Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 348/2017Usnesení NS ze dne 19.07.2017

HeslaKrádež
Padělání a pozměnění (pozměňování) peněz
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:5.TDO.348.2017.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 2 tr. zákoníku

§ 233 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 348/2017-52

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 7. 2017 o dovolání, které podal obviněný J. D. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 5. 2016, sp. zn. 6 To 162/2016, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 4 T 16/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného J. D. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Okresní soud v Ústí nad Labem rozhodl rozsudkem ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 4 T 16/2012, nejprve tak, že podle § 45 odst. 1 tr. zákoníku zrušil výroky o vině a trestu vyslovené rozsudkem téhož soudu ze dne 12. 3. 2015, sp. zn. 27 T 14/2015, a to včetně dalších rozhodnutí, která mají v uvedených výrocích svůj podklad a znovu při vázanosti skutkovými zjištěními z tohoto rozsudku uznal obviněného J. D. vinným pod body I./1) a 2) a II. výroku o vině přečinem krádeže podle § 205 odst. 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), a pod bodem I./3) přečinem padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Za trestnou činnost pod bodem I. výroku o vině a za sbíhající se přečiny zatajení věci podle § 219 odst. 1 tr. zákoníku, porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zákoníku a krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), b), odst. 2 tr. zákoníku, jimiž byl původně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 4 T 29/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, mu byl podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 36 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 3. 2015, sp. zn. 4 T 29/2014, který nabyl právní moci dne 12. 3. 2015, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za trestný čin krádeže popsaný pod bodem II. výroku o vině mu byl podle § 205 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 45 odst. 1 tr. zákoníku uložen společný trest odnětí svobody v trvání 20 měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Tímto rozsudkem byl současně obviněný J. D. podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěn obžaloby státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. 2 Zt 352/2011, pro skutek obžalobou právně kvalifikovaný jako přečiny krádeže podle § 205 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. zákoníku, poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku a zločin ohrožení provozu obecně prospěšného zařízení podle § 276 odst. 2 tr. zákoníku.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podal obviněný J. D. odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 11. 5. 2016 pod sp. zn. 6 To 162/2016, tak, že je zamítl podle § 256 tr. řádu jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný J. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které směřoval proti výroku odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti té části výroku o vině odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, který je popsán pod bodem I./3) a proti navazujícímu výroku o uložení (souhrnného) trestu odnětí svobody. Tento dovolací důvod spatřoval v nesprávném hmotněprávním posouzení znaků skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku.

4. Obviněný především nesouhlasil s tím, že by měla být trestná pouhá tzv. držba padělané bankovky, která podle jeho přesvědčení nepostačuje k naplnění znaku „přechovávání“, tj. soudy zvolené varianty jednání jako znaku objektivní stránky skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Poté velmi obsáhle tento svůj názor na několika stranách svého dovolání rozvedl s důrazem na tu skutečnost, že padělanou bankovku měl pouze u sebe.

5. Předně se věnoval konkrétním ustanovením § 12 až 14 zákona č. 136/2011 Sb., o oběhu bankovek a mincí a o změně zákona č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů, a to ve znění účinném do 17. 10. 2016 (dále ve zkratce jen „ZOB“), z nichž vlastní argumentací dovozoval, že není zakázáno přijetí padělané bankovky, tedy ani její následné držení, nejde-li o osobu povinnou padělanou bankovku zadržet. Svou pozornost pak věnoval i prováděcím předpisům k uvedenému zákonu, jakož i evropským předpisům, především rámcovému rozhodnutí Rady (2000/383SVV) ze dne 29. 5. 2000 o zvýšené ochraně trestními a jinými sankcemi proti padělání ve spojitosti se zaváděním Eura, zejména jeho čl. 3, který zavazuje postihovat mimo jiné i držení padělků těchto peněz, jež ale musí být podle výkladu obviněného podvodného charakteru. Z těchto předpisů pak obviněný dovodil, že nepostihují ani nezakazují prostou držbu padělané bankovky (tzv. bez dalšího). K takovému závěru podle něj nelze dospět ani výkladem znaku „přechovávání“, k čemuž poukázal i na odbornou literaturu a judikaturu. Provedl též srovnání se skutkovými podstatami jiných trestných činů. Měl dále za to, že při soudy použitém výkladu přechovávání, tj. jakékoliv prosté držby, by bylo nadbytečné odlišovat mezi dvěma typy jednání – opatření a přechovávání, protože každé přechovávání by vyžadovalo předchozí opatření.

6. Dále obviněný upozornil na právní povahu peněz jako věci genericky určené, ovšem současně umožňující i individuální identifikaci díky jedinečnému číslu. Peníze tak mohou být převáděny i jako věci individuálně určené, čímž podle obviněného ztrácejí povahu oběživa. V této souvislosti zmínil sběratelský prodej a nákup platných platidel s určitými chybami, na obchodování s padělky ze sběratelských důvodů, na uměleckou výrobu peněz napodobujících pravé bankovky s pozměněnými údaji apod. V rámci srovnání nedovoleného přechovávání omamných a psychotropních látek a přechovávání padělaných či pozměněných peněz namítl, že přechovávat prvně uvedené látky je možné s povolením, zatímco k držbě padělaných peněz podle něj úředního souhlasu není třeba. Z toho všeho dovodil, že přechovávání padělaných bankovek je trestné pouze tehdy, pokud je současně tzv. podvodné, tedy je-li vedeno s takovým cílem, účelem či pohnutkou.

7. Trestný čin podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku je v podstatě tzv. předčasně dokonaným trestným činem, má tak podle obviněného blízko k přípravě trestného činu. Dále se věnoval historickému vývoji daného ustanovení.

8. Podle svého názoru neporušil žádnou právní povinnost, pokud ihned neodevzdal padělanou bankovku, popř. ji nezlikvidoval či jiným podobným způsobem s ní nenaložil. Byl proto přesvědčen, že provinit se protiprávní držbou padělaných peněz může jen osoba, která má zadržovací povinnost vyplývající z mimotrestních předpisů.

9. Obviněný také namítl, že v daném případě nemohl být naplněn ani znak objektu tohoto trestného činu, protože pouhou držbou bankovky, která neplnila funkci oběživa, nezasáhl zájem státu na ochraně měny jako takové. Stažením padělku z oběhu a jeho individualizací nelze zasáhnout objekt uvedeného trestného činu. To platí pro obviněného, který měl padělek jako suvenýr pro štěstí, stejně jako to platí pro jakéhokoliv sběratele. Napodobeniny platidel dále rozdělil do 3 kategorií – 1. dovolené reprodukce, 2. padělky a 3. „nepadělky“, přičemž u první kategorie dovodil dovolenost nakládání s nimi, není-li tak činěno s úmyslem udat je jako pravé. Soudy podle obviněného sice dostatečně zohlednily rozdíly mezi druhou a třetí kategorií, avšak nikoli mezi první a druhou. V této spojitosti také nesouhlasil s postupem soudů nižších stupňů, které vycházely pouze z odborného vyjádření a fotografií padělku bankovky, který v originále neměly k dispozici, neřešily tak její velikost ve vztahu k velikosti pravé bankovky (reprodukce v určitém poměru velikosti je prováděcí vyhláškou dovolená).

10. Dále namítl, že skutková podstata trestného činu podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku při výkladu užitém soudy nižších stupňů de facto vyprazdňuje skutkovou podstatu přestupku podle § 28 odst. 2 ZOB, který má jinak postihovat totožné jednání. Upozornil přitom na starší judikaturu týkající odlišení přestupků a trestných činů při totožných či podobných skutkových podstatách, kdy je třeba řešit míru naplnění jejich typových znaků a míru společenské nebezpečnosti jednání. V daném případě ale měl obviněný v držení jedinou bankovku po dobu 10 až 14 dní. Žádal proto uplatnění principu subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio, a posouzení jeho jednání jako přestupku, popř. zastavení trestního stíhání pro neúčelnost podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.

11. Na závěr shrnul, že neměl u sebe padělané peníze jako takové, ale pouhý suvenýr, nebyly naplněny znaky objektu, objektivní stránky a protiprávnosti jednání, neboť nebyl povinen bankovku předat či držení oznámit. Měl za to, že byl odsouzen za nekonání, ač konat nemusel. V průběhu trestního řízení nebyla objasněna ani povaha padělané bankovky. Dovolací soud by se podle něj měl zabývat tím, zda může být trestný čin podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku spáchán tím, že má někdo u sebe padělanou bankovku, dále jakým jednáním by tedy mohl naplnit typově shodný přestupek podle § 28 odst. 2 ZOB, zda je možné pomocí legálních napodobenin bankovek spáchat týž trestný čin.

12. Ze všech uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a aby věc přikázal Okresnímu soudu v Ústí nad Labem k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného nesouhlasil s jeho výkladem znaku přechovávání, a s tím, že by tak nedošlo k naplnění znaků skutkové podstaty přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku. Předložená námitka sice odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, ale je zjevně neopodstatněná, dokonce si v argumentaci ohledně této otázky dovolatel protiřečí. Právě trestnost samotné držby padělaných peněz je podle státního zástupce účinným nástrojem proti udávání padělaných peněz.

14. Stejně tak za nesprávné a zjevně neopodstatněné považoval státní zástupce výhrady obviněného o nedostatku protiprávnosti a nedovolenosti jednání. Stejnými výhradami se ostatně zevrubně zabývaly i soudy nižších stupňů. Trestní zákoník postihuje přechovávání různých předmětů, jako je např. dětská pornografie, padělatelské náčiní apod., aniž by výslovně označoval takové jednání za neoprávněné, či je podmiňoval nějakým zlým úmyslem. Takové předměty nelze ani sbírat jako suvenýry. Jakkoliv mimotrestní předpisy nestanoví výslovně, jak s takovými předměty naložit, je zřejmé, že není přípustné jejich další držení.

15. Státní zástupce také poukázal na recentní judikaturu vykládající pojem přechovávání v různých skutkových podstatách trestných činů, z níž dovodil, že přechováváním je jakýkoliv způsob držení určitého předmětu. Přitom rozhodně nejsou termíny „přechovávání“ a „držba“ synonyma, ani je nelze volně zaměňovat, jak to právě činí obviněný ve svém dovolání, neboť přechováváním může být i civilněprávní detence (ve smyslu panství nad věcí, nikoli nad osobami), tedy případ, kdy detentor sice má faktické panství nad věcí, avšak na rozdíl od držby s ní nakládá jako s věcí cizí. Takový výklad pojmu přechovávání zaujímá i odborná literatura, kterou obviněný podle státního zástupce dezinterpretoval. Státní zástupce pak po obsáhlém výkladu uzavřel, že přechováváním se rozumí jak „čistá držba“, tak i detence, úschova, opatrování, správa či výprosa.

16. K námitce subsidiarity trestní represe státní zástupce uvedl, že neuplatnění trestní represe přichází v úvahu jen v případech výjimečných, mimořádných dalšími okolnostmi, které neodpovídají běžně se vyskytujícím případům. O to ale v daném případě nešlo. Obviněný v tomto směru dílem argumentoval jinou než prokázanou verzí skutkového děje, poukazoval totiž na to, že bankovka nebyla užita jako platidlo, ač jím uplatněná obhajoba v průběhu trestního řízení vycházela z opačné verze. Státní zástupce nesouhlasil ani s tím, že byl dán tzv. extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, jde-li o posouzení předmětné bankovky jako padělku. Soudy nižších stupňů vycházely z odborného vyjádření, které zcela správně vyložily. V tomto směru jde o námitku procesní a neodpovídající uplatněnému dovolacímu důvodu, navíc nedůvodnou.

17. Prakticky všechny předložené výhrady dovolatele jsou podle státního zástupce jen opakováním jeho dříve uplatněné obhajoby, s níž se soudy nižších stupňů vypořádaly.

18. Ze všech uvedených důvodů proto státní zástupce navrhl dovolání odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu.

19. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo k případné replice zasláno obhájci obviněného, který tohoto práva využil. V podstatě zopakoval a dále rozvedl svou dovolací argumentaci, kterou odmítl názory státního zástupce.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

20. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

21. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

22. Nejvyšší soud musí nejdříve upozornit, že obviněný J. D. sice formálně uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ve skutečnosti však jeho námitky odpovídají spíše dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě. Obviněný se totiž domáhal přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu, který svým usnesením rozhodl o zamítnutí jeho odvolání jako řádného opravného prostředku podaného proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu, a to s poukazem na důvod dovolání vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který měl být dán v řízení mu předcházejícím. Nejvyšší soud ovšem nepovažoval toto pochybení obviněného za natolik závažné, aby jeho dovolání jen proto odmítl.

23. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

24. Nejvyšší soud dále ve vztahu k dovolání obviněného zdůrazňuje, že prakticky se všemi námitkami, které obviněný přednesl, se řádně vypořádal již soud prvního stupně, a protože byly i obsahem podaného odvolání, zabýval se jimi též odvolací soud. Přitom dovolání, v němž obviněný opakuje námitky, kterými se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně a jimiž se odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem, Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

25. Pak je třeba také uvést, že obviněný uplatnil zčásti námitky, které jsou pro dovolací přezkum nepřípustné a neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jde o ty jeho výhrady, kterými zpochybňoval zjištěný skutkový stav soudy nižších stupňů, že u obviněného byl nalezen padělek bankovky nominální hodnoty 2 000 Kč, a to navíc způsobilý budit zdání pravé bankovky. Obviněný zpochybňoval tento skutkový závěr, který soudy nižších stupňů učinily na základě provedeného dokazování, vycházely přitom především z fotokopie této bankovky a odborného vyjádření České národní banky, které nijak nedezinterpretovaly. Takové skutkové námitky ovšem nelze podřadit pod uplatněný ani žádný jiný dovolací důvod.

b) K přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku

26. Přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí, kdo sobě nebo jinému opatří nebo přechovává padělané nebo pozměněné peníze nebo prvky peněz sloužící k ochraně proti jejich padělání. Z více alternativ uvedených v této skutkové podstatě bylo obviněnému kladeno za vinu, že „sobě opatřil a přechovával padělané peníze“.

27. Obviněný ve vztahu k právní kvalifikaci skutku vytýkal, že nebyl zasažen objekt tohoto trestného činu, že nemohl být naplněn znak jednání (argumentace se přitom týkala vlastně jen varianty v podobě přechovávání), dále tvrdil, že nebyla splněna podmínka protiprávnosti jednání a že soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio.

28. S touto obhajobou obviněného, kterou uplatňoval již v dřívějších fázích trestního řízení, se přesvědčivě vypořádaly již soudy nižších stupňů. Proto lze odkázat na příslušné pasáže jejich rozhodnutí (zejména str. 8 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 až 5 usnesení soudu druhého stupně). Správná a přesvědčivá je též argumentace státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání, jak byla ve stručnosti reprodukována výše, na kterou dovolací soud též pro zjednodušení odkazuje.

29. Jen ve stručnosti proto Nejvyšší soud doplňuje, že uvedeným ustanovením chrání Česká republika peníze před paděláním a jejich udáváním, a to nejen peníze české, ale i cizozemské a další jiné než tuzemské (např. euro), čímž zároveň naplňuje i své závazky vyplývající z mezinárodního práva a z členství v Evropské unii. Přitom Česká republika může poskytnout chráněnému zájmu i ochranu vyšší, než jak stanoví závazky pro ni vyplývající z mezinárodních smluv. V prvním odstavci § 233 tr. zákoníku je upravena skutková podstata postihující opatření a přechovávání padělaných nebo pozměněných peněz nebo prvků peněz sloužících k jejich ochraně proti padělání. Zákonodárce postih takového jednání zavedl zákonem č. 290/1993 Sb. s účinností od 1. 1. 1993, kdy reagoval na rostoucí kriminalitu v této oblasti a stanovil trestní postih samotného obstarání nebo přechovávání padělaných nebo pozměněných peněz, aniž by bylo třeba obtížně dokazovat, že pachatel jednal v úmyslu udat je jako pravé nebo platné anebo jako peníze vyšší hodnoty, což považoval v období růstu organizované kriminality za nutné. Záměrně tak podmínil vznik trestní odpovědnosti pouhým opatřením či přechováváním padělaných či pozměněných peněz, aniž by žádal prokázání nějakého specifického důvodu, motivu či cíle takového jednání, tedy aniž by žádal současné naplnění tzv. pohnutky, motivu či úmyslu přesahujícího objektivní stránku, jako to učinil v případě samotného padělání a udávání padělaných či pozměněných peněz (anebo např. u přečinu padělání a pozměnění veřejné listiny podle § 348 odst. 1 alinea 2 tr. zákoníku, podle něhož je trestné opatření nebo přechovávání padělané veřejné listiny nebo veřejné listiny s podstatně změněným obsahem jen ve specifickém úmyslu, aby jí bylo užito jako pravé). Obviněnému tak nelze dát za pravdu v tom směru, že by bylo třeba takový znak dovodit i ve vztahu k § 233 odst. 1 tr. zákoníku (zřejmě analogicky), naopak výkladem a contrario (v porovnání s jinými skutkovými podstatami, jak bylo naznačeno) lze dospět k závěru, že právě takový úmysl se pro spáchání tohoto trestného činu nepožaduje. Takový znak totiž zákonodárce zcela záměrně jako podmínku vzniku trestní odpovědnosti nestanovil, proto nemusí být ani splněna.

30. Skutková podstata přečinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku je naplněna již pouhým opatřením nebo přechováváním padělané bankovky, aniž by bylo třeba, aby ji pachatel později udal jako pravou nebo měl alespoň takový záměr. Opatření padělané bankovky je jakýkoliv způsob jejího nabytí, ať koupí, darem, nálezem, nebo trestnou činností, jako je krádež, loupež či podvod, ale i výrobou (ovšem nejde-li o výrobu s úmyslem udat ji později jako pravou, protože pak by šlo o týž trestný čin podle § 233 odst. 2 alinea 1 tr. zákoníku). Přechováváním je pak jakákoli dispozice s ní, která není jejím nabytím ani udáním (může jít např. o uchování nebo ukrytí pro jiného, převoz z místa na místo apod.). K tomu srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2332 a násl. Ke stejnému výkladu pojmů „opatří“ a „přechovává“ dospěla i judikatura, jak na ni poukázal i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání – za všechna rozhodnutí srov. třeba usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 73/2006, ze dne 28. 4. 2010, sp. zn. 3 Tdo 364/2010, ze dne 10. 8. 2010, sp. zn. 4 Tz 36/2010, ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. 4 Tdo 991/2014, ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 4 Tdo 1378/2015. Zejména je možno přiměřeně vycházet z publikovaného rozhodnutí č. 20/2009 Sb. rozh. tr., podle něhož je znak „přechovávání“ (zbraně hromadně účinné) naplněn jakýmkoliv způsobem jejího držení nebo nošení, v jehož důsledku má pachatel věc (zbraň) ve své moci. Pro závěr, že má takovou věc (zbraň) ve své moci a že ji přechovává, se ani nevyžaduje, aby pachatel měl věc (zbraň) přímo u sebe, ale může ji mít uloženu či uschovánu i někde jinde (např. v trezoru, u známé osoby apod.), pokud s ní může kdykoliv volně disponovat (přechovávat ji přestane, jakmile nad ní ztratí svou moc např. jejím zanecháním v místě, do něhož už nemá přístup).

31. Jde-li o další námitku obviněného ohledně nedostatku protiprávnosti jednání, lze konstatovat, že si obviněný rozhodně neopatřil a ani následně nepřechovával padělanou bankovku oprávněně, jak správně dovodily soudy nižších stupňů i státní zástupce ve svém vyjádření. Nedovolenost a protiprávnost takového jednání vyplývá již ze samotného trestního zákoníku, který takové jednání zakazuje a sankcionuje právě v § 233 odst. 1. Norma se z hlediska náhledu obecné právní teorie skládá z hypotézy, dispozice a sankce (je-li hypotéza, má být dispozice, jinak má být sankce). Jak uvádějí mnohé učebnice (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. 3. vydání. Praha: Leges, 2013, str. 56), u norem obsažených v trestním zákoníku nelze odlišit hypotézu a dispozici, které splývají v jedno. Lze však vycházet i z jiného výkladu (srov. zejména Knapp, V. Teorie práva. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 1995, str. 155-156), že z hlediska teorie práva je úplná norma neboli podmíněná perfektní norma nikoli tříčlánková (hypotéza – dispozice – sankce), ale vlastně čtyřčlánková, kterou lze zapsat do dvou řádků (proto je tzv. dvouřádková), a sice 1. je-li hypotéza, má být dispozice, 2. není-li dispozice, má být sankce. Úplná norma se přitom v právním řádu nachází spíše výjimečně, obvykle některý z uvedených prvků chybí, nikdy však neabsentuje dispozice, která je podstatou normy. Trestněprávní norma uvedená v trestním zákoníku je tzv. nepodmíněná perfektní, tedy chybí jí hypotéza (neboli obsahuje poslední tři články z uvedených čtyřech: má být dispozice, není-li dispozice, má být sankce), ale legislativně technicky je vyjádřena vlastně jen oním druhým řádkem, tj. není-li dispozice, má být sankce. Z této neúplné normy nepodmíněné perfektní je třeba dispozici dovodit (zákaz určitého konání anebo způsobení určitého výsledku, které je sankcionováno, anebo naopak příkaz k určitému konání, jehož opomenutí se postihuje). Z normy uvedené v § 233 odst. 1 tr. zákoníku lze pak dovodit, že je zakázané mimo jiné jednak opatření a jednak přechovávání padělaných peněz. Tento zákaz určitého jednání vyplývá již přímo z trestního zákoníku, není proto třeba, aby takový výslovný zákaz byl obsažen i v normě mimotrestní (podobně jako není třeba v mimotrestní normě výslovně upravit např. zákaz jinému ublížit na zdraví, jej znásilnit, okrást, oloupit či vydírat, anebo naopak příkaz překazit trestný čin jiného, jej oznámit apod.). Obviněný se tak mýlí, pokud se domnívá, že bez výslovné úpravy povinnosti určitým způsobem se chovat (příkaz či zákaz určitého jednání) v mimotrestním předpise nemohou být naplněny znaky trestného činu vyplývající z trestního zákoníku (a to jak znaky jeho skutkové podstaty, tak i znak protiprávnosti). Samotné opatření padělku bankovky i její přechovávání zákonodárce považuje za natolik společensky nežádoucí a závadné, že takové jednání dokonce označil za trestný čin, který chce takto i postihovat.

32. Jednání uvedené ve zvláštní části trestního zákoníku a označené jako trestný čin, je zpravidla protiprávní, není-li naplněna některá z okolností vylučujících protiprávnost. V posuzovaném případě však okolnosti zjištěné soudy nižších stupňů nijak nenasvědčují tomu, že by přicházela v úvahu aplikace některé z tzv. dovolovacích norem, tedy upravujících okolnosti vylučující protiprávnost. Ani sám obviněný se ve svém dovolání ani v jiném vyjádření či podání aplikace žádné takové normy nedomáhal (např. že by byl osobou povinnou, a tedy i oprávněnou, zadržet onu padělanou bankovku jako podezřelou ve smyslu § 12 odst. 1 ZOB). Stejně tak naplnění některé z okolností vylučujících protiprávnost neshledal ani Nejvyšší soud.

33. Jde-li o námitku týkající se subsidiarity trestní represe, ani v tomto směru nemohl dát Nejvyšší soud obviněnému za pravdu, naopak lze souhlasit se soudy nižších stupňů i s názorem uvedeným ve vyjádření státního zástupce k dovolání obviněného. Obviněný i při řešení této otázky vychází z toho, že samotné opatření padělané bankovky a její následné držení po dobu několika dnů nemá být trestné, neboť není dostatečně společensky závažné a škodlivé, aby bylo postihováno jako trestný čin. Zákonodárce ovšem na tuto záležitost má jiný náhled a chce takové jednání (tzv. bez dalšího, jak uvádí obviněný ve svém dovolání) postihovat jako trestný čin, jak bylo rozvedeno shora. Obviněný namítl chybnou aplikaci zásady subsidiarity trestní represe a principu ultima ratio soudy nižších stupňů, resp. nesprávný výklad ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud ovšem dlouhodobě judikuje, že jednání naplňující (formální) znaky trestného činu je třeba zásadně posoudit jako trestný čin, nejde-li o případ zvláštní (výjimečný) dalšími okolnostmi, pro které není na místě jej jako trestný čin postihovat, ale postačí postižení podle jiného právního předpisu. Při výkladu této zásady lze přitom vycházet především ze stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu publikovaného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. (ze dne 30. 1. 2012, sp. zn. Tpjn 301/2012), v němž Nejvyšší soud dospěl mimo jiné k těmto závěrům: „I. Trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§ 13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. II. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do trestního zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. III. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.“

34. V daném případě ovšem soudy nižších stupňů správně nedovodily, že by šlo o případ atypický, zvláštní, nestandardní z důvodu dalších okolností, pro které by nebylo třeba jej postihovat jako trestný čin. Obviněný měl sice u sebe jedinou padělanou bankovku, ovšem šlo o bankovku vysoké nominální hodnoty 2 000 Kč, která sice byla méně zdařilá (označená stupněm č. 4), nicméně podle vlastní verze obviněného s ní bylo předtím placeno jako pravou, o čemž tedy obviněný věděl, neboli bankovka i přesto byla způsobilá k jejímu udání jako pravé, obviněný ji pak měl po dobu 10 až 14 dnů u sebe.

35. Jde-li o výklad § 28 odst. 2 ZOB a obviněným tvrzenou možnost postihu jeho jednání jako přestupku podle citovaného ustanovení, lze plně odkázat na přiléhavý výklad odvolacího soudu na str. 5 jeho usnesení. Uvedené ustanovení se totiž skutečně nepřekrývá s ustanovením § 233 odst. 1 tr. zákoníku, jak se mylně domnívá obviněný, naopak obsahuje jiné typové znaky, pro které postihuje odlišný okruh jednání. Podle § 28 odst. 2 ZOB se totiž fyzická osoba dopustila přestupku tím, že v rozporu s § 14 ZOB zhotovila, dovezla, přechovávala nebo rozšiřovala za účelem prodeje nebo pro jiné obchodní účely, anebo prodala hmotnou nebo nehmotnou reprodukci tuzemské nebo cizozemské bankovky nebo mince anebo předmět, který ji úpravou napodobuje. Šlo tak o postih popsaného nakládání (včetně přechovávání) „reprodukcí“ bankovek a mincí ve smyslu § 14 ZOB, neboli postihovalo se porušení pravidel, která jsou stanovena pro reprodukování tuzemských i zahraničních platidel takovým způsobem, aby zhotovené reprodukce nebylo možno, byť nedopatřením, zneužít v peněžním oběhu. Rozhodně se ustanovením § 28 odst. 2 ZOB nepostihovala výroba či jiné nakládání s padělky peněz, které byly způsobilé plnit funkci peněz, což bylo a je postihováno v rámci trestního zákona. Uvedené oblasti sankcionování normami trestněprávními a správněprávními se tak v tomto směru nepřekrývají, naopak se vzájemně doplňují. Postižení jednání obviněného popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I./3) tak podle § 28 odst. 2 ZOB není možné, naopak správně soudy nižších stupňů posoudily jeho jednání jako trestný čin. I s ohledem na další okolnosti případu, zejména pak vícečinný souběh s dalšími trestnými činy, osobu obviněného jako pachatele, jeho trestní minulost apod. pak soudy nižších stupňů důvodně uplatnily v tomto případě i trestní represi, jak ostatně vyplývá z jejich rozhodnutí.

IV. Závěrečné shrnutí

36. Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal, že soudy nižších stupňů nepochybily, pokud skutek obviněného J. D., jak byl popsán ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně pod bodem I./3. právně kvalifikovaly jako přečin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 1 tr. zákoníku, neboť v daném případě postupovaly zcela v souladu se zákonem. Z tohoto důvodu byly námitky obviněného sice podřaditelné pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, avšak nebyly opodstatněné, jak vyplývá ze závěrů shora rozvedených.

37. Nejvyšší soud tedy na podkladě podaného dovolání a obsahu trestního spisu dospěl k závěru, že obviněný J. D. jednak v části svého dovolání uplatnil námitky, které obsahově neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, těmi se tudíž v dovolacím řízení nemohl zabývat. Ostatní výhrady, jež by mohly být důvodem přezkumu dovolacím soudem pak Nejvyšší soud shledal zjevně neopodstatněnými, proto odmítl jeho dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu. Navíc obviněný uplatnil shodné námitky jako v podaném odvolání, jimiž se zabýval už odvolací soud, přičemž se s nimi v napadeném usnesení správně a přesvědčivě vypořádal.

38. Nejvyšší soud mohl rozhodnout tímto způsobem o podaném dovolání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 19. 7. 2017

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Vyhotovil:

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru