Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1637/2014Usnesení NS ze dne 15.07.2015

HeslaPadělání a pozměnění (pozměňování) peněz
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1637.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 233 odst. 2 bod 2 tr. zákoníku

§ 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1637/2014-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 7. 2015 o dovolání obviněného A. H. , proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 31 To 269/2014, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 59/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného A. H. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 5 T 59/2014, byli obvinění A. H. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) a J. P. (dále jen „spoluobviněný“) uznáni vinnými ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“) jako spolupachatelé ve smyslu § 23 tr. zákoníku, kterého se měl obviněný A. H. dopustit tím, že dne 25. 06. 2012 okolo 02:50 hod. v L. před hernou ESO na ul. ...... v L. , N. .... předal spoluobviněnému J. P. , padělanou bankovku nominální hodnoty 1000 Kč, sériové číslo ........, vzor ....., o které věděl, že je padělaná, přičemž obviněného J. P. požádal, aby tuto padělanou bankovku rozměnil v herně ESO nákupem dvou krabiček cigaret, a obviněný J. P. tím, že dne 25. 06. 2012 okolo 02:50 hod v L. na ul. ........ v L. , N. ....., z podnětu obviněného A. H. předložil obsluze v baru v herně ESO při nákupu dvou krabiček cigaret k zaplacení padělanou bankovku nominální hodnoty 1 000 Kč, sériové číslo ........, vzor ....., přestože věděl, že se jedná o padělek, přičemž škoda nevznikla, neboť zaměstnanec herny V. V. cigarety nevydal, bankovku zadržel a zavolal policii. Za tento zločin byl obviněný A. H. odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 T 231/2012-38, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obviněný J. P. byl odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 17. 7. 2012, č. j. 34 T 140/2012-51, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, který ve veřejném zasedání projednal odvolání obou obviněných A. H. i J. P. , rozhodl rozsudkem ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 31 To 269/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), odst. 2 trestního řádu (zákon č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. ř.“) se napadený rozsudek ohledně obviněného A. H. zrušuje v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněný A. H. byl uznán vinným ze spáchání zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, a to ve formě účastenství – návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku, kterého se měl dopustit tím, že dne 25. 06. 2012 okolo 02:50 hod. v L. před hernou ESO na ul. ...... v L. , N. ......., předal obviněnému J. P. padělanou bankovku nominální hodnoty 1 000 Kč, sériové číslo ......, vzor ....., o které věděl, že je padělaná, přičemž obviněného J. P. požádal, aby tuto padělanou bankovku rozměnil v herně ESO nákupem dvou krabiček cigaret. Za tento zločin byl obviněný A. H. odsouzen podle § 233 odst. 2 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří (3) let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku byl obviněný zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku byl zároveň zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Liberci ze dne 2. 5. 2013, č. j. 3 T 231/2012-38, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného J. P. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 31 To 269/2014, podal obviněný A. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Stanislava Munzara dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotně právním posouzení skutku. Dovolatel vytýkal odvolacímu soudu, že odmítl znovu shlédnout videozáznam, který je základním podkladem pro obžalobu a fakticky popírá výpovědi J. P. a M. D. Odvolací soud toto odůvodnil tím, že soudní síň není vybavena příslušným technickým zařízením. V tom dovolatel spatřuje faktické odmítnutí jeho práva na spravedlivý proces. Dovolatel je toho názoru, že pokud by odvolací soud pečlivě prohlédl předmětný videozáznam, nemohl by v rozsudku akceptovat skutková zjištění nalézacího soudu, která sice právně překvalifikoval, ale výrok o vině a trestu ponechal. Dovolatel dále uvedl, že při aplikaci § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba postupovat přísně individuálně, a proto i v případě přijetí svědectví opilého J. P. a nenávistného M. D. , že poslal J. P. do herny (což dovolatel popírá), není možno výzvu, aby tuto bankovku rozměnil, považovat za „vzbuzení v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin“, i z toho důvodu, že mezi návodcem a naváděným by měla být určitá forma závislosti nebo podřízenosti. Z předmětného záznamu má být zřejmé, že dovolatel nemohl v obviněném J. P. vzbudit „rozhodnutí spáchat trestný čin“ jak vyžaduje § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. V podrobnostech dovolatel odkazuje na odvolání ze dne 16. 5. 2014, ve kterém popsal důležitost předmětného videozáznamu a nedostatečnost ze záznamu pořízené fotografické dokumentace. Na základě výše uvedených skutečností dovolatel navrhl, aby z podnětu tohoto jeho dovolání Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Liberci ze dne 25. 7. 2014, č. j. 31 To 269/2014-426, zrušil v části, která se týká dovolatele, a podle § 265m tr. ř. sám rozhodl tak, že obviněného A. H. zprostí obžaloby, nebo aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo dovolání obviněného doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k dovolání vyjádřil podáním ze dne 19. 11. 2014, a to následovně. V úvodu státní zástupce zkonstatoval rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu. Následně zrekapituloval námitky uplatněné dovolatelem. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že podat dovolání z tohoto důvodu lze jen tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutkový stav zjištěný soudem byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo o něj sice jde, ale právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě popsán. Nejvyšší soud se tedy nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejícím řízení, a protože není oprávněn v řízení o dovolání jakýmkoli způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 760/02 a IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nemohou mít námitky procesního charakteru směřující do oblasti skutkových zjištění, tedy námitky, kterými dovolatel namítá neúplnost provedeného dokazování či nesprávnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Zásah do skutkových zjištění je v určitém rozsahu možné připustit i v rámci dovolacího řízení, existuje-li extrémní nesoulad mezi učiněnými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, tzn. v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, jestliže zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování apod. K extrémnímu rozporu státní zástupce odkazuje na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04. Podle Ústavního soudu lze do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, začlenit případy tzv. důkazů opomenutých, dále případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých, v rozporu s procesními předpisy, a případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Státní zástupce je však toho názoru, že v dané věci žádná z uvedených situací nenastala. Je tedy namístě vycházet z doposud zjištěných skutkových závěrů, které jsou uvedeny ve skutkové větě rozsudku odvolacího soudu a byly dostatečným způsobem rozvedeny v odůvodnění tohoto rozsudku. Dovolací námitky obviněného převážně směřují k jinému způsobu hodnocení provedených důkazů a domáhají se změny skutkových zjištění. Argumenty obsažené v dovolání obviněného zcela přehlíží skutečnost, že Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumat napadené rozhodnutí pouze v případě námitek odpovídajícím důvodům taxativně vymezeným v § 265b tr. ř., tedy že se nejedná o další odvolací řízení. Státní zástupce zdůrazňuje, že obviněný uplatnil totožné námitky již v předcházejících stádiích trestního řízení a že se s nimi soudy dostatečně vypořádaly. Těžiště dokazování v trestním řízení je zakotveno v řízení před soudem nalézacím, který dokazování i hodnocení důkazů provedl ve zcela dostatečném rozsahu a své závěry zcela přesvědčivě prezentoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí je zřejmé, že vedle výpovědi obviněného P. a údajně nesprávně vyhodnoceného kamerového záznamu je obviněný A. H. usvědčován také prostřednictvím komunikace, kterou vedl z cely ve vazební věznici formou tzv. motáků, jimiž se snažil instruovat obviněného P. ke změně výpovědi ve svůj prospěch a také cestou dopisů, které zasílal své družce a sestře, v nichž se snažil adresátkám sdělit svoji vlastní verzi skutkového děje, kterou již předtím prezentoval v motácích obviněnému P. (viz str. 4 – 5 rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud neprováděl sám vůbec žádné dokazování a při svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění učiněných soudem I. stupně. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud provedl opět velice podrobný rozbor důkazní situace, přičemž mimo jiné konstatoval, že zpochybňované okolnosti zachycené na kamerovém záznamu jsou zcela nepodstatné, neboť okolnosti dohody mezi obviněnými kamerový záznam prokázat nemůže a vina obviněného A. H. je prokazována jinými důkazy. Rozbor kamerového záznamu poskytnutý obviněným je nadbytečný a na závěr o jeho vině nemá vliv (viz str. 7 rozsudku odvolacího soudu). Státní zástupce je toho názoru, že z odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů je zřejmé, že tyto soudy důsledně postupovaly v souladu se zásadami zakotvenými v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. a samotná odůvodnění splňují požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. Závěrem státní zástupce shrnul, že ačkoli obviněný v rámci uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. formálně tvrdí, že jeho skutek byl nesprávně právně posouzen, ve skutečnosti brojí především proti skutkovým zjištěním, neboť dovolací argumentace je vystavěna na polemice s výsledky dokazování. Není tak možné ji považovat za podřaditelnou pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s výjimkou části, v níž obviněný uvádí, že (pouhá) výzva k rozměnění bankovky nemůže v jiném vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin. Tato argumentace je však nedůvodná a naplnění uplatněného dovolacího důvodu nezakládá, neboť je zcela vytržena z kontextu dalších skutkových okolností, když požadavku na rozměnění padělané bankovky předcházelo její předání obviněným A. H. obviněnému J. P. Vzhledem k těmto skutečnostem se státní zástupce domnívá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, a navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Dále navrhl, aby Nejvyšší soud o tomto dovolání rozhodl v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Státní zástupce se pro úplnost vyjádřil k právní kvalifikaci jednání obviněného s tím, že pochybení soudu týkající se spolupachatelství nelze v tomto dovolacím řízení s ohledem na zákaz reformationis in peius účinně napravit, navíc by zřejmě v postavení obviněného (zejména pokud jde o druh a výši trestu) nemohlo dojít k významné změně. Státní zástupce považuje za správnou právní kvalifikaci užitou nalézacím soudem, jímž bylo jednání obviněného posouzeno jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným J. P. Je sice zřejmé, že podíl obou obviněných na páchané trestné činnosti byl odlišný, ale nelze konstatovat, že obviněný A. H. „pouze“ v obviněném J. P. vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin a právní kvalifikace jeho jednání jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku ve formě účastenství – návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku neobstojí. Obviněný A. H. totiž obviněného J. P. nejen vyzýval ke spáchání trestného činu, ale současně mu padělanou bankovku předal. V této souvislosti je třeba uvést, že pro posouzení, zda byl skutek spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, postačí, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednání uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i to, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není tedy třeba, aby se spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Pokud odvolací soud došel k závěru, že jednání obviněných v této trestní věci není možné posoudit jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku toliko z formálních důvodů, spočívajících v rozdělení jednání jednotlivých obviněných nalézacím soudem na dva samostatné skutky, odvolacímu soudu nic nebránilo, aby skutkovou větu u obviněného A. H. při zachování totožnosti skutku (ohledně jednání) sám doplnil.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání obviněného A. H. je ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný A. H. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.

Nejvyšší soud předně konstatuje, že z obsahu podaného dovolání vyplývá, že obviněný A. H. uplatnil především námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy oběma soudy nižších stupňů a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Liberci a z nichž vycházel v napadeném rozhodnutí i Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je určen k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, jestliže spočívají v právním posouzení skutku či jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoli z hlediska práva procesního, a již vůbec ne k nápravě skutkových vad, pokud jsou namítány výlučně nesprávná skutková zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění. Nelze se tedy v rámci tohoto dovolacího důvodu úspěšně domáhat přezkoumání skutkových zjištění učiněných nalézacím soudem, která náležitě přezkoumal již odvolací soud. Dovolací soud je zásadně, nejde-li o extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, potažmo rozhodnutích, vázán skutkovým stavem, jak byl zjištěn během trestního řízení a jak je vyjádřen zejména ve výroku odsuzujícího rozsudku, přičemž zjišťuje, zda je právní posouzení skutku v souladu s tím, jak je vyjádřeno jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1052/2006).

K námitce obviněného, že odvolací soud odmítl znovu shlédnout videozáznam, který byl základním podkladem pro obžalobu, čímž bylo podle dovolatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že odvolací soud, jestliže nezamítne nebo neodmítne odvolání podle § 253 tr. ř., přezkoumá podle § 254 odst. 1 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost jen těch oddělitelných výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo, a to z hlediska vytýkaných vad. K vadám, které nejsou odvoláním vytýkány, odvolací soud přihlíží, jen pokud mají vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno odvolání. Podle § 254 odst. 2 tr. ř., mají-li však vytýkané vady svůj původ v jiném výroku než v tom, proti němuž bylo podáno odvolání, přezkoumá odvolací soud i správnost takového výroku, na který v odvolání napadený výrok navazuje, jestliže oprávněná osoba proti němu mohla podat odvolání. Tedy jinak řečeno odvolací soud přezkoumává nejen právní posouzení věci, ale i skutková zjištění, která jsou podkladem výroku o vině, byl-li tento napaden nebo jsou-li splněny podmínky vymezené v § 254 odst. 2 tr. ř. Jestliže pak odvolací soud na základě tohoto postupu neshledá žádné vady ve skutkových zjištěních nalézacího soudu, není důvod postupovat podle § 267 odst. 6, 7 tr. ř., tedy opakovaně provádět již provedené dokazování nalézacím soudem, v tomto případě tedy opětovně přehrávat videozáznam kamerového systému Městské policie Liberec, který byl již přehrán v hlavním líčení před soudem prvního stupně (viz č. l. 350 spisu) jak požadoval v odvolání a posléze i v dovolání obviněný A. H. Odvolací soud tedy nepochybil, když nepřehrál předmětný videozáznam, byť to bylo podle jeho vyjádření ve veřejném zasedání způsobeno především technickými problémy v jednací síni, ve které se dne 25. 7. 2014 konalo předmětné veřejné zasedání o odvolání, což je patrno ze zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu ze dne 25. 7. 2014, konkrétně z tracku 05 tohoto záznamu (viz CD připojené k č. l. 423 spisu). Odvolací soud nicméně uvedl, že by i bez technických problémů v jednací síni videozáznam nepřehrál, neboť je s jeho obsahem řádně seznámen (viz track 05 CD připojeného k č. l. 423 spisu). Odvolací soud dále podrobně zdůvodnil, že rozbor předmětného kamerového záznamu považuje za nadbytečný, neboť by neměl vliv na jeho závěr o vině obviněného (v podrobnostech viz str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Z těchto důvodů nemohlo dojít k „faktickému odmítnutí práva obviněného na spravedlivý proces“, jak namítal v podaném dovolání obviněný A. H.

Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu ke zbylým skutkovým námitkám dovolatele, že oba soudy nižších stupňů vycházely z fotografické dokumentace pořízené právě z předmětného videozáznamu, které jsou podle názoru dovolatele nedostatečné, Nejvyšší soud pro úplnost po jejich zhlédnutí uvádí, že námitka dovolatele je lichá, neboť jednotlivé fotografie z videozáznamu byly pořízeny s časovým rozestupem v řádech sekund a dávají poměrně věrný obraz o proběhlém ději, který je jinak v celém rozsahu zaznamenán na předmětném videozáznamu (viz č. l. 125 – 164 spisu). Dovolatel dále vytýkal soudům, že uvěřily výpovědím „opilého P.“ a „nenávistného D.“. Po prostudování spisového materiálu Nejvyšší soud uvádí, že obviněný J. P. sice sám vypověděl, že byl opilý (viz str. 6 protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 59/2014), nicméně svědek V. V. , který byl v době spáchání skutku obsluhou herny ESO, ve které došlo ke spáchání skutku, uvedl, že spoluobviněný J. P. nevypadal podnapile ani zdrogovaně, což on pozná (k tomu viz str. 11 protokolu o hlavním líčení ze dne 22. 4. 2014 ve věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 5 T 59/2014). Nemohla být tedy podnapilost spoluobviněného J. P. tak veliká, že by to zpochybňovalo pravdivost jeho výpovědi, zvláště když obsah jeho výpovědi koresponduje s předmětným kamerovým záznamem z místa činu i svědeckou výpovědí M. D. K osobě svědka M. D. Nejvyšší soud z obsahu spisového materiálu nezjistil, že by tento měl mít negativní či dokonce „nenávistný“ vztah k obviněnému A. H. a na základě toho vypovídat v jeho neprospěch, jak obviněný ve svém dovolání namítá.

Ze všech těchto skutečností a uvedených důkazů vyplývá, že ačkoli obviněný v dovolání formálně deklaroval dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., reálně v tomto rozsahu uplatnil námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného činu nedopustil (v podrobnostech dovolatel odkázal na své odvolání včetně jeho zdůvodnění a doplnění odvolání ze dne 16. 5. 2014 – viz na č. l. 388 a 401). Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě zjištění, že by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, resp. by existoval extrémní nesoulad mezi oběma soudy v zásadě shodně zjištěnými skutkovými okolnostmi a jejich právními závěry, což však v posuzovaném případě zjištěno nebylo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý a logický vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů včetně obviněným uplatňované obhajoby na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů obsažené v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, jež byly obviněným uplatněny v řízení před soudy obou stupňů, a soudy obou stupňů se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Přiléhavě rovněž vyložily, jakými úvahami byly vedeny, pokud opřely svá rozhodnutí o vině obviněného A. H. především o výpovědi spoluobviněného J. P. , který se k trestné činnosti plně doznal a objasnil i jeho podíl na trestné činnosti. S výpovědí obviněného J. P. pak koresponduje svědecká výpověď V. V. i výpověď svědka M. D. , který opakovaně vypověděl, že to byl právě obviněný A. H. , kdo vyzval obviněného J. P. , aby za padělanou tisícikorunu koupil cigarety a bankovku tak rozměnil. Výpovědi uvedených svědků jsou pak potvrzeny shlédnutým videozáznamem. Nalézací soud dále poukázal na tzv. motáky a dopisy, které dovolatel zaslal obviněnému J. P. a svědkyni R. P. a ve kterých je instruuje, jak mají vypovídat (k tomu viz str. 5 – 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu a str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Pro úplnost nutno dodat, že v zásadě nebylo přihlíženo k té části dovolání, v níž obviněný odkázal na námitky uplatněné v jeho odvolání, byť ani ty by nemohly ničeho změnit na učiněných závěrech Nejvyššího soudu. Dovolání, jak již bylo uvedeno, lze podat jen z taxativně vymezených důvodů, čemuž musí odpovídat mimo jiné i podřazení námitek pod konkrétní dovolací důvod, který je v dovolání deklarován. Námitky obsažené v odvolání nelze bez dalšího akceptovat jako námitky dovolací, neboť smysl a účel těchto opravných prostředků není totožný. Nad rámec řečeného a jen pro úplnost Nejvyšší soud poznamenává, že výhrady uplatněné v odvolání směřovaly proti správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně, popř. proti výroku vině, a z hlediska uplatněných důvodů dovolání jsou navíc nepodstatné.

Nejvyšší soud se dále zabýval námitkou dovolatele, že při aplikaci § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku je třeba postupovat přísně individuálně, a proto i v případě přijetí svědectví opilého J. P. a nenávistného M. D. , že poslal J. P. do herny (což dovolatel popírá), není možno výzvu, aby tuto bankovku rozměnil, považovat za „vzbuzení v jiném rozhodnutí spáchat trestný čin“, i z toho důvodu, že mezi návodcem a naváděným by měla být určitá forma závislosti nebo podřízenosti. Z předmětného záznamu má být zřejmé, že dovolatel nemohl v obviněném J. P. vzbudit „rozhodnutí spáchat trestný čin“ jak vyžaduje § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku.

Odvolací soud, pokud jde o tuto námitku, v napadeném rozsudku uvedl, že jednání obviněného A. H. , tak jak byl nalézacím soudem uznán vinným, obsahuje skutečnost, že obviněný A. H. požádal obviněného J. P. , aby bankovku, o které oba věděli, že je padělaná, rozměnil v herně ESO nákupem dvou krabiček cigaret. Z popisu skutku tedy měl odvolací soud za to, že obviněný A. H. přinejmenším vzbudil v jiném rozhodnutí, aby spáchal trestný čin, v tomto případě, aby padělané peníze udal jako pravé. To obviněný J. P. z podnětu obviněného A. H. také učinil. Jednání obviněného A. H. tedy odvolací soud posoudil s přihlédnutím ke shora uvedeným skutečnostem toliko jako návod ke zločinu padělání a pozměnění peněz podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku k § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku (v podrobnostech viz str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud k tomu i při individuálním posouzení konkrétní věci, jak dovolatel požadoval, uvádí, že podle ustálené judikatury platí, že návodcem je ten, kdo v jiném úmyslně vzbudí rozhodnutí ke spáchání trestného činu. Více se k návodu nežádá, než aby návodce chtěl, aby byl čin spáchán osobou navedenou (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 1929, sp. zn. Zm I 571/28, publikované pod č. 3376/1929 Sb. rozh. tr. – Vážný). Podstatou návodu je pohnutí pachatele k trestnému činu, přičemž prostředkem navedení může být zejména výzva, žádost (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 365/1942-III Sb. rozh. tr. – Vážný). Návod se musí vztahovat na individuelně určitý čin, přičemž návodce musí mít určitou představu o činu, který má být proveden, alespoň v hlavních rysech, jež by opodstatnily určitou trestní skutkovou podstatu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 3812/1929 Sb. rozh. tr. – Vážný). Návodce tedy úmyslně v jiném vzbudí rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin, který musel dospět alespoň do stadia pokusu. Nezáleží na tom, zda působení návodce bylo více nebo méně intenzivní; rozhodné je toliko, že čin by nebyl spáchán a trestný výsledek by nebyl nastal, kdyby návodce nebyl působil na vůli přímého pachatele, že tudíž v tomto smyslu je mezi výsledkem a činností návodcovou souvislost (srov. rozhodnutí Nejvyšší soudu ze dne 11. 2. 1928, sp. zn. Zm I 611/27).

Z výše uvedeného jasně vyplývá, že mezi návodcem a navedeným se žádná forma závislosti nebo podřízenosti nevyžaduje. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele však musí být příčinný vztah, který byl s ohledem na shora uvedené okolnosti nepochybně v tomto konkrétním případě dán. Z těchto důvodů nejsou proto tyto námitky obviněného A. H. ohledně aplikace § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku důvodné.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nad rámec námitek dovolatele ve svém vyjádření k dovolání obviněného uvedl, byť jen pro úplnost, k právní kvalifikaci jednání obviněného, že pochybení soudu týkající se spolupachatelství nelze v tomto dovolacím řízení s ohledem na zákaz reformationis in peius účinně napravit, navíc by zřejmě v postavení obviněného (zejména pokud jde o druh a výši trestu) nemohlo dojít k významné změně. Státní zástupce tedy považoval za správnou právní kvalifikaci užitou nalézacím soudem, jímž bylo jednání obviněného posouzeno jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku, spáchaného ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku s obviněným J. P. , neboť je sice zřejmé, že podíl obou obviněných na páchané trestné činnosti byl odlišný, ale nelze konstatovat, že obviněný A. H. „pouze“ ve spoluobviněném J. P. vzbudil rozhodnutí spáchat trestný čin a právní kvalifikace jeho jednání jako zločin padělání a pozměnění peněz podle § 233 odst. 2 alinea druhá tr. zákoníku ve formě účastenství – návodu podle § 24 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku nemůže obstát. Obviněný A. H. totiž spoluobviněného J. P. nejen vyzýval ke spáchání trestného činu, ale současně mu padělanou bankovku předal. V této souvislosti je třeba uvést, že pro posouzení, zda byl skutek spáchán ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, postačí, jestliže každý ze spolupachatelů svým jednání uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna jen souhrnem těchto jednání, a dokonce i to, když jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti – články řetězu – působí současně nebo postupně ve vzájemné návaznosti a směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu. Není tedy třeba, aby se spolupachatelé podíleli na trestné činnosti stejnou měrou. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněných v této trestní věci není možné posoudit jako spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku toliko z formálních důvodů, spočívajících v rozdělení jednání jednotlivých obviněných nalézacím soudem na dva samostatné skutky, odvolacímu soudu nic nebránilo, aby skutkovou větu u obviněného A. H. při zachování totožnosti skutku (ohledně jednání) sám doplnil. K tomu Nejvyšší soud uvádí, byť v zásadě souhlasí s těmito právními úvahami, že je vázán ustanovením § 265p odst. 1 tr. ř., podle něhož může v neprospěch obviněného Nejvyšší soud změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného. Takové dovolání však nejvyšším státním zástupcem v neprospěch obviněného A. H. podáno nebylo.

Lze tedy shrnout, že obviněný A. H. podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. především námitky, které uplatněný dovolací důvod nenaplňují, jelikož jsou založeny výhradně na zpochybnění závěru, že důkazy, které provedl soud prvního stupně, dostatečně přesvědčivě prokazují jeho vinu. Proto v tomto rozsahu v zásadě nemohou být předmětem přezkumu v dovolacím řízení, s výjimkou shora uvedeného extrémního nesouladu. Vzhledem k tomu není možné tyto námitky považovat za podřaditelné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Výjimkou je však ta část dovolání, v níž obviněný uvádí, že (pouhá) výzva k rozměnění bankovky nemůže v jiném vzbudit rozhodnutí spáchat trestný čin, a že je nutné, aby mezi návodcem a naváděným byla určitá forma závislosti nebo podřízenosti. Tato argumentace, kterou lze považovat za souladnou s uplatněným dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je však se shora uvedených důvodů nedůvodná a naplnění uplatněného dovolacího důvodu nezakládá, neboť neodpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu a je po skutkové stránce zcela zjevně vytržena z kontextu dalších skutkových okolností, když vlastnímu jednání spoluobviněného J. P. směřujícímu k rozměnění padělané bankovky v herně ESO předcházelo její předání obviněným A. H. tomuto spoluobviněnému spojené se žádostí, aby ji rozměnil nákupem dvou krabiček cigaret, což je třeba podle ustálené judikatury považovat přinejmenším za návodné jednání směřující ke vzbuzení rozhodnutí J. P. , aby padělané peníze udal jako pravé.

Na základě hodnocení provedených důkazů nalézacím soudem, které k odvolání obviněného přezkoumal odvolací soud a s přihlédnutím k uvedeným poznatkům ze spisového materiálu, je třeba již jen uzavřít, že napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 25. 7. 2014, sp. zn. 31 To 269/2014, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 22. 4. 2014, sp. zn. 5 T 59/2014, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ve vztahu k obviněnému A. H. zrušil a znovu rozhodl o vině a trestu, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného, a to i přes shora uvedenou výhradu k právní kvalifikaci, kterou však nebylo možno z uvedených důvodů v dovolacím řízení ve výroku tohoto rozhodnutí vyjádřit.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud, je patrné, že rozhodnutí napadené dovoláním a řízení jemu předcházející netrpí právně relevantními vadami, které by mohly vést k rozhodnutí Nejvyššího soudu ve prospěch dovolatele. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného A. H. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Jinak je třeba znovu zdůraznit, že podané dovolání obviněného se týká především jím tvrzených nesprávných skutkových zjištění a hodnocení provedených důkazů ze strany obou nižších soudů. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů neshledal. V tomto směru bylo dovolání obviněného ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. 7. 2015

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru