Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 200/2005Usnesení NS ze dne 06.04.2005

EcliECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.200.2005.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 490/04


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 200/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání dne 6. dubna 2005 o dovolání obviněného Ing. J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 6 T 452/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Obviněný Ing. J. Z. byl rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 452/2002, uznán vinným trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin byl odsouzen podle § 147 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle § 58 odst. 1 tr. zák. a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle § 53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výši 250.000,- Kč. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. mu byl stanoven pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.

Trestný čin spáchal tím, že jako statutární orgán - člen představenstva a ředitel společnosti T., a. s., se sídlem Ú., K, okr. B, nesplnil svou zákonnou povinnost odvést povinné platby za zaměstnance spadající pod fakticky vytvořenou nižší organizační jednotku společnosti - divizi B., L., samostatně registrovanou u dále uvedených institucí, a to za období od srpna 1998 do ledna 1999 včetně, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti M. s. s. z. v B., V.,ve výši 1.337.050,80 Kč, za období od srpna 1998 do ledna 1999 včetně, daň z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a z funkčních požitků F. ú. B., P., ve výši 2. 537.031,- Kč, za období od srpna 1998 do 25. ledna 1999 zdravotní pojištění V. z. p. p. B., D. n., ve výši 737.312,- Kč, přičemž celková výše neodvedených povinných plateb činí 4.611.393,80 Kč.

Proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 452/2002, podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003, zamítl podle § 256 tr. ř. jako nedůvodné.

Proti tomuto usnesení podal obviněný prostřednictvím obhájkyně JUDr. R. S. dovolání opírající se o dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., kterým napadl všechny výroky rozhodnutí soudů obou stupňů.

Obviněný především namítl v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávné právní závěry soudů obou stupňů ohledně naplnění formálních znaků trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Soudy podle jeho názoru nesprávně interpretovaly ustanovení § 147 tr. zák., a proto učinily údajně nesprávné závěry o tom, co má být dokazováno. Podle obviněného není správný právní závěr, že byl statutárním orgánem – členem představenstva a ředitelem společnosti T., a. s., a tedy plátcem podle § 147 odst. 1 tr. zák. Soud prvního stupně podle něj pominul skutečnost, že statutárním orgánem společnosti byly tři osoby a na obchodním vedení se podílely ještě další osoby, např. členové managementu společnosti. Podle názoru obviněného soudy nesprávně vyložily ustanovení příslušných pracovněprávních předpisů i ustanovení § 147 tr. zák., nesprávně právně zhodnotily skutkové okolnosti zjištěné z listinných důkazů a nesprávně také opřely své závěry o výpovědi svědků, kteří mohli být odpovědní za jednání, kterým byl obviněný uznán vinným. Obviněný se domnívá, že neměl právní povinnost odvést povinné platby za zaměstnance spadající pod fakticky vytvořenou organizační jednotku společnosti. Obviněný brojil v dovolání také proti výpočtu výše neodvedených plateb a nesouhlasil s tím, jaké údaje poskytly soudu M. s. s. z., V. z. p. a F. ú B. Obviněný je přesvědčen, že soudy nezjistily všechny skutečnosti a neprovedly všechny důkazy, aby mohly učinit správný právní závěr. Obviněný dále uplatnil námitky týkající se údajné absence subjektivní stránky trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák.

V další části obsáhlého dovolání, v němž poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, obviněný namítal, že byl odsouzen, ačkoliv nebylo prokázáno, že by spáchal trestný čin. Protože nelze uložit trest za skutek, který není trestným činem, je podle obviněného nesprávný i výrok o trestu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný spatřuje v tom, že usnesení Krajského soudu v Brně podle jeho názoru není řádně odůvodněno a je nepřezkoumatelné. Soud druhého stupně se ve svém rozhodnutí údajně nevypořádal s odvolacími námitkami obviněného a nesplnil zákonnou povinnost stanovenou v § 254 odst. 1 tr. ř.

Dovolatel z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 452/2002, a sám ve věci rozhodl tak, že se obviněný zprošťuje obžaloby, nebo aby přikázal Městskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl v jiném složení senátu. Obviněný současně navrhl, aby byl do doby rozhodnutí o dovolání odložen výkon rozhodnutí podle rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 452/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 1. 2004, sp. zn. 4 To 685/2003.

Nejvyšší státní zástupkyně v písemném vyjádření k dovolání uvedla, že obviněný v dovolání zejména polemizuje se skutkovým zjištěním a okolnostmi uvedenými ve skutkové větě výroku o vině i odůvodněním rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolatel se tedy podle jejího názoru domáhá revize zjištěného skutkového stavu a takové námitky nespadají pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší státní zástupkyně má za to, že uvedený dovolací důvod naplňuje pouze námitka ohledně údajného nedostatku subjektivní stránky trestného činu. Tuto námitku však považuje za zjevně neopodstatněnou, neboť soudy obou stupňů podle jejího názoru v jednání obviněného jednoznačně dovodily existenci minimálně nepřímého úmyslu.

Nejvyšší státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Současně souhlasila s tím, aby Nejvyšší soud o dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) především zkoumal, zda jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. Podle tohoto ustanovení trestního řádu lze dovoláním napadnout pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, jestliže soud rozhodl ve druhém stupni a zákon to připouští. Přitom zjistil, že dovolání je přípustné a bylo podáno u příslušného soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni, a v zákonné lhůtě podle § 265e odst. 1 tr. ř., bylo podáno proti rozhodnutí uvedenému v § 265a odst. 2 písm. h) tr. ř. a dovolání má obligatorní obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení § 265b tr. ř., bylo zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. lze považovat za důvody dovolání podle citovaných ustanovení trestního řádu, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu dovolacím soudem.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této zákonné formulace vyplývá, že dovolání, které se opírá o tento dovolací důvod, je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Nejvyšší soud je povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně, učiněného v souladu s ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a v návaznosti na takto zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu nemůže změnit. Dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav věci, neboť by se tím dostával do postavení soudu prvního stupně, který je soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci, popř. do postavení soudu druhého stupně, který může skutkový stav věci korigovat prostředky k tomu určenými zákonem.

Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).

Z dovolání obviněného Nejvyšší soud zjistil, že většinu dovolacích námitek představují námitky skutkové. Námitky, které jsou polemikou se skutkovými zjištěními soudů, se způsobem hodnocení důkazů nebo s postupem soudů při provádění důkazů, však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a Nejvyšší soud je nemůže přezkoumávat (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 9. 2002, sp. zn. 7 Tdo 686/2002). Proto se mohl zabývat jen námitkami obviněného, že nemohl být pachatelem trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. a že nešlo o trestný čin, protože nebyla údajně naplněna subjektivní stránka trestného činu.

Námitkou, že obviněný není subjektem trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák. se podrobně zabýval již soud prvního stupně, jak je zřejmé z odůvodnění jeho rozsudku zejména na straně 7. Poukázal přitom na stanovy společnosti T, a. s., (č. l. 334 až 344 trestního spisu), z nichž vyplývá (čl. 15.1 stanov), že tříčlenné představenstvo společnosti je statutárním orgánem, jenž řídí činnost společnosti a jedná jejím jménem. Za představenstvo jedná navenek předseda představenstva nebo místopředseda nebo člen představenstva, a to každý samostatně, ale i na obdobné ustanovení § 191 obchodního zákoníku. K postavení obviněného v divizi společnosti se vyjádřil též svědek ing. V. K., který potvrdil, že obviněný byl ředitelem brněnské části společnosti, a že již od ledna 1998 byly vytvořeny dvě samostatné účetní, finanční a obchodní části společnosti, které měly samostatné vztahy k příslušným orgánům státní správy, přičemž toto rozdělení směřovalo k rejstříkovému rozdělení společnosti, k němuž mělo dojít v roce 1998 (str. 4 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) Také svědek P. Ch. potvrdil, že obviněný byl statutárním orgánem společnosti a byl jako jediný oprávněn podepisovat platební příkazy. Obviněný měl podle svědka absolutní rozhodovací pravomoc v části společnosti, kterou řídil. Soud prvního stupně na základě těchto a dalších důkazů (č. l. 382 spisu) uzavřel, že obviněný je pachatelem trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. S jeho názorem se ztotožnil i soud odvolací. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné připomenout, že trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle § 147 odst. 1 tr. zák., je trestným činem s omezeným okruhem pachatelů (§ 90 odst. 1 tr. zák.), neboť může být spáchán jen osobou, která jako plátce ve větším rozsahu nesplní za poplatníka povinnost odvést platby uvedené v citovaném ustanovení trestního zákona. Pokud je tímto plátcem právnická osoba, pak s ohledem na ustanovení § 90 odst. 2 tr. zák. nese trestní odpovědnost fyzická osoba, která jedná jménem právnické osoby (zpravidla její statutární orgán). Není však vyloučeno, že za plátce bude při plnění této zákonné povinnosti jednat jiná fyzická osoba, např. vedoucí zaměstnanec právnické osoby (srov. rozhodnutí pod č. 53/2000 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat od tohoto názoru, který byl uveřejněn ve svazku č. 3/2004 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydaného Nakladatelstvím C. H. Beck, Praha.

Soudy obou stupňů dospěly k právnímu závěru, že se obviněný dopustil trestného činu podle § 147 odst. 1 tr. zák. Pokud jde o formální znak trestného činu, bylo dokazováním zjištěno, že zaměstnancům společnosti byly daně i oba druhy pojistného strženy v zákonné výši, obviněný však tyto platby za zaměstnance spadající pod jím řízenou nižší organizační jednotku společnosti T., a. s., se sídlem Ú., K., okr. B., a to divizi B. L., neodvedl. Závěr o subjektivních znacích trestného činu založily soudy na skutkových zjištěních, která vyplynula z provedeného dokazování, a dovodily zavinění obviněného nejméně ve smyslu § 4 písm. b) tr. zák. z toho, že obviněný byl v době páchání trestné činnosti v postavení člena statutárního orgánu, člena představenstva společnosti, je absolventem vysoké školy ekonomické a vzhledem ke všem okolnostem si proto musel být vědom skutečnosti, že svým jednáním může porušit zájem chráněný trestním zákonem ( str. 10 rozsudku soudu prvního stupně).

Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není naplněn, když většinu námitek obviněného představují námitky skutkové, a námitky, které by bylo možno podřadit pod námitky ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, nejsou důvodné.

Není naplněn ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Tento důvod dovolání dopadá pouze na ty případy, kdy došlo k zamítnutí opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana byla zbavena přístupu ke druhé soudní instanci. V případě obviněného však došlo k věcnému přezkoumání rozsudku soudu prvního stupně a odvolání obviněného bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto. Obviněný napadl v rámci dovolání také odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Tato námitka neobstojí, protože podle § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Dovoláním lze totiž napadat jen výroky určitých rozhodnutí (§ 265a odst. 2 tr. ř.) a nikoliv jejich odůvodnění.

K další námitce obviněného týkající se trestu, Nejvyšší soud podotýká, že v rámci uplatněných dovolacích důvodů nelze vznášet námitky proti výroku o trestu, neboť výrok o trestu lze napadat speciálním dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že napadené rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a proto dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání uvedl podle § 265i odst. 2 tr. ř. jen stručně důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí. O dovolání rozhodl za splnění podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Předseda senátu před rozhodnutím o dovolání neshledal důvody k odkladu trestu, a proto nevydal negativní rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. dubna 2005

Předseda senátu

JUDr. Jindřich Urbánek

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru