Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 203/2020Usnesení NS ze dne 26.02.2020

HeslaPorušení povinnosti při správě cizího majetku
Porušení povinnosti při správě cizího majetku úmyslné
Předběžné otázky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.203.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 220 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 9 odst. 1 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 203/2020-3136

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 2. 2020 o dovolání, které podal obviněný P. R., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Praha-Pankrác, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 338/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 71/2017, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného P. R. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 4. 4. 2018, sp. zn. 2 T 71/2017, byl obviněný P. R. uznán vinným pod bodem 1) zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), pod bodem 2) zločinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku. Za to mu byl podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 4,5 (čtyř a půl) roku, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl dále uložen „trest zákazu činnosti ve výkonném orgánu právnické osoby“ na dobu 5 let. Soud prvního stupně podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal poškozenou T. (nyní vystupující pod názvem T.), IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „T.“ nebo „T.“), na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Na základě podaných odvolání obviněným P. R. a poškozené T. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 7 To 338/2018, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) a f), odst. 2 tr. řádu rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve výroku o vině pod bodem 2) (ohledně skutku kvalifikovaného jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku), v celém výroku o trestu a ve výroku o náhradě škody. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud pod bodem I. znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně (ohledně skutku kvalifikovaného jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku) odsoudil obviněného P. R. podle § 220 odst. 3 tr. zákoníku k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu právnických osob na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil odvolací soud obviněnému nahradit poškozené T. škodu ve výši 51 816 000 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 30. 5. 2017 do zaplacení. Pod bodem II. pak Městský soud v Praze stejným rozsudkem podle § 226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného P. R. obžaloby pro skutek v rozsudku soudu prvního stupně původně uvedeným pod bodem 2) a právně kvalifikovaným jako zločin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3, odst. 4 tr. zákoníku.

3. Zločinu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku se obviněný P. R. podle rozsudku soudu prvního stupně dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v době od 14. 3. 2013 do 13. 12. 2013 v úmyslu nevýhodným způsobem vyvést nemovitý majetek z vlastnictví T., tři měsíce poté, co dne 14. 3. 2013 proběhla řádná členská schůze T., na níž byl spolu s B. F., J. M., L. P. a J. Š. zvolen členem výboru - výkonného orgánu T. na čtyřleté funkční období, svolal na den 19. 6. 2013 mimořádnou členskou schůzi T. s cílem odstranit z funkce zbývající uvedené čtyři členy výboru. Tuto informaci na pozvánce na mimořádnou členskou schůzi neuvedl. Na tuto mimořádnou členskou schůzi T. pozval nejméně devět osob, které vydával za nové, řádně zvolené členy T., ačkoli v rozporu se stanovami jimi nebyly, neboť jejich členství neschválil výbor T. Tyto osoby nechal hlasovat a jejich převahu v hlasování nechal vydávat za odvolání členů výboru a přijetí nových členů výboru včetně jeho jako předsedy. Následně svolal na den 5. 9. 2013 další mimořádnou členskou schůzi za účelem vyloučit dosavadní dlouholeté členy T. Na této schůzi nechal shora uvedené a i další osoby vydávající se za nové členy T. schválit navýšení členských příspěvků na částku 15 000 Kč s tím, že kdo tuto částku do 30. 9. 2013 neuhradí, přestane být členem T., přestože v uvedeném roce již uhradil dosavadní členský příspěvek v řádném termínu do 31. 5. 2013. Poté na den 21. 11. 2013 obviněný svolal další mimořádnou členskou schůzi, na níž nechal 23 osob, které nebyly řádně přijatými členy T., ačkoli je všechny za členy vydával, schválit prodej nemovitého majetku T.. Vzápětí dne 10. 12. 2013 uzavřel kupní smlouvu se společností SPORT INVESTMENTS, s. r. o., IČ 02005646, smlouvu o převodu vlastnického práva k nemovitostem v majetku T. v hodnotě 57 616 000 Kč za kupní cenu 5 800 000 Kč za nápadně nevýhodných smluvních podmínek. Dne 13. 12. 2013 podal návrh na vklad vlastnického práva k pozemkům v katastrálním území XY, specifikovaných ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, čímž porušil článek II. bod 2. písm. c) a článek IX. bod 4. platných Stanov T., jež mu ukládaly chránit, udržovat a hospodárně využívat majetek T. a určovaly, že rozhodovat o pozbývání práva k majetku T. vyšší hodnoty příslušelo pouze členské schůzi T., čímž bez vědomí a souhlasu členů T., na základě zmanipulované členské schůze ze dne 21. 11. 2013 a podepsáním kupní smlouvy dne 10. 12. 2013 zmenšil hodnotu opatrovaného majetku T. Tímto jednáním obviněný poškozené T. způsobil škodu ve výši 51 816 000 Kč.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný P. R. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, a z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, protože podle něj bylo proti němu vedeno nepřípustné trestní stíhání.

5. Ke skutkovým vyjádřením dovolatel odkázal na svá předchozí podání v rámci před soudy prvního i druhého stupně, svá vyjádření považoval za konzistentní a neměnná od samého počátku trestního stíhání.

6. Obviněný byl přesvědčen, že důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu je dán proto, že proti jeho osobě bylo vedeno trestní řízení ve věci, která je svou povahou ryze civilněprávní povahy. Dovolatel měl za to, že trestní řízení zasahuje nejen do jeho práv, ale rovněž do ústavně zaručeného práva spolkové autonomie zakotvené v čl. 20 Listiny základních práv a svobod (usnesení č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění ústavního zákona č. 162/1998 Sb., dále ve zkratce jen „Listina“), v němž je garantováno, že orgány státní správy mohou do činnosti spolku zasahovat jen v mezích stanovených Listinou a zákony, což bylo v jeho věci porušeno. Obviněný upozornil také na zásadu zákonnosti a zásadu subsidiarity trestní represe upravených v § 12 tr. zákoníku.

7. Orgány činné v trestním řízení nebyly podle dovolatele oprávněny se věcí zabývat a zasahovat do ústavně zaručeného práva na spolkovou autonomii. Tento závěr podle jeho názoru podporují také rozhodnutí v civilním řízení. Soud prvního stupně tak pochybil, pokud nevyčkal pravomocných rozhodnutí v civilních řízeních vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 335/2013 a sp. zn. 9 C 331/2013, která jsou s tímto trestním řízením spjata. Upozornil na to, že odvolací soud v tomto trestním řízení rozhodoval za situace, kdy jiný senát Městského soudu v Praze v civilní věci v odvolacím řízení rozsudky v citovaných civilních řízení zrušil. Soud druhého stupně rozhodující v trestním řízení měl uvedená kasační rozhodnutí v civilních věcech k dispozici, avšak nezaujal k nim kromě strohého vyjádření na str. 7 odůvodnění napadeného rozsudku žádné stanovisko, resp. vyjádřil názor, že tato rozhodnutí nemohou zvrátit dosavadní skutková zjištění. Odvolací soud se tak vyslovil i přesto, že intervenující státní zástupce ve veřejném zasedání konaném o odvolání obviněného v této věci dal výslovně v úvahu rozhodnutí o zrušení rozsudku soudu prvního stupně.

8. Dovolatel dále upozornil na to, že soudy v civilních sporech odmítly žaloby některých členů tělovýchovné jednoty právě s ohledem na ústavně zaručené právo spolkové autonomie. Bagatelizace trestních orgánů, že za neúspěchem žalobců stojí formální důvody, nemůže obstát, neboť by došlo ke zpochybnění právní jistoty ve spolcích (zmeškání lhůty, které má za následek prekluzi práva). Byla-li žaloba na neplatnost členské schůze ze dne 19. 6. 2013 zamítnuta, pak je podle obviněného a contrario nepochybné, že tato členská schůze proběhla platně, stejně tak veškeré další, které na tuto členskou schůzi navazovaly. Podle obviněného byly orgány činné v trestním řízení vázány pravomocnými rozhodnutími soudů v civilních věcech o předběžné otázce ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, odvolací soud tak pochybil, pokud na členskou schůzi ze dne 19. 6. 2013 pohlížel jako na neplatnou v rozporu se závěry civilních soudů, chybně rozlišoval tzv. „staré členy“ od členů nových – „falešných“. Obviněný uzavřel, že nejpozději od 14. 6. 2018 bylo zřejmé, že na členské schůze uskutečněné po 19. 6. 2013 T. bylo nutno pohlížet jako na schůze platné, jeho předsednictví T. nebylo zpochybněno nikdy. Bylo-li zasedání členské schůze platné, byly i přijaté závěry na této schůzi pro obviněného jako předsedu závazné, a proto byl povinen je plnit, tedy rovněž uzavřít i kupní smlouvu. Dovolatel z toho dovodil, že nemohl naplnit objektivní stránku trestného činu, jímž byl uznán vinným, protože pouze vykonával rozhodnutí přijatá řádné zvoleným výborem na platné členské schůzi.

9. Stejně tak měl obviněný za to, že nelze dovodit závěr o jeho úmyslném zavinění. Obviněný zopakoval, že se necítí být vinen, není mu zřejmé, čeho se dopustil a nikdy neměl v úmyslu poškozené T. způsobit škodu.

10. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu pak obviněný odkázal na svá předchozí vyjádření, zejména pak na text odůvodnění odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odvolacímu soudu vytkl nedostatečné projednání jeho odvolání a dále nerespektování pravomocného civilního rozsudku, jak rozvedl v předcházející pasáži dovolání. Byl přesvědčen, že napadená rozhodnutí „hrubým způsobem narušují otázku právní jistoty“, a to také obecně do budoucna v jakýchkoliv rozhodnutích mající majetkové dopady.

11. Proto dovolatel P. R. navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak napadený rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, a přikázal soudu prvního stupně, aby věc znovu projednal a rozhodl. Požádal rovněž o odklad výkonu napadeného rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 265h odst. 3 tr. řádu.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nejprve shrnul dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného, k nimž se vyjádřil následovně.

13. Státní zástupce byl přesvědčen, že dovolací námitky obviněného směřují výlučně proti správnosti skutkových zjištění soudů nižších stupňů, které zjištěný skutek také správně právně posoudily jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, jehož veškeré znaky byly naplněny. Státní zástupce připomněl, že námitky skutkového rázu nelze pod obviněným uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit.

14. Státní zástupce měl za to, že stejný závěr bylo nutno učinit i o námitce spočívající v nesprávném posouzení předběžné otázky podle § 9 odst. 1 tr. řádu, neboť i ta svým obsahem míří do skutkových zjištění. Obviněný nenamítal nesprávnou aplikaci hmotného (civilního) práva při řešení prejudiciální otázky v daném trestním řízení, nýbrž namítal pochybení soudů obou stupňů, jež mělo spočívat v nezohlednění faktu vydání oněch dvou civilních rozhodnutí, čili namítal neúplnost, potažmo nesprávnost skutkových zjištění. Státní zástupce upozornil na nález Ústavního soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, podle nějž „ani pravomocné rozhodnutí soudu, vydané v občanskoprávním řízení, nejde-li o rozhodnutí o otázce, týkající se osobního stavu, není pro orgány činné v trestním řízení závazné co do posouzení viny obviněného“. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že odvolací soud se s civilními rozhodnutími, a to s jejich obsahem i právní relevancí pro projednávanou trestní věc, poměrně podrobně a věcně správně vypořádal zejména na str. 7 odůvodnění svého rozsudku. Dovodil, že z odůvodnění napadeného rozsudku lze vysledovat, z jakých (jiných) konkrétních skutkových zjištění opírajících se o konkrétní ve věci provedené důkazy tento soud vycházel, když ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu sám hodnotil skutečnosti významné z hlediska otázky viny obviněného. Proto i v tomto směru považoval státní zástupce rozhodnutí odvolacího soudu za věcně zcela správné a požadavkům zákona plně odpovídající.

15. K odkazu dovolatele na vlastní předchozí vyjádření státní zástupce poznamenal, že takováto argumentace je z hlediska principů dovolacího řízení zcela irelevantní. Upozornil, že Nejvyšší soud se může v dovolání zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou v obsahu dovolání uplatněny konkrétně, přímo v textu dovolání v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu. Z těchto důvodů dovolatel podle státního zástupce nemohl svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, a to ani v závěrečných řečech v řízení před soudem prvního či druhého stupně (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2012, sp. zn. 8 Tdo 587/2012).

16. Rovněž námitky vztahující se k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu považoval státní zástupce za uplatněné mimo rámec tohoto dovolacího důvodu. Státní zástupce připomněl obsah tohoto dovolacího důvodu a musel konstatovat, že svými námitkami obviněný nepoukazuje na žádný z taxativních důvodů nepřípustnosti svého trestního stíhání podle § 11 odst. 1 tr. řádu, jak vyžaduje tento dovolací důvod. Státní zástupce upozornil na to, že jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. řádu), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).

17. Proto vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl, jako dovolání podané z jiného důvodu, a to v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu, přičemž vyjádřil souhlas s konáním neveřejného zasedání také v případě jiného než navrhovaného rozhodnutí [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu].

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva nevyužil.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označenému dovolacímu důvodu.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu svým obsahem odpovídaly.

21. Obecně lze uvést, že podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv bylo podle zákona nepřípustné. Na tomto místě je nutno připomenout, že tento dovolací důvod se týká jen takové nepřípustnosti trestního stíhání, která je založena na důvodech uvedených v § 11 a § 11a tr. řádu, neboť výlučně v těchto ustanoveních trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť by se týkaly průběhu trestního stíhání (jako např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením § 160 odst. 1 tr. řádu), nezakládají důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu, jak správně upozornil i státní zástupce ve svém vyjádření k dovolání (srov. rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr., dále srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314a. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3162).

22. Dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající uvedeným dovolacím důvodům

23. Ve spojitosti se shora uvedenými obecnými východisky je třeba uvést, že valná většina dovolatelových námitek vůbec neodpovídá uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům. Snad jen námitku chybné aplikace principu subsidiarity trestní represe, neboť podle obviněného šlo o typickou civilní kauzu, kde aplikace trestních předpisů neměla mít místo, by bylo možno podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

24. Nejvyšší soud nejprve připomíná (opět ve shodě s vyjádřením státního zástupce), že odkaz dovolatele v dovolání na obsah řádného opravného prostředku či jiných podání, jak to obviněný učinil v bodě III. svého dovolání, je nepřípustný, neboť Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu. Dovolatel nemůže svou námitku opírat jen o odkaz na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení, jak vyplývá i z rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.

25. V další pasáži dovolání pod bodem IV. až VI. obviněný rozváděl svoji argumentaci, proč se domnívá, že jeho trestní stíhání bylo nepřípustné, a proto byl podle něho naplněn dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu. Jak již bylo shora v obecných východiscích uvedeno, nepřípustnost trestního stíhání lze dovozovat toliko z naplnění některé z alternativ uvedených v § 11 nebo § 11a tr. řádu. Nic z toho ovšem obviněný v této pasáži svého dovolání neuváděl, naopak údajnou nepřípustnost svého trestního stíhání zdůvodňoval soukromoprávní charakteristikou sporu mezi T. a jeho bývalými členy. Námitky zde uvedené tedy vůbec neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu.

26. Obviněný částečně na námitky uvedené pod zmíněnými body IV. až VI. svého dovolání odkazoval z útlé pasáže obsažené pod bodem VII., věnované dovolacímu důvodu v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ovšem ani tomuto dovolacímu uvedené námitky neodpovídají, neboť z valné části šlo o námitky ryze procesního charakteru, které s ohledem na hmotněprávní povahu dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu mu vůbec neodpovídají. Jde o ty námitky, jimiž obviněný zpochybňoval správnost skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů a předkládal svou verzi skutkového děje, resp. předkládal své vlastní hodnocení civilních rozsudků ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 335/2013 a sp. zn. 9 C 331/2013. To současně souvisí i s jeho námitkou nesprávné aplikace ustanovení § 9 odst. 1 tr. řádu o posuzování tzv. předběžných otázek a povinnosti soudů v trestním řízení vyvodit patřičné (tj. příznivé pro obviněného) závěry z civilních rozhodnutí. Také posledně uvedená námitka je ryze procesního charakteru, neboť obviněný vlastně jen zpochybňoval řádnou aplikaci procesního pravidla obsaženého v uvedeném ustanovení, které nadto ještě zcela chybně vyložil. V daném případě totiž posouzení rozhodných otázek správnosti postupu obviněného v souladu se stanovami a právními předpisy týkajícími se fungování občanských sdružení, jak ještě bude níže uvedeno, se zcela nepochybně týkalo rozhodování otázek viny, obviněného, v čemž orgány činné v trestním řízení rozhodně nejsou limitovány rozhodnutími soudů či jiných státních orgánů a musejí si takové otázky posoudit samy, byť by třeba již byly vyřešeny civilními soudy (což navíc ani není tento případ, jak též nesprávně situaci obviněný interpretoval). Rozhodnutím civilního soudu by byl orgány činný v trestním řízení vázán jedině podle § 9 odst. 2 tr. řádu, tj. pokud by šlo o tzv. statusovou otázku, neboli otázku osobního stavu (to ovšem obviněný nenamítal). Obviněný navíc na základě rozhodnutí v uvedených civilních sporech zpochybňoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, přičemž zcela pominul jimi provedené dokazování a z nich řádně vyvozené skutkové závěry. Tyto námitky tak nemohly naplnit uplatněný dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a ani žádný jiný dovolací důvod. Pokud by nebylo námitky chybné aplikace zásady subsidiarity trestní represe, bylo by proto namístě dovolání obviněného odmítnout podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

27. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Je třeba připomenout, že provádění dokazování je doménou především soudu prvního stupně jako soudu nalézacího, a to s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny, které mají vzájemnou spojitost. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu – zejm. samotnou vyslýchanou osobou), jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

29. Nejvyšší soud, který na uvedené námitky obviněného ohledně skutkového stavu nahlížel ve světle judikatury Ústavního soudu, nezjistil ani porušení základních práv obviněného (k údajnému porušení práva obviněného sdružovat se viz dále), tedy práva obviněného na obhajobu a na spravedlivý proces, což ostatně obviněný ani nenamítal a v dovolání ani nežádal přezkum tzv. extrémního rozporu mezi důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu jakkoliv doplňovat argumentaci obviněného a ji domýšlet, dovolací soud se může zabývat jen těmi námitkami, které jsou v dovolání uplatněny. Přesto je možno konstatovat, že ani Nejvyšší soud žádné porušení práva na obhajobu a na spravedlivý proces a zcela zjevné pochybení soudů nižších stupňů při utváření závěrů o skutkovém ději nezjistil. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, který nadto obviněný ani nenamítal, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, aby na jeho základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně.

30. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Naopak skutkové závěry soudů nižších stupňů logicky vychází z provedeného dokazování, jsou popsány ve skutkové větě výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a následně podrobně rozvedeny v jeho odůvodnění (viz zejména bod 77. na str. 30-36). S těmito závěry souhlasil i odvolací soud, který je zopakoval (srov. odůvodnění jeho rozsudku na str. 7-10) a sám potom vyhodnotil dokazování ve stejném duchu na str. 11 odůvodnění svého rozsudku.

31. Ve zkratce lze připomenout skutková zjištění soudů nižších stupňů založená na důkazech vyplývajících z provedených důkazních prostředků. Obviněný P. R. byl na řádné členské schůzi konané dne 14. 3. 2013 zvolen předsedou výboru T. na čtyřleté období. Na den 19. 6. 2013 byla svolána mimořádná členská schůze, na které měl obviněný ostatním členům původně vysvětlit pochybnosti ohledně provedené výměny oken a jejího financování, předložit k tomu potřebné doklady apod., neboť ostatní členové T. (včetně členů výboru) nebyly o tom dosud řádně informováni a bylo podezření, že obviněný již v tomto případně záměrně porušoval povinnosti při správě majetku T., dílo záměrně nadhodnotil, aby odčerpal značnou finanční částku ve prospěch obchodní společnosti ovládané osobami jemu blízkými. Na tuto mimořádnou členskou schůzi se však dostavily osoby, které obviněný vydával za nové členy T., ačkoliv jejich členství dosavadní výbor neprojednával a neschvaloval, což bylo v rozporu s čl. III. bod 1. odst. 1 Stanov, na což dostatečně rázně a jednoznačně nedokázali překvapení ostatní členové T. reagovat. Za pomoci nových členů, ač to nemělo být předmětem oné mimořádné členské schůze, byl odvolán dosavadní výbor a do výboru byly zvoleny nové osoby z řad nových členů, které byly k obviněnému loajální. Dále probíhaly další členské schůze, jejichž cílem bylo (v podstatě nepřátelsky) ovládnout T. obviněným za pomoci jemu spřízněných osob a oslabení pozice či úplné vyloučení členů dosavadních. Na následující schůzi dne 5. 9. 2013 bylo především projednáno a odsouhlaseno zvýšení členských poplatků se sankcí za jejich nezaplacení, ač dosavadní členové měli na dané období poplatky již zaplacené, a to na takovou výši, aby si úhradu mohli dovolit v zásadě jen „noví“ movití členové a obviněný s uplatněním uvedené sankce mohl vyloučit původní členy T., kteří buď nemohli, anebo nechtěli takovou částku investovat. Na členské schůzi konané dne 21. 11. 2013 byl již za výlučné pomoci nových členů (z toho 16 přítomných a 7 zastoupených na základě plné moci) odsouhlasen návrh obviněného, který byl jediným původním členem T., prodat nemovitosti, na nichž se nacházel areál T., investorovi Sport Investments, s. r. o., za částku 5 800 000 Kč. Konání této členské schůze považovaly soudy nižších stupňů za zmanipulované předchozími kroky obviněného. K uzavření kupní smlouvy pak došlo dne 10. 12. 2013, přičemž do katastru nemovitostí byla tato skutečnost zapsána s právními účinky ke dni 13. 12. 2013. Podle znaleckého posudku z oboru ekonomika, ceny a odhady nemovitostí, zpracovaného znalkyní Renatou Kněžkovou, obvyklá cena prodaných nemovitostí ke dni 26. 4. 2012 i ke dni 10. 12. 2013 činila nejméně 57 616 000 Kč. Prodejem nemovitostí původně ve vlastnictví T. tak obviněný způsobil tělovýchovné jednotě škodu ve výši 51 816 000 Kč. Tímto postupem obviněný porušil čl. II. bod 2. písm. c) a článek IX. bod 4. Stanov T., jež mu ukládaly chránit, udržovat a hospodárně využívat majetek T., a určovaly, že o převodech práva hospodaření s majetkem i o jeho nabývání a pozbývání, stejně tak o všech dalších dispozicích s majetkem T. vyšší hodnoty rozhoduje členská schůze, v ostatních případech rozhoduje výbor. Soudy nižších stupňů z takto zjištěného skutkového stavu na základě řádně provedeného dokazování dovodily, že výše popsanými kroky (dosazení nových členů, odvolání původního výboru, ovládnutí T. a vyloučení dosavadních členů za pomoci razantního zvýšení ročních příspěvků, a to navíc pro rok, pro který již měli původní členové příspěvky zaplacené) si obviněný od počátku cíleně připravoval pozici, aby mohlo dojít k prodeji nemovitostí T. a aby tak mohl (za přispění dalších osob) vyvést nemovitý majetek z vlastnictví T. za symbolickou protihodnotu neodpovídající reálné ceně, čímž poškozené způsobil nejen škodu převyšující padesát miliónů Kč, ale také reálně ohrozil smysl existence T. a její činnosti, jelikož ji zbavil nezbytného majetku pro provozování vlastní činnosti (sportovního areálu). Na takto zjištěný skutek pak soudy nižších stupňů také správně aplikovaly zákonná ustanovení trestního zákoníku a jednání obviněného posoudily jako zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku ve smyslu § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku, protože obviněný porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek a způsobil jinému škodu velkého rozsahu. Ostatně obviněný proti této právní kvalifikaci ani námitky v dovolání nevznášel, brojil pouze, jak bylo shora uvedeno, proti předestřeným skutkovým zjištěním, když svůj postup považoval za řádný a odpovídající právnímu řádu, příp. i stanovám T.

32. Pokud jde o dovolatelovu námitku chybného posouzení předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. řádu, pak Nejvyšší soud na tomto místě znovu připomíná, že orgány činné v trestním řízení (vyjma řešení otázek osobního stavu podle § 9 odst. 2 tr. řádu) nejsou vázány žádným rozhodnutím soudu či jiného státního orgánu, jde-li o takovou předběžnou otázku, který se vztahuje k posouzení viny obviněného, tu si musí orgány činné v trestním řízení vyhodnotit samy. Tento princip jednoznačně vyplývá z textu § 9 odst. 1 tr. řádu, obviněný ve svém dovolání zcela záměrně pomíjel jeho rozhodnou pasáž na konci § 9 odst. 1 tr. řádu, čímž zcela popřel smysl uvedené zákonné úpravy. O výkladu tohoto ustanovení ani v praxi a ani v nauce není vcelku pochyb, otázky viny, byť by šlo o předběžné otázky z jiných právních odvětví, si musí orgány činné v trestním řízení vždy posoudit samy (výjimkou je řešení otázek osobního stavu podle § 9 odst. 2 tr. řádu, otázky vynětí z pravomoci orgánů činných v trestním řízení podle § 10 odst. 2 tr. řádu, souladnosti zákona s ústavním pořádkem, což přísluší Ústavnímu soudu, a předběžných otázek v působnosti Soudního dvora podle § 9a tr. řádu, o žádnou z uvedených výjimek tu ovšem nešlo) – srov. například Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 170 a násl.; Draštík, A., Fenyk, J., a kol. Trestní řád. Komentář. I. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 83 a násl. Tento princip vychází ze základního pravidla iura novit curia a má ústavněprávní základ v čl. 40 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Listiny, podle nichž rozhoduje o vině a trestu jen soud v trestním řízení (proto soud v trestním řízení může dospět i ke zcela jiným závěrům k dané předběžné otázce týkající se viny oproti rozhodnutí soudu v civilní věci) – viz například nález Ústavního soud ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 2042/08, uveřejněný ve svazku 55 pod č. 247/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu. Přesto soud rozhodující v trestním řízení nemůže rozhodnutí o předběžné otázce civilními soudy v občanském soudním řízení zcela ignorovat s odkazem na § 9 odst. 1 tr. řádu, protože si otázku týkající se viny musí posoudit sám, je zapotřební se s argumentací civilních soudů vypořádat a případnou odchylku od jiného pravomocného rozhodnutí v civilní věci k téže otázce náležitě odůvodnit (viz k tomu zejména rozhodnutí č. 17/2005, č. 17/2009, č. 42/2012 a č. 5/2020-III. Sb. rozh. tr.). Obviněný se ovšem v dovolání dopustil dezinterpretace nejen ustanovení § 9 odst. 1 tr. řádu, ale též rozhodnutí soudů nižších stupňů učiněných v této trestní věci, tak i rozhodnutí civilních soudů učiněných v občanskoprávním řízení. V daném případě je totiž zřejmé, že se soudy nižších stupňů zevrubně zabývaly otázkami, nakolik členské schůze a tvrzené přijetí nových členů proběhlo v souladu se stanovami T., resp. nakolik došlo k protiprávnímu a nepřátelskému převzetí uvedeného občanského sdružení a jeho ovládnutí obviněným a jemu spřízněnými osobami, zabývaly se podrobně i podstatou a důvody rozhodnutí soudů v občanskoprávním řízení (viz zejména body 64., 65. a 77. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a str. 6-7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud se civilními rozsudky skutečně zabýval a hodnotil je, s jeho závěry souhlasí i Nejvyšší soud. Rozhodnutí civilních soudů ve věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 335/2013 a 9 C 331/2013 nemohou ani podle přesvědčení dovolacího soudu zvrátit rozhodnutí o vině obviněného a zbavit jej trestní odpovědnosti, neboť obviněný se dopustil skutku, kterým naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. K tomu je dále třeba zdůraznit, že trestní soudy se v posouzení rozhodných otázek, nakolik mimořádné členské schůze T. proběhly řádně a v souladu s vnitřními předpisy T. a nakolik došlo k ovládnutí T. obviněným a jemu spřízněnými osobami řádným či naopak protiprávním způsobem, se ve své podstatě nijak nelišily v hodnocení věci od soudů v civilním řízení, avšak logicky ji po právní stránce hodnotily ze svého úhlu pohledu, tj. zaměřily se na skutečnosti, které jsou rozhodné právě pro jejich vlastní řízení, a to z pohledu práva veřejného, resp. trestního, a naopak soudy řešící občanskoprávní jej řešily z pohledu práva soukromého. V řízení civilním hrály prim otázky v zásadě procesního charakteru (pasivní legitimace, včasnost uplatnění nároku, správnost postupu při uplatnění vlastních nároků apod.), které ovšem nemohou mít ty důsledky, jež žádal v dovolání obviněný. Skutečnost, že z důvodů svým způsobem procesních obviněný uspěje v civilní věci, nemůže být a ani není rozhodná pro posouzení otázky, zda se dopustil trestného činu či nikoli. Lhůty pro uplatnění určitého (civilního) nároku, ať již jsou propadné (prekluzivní) anebo promlčecí, nemohou mít tak dalekosáhlý význam, jak jej uváděl obviněný ve svém dovolání. Protiprávnost postupu obviněného při pořádání mimořádných členských schůzí a instalování nových členů T. nezaniká pouhým uplynutím některé z uvedených lhůt, a to ani té v § 15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, ve znění pozdějších předpisů. Pouhá nemožnost domáhat se nápravy v civilním soudním řízení totiž nečiní z jednání protiprávního, naplňujícího dokonce znaky trestného činu, jednání v souladu s právem, zákonné, a to jen proto, že poškozená osoba zmeškala procesní lhůty k podání opravného prostředku svého druhu. Podobně není pro orgány činné v trestním řízení rozhodující ani prohra ve sporu jen pro nezaplacení soudního poplatku, či zmeškání lhůty pro podání odvolání proti nějakému takovému procesnímu rozhodnutí, v důsledku něhož dojde k neúspěchu ve věci.

33. Obviněný (bez bližší argumentace) rovněž vznesl námitku údajné absence zavinění ke vzniku škody. Obviněný ovšem i při formulaci této námitky v zásadě vycházel z jiné skutkové verze svého jednání, která byla odlišná od té, k níž dospěly soudy nižších stupňů. I tato jeho námitka byla podle názoru Nejvyššího soudu bez důvodných pochybností vyvrácena důkazy vyplývajícími z provedených důkazních prostředků, na jejichž základě byl ustálen skutkový děj popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a blíže popsaný v jeho odůvodnění (viz též shora). Soudy nižších stupňů též spolehlivě dovodily zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku a ani Nejvyšší soud nemá důvod o tom pochybovat. Obviněný zjevně směřoval veškeré své kroky k tomu, aby vyvedl cenný lukrativní majetek, tedy rozsáhlé pozemky nedaleko centra XY, z občanského sdružení o relativně málo členech na spřízněné developerské subjekty zabývajícími se obchodováními s realitami, případně projekty na výstavbu bytových a obchodních domů, což byl zjevně konečný cíl celého snažení. Bylo zřejmé, že obviněný nechce vyvést nemovitosti za reálnou tržní cenu, naopak prodával je za cenu více než desetinásobně nižší. Tím zjevně poškodil T., zároveň tak přivodil stav, že T. pozbylo svůj majetek, na němž provozovalo svou zájmovou činnost, čímž obviněný ohrozil i samotnou podstatu a smysl fungování tohoto občanského sdružení. Jeho postup v celé řadě kroků přitom byl v rozporu se stanovami T., jak bylo konstatováno shora. Ani Nejvyšší soud proto nic proti závěrům soudů nižších stupňů k otázce zavinění nenamítá.

c) Námitky odpovídající dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

34. Jak už bylo naznačeno výše, za formálně správně uplatněnou námitku odpovídající dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu lze považovat pouze námitku obviněného nesprávné aplikace zásady subsidiarity trestní represe soudy nižších stupňů. Tuto námitku ovšem Nejvyšší soud z níže uvedených důvodů považuje za zjevně neopodstatněnou. Naopak soudy nižších stupňů zcela správně v daném případě vyvodily trestní odpovědnost obviněného za spáchaný trestný čin.

35. Nejprve Nejvyšší soud připomíná, že zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jež uplatňoval v řízení před soudy nižších stupňů, pokud se jimi tyto soudy zabývaly a náležitě se s nimi vypořádaly. Je pravdou, že zásadou subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku se soud prvního stupně nezabýval, nicméně uvedenou námitku obviněný uplatnil v odvolání a snažil se tak zvrátit rozhodnutí soudu prvního stupně, odvolací soud se jí zabýval (viz str. 13 odůvodnění jeho rozsudku) a vypořádal se s ní náležitým a dostatečným způsobem, a již jen proto je namístě dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Odvolací soud zcela správně dovodil, že společenskou škodlivost jednání obviněného umocňuje skutečnost, jaký negativní dopad mělo jeho jednání do poměrů T., neboť fakticky vedlo k ukončení aktivní činnosti této organizace, která přišla o vlastní sportovní areál a tedy i možnost faktického výkonu vlastní činnosti. Byl přesvědčen, že rozhodně nešlo o případ řešitelný toliko v rámci občanskoprávní odpovědnosti.

36. Dovolací soud k tomu upozorňuje na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr. Podle tohoto stanoviska (mimo jiné) zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Stanovisko dále výslovně uvádí, že společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost přitom nelze řešit v obecné poloze, ale je třeba ji zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, ze kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné.

37. V posuzované věci nelze přijmout názor dovolatele, že orgány činné v trestním řízení nebyly oprávněny se věcí zabývat. Naopak orgánům činným trestním řízení plyne povinnost objasnit a prověřit všechny skutečnosti nasvědčující, že byl spáchán trestný čin, a to z úřední povinnosti (srov. zásada oficiality viz § 2 odst. 4 tr. řádu) a dále je státní zástupce povinen stíhat všechny trestné činy (zásada legality viz § 2 odst. 3 tr. řádu). Pokud pachatel svým jednáním naplní znaky skutkové podstaty některého trestného činu, je zásadně nutno vyvodit jeho trestní odpovědnost a trestněprávní důsledky s ní spojené, jde-li o případy společensky škodlivé, v nichž nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu.

38. Nelze přitom konstatovat, že by případ obviněného P. R. byl svou povahou v porovnání s jinými věcmi téhož typu bagatelní. Obviněný svým jednáním porušil majetková práva poškozené T., v níž byl předsedou výboru. Z tohoto občanského sdružení svým systematickým a předem naplánovaným jednáním za součinnosti dalších osob vyvedl její nemovitý majetek a způsobil mu tak škodu ve výši 51 816 000 Kč, zároveň tak ohrozil její faktickou aktivní činnost, protože prodal její sportovní areál za značně nevýhodných podmínek, zejména za výrazně podhodnocenou cenu, jak bylo rozvedeno shora. Neexistují ani jiné mimořádné okolnosti případu, pro které by bylo třeba považovat daný případ za zvláštní a natolik málo závažný v porovnání s jinými případy téhož typu, že by se neměla uplatnit jeho trestní odpovědnost a důsledky s ní spojené. Naopak v daném případě závažnost činu umocňuje především výše škody, která více než desetinásobně převyšuje spodní hranici škody velkého rozsahu, tedy nejvyšší kategorii škody, s níž pracuje trestní zákoník. Závažnost jeho činu ovšem zvyšuje i fakt, že tak činil promyšleně, cílevědomě, dlouhodobě, se značnou rafinovaností a vzbuzením zdání, že jde o postup zcela legální, přitom celou dobu nešlo o nic jiného, než jak umožnit spřízněným developerům získat lacino lukrativní pozemky nedaleko centra XY, v oblasti s masivní výstavbou luxusních bytových a administrativních komplexů. Závažnost činu obviněného zvyšuje i fakt využití a součinnosti řady dalších osob, které ovšem doposud (z neznámých důvodů) nebyly pohnány k trestní odpovědnosti a které se na jednání obviněného při ovládnutí T. a následném vyvádění majetku z něj aktivně podílely. Nejvyšší soud tak má za to, že v dané věci šlo o případ značně společensky škodlivý, a bylo také zcela důvodné uplatnění trestněprávní odpovědnosti i trestněprávních důsledků s ní spojených.

39. Rovněž nelze dát obviněnému za pravdu, že by orgány činné v trestním řízení jakkoliv zasahovaly do jeho ústavně zaručeného práva sdružovat se ve smyslu čl. 20 Listiny. Není možno připustit názor obviněného, aby v případě, kdy obviněný naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku (tzv. nevěrné správy), snad nemělo být toto jednání stíháno, neboť se tak stalo v rámci spolkové činnosti. Výkon tohoto práva (sdružovat se) je v demokratické společnosti svobodný, avšak je nutno dodržovat určité zákonné limity, a v případě, že dojde ke vzniku trestní odpovědnosti, jsou orgány činné v trestním řízení povinny takovéto jednání stíhat (a to i v rámci spolkové činnosti).

V. Závěrečné shrnutí

40. Lze tak konstatovat, že valná většina námitek obviněného P. R. vůbec neodpovídala uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům. Ty námitky obviněného, které bylo možno označit za námitky nesprávného právního posouzení skutku ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a nikoli námitky ryze skutkové či procesní, neodpovídající deklarovaným ani žádným jiným dovolacím důvodům, Nejvyšší soud shledal jako zjevně neopodstatněné. Proto Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněného ze shora rozvedených důvodů, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 26. 2. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru