Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 165/2013Usnesení NS ze dne 29.05.2013

HeslaPřítomnost při soudních jednáních
Subjektivní stránka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.165.2013.2
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku

§ 240 odst. 3 tr. zákoníku

§ 21 odst. 1 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 165/2013-66

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. května 2013 o dovoláních, která podali obvinění P. W., L. F., K. O., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012, a obviněný J. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 To 123/2012, jako soudu odvolacího v trestní věci společné ohledně všech obviněných vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 40 T 2/2011, takto:

Na podkladě dovolání obviněného K. O. se podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012, a to ve výroku, jímž bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného K. O.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část rozsudku, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Vrchnímu soudu v Olomouci přikazuje, aby věc obviněného K. O. znovu projednal a rozhodl.

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných P. W., L. F. a J. K. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2012, sp. zn. 40 T 2/2011, byli odsouzeni obvinění J. K., P. W., L. F., V. L. a K. O.. Obvinění J. K. a P. W. byli uznáni vinnými dílem dokonaným dílem nedokonaným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 a § 21 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinný od 1. 1. 2010 (dále jen „tr. zákoník“). Obvinění L. F., V. L. a K. O. byl uznáni vinnými pokusem zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1 a § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, obvinění se trestné činnosti dopustili jako spolupachatelé podle § 23 tr. zákoníku.

Za to byli všichni obvinění odsouzeni podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a to obviněný J. K. k trestu odnětí svobody v trvání 6 roků, pro jehož výkon jej soud zařadil podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou, obviněný P. W. k trestu odnětí svobody v trvání 9 let se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku, obviněný L. F. k trestu odnětí svobody v trvání 6 let se zařazením do věznice s ostrahou. Obviněnému K. O. soud uložil trest odnětí svobody v trvání 7 let se zařazením do věznice s ostrahou, přičemž všem těmto obviněným soud uložil rovněž trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, konkrétně věcí vyjmenovaných ve výroku o trestu. V. L. soud uložil trest odnětí svobody v trvání 5 let se zařazením do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 soud ukládal obviněným J. K., P. W. a K. O. i trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstvech a výkonu prokury v trvání 10 roků.

Proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně podali všichni obvinění a také státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně odvolání. Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací rozhodl nejprve o odvoláních obviněných P. W., L. F., V. L., K. O. a státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně rozsudkem ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012. Z podnětu odvolání obviněného P. W. částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. ve výroku o trestu ohledně tohoto obviněného a sám rozhodl podle § 259 odst. 3 tr. ř. Jedinou změnou nového výroku o trestu u obviněného P. W. však bylo neuložení trestu zákazu činnosti, jinak odvolací soud rozhodl ohledně trestu odnětí svobody, způsobu jeho výkonu a trestu propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty naprosto shodně jako soud prvního stupně. Odvolání státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně a obviněných L. F., V. L. a K. O. zamítl Vrchní soud v Olomouci jako nedůvodná podle § 256 tr. ř.

Trestní věc obviněného J. K. vrchní soud nejprve vyloučil ze společného řízení a poté rozhodl usnesením ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 3 To 123/2012, tak, že jeho odvolání rovněž zamítl jako nedůvodné podle § 256 tr. ř.

Proti citovaným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci podali dovolání obvinění J. K., P. W., L. F. a K. O., všichni prostřednictvím svých obhájců. Shodně poukázali na dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný K. O. své dovolání podal i z důvodu § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tj. že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání a obviněný P. W. odkázal na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Aniž by posledně jmenovaný dovolatel specifikoval, který z alternativně vymezených důvodů v tomto ustanovení byl podle jeho přesvědčení naplněn, je evidentní, že měl na mysli variantu, jež dopadá na případy, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenu g).

Nejvyšší státní zástupce se ke všem podaným dovoláním vyjádřil prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V zájmu stručnosti písemného odůvodnění dovolacího rozhodnutí Nejvyšší soud bude interpretovat základní stanovisko státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jednotlivým dovolacím argumentům všech dovolatelů. U obviněného J. K. shledala státní zástupkyně jedinou výhradu, kterou lze podřadit uplatněnému dovolacímu důvodu, a to jeho názor o formě zavinění. Odmítl totiž, že by bylo možné uvažovat o úmyslu, což ale vyžaduje daňový delikt, jímž byl uznán vinným. Předložil svou úvahu o možné změně právní kvalifikace na trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 trestního zákoníku. Podle státní zástupkyně již soud prvního stupně přiléhavě vysvětlil subjektivní stránku trestného činu, jímž byli všichni obvinění uznáni vinnými. Ze způsobu jednání jednotlivých osob jasně vyplývá jejich společný úmysl nepodávat přiznání ke spotřební dani ani k dani z přidané hodnoty v souladu se zákonnými předpisy. V dané věci nedošlo pouze k ohrožení řádného a včasného vyměření daně v důsledku nevedení účetnictví, ale již k samotnému neodvedení daně, proto státní zástupkyně odmítla možnost změny právního posouzení, jak je navrhl obviněný J. K..

Obviněný P. W. uplatnil právní argument ohledně části jednání, které nepovažoval za protiprávní z důvodu, že k jeho stíhání došlo ještě před splatností daně z přidané hodnoty za druhé a třetí čtvrtletí roku 2008 a spotřební daně za měsíce červen a červenec 2008. Státní zástupkyně poukázala na zdůvodnění nalézacím soudem, které podle jejího přesvědčení správně vychází z výsledků dokazování, jež jednoznačně svědčí o přítomnosti úmyslu obviněných včetně J. K. neodvádět spotřební daň po dovozu zboží a neplnit ani povinnost k dani z přidané hodnoty. Právní posouzení části jednání, u níž ještě nenastala doba splatnosti daňových povinností, pak správně soud posoudil jako pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Právní námitka obviněného P. W. je proto zjevně neopodstatněná.

Dovolání obviněného L. F. obsahuje podle státní zástupkyně výhrady týkající se nesprávného hodnocení provedených důkazů, v jehož důsledku soudy dospěly k nesprávnému zjištění skutkového stavu. Proto jeho dovolání nespadá pod žádný z dovolacích důvodů.

Obviněný K. O. podle státní zástupkyně neoznačil žádné hmotně právní vady, které by byly podřaditelné dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se stejně jako L. F. omezil na polemiku se skutkovým stavem, k němuž soudy dospěly. Neshledala důvodnými ani námitky spadající pod druhý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť Vrchní soud v Olomouci konal veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného K. O. zcela v souladu se zákonem při respektování jeho základních práv formulovaných v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Státní zástupkyně závěrem svého vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného P. W. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněných J. K., L. F. a K. O. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání všech obviněných jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h), resp. a) u obviněného P. W. tr. ř., byla podána osobami oprávněnými [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), rovněž všechna podání obsahují zákonné náležitosti ve smyslu § 265f odst. 1 tr. ř. V rámci posuzování jednotlivých dovolání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že obvinění J. K., P. W. a L. F. podali nedůvodné mimořádné opravné prostředky. Obviněný K. O. uplatnil správně dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. a Nejvyšší soud jeho námitky posoudil jako oprávněné.

Důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. může být naplněn v případech, kdy napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Lze jej tudíž úspěšně použít jen tehdy, pokud soudy nižších stupňů nesprávně aplikovaly hmotné právo, ať již ve vztahu ke skutku, nebo také k jiné skutkové okolnosti. Mezi námitky, jimiž lze napadat rozhodnutí prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu, však nespadají ty, jež směřují proti způsobu hodnocení důkazů, rozsahu dokazování a jeho významu pro posouzení věci. Uvedené postupy jsou totiž upraveny procesními ustanoveními trestního řádu zejména v §§ 2 odst. 5, 6, 89 a násl., 207 a násl. a 263 odst. 6, 7 a násl. Nejvyšší soud je v dovolacím řízení zásadně vázán skutkovým zjištěním, k němuž dospěly soudy nižších stupňů, a pokud hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem a správně aplikovaly hmotně právní ustanovení, nelze v řízení o dovolání s úspěchem zvrátit výrok napadeného rozhodnutí.

Obviněný J. K. vytýkal odvolacímu soudu, že se dostatečným způsobem nevypořádal s jeho výhradami, jimiž se především snažil vyvrátit naplnění znaku úmyslu, který je nezbytný pro jeho odsouzení za uvedený daňový delikt. Zdůraznil, že ve společnosti JKR TRADING, s. r. o., vykonával funkci jednatele necelé dva měsíce, neměl povědomí o plnění daňových povinností, což měly činit jiné jím označené osoby. Odmítl proto svou trestní odpovědnost s tím, že nevěděl o protiprávním jednání dalších spoluobviněných. Zásadní pochybení dovolatel spatřoval v tom, že jeho jednatelství zaniklo dříve, než nastala doba splatnosti daňových povinností. Pokud si ze společnosti vybral určitou finanční částku, učinil tak výlučně na svou ochranu, neboť mu bylo vyhrožováno, rozhodně tak nečinil s vědomím, že by si přisvojoval peníze získané z trestné činnosti. Vzhledem k tomu, že podle obviněného J. K. nebylo prokázáno, že by činil úmyslné úkony za účelem zkrácení spotřební daně a daně z přidané hodnoty, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně bez toho, aniž by se vyjádřil k dalšímu postupu.

Obviněný tak převážnou část svých výhrad směřoval proti skutkovým závěrům, k nimž dospěl již soud prvního stupně, a s nimiž se ztotožnil i soud odvolací. Součástí jeho obhajoby bylo tvrzení o jeho nevědomí ve vztahu k plnění daňových odvodů v době, kdy v obchodní společnosti působil, a rovněž doba splatnosti byla předmětem polemiky, jíž vedl prakticky od počátku trestního stíhání. Soud prvního stupně se naprosto dostatečným a zejména přesvědčivým způsobem vypořádal s pochybnostmi, které vznesl nejen obviněný J. K., ale i další spoluobvinění ve vztahu k okamžiku splatnosti obou druhů daní. Zejména na straně 50 a násl. rozsudku Krajský soud v Brně naprosto logickým a srozumitelným způsobem vysvětlil své úvahy, jež vyústily v právní kvalifikaci skutku obviněného J. K. (stejně jako obviněného P. W.) jako dílem dokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku a dílem nedokonaného ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. Na podkladě nejen telefonických odposlechů, ale i výpovědí svědků (např. J. B. a O. K.) a především listinných důkazů vyhodnotil nalézací soud všechny okolnosti tak, že obviněný J. K. se společně s obviněnými P. W. a zčásti V. L. podílel významným způsobem na dovozu minerálních olejů, znal okolnosti rozhodné pro odvod spotřební daně i daně z přidané hodnoty, a dovodil, že i kdyby nedošlo k zásahu celních orgánů a k následnému zajištění finančních prostředků obchodní společnosti JKR TRADING, s. r. o., nesplnil by tento obviněný jménem této společnosti fiskální povinnosti. Nejvyššímu soudu nezbývá než souhlasit s úvahami nalézacího soudu ohledně charakteru trestné činnosti, na níž se podíleli různou měrou jednotliví spoluobvinění - jako spolupachatelé, neboť vychází z výsledků provedeného dokazování. Obsah jednotlivých důkazů tvoří podklad pro skutkové okolnosti, které následně soud prvního stupně zcela v souladu se zákonem právně kvalifikoval. Naopak obviněný J. K. byl osobou, jež uzavírala nejen dohodu o dovozu motorové nafty z Rakouska, ale také s odběrateli (společnost KOOP spol. s r. o.), jimž bylo zboží na území České republiky distribuováno. Vznik povinnosti přiznat a zaplatit spotřební daň je vázán na okamžik uvedení vybraných výrobků do volného daňového oběhu na daňovém území České republiky (srov. §§ 8, 9 odst. 1, 2 a 46 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném v době spáchání činu).

S ohledem na dobu, kdy obviněný J. K. činil úkony směřující k obchodování s minerálními oleji jménem obchodní společnosti JKR TRADING, s. r. o., poskytují důkazy jednoznačný podklad pro závěr učiněný již nalézacím soudem, tj. že v části tohoto období již nastala splatnost spotřební daně tak, jak podrobně u všech obviněných vyjádřil krajský soud na str. 51 svého rozsudku. Podle § 18 odst. 1 zákona o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů, jsou plátci, jimž vznikla povinnost daň přiznat a zaplatit, povinni předložit daňové přiznání samostatně za každou daň celnímu úřadu, a to do 25. dne po skončení zdaňovacích období, ve kterém tato povinnost vznikla, pokud tento zákon nestanoví jinak. Z tohoto přehledu je i zřejmé, v jaké výši zůstalo jednání obviněných J. K. a P. W. ve stadiu pokusu (u obou ve vztahu k dani z přidané hodnoty) a v jaké byl zločin zkrácení daně, poplatku a jiné povinné platby již dokonán. Přestože obviněný J. K. vykonával funkci jednatele jmenované obchodní společnosti po dobu necelých dvou měsíců, způsobil svým protiprávním jednáním poměrně značný škodlivý následek (téměř osm milionů korun) a směřoval ke způsobení další finanční škody k tíži českého státu ve výši tří a půl milionu korun. Právě s ohledem na výši, v jaké bylo dosaženo daňového úniku, kdy na straně státu nenastal majetkový přírůstek odpovídající výši, v jaké byla zkrácena příslušná daň, byl v daném případě naplněn znak „velkého rozsahu“ podle nejpřísnější alternativy skutkové podstaty.

Obstát nemohla ani námitka obviněného J. K., jíž se snažil vyvinit z odpovědnosti za plnění daňové povinnosti za dobu, kdy vykonával funkci jednatele ve společnosti JKR TRADING, s. r. o. Jednatel společnosti s ručením omezeným je podle § 133 odst. 1 obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů) statutárním orgánem této společnosti. Z tohoto titulu je oprávněn jednat jménem této společnosti, tzn. činit jejím jménem všechny právní úkony. Ustanovení § 135 odst. 1 obchodního zákoníku ukládá jednateli mj. povinnost zajistit řádné vedení předepsané evidence a účetnictví. Soudy ve věci rozhodující měly k dispozici dostatek důkazů pro zmapování základní činnosti obviněného J. K. ve vztahu k obchodním transakcím popsaným v příslušné části výroku o vině, které vypovídaly o tom, že měl poměrně jasnou představu o rozsahu obchodování, aktivně se podílel na obchodech s motorovou naftou, bylo proto jeho povinností seznámit se s příslušnou právní úpravou tohoto druhu podnikání, tudíž jako statutární orgán dohlížet mj. na plnění daňových odvodů. Obviněný J. K. vykonával funkci jednatele souběžně se spoluobviněným K. O., spolupachatelem na trestné činnosti, což také napovídá existenci dohody mezi nimi a jejich úmyslném obcházení daňových povinností. V této souvislosti nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud připomíná své usnesení ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, v němž dovodil nepřímý úmysl u pokusu trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 8 odst. 1 a § 148 odst. 2, odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů. Učinil tak u pachatele, který přijal formálně funkci jednatele společnosti s ručením omezeným, nezajímal se o její hospodaření, tuto činnost přenechal jiné osobě, podepsal předkládané daňové přiznání, jímž se však nepravdivě deklarovalo zaplacení zboží a služeb na podkladě fiktivních faktur a které mělo odůvodnit neoprávněné vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve prospěch společnosti s ručením omezeným. I v takovém případě, kdy pachatel měl v podstatě lhostejný vztah k možnému vylákání výhody na dani, měl kladný vztah k oběma možným variantám, tj. že podklady pro daňová přiznání jsou správná nebo že obsahují fiktivní doklady, dovodil Nejvyšší soud trestní odpovědnost. V posuzované trestní věci navíc obviněný J. K. nebyl jen tzv. nastrčenou figurkou jako ve věci 7 Tdo, tudíž nelze jakkoli pochybovat o jeho zavinění.

Nalézací soud správně posoudil spáchaný skutek jako dílem dokonaný trestný čin a dílem nedokonaný ve stadiu pokusu. Názor vrchního soudu ohledně dokonání tohoto skutku i ve vztahu ke zbývajícímu plnění daňové povinnosti u spotřební daně, jak jej jen stručně naznačil na str. 14 napadeného usnesení, Nejvyšší soud nesdílí s ohledem na citované ustanovení o splatnosti spotřební daně, avšak tato skutečnost nemá žádný vliv na správnost právní kvalifikace, která ani nemohla být v odvolacím řízení změněna z důvodu respektování zásady zákazu reformationis in peius. V tomto směru zůstal nedotčen správný závěr nalézacího soudu o kvalifikaci jednání obviněného jako dílem dokonaného dílem nedokonaného zločinu zkrácení daně, poplatku a jiné podobné platby. S ohledem na vznik následku předvídaného zločinem podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku (tj. i těžší formy podle kvalifikované skutkové podstaty) nepřichází v úvahu právní posouzení skutku jako trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 tr. zákoníku, jak se domáhal obviněný J. K.. Jedná se totiž o ohrožovací delikt, který je v podstatě přípravným jednáním pro následné zkrácení daně. V případech, kdy již dojde k této poruše, je nutné takový skutek posoudit jako poruchový trestný čin podle § 240 tr. zákoníku (srov. č. 57/2003 Sb. rozh. tr.).

Zbývajícími výhradami se obviněný J. K. již ocitl mimo rámec uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Obviněný totiž v zásadě popřel svou vědomost o neplnění daňové povinnosti, přičemž se snažil prosadit jiný skutek, než o jakém rozhodovaly soudy nižších stupňů. Nejvyšší soud proto nemohl k této části dovolání přihlížet a ve zbytku je nepovažoval za důvodné. V této souvislosti a to i ve vztahu k ostatním dovoláním v této trestní věci, Nejvyšší soud připomíná svou judikaturu, podle níž v případech, kdy obviněný opakuje v dovolání námitky shodně s odvoláním, s nimiž se soudy dostatečným způsobem vypořádaly, je takové dovolání třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněné (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované pod č. T 408 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 17, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck Praha).

Dovolání obviněného P. W. obsahuje v podstatě jedinou právní námitku, jejímž prostřednictvím se domáhá své beztrestnosti. Podle přesvědčení tohoto obviněného byl zásah policie, která mj. zajistila veškeré finanční prostředky obchodní společnosti JKR TRADING, s. r. o., rozhodující pro nesplnění daňových povinností za období druhého a třetího čtvrtletí roku 2008 u daně z přidané hodnoty a měsíců červen a červenec 2008 u spotřební daně. Odkázal přitom na výpovědi spoluobviněného K. O., že byl jako jednatel připraven odvést příslušné daně, společnost disponovala dostatečnými finančními prostředky, avšak bylo mu to znemožněno opatřením policie dnem 15. 7. 2008. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů, sám rozhodl o zproštění obviněného obžaloby, event. aby přikázal „věcně a místně příslušnému orgánu“, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Nejvyšší soud se již vyjádřil k totožné námitce, kterou uplatnil i obviněný J. K., přičemž je třeba znovu zdůraznit, že se s ní naprosto dostatečným způsobem vypořádal již soud prvního stupně. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí věnoval shodným výhradám část odůvodnění na str. 30, byť na podkladě odvolání obviněného K. O.. Víceméně jinými slovy vyjádřil nezpochybnitelné skutkové zjištění, že ani jeden z obviněných neměl v úmyslu plnit daňové povinnosti, které zákon o dani z přidané hodnoty a zákon o spotřební dani stanoví pro podnikatelskou činnost, jejímž předmětem je obchodování s minerálními oleji. Skutkové okolnosti, za nichž spoluobvinění vzájemně spolupracovali v různém uskupení, a podíleli se na obchodování s touto komoditou, nepochybně svědčí o zatajování dovozu před příslušným celním orgánem v České republice. Falšováním celních dokumentů pro dodavatele v Rakousku se obvinění snažili vzbudit zdání legálnosti svého počínání, potřebné daňové doklady nevložili do účetnictví obchodní společnosti jako subjektu obou druhů daní, tím dosahovali značného finančního zisku, o který se dělili (a to bez ohledu na zřejmou účast dalších osob). Proto nelze cokoli vytknout soudům obou stupňů, pokud dovodily, že ani jeden ze spoluobviněných neměl v úmyslu dostát splnění zákonných povinností obchodní společnosti JKR TRADING, s. r. o., jejímž jménem byly obchodní transakce realizovány, a jež měla následně odvádět jednak daň z přidané hodnoty, a jednak spotřební daň. K následku předvídanému ve skutkové podstatě trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby proto u obviněného P. W. částečně došlo, zčásti nikoli, byť jeho jednání k němu směřovalo a bylo vedeno úmyslem jej naplnit. Nebyl to zásah orgánů činných v trestním řízení, co zabránilo obviněným odvést daň z přidané hodnoty a spotřební daň za příslušná období, nýbrž oni sami nehodlali splnit zákonnou povinnost vůči státu, v podstatě jejich „podnikání“ bylo založeno právě na snaze o nejvyšší obohacení z důvodu neodvádění povinných plateb. Zcela správná je tudíž i právní kvalifikace dílem dokonaným dílem nedokonaným trestným činem, jak je již vyloženo v části tohoto usnesení týkající se obviněného J. K.. Dovolání obviněného P. W. proto neshledal Nejvyšší soud opodstatněným.

Pokud jde o dovolání obviněného L. F., formuloval jej víceméně jako polemiku se skutkovým zjištěním soudů ohledně své účasti na protiprávním jednání, které bylo předmětem obžaloby. Stejně jako ve svém odvolání se hájil tím, že nevěděl o daňovém úniku, nebyla mu známa žádná skutečnost, z níž by mohl sám pojmout podezření o nelegálním charakteru podnikání. Odmítl tak existenci zavinění a to i v nedbalostní formě (trestný čin podle § 240 tr. zákoníku však vyžaduje úmysl), odkázal přitom na zásadu „in dubio pro reo“ a domáhal se zrušení obou rozsudků a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, případně aby Nejvyšší soud sám rozhodl o jeho zproštění obžaloby.

Odkazem na možnosti dovolacího přezkumu na podkladě tohoto druhu námitek, které mají svůj původ výlučně v hodnocení důkazů, může Nejvyšší soud doplnit, že soudy nižších stupňů provedly zákonným způsobem veškeré důkazy, které se pak staly podkladem výroku o vině mj. též obviněného L. F.. Přestože podíl tohoto obviněného na realizaci obchodních transakcí nebyl zásadní, kdy vůdčí osobou byl P. W., projevoval i L. F. aktivitu k dosažení úspěšného nákupu v cizině a prodeje na území České republiky, přičemž byl také za svou činnost odměňován. Podstatou spolupachatelství je společné jednání vedené společným záměrem, které jednak může probíhat současně, ale může i na sebe navazovat a jednání každého spolupachatele je článkem řetězu společných činností na sebe bezprostředně navazujících a vzájemně se podmiňujících, směřujících k naplnění téhož cíle spáchat trestný čin, které ve svém celku naplňuje znaky tohoto činu (srov. č. 49/2009-I. Sb. rozh. tr.) Zákon a především soudní judikatura tak nepodmiňuje spolupachatelství tím, aby každý spolupachatel sám naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, může uskutečnit jen jeden ze znaků, pokud jejich souhrn tvoří všechny zákonem vyžadované znaky, ale za společné jednání považuje i případ, kdy jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé články směřují k přímému vykonání trestného činu, působí současně a ve svém celku tvoří znaky tohoto činu. (Srov. č. 36/1973 Sb. rozh. tr., shodně již č. 66/1955 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.) Pachatelem, tudíž i spolupachatelem, trestného činu podle § 240 tr. zákoníku může být kdokoli, kdo svým úmyslným jednáním způsobí, že zákonná daň byla zkrácena. Subjekt daně a subjekt tohoto trestného činu tak může být odlišný (srov. přiměřeně č. 25/1968 Sb. rozh. tr.).

Již soud prvního stupně zvážil náležitě obsah důkazů a vyhodnotil právě v jeho prospěch, pokud rozsah jeho protiprávního jednání, resp. následku jím způsobeného omezil jen na neodvádění spotřební daně. Vzhledem ke zmíněnému způsobu provádění jednotlivých obchodů a zejména množství dovážené motorové nafty a jemu odpovídající velký rozsah zkrácení spotřební daně, byť ve stadiu pokusu, v potřebné intenzitě nasvědčují existenci minimálně nepřímého úmyslu podle § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku. Nejvyšší soud připomíná svou judikaturu publikovanou pod č. 3/2006 Sb. rozh. tr., podle níž zavinění ve formě nepřímého úmyslu lze dovodit i v případech, kdy pachatel věděl, že v důsledku jeho jednání může nastat následek uvedený v trestním zákoníku, byť jeho cílem není a může mu být dokonce nepříjemný, avšak nepočítá s žádnou skutečností, která by jeho vzniku zabránila, přesto jednal a byl tak srozuměn s možností jeho vzniku. Přestože existence zavinění je otázkou právní, musí se tento právní názor opírat o ta skutková zjištění, která se stala podkladem rozhodnutí o vině. Závěr o subjektivním znaku konkrétního trestného činu je totiž rovněž předmětem dokazování stejně jako znaky objektivní. Obviněný L. F. se i v dovolání snažil prosadit svou obhajobu o neznalosti způsobu podnikání spoluobviněných a popíral jakoukoli účast na neplnění daňových povinností obchodní společnosti JKR TRADING, s. r.o. Tím se však odchýlil od přípustných hmotně právních argumentů, jimiž musí být podloženo dovolání z důvodu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nejvyšší soud proto posoudil i toto dovolání jako neopodstatněné.

Obviněný K. O. své dovolání opřel o dva dovolací důvody, přičemž důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadil námitky, které mu neodpovídají. Také on poukázal na svou vůli uhradit daňové odvody ve lhůtě jejich splatnosti, ale bylo mu v tom zabráněno zásahem celního orgánu, který zabavil peníze na bankovním účtu společnosti JKR TRADING, s. r. o. Ohradil se proti způsobu hodnocení důkazů ve vztahu k jeho úmyslu a vyslovil názor, že vina u něho nebyla prokázána. Druhým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. se obviněný domáhal respektování svého práva být přítomen u veřejného zasedání před odvolacím soudem a tvrdil, že došlo k jeho zkrácení. Přestože včas a řádně oznámil vrchnímu soudu, že z důvodu lékařského zákroku se nemůže dostavit k nařízenému jednání dne 29. 8. 2012 a na své účasti přitom trvá, bylo jeho jednání označeno za účelové a odvolací soud jednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil část rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ve výrocích týkajících se jeho osoby, a aby tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout.

První částí dovolání obviněného K. O. týkající se tvrzených hmotně právních pochybení skutku se Nejvyšší soud nemohl zabývat pro její skutkový charakter. Jak již bylo uváděno u spoluobviněných, nemohou být předmětem dovolacích námitek výtky proti způsobu hodnocení důkazů, případně rozsahu dokazování, neboť je výlučným právem soudu zakotveným v čl. 82 Ústavy České republiky, které z navržených či nabízejících se důkazů provede tak, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. V tomto směru nelze především soudu prvního stupně ničeho vytknout, také odvolací soud mohl z větší části poukázat na správný postup nalézacího soudu nejen v procesu dokazování ale i v hodnotících úvahách. Celkové posouzení charakteru a způsobu podnikání s motorovou naftou vytvořilo soudům zcela dostatečný podklad pro závěr o existenci úmyslného zavinění jako znaku subjektivní stránky skutkové podstaty zločinu podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, resp. jeho pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku. V tomto směru tedy bylo dovolání obviněného K. O. podáno z jiného než zákonného důvodu.

Naproti tomu shledal Nejvyšší soud oprávněnou výhradu tohoto obviněného ohledně porušení jeho práva být přítomen u veřejného zasedání, odpovídající důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Z obsahu trestního spisu totiž vyplývá, že obviněný s poměrně velkým časovým předstihem (došlo dne 13. 8. 2012) požádal Vrchní soud v Olomouci o odročení veřejného zasedání nařízeného na 29. 8. 2012 z důvodu lékařského zákroku, který má podstoupit dne 28. 8. 2012. Současně se obviněný vyjádřil tak, že „trvá na své osobní účasti“ a vyslovil žádost o odročení po uplynutí dvou měsíců, po které má trvat jeho rekonvalescence. Ke svému podání přiložil i lékařskou zprávu, která potvrzovala termín operace v den předcházející termínu veřejného zasedání. Předseda senátu odvolacího soudu následně sdělil obhájkyni obviněného, že nehodlá odročovat veřejné zasedání a doporučil mu změnit dobu lékařského zákroku. Dne 15. 8. 2012 podal obviněný druhou žádost o odročení veřejného zasedání, opětovně mu bylo sděleno, že nebyla přijata, a proto dne 20. 8. 2012 obviněný doručil soudu již třetí žádost stejného obsahu s tím, že termín operace byl určen zdravotnickým zařízením, nejde tudíž o jeho obstrukce a přiložil lékařskou zprávu. Z jejího obsahu vyplývá, že podle lékaře chirurgické ambulance Vojenské nemocnice Brno, byl obviněný odeslán k vyjádření o nutnosti termínu operace dne 28. 8. 2012. Zpráva konstatuje, že rozsáhlá kýla pacienta obtěžuje, přičemž k „prevenci komplikací je časný termín indikovaný“.

O konání veřejného zasedání dne 29. 8. 2012 Vrchní soud v Olomouci vyrozuměl obviněného K. O. dne 26. 7. 2012, čímž dal najevo, že sám nepovažuje jeho osobní účast za nutnou. Nicméně je právem obviněného být přítomen soudnímu jednání v jeho věci podle čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. V daném případě obviněný naléhavě a opakovaně žádal odvolací soud, aby respektoval jeho zdravotní problém, který mu zabrání v účasti na nařízeném jednání a snažil se doložit své tvrzení lékařskou zprávou. Vrchní soud, aniž by sám požádal příslušné zdravotnické zařízení o vysvětlení či podrobnější sdělení, si vyložil jednání obviněného jako obstrukční s cílem oddálit projednání odvolání. Byť mohlo počínání obviněného vyvolat dojem o snaze prodloužit dobu před samotným rozhodnutím ve věci, nelze mu upřít, že nijak nezastíral nutnost zákroku, jehož charakter v podstatě vylučuje podezření o účelovosti. Za situace, kdy ve druhé lékařské zprávě je jasně indikována potřeba včasného odstranění problému, který by mohl obviněnému přivodit další zdravotní komplikace, nepostupoval odvolací soud správně a nerespektoval citované ústavní právo obviněného na to, aby věc byla projednána v jeho přítomnosti. Předseda senátu odvolacího soudu si neověřil v nemocnici, zda se skutečně jednalo o záměrně vybraný termín operace, tudíž neměl žádný podklad pro spekulaci o tendenčním mařícím chování obviněného K. O., jak se mu snažil vysvětlit ve svých odmítavých přípisech. Za této situace dospěl Nejvyšší soud k názoru, že bylo třeba poskytnout obviněnému možnost využít jeho práva na osobní přítomnost u veřejného zasedání u odvolacího soudu, popř. bylo nutné vyvrátit jeho tvrzení o nutnosti lékařského zákroku v termínu soudního jednání.

Nejvyšší soud z těchto důvodů vyhověl části dovolání obviněného K. O., neboť shledal naplněným dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Proto zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 8. 2012, sp. zn. 3 To 89/2012, v části, v níž bylo zamítnuto odvolání obviněného K. O. podle § 256 tr. ř. včetně rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazujících. V tomto rozsahu Nejvyšší soud přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby znovu projednal odvolání tohoto obviněného a rozhodl o něm. V rámci nového odvolacího řízení tak bude soud respektovat právo obviněného být přítomen soudnímu jednání. Samozřejmě za situace, pokud budou splněny podmínky konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného, učiní potřebné úkony proto, aby mohl náležitým způsobem rozhodnout o takovém procesním postupu při znalosti všech významných skutečností.

Pokud jde o dovolání obviněných J. K., P. W., L. F. a částečně i obviněného K. O., neshledal je Nejvyšší soud způsobilými zvrátit správné hmotně právní posouzení skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů. Dovolání těchto obviněných proto Nejvyšší soud odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná. Pouze na podkladě části dovolání obviněného K. O. vyslovil zrušení napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, jak uvedeno, a pouze v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, neboť je zřejmé, že zjištěnou vadu nebylo možné odstranit dovolacím soudem. Nejvyšší soud tak mohl učinit v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 29. května 2013

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru