Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 294/2020Usnesení NS ze dne 29.04.2020

HeslaPorušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku
Účinná lítost
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.294.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 227 tr. zákoníku

§ 33 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 294/2020-153

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2020 o dovolání, které podal obviněný M. D., nar. XY v XY, trvale bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 55 To 205/2019, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 7 T 6/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného M. D. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 3. 2019, sp. zn. 7 T 6/2019, byl obviněný M. D. uznán vinným přečinem porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku, kterého se dopustil tím, že v XY, okr. Semily, ani jinde v 15denní lhůtě, která uplynula dne 25. 8. 2017, neučinil prohlášení o majetku obchodní společnosti V., IČ XY, se sídlem XY, jejímž je jediným společníkem a jednatelem, přičemž výzvu správce daně – Celního úřadu pro Liberecký kraj převzal dne 10. 8. 2017 „na základě doručenky a dále datovými schránkami“ a jako jednatel této obchodní společnosti nepodal ani do 11. 9. 2018 prohlášení o majetku a tímto se vyhýbal zákonné povinnosti učinit prohlášení o majetku dlužníka, za kterého je jako jediný oprávněn jednat, „ke škodě Celního úřadu pro Liberecký kraj“.

2. Za tento přečin byl obviněný odsouzen podle § 227 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců.

3. Proti citovanému rozsudku Okresního soudu v Liberci podal obviněný odvolání zaměřené proti všem jeho výrokům. O tomto odvolání rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. 55 To 205/2019, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání obviněného

4. Obviněný M. D. podal prostřednictvím svého obhájce proti zmíněnému usnesení odvolacího soudu dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a jímž ho napadl v celém rozsahu.

5. Obviněný je přesvědčen, že učinil prohlášení o majetku dodatečně, ovšem teprve z rozsudku soudu prvního stupně a následného vysvětlení pochopil, že měl doplnit prohlášení o pohledávky obchodní společnosti V., za jinými subjekty. Jak dále obviněný zdůraznil, částečně splnil svou povinnost před tím, než rozhodl soud prvního stupně, a zcela před tím, než rozhodl odvolací soud. Navíc podle obviněného nedošlo a nemohlo dojít k žádnému ohrožení zájmu chráněného zákonem. Další námitky obviněného se týkaly usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 770/2018, na které odkazoval odvolací soud. Obviněný po citaci části tohoto usnesení uvedl, že v projednávaném případě sice nedošlo k dodatečnému prohlášení bezprostředně po výzvě, nicméně jeho prodlení bylo způsobeno jednak nemožností uvolnit se z práce a jednak sjednáním termínu s celním úřadem. Obviněný odkázal rovněž na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1330/2005 (uveřejněné pod č. 23/2006 Sb. rozh. tr.), týkající se trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, který platil do 31. 12. 2009 (dále ve zkratce „tr. zák.“), z něhož citoval pasáž ohledně povinnosti soudu zjistit existenci majetku použitelného k uspokojení věřitele, bez které nelze uznat obviněného vinným tímto trestným činem.

6. Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Liberci, a aby věc přikázal soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání

7. Nejvyšší státní zástupce se vyjádřil k dovolání obviněného M. D. prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru z poněkud neuspořádaných námitek obviněného není zcela jasné, co vlastně vytýká soudům nižších stupňů. Jestliže se obviněný domáhá použití ustanovení § 33 tr. zákoníku a zániku své trestní odpovědnosti účinnou lítostí, pak takový postup je podle státního zástupce vyloučen, a to s ohledem na závěry vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 5 Tdo 770/2018. Obviněný totiž začal plnit svou povinnost až pod tlakem probíhajícího trestního stíhání, a nejednal tak dobrovolně.

8. Pokud jde o odkaz obviněného na rozhodnutí týkající se trestného činu poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., státní zástupce k tomu upozornil, že ustanovení § 227 tr. zákoníku je koncipováno obecněji, než bylo ustanovení § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák. Přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je spáchán již samotným nesplněním nebo nikoli řádným splněním povinnosti pachatele učinit prohlášení o majetku a trestní postih zde není podmíněn zmařením uspokojení pohledávky pachatelova věřitele ani žádným jiným škodlivým nebo podobným následkem. Jak dále státní zástupce zdůraznil, v projednávaném případě se nemůže obviněný domáhat postupu podle § 223 odst. 2 tr. řádu z důvodů podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu, jestliže podmínky zde obsažené neshledaly splněnými již soudy nižších stupňů, neboť nejde o jiné hmotně právní posouzení a námitka obviněného neodpovídá ani žádnému jinému dovolacímu důvodu. Jde o fakultativní rozhodnutí, které soud není povinen učinit, a to ani v případě, kdyby byly splněny podmínky podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu.

9. Závěrem svého vyjádření proto státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněné.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky

k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

11. Pokud jde o dovolací důvod, obviněný M. D. opřel své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

12. K uplatněnému dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že dovolání, které se o něj opírá, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Citovaný dovolací důvod se vztahuje na případy, když skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad pro závěr o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

13. S poukazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu proto nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu. Nejvyšší soud v řízení o dovolání zásadně vychází ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v předchozím průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku o vině v rozhodnutích soudů nižších stupňů, přičemž tento skutkový stav se posuzuje jen z toho hlediska, zda je právní posouzení skutku v souladu se všemi zákonnými znaky obsaženými v příslušné skutkové podstatě trestného činu. Východiskem pro zjištění, zda byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jsou jen skutková zjištění stabilizovaná v pravomocně ukončeném řízení a vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popřípadě i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem trestního práva hmotného, ale i jiných právních odvětví.

b) K přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku

podle § 227 tr. zákoníku

14. V návaznosti na výše uvedené závěry k výkladu a použití dovolacího důvodu obsaženého v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se Nejvyšší soud zabýval námitkami obviněného M. D., jimiž vytkl neexistenci škodlivého následku a poukázal zejména na splnění své povinnosti před rozhodnutím odvolacího soudu, čímž mělo patrně dojít k naplnění předpokladů pro zánik jeho trestní odpovědnosti účinnou lítostí podle § 33 tr. zákoníku nebo pro zastavení trestního stíhání.

15. K tomu je třeba připomenout, že skutková podstata přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku sankcionuje nesplnění nebo nikoli řádné splnění zákonem uložené povinnosti určitých osob, která směřuje k tomu, aby soudy nebo jiné orgány veřejné moci mohly zjistit majetkové poměry takových osob nebo subjektů, za něž jednají. Objektem trestného činu je zde tedy zájem na řádné činnosti orgánů veřejné moci z toho hlediska, aby náležitě zjistily existenci majetku a jeho případný rozsah pro účely soudního či jiného obdobného řízení (např. daňového). Tím jsou nepřímo chráněny majetkové a jiné zájmy, jichž se týká příslušné soudní nebo obdobné řízení. Povinnost učinit prohlášení o majetku musí být stanovena zákonem a trestní postih přichází v úvahu, jen když nebyla splněna vůbec nebo řádně v řízení před soudem nebo před jiným orgánem veřejné moci (viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2279).

16. Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 5 Tdo 677/2018, uveřejněného pod č. 52/2018 Sb. rozh. tr., na které obviněný odkázal ve svém dovolání, platí, že přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je formálním deliktem, který lze spáchat i tím, že pachatel po doručení výzvy k učinění prohlášení o majetku neuvede příslušnému orgánu veřejné moci žádné údaje o daném majetku, aniž by se vyžadovala opakovaná výzva či další aktivita příslušného orgánu (viz rozhodnutí pod č. 7/2017 Sb. rozh. tr.). Pokud pachatel přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku v průběhu trestního řízení konaného pro tento přečin, o jehož zahájení ví, splní dodatečně svou povinnost a učiní prohlášení o majetku, nejedná dobrovolně ve smyslu § 33 tr. zákoníku (viz rozhodnutí pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), a proto nezaniká jeho trestní odpovědnost za uvedený přečin z důvodu účinné lítosti. Takové pachatelovo chování v průběhu trestního řízení však lze zohlednit při úvaze o použití principu oportunity ve smyslu § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu (viz stanovisko pod č. 26/2013-V. Sb. rozh. tr.), tedy státní zástupce nemusí z tohoto důvodu zahájit trestní stíhání a může odložit věc v rámci prověřování podle § 159a odst. 4 tr. řádu a ve zkráceném přípravném řízení podle § 179c odst. 2 písm. i) tr. řádu, případně je oprávněn zastavit zahájené trestní stíhání podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu. Trestní stíhání může zastavit ze stejného důvodu i samosoudce okresního soudu podle § 314c odst. 1 písm. b) tr. řádu, v rámci hlavního líčení pak podle § 223 odst. 2 tr. řádu, resp. mimo hlavní líčení podle § 231 odst. 1 tr. řádu, a učinit tak je oprávněn případně i odvolací soud podle § 257 odst. 1 písm. c) tr. řádu.

17. Jak vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, z nichž vycházely oba soudy nižších stupňů v nyní posuzované trestní věci, obviněný M. D. převzal dne 10. 8. 2017 výzvu správce daně – Celního úřadu pro Liberecký kraj k prohlášení o majetku obchodní společnosti V., kterou byl obviněný vyzván, aby ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení této výzvy podal prohlášení o majetku. Z provedeného dokazování pak vyplynulo, že obviněný se dostavil až dne 25. 6. 2018 k podání vysvětlení ohledně oznámení Celního úřadu pro Liberecký kraj o skutečnostech nasvědčujících tomu, že byl spáchán přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku. Podle protokolu o ústním jednání ze dne 17. 1. 2019 se obviněný dostavil k Celnímu úřadu pro Liberecký kraj a učinil ústně do protokolu prohlášení o majetku, které bylo vyvoláno z iniciativy obviněného, a to na základě výzvy ze dne 23. 6. 2017, č. j. 20780-3/2017-560000-42. Ve zprávě o učiněném prohlášení o majetku ze dne 4. 2. 2019 pak Celní úřad pro Liberecký kraj sdělil, že se obviněný v termínu do 31. 1. 2019 zavázal doplnit prohlášení o majetku o chybějící údaje, ke dni 4. 2. 2019 to však neučinil. Tyto chybějící údaje pak obviněný doplnil až v odvolání ze dne 29. 4. 2019.

18. Z výše uvedených obecných závěrů, z popisu skutku a z provedeného dokazování tedy jednoznačně vyplynulo, že obviněný se dozvěděl o své povinnosti učinit prohlášení o majetku již dne 10. 8. 2017, avšak k prohlášení došlo (byť neúplně) až v průběhu ústního jednání dne 17. 1. 2019, tedy po více než jednom roce od okamžiku, kdy se dozvěděl o této své povinnosti a kdy ji měl splnit. Jak vyplývá z již výše zmíněného usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod č. 52/2018-I. Sb. rozh. tr., přečin porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku je formálním deliktem. Nevyžaduje se tedy žádná opakovaná výzva či další aktivita ze strany příslušného orgánu (celního úřadu), u něhož má být prohlášení učiněno, proto všechny znaky spáchaného přečinu byly naplněny již v okamžiku, kdy obviněný v 15denní lhůtě po doručení výzvy celního úřadu, která uplynula dne 25. 8. 2017, neučinil toto prohlášení o majetku, aniž mu v tom cokoli bránilo. Neobstojí tak námitky obviněného, že částečně splnil svou povinnost učinit prohlášení o majetku před tím, než rozhodl soud prvního stupně, a zcela před tím, než rozhodl odvolací soud. Stejně tak je zcela bez významu poukaz obviněného na rozhodnutí uveřejněné pod č. 23/2006 Sb. rozh. tr., které se týkalo jedné z alternativ trestného činu poškozování věřitele, a to podle § 256 odst. 1 písm. d) tr. zák., jehož spáchání bylo podmíněno zmařením, byť jen částečným, uspokojení pohledávky pachatelova věřitele, takže pachatel jako dlužník musel mít nějaký majetek použitelný k uspokojení pohledávky svého věřitele. Jak ovšem už shora Nejvyšší soud zdůraznil, skutková podstata přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku má ve srovnání se zmíněnou dřívější úpravou mnohem širší dosah, protože nyní jde o trestný čin tzv. abstraktně ohrožovací, u něhož se nevyžaduje žádný materiální výsledek, škodlivý následek či účinek, takže je dokonán již okamžikem, kdy pachatel ve stanovené lhůtě nesplní nebo nikoli řádně splní svou zákonnou povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku. Není tedy nutné, aby došlo ke zmaření uspokojení pohledávky věřitele dlužníka ani k jakékoli jiné škodě na cizím majetku.

c) K zániku trestní odpovědnosti účinnou lítostí

a k fakultativnímu zastavení trestního stíhání

19. Rovněž námitku obviněného M. D., byť nikoli zcela jasně a výslovně vyjádřenou, týkající se naplnění podmínek účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku, nepovažuje Nejvyšší soud za důvodnou. Jak již bylo výše uvedeno, a vyplývá to i z rozhodnutí uveřejněného pod č. 52/2018-II. Sb. rozh. tr., pokud pachatel přečinu porušení povinnosti učinit pravdivé prohlášení o majetku podle § 227 tr. zákoníku v průběhu trestního řízení konaného pro tento přečin, o jehož zahájení ví, splní dodatečně svou povinnost a učiní prohlášení o majetku, nejedná dobrovolně ve smyslu § 33 tr. zákoníku (viz též rozhodnutí pod č. 35/2001 Sb. rozh. tr.), a proto nezaniká jeho trestní odpovědnost za uvedený přečin v důsledku účinné lítosti. Trestní odpovědnost obviněného tedy nemohla zaniknout účinnou lítostí, neboť sice splnil svou zákonnou povinnost učinit pravdivé prohlášení o majetku (dne 17. 1. 2019 s doplněním dne 29. 4. 2019), ale až po zahájení trestního řízení, o němž se dozvěděl dne 25. 6. 2018, a nejednal tudíž dobrovolně. Na věci nemůže nic změnit ani nepochopení ze strany obviněného, co po něm požadoval celní úřad, tedy že měl doplnit údaje týkající se pohledávek obchodní společnosti V., za jinými subjekty. Prohlášením o majetku učiněným do protokolu dne 17. 1. 2019 proto nemohlo dojít ani zčásti k zániku jeho trestní odpovědnosti a i kdyby v úvahu přicházelo použití principu oportunity, takto může postupovat pouze státní zástupce, případně soudy prvního a druhého stupně. Vzhledem k tomu, že postup podle § 172 odst. 2 písm. c) tr. řádu je pouze fakultativní, soud či státní zástupce ho nejsou povinni uplatnit, a to ani v případě, pokud by byly splněny podmínky zde stanovené. Jak správně poznamenal i státní zástupce ve vyjádření k dovolání, jestliže takto soudy nižších stupňů nepostupovaly, nelze se toho domáhat v rámci žádného dovolacího důvodu.

20. Přestože tedy námitky obviněného týkající se naplnění podmínek účinné lítosti podle § 33 tr. zákoníku zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, považuje je Nejvyšší soud za neopodstatněné.

V. Závěrečné shrnutí

21. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obviněný M. D. podal proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci dovolání, které sice částečně vycházelo z námitek, jež odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tyto námitky však nebyly shledány opodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž by bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle § 265r odst. 7 tr. řádu.

22. Podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání obviněného M. D. v neveřejném zasedání, proto tak učinil.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 29. 4. 2020

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru