Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 358/2017Usnesení NS ze dne 28.06.2017

HeslaPoškozování věřitele
Vražda
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.358.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 219 odst. 1 tr. zák.

§ 256 odst. 1 písm. a) tr. zák.

§ 256 odst. 4 tr. zák.

§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 358/2017-88

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. června 2017 o dovoláních, která podali obvinění J. Š. a R. N. proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 86/2016, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 56 T 7/2015, takto:

I. Z podnětu dovolání obviněného R. N. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušuje Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 86/2016, v celém výroku o trestu, který byl uložen tomuto obviněnému. ROZSUDEK

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se Vrchnímu soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

II. Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. Š. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 56 T 7/2015, byl obviněný J. Š. pod bodem I. 1. výroku o vině uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zák.“). Pod bodem I. 2. pak byli spoluobvinění J. Š. a R. N. uznáni vinnými zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“). Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu dalšího obviněného V. Š. za jednání uvedené pod bodem I. 3. výroku o vině kvalifikované jako pokračující přečin nadržování podle § 366 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 48 T 7/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, byl obviněnému J. Š. uložen podle § 219 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon byl obviněný zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. do věznice se zvýšenou ostrahou. Rovněž mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednak podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zák. a jednak podle § 70 odst. 1 písm. b) tr. zák., a to věcí blíže specifikovaných v této části výroku o trestu. Městský soud současně zrušil výrok o trestu vyslovený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 48 T 7/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, a to včetně všech dalších rozhodnutí obsahově navazujících na uvedený výrok o trestu, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo, pozbyla podkladu. Obviněnému byla dále uložena povinnost k náhradě nemajetkové újmy podle § 228 odst. 1 tr. řádu. Spoluobviněnému R. N. byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem podle § 56 odst. 3 tr. zákoníku. Dále mu soud uložil trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku, a to finančních částek 1 400 000 Kč a 900 Euro. Tímto rozsudkem byli současně obvinění J. Š. a K. Š. podle § 226 písm. b) tr. řádu (soud ve výroku neoznačil paragrafové znění tohoto ustanovení, pouze jeho slovní vyjádření) zproštěni obžaloby státního zástupce Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. 1 KZV 245/2013, pro skutek kvalifikovaný jako zločin podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. zákoníku, jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Obvinění J. Š. a spoluobviněný V. Š. byli dále zproštěni téže obžaloby podle § 226 písm. c) tr. řádu pro skutek kvalifikovaný v případě obviněného J. Š. jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. c), h) tr. zák. a v případě obviněného V. Š. jako trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1, 2 písm. h) tr. zák., jehož se měli dopustit ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. zák.

2. Proti citovanému rozsudku podali obvinění J. Š., R. N., V. Š. a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze odvolání. Vrchní soud v Praze o nich rozhodl rozsudkem ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 86/2016, tak, že napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušil z podnětu obviněných J. Š. a R. N. podle § 258 odst. 2 tr. řádu z důvodů uvedených v § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. řádu v části výroku o vině ohledně těchto dvou obviněných (bod I. 2.) a dále ve výroku, jimž jim byl uložen trest. Zároveň z podnětu spoluobviněného V. Š. odvolací soud částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ohledně tohoto obviněného, a to ve výroku o trestu podle § 258 odst. 1 písm. d) tr. řádu. Podle § 259 odst. 3 písm. a) tr. řádu Vrchní soud v Praze znovu rozhodl o vině obviněných tak, že obviněného J. Š. uznal vinným pomocí k trestnému činu poškozování věřitele podle § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., a obviněného R. N. trestným činem poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Za tento trestný čin, dále za trestný čin vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., výrok o němž zůstal tímto rozsudkem nezměněn, a dále za zločin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, za nějž byl obviněný J. Š. odsouzen již shora citovanými rozsudky Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze, mu odvolací soud uložil podle § 219 odst. 1 a § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti roků, pro jehož výkon jej zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 39a odst. 2 písm. d) tr. zák. Dále soud zrušil výrok o trestu vyslovený rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 10. 2010, sp. zn. 48 T 7/2010, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 3. 2011, sp. zn. 6 To 2/2011, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně mu podle § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zák. [správně § 70 odst. 1 písm. a), b) tr. zákoníku] uložil trest propadnutí věci. Obviněný R. N. byl odsouzen podle § 256 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř roků podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. Současně mu odvolací soud uložil podle § 56a odst. 1 tr. zák. trest propadnutí náhradní hodnoty, a to částek 1 400 000 Kč a 900 Euro. Dále bylo rozhodnuto o trestu spoluobviněného V. Š. Odvolání státního zástupce Městského státního zastupitelství Vrchní soud v Praze zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. řádu.

3. Trestného činu vraždy se obviněný J. Š. dopustil zjednodušeně řečeno tím, že dne 16. 1. 2003 v prostoru bytu v ulici R., v P., úmyslně vystřelil z přesně neurčené kulové střelné zbraně na hlavu poškozeného F. R., čímž poškozeného usmrtil. Poté jeho tělo za pomoci dosud neznámých spolupachatelů dopravili do objektu v obci Z., u M. K., kde tělo uložili do spacího pytle a igelitových pytlů včetně jeho osobních věcí, přičemž vše uložili v levé části stodoly, a to do vykopané jámy nejméně 170 cm hluboké, zakryli betonovou deskou a zasypali hlínou. Druhý z trestných činů kvalifikovaný soudem druhého stupně jako poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. spáchal obviněný J. Š. jako pomocník po dohodě se spoluobviněným R. N. ve stručnosti tím, že obviněný R. N. jako jediný jednatel a společník R.N.H., s. r. o., dovezl během měsíců září a říjen 2008 celkem 300 494 litrů pohonných hmot, které na území České republiky prodal obchodní společnosti MV Plus, s. r. o. Poté navzdory tomu, že R.N.H., s. r. o., měla plnit příslušné daňové povinnosti z uskutečněných obchodních transakcí, převedl svůj obchodní podíl povinného subjektu na tzv. bílého koně, konkrétně M. S., kterou na základě jejich předchozí domluvy (z blíže nezjištěné doby před měsícem září 2008) zajistil obviněný J. Š. Obchodní společnost R.N.H., s. r. o., byla na poškozenou M. S. převedena včetně povinnosti uhradit daň z minerálních olejů za měsíce září a říjen 2008 v celkové výši 29 899 153 Kč, daň z přidané hodnoty za III. zdaňovací období ve výši 12 137 235 Kč. Obvinění v úmyslu vyhnout se daňovým povinnostem vzbudili dojem, že poškozená v den převodu obchodní společnosti, tj. 24. 10. 2008 převzala veškerou účetní dokumentaci obchodní společnosti R.N.H., s. r. o., a to včetně finanční hotovosti 2 600 000 Kč a 1 208 000 Euro. Následně ve dnech 30. 10. 2008 až 6. 11. 2008 obviněný R. N., který si ponechal dispoziční právo k účtu této obchodní společnosti (zůstal na pozici „ředitele“) vybral finanční obnos v celkové výši 5 780 000 Kč, ačkoli dovoz pohonných hmot byl naposledy uskutečněn od 24. 10 2008 do 31. 10. 2008, to vše ke škodě věřitele České republiky.

II. Dovolání a vyjádření k nim

4. Citované rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadli obvinění J. Š. a R. N. dovoláními, a to prostřednictvím svých obhájců Mgr. Jana Maška a JUDr. Pavla Blatnického.

a) Dovolání obviněného J. Š.

5. Obviněný J. Š. podal svůj mimořádný opravný prostředek z důvodů § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu tedy, že napadeným rozhodnutím byl zčásti zamítnut jeho řádný opravný prostředek proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, přestože byl v předcházejícím řízení dán důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

6. V rámci svého podání se obviněný nejprve vyjadřoval ke skutku kvalifikovanému odvolacím soudem jako trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., na jehož spáchání se podílel jako pomocník podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Ohradil se zejména proti způsobu hodnocení důkazů, kdy jsou soudy podle jeho přesvědčení „téměř křečovitě tvrzeny skutečnosti, pro které není v provedeném dokazování opora“, zejména jedná-li se o blíže nespecifikovanou předchozí domluvu mezi ním a spoluobviněným R. N.. Popřel znovu existenci takové domluvy, tvrdil, že R. N. jej oslovil až v době, kdy již ve velkém do České republiky dovážel pohonné hmoty a neodváděl za ně příslušné povinné platby. Oslovil jej přitom proto, že chtěl ze jmenované obchodní společnosti odejít; proto mu J. Š. zajistil poškozenou M. S. Spoluobviněný R. N. se tudíž popsaného trestného činu dopustil bez jakéhokoli přičinění, resp. pomoci J. Š. Nakonec tento obviněný vyslovil možnost právně posoudit tento skutek jako trestný čin nadržování podle § 166 tr. zák. s ohledem na to, že následně „pomáhal“ obviněnému R. N. nanejvýš uniknout trestnímu stíhání.

7. Dále se obviněný J. Š. vyjadřoval k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák. Je přesvědčen, že právní závěry soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními. Rozsudek soudu prvního stupně je pro tyto vady „rozpolcený, zmatečný a nepřezkoumatelný“, na což poukazoval již v rámci odvolacího řízení. Nejzávažnější nepřesností je podle něj záměna částí znaleckých posudků týkajících se mechanismu usmrcení poškozeného F. R. a poškozené M. S. Dále obviněný poukázal na to, že došlo k záměně typů směsí materiálů, jimiž byla zalita těla a osobní věci obou poškozených. Rovněž bylo soudy nesprávně dovozeno, že se vraždy na poškozeném F. R. dopustil v rozčilení po hádce týkající se financování rekonstrukce střechy, tento závěr podle něj také nebyl prokázán. Obviněný současně položil otázku, jak je možné, aby vraždil v rozčilení a neplánovaně, ale přitom „hrobku“ v objektu v Z. pořídil plánovaně dlouho předtím. Zdůraznil, že v rámci své obhajoby učinil v zásadě jediný návrh na provedení několika málo důkazů týkajících se zdokumentování pátrání po poškozeném (některá zjištění nasvědčovala tomu, že poškozený F. R. nebyl zavražděn, ale odcestoval vlakem do SRN) a prošetření jeho zdravotního stavu v době, kdy pobýval v rehabilitačním zařízení Ch., což však bylo pro nadbytečnost soudy obou stupňů odmítnuto. Shrnul, že postup soudů považuje za porušení práva na spravedlivý soudní proces podle § 36 odst. 1 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“). Závěrem svého mimořádného opravného prostředku obviněný J. Š. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby přikázal Městskému soudu v Praze věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Souhlasil přitom s projednáním věci v neveřejném zasedání.

b) Dovolání obviněného R. N.

8. Druhý obviněný R. N. směřoval své dovolání výlučně proti výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty a přesto je opřel nejen o důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, ale současně o důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

9. Obviněný sdělil, že uvedený trest mu byl uložen bez splnění zákonných podmínek ustanovení § 56a odst. 1 a § 55 odst. 1 tr. zák., resp. § 55 odst. 2 tr. zák., podle něhož soud může uložit trest propadnutí věci jen, jde-li o věc nebo jinou majetkovou hodnotu náležející pachateli. Obviněný namítl, že částka 900 Euro byla zajištěna během domovní prohlídky v bytě, v němž se při svém pobytu v České republice zdržuje, jinak zde bydlí jeho matka a bratr, společně s ním též jeho manželka Ch. H. Hotovost se nacházela v peněžence uvnitř dámské kabelky patřící jeho manželce (současně bylo zajištěno i 90 000 Kč uložených v papírové obálce České spořitelny, představující starobní důchod obviněného; tato byla později obviněnému vydána). Poukázal rovněž na uskutečněnou prohlídku bezpečností schránky č. ... v Komerční bance, a. s., která je vedena na jméno jeho manželky, v níž orgány činné v trestním řízení zajistily finanční hotovost ve výši 1 400 000 Kč a směnku v jeho prospěch znějící na částku 300 000 Kč. Jde-li o finanční obnos 1 400 000 Kč, tvoří ji 500 000 Kč, které si obviněný půjčil na základě smlouvy o půjčce ze dne 10. 7. 2013 od M. H., a 900 000 Kč představujících úspory pocházející z práce obviněného a jeho manželky na farmě její rodiny v Thajsku. K nabytí uvedených finančních prostředků navíc došlo až v době po uzavření sňatku v roce 2003, tj. předtím než došlo k jednání, za které je obviněný odsouzen. Peněžní prostředky proto spadají do společného jmění manželů. Mezi domovní prohlídkou, prohlídkou jiných prostor a samotnou trestnou činností navíc uplynulo pět let, chybí proto i časová souvislost s jeho trestním jednáním. S poukazem na to, že trest propadnutí náhradní hodnoty má sloužit k odčerpání majetkového prospěchu z trestné činnosti obviněný namítl, že soudy vůbec neprokazovaly, jaký měl (pokud vůbec měl) zisk z činnosti, pro kterou byl odsouzen. S poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu obviněný shrnul, že nebyly splněny zákonné podmínky podle § 55 odst. 1 tr. zák., resp. § 70 odst. 1, 2 tr. zákoníku pro uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák., resp. § 71 odst. 1 tr. zákoníku. Uložením tohoto druhu trestu bylo současně zasaženo do práva chráněného čl. 11 Listiny jak samotného obviněného, tak i jeho manželky. Závěrem svého dovolání obviněný z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů, a to ve výroku o propadnutí náhradní hodnoty. Vyslovil přitom souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.

c) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněných

10. K dovolání obviněných se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Jiřího Siegla (dále jen „státní zástupce“). K námitkám dovolatele J. Š., konkrétně těm, které se vztahují k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., uvedl, že neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. řádu. Obviněný totiž vytkl pouze neúplnost provedeného dokazování a na základě vlastního hodnocení důkazů polemizoval s některými dílčími skutkovými zjištěními soudů, s nimiž nesouhlasí a rovněž poukázal na určité nesrovnalosti v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V posuzované věci nelze podle státního zástupce dovodit ani existenci tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů. Pokud jde o výhrady proti skutku kvalifikovanému jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele § 10 odst. 1 písm. c) a § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jsou taktéž skutkového charakteru, přičemž místy „mimoběžné“, zejména když obviněný odmítl svoji účast na krácení daní při obchodování s pohonnými hmotami, což mu však konečným odsuzujícím rozsudkem odvolacího soudu není vůbec přičítáno. S jistou mírou tolerance lze pod deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitku, podle které mělo být jednání obviněného právně posouzeno jako trestný čin nadržování podle § 166 tr. zák., avšak ani tu nelze akceptovat, jelikož charakteristika trestného činu nadržování vůbec nedoléhá na skutkové okolnosti kladené obviněnému J. Š. za vinu.

11. Tentýž dovolací důvod [§ 265 odst. 1 písm. g) tr. řádu] uplatnil obviněný R. N. podle státního zástupce nadbytečně a nepřiléhavě. Naopak druhému z důvodů dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu jeho námitky v podstatě odpovídají, a jsou opodstatněné. Podle skutkových zjištění soudů je zřejmé, že obviněný odčerpal z bankovního účtu obchodní společnosti R.N.H., s. r. o., minimálně 5 780 000 Kč, avšak soudy současně neučinily závěr, že by si tuto částku přisvojil; poté by se nabízela kvalifikace jeho jednání jako trestného činu zpronevěry podle § 248 tr. zák., resp. § 206 tr. zákoníku. I kdyby bylo vycházeno z toho, že jde o zisk dovolatele z trestné činnosti, považuje státní zástupce za sporné, zda se jednalo o věc náležející pachateli ve smyslu § 55 odst. 2 tr. zák., a zda i v případě, pokud by tyto finanční prostředky v době rozhodování soudů ještě existovaly, by bylo možné vyslovit trest jejich propadnutí. Jednalo se totiž o odstraněný majetek obchodní společnosti R.N.H., s. r. o. Naopak za nepodstatné považuje státní zástupce výklady obviněného R. N. o legálním původu částek postižených trestem propadnutí náhradní hodnoty, neboť vyslovení tohoto druhu trestu ve smyslu § 56a odst. 1 tr. zák. nebylo vázáno na existenci vztahu takových věcí ke spáchanému trestnému činu jako v případě uložení trestu propadnutí věci podle § 55 odst. 1 tr. zák. Důvodnými jsou však podle státního zástupce výhrady tohoto dovolatele ohledně vlastnictví finančních částek (1 400 000 Kč a 900 Euro), ohledně nichž byl napadený výrok vysloven. Z obsahu trestního spisu vyplývá, že v době rozhodování soudů obviněný žil v manželství a soudy obou stupňů neučinily před uložením tohoto druhu trestu žádné skutkové zjištění o tom, zda předmětné peněžní prostředky byly skutečně výlučným vlastnictvím obviněného, resp. že nespadaly do společného jmění manželů. Ze skutkových zjištění soudů tudíž nevyplývá existence všech zákonných podmínek pro uložení dovoláním napadeného trestu propadnutí náhradní hodnoty obviněnému R. N..

12. Argumentaci obviněného J. Š. tak státní zástupce označil za zcela nedůvodnou a v podstatné části neodpovídající vadě v hmotněprávním posouzení skutkových zjištění. Jeho dovolání proto navrhl odmítnout podle 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Ohledně obviněného R. N. pak navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze ve výroku, kterým byl obviněnému uložen trest propadnutí náhradní hodnoty, a ponechal na uvážení dovolacího soudu, zda se pouze omezí na tento zrušující výrok, nebo zda přikáže Vrchnímu soudu v Praze, aby věc znovu v potřebném rozsahu projednal a rozhodl, čemuž by zjevně muselo předcházet zrušení celého výroku o trestu týkající se obviněného R. N.. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud učinil své rozhodnutí v neveřejném zasedání.

d) Replika obviněného R. N. k vyjádření nejvyššího státního zástupce

13. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno oběma obviněným k případné replice, přičemž jen obviněný R. N. této možnosti využil. Pouze pro úplnost soudu předložil oddací list, z něhož vyplývá, že manželství s Ch. H. uzavřel dne 10. 1. 2003. Současně setrval na obsahu podaného dovolání, pouze upřesnil svůj návrh na výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu o vyslovení částečného zrušení rozsudků soudů obou stupňů ve výroku o propadnutí náhradní hodnoty, a to jak částky 1 400 000 Kč, tak i 900 Euro.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

14. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální podmínky k podání obou dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

15. Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který využili oba dovolatelé, ten je možné úspěšně uplatnit tehdy, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jeho podstatou je tudíž nesprávné použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních předpisů jiných právních odvětví. Zásadně je však nutné posuzovat případné vadné právní posouzení ve vztahu k takovému skutkovému stavu, který byl zjištěn soudem prvního a druhého stupně, a stal se tak podkladem rozhodnutí o vině. Mimo zákonný přezkum dovolacího soudu jsou však námitky, jimiž se dovolatel sice domáhá jiné právní kvalifikace či prosazuje tvrzení, že se vůbec nejedná o trestný čin, ale činí tak výlučně na základě jiného skutkového stavu (zpravidla odlišnou interpretací či výsledků dokazování), než k jakému dospěly soudy. Dovolání z tohoto důvodu nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí. Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně, pokud mají svůj podklad v provedeném dokazování a nenesou žádné známky dezinterpretace či tendenčního uvažování v neprospěch obviněných. Argumentace, již zejména obviněný J. Š. uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku, se tak míjí s obsahem i výkladem důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Pokud jde o druhého dovolatele, je evidentní, že své výhrady směřoval proti nesprávnému uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák. s tím, že pro jeho vyslovení nebyly splněny zákonné podmínky. Zjevně tak „z opatrnosti“ odkázal v dovolání i na tento důvod týkající se nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, avšak jeho konkrétním výhradám odpovídá zcela druhý z důvodů dovolání, který již uplatnil správně, a to § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

16. Obviněný J. Š. označil jako další dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, podle které musí vytčená vada spočívat v tom, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného rozhodnutí, byl dán některý z důvodů dovolání obsažených v ustanoveních § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. řádu. Úspěšné uplatnění této varianty dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu proto přichází v posuzovaném případě v úvahu jedině tehdy, pokud by Nejvyšší soud shledal opodstatněnými jeho námitky podřazené důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

17. Jak již bylo uvedeno, obviněný R. N. uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, který spočívá v tom, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný tak napadl výrok o trestu propadnutí náhradní hodnoty, který byl podle jeho přesvědčení uložen v rozporu s § 56a odst. 1 tr. zák., resp. § 71 odst. 1 tr. zákoníku, jelikož propadlé finanční prostředky spadaly do společného jmění manželů. Námitky tak, jak je obviněný formuloval, proto v zásadě odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu (obdobně srov. rozhodnutí č. 11/2016 Sb. rozh. tr. a č. 12/1969 Sb. rozh. tr.).

b) K dovolání obviněného J. Š.

18. V první řadě je namístě uvést, že prakticky se všemi námitkami, které uplatnil obviněný J. Š. ve svém dovolání, se již řádně vypořádal soud prvního stupně (jedná-li se o skutek popsaný v bodě I.1. výroku o vině), byly dokonce i obsahem podaného odvolání a zabýval se jimi v dostatečném rozsahu též soud odvolací. Jestliže tedy v dovolání obviněný jen opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jimi zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud takový mimořádný opravný prostředek zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněný (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazku 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).

19. S dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je určen k nápravě vad spočívajících v nesprávném použití norem hmotného práva, se zcela míjejí všechny námitky obviněného uplatněné jak ve vztahu k trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák., tak i pokud jde o trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 a § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Obviněný totiž pouze polemizuje se závěry, k nimž soudy nižších stupňů dospěly na základě řádně provedeného dokazování. Všechna jeho opakovaná tvrzení byla přitom buď zcela vyvrácena, nebo nemají prakticky žádný význam pro samotný skutkový závěr a jeho právní kvalifikaci jako trestného činu. V projednávané trestní věci věnoval především soud prvního stupně velkou pozornost všem okolnostem, které byly nezbytné pro rozhodnutí o podané obžalobě a v odůvodnění rozsudku přehledně a srozumitelně vyložil své úvahy, kterými byl veden včetně obhajoby obviněného J. Š.. Rovněž soud druhého stupně neopomenul reagovat na jím vznesené výhrady v rámci řádného opravného prostředku a vypořádal se s nimi způsobem, který je možné akceptovat i pro dovolací řízení. Nejvyšší soud se proto jen stručně vyjádří ke konkrétním výtkám v dovolání, avšak nelze je považovat za způsobilé zvrátit napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení, jak se obviněný domáhá.

1) K trestnému činu vraždy podle § 219 odst. 1 tr. zák.

20. Dovolatel ve vztahu k tomuto skutku vznesl jednu ze svých zásadních námitek jako „extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním soudů a právním posouzením věci“, který spatřoval především v neexistenci vztahu mezi skutkovými zjištěními, úvahami soudů při hodnocení důkazů a následnými právními závěry z nich plynoucími. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že termín „extrémní nesoulad (rozpor) mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy“ používá zejména Ústavní soud, kdy v rámci své rozhodovací praxe dospěje k závěru o porušení základních práv obviněného a výjimečně shledá podmínky pro zásah do pravomocného rozhodnutí obecných soudů. V podstatě lze shrnout tři varianty situací, které vyvolávají nutnost reagovat na extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a provedenými důkazy. Jedná se o případ, kdy skutková zjištění obecných soudů nemají žádnou obsahovou spojitost s provedenými důkazy, dále pokud z těchto důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů hodnocení nevyplývají, a pokud hodnocení důkazů v napadeném rozhodnutí zcela absentuje (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. III. ÚS 761/14 a ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04).

21. Nejvyšší soud neshledal v projednávané věci, a to jak v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu ani v předcházejícím rozsudku soudu prvního stupně a v řízení těmto rozsudkům předcházejícím, žádnou z citovaných situací, jež by se mohly dotknout základních principů zaručujících práva obviněného, která mu v tomto procesním postavení náležela. Skutková zjištění soudů naopak zcela korespondují s velmi rozsáhlým a pečlivě provedeným dokazováním. Zde je namístě připomenout, že jedním z důkazů svědčících o vině obviněného se stalo jeho přiznání k vraždě na poškozeném F. R., které učinil před svým synem v průběhu svého pobytu v rehabilitačním zařízení Ch. (viz str. 42 rozsudku soudu prvního stupně, str. 15 rozsudku odvolacího soudu). Své doznání přitom obviněný učinil zcela vědom si toho, jaké otázky jsou mu kladeny a jaké důležité okolnosti svému synovi M. Š. sděluje, jak bylo prověřováno v rámci vyhodnocování důkazního prostředku ve formě odposlechu. Provádění dokazování lékařskými zprávami za účelem posouzení jeho tehdejšího zdravotního stavu soud druhého stupně oprávněně uznal za nadbytečné (viz str. 42-43 rozsudku soudu prvního stupně, str. 15 rozsudku vrchního soudu). Doznání obviněného J. Š. totiž nestojí zcela osamoceně, naopak je podporováno celou řadou dalších důkazních prostředků, především pak výpověďmi svědků, dalšími prostorovými odposlechy, listinnými důkazy, znaleckými posudky apod., na které soudy v odůvodnění svých rozsudků poukázaly a jejich způsobu uvažování v rámci hodnocení celého komplexu opatřených a provedených důkazů nelze cokoli vytknout, a to ani z pohledu případného porušení práva tohoto obviněného na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 i 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

22. Pokud jde o rozsah dokazování, v posuzované trestní věci zcela odpovídá zákonným podmínkám zakotveným v ustanovení § 2 odst. 5 tr. řádu, tj. soudy provedly důkazy nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a byly dostačující i pro právní posouzení skutku. Princip soudní nezávislosti zakotvený v čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky mj. dovoluje soudům v průběhu řízení vlastní úvahu o tom, zda je potřebné doplnit dosavadní stav dokazování či opatřit další důkaz, případně zda vyhoví návrhům procesních stran na provedení jimi specifikovaného důkazu. V případě, kdy soud zamítne přednesené návrhy, je jeho povinností takové rozhodnutí odůvodnit (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995, sp. zn. II. ÚS 101/95, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2010, sp. zn. II. ÚS 76/10). Není tak povinností soudu provádět všechny navrhované důkazy, záleží jen na jeho uvážení, zda shledá doplnění dokazování za vhodné či dokonce nutné k objasnění žalovaného skutku. V projednávané trestní věci nebylo vyhověno důkaznímu návrhu obviněného J. Š. na prošetření možného odcestování poškozeného F. R. do SRN, avšak soud druhého stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vysvětlil důvody, pro něž nepovažoval za nutné rozšiřovat okruh již opatřených a provedených důkazů (viz str. 16 rozsudku soudu druhého stupně). Dovolací soud k tomuto pouze pro úplnost doplňuje, že ostatky nalezené v jámě Z. statku byly na základě analýzy DNA bezpečně identifikovány jako tělo poškozeného F. R., provádění dalšího dokazování za účelem zjišťování jeho „zmizení“ by proto bylo zcela zbytečné. Vytýkal-li dovolatel rozpory v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, resp. soudu odvolacího, ohledně skutečností plynoucích ze znaleckých posudků (mechanika průstřelu lebky poškozeného a užitý druh směsi k zalití těl ˗ výplň hrobu), Nejvyšší soud jednak připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není podle § 265a odst. 4 tr. řádu přípustné, jednak jde opět o opakování obhajoby obviněného, s níž se dostatečným způsobem vypořádal odvolací soud zejména na str. 15-16 svého rozsudku, který až na některé nepřesnosti skutkových okolností týkajících se zavraždění poškozeného, jež však sám napravil, uznal rovněž za správné závěry soudu prvního stupně. Zmíněné nepřesnosti v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ohledně znaleckých posudků nelze považovat za podstatné, neboť i navzdory jejich výskytu je možné skutečný skutkový stav považovat za zcela zřejmý a nemohou mít vliv na samotnou trestní odpovědnost obviněného J. Š. ani právní kvalifikaci tohoto skutku. Stejně tak nelze přisvědčit pochybnostem o závěrech soudů, které obviněný vznesl ohledně toho kdy a za jakým účelem „pořídil“ objekt v Z. Ze strany odvolatele jde opět o polemiku se skutkovými zjištěními, neboť již soud prvního stupně uzavřel, že „[o]bviněný prokazatelně držel z. statek, byť tento nebyl nikdy v jeho přímém vlastnictví, avšak byl pouze účelově převáděn na fyzické a právnické osoby jednající na pokyn obviněného…“ (viz str. 48 rozsudku Městského soudu v Praze). Rozhodným tedy není vlastnictví statku, jehož vlastníkem obviněný přitom nikdy nebyl, nýbrž to k jakému účelu byl následně obviněným využit.

2) K trestnému činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.

23. Ve vztahu k námitkám ohledně druhého trestného činu, jímž byl obviněný J. Š. uznán vinným, lze stručně konstatovat, že Vrchní soud v Praze ve svém rozhodnutí, jímž ohledně této části žalovaného jednání týkajícího se porušení fiskálních zájmů České republiky nově rozhodoval o vině obviněných, pečlivě posuzoval veškeré skutkové okolnosti rozhodné pro naplnění všech znaků určité skutkové podstaty, jak jsou definovány ve zvláštní části trestního zákona, a přitom shledal přiléhavou hmotně právní kvalifikaci skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., kterého se obviněný J. Š. dopustil jako účastník ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Důsledně se přitom zabýval všemi významnými skutečnostmi v souladu s výsledky provedeného dokazování a přesvědčivě vyložil úvahy, jimiž byl při skutkovém i právním hodnocení v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. řádu veden. Závěry odvolacího soudu mají přitom zřejmou obsahovou souvislost s provedenými důkazy a jeho hodnotící postup v tomto ohledu nijak nevybočuje z rámce obecných pravidel logického uvažování.

24. Nejvyšší soud se tak zcela ztotožnil s názorem vrchního soudu, tudíž pouze nad rámec dovolacího přezkumu k výhradě obviněného ohledně jím vyslovených pochybností o správnosti právní kvalifikace považuje za nutné stručně doplnit následující. V ustanovení § 10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterými jsou organizátorství, návod a pomoc. Trestná činnost účastníka se vyznačuje tím, že bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky nenaplňuje. Jedná se o úmyslnou formu účasti na trestném činu, přičemž mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele musí být příčinný vztah. Tento příčinný vztah musí být dán i u pomocníka, neboť čin s pomocí bude proveden vždy jinak než bez pomoci. Formy pomoci uvádí zákon jen demonstrativním výčtem [viz § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., stejně tak § 24 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku], může jíž jak o fyzickou pomoc (opatření prostředků), ale může být i psychická (např. rada). Dále je důležité připomenout, že trestní odpovědnost a trestnost účastníka se posuzuje stejně jako trestní odpovědnost a trestnost hlavního pachatele, pokud zákon nestanoví z této zásady výjimky (např. § 10 odst. 2 tr. zák.) Účastenství může totiž být v konkrétním případě stejně závažné jako pachatelství. Podle soudní judikatury může např. mít charakter pomoci též dohoda o vytváření podmínek k tomu, aby pachatel mohl svou trestnou činnost provádět co nejúčinněji (srov. rozhodnutí č. 45/1963 Sb. rozh. tr.), na druhou stranu platí, že pro trestní odpovědnost pomocníka je lhostejné, zda mohl hlavní pachatel spáchat trestný čin i bez jemu poskytnuté pomoci.

25. K tvrzení obviněného, že mezi ním a spoluobviněným R. N. neexistovala žádná dřívější dohoda, Nejvyšší soud pro úplnost s odkazem na shora blíže rozvedený výklad dodává, že pro to, aby jednání obviněného J. Š. mohlo být posouzeno jako účastenství ve formě pomoci, sice nebyla nutná předchozí dohoda mezi ním a spoluobviněným, nicméně v této konkrétní věci muselo k dohodě obou jmenovaných dojít. Ze zjištěných skutkových okolností je totiž zcela zřejmé, že bez aktivity obviněného spočívající v zajištění tzv. bílého koně ˗ poškozené M. S. (jejíž ostatky byly nalezeny v jámě z. objektu společně s ostatky poškozeného F. R.), na kterou byl následně převeden 100 % obchodní podíl v obchodní společnosti R.N.H., s. r. o., (v rámci těchto změn společníka i jednatele mělo dojít též k předání veškeré účetní evidence a dokonce peněžní hotovosti). Stalo se tak v době, kdy jmenovaná obchodní společnost byla povinna plnit daňovou povinnost, k čemuž následně nedošlo, zjevně nejen díky zavraždění M. S., ale zejména proto, že reálný převod obchodního podílu nikdy neproběhl, resp. byl jen „zástěrkou“ pro naplnění účelu těchto změn, a to nepřiznání, resp. nesplacení příslušných daní ke škodě České republiky. Samotný způsob provedení činu hlavním pachatelem tak bez jakýchkoli pochybností svědčí o existenci vzájemné součinnosti mezi ním a obviněným J. Š., neboť bez zajištění osoby, která byla ochotná formálně „převzít“ obchodní podíl a zjevně bez reálného podkladu potvrdit i převzetí příslušných účetních dokladů a finanční hotovosti, by obviněný R. N. nemohl uskutečnit svůj jasný záměr, tj. vyhnout se odpovědnosti jednatele plátce daně, naplnit zákonnou povinnost odvést daň za jím fakticky provedené obchodní transakce. Námitka, že pomoc [ve formě vyžadované § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.] obviněného byla obviněnému R. N. poskytnuta až ex post [po dokonání, resp. dokončení trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., jímž byl obviněný R. N. uznán vinným], je proto zcela nepřípadná a v rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Z těchto důvodů je třeba odmítnout úvahy dovolatele, jimiž se, byť jen formálně, domáhá změny právní kvalifikace tohoto skutku nanejvýš jako trestného činu nadržování podle § 166 tr. zák. Nejvyšší soud připomíná rozdíl mezi trestným činem podle § 166 tr. zák. a účastenstvím ve formě pomoci podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., kdy v případě trestného činu nadržování je pomoc pachateli poskytnuta až po dokonání, resp. ukončení trestného činu [v posuzovaném případě trestného činu podle § 256 odst. 1, písm. a), odst. 4 tr. zák]. Naproti tomu je pomoc pachateli podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. poskytována v průběhu páchání trestné činnosti, jak tomu bylo i v posuzovaném případě obviněného J. Š.

26. Vzhledem k tomu, že podstata dovolacích námitek obviněného J. Š., které podřadil důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, spočívala výlučně na jiném skutkovém zjištění, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů a jaké se staly podkladem této části odsuzujícího výroku o vině, a to jak v rozsudku soudu prvního stupně, tak i v rozsudku odvolacího soudu, nemohl Nejvyšší soud přezkoumat napadené rozhodnutí a jemu předcházející řízení. Za situace, kdy dovolací soud neshledal naplněným tento důvod dovolání, nebylo možné úspěšně využít ani druhou alternativu druhého z obviněným uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu.

c) Důvodnost dovolání obviněného R. N.

27. Jiná situace nastala v případě obviněného R. N., neboť jeho výhrady, jež směřovaly proti uloženému trestu propadnutí náhradní hodnoty a které obviněný správně podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, shledal Nejvyšší soud po provedeném přezkumu podle § 265i odst. 3, 4, 5 tr. řádu důvodnými. Odpovídají totiž první ze dvou jeho alternativ, podle níž lze dovolání podat v případě, kdy byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští. Naopak dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tento obviněný uplatnil zcela nepřípadně, neboť se svými námitkami domáhá výlučně změny hodnocení provedených důkazů a prosazuje odlišnou verzi skutkového stavu, než který se stal podkladem odsuzujícího výroku soudů. Je tak nepochybné, že obviněný nevytýká žádnou vadu v použití hmotného práva, jak předpokládá ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

28. Úvodem je vhodné připomenout, že obviněnému R. N. byl v napadeném rozsudku vrchního soudu (správně) ukládán trest podle zákona účinného v době spáchání činu při důsledném uplatnění pravidel časové působnosti trestního zákona, tj. § 16 odst. 1, 2 tr. zák., resp. § 2 odst. 1 a § 3 odst. 1 tr. zákoníku. Podle § 56a odst. 1 tr. zák. (nyní § 71 odst. 1 tr. zákoníku), jestliže pachatel věc nebo jinou majetkovou hodnotu, kterou soud mohl prohlásit za propadlou podle § 55 tr. zák. (nyní § 70 tr. zákoníku), před uložením trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty zničí, poškodí, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo zužitkuje, zejména spotřebuje, anebo jestliže jinak propadnutí takové věci nebo jiné majetkové hodnoty zmaří, může mu soud uložit propadnutí náhradní hodnoty až do výše, která odpovídá hodnotě takové věci nebo jiné majetkové hodnoty; hodnotu věci nebo jiné majetkové hodnoty, kterou soud mohl prohlásit za propadlou, může soud stanovit na základě odborného vyjádření nebo znaleckého posudku. [Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že současná terminologie v trestním zákoníku se přizpůsobila nové terminologii v občanském zákoníku (zákon č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který pojem „jiná majetková hodnota“ opustil a nově užívá pouze pojem „věc“, přičemž věci dělí podle povahy na hmotné a nehmotné, movité či nemovité]. Uložení trestu propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák. (nyní § 71 odst. 1 tr. zákoníku) není vázáno na existenci vztahu věcí, jichž se propadnutí týká, ke spáchanému trestnému činu (srov. rozhodnutí č. 11/2016 Sb. rozh. tr., které vyjadřuje již dříve přijatý výklad citovaného ustanovení za účinnosti předchozí právní úpravy). Současně lze takovýto druh trestu uložit jen ohledně věcí, které náleží výlučně pachateli trestného činu (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 46/1967-II. Sb. rozh. tr. a č. 12/1969-II. Sb. rozh. tr.).

29. Z dikce ustanovení § 56a odst. 1 tr. zák. přitom vyplývá, že trest propadnutí náhradní hodnoty je sankcí směřující výlučně do majetkové sféry pachatele trestného činu, jejímž cílem je zajistit ekvivalent finančního výnosu pachatele trestné činnosti tehdy, pokud pachatel zmařil možnost uložit mu trest propadnutí věci, kterým by byl jinak odčerpán přímý výnos z trestné činnosti. Při jeho ukládání je přitom třeba respektovat, jak obecná hlediska pro jeho uložení podle § 55 tr. zák., tak i podmínky stanovené v § 56a tr. zák. Současně je nutné mít vždy na zřeteli oprávněné zájmy poškozeného a zvážit, zda může uspokojit svůj nárok na náhradu škody, která mu byla trestným činem způsobena, jinak než právě na majetkové hodnotě, jejíž propadnutí soud zvažuje (srov. rozhodnutí č. 38/1977 Sb. rozh. tr.).

30. Vyjde-li Nejvyšší soud z připomenutých zásad pro ukládání trestu propadnutí náhradní hodnoty a vztáhne-li je na posuzovaný případ, základní skutečností, jež bránila odvolacímu soudu vyslovit trest propadnutí náhradní hodnoty ohledně finančních částek 1 400 000 Kč a 900 Euro, bylo tvrzení obviněného, podle něhož jmenovaný peněžní obnos je součástí tzv. společného jmění manželů, tj. obviněného a jeho manželky Ch. H. Ze skutkových zjištění, která se stala podkladem pro odsuzující výrok o vině dovolatele, není přitom možné tuto argumentaci obviněného vyvrátit. Existují totiž významné pochybnosti o tom, zda uvedené peněžení částky skutečně náležely v době vyhlašování rozsudku výlučně obviněnému jako pachateli trestného činu. Pokud zmíněný finanční obnos považovaný za náhradní hodnotu za věc, jež byla získána trestným činem, tvoří součást společného jmění manželů, bylo uložení trestu jeho propadnutí vyloučeno. Soudní judikatura jednoznačně připouští možnost vyslovení trestu propadnutí takové věci, resp. náhradní hodnoty, ledaže ji pachatel získal v průběhu manželství trestným činem nebo jako odměnu za něj (srov. rozhodnutí č. č. 46/1967-II. Sb. rozh. tr. a č. 12/1969-II. Sb. rozh. tr.). Tuto skutečnost však soudy (a nutno podotknout, že ani orgány činné v přípravném řízení) vůbec nezjišťovaly.

31. Nejvyšší soud na tomto místě poukazuje na to, že obviněný R. N. s Ch. H. uzavřeli sňatek dne 10. 1. 2003, tímto dnem vzniklo společné jmění manželů, a proto ke všem nově nabytým aktivům i pasivům jedním z manželů (obviněným R. N. nebo Ch. H.) měli oba manželé rovnocenný rozsah práv i povinností, s výjimkou darů, dědictví, věcí, jež byly ve vlastnictví pouze jednoho z manželů ještě před samotným vznikem společného jmění manželů a věcí sloužících svou povahou osobní potřebě pouze jednoho z manželů, příp. vydané jednomu z manželů v rámci restituce. Trestné činnosti se přitom obviněný dopustil v letech 2008-2009, tj. v době, kdy společné jmění manželů již existovalo. Soudy proto při úvahách o trestu měly zaměřit svoji pozornost na objasnění toho, zda částky, ohledně kterých uvažovaly o vyslovení trestu propadnutí náhradní hodnoty, jsou ve výlučném vlastnictví obviněného R. N. jako pachatele trestného činu, anebo patří do společného jmění jeho a manželky.

32. Významné pochybnosti o splnění shora definované podmínky výlučného vlastnictví zajištěných peněžních prostředků v posuzovaném případě, vyvolávají i samotná místa jejich nalezení policejními orgány v průběhu přípravného řízení. Hotovost 900 Euro zajistili policisté během domovní prohlídky uskutečněné dne 24. 9. 2013 v bytě v ulici O., v P., a to v peněžence nacházející se uvnitř dámské kabelky, jež patřila manželce obviněného R. N., Ch. H. Téhož dne bylo během prohlídky bezpečností schránky č. ... v pobočce Komerční banky, a. s., V. n., v P., vedené na jméno manželky obviněného Ch. H., zajištěno celkem 1 400 000 Kč. Ohledně obou uvedených finančních částek následně soud vyslovil trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák. (resp. soud prvního stupně podle § 71 odst. 1 tr. zákoníku), aniž by bylo skutečně postaveno najisto, že patří pouze obviněnému R. N. Právě místa nálezu a zajištění těchto peněz naopak nasvědčují tomu, že s nimi disponovala manželka obviněného, jehož tvrzení ohledně právní povahy těchto částek (patří do společného jmění manželů) se tak jevilo pravděpodobným. O to více pak bylo třeba vést dokazování za účelem zjištění naplnění podmínek pro uložení tohoto druhu trestu, jak jsou popsány shora.

33. Vrchní soud v Praze v části napadeného rozhodnutí odůvodňující nově ukládané tresty ohledně obviněného R. N. pouze stručně bez jakéhokoli bližšího vysvětlení konstatoval, že „[z]ároveň byl obviněnému R. N. ve shodě s napadeným rozsudkem uložen s ohledem na charakter trestné činnosti a způsobenou škodu trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák., a to finančních prostředků ve výši 1 400 000 Kč uložených u ČNB na čísle účtu ... a finančních prostředků ve výši 900 Euro uložených u ČNB na čísle účtu ...“ (viz str. 21-22 rozsudku odvolacího soudu). Předtím soud prvního stupně pouze navíc doplnil, že „…finanční prostředky, které obviněný získal trestným činem, zužitkoval a soud je tedy nemohl prohlásit za propadlé, a proto bylo rozhodnuto o propadnutí náhradní hodnoty.“ (viz str. 56 rozsudku Městského soudu v Praze). Z uvedeného je zřejmé, že se žádný ze soudů obou stupňů nezabýval vztahem peněžních prostředků k obviněným tvrzenému společnému jmění manželů, ačkoli bylo jeho zodpovězení pro uložení trestu podle § 56a tr. zák. rozhodující. Soud je vždy povinen zkoumat všechny podmínky pro vyslovení trestu propadnutí náhradní hodnoty, tedy mj. zda náleží pachateli, neboť tento trest může postihnout jen pachatele, jenž byl odsouzen pro příslušný trestný čin a nikoli jiné osoby, které nejsou trestně stíhány (viz již zmíněné rozhodnutí č. 12/1969 Sb. rozh. tr.). Při pochybnostech o otázce vlastnictví předmětné věci, ohledně níž má být trest uložen, pak řeší soud jako otázku předběžnou ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu.

34. Z důvodu existence vad, které obviněný přiléhavě vytkl ve svém dovolání, a jimiž je zatížen rozsudek Vrchního soudu v Praze, Nejvyšší soud shledal porušení zákonných podmínek ustanovení § 55 tr. zák. (zejména § 55 odst. 2 tr. zák.), v důsledku čehož byl obviněnému nesprávně uložen trest propadnutí náhradní hodnoty podle § 56a odst. 1 tr. zák., a to ohledně částek 1 400 000 Kč a 900 Euro. V projednávané věci nebylo prokázáno, že obviněný byl jejich výlučným vlastníkem (resp. že nespadají do společného jmění manželů), nebyly tak postaveny najisto takové skutečnosti, s nimiž shora citovaná ustanovení trestního zákona spojují možnost uložení tohoto druhu trestu. Obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu v jeho první alternativě byl tímto naplněn a Nejvyšší soud proto zrušil celý výrok o trestu vyslovený rozsudkem Vrchního soudu v Praze, neboť v části vysloveného trestu propadnutí náhradní hodnoty nemohl obstát a ve věci bude třeba po případném doplnění dokazování znovu rozhodovat o druhu a výměře trestu ohledně obviněného R. N. v rámci odvolacího řízení.

35. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené připomíná odvolacímu soudu, který znovu projedná odvolání obviněného v rozsahu výroku o trestu, který byl tímto dovolacím rozhodnutím zrušen, že bude třeba doplnit dokazování za účelem zjištění okolností významných pro naplnění obecných zásad pro ukládání trestu ve smyslu § 31 a násl. tr. zák. včetně polehčujících a přitěžujících okolností (§ 33 a § 34 tr. zák.). V případě, že se nepodaří vyvrátit jeho obhajobu ohledně vlastnictví zajištěných finančních prostředků v částkách 900 EURO a 1 400 000 Kč, tj. pokud zjistí, že spadají do společného jmění manželů, nebo budou nadále přetrvávat pochybnosti o tom, že spadají do výlučného vlastnictví obviněného R. N., bude nutné pečlivě zvažovat jaký druh trestu a v jaké výměře odpovídá povaze a závažnosti spáchané trestné činnosti, a to včetně všech zákonných hledisek. Za stávajících okolností přichází v úvahu možnost uložení jiného druhu trestu spojeného s finančním postihem tohoto obviněného, např. peněžitého trestu podle § 53 tr. zák. Při těchto úvahách musí být mimo jiné přihlédnuto k osobním a majetkovým poměrům obviněného (§ 31 tr. zák.), jakožto předpokladu dobytnosti peněžitého trestu ve smyslu § 54 tr. zák. Současně soud druhého stupně musí důsledně dbát na zachování principu zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 1, 2 tr. řádu), tj. aby v novém odvolacím řízení nedošlo k uložení přísnějšího trestu, než jaký byl obviněnému R. N. uložen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 7 To 86/2016. Z hlediska uvedeného principu zákazu změny k horšímu je výrok o trestu posuzován jako celek, tzn., že bude-li ukládat odvolací soud více druhů trestů, nesmí tyto tresty ve svém souhrnu zhoršovat postavení obviněného a nesmějí být přísnější než trest (souhrn trestů) uložený dovoláním napadeným rozsudkem vrchního soudu (srov. rozhodnutí č. 1/1978-I. Sb. rozh. tr.).

IV. Závěrečné shrnutí

36. Ve vztahu k obviněnému R. N. Nejvyšší soud uzavírá, že shledal na podkladě výše uvedených skutečností a úvah výhrady uplatněné dovolatelem důvodnými v části, v níž prostřednictvím odkazu na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu vytkl vadu ve výroku o trestu propadnutí náhradní hodnoty. Vzhledem k tomu, že podle názoru Nejvyššího soudu není vyloučeno, aby v novém řízení byly tomuto obviněnému uloženy stejné druhy trestů (při zjištění, že zajištěné finanční prostředky jsou jeho výlučným vlastnictvím), event. bude nutné ukládat jiný druh případně výměru trestů, zrušil podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu napadený rozsudek odvolacího soudu ohledně tohoto obviněného v celém výroku o trestu včetně všech rozhodnutí obsahově navazujících na zrušenou část rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně podle § 265l odst. 1 tr. řádu dovolací soud přikázal Vrchnímu soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. V rámci nového projednání a rozhodnutí věci je přitom soud vázán právním názorem vysloveným v tomto usnesení a rovněž je povinen respektovat zásadu zákazu reformationis in peius (§ 265s odst. 1, 2 tr. řádu). O dovolání obviněného J. Š. Nejvyšší soud rozhodl tak, že je odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. řádu.

37. Protože vady napadeného rozsudku a zjištěné na podkladě důvodně podaného dovolání obviněného R. N. nebylo možné odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, rozhodl Nejvyšší soud podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 28. června 2017

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru