Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 218/2005Usnesení NS ze dne 01.03.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.218.2005.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 218/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. března 2005 o dovolání, které podal obviněný Z. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14 To 274/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 172/2002, takto:

Z podnětu dovolání obviněného Z. Š. s e podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušuje rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14 To 274/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu sepřikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný Z. Š. byl rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 7 T 172/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 20. 9. 2004, sp. zn. 14 To 274/2004, uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem I. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že v období od 22. 7. 1999 do 3. 8. 1999 v K. okres P., jako soukromý podnikatel a jednatel společnosti M.-Š. a s., s. r. o., P. - B. O. od A. K., odebral na faktury vystavené dne 22. 7. 1999, ze dne 3. 8. 1999 jatečná zvířata v celkové hodnotě 562 149,- Kč, když uhradil pouze částku 40 000,- Kč, zbytek ani po urgencích nezaplatil a způsobil tak A. K. se sídlem K. škodu ve výši 522 149,- Kč s vědomím toho, že tyto vůbec nezaplatí či nezaplatí ve lhůtě splatnosti.

Dále byl obviněný Z. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, tedy tím, že jako soukromý podnikatel a jednatel společnosti M. – Š. a s., s. r. o., P. – B., O, v období od 21. 3. 2000 do 8. 11. 2000 na okrese P. a v návaznosti na to od 13. 12. 2000 do 27. 4. 2001 na okrese P., pod stejnou firmou, případně i na základě plné moci, v níže uvedených případech vylákal na faktury odběry jatečných zvířat s vědomím toho, že tyto vůbec nezaplatí či nezaplatí ve lhůtě splatnosti, konkrétně:

1. dne 21. 3. 2000 odebral na fakturu v Z. d. V. Š., okres P., jatečná zvířata v celkové hodnotě 72 337,70 Kč, fakturu ze dne 22. 3. 2000 ani po urgencích neuhradil a způsobil tak škodu Z. d. V., Ž., ve výši nejméně 72 337,70 Kč,

2. v období od 18. 4. 2000 do 25. 4. 2000 v K. n. L., okres P., odebral na faktury jatečná zvířata v celkové hodnotě 159 987,90 Kč, tyto ani po urgencích neuhradil a způsobil tak Z. d. K., K. n. L., M., okres P., škodu ve výši 159 987,90 Kč,

3. dne 14. 6. 2000 odebral na fakturu v Č. Ř., okres P., od společnosti A., s. r. o., Č. Ř., jatečná zvířata v celkové hodnotě 84 074,- Kč, z této faktury uhradil pouze 35 000,- Kč, zbývající část ani po urgencích neuhradil a způsobil tak společnosti A., s. r. o., Č. Ř., okres P., škodu ve výši 49 074,- Kč.

4. v období od 20. 9. do 8. 11. 2000 v P., okres P., odebral na faktury v A. P., jatečná zvířata v celkové hodnotě 512 155,40 Kč, když z této uhradil 274 000,- Kč a zbývající částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak A. P., okres P., škodu ve výši 238 155,40 Kč,

5. dne 10. 10. 2000 v obci M., okres P., odebral na dodací list od fyzické osoby P. H., trvale bytem M., okres P., jatečná zvířata v hodně 48 080,- Kč, částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak škodu P. H. ve výši 48 080,- Kč.

6. ve dnech 13. 12. 2000 a 19. 12. 2000 v obci V., okres P., vylákal na faktury od Z. d. V., se sídlem v D. V. u P., odběr jatečných zvířat v celkové hodnotě 398 991,60 Kč, uhradil pouze 162 000,- zbývající částku ani po urgencích dosud neuhradil a způsobil tak Z. d. V. se sídlem v D. V. u P. škodu ve výši 236 991,60 Kč,

7. dne 6. 1. 2001 vylákal na fakturu č. 220011 od společnosti S. S., okres P., jatečná zvířata v celkové hodnotě 163 515,- Kč, částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak společnosti S. S., škodu ve výši nejméně 163 515,- Kč,

8. v období od 26. 3. 2001 do 27. 4. 2001 vylákal od společnosti V. k., s. r. o., P., H., na faktury odběry jatečných zvířat v celkové hodnotě 477 217,10 Kč, tuto částku ani po urgencích neuhradil a způsobil tak společnosti V. k., s. r. o., škodu ve výši nejméně 477 217,10 Kč,

celkem tak způsobil škodu ve výši nejméně 1 445 358,70 Kč.

Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. popsaný ve výše zmíněném bodě I. ve výroku o vině napadeného rozhodnutí a za sbíhající se trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jímž byl pravomocně uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 14. 11. 2000, sp. zn. 2 T 166/2000, byl obviněnému Z. Š. uložen podle § 250 odst. 3 tr. zák. za použití § 35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 roky, k jehož výkonu byl podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle § 35 odst. 2 věta druhá tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z citovaného rozsudku Okresního soudu v Příbrami, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Za trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) popsaný pod bodem II. ve výroku o vině napadeného rozhodnutí byl potom obviněnému Z. Š. uložen trest odnětí svobody v trvání 30 měsíců, k jehož výkonu byl taktéž podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto i o nárocích poškozených na náhradu škody.

Opis rozsudku odvolacího soudu byl obviněnému doručen dne 4. 11. 2004, jeho obhájci dne 2. 11. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 21. 10. 2004.

Dne 19. 11. 2004 napadl obviněný Z. Š. prostřednictvím svého obhájce rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které opřel především o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle obviněného je právní kvalifikace skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními učiněnými soudem prvního stupně, s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Závěr odvolacího soudu o tom, podle něhož se obviněný vždy vlastním jménem zavazoval subjektům, s nimž obchodoval, k platebním závazkům, není podle názoru obviněného podpořen žádným konkrétním důkazem, což platí i o dalším závěru tohoto soudu, podle kterého nešlo na straně obviněného o prodlení nebo nehrazení jeho závazků z různých příčin, ale o jednání očividně podvodné. Soud podle mínění obviněného zcela pominul, že se nejednalo o závazky samotného obviněného, ale o závazky společnosti M. - Š. a s., s. r. o. Skutečný finanční stav společnosti ani jiné rozhodující okolnosti obviněný nezamlčoval, protože se na ně nikdo ze zástupců poškozených výslovně nedotazoval. Obviněný považuje rovněž některé závěry soudů za nepodložené spekulace, které se neopírají o jednoznačné důkazy, když nebylo ani prokázáno, že by došlo k obohacení obviněného.

Obviněný Z. Š. podle svého vyjádření v dovolání po převodu obchodního podílu na svědka J. K. přestal být ve vedoucím postavení a nemohl tak nést odpovědnost za to, co se událo, takže poškození uplatnili své nároky proti němu evidentně nesprávně, protože dlužníkem byla a je obchodní společnost.

Návrh na výslech svědka S. byl, jak uvádí v rámci dalších námitek obviněný, podán z důvodu jeho pochybení při prostudování spisu na závěr vyšetřování, když s takovou námitkou se žádný ze soudů dříve činných ve věci nevypořádal. Obviněný rovněž považuje za nedůstojnou argumentaci soudů týkající se svědka J. K.

Pokud jde o jeho vědomost o dluzích společnosti, má obviněný Z. Š. za to, že zmíněná skutečnost neprokazuje podvodný úmysl, přičemž poškození měli možnost se při neuhrazení faktury v termínu obrátit na obchodní soud, avšak tak neučinili, protože postup, který zvolili, je pro ně daleko snazší. Závěr o vině nelze podle mínění obviněného odůvodnit ani tím, že mu odběratelé masa platili, neboť tyto platby byly učiněny ve prospěch společnosti, když o způsobu a rozsahu placení rozhodoval jednatel.

Za zásadní nedostatek a vadu řízení považuje obviněný Z. Š. skutečnost, že odvolací soud při rozhodování o druhu a výši trestu přihlédl k trestním stíháním obviněného u jiných soudů, která byla pravomocně zastavena nebo nebyla dosud pravomocně ukončena. Podle mínění obviněného rovněž nebylo dosud rozhodnuto o jeho odůvodněné stížnosti podané do protokolu při veřejném zasedání odvolacího soudu proti usnesení o vznesené námitce podjatosti, když v této souvislosti obviněný poukazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Obviněný dále dodává, že odvolací soud podle jeho názoru zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. b) tr. řádu, tedy pro nejasnost nebo neúplnost skutkových zjištění, a za zcela shodného nedostatečně zjištěného stavu věci bez nezbytného doplnění dokazování (s výjimkou výslechu obviněného) rozhodl znovu o vině a trestu.

Obviněný Z. Š. závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře a aby tomuto soudu podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout nebo aby sám podle § 265m odst. 1 tr. řádu rozhodl ve věci rozsudkem v naznačeném směru.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného Z. Š. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího zastupitelství. Podle jeho mínění podal obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm b) a g) tr. řádu. K prvnímu z nich státní zástupce uvádí, že je naplněn, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž se musí jednat o orgán, který je nejen z řízení vyloučen, ale který také ve věci samé rozhodl, tudíž nepostačuje, byl-li za podjatého označen státní zástupce. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je potom podle státního zástupce naplněn, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, což vyjadřuje, že dovolání je v dané souvislosti určeno k nápravě právních vad, které spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska procesních předpisů. S poukazem na zmíněný důvod tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu a prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů. Výhrady obviněného Z. Š., které směřují proti úplnosti zjištění skutkového stavu, případně proti procesnímu postupu soudů obou stupňů, zvláště pak postupu soudu odvolacího, tak nelze subsumovat pod uplatněný důvod ani pod žádný z jiných dovolacích důvodů.

Jiné hmotně právní posouzení spadající pod rámec dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu zahrnuje dále podle názoru státního zástupce i otázky ukládání trestu, avšak v této souvislosti považuje za nutné brát na zřetel také vztah k dalším zákonným důvodům dovolání a celkovou systematiku ustanovení § 265b tr. řádu. Státní zástupce tak má za to, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu lze uplatnit jen prostřednictvím speciálního zákonného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy pokud je namítáno uložení nepřípustného druhu trestu nebo trestu uloženého mimo zákonnou trestní sazbu. Obviněný přitom podle státního zástupce napadl výrok o trestu ve vztahu k druhu a výměře trestu, avšak na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu neodkázal a jeho podmínky ani nejsou naplněny, tudíž ani v tomto rozsahu není naplněn žádný z dovolacích důvodů.

Z hlediska uplatněného důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu považuje státní zástupce dovolání za právně relevantní pouze v části, v níž obviněný Z. Š. vytýkal odvolacímu soudu, že nepřihlédl ke skutečnosti, že se nejednalo o závazky samotného obviněného, ale o závazky společnosti, a dále že obviněný po převodu svého obchodního podílu ve společnosti na svědka J. K. přestal zastávat vedoucí postavení a nemohl nést odpovědnost za to, co se událo. Podle názoru státního zástupce sice obviněný do završení posledního dílčího útoku podle notářského zápisu, nikoli podle zápisu v obchodním rejstříku, přestal vykonávat funkci jednatele společnosti M. - Š. a s., s. r. o., avšak svědek J. K. ho zmocnil zastupováním společnosti, a to v rozsahu všech úkonů, které byl obviněný do té doby oprávněn činit jako jednatel. Státní zástupce v této souvislosti rovněž odkazuje na skutkovou větu výroku o vině a na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také uvádí některé skutečnosti týkající se charakteru zápisu v obchodním rejstříku a jeho následků, zejména pokud jde o důvěru třetích osob ve skutečnost zapsanou v obchodním rejstříku. Státní zástupce má dále za to, že v případě společnosti s ručením omezeným je statutárním orgánem jeden nebo více jednatelů, přičemž trestně právní důsledky určitého jednání snáší přímo fyzická osoba, která svým jednáním, byť v rámci zastupování právnické osoby, naplnila všechny znaky skutkové podstaty některého trestného činu. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství tak závěrem dovozuje, že právní posouzení skutku je správné a odpovídající zákonu, takže navrhuje podané dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný Z. Š. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný opírá jeho existenci především o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dále zmiňuje i dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, který je naplněn, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v T., a to v rozsahu odpovídajícím těm námitkám, které jsou relevantní pro uplatněný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného Z. Š. je částečně důvodné.

V rámci svých námitek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný Z. Š. především uplatnil názor, podle něhož některé závěry soudů dříve činných ve věci nejsou podloženy žádnými konkrétními důkazy, resp. podle mínění obviněného jde o čiré spekulace, dále shledává pochybení při postupu týkajícím se výslechu svědků a rovněž také v postupu odvolacího soudu po zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně a následném vydání napadeného rozsudku. Existenci dovolacího důvodu a předpoklady pro jiné právní posouzení svého jednání tedy obviněný dovozuje v naznačeném rozsahu nikoli z argumentace odůvodňující odlišnou právní kvalifikaci skutku obsaženého ve výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, ale z jiných skutečností, než jaké soudy obou stupňů vzaly v úvahu a z odlišného hodnocení důkazů, než jaké tyto soudy provedly, resp. z tvrzení o jejich nesprávném procesním postupu.

K tomu ovšem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z ustanovení § 265b odst. 1 tr. řádu, důvodem dovolání nemůže být samo o sobě nesprávné skutkové zjištění či nesprávné hodnocení důkazů, neboť takový důvod zde zahrnut není. Dovolání není dalším odvoláním, ale je mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě jen některých výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, které naplňují jednotlivé taxativně stanovené dovolací důvody. Proto dovolání není možné podat ze stejných důvodů a ve stejném rozsahu jako odvolání a dovoláním se nelze úspěšně domáhat jak revize skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, tak ani přezkoumávání správnosti a úplnosti jimi provedeného dokazování, resp. procesního postupu. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry je oprávněn doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud, který za tím účelem může provádět, resp. opakovat dokazování (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. řádu). Dovolací soud není obecnou třetí instancí, v níž by mohl přezkoumávat jakékoli rozhodnutí soudu druhého stupně a z hlediska všech tvrzených vad. Přezkoumávat správnost skutkových zjištění, a to ani v souvislosti s právním posouzením skutku či jiným hmotně právním posouzením, nemůže dovolací soud už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy. Na rozdíl od soudu prvního stupně a odvolacího soudu totiž dovolací soud nemá možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání tyto důkazy sám provádět či opakovat, jak je zřejmé z omezeného rozsahu dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. řádu. Bez opětovného provedení důkazů pak nelze dospět k jejich odlišnému hodnocení.

Formulace dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který uplatnil obviněný Z. Š., přitom znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. tr. řádu. Jestliže tedy obviněný Z. Š. namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor opíral o odlišnou verzi skutkového stavu a dovozoval ho z toho, jak soudy obou stupňů hodnotily provedené důkazy, resp. z jejich procesního postupu, pak jim nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle § 265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. řádu].

Proto při posuzování oprávněnosti tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. V trestní věci obviněného Z. Š. to pak znamená, že pro dovolací soud je rozhodující skutkové zjištění, podle něhož se obviněný dopustil skutků tak, jak je uvedeno v rozsudku odvolacího soudu. Zmíněné dovolací námitky obviněného, které se týkají správnosti těchto skutkových zjištění a zpochybňují hodnocení provedených důkazů, jsou proto mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle citovaného ustanovení a Nejvyšší soud k nim nemohl nijak přihlížet.

Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky obviněného Z. Š., v jejímž rámci tvrdí, že posuzované závazky nebyly jeho závazky, ale jednalo se o závazky obchodní společnosti M. - Š. a s., s. r. o., když navíc převedl svůj obchodní podíl v této společnosti na svědka J. K., takže již nemohl nést odpovědnost za to, co se událo.

K tomu Nejvyšší soud uvádí, že posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák. nebrání, pokud pachatel jedná v zastoupení právnické osoby, a to ať již jako její statutární orgán, např. jednatel, nebo jako smluvní zástupce. Podstatné je, zda pachatel naplní svým jednáním všechny znaky příslušné skutkové podstaty, tzn. musí především někoho uvést v omyl, využít něčího omylu nebo zamlčet mu podstatné skutečnosti, dále musí sebe nebo jiného obohatit a způsobit škodu na cizím majetku, když tyto znaky musí být pokryty zaviněním pachatele. Zmíněné znaky totiž může naplnit i osoba jednající v zastoupení jiné osoby (lhostejno zda fyzické či právnické), neboť trestní zákon nic takového nevylučuje, ale stanoví znaky trestného činu podvodu obecně, takže jejich existence může být shledána v zásadě při jakékoli činnosti.

Pokud proto obviněný Z. Š. jednal tím způsobem, že uzavřel v zastoupení obchodní společnosti M. - Š. a s., s. r. o., s dalšími subjekty smluvní vztahy, na jejichž základě zmíněná společnost odebrala zboží a měla uhradit faktury, a přitom věděl, že vystavené faktury uhrazeny nebudou, zamlčel ke škodě jiného podstatné skutečnosti, tedy naplnil právě výše uvedené znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 tr. zák.

Na tomto závěru nic nemění ani skutečnost, že v průběhu posuzovaného jednání obviněný Z. Š. převedl svůj obchodní podíl na svědka J. K., neboť tato změna nebyla bezprostředně poté zapsána do obchodního rejstříku a ani nebyla okamžitě sdělena poškozeným, kteří tak jednali v důvěře ve správnost údajů v obchodním rejstříku (srov. § 27 odst. 2 obch. zák.). Navíc v tomto období obviněný zastupoval společnost M. - Š. a s., s. r. o., na základě zmocnění od nového jednatele. Rovněž je nutné podotknout, že i kdyby obviněný nebyl oprávněn k zastupování uvedené společnosti, bez dalšího by to spáchání trestného činu podvodu nevylučovalo, protože k němu může dojít i při toliko fiktivním zastupování jiného subjektu. Rozhodující totiž je, že obviněný jednal s dalšími subjekty, kterým zamlčel podstatné skutečnosti spočívající zejména v tom, že jejich faktury nebudou uhrazeny (resp. zcela uhrazeny), na základě čehož tyto subjekty za neznalosti skutečného stavu věci (úmyslně způsobené obviněným) vstoupily se společností M. - Š. a s., s. r. o., do smluvního vztahu, v kterém jim byla dodávkou zboží a neuhrazením faktur za něj způsobena škoda.

V rozsahu zmíněné námitky obviněného je proto jeho dovolání zjevně neopodstatněné.

K odlišnému závěru však Nejvyšší soud dospěl při posouzení námitky obviněného Z. Š., podle níž nebylo prokázáno jeho obohacení. Jak totiž vyplývá z výše popsané skutkové věty výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, obviněný zjevně jednal vůči poškozeným podvodně a způsobil jim tak škodu konkretizovanou v rozsudku. Z právní věty téhož výroku potom vyplývá, že podle odvolacího soudu obviněný v případě jednání popsaného pod body I. i II. ke škodě cizího majetku sebe obohatil. Součástí skutkového zjištění však není žádná okolnost, která by se dala jako obohacení obviněného posoudit. Ze zmíněných zjištění totiž vyplývá, že odebrané zboží (jatečná zvířata) užila, popřípadě dále zpracovala společnost M. - Š. a s., s. r. o., avšak již není zřejmé, že by např. zisk z dalšího prodeje dosáhl sám obviněný, aby tak sebe obohatil. K obohacení tudíž mohlo dojít i na straně obchodní společnosti; v takovém případě by však právní posouzení bylo učiněno vadně. V tomto rozsahu je proto dovolání obviněného důvodné.

V rámci dalších námitek směřujících proti výroku o vině rozsudku odvolacího soudu má obviněný Z. Š. za to, že i když věděl o dluzích společnosti, neprokazuje to jeho podvodný úmysl. Při posuzování úmyslu obviněného však podle názoru Nejvyššího soudu nelze vycházet toliko z vědomosti obviněného o těchto dluzích, ale je třeba přihlížet k souhrnnému zjištění odvolacího soudu obsaženému v odůvodnění jeho rozsudku, podle něhož „obviněný jednal očividně podvodně, neboť vždy tvrdil něco, co nebylo pravdivé, neinformoval své partnery při probíhajících jednáních o podstatných skutečnostech, zamlčoval skutečný finanční stav společnosti, případně i další okolnosti, které na to měly rozhodující vliv, věděl, že svým závazkům nedostojí a fakticky ani nemínil své závazky hradit, přičemž ve své činnosti pokračoval“ (č. l. 477 trestního spisu). Takové jednání lze bezpochyby hodnotit jako učiněné v nepřímém úmyslu ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák., neboť obviněný věděl o možném porušení zájmu na ochraně cizího majetku, které může způsobit dodavatelům zboží, a pro případ, že se tak stane, s tím musel být srozuměn. Ve vztahu k této námitce obviněného je tudíž jeho dovolání zjevně neopodstatněné.

V podstatě irelevantní je námitka obviněného Z. Š., podle níž se měli poškození obrátit na příslušný obchodní soud, ale údajně tak neučinili proto, že postup, který zvolili, je pro ně daleko snazší. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že spácháním trestného činu v obecném smyslu mohou vzniknout dva vztahy, jichž se účastní pachatel, a to jednak vztah trestněprávní, který ho váže se státem a jehož podstatou je – zjednodušeně řečeno – spravedlivé stíhání pachatele a jeho potrestání, a dále případně vztah občanskoprávní, jehož podstatou může být náhrada škody způsobené trestným činem. Každý z nich má přitom svoje podmínky vzniku a existence, tudíž nelze tvrdit, že pokud by bylo pro poškozeného dostatečné k náhradě jeho škody iniciovat řízení civilní, nemá již iniciovat řízení trestní. Navíc zmíněná námitka nemůže svojí podstatou naplnit uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, proto je v tomto rozsahu dovolání obviněného podáno z důvodu jiného, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.

Obviněný Z. Š. rovněž napadl výrok o trestu, protože podle jeho názoru odvolací soud při rozhodování o druhu a výměře trestu přihlédl ke skutečnostem, k nimž přihlédnout neměl. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že pokud se jedná o dovolací řízení, ve vztahu k výroku o trestu lze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu uplatňovat toliko nesprávnosti v hmotně právním posouzení, což v dané souvislosti může znamenat nesprávnost např. při ukládání úhrnného trestu podle § 35 odst. 1 tr. zák., souhrnného trestu podle § 35 odst. 2 tr. zák., dalšího trestu podle § 36 tr. zák., společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a tr. zák. apod. K tomu však v posuzované věci nedošlo a obviněný ani takové pochybení nevytýká. Námitka přiměřenosti uloženého trestu potom z výše uvedených důvodů není způsobilá naplnit citovaný dovolací důvod, neboť případná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu jsou dovolacím důvodem jen za podmínek obsažených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tj. byl-li uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou trestním zákonem za trestný čin, jehož spácháním byl obviněný uznán vinným. Protože o žádnou z uvedených alternativ u obviněného Z. Š. nejde a ten se ve svém dovolání ani takového dovolacího důvodu nedomáhá, nenaplňují jeho výhrady stran uloženého trestu žádný z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 tr. řádu, neboť jím nemůže být ani nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 31 až § 34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).

Poslední námitkou obviněného Z. Š. je tvrzení, podle něhož dosud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti podané proti usnesení státního zástupce o jeho důvodné námitce podjatosti, když v závorce obviněný poukazuje na ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu. Z této části dovolání není zřejmé, zda obviněný spatřuje pochybení v postupu orgánů činných v trestním řízení v tom smyslu, že doposud nebylo rozhodnuto o jeho stížnosti [s odkazem na dříve uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu], nebo zda ve smyslu § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu tvrdí, že v jeho věci rozhodl vyloučený orgán.

Ohledně první varianty Nejvyšší soud odkazuje na výše uvedený výklad dovozující nemožnost uplatnit v dovolání námitky procesního charakteru, pokud jimi má být naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. I kdyby tedy nebylo doposud rozhodnuto o stížnosti obviněného, jak ve svém dovolání tvrdí, nenaplňovalo by to dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení ani žádným jiným dovolacím důvodem.

Pro případ druhé varianty potom Nejvyšší soud uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu je dán, pokud ve věci rozhodl vyloučený orgán. To znamená, že by vyloučený orgán musel rozhodnout meritorně. Pokud ovšem obviněný spatřuje okolnosti zakládající podjatost a vyloučení z rozhodování u státního zástupce, nemohou být tyto námitky dovolacím důvodem podle citovaného ustanovení. Rozhodnutí napadené dovoláním totiž učinil soud, a proto také jen případná podjatost tohoto soudu, resp. soudu prvního stupně může naplnit zmíněný dovolací důvod. Takže i v tomto případě podal obviněný Z. Š. dovolání z jiného důvodu, než jaký je uveden v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud tak má vzhledem ke všem výše popsaným závěrům za to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit právní závěr, zda se obviněný Z. Š. jednáním popsaným pod body I. a II. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu dopustil dvou trestných činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Z napadeného rozhodnutí totiž není beze všech pochybností zřejmé, že lze v jednání obviněného dovodit všechny znaky jeho skutkové podstaty, konkrétně znak obohacení obviněného či jiné osoby. Ostatní námitky obviněného přitom byly posouzeny buď jako nenaplňující žádný ze zákonem stanovených dovolacích důvodů, anebo jako zjevně neopodstatněné.

Po zjištění, že dovolání obviněného Z. Š. je v uvedeném směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněného Z. Š. směřující proti celému výroku o vině a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především opětovně posoudí, zda a na straně kterého subjektu došlo v souvislosti s předmětným jednáním obviněného k obohacení, opětovně posoudí vinu obviněného a vysloví tomu odpovídající právní větu v rámci výroku o vině.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného Z. Š. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 1. března 2005

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru