Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 313/2014Usnesení NS ze dne 16.04.2014Organizovaná skupina

HeslaKrádež
Neoprávněné opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.313.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 205 odst. 1 písm. d) tr. zákoníku

§ 205 odst. 2,4 písm. a) tr. zákoníku

§ 234 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 313/2014-57

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 16. 4. 2014 o dovolání, které podal obviněný P. B. proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 65/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 137/2012, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 10. 2012, sp. zn. 2 T 137/2012, byl obviněný P. B. uznán vinným zločinem krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce „tr. zákoník“), a přečinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil společně s dalšími obviněnými způsobem podrobně popsaným ve výroku o vině zmíněného rozhodnutí.

Za tyto trestné činy a za sbíhající přečin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. zákoníku, jímž byl uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 25 T 105/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 3/2012, byl obviněný odsouzen podle § 205 odst. 4 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 a 2 tr. zákoníku k úhrnnému a souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 40 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu byla obviněnému uložena povinnost k náhradě škody způsobené trestnými činy. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 25 T 105/2011, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 5 To 3/2012, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Současně soud prvního stupně rozhodl o vině a trestu u dalších obviněných.

O odvolání obviněného podaném proti shora citovanému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 3. 2013, sp. zn. 9 To 65/2013, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné. Přitom rozhodl o podaných odvoláních některých dalších obviněných tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e) a f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl v rozsahu zrušení o vině a trestech, jakož i o náhradě škody.

Proti tomuto rozsudku Městského soudu v Praze podal obviněný P. B. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soudy nižších stupňů nesprávně použily pojem „organizovaná skupina“ ve svých rozhodnutích, ačkoli tento pojen není v zákoně definován a jeho obsah dovodila jen judikatura. Obviněný nesouhlasí ani se skutkovými zjištěními, k nimž dospěly oba nižší soudy, a má za to, že nejednal společně s ostatními spoluobviněnými po předchozí domluvě, koordinovaně a plánovitě. Závěrem svého dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze a aby mu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k podanému dovolání obviněného P. B. prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru námitky, které obviněný podřadil pod dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, mu neodpovídají. Pokud jde o otázku organizované skupiny, podle státní zástupkyně z provedených důkazů jednoznačně vyplynulo, že obviněný měl v této skupině hlavní postavení a že ostatní spolupachatelé jednali po předchozí domluvě koordinovaně s ním, aby společně uskutečnili svůj zločinný záměr. Státní zástupkyně tedy považuje posouzení jednání obviněných jako členů organizované skupiny za správné. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, neboť je zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný P. B. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Tento dovolací důvod může být dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněného, jimiž zpochybnil správnost rozhodných skutkových zjištění a vyjádřil nesouhlas s hodnocením některých provedených důkazů.

V návaznosti na uvedený výklad dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se pak Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněného, jimiž zpochybnil naplnění znaku spočívajícího ve spáchání činu členem organizované skupiny, který použil soud prvního stupně ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku a s nímž se ztotožnil v napadeném rozhodnutí i odvolací soud. Obviněný založil své přesvědčení o nesprávnosti tohoto právního posouzení v podstatě jen na tvrzení, že zákon nijak nevymezuje pojem „organizovaná skupina“, takže o něj nelze opřít závěr o vině obviněného, jak to učinily soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud nepovažuje uvedenou námitku za opodstatněnou, přičemž k výtkám obviněného zdůrazňuje následující skutečnosti.

Spáchání trestného činu pachatelem, který je členem organizované skupiny, je nejen obecnou přitěžující okolností podle § 42 písm. o) tr. zákoníku, ale u některých trestných činů i okolností, jež podmiňuje použití vyšší trestní sazby. Pojem „organizovaná skupina“ sice skutečně není v zákoně blíže definován, jak tvrdí obviněný P. B. ve svém dovolání, takže jeho bližší vymezení je věcí soudní praxe a judikatury. V této souvislosti však lze odkázat na dosavadní ustálenou a nadále použitelnou judikaturu, od níž nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se ani v nyní posuzované věci (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 53/1976-II. Sb. rozh. tr.). Podle ní se organizovanou skupinou rozumí sdružení více osob, v kterém je provedeno určité rozdělení úloh mezi jednotlivé členy a jehož činnost se v důsledku toho projevuje určitou plánovitostí a koordinovaností, což usnadňuje spáchání činu a zvyšuje pravděpodobnost dosažení sledovaného cíle, a tím se zvyšuje i škodlivost spáchaného trestného činu a jeho závažnost. Organizovaná skupina nemusí mít trvalejší charakter, protože v rámci ní lze spáchat i jen ojedinělý či jednorázový trestný čin. Přitom se nevyžaduje nějaké výslovné přijetí za člena organizované skupiny ani formalizované přistoupení člena k takové skupině. Postačí, že se pachatel fakticky a neformálně (třeba i konkludentně) včlenil do skupiny a aktivně se podílel na její činnosti. Soudní praxe dále vyžaduje, aby šlo za popsaných okolností o sdružení nejméně tří trestně odpovědných osob (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 45/1986 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného pak zcela odpovídá všem těmto podmínkám.

Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových okolností vyjádřených v popisu skutku (viz bod II. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně), obviněný P. B. společně s obviněnými J. L. a P. S. dne 13. 8. 2011 v 11.49 hod. v P. při jízdě na eskalátoru z vestibulu stanice metra na nástupiště metra linky „C“ po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh obstoupili poškozeného K. Z., a to tak, že obviněný P. S. stál vedle poškozeného a rozptyloval jeho pozornost snahou o konverzaci a obvinění J. L. a P. B. stáli těsně za poškozeným, přičemž obviněný J. L. kryl svým tělem jednání obviněného P. B., který vytáhl poškozenému z pravé boční kapsy kalhot jeho černou koženou peněženku v hodnotě 300 Kč s osobními doklady, s platební kartou MasterCard vydanou Komerční bankou a platební kartou VISA vydanou Českou spořitelnou, obě na jméno poškozeného, dále s 19 ks stravenek Gastropas po 70 Kč a s finanční hotovostí ve výši 2 500 Kč, čímž způsobili poškozenému K. Z. celkovou škodu ve výši nejméně 4 130 Kč. Z popisu dalšího skutku (viz bod V. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) je patrné, že obviněný P. B. společně s obviněnými J. L., P. S. a L. N. dne 22. 8. 2011 v 19.20 hod. v P., W. ul., při jízdě po eskalátoru z nástupiště stanice metra „C“ do spodní haly železniční stanice P. – H. n. po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh obstoupili poškozeného K. S., nar. ..., a to tak, že obvinění J. L. a L. N., která předstírala zdravotní indispozici, stáli těsně před poškozeným a bránili mu ve výstupu, zatímco obviněný P. S. fyzickým kontaktem rozptyloval pozornost poškozeného a kryl jednání obviněného P. B., který se natlačil na poškozeného, přičemž mu vzal z pravé zadní kapsy kalhot hnědou koženou peněženku v hodnotě 150 Kč s osobními doklady a s peněžní hotovostí ve výši 750 Kč. Konečně v rámci posledního ze spáchaných skutků (viz bod VII. ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně) obviněný P. B. s obviněnými J. L. a J. L. dne 26. 9. 2011 ve 13.07 hod. v P. na nástupišti ve stanici metra „C“ při nastupování do soupravy metra ve směru jízdy do L. po předchozí vzájemné domluvě a rozdělení úloh přistoupili k V. P. tak, že obviněný J. L. předešel jmenovanou a zahradil cestu ostatním nastupujícím, zatímco obviněný J. L. za zády jmenované kryl jednání obviněného P. B., který sahal rukou do kabelky, jež měla V. P. při sobě, a z této jí odcizil světle hnědou koženou peněženku poškozené L. K. v hodnotě 1 000 Kč s osobními doklady, s platební kartou Maestro České spořitelny vydanou na jméno L. K.a s finanční hotovostí ve výši 5 000 Kč.

Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že výše uvedený popis skutkových okolností odůvodňuje naplnění všech zákonných znaků zločinu krádeže podle § 205 odst. 1 písm. d), odst. 2, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 1 tr. zákoníku. To se týká i znaku spočívajícího ve spáchání trestného činu krádeže obviněným P. B. jako členem organizované skupiny ve smyslu § 205 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, protože všichni obvinění jednali jako nejméně tři trestně odpovědné osoby, postupovali při tom po vzájemné dohodě koordinovaně a s rozdělením úkolů, což jim jednoznačně umožnilo úspěšně spáchat posuzované trestné činy a zároveň eliminovalo možnost poškozených případně předejít svému okradení nebo mu účinně zabránit. Námitku obviněného, v níž vytkl nesprávné posouzení zmíněného znaku, proto Nejvyšší soud považuje za nedůvodnou.

Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný P. B. podal své dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však jeho dovolání se částečně opírá o námitky, které mu odpovídají, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky opodstatněnými, odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, takže nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout o dovolání obviněného P. B.v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 16. 4. 2014

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru