Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 165/2020Usnesení NS ze dne 18.03.2020

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.165.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1,2 písm. c) tr. zákoníku

§ 268 odst. 1,3 písm. b) tr. zákoníku

§ 83a odst. 3 tr. ř.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 165/2020-1408

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání, které podala obviněná T. T. D., nar. XY v XY ve Vietnamské socialistické republice, státní příslušnice Vietnamské socialistické republiky, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrava, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 1 To 45/2019, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 45 T 7/2018, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné T. T. D. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 45 T 7/2018, byla obviněná T. T. D. uznána vinnou jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 240 odst. 2 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku jí byl společně s obviněným N. Ch. D. uložen trest propadnutí věcí citovaných ve výroku rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu ohledně obviněného N. Ch. D. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu byli poškození se svými nároky na náhradu škody odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podali oba obvinění a státní zástupce svá odvolání, o kterých rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 1 To 45/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a znovu podle § 259 odst. 3 tr. řádu rozhodl tak, že obviněnou T. T. D. uznal vinnou jednak zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. c) tr. zákoníku, jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Odvolací soud uložil obviněné trest odnětí svobody v trvání 4 let, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku byl oběma obviněným uložen trest propadnutí věcí citovaných ve výroku rozsudku odvolacího soudu, a to v rozsahu jedné poloviny u každého z nich. Odvolací soud rozhodl také o vině a trestu u obviněného N. Ch. D. a podle § 229 odst. 1 tr. řádu též o nárocích poškozených.

3. Podle rozsudku odvolacího soudu se obviněná T. T. D. trestné činnosti (zjednodušeně uvedeno) dopustila společně s obviněným N. Ch. D. následovně. Nejméně ode dne 1. 11. 2017 do dne 24. 4. 2018 v XY, po vzájemné domluvě mezi uvedenými manžely, kteří spolu obývali společný byt, a pracovali na tržnici F., jejímž provozovatelem byl N. Ch. D., se záměrem zkrátit Českou republiku na spotřební dani a sebe neoprávněně obohatit, si bez řádných účetních dokladů, dokládajících způsob nabytí od dosud nezjištěných dodavatelů, opatřovali cigarety a řezaný tabák ke kouření bez platné tabákové nálepky České republiky, přičemž všechny cigarety a tabák ke kouření byly určeny k následnému prodeji konečným spotřebitelům v České republice. Tyto výrobky skladovali v XY v domě v ul. XY, ve společně obývaném bytě č. 12 v ul. XY, ve sklepní kóji 12/4 bytového domu v ul. XY, v prostorách tržnice F. a v osobním motorovém vozidle tovární značky Volkswagen Passat, stříbrné barvy, RZ: XY (dále jen ve zkratce „VW Passat stříbrné barvy“). Na uvedených místech celkem skladovali 1 735 540 ks cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku určeného ke kouření, který nabyli v průběhu roku 2018. Činili tak, ačkoliv věděli, že tímto skladují tabákové výrobky, které jsou podle § 101 odst. 1, 2, 3 písm. a), c) zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále také ve zkratce jen „ZSD“), předmětem spotřební daně, a že jim dle § 9 odst. 3 písm. e) ZSD vzniká povinnost tuto daň z tabáku u správce daně přiznat a zaplatit, čímž jednali v rozporu s § 4 odst. 1 písm. f) ZSD a porušili svou povinnost přiznat a zaplatit spotřební daň z tabákových výrobků. Tímto zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 4 914 134 Kč; při sazbě spotřební daně u cigaret ve výši 2,57 Kč/ks podle § 104 odst. 1 ZSD ve znění zákona č. 315/2015 Sb., a u tabáku ke kouření při sazbě spotřební daně ve výši 2 236 Kč za 1 kg řezaného tabáku podle § 104 odst. 1 ZSD ve znění účinném od 1. 1. 2018, ke škodě České republiky zastoupené správcem spotřební daně, Celním úřadem pro Moravskoslezský kraj. Tímto jednáním současně společně přechovávali nejméně výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou Marlboro v množství 405 360 ks, jejímž vlastníkem je Philip Morris Brands Sarl, se sídlem Švýcarsko, která je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví jako ochranná známka kombinovaná pod č. zápisu 167568 a jako ochranná známka slovní pod č. zápisu 152563, výrobky označené ochrannou známkou L&M v množství 325 040 ks, jejímž vlastníkem je firma Philip Morris Products S. A., se sídlem Švýcarsko která je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví jako ochranná známka kombinovaná pod č. zápisu 155485 a jako ochranná známka slovní pod č. zápisu 240874, a výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou WEST v množství 91 620 ks, jejímž vlastníkem je Reemtsma Cigaretenfabriken GmbH, se sídlem Spolková republika Německo, která je registrována Úřadem průmyslového vlastnictví jako ochranná známka pod č. zápisu 1023318.

II. Dovolání obviněné

4. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím své obhájkyně dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že došlo k nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení. Dále podala dovolání také z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, protože trest uložený obviněné jako matce šestiletého dítěte považovala za nepřiměřený a uložený v rozporu se základními ústavními principy.

5. Předně obviněná zrekapitulovala dosavadní průběh řízení, připomněla, že šlo již o druhý rozsudek soudu prvního stupně a druhé rozhodnutí odvolacího soudu. Dovolatelka měla za to, že ve vztahu k její osobě je napadený rozsudek odvolacího soudu zcela nepředvídatelný s ohledem na nezměněnou právní kvalifikaci a současně stanovení nižší způsobené škody (o 60 000 Kč menší, než ke které dospěl odvolací soud). I přes tyto skutečnosti odvolací soud uložil obviněné trest odnětí svobody ve vyšší výměře bez jakéhokoli logického argumentu, čímž podle ní došlo k porušení její právní jistoty. Odvolací soud pouze uvedl, že došel k odlišným hmotněprávním závěrům, které ve svém důsledku vedly ke změně vyměřených trestů. Avšak dospěl-li soud druhého stupně k zjištění, že došlo k nižší způsobené škodě, mělo toto zjištění ovlivnit jeho výrok o trestu ve prospěch obviněné a nikoliv naopak.

6. Obviněná byla dále přesvědčena, že odvolací soud porušil ustanovení § 259 odst. 3 tr. řádu, neboť se odchýlil od skutkových zjištění soudu prvního stupně, a to podle dovolatelky „bez jakýchkoliv důvodů“. Hodnocení důkazů je výsostným právem soudu prvního stupně a možnost odvolacího soudu zasahovat do hodnocení důkazů je zákonem důvodně omezena. Soud prvního stupně ve skutkové větě výroku rozsudku uváděl, že „obviněný N. Ch. D. sám v osobním motorovém vozidle tovární značky Volkswagen Passat, stříbrné barvy, RZ: XY ….[…]. Obžalovaná T. T. D. skladovala celkem 1 731 160 kusů cigaret a 187,95 kg řezaného tabáku určeného ke kouření.“, zatímco odvolací soud ve skutkové větě výrokové části svého rozsudku uvedl, že „oba obžalovaní skladovali celkem 1 735 540 kusů cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku určeného ke kouření“. Obviněná podotkla, že uvedený rozdíl je tvořen cigaretami a řezaným tabákem nalezeným ve vozidle manžela dovolatelky, který byl zakoupen několik dní před policejní realizací (dokonce nebylo přepsáno ani v registru vozidel na manžela obviněné). Nejednalo se o vozidlo, které bylo policejně sledováno. Nebylo prokázáno, že by obviněná do tohoto vozidla cokoliv vnášela anebo z něj vynášela. Manžel obviněné vypověděl, že jeho manželka o tabáku a cigaretách zajištěných v tomto (nově zakoupeném) vozidle nevěděla. Proto považovala za správný závěr soudu prvního stupně, že ve vztahu k její osobě nebylo prokázáno, že by věděla o nalezených tabákových výrobcích ve vozidle VW Passat stříbrné barvy.

7. Dovolatelka namítla nezákonnost provedení policejní prohlídky vozidla VW Passat stříbrné barvy, pro kterou podle ní nebylo možno přihlížet k důkazům touto prohlídkou získaným. Nezákonnost spatřovala v tom, že k prohlídce výše uvedeného vozidla nebyl vydán písemný příkaz. Upozornila na § 83a odst. 3 tr. řádu. Pokud měl soud za to, že předmětné vozidlo užívala, pak bylo k prohlídce zapotřebí též jejího souhlasu jako domnělé spoluuživatelky vozidla, avšak souhlas s provedením prohlídky vozidla dal pouze její manžel. Policie věděla, že spoluobvinění jsou manželé a že vozidlo spadá do společného jmění manželů, proto bylo třeba vyžádat si souhlas obou manželů. Došlo tak podle obviněné k paradoxní situaci, že soud poukazoval na to, že policie neměla podvědomí, že vozidlo užívá i jiná osoba, avšak k tíži jí byly kladeny i tabákové výrobky nalezené v tomto vozidle, tedy že vozidlo užívala i ona. Pokud by měla vozidlo VW Passat také užívat, pak by chyběl její souhlas k provedení prohlídky a získané důkazy by tak nebylo možno použít, neboť by se jednalo o důkazy nezákonně opatřené (k tomu odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 1414/07), anebo naopak souhlas obviněné k provedení prohlídky vozidla nebyl potřeba, pak by ale soud nemohl klást obviněné za vinu i držení tabákových výrobků uložených v tomto vozidle. Dále namítla, že nebyla splněna zákonná povinnost policejního orgánu bezodkladně informovat státního zástupce o prohlídce vozidla ve smyslu § 83a odst. 3 tr. řádu.

8. Dále obviněná namítla, že značná část zabaveného tabáku byla znehodnocena plísní, jak vyplývá z protokolů o odběrů vzorků řezaného tabáku na č. l. 430 – 447 tr. spisu. Pouze ve dvou případech z celkově odebraných 7 vzorků bylo zjištěno, že se jedná o řezný tabák, který je možno kouřit bez dalšího průmyslového zpracování, ostatní vzorky byl napadeny plísní. Z toho pak obviněná dovodila, že pouze 29 % z nalezeného tabáku bylo způsobilé ke kouření a podléhá tak spotřební dani ve smyslu § 101 odst. 3 písm. a) ZSD. S touto námitkou obviněné se odvolací soud dostatečně nevypořádal, pokud pouze uvedl, že není vyloučeno, že ke znehodnocení části tabáku mohlo dojít právě vlivem času, způsobem balení a jeho nevhodným uchováním po zajištění policií. Stejně tak podle obviněné není vyloučena výpověď jejího manžela, že se jednalo o starý plesnivý tabák určený k vyhození. Proto měl soud v rámci zásady in dubio pro reo vzít za škodu na spotřební dani pouze částku z množství tabáku, který byl způsobilý ke kouření ve smyslu zákona o spotřebních daních pro zdanitelné tabákové výrobky.

9. Dovolatelka nesouhlasila ani se závěrem odvolacího soudu ohledně množství vytýkaných tabákových výrobků přičtených k tíži obviněné. Odvolací soud nesprávně vycházel z toho, že obviněná musela vědět o celkovém množství skladovaných cigaret a tabákových výrobků jejím manželem. Tento závěr však nemá oporu v provedeném dokazování, neboť spoluobviněný N. Ch. D. po celou dobu řízení tvrdil, že manželka (obviněná) s tím nesouhlasila a zakazovala mu to, o tabákových výrobcích v autě a na prodejně nevěděla. Obviněná upozornila také na výpovědi svědkyň V. S. a P. S., že obviněná T. T. D. se na prodejně vyskytovala zřídka, starala se o dítě a že zboží objednával obviněný N. Ch. D.. Soudy pak vyšly z tvrzení policistů, kteří prováděli sledování v okolí tržnice, co se týče nošení tašek s neznámým obsahem oběma obviněnými z vozidel do prostoru tržnice. Obviněná upozornila, že nebyl prokázán obsah těchto tašek. Dále poukázala na výslechy svědků, z nichž dva byli nekuřáci a z nichž žádný neuvedl, že by na tržnici kupoval neokolkované cigarety. Výpovědi svědků policistů považovala obviněná za nevěrohodné, neprokazující prodej neokolkovaných cigaret, neboť měli provoz sledovat ze vzdálenosti 50 metrů od vstupu do prodejny přes pootevřené a zatemněné dveře. Podle obviněné se jednalo o pouhé domněnky policistů. Nebylo tak bez důvodných pochybností prokázáno, že se jednalo o tabákové výrobky, a to jak v taškách, které obvinění nosili z aut, tak u zákazníků, kteří odcházeli z prodejny a zboží si nesli skrytě pod oděvem.

10. Obviněná dále požádala dovolací soud o přehodnocení výměry uloženého trestu odnětí svobody, a to jednak z důvodů uvedených výše, jednak s ohledem na to, že je matkou nezletilého dítěte, což nebylo nijak zhodnoceno. Upozornila na nález Ústavního soudu ze dne 9. 5. 2018, sp. zn. IV. ÚS 2/18, v němž bylo uvedeno, že nejlepší zájem dítěte se projevuje jako jeden z rozhodujících principů rozhodování i v trestním řízení, a to dokonce při určování trestu, dále na nález Ústavního soudu ze dne 7. 8. 2017, sp. zn. II. ÚS 2027/17. Upozornila, že žena je ve vietnamské rodině v podřízeném postavení, obviněná neměla přístup k větším finančním částkám, prodej a skladování tabákových výrobků manželovi rozmlouvala a nesouhlasila s tím. Tyto skutečnosti ale odvolací soud při ukládání trestu nevzal v potaz, když jí uložil trest pouze o rok nižší než jejímu manželovi. Nijak přitom nezohlednil ani míru podílu obviněné na předmětné trestné činnosti. Uložený trest se tak jeví jako nepřiměřeně přísný. Upozornila též, že jí bude pravděpodobně přeměněn podmíněný trest odnětí svobody v délce 1 roku, tedy de facto byla odsouzena na 5 let. Upozornila rovněž na délku trestního řízení a na to, že dva rozsudky soudu prvního stupně byly odvolacím soudem zrušeny, že docházelo ke změně právní kvalifikace, měnila se výše uloženého trestu odnětí svobody, což v dovolatelce vzbuzovalo oprávněnou nejistotu. Byla přesvědčena, že k její nápravě by zcela jistě postačoval trest mírnější.

11. S ohledem na výše uvedené dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ve vztahu k ní napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, příp. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a vrátil jemu věc k novému projednání a rozhodnutí. Alternativně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl sám v duchu podaného dovolání.

III. Vyjádření k dovolání

12. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání státní zástupkyně nejprve obecně připomněla možnosti přezkumu napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají námitky chybného postupu soudů při provádění důkazních prostředků, rozsahu provedeného dokazování, hodnocení důkazů či učiněných skutkových zjištění.

13. Dovolatelka namítla porušení pravidel spravedlivého procesu spočívající především v porušení principu zákazu reformace in peius a v přihlédnutí k důkazu opatřeného nezákonně. Státní zástupkyně připustila, že nerespektování zákazu změny k horšímu v oblasti základů trestní odpovědnosti může věc posunout do ústavně právní roviny, neboť se může zhoršit procesní postavení obžalovaného, a to jen v důsledku využití odvolacího práva, čímž dojde k porušení práva na spravedlivý proces.

14. V posuzované trestní věci podle státní zástupkyně nedošlo ze strany odvolacího soudu ani k porušení zákazu reformace in peius (§ 264 odst. 2 tr. řádu), ale ani k porušení jiných principů odvolacího řízení (§ 259 odst. 3 tr. řádu). Prvním odsuzujícím rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 12. 2018 byla dovolatelka uznána vinnou jednak zločinem zkrácení daně poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku, a jednak zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku s tím, že měla zkrátit spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 5 018 266 Kč, neboť společně se svým manželem skladovali 1 735 540 ks cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku. Za to jí byl uložen trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou a trest propadnutí věcí. Pouze na podkladě odvolání dovolatelky a spoluobviněného N. Ch. D. byl napadený rozsudek usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 1 To 13/2019, podle § 258 odst. 1 písm. a), b), c), f) tr. řádu zrušen a věc byla podle § 259 odst. 1 tr. řádu vrácena soudu prvního stupně. Zákaz reformace in peius pro další řízení byl tedy určen tím, že obviněná nesmí být odsouzena přísněji než v rozsudku soudu prvého stupně ze dne 5. 12. 2018, tedy nesměl se zhoršit rozsah trestné činnosti ani její právní kvalifikace a nesměl jí být uložen přísnější trest než odnětí svobody v trvání 5 let. Tento požadavek byl v dalším řízení dodržen, neboť v konečném důsledku byla dovolatelka uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž rozsah spotřební daně z tabákových výrobků byl určen ve výši 4 914 134 Kč, a to za totožné množství cigaret a řezaného tabáku určeného ke kouření jako v rozsudku soudu prvního stupně ze dne 5. 12. 2018.

15. Podle státní zástupkyně nelze zákaz reformace in peius vázat k rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 5. 2019 sp. zn. 45 T 7/2018 (tedy rozsudku soudu prvního stupně, který byl na základě podaného odvolání zrušen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, proti kterému nyní směřuje podané dovolání), jímž byla obviněná uznána vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, přičemž jí bylo kladeno za vinu zkrácení spotřební daně z tabákových výrobků ve výši nejméně 4 973 206,60 Kč za 1 731 160 ks cigaret a 187,95 kg řezaného tabáku, který skladovali, a to z toho důvodu, že proti tomuto rozsudku podal odvolání též státní zástupce v neprospěch obviněné do výroku o vině a trestu. Konečný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 9. 2019 sp. zn. 1 To 45/2019, nemohl být pro dovolatelku nijak překvapivým, neboť již obžaloba státní zástupkyně ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 4 KZV 13/2018 byla podána pro skutek spočívající ve skladování 1 735 548 ks cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku a zkrácení spotřební daně ve výši nejméně 5 018 266 Kč.

16. Státní zástupkyně vyjádřila své přesvědčení, že v odvolacím řízení nedošlo ani k porušení § 259 odst. 3 tr. řádu, který stanoví základní podmínky, za kterých může dojít k meritornímu rozhodnutí věci odvolacím soudem. V posuzované trestní věci totiž odvolací soud rozhodl po doplnění dokazování, což výslovně uvedl i v odůvodnění svého rozsudku v bodě 15, v němž vytkl soudu prvního stupně, že se dopustil nesprávných a nelogických závěrů, a to jak v neprospěch obviněných, tak i ve prospěch dovolatelky, přitom tyto závěry měly konečný dopad i na nezbytné závěry odvolacího soudu o jejich vině, včetně závěrů hmotněprávních, a ve svém následku vedly i ke změně vyměřených trestů.

17. Státní zástupkyně nesouhlasila ani s námitkami obviněné, že z okruhu důkazů pořízených v dané trestní věci by měly být vyloučeny výsledky prohlídky jiných prostor, která se vázala k automobilu Volkswagen Passat, stříbrné barvy, který měl spoluobviněný N. Ch. D. směnit, čímž se toto vozidlo dostalo do společného jmění manželů, případně mělo být oběma užíváno, což mělo zakládat povinnost vyžádat si souhlas k jeho prohlídce od všech vlastníků a uživatelů, tedy i od dovolatelky. V uvedeném směru státní zástupkyně souhlasila s názorem soudu druhého stupně obsaženém v bodě 13. odůvodnění jeho rozsudku. Odvolací soud zde správně uzavřel, že podmínky ustanovení § 83a odst. 3 tr. řádu jsou splněny i tehdy, pokud souhlas k prohlídce (bez vydaného příkazu) dá kdokoliv z více uživatelů. Dodala, že veškeré formální podmínky k prohlídce jiných prostor byly v dané věci splněny, neboť písemný souhlas udělil uživatel vozidla a státní zástupce byl vyrozuměn, o čemž je ve spise učiněn záznam.

18. Další dovolací námitky podle státní zástupkyně směřovaly do skutkových zjištění odvolacího soudu, případně vycházely z jiného než soudy zjištěného skutkového stavu. V tomto směru dovolací argumentace neodpovídala deklarovanému dovolacímu důvodu. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku (v bodě 15. a 18.) logicky a přesvědčivě vysvětlil, proč do rozsahu neodvedení spotřební daně ve vztahu k obviněné T. T. D. zahrnul i zboží ze stříbrného automobilu tovární značky VW Passat, vysvětlit, proč na zkrácení daně nemohla mít vliv aktuální kvalita tabákových výrobků. Státní zástupkyně s tím souhlasila.

19. K námitkám proti výměře trestu, jež považovala obviněná za nepřiměřeně přísný, státní zástupkyně uvedla, že nenaplňují žádný dovolací důvod. V případě dovolatelky nelze shledat takové okolnosti případu nebo natolik výjimečné poměry obviněné, aby dovolily vyslovit závěr, že by užití trestní sazby odnětí svobody stanovené trestním zákoníkem bylo pro ni nepřiměřeně přísné a že lze dosáhnout její nápravy i trestem kratšího trvání. Státní zástupkyně neshledala, že by uložený trest byl v extrémním rozporu s povahou a závažností trestného činu a s dalšími relevantními hledisky a že by byl neslučitelný s ústavním principem proporcionality trestní represe. Skutečnost, že obviněná je matkou nezletilého dítěte, není pro výrok o trestu určující v tom smyslu, že by mělo být automaticky užito ustanovení § 58 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody. Soudy nižších stupňů zjistily, že šestiletý syn byl v době pobytu dovolatelky ve vazbě svěřen do pěstounské péče jiné osoby a v době rozhodování soudu bylo vedeno řízení o navrácení do péče matky. Na druhou stranu bylo ale třeba zvážit, že dovolatelka je speciální recidivistkou a v zásadě obdobného jednání, pro které byla stíhána opakovaně v minulosti, se dopustila i ve zkušební době podmíněného odsouzení, které jí mělo být dostatečným varováním. Měla se chovat tak, aby nezavdala svým dalším chováním podnět k nařízení výkonu podmíněně odloženého trestu a aby jí nebyl uložen trest další. Společně se svým manželem však ignorovala hrozbu uložení trestu a v trestné činnosti po delší dobu znovu pokračovala, a to s jednoznačně zištným účelem. Státní zástupkyně zdůraznila, že výchovu svého syna obviněná, a to i mimo dobu pobytu v předškolním zařízení, saturovaly jiné, obviněnou najaté osoby, které o nezletilého pečovaly, a to i o víkendech, neboť dovolatelka se naplno věnovala práci v tržnici. Ve svém mimořádném opravném prostředku tak vychází z jiné verze skutkového děje, než soudy nižších stupňů.

20. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné T. T. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, a to v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

21. Vyjádření státní zástupkyně bylo zasláno k případné replice obviněné, která tohoto práva nevyužila.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

22. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

23. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

24. Obviněná T. T. D. uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dále dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu.

25. Obecně lze konstatovat, že dovolání z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

26. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu je pak upraven pro případy, že obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu nelze v dovolání úspěšně namítat.

b) K vlastním námitkám obviněné

27. Obviněná ve svém dovolání namítala chybný procesní postup odvolacího soudu při rozhodování o jejím mimořádném opravném prostředku (porušení § 259 odst. 3 tr. řádu), nezákonnost uskutečněné policejní prohlídky automobilu VW Passat stříbrné barvy a nepřípustnost důkazů při ní opatřených. Dále rozporovala skutková zjištění ohledně množství a kvality zabavených tabákových výrobků. Vznesla rovněž námitky proti uloženému trestu, který považovala za nepřiměřeně přísný a odporující jejím ústavním právům.

28. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněná domáhala. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

29. Především je v tomto směru třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.; Fenyk, J., Císařová, D. Gřivna, T. a kol. Trestní právo procesní. 7. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2019, s. 110 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

30. Obviněná ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházela především ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činila tak na podkladě odlišné interpretace důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků, které hodnotila izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Nesouhlasila ani s procesním postupem orgánů činných v trestním řízení, namítala tedy, že soudy nižších stupňů porušily procesněprávní ustanovení, nikoliv však ustanovení obsažená v hmotněprávní úpravě, její námitky tak v tomto ohledu z povahy věci nemohly odpovídat uplatněným dovolacím důvodům, které mají hmotněprávní povahu. Neodpovídaly ale ani žádným jiným dovolacím důvodům obsaženým v § 265b odst. 1 nebo 2 tr. řádu.

31. Nadto většinu ze svých námitek obviněná uplatnila již před soudy nižších stupňů, které se jimi náležitě zabývaly, zcela dostačujícím způsobem se s nimi vypořádaly a na odůvodnění jejich rozhodnutí je tak možno odkázat. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (podobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

32. Námitky obviněné jsou tak veskrze skutkového a procesního charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu z povahy věci vůbec neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněné, jak ona sama v dovolání tvrdila. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sb. n. a u.“). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněné. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, které se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, jež nalezly odraz v tzv. skutkových větách jejich rozsudků.

33. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu uvést, že předložené výhrady obviněné proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění.

34. Odvolací soud při svém rozhodování vycházel z velké části ze zjištěného skutkového děje soudem prvního stupně. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k vlastním závěrům o skutkovém ději, který ve stručné podobě popsal ve výrokové části rozsudku a poté jej rozvedl pod bodem 9. svého rozsudku na str. 15 – 18. Není porušením práva na spravedlivý proces, pokud soud po vyhodnocení důkazů se přikloní k verzi obsažené v obžalobě a naopak neuvěří verzi předestřené obhajobou, pokud takové hodnocení nevykazuje prvky libovůle, nebo je zcela nelogické a tendenční. Tak tomu ovšem v daném případě nebylo. Soudy nižších stupňů se věcí náležitě zabývaly, zohlednily obhajobu obviněné, které důvodně neuvěřily. Soudy nižších stupňů nahlížely na jednání obviněné nikoli izolovaně, jak ona to činila ve svém dovolání, ale komplexně, zohlednily její trestní minulost, tedy její předchozí trestnou činnost obdobného rázu, způsob jejího života, její pohyb a pobyt v bytě, který zároveň sloužil jako skladiště nelegálních tabákových výrobků (nástroje trestné činnosti), jakož i další souvislosti (např. měněný způsob obhajoby v této věci i ve věcech předchozích tak, aby to vedlo k co nejvýhodnějšímu výsledku pro obviněné). Na základě důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků tak byla zcela vyvrácena obhajoba obviněných. Ve stručnosti lze uvést, že oba obvinění (dovolatelka T. T. D. a její manžel N. Ch. D.) přechovávali řádně neoznačené tabákové výrobky za účelem jejich dalšího prodeje, tyto výrobky byly zajištěny při domovní prohlídce v bytě obviněných, v pronajaté sklepní kóji, jejíž pronájem zařizovala obviněná, v prostorách tržnice, které měl v pronájmu obviněný a kam obviněná též docházela, jakož i v osobním motorovém vozidle VW Passat stříbrné barvy, které získal spoluobviněný v období krátce před zadržením obou obviněných. Takto přechovávali tabákové výrobky v celkovém množství 1 735 540 kusů cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku a zkrátili spotřební daň z tabákových výrobků ve výši nejméně 4 914 134 Kč. Z výpovědí policistů (viz str. 10 a 11 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně), kteří prováděli sledování, pak jednoznačně vyplývá zapojení obou obviněných (tedy i dovolatelky T. T. D.) do výše uvedené trestné činnosti. Soudy nižších stupňů důvodně neuvěřily obhajobě obviněných, která se vystupňovala tak, že měla úplně vyvinit obviněnou T. T. D. z trestné činnosti. Obvinění tvrdili, že na tržnici, kde byly tabákové výrobky také skladovány a dále prodávány, docházela obviněná T. T. D. pouze občasně, a to v podstatě jen proto, aby donesla spoluobviněnému stravu. Avšak dokazováním (listinné zprávy odboru sociálních věcí, výpovědi policistů T. P. a P. W.) bylo naopak prokázáno, že obviněná se na tržnici vyskytovala často, péči o její nezletilé dítě zajišťovaly další osoby (a to i o víkendech), neboť obviněná byla zaneprázdněna prací na tržnici. Důvodně pak soudy neuvěřily výpovědi prodavaček (svědkyni V. S., P. S.), jejichž výpovědi se dostaly do rozporu s ostatními provedenými důkazy, je zřejmé, že se svědkyně snažily obviněným pomoci, proto nebyly důvodně shledány věrohodnými. Stejně tak nelze uvěřit obviněným tvrzení, že dovolatelka se domnívala, že v bytě skladovali jiný druh zboží, jako je textil a drogerie, a nikoliv tabákové výrobky. Z dokazování vyplývá, že ke skladování tabákových výrobků, které měly typické a jasně zřetelné aroma, měli vyhrazený jeden pokoj ve dvoupokojovém bytě, že i při domovní prohlídce bylo na první pohled patrné, o jaké zboží se jedná. Podobně to bylo v případě sklepní kóje, která byla využívána prakticky jen pro toto zboží. Soudy nižších stupňů důvodně posoudily obranu obviněné jako účelovou, učiněnou jen ve snaze zbavit se trestní odpovědnosti.

35. Nelze dát obviněné za pravdu ani v tom, že by snad rozsudek odvolacího soudu byl pro ni překvapivý, nebo že by odvolací soud porušil zákaz reformace in peius, tedy zákaz změny k horšímu (byť to vlastně takto ani dovolatelka netvrdila). Dovolatelka vycházela z toho, že oproti soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k nižší způsobené škodě, avšak trest jí uložil přísnější, což se jí jevilo jako nelogické. K tomu je však třeba uvést, že obžaloba státního zástupce byla podána pro skladování 1 735 548 ks cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku a pro zkrácení spotřební daně ve výši nejméně 5 018 266 Kč, což bylo i s ohledem na porušení práv k ochranným známkám kvalifikováno jako zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 písm. a) tr. zákoníku a zločin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku. Pro takové jednání ji uznal vinnou i soudu prvního stupně svým prvním rozsudkem ze dne 5. 12. 2018 a uložil jí za to nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 5 let a trest propadnutí věcí. K odvolání pouze obviněných byla věc vrácena soudu prvního stupně, takže v dalším řízení již nemohlo být zhoršeno postavení obviněné v porovnání s uvedeným prvním rozsudkem soudu prvního stupně. Následně tento soud uznal obviněnou T. T. D. vinnou zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 2 písm. c) tr. zákoníku a zločinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákoníku, když jí kladl za vinu zkrácení spotřební daně z tabákových výrobků pouze ve výši nejméně 4 973 206,60 Kč za 1 731 160 ks cigaret a 187,95 kg řezaného tabáku (protože odečetl tabákové výrobky zajištěné při prohlídce osobního motorového vozidla VW Passat, stříbrné barvy). Za to jí uložil nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 3 let a trest propadnutí věcí. Odvolací soud pak tento druhý rozsudek soudu prvního stupně z podnětu odvolání obviněných i státního zástupce podaného v neprospěch obviněné zrušil a sám uznal obviněnou nově popsaným skutkem se stejnou právní kvalifikací, ovšem kladl jí za vinu zkrácení spotřební daně z tabákových výrobků ve výši nejméně 4 914 134 Kč za 1 735 540 ks cigaret a 202,95 kg řezaného tabáku, a uložil jí za to trest odnětí svobody v trvání 4 roků a trest propadnutí věcí. Jinými slovy k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněné jí kladl za vinu vyšší rozsah přechovávaných tabákových výrobků v porovnání s druhým rozsudkem soudu prvního stupně, ale (mírně) nižší v porovnání s prvním rozsudkem soudu prvního stupně (tj. tím, který vytváří onu pomyslnou horní hranici, která nesměla být překročena, aby nedošlo ke zhoršení postavení obviněné). Bylo tomu tak proto, protože obviněné kladl za vinu stejný rozsah skladovaného zboží jako spoluobviněnému, tj. včetně těch tabákových výrobků, které byly zajištěny ve vozidle VW Passat, stříbrné barvy. K nižší způsobené škodě (rozsahu zkrácené spotřební daně) pak odvolací soud dospěl z toho důvodu, že vycházel u cigaret ze sazby spotřební daně tabákových výrobků za rok 2017, neboť měl za to, že už v tomto roce museli mít obvinění (alespoň zčásti) cigarety k dispozici, přitom ale tehdy byla sazba daně nižší, a to 2,57 Kč za kus, proto pak odvolací soud dospěl k odlišné částce zkrácené spotřební daně (viz str. 22 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Ačkoliv tedy odvolací soud vycházel z veškerého množství nalezených tabákových výrobků, z důvodu jiné sazby u spotřební daně cigaret v roce 2017, dospěl k závěru o způsobení nižší škody na spotřební dani (zkrácená spotřební daň byla menší, nicméně stále se pohybovala při samé horní hranici škody značné). Zároveň však dal odvolací soud za pravdu státnímu zástupci, že soudem prvního stupně uložený trest byl nepřiměřeně mírný, a proto vyhověl jeho odvolání a uložil obviněné T. T. D. přísnější úhrnný trest, než jí byl uložen soudem prvního stupně jeho druhým rozsudkem. Tento trest ale zároveň nebyl přísnější než trest odnětí svobody uložený obviněné prvním odsuzujícím rozsudkem soudu prvního stupně (jen tímto rozsudkem byl odvolací soud limitován, jen jeho překročením by porušil zákaz reformationis in peius). K porušení uvedeného principu tak nedošlo a námitka obviněné je v tomto směru též zcela nedůvodná.

36. Není ovšem ani pravdou, že by rozhodnutí soudu druhého stupně bylo v uvedeném ohledu překvapivé, jak obviněná v dovolání uváděla. Naopak je zřejmé, co bylo obviněné po celou dobu trestního řízení kladeno za vinu, chybný závěr soudu prvního stupně uvedený v jeho druhém rozsudku, že obviněné nelze vytýkat přechovávání zboží nalezené ve vozidle VW Passat, stříbrné barvy, k odvolání státního zástupce v neprospěch obviněné, zcela správně napravil soud druhého stupně, svůj závěr též logicky odůvodnil. Není ani pravdou, že by odvolací soud měnil skutková zjištění, aniž by provedl nějaké důkazy, jednak dokazování částečně doplnil, jednak v zásadě vycházel z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, jiný náhled měl ovšem na (právní) posouzení, zda je možno obviněné klást za vinu přechovávání i těch výrobků, které byly zajištěny v uvedeném vozidle. Z výše uvedeného tak vyplývá, že odvolací soud nijak neporušil zákonná ustanovení, a to ani obviněnou namítaný § 259 odst. 3 tr. řádu, neboť odvolací soud z velké části vycházel ze zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně, pouze nesouhlasil se závěrem, že tabákové výrobky nalezené v osobním automobilu VW Passat, stříbrné barvy, nelze klást k tíži obviněné, což srozumitelně vysvětlil (viz str. 19 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Soud druhého stupně sám pak zopakoval některé důkazy, z nichž při svém rozhodování vycházel. Lze tak uzavřít, že rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nemohl být pro obviněnou v žádném případě překvapivý či nepředvídatelný, naopak pouze vyhověl odvolání státního zástupce.

37. K procesní použitelnosti důkazů opatřených při prohlídce motorového vozidla VW Passat, stříbrné barvy, která byla provedena v souladu s § 83a odst. 3 tr. řádu se souhlasem obviněného N. Ch. D. (uživatele vozidla), se vyjadřoval již soud prvního stupně (na str. 17 nahoře odůvodnění jeho rozsudku) a také soud druhého stupně ve svém zrušovacím usnesení ze dne 20. 2. 2019, sp. zn. 1 To 13/2019, v bodě 13. jeho odůvodnění. Na tyto závěry lze odkázat. Soudy nižších stupňů správně vycházely z názoru, že stačí, je-li uživatelů více, udělí-li souhlas jen jeden z nich (srov. přiměřeně Šámal, P. a kol. Trestní řád I. § 1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1128). Ostatní podmínky § 83a odst. 3 tr. řádu byly rovněž splněny. I tato námitka obviněné, kromě toho, že neodpovídá uplatněným dovolacím důvodům, je zjevně neopodstatněná.

38. Uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak bylo již uvedeno, neodpovídají ani ty námitky obviněné, jimiž zpochybňovala množství přechovávaných tabákových výrobků určených k dalšímu prodeji a nikoli dalšímu zpracování, a to i vzhledem k jejich kvalitě, resp. napadení plísní, případně její vědomí o tomto množství apod. Odvolací soud v tomto směru srozumitelně vysvětlil, že není pochyb o tom, že se jednalo o tabák, který byl určen ke kouření (str. 19 až 20 odůvodnění jeho rozsudku). Nejvyšší soud považuje závěr soudů nižších stupňů, že ke zplesnivění tabáku došlo v důsledku jeho zabalení v igelitových balíčcích a následného dlouhého skladování orgány činnými v trestním řízení za logický. Plíseň byla nalezena právě v rozvážených balíčcích po 0,5 kg (příp. po 1 kg) balených v pevných igelitových obalech, naopak nezplesnivělý tabák byl uchován ve volném balení v pytlích přibližně po 20 Kg. Je tak zřejmé, že tabák byl rozvažován do menších balení nezplesnivělý, a to za účelem jeho maloobchodního prodeje (viz skutkový děj popsaný na str. 18 odůvodnění odvolacího soudu). Bylo by zcela nelogické, aby obvinění rozvažovali a přebalovali zplesnivělý tabák. Zjištění, že tabák přebalovali a rozvažovali obvinění, příp. že se tak dělo v jejich bytě, dokládá mimo jiné též nalezená digitální váha k tomu nepochybně určená.

39. Lze také souhlasit se závěrem soudu druhého stupně, že do rozsahu neodvedení spotřební daně je nutno i ve vztahu k obviněné T. T. D. zahrnout tabákové výrobky nalezené v osobním automobilu VW Passat, stříbrné barvy, jelikož se skutečně jednalo o tabákové výrobky, resp. jejich část, které byly nepochybně předtím skladovány v bytě obviněných, příp. ve sklepní kóji, tedy s plným vědomím a souhlasem obviněné. Obviněný N. Ch. D. tyto výrobky z bytu obviněných přenesl do uvedeného osobního automobilu a byl by je vyložil na tržnici, kdyby nebylo jeho zadržení policií. Na rozdíl od soudu prvního stupně proto odvolací soud logicky vytýkal oběma obviněným stejné množství přechovávaných tabákových výrobků, přechovávání té malé části výrobků ve vozidle VW Passat, stříbrné barvy, rozhodně nebylo tzv. excesem na straně spoluobviněného, za který by obviněná T. T. D. neměla být spoluodpovědná. Platí totiž základní zásada týkající se spolupachatelství ve smyslu § 23 tr. zákoníku, že všem spolupachatelům se přičítá celý následek společného jednání, byť by jej způsobil jen některý ze spolupachatelů, nejde-li o zjevné vybočení z rámce společné dohody (exces) – viz například rozhodnutí č. 41/1993-III., č. 18/1994, č. 4/2012 Sb. rozh. tr. a další; z literatury např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo hmotné. Obecná část. Zvláštní část. 7. vydání. Praha: Leges, 2019, s. 323 a násl. V daném případně rozhodně o žádný exces spoluobviněného N. Ch. D. nešlo, naopak šlo zjevně o součást velkého množství zboží skladovaného na různých místech po vzájemné dohodě obou spoluobviněných. Nezáleží tak vůbec na tom, že u uvedeného automobilu nikdy obviněná spatřena nebyla, či že nebylo zjištěno, že by do uvedeného automobilu vlastnoručně uvedené zboží vnášela.

40. Stejně tak zcela nedůvodné a dovolacím důvodům neodpovídající jsou výhrady obviněné o nepřiměřenosti uloženého trestu odnětí svobody. Nejde-li o situaci, kdy výrok o trestu nemůže obstát z důvodu, že je vadný výrok o vině, lze samotný výrok o trestu z hmotně právních pozic napadat zásadně jen prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, jímž je uložení nepřípustného druhu trestu nebo uložení trestu ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu. Byť i tento dovolací důvod obviněná uplatnila, evidentně však v posuzované věci nepřichází v úvahu, neboť obviněné byly uloženy takové druhy trestů, které zákon připouští, a to v zákonných výměrách, jde-li o trest odnětí svobody ve výměře odpovídající trestní sazbě stanovené na přísnější z trestných činů, jimiž byla uznána vinnou. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jako tomu bylo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší dále posuzovat, zda byl uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný. Opačný názor by byl v rozporu s povahou dovolání jako mimořádného opravného prostředku a činil by z dovolání v podstatě jen další odvolání. Výroku o trestu věnoval odvolací soud patřičnou pozornost (v bodě 20. na str. 23-24 odůvodnění jeho rozsudku). Odvolací soud měl nepochybně na paměti, že obviněná T. T. D. již byla opakovaně za stejnou trestnou činnost odsouzena, že nyní projednávané trestné činnosti se dopustila ve zkušební době podmíněného odsouzení za trestnou činnost stejného charakteru, tedy že je speciální recidivistkou, byl si též vědom toho, že lze očekávat, že obviněné bude nařízen výkon dříve podmíněně odloženého trestu. Tato okolnost na jednu stranu sice hraje roli v tom směru, že dojde k tzv. kumulaci více trestů stejného druhu (nyní je ukládán tzv. další trest), což je jev v poslední době mnohými autoritami v nauce i aplikační praxi kritizovaný, nicméně nejde o kumulaci mnoha takových trestů (jako se tomu děje v jiných případech), naopak správně soud druhého stupně neukládal znovu pouze podmíněný trest odnětí svobody a neoddaloval tak případný jeho výkon na pozdější dobu a nedával tak obviněné možnost pokračovat ve stále stejné trestné činnosti, resp. ji opakovat (jako tomu bylo v případě popsaném v nálezu Ústavního soudu ze dne 30. 7. 2019, sp. zn. II. ÚS 4022/18). Na stranu druhou jde ovšem o zjevně okolnost přitěžující, která významně zvyšuje závažnost této další (nyní projednávané) trestné činnosti, stejně tak svědčí o zvýšené nebezpečnosti samotné obviněné jako pachatelky této trestné činnosti, na kterou nepůsobí mírnější tresty nespojené s přímým výkonem trestu odnětí svobody, jde tak o okolnosti, pro které by měl být ukládán trest spíše přísnější než mírnější. Odvolací soud tak vcelku vyváženě zohlednil, že celková konečná výměra trestu odnětí svobody (ovšem za trestnou činnost z různých období) bude vyšší, než jím uložený trest odnětí svobody v trvání 4 roků, protože jinak by při konstatované výrazné převaze okolností přitěžujících (spáchání více trestných činů, po delší časové období, sofistikovaně, ve spolupachatelství, ve zkušební době předchozího odsouzení pro obdobnou trestnou činnosti, na samé horní hranici značného rozsahu etc.) neukládal trest odnětí svobody stále ještě v dolní polovině zákonné trestní sazby, která činila 2 – 8 let (polovinou proto je 5 let). Odvolací soud při tom vzal v potaz i to, že obviněná je matkou nezletilého dítěte, zároveň však konstatoval, že dítě bylo svěřeno do pěstounské péče jiné osoby, která se o něj, jak vyplynulo z dokazování, starala i v době, kdy obviněná pracovala na tržnici a kdy páchala projednávanou trestnou činnost. Nejvyšší soud je tak přesvědčen, že uložením tohoto úhrnného trestu odnětí svobody v trvání 4 let, tj. v dolní polovině zákonné trestní sazby nedošlo ani k porušení nejlepšího zájmu dítěte ve smyslu Úmluvy o právech dítěte (publikované pod č. 104/1991 Sb.), a ani žádného ústavního práva obviněné, jak obviněná bez konkretizace namítala.

41. Lze tak uzavřít, že námitky obviněné jsou v podstatě výhradně skutkového, příp. procesního charakteru, obviněná jimi vlastně právní kvalifikaci svého jednání vůbec nezpochybňovala, jí vznesené námitky neodpovídají ani uplatněným a ani žádným jiným dovolacím důvodům.

V. Závěrečné shrnutí

42. Dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. řádu tak byly dovolatelkou uplatněny jen formálně. Ve skutečnosti její dovolací námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu taxativně stanovenému v § 265b tr. řádu, neboť směřují výlučně proti hodnocení důkazů a z nich vyvozeným skutkovým zjištěním, proti procesním postupům soudů nižších stupňů a proti přiměřenosti trestu.

43. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné T. T. D. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru