. Zmíněná forma zavinění totiž vyplývá zejména ze způsobu jednání obviněného popsaného v tzv. skutkové větě ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně. Obviněný totiž nepochybně věděl o tom, že nedošlo k uskutečnění žádného zdanitelného plnění, od kterého se odvíjela výše vylákané výhody na dani a zkrácená daň. Závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. pak potvrzují i ostatní rozhodné okolnosti, za nichž obviněný zkrátil daň z příjmů fyzických osob a pokusil se vylákat výhodu na dani z přidané hodnoty, zejména pak z neodvratnosti následku v podobě porušení zájmu státu na správném přiznání, vyměření a zaplacení daně, s nímž obviněný musel počítat jako s následkem, který může snadno nastat a také zčásti nastal (viz část skutku pod bodem 2. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně).

Pro posouzení subjektivní stránky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák. má dále význam i skutečnost, že obviněný D. H. byl zkušeným podnikatelem (podle výpisu z obchodního a živnostenského rejstříku podnikal či byl účasten na podnikání ve více obchodních společnostech již od roku 1992), který byl povinen znát podmínky rozhodné pro plnění daňových povinností v souladu s právními předpisy. Proto soudy nižších stupňů nepochybily, pokud neakceptovaly obhajobu obviněného, že údajně nevěděl o zanedbatelné hodnotě zboží, jehož se týkaly dotčené daňové povinnosti. I kdyby tedy obviněný jednal ve vztahu k této skutkové okolnosti lhostejně, neboť včas (tedy ještě před uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty za příslušné zdaňovací období a před podáním přiznání k dani z příjmů) nepodnikl žádné kroky k tomu, aby si náležitě ověřil skutečnou hodnotu zboží, jde o takový typ lhostejnosti pachatele, který je výrazem jeho kladného vztahu k tomu, že jednal neoprávněně v otázce vylákání výhody na dani z přidané hodnoty a zkrácení daně z příjmů, což odůvodňuje jeho nepřímý (eventuální) úmysl podle § 4 písm. b) tr. zák. ve vztahu k tomuto zákonnému znaku (přiměřeně k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 7 Tdo 71/2011, publikované pod č. T 1366. v sešitě 73 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2011).

Ze všech shora uvedených důvodů považuje Nejvyšší soud námitku obviněného D. H. , jejímž prostřednictvím zpochybnil naplnění subjektivní stránky trestných činů, pro které byl stíhán a odsouzen, za nedůvodnou. Ostatně obviněný ani nijak blíže nekonkretizoval, zda v případě tvrzeného nedostatku jeho úmyslného zavinění chybí vědomostní složka úmyslu (tj. není zde znalost všech relevantních skutečností) nebo volní složka úmyslu (tj. chybí vůle chtít způsobit následek nebo zde není alespoň srozumění s jeho způsobením) či obě tyto složky zároveň. Navíc obviněný zaměřil své výhrady ohledně subjektivní stránky trestných činů do značné míry na zpochybnění výsledků provedeného dokazování, což neodpovídá již výše zmíněnému výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

Nejvyšší soud proto neakceptoval ani tvrzení obviněného D. H. o jeho negativním skutkovém omylu. Tento typ skutkového omylu je dán v případě, když určitá osoba, která by jinak byla pachatelem trestného činu, při spáchání tohoto činu nezná ani nepředpokládá jako možnou takovou skutkovou okolnost, která je znakem trestného činu. V tomto případě sice uvedená osoba nejedná úmyslně, ale není tím dotčena její odpovědnost za trestný čin spáchaný z nedbalosti (viz nyní § 18 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). Jak totiž jednoznačně vyplynulo ze skutkových zjištění, obviněný věděl o tom, že na podkladě faktury, kterou měla údajně vystavit obchodní společnost MEDINVEST INT., a. s., neuhradil fakturovanou peněžní částku, a s ohledem na stav a bilanci svého podnikání ani nebyl schopen ji uhradit, přesto zahrnul zmíněnou fakturu do svého účetnictví a na jejím základě pak požadoval od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 817 000,- Kč a zkrátil daň z příjmů fyzických osob ve výši 88 252,- Kč. Bez ohledu na určení okamžiku, v kterém se obviněný dozvěděl o skutečné hodnotě zboží, jehož se týkaly uvedené platby, za situace, když s ohledem na stav svého podnikání nemohl důvodně očekávat výdaj v podobě zaplacení fakturované částky, nelze zde uvažovat o jednání obviněného v negativním skutkovém omylu. Obviněný totiž měl reálnou představu o všech rozhodných skutkových okolnostech, od nichž se odvíjela možnost a výše vylákání výhody na dani z přidané hodnoty a zkrácení daně z příjmů fyzických osob. To ostatně podrobně doložil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku s poukazem na jednotlivé důkazy, z kterých celkem jednoznačně a spolehlivě vyplývá úmyslné zavinění obviněného.

Na základě takto učiněného vyhodnocení nemá Nejvyšší soud pochybnosti o správnosti právního posouzení skutků spáchaných obviněným D. H. , jimiž naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 1 tr. zák. a pokusu tohoto trestného činu podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) tr. zák., kterými byl uznán vinným.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, který rovněž uplatnil obviněný D. H. ve svém dovolání, Nejvyšší soud připomíná, že ho lze naplnit ve dvou alternativách. Podle první z nich je tento dovolací důvod dán tehdy, pokud bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. řádu, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. V této variantě jde o dovolací důvod procesní, který spočívá v porušení práva na přístup strany k druhé soudní instanci, a to zejména ve formě odmítnutí nebo zamítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání napadeného rozhodnutí. Odvolání obviněného však bylo v souladu se zákonem a v řádně provedeném odvolacím řízení podle § 254 tr. řádu věcně přezkoumáno a za dodržení všech zákonných podmínek odvolací soud podle § 256 tr. řádu rozhodl o zamítnutí jeho odvolání, neboť ho neshledal důvodným. Procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí odvolacího soudu tedy byly splněny, neboť nedošlo k omezení obviněného v jeho přístupu k odvolacímu soudu, a tudíž nemohlo dojít ani k naplnění zmíněného dovolacího důvodu v jeho první alternativě.

Podle druhé alternativy lze dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu shledat za situace, pokud v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán jiný důvod dovolání obsažený v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Obviněný D. H. ve svém dovolání namítl existenci dovolacího důvodu v předcházejícím řízení podle již zmíněného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K tomuto důvodu dovolání se Nejvyšší soud podrobně vyjádřil již výše, přičemž zjistil, že obviněný uplatnil námitky, které mu zčásti neodpovídají a zčásti jsou neopodstatněné.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný D. H. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyly naplněny uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacími důvody uvedenými v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného D. H. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. dubna 2012

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru