Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1613/2014Usnesení NS ze dne 15.04.2015

HeslaObjektivní stránka trestného činu
Subjektivní stránka
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1613.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. a) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. b) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. h) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. k) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 1 tr. zák.

§ 250 odst. 3 písm. b) tr. zák.

§ 234 odst. 2 tr. zákoníku

§ 234 odst. 3 bod 2 tr. zákoníku

§ 248 odst. 1 tr. zák.

§ 248 odst. 2 tr....

více

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1613/2014-93

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. 4. 2015 o dovolání, které podal obviněný D. M., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 5/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 4 T 102/2011, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného D. M. odmítá .

Odůvodnění:

Obviněný D. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 8. 2012, sp. zn. 4 T 102/2011, uznán vinným

v bodě I. výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“),

v bodě II. výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona,

v bodě III. výroku o vině zločinem neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „tr. zákoník“),

v bodě IV. výroku o vině trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona,

v bodě V. výroku o vině pokračujícím přečinem podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku,

v bodě VI. výroku o vině přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a

v bodě VII. výroku o vině přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

Za uvedené trestné činy a za sbíhající se trestný čin neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu a nebytovému prostoru podle § 249a odst. 2 tr. zákona a trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, dílem dokonaný dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 2 tr. zákona, za které byl odsouzen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 3 T 94/2010, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou.

Podle § 43 odst. 2 věty druhé tr. zákoníku soud zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 2. 2011, sp. zn. 3 T 94/2010 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2011, sp. zn. 4 To 228/2011, jakož i všechna další rozhodnutí na daný výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu.

Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku byl dále obviněnému uložen trest propadnutí věci – stolního počítače zn. LYMX, výrobní číslo ....

Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost zaplatit náhradu škody vyjmenovaným poškozeným.

Proti citovanému rozsudku podal obviněný odvolání, na jehož podkladě Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 4 To 5/2013, podle § 258 odst. 1 písm. b), d), f) odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod bodem I./1-5, jímž byl obviněný uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dále ve výroku o vině pod bodem VI., jímž byl obviněný uznán vinným přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Současně odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém výroku o trestu a ve výrocích o náhradě škody týkajících se označených poškozených.

Podle § 259 odst. 3 písm. b) tr. řádu krajský soud nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným v bodě I./1-5 výroku o vině pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a v bodě II. přečinem poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy a za sbíhající se pokračující trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 8 odst. 1 a § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona, za zločin neoprávněného opatření, padělání, a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea druhá tr. zákoníku, za trestný čin zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona, pokračující přečin podvodu podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 a § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku a za přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku, ohledně nichž zůstal napadený rozsudek nedotčen, byl obviněný odsouzen podle § 234 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl obviněný podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu soud rovněž uložil trest propadnutí věci a jiné majetkové hodnoty – stolního počítače zn. LYMX, výrobní číslo ....

Dále byla podle § 228 odst. 1 tr. řádu obviněnému uložena povinnost nahradit škodu uvedeným poškozeným a někteří z nich byli podle § 229 odst. 2 tr. řádu odkázáni se zbytky svých nároků na řízení ve věcech občanskoprávních. Ohledně dalších poškozených rozhodl odvolací soud tak, že je odkázal podle § 229 odst. 1 tr. řádu s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Rozsudek odvolacího soudu napadl obviněný D. M. dovoláním prostřednictvím svého obhájce JUDr. Miroslava Vojtěcha a uplatnil v něm dovolací důvody uvedené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), h), k), l) tr. řádu.

V rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu nejprve zdůraznil, že zásah do skutkových zjištění soudů nižších stupňů je v dovolacím řízení přípustný v případech tzv. extrémního nesouladu, tj. když skutková zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení, dále pokud jsou tato skutková zjištění pravým opakem obsahu důkazů a konečně pokud nemají žádnou obsahovou souvislost s důkazy, na jejichž podkladě byla učiněna. Obviněný dále namítl, že skutky popsané ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně byly nesprávně kvalifikovány jako příslušné trestné činy, ačkoliv znaky těchto ani jiných trestných činů nevykazovaly. Vadné právní posouzení nenapravil ani soud odvolací, ačkoliv popis skutků není v souladu s tzv. právní větou obsahující formální znaky skutkových podstat všech uvedených trestných činů. Poukázal zároveň na to, že u všech předmětných trestných činů, ač jsou trestnými činy úmyslnými, nebyla prokázána subjektivní stránka.

Současně obviněný napadl způsob hodnocení důkazů soudy obou stupňů, kdy jejich postupem došlo k „excesu“, který má být v rozporu s principy právní logiky. V jeho věci má být totiž dán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudu a provedenými důkazy, tak jak jej ve své rozhodovací praxi vyložil Ústavní soud, proto je nezbytný přezkum učiněných skutkových zjištění obou soudů ve věci doposud činných. Zároveň dovolatel upozornil na to, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně nesplňuje požadavky stanovené § 125 odst. 1 tr. řádu a je tedy nepřezkoumatelné.

V další části svého podrobného dovolání obviněný uvedl celou řadu námitek, kterými se snažil znovu poukázat na absenci subjektivní i objektivní stránky skutkových podstat všech trestných činů, kterými byl uznán vinným, u trestného činu podvodu odkázal na judikaturou Ústavního soudu vyložený pojem „uvedení v omyl“. U trestného činu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku namítl nepředvídatelnost rozhodnutí soudů obou stupňů, přičemž poukázal na zprošťující rozsudek v jiné, podle jeho názoru srovnatelné trestní věci. Soudům dále vytkl, že nebyla respektována judikatura Ústavního soudu týkající se excesivního uplatnění směnky. Odvolací soud podle jeho mínění vyvodil zcela jiná skutková zjištění, aniž by dané důkazy sám provedl, popřípadě nedoplnil dalšími. Ze strany soudů tak došlo k porušení „zákazu svévole“ a ústavně garantovaného práva na spravedlivý proces. Má za to, že výše uvedenými výhradami tak byly naplněny dovolací důvody § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu.

K dovolacímu důvodu zakotvenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu obviněný vyjádřil pochybnost o schopnosti členů senátu 4 To Krajského soudu v Českých Budějovicích ve věci nestranně rozhodovat, a to s ohledem na poměr k věci či k obviněnému. V rozporu s příslušným ustanovením trestního řádu, kterým je zakázáno, aby soudce stížnostního soudu rozhodující o prodlužování vazby obviněného projednával následně odvolání téhož obviněného, který je vazebně zajištěn, rozhodovala v předmětné trestní věci o prodloužení vazby JUDr. Vladimíra Hájková, která následně řešila i odvolání obviněného jako předsedkyně senátu 4 To Krajského soudu v Českých Budějovicích.

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu obviněný uvedl pouze obecnou připomínku, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátu na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů, aniž by dále v tomto směru uplatnil jakoukoliv konkrétní výhradu.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. řádu spatřoval obviněný v porušení jeho práva být přítomen v hlavním líčení u Okresního soudu v Českých Budějovicích, a to tím, že byl při výslechu poškozené I. K. vyveden ze soudní síně. Obviněnému tak byla upřena možnost klást této svědkyni otázky a tím došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod i článku 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

K dalšímu z uplatněných dovolacích důvodů uvedenému v ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu obviněný citoval články 8 odst. 2 větu prvou Listiny základních práv a svobod, dále článek 9 odst. 1 větu druhou Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, stejně i článek 5 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a § 2 odst. 2 tr. řádu, podle kterých nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak, než způsobem a z důvodů, které stanoví zákon. Orgány činné v trestním řízení podle obviněného vůbec nezajistily vyšetření jeho duševního stavu, který může mít zásadní vliv pávě na výše uvedenou nepřípustnost trestního stíhání.

Obviněný uplatnil taktéž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu s výhradami vůči uloženému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, jehož výměra se mu jeví jako nepřiměřeně vysoká, a to i s ohledem na délku vazebního zajištění.

Poslední z uplatněných dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu byl podle obviněného naplněn tím, že předseda senátu Okresního soudu v Českých Budějovicích Mgr. Radek Martínek u hlavního líčení dne 20. 8. 2012 nejprve vyhlásil odsuzující rozsudek, který však neobsahoval trest propadnutí věci, stolního počítače. Až poté si předseda senátu měl tuto svoji chybu uvědomit a sdělit dovolateli, že „na to zapomněl“. Obviněný tedy navrhl, aby si Nejvyšší soud vyžádal zvukový záznam z hlavního líčení konaného v jeho věci dne 20. 8. 2012.

Nad rámec uvedených argumentů obviněný ještě soudům vytkl porušení principu „in dubio pro reo“ a tedy i presumpci neviny zakotvenou v článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, taktéž, že nebyly osobně vyslechnuty svědkyně V. V. a E. J.. V jeho případě mělo dojít k tzv. hypertrofii trestní represe a porušení zásady „ultima ratio“. Obviněný rovněž poukázal na délku svého trestního stíhán, kterou považuje za nepřiměřenou stejně jako dobu trvání vazby.

Závěrem svého dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud předložil předmětnou trestní věc k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu pro „posouzení předběžné otázky“ přípustnosti jeho trestního stíhání. Dále se domáhal rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu o odkladu či přerušení výkonu napadeného rozhodnutí. Zároveň navrhl, aby Nejvyšší soud obviněného zprostil obžaloby, nebo aby zrušil napadená rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích i Okresního soudu v Českých Budějovicích a věc přikázal znovu projednat a rozhodnout okresnímu soudu, avšak v jiném složení senátu. Alternativně navrhl přikázat věc k došetření státnímu zástupci, případně policejnímu orgánu „do fáze před zahájením trestního stíhání“. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud tzv. „akademickým výrokem per analogiam podle § 268 odst. 2 tr. řádu“ vyslovil, že napadenými rozhodnutími byl porušen zákon ve všech dovoláním zmíněných ustanoveních. Po zrušení napadených rozhodnutí má být zároveň rozhodnuto tak, že se obviněný nebere do vazby.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Michala Basíka. Ten nejprve zdůraznil, že většina námitek obviněného je zcela nekonkrétních a obecných a nelze z nich dovodit, v jakém směru se týkají uvedených dovolacích důvodů ve vztahu k napadeným rozhodnutím soudů obou stupňů. Zároveň připomněl, že i podle judikatury Ústavního soudu leží odpovědnost za formulaci dovolacích důvodů primárně na obviněném, přičemž nekonkretizované námitky nelze domýšlet.

Argumentaci podřazenou pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu označil za zcela zjevně neopodstatněnou, když z jejího obsahu ani není možné dovodit, v jakém směru měl být tento dovolací důvod naplněn.

K námitce podřazené dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uvedl, že podle dostupného spisového materiálu se jmenovaná soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích nepodílela na rozhodování o vazbě obviněného v přípravném řízení, nebyly tak u ní dány důvody vyloučení ve smyslu § 30 odst. 2 tr. řádu, námitka je proto taktéž zjevně neopodstatněná.

K tvrzené nepřípustnosti trestního stíhání namítnuté v rámci dovolacího důvodu § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství zdůraznil, že opět chybí jakékoliv konkrétní věcné zdůvodnění. Vyslovil svůj názor, že odkaz obviněného na ustanovení § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu ve vazbě na jím citovaná ustanovení mezinárodních smluv je zcela irelevantní resp. až na hranici iracionální argumentace, žádný důvod k zastavení trestního stíhání není dán.

Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněný podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uplatnil výhrady, které jej nenaplňují, když napadá výlučně hodnocení důkazů a učiněná skutková zjištění.

K tvrzenému extrémnímu nesouladu státní zástupce připomněl, že o tyto případy jde v situacích objektivně zjištěné a zcela zjevné absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, při kardinálních logických rozporech mezi skutkovým zjištěním a právním závěrem z nich vyvozeným, při opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů, jestliže zásadní skutková zjištění v rozhodnutí zcela chybí vzhledem k absenci příslušných důkazů, popř. jsou založena na důkazech, které zjevně nemají žádnou vazbu na soudem deklarovaný obsah provedeného dokazování, či jsou zřetelným opakem toho, co bylo skutečným obsahem dokazování apod. Ve věci obviněného však podle státního zástupce rozhodnutí soudů žádným uvedeným deficitem netrpí, soudy zjistily skutkový stav bez důvodných pochybností, řádně a pečlivě hodnotily provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu.

Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dále odmítl i obviněným tvrzené pochybení odvolacího soudu, pokud dospěl k odlišným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, aniž sám konkrétní důkazy provedl. Odvolací soud totiž modifikoval skutková zjištění pouze ve prospěch obviněného, stejně tak upravil popis skutku a vymezení výše škody. Nepřípustnými zároveň označil námitky obviněného proti odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně a neztotožnil se s jeho závěrem o nepřezkoumatelnosti rozsudku uvedeného soudu.

Za relevantní uplatněnému důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství uznal námitku, že popis jednání neodpovídá přisouzené právní kvalifikaci, upozornil však, že jediná konkrétní námitka v tomto směru, výhrada porušení subsidiarity trestní represe, která se prolíná celým dovoláním, opět není důvodná. Obviněný si totiž počínal vůči dvěma desítkám poškozených s „lstivostí a až predátorskými praktikami“, čímž jim způsobil značně vysoké škody majetkové povahy a i závažné újmy na jejich právech, přičemž zdůraznil, že takové kriminální jednání není realizací běžných občanskoprávních vztahů a uplatněná trestní represe byla zcela na místě.

I další argument obviněného podle názoru státního zástupce Nejvyššího státního nemohl obstát, odkaz na nález Ústavního soudu označil nepřípadným, neboť věc stěžovatele není s nyní projednávanou trestní věcí souměřitelná.

Dalšímu dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu výhrady obviněného obsahově neodpovídají. Jeho prostřednictvím totiž nelze namítat rozpor mezi vyhlášeným zněním rozsudku a jeho písemným vyhotovením. Pokud by v písemném rozhodnutí byl uveden výrok, který nebyl řádně vyhlášen, nejednalo by se totiž o výrok chybějící. Upozornil dále, že podle protokolu o hlavním líčení ze dne 20. 8. 2012 byl předmětný výrok o uložení trestu propadnutí věci řádně vyhlášen.

Odmítl i dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, ten ve věci obviněného nemůže být dán, neboť nedošlo k zamítnutí či odmítnutí řádného opravného prostředku.

Závěrem státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ještě uvedl, že nepovažuje za nutné se zabývat „poněkud bizarními“ procesními návrhy obviněného, jeho dovolání označil za zjevně neopodstatněné a Nejvyššímu soudu navrhl odmítnout je podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Na vyjádření nejvyššího státního zástupce reagoval obviněný podáním označeným jako „Stanovisko obviněného na repliku vyjádření státního zástupce NSZ v Brně ze dne 29. 11. 2013, sp. zn. 1 NZO 870/2013“. Podle jeho názoru státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství dovolání obviněného posuzoval pouze s omezenou znalostí trestního spisu a nemohl se tak k námitkám obviněného „pregnantním a přiléhavým“ způsobem vyjádřit. Opět zopakoval námitky ohledně postupu orgánů činných v tomto trestním řízení, v němž spatřuje porušení svých práv garantovaných celou řadou mezinárodních úmluv o lidských právech, přičemž odkázal i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a rozhodovací praxi federálních amerických odvolacích soudů. Své podání shrnul tak, že vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství „nelze brát vážně“, neboť toto se jeví jako velice málo přesvědčivé.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný D. M. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Byť je dovolání obviněného D. M. velmi obsáhlé, lze jeho obsah celkově posoudit jako velmi nekonkrétní, a to ve vztahu k většině uplatněných dovolacích důvodů. Obviněný převážně pouze odkazuje na určitý důvod dovolání, aniž by současně označil vadu, jež by odpovídala jeho zákonnému vymezení. Celý mimořádný opravný prostředek obviněného spočívá pouze na kritice rozhodnutí o vině a procesním postupu soudů obou stupňů, a je z něho zřejmý nesouhlas jak s procesními úkony tak i skutkovým zjištěním a jeho právním posouzením, které vyústily v odsouzení obviněného. Vzhledem k takto omezenému podkladu pro dovolací řízení, a z důvodu zjevné neopodstatněnosti jednotlivých výhrad dovolání, pokud vůbec byly dovolacím důvodům podřaditelné, Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265i odst. 2 tr. řádu stručně zdůvodní jeho odmítnutí.

Pokud jde o první z uplatněných dovolacích důvodů uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) tr. řádu, Nejvyšší soud k jeho výkladu považuje za vhodné připomenout, že může být naplněn v případě, kdy ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud nebo soud, který nebyl náležitě obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát nebo rozhodl soud vyššího stupně. Věcně nepříslušným soudem je soud, který rozhodl v rozporu s pravidly upravujícími v trestním řízení věcnou příslušnost soudů (viz § 16 a 17 tr. řádu), tedy například když v prvním stupni ve věci rozhodl okresní soud nebo jemu na roveň postavený soud (§ 12 odst. 4 tr. řádu), přestože předmětem trestního stíhání byl trestný čin, o kterém měl podle § 17 odst. 1 tr. řádu v prvním stupni konat řízení a rozhodnout krajský soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 3 Tdo 277/2008, uveřejněné pod č. T 1110 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 48, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha). Dovolacím důvodem podle tohoto ustanovení není skutečnost, že v řízení došlo k porušení zásad o místní příslušnosti soudu (§ 18 tr. řádu). Druhá alternativa tohoto dovolacího důvodu spočívající v tom, že soud nebyl náležitě obsazen, nastane, pokud obsazení soudu neodpovídalo ustanovením § 27, § 31 a § 35 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů. Tak tomu bude zejména v případech, kdy rozhodoval samosoudce namísto senátu nebo když byl senát složen z předsedy senátu a přísedících, přestože měl rozhodovat senát složený jen ze soudců, nebo opačně, dále pokud senát rozhodoval v neúplném složení, na rozhodování se podílel soudce, který nebyl náhradním soudcem podle § 197 tr. řádu, nebo soudce, který byl v době rozhodnutí dočasně přidělen k jinému soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2011, sp. zn. 7 Tdo 986/2011, uveřejněné pod č. 36/2012 Sb. rozh. tr.) apod. (viz Šámal, P. a kol. Trestní řád II. § 157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3156-3157). Vzhledem k tomu, že obviněný v rámci tohoto důvodu dovolání fakticky nesdělil, jakou z uvedených vad by mělo být zatíženo rozhodování v předmětné trestní věci, nezbývá než se znalostí obsahu trestního spisu konstatovat, že v projednávané trestní věci nelze shledat žádné pochybení, které by odpovídalo některému z procesních pravidel upravujících příslušnost soudu a složení senátu věc rozhodující.

Podle § 265b odst. l písm. b) tr. řádu lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán, avšak tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.

Obviněný v rámci tohoto dovolacího důvodu odkázal, byť nikoli výslovně, na ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu, podle kterého je po podání obžaloby vyloučen z vykonávaní úkonů trestního řízení soudce, který v projednávané věci v přípravném řízení nařídil domovní prohlídku, vydal příkaz k zatčení nebo rozhodoval o vazbě osoby, na niž byla poté podána obžaloba. Obviněný namítl, že o prodloužení jeho vazby rozhodovala soudkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře JUDr. Vladimíra Hájková, která měla rozhodovat i o odvolání obviněného, tím mělo být citované ustanovení trestního řádu porušeno. Jak však vyplývá ze samotného znění § 30 odst. 2 tr. řádu, uvedené pravidlo se vztahuje pouze na stadium přípravného řízení, tedy do okamžiku podání obžaloby. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, v přípravném řízení o stížnosti obviněného proti prodloužení vazby rozhodovala předsedkyně Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře, JUDr. Jiřina Roubíčková (č. l. 161 tr. spisu). Ve věci byla podána obžaloba dne 5. 8. 2011 a okresní soud rozhodoval poté dne 25. 8. 2011 o žádosti obviněného o propuštění z vazby a přijetí slibu. Teprve ve stadiu řízení před soudem byla následně věc předložena Krajskému soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře k rozhodnutí o stížnosti obviněného proti zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby, které vyhotovila JUDr. Vladimíra Hájková. Z toho je zřejmé, že v projednávané trestní věci nebylo při rozhodování o vazbě obviněného porušeno citované ustanovení § 30 odst. 2 tr. řádu, neboť jmenovaná soudkyně stížnostního soudu nebyla účastna rozhodování o vazbě obviněného v průběhu přípravného řízení, ale až v řízení před soudem prvního stupně.

Další z důvodů dovolání podle § 265b odst. l písm. d) tr. řádu může být úspěšně uplatněn, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Obviněný tento důvod namítl ve vztahu k hlavnímu líčení konanému dne 16. 12. 2011 u Okresního soudu v Českých Budějovicích, v jehož průběhu byla na vlastní žádost vyslechnuta předvolaná svědkyně – poškozená I. K.. Z obsahu protokolu o tomto hlavním líčení konaném vyplývá, že obviněný sice byl pracovníky eskorty vyveden z jednací síně vzhledem k rozrušení svědkyně I. K. vyvolaného předcházejícím agresivním chováním obviněného vůči ní, avšak po dobu jeho nepřítomnosti zůstal v jednací síni jeho obhájce JUDr. Miroslav Vojtěch, ten také kladl svědkyni přímé dotazy, a po návratu obviněného do jednací síně mu byla v souladu s ustanovením § 209 odst. 1 tr. řádu přečtena výpověď této svědkyně, jež byla nadále přítomna hlavního líčení a bylo mu umožněno klást svědkyni otázky, čehož také využil (viz protokol o hlavním líčení č. l. 4270 – 4272 tr. spisu). Jeho tvrzení v dovolání o omezení práva přítomnosti u hlavního líčení dne 16. 12. 2011 proto nemá žádné opodstatnění, neboť v jeho průběhu nedošlo k omezení či vyloučení jeho zákonných práv.

Obviněný uplatnil i dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. e) tr. řádu, který slouží k nápravě vad spočívajících v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Nepřípustnost trestního stíhání je pak taxativně definována v ustanovení § 11 odst. l písm. a) až j) tr. řádu, pro které trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno. Další důvody nepřípustnosti trestního stíhání jsou stanoveny v § 11a tr. ř. Obviněný však ve svém dovolání neoznačil žádný z vymezených důvodů nepřípustnosti trestního stíhání, pouze odkázal na ustanovení mezinárodních smluv zakotvujících pravidla zahájení trestního stíhání a zbavení osobní svobody pouze na základě zákona a způsobem zákonem stanoveným. Tato obecná argumentace neposkytuje dovolacímu soudu prostor pro konkrétní posouzení dodržení obecných pravidel zakotvených v článku 8 odst. 2 věty prvé Listiny základních práv a svobod a dalších ústavních předpisů či mezinárodních úmluv, jež jsou součástí právního pořádku České republiky. Nejvyšší soud na základě znalosti trestního spisu neshledal žádné porušení základních práv tvrzené obviněným, jeho trestní stíhání bylo od počátku vedeno v souladu s příslušnými ustanoveními trestního zákona i trestního řádu při respektování pravidel všech práv garantovaných také ústavními zákony.

Vedle těchto ryze obecných námitek obviněný orgánům činným v trestním řízení vytkl, že nebyl nijak zkoumán jeho zdravotní stav. Tato námitka však není pod uvedený dovolací důvod podřaditelná, Nejvyšší soud proto pouze nad rámec dovolacího přezkumu považuje za nutné připomenout, že obviněný se v přípravném trestním řízení odmítl podrobit vyšetření znalci z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, kteří byli přibráni právě za účelem vypracování znaleckého posudku o duševním stavu obviněného. Podle sdělení samotných znalců MUDr. Jana Tučka, PhD., a Mgr. Václava Šnorka (viz č.l. 694 a 695 tr. spisu) však nebylo možné bez takových vyšetření dané posudky vypracovat. Obviněný se tak sám připravil o možnost zkoumání svého zdravotního stavu, ačkoli se jej nyní domáhá, resp. poukazuje na jeho absenci, přičemž s ohledem na charakter trestné činnosti, za niž byl odsouzen, ani jiné poznatky opatřené k jeho osobě v průběhu trestního řízení nevyvolávají nezbytnou potřebu provedení znaleckého zkoumání jeho duševního stavu. V žádném případě však tato skutečnost nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání obviněného ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Dovolací důvod podle § 265b odst. l písm. h) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Obviněný mu podřadil výhradu spočívající v nepřiměřené délce trestu odnětí svobody, jak mu byl uložen odvolacím soudem a v příliš dlouhé době trvání vazby.

Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení zastává při výkladu tohoto důvodu dovolání jasné stanovisko, jímž odmítá námitky ohledně nepřiměřenosti uloženého trestu, ať již pociťovaného jako mírného, nebo přísného, nejde-li o nepřípustný druh trestu ani o překročení příslušné trestní sazby, neboť takové výhrady neodpovídají ani jedné ze zákonných alternativ pro jeho naplnění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod číslem 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Obviněnému byl uložen úhrnný trest odnětí svobody ve výměře odpovídající nejpřísnější trestní sazbě § 234 odst. 3 tr. zákoníku, a jde rovněž o druh trestu, který citované ustanovení předpokládá.

Dále je nutné konstatovat, že délka vazby u obviněného nepřesáhla zákonem stanovenou hranici dvou let [srov. § 72a odst. 1 písm. b) tr. řádu] a byla obviněnému započtena do uloženého trestu odnětí svobody (viz usnesení soudní tajemnice Okresního soudu v Českých Budějovicích na č. l. 4801 tr. spisu). Argumentaci obviněného je proto nutné v tomto směru odmítnout.

Chybějící nebo neúplný výrok v napadeném rozhodnutí jako dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. k) tr. řádu spočívá ve dvou alternativách: a) nebyl učiněn určitý výrok, který tak v napadeném rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, b) určitý výrok sice byl v napadeném rozhodnutí učiněn, ale není úplný. Chybějícím je některý výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona ho měl soud pojmout do výrokové části, a to popřípadě i z důvodu, že jeho vyslovení navrhovala některá ze stran. Neúplným je takový výrok napadeného rozhodnutí, který neobsahuje některou podstatnou náležitost stanovenou zákonem.

Žádná takováto vada se však v napadených rozhodnutích soudů nižších stupňů nevyskytuje. Obviněný sice tvrdil, že předseda Okresního soudu v Českých Budějovicích „zapomněl“ při vyhlášení rozsudku uložit trest propadnutí věci, tuto skutečnost však nelze z obsahu trestního spisu dovodit. Naopak, v protokolu o hlavním líčení konaném dne 20. 8. 2012 je zaznamenáno řádné uložení zmíněného trestu propadnutí věci – stolního počítače zn. LYMX, výrobní číslo ... při vyhlášení odsuzujícího rozsudku. Požadavku obviněného na vyžádání zvukového záznamu o průběhu hlavního líčení dne 20. 8. 2012 není možné vyhovět, neboť nebyl pořizován a v souladu s § 55 odst. 1 tr. řádu byl zaznamenán do protokolu, který je řádně založen v trestním spisu (viz č. l. 4501 až 4534). V postupu Okresního soudu v Českých Budějovicích tak nelze shledat obviněným tvrzené pochybení a i tento důvod dovolání nebyl uplatněn důvodně.

Jak správně připomněl ve svém vyjádření státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství užil obviněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu nesprávně. Ten totiž obsahuje dvě alternativy, z nichž žádná nedopadá na předmětnou trestní věc. Odvolací soud nerozhodl o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), nýbrž rozsudek napadený odvoláním částečně zrušil a znovu sám ve věci rozhodl o vině a trestu obviněného. Způsob rozhodnutí odvolacího soudu proto neodpovídá ani jedné z variant, které vymezuje ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, tento dovolací důvod proto nemůže být důvodně uplatněn.

Poslední z dovolacích důvodů, na něž obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku poukázal, je důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Ten směřuje k nápravě vad spočívajících v nesprávném hmotně právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho prostřednictvím je tak možné namítat, že skutek, jímž byl obviněný uznán vinným, naplňuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, event. nenaplňuje znaky žádného trestného činu. O jiné nesprávné hmotně právní posouzení jde tam, kde soudy posoudily určitou skutkovou okolnost podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. V rámci řízení o dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze zvrátit již pravomocné rozhodnutí soudu, není možné se dožadovat změny skutkových zjištění soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud je při projednání dovolání zásadně vázán skutkovým stavem, který se stal podkladem pro napadené rozhodnutí, a je vyjádřen ve výroku o vině. Otázka rozsahu dokazování i způsobu hodnocení jednotlivých provedených důkazů soudy tak nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Jedná se o procesní postup soudů upravený v ustanoveních § 2 odst. 5, 6, § 89 a násl., § 207 a násl. a § 263 a násl. tr. řádu. Přestože některé procesní vady lze napravovat v rámci dovolacího řízení, nespadají sem otázky rozsahu a hodnocení dokazování.

K tomuto důvodu dovolání obviněný předložil rozsáhlou argumentaci v naprosté většině obecného charakteru. K tvrzené nesprávné právní kvalifikaci skutků Nejvyšší soud může pouze konstatovat, že jednání obviněného bylo zcela správně právně kvalifikováno trestnými činy podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zákona a podle § 209 odst. 1, 3 tr. zákoníku, poškození cizích práv podle § 181 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle § 234 odst. 2, 3 alinea druhá tr. zákoníku, zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zákona a maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku.

O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když skutkové okolnosti vyjádřené v popisné části výroku o vině v rozsudku obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku o vině.

Jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudcích soudů prvního i druhého stupně, zahrnuje všechny okolnosti významné pro naplnění jednotlivých zákonných znaků skutkových podstat uvedených trestných činů, včetně obviněným namítaného znaku „uvedení v omyl“ vztahujícímu se k trestnému činu podvodu, stejně tak subjektivní stránka v podobě přímého úmyslu pak jednoznačně vyplývá ze způsobu provedení trestné činnosti. Jak správně konstatoval již soud prvního stupně na str. 34 a 35 svého rozsudku, u obviněného se jednalo o necitelné a arogantní jednání, kterým překročil nejen meze slušnosti a morálky, ale především norem trestního práva, a které obsahovalo vedle ostatních znaků i přímý úmysl jako zákonný znak žalovaných trestných činů. Tento správný závěr převzal i soud odvolací a Nejvyšší soud se může jen ztotožnit s úvahami obou soudů, které mají svůj původ ve výsledcích provedeného dokazování. V trestní věci obviněného se rozhodně nejednalo o jednorázový či náhodný čin, nýbrž o promyšlené a komplexní jednání, jehož konkrétní kroky jasně svědčí o naplnění intelektuální i volní složky přímého úmyslu obviněného spáchat označené protiprávné činy ve všech znacích jejich skutkových podstat.

I v další části dovolání, v níž obviněný poukázal na rozhodnutí soudu prvního stupně v jiné trestní věci, či na judikaturu Ústavního soudu ohledně excesivního uplatňování směnky, nelze námitky obviněného shledat důvodnými, neboť v obou případech se jedná o rozhodnutí skutkově zcela odlišné od nyní řešené věci.

V rámci tohoto dovolacího důvodu obviněný dále namítl existenci extrémního nesouladu mezi skutkovým zjištěním soudů a provedeným dokazováním. K tomu Nejvyšší soud musí připomenout, že tohoto pojmu užívá Ústavní soud ve své rozhodovací praxi, kdy již opakovaně konstatoval, že pokud obecný soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení § 125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, případně sám přehodnocovat výsledky dokazování, byť by se s ním neztotožňoval (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 3. 2015, sp. zn. I. ÚS 2819/14 či ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 443/14). Z tohoto pravidla však existují výjimky, kdy je Ústavní soud povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit, a to v případech extrémních, nejzávažnějších pochybení, které ve svém důsledku představují popření ústavně zaručených základních práv a svobod dotčené osoby. Tak je tomu tehdy, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III ÚS 84/94), případně jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, tedy pokud rozhodnutí obecných soudů napovídá o jejich možné libovůli (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2709/13).

Nejvyšší soud však nedospěl k názoru, že by v případě obviněného bylo možné postup soudů při provádění a hodnocení důkazů podřadit kterékoli z výše uvedených skupin vad, jež by znamenaly zásah do ústavně zaručených práv dovolatele.

Ve věci bylo totiž postupováno v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 tr. řádu, byl zjištěn skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti v rozsahu, který byl nezbytný pro rozhodnutí ve smyslu § 2 odst. 5 tr. řádu. V rámci interpretace velkého množství důkazů, zejména rozsáhlých výpovědí svědků – poškozených a listinných důkazů, se soudy nedopustily žádné deformace jejich obsahu, naopak při respektování obecných zásad logiky hodnotily jednotlivá vyjádření svědků a obsah listin, poukázaly na zřejmé okolnosti, z nichž bylo možné dovodit úmyslné uvedení v omyl všech poškozených. Trestná činnost obviněného totiž spočívala v tom, že si od poškozených podvodně zajistil vyplacení provize či smluvní odměny, aniž by vyvinul jakoukoli snahu směřující k obstarání slibovaného úvěru či půjčky, s ničím takovým však obvinění nebyli srozuměni, při podpisu listin jednali v omylu záměrně vyvolaném obviněným a nevýhodnost smluv odhalili až následně, kdy již s nimi obviněný odmítl komunikovat. Výtku, že v rámci projednávání věci u soudu nebyly vyslechnuty svědkyně V. V. a E. J. je nutné taktéž odmítnout, neboť jak uvedl již soud druhého stupně na str. 31 svého rozsudku, poškozená E. J. se dlouhodobě zdržuje v cizině a V. V. zůstala i přes pokusy odvolacího soudu o její předvolání nedosažitelná, bylo tedy zcela správně postupováno podle § 211 odst. 2 písm. a) tr. řádu.

Za nedůvodné považuje Nejvyšší soud i výhrady obviněného vůči postupu Krajského soudu v Českých Budějovicích jako soudu odvolacího, který aniž by sám ve věci opakoval dokazování nebo je doplnil, upravil částečně skutkové závěry soudu prvního stupně. Jak správně podotkl státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného, soud odvolací ve skutkových zjištěních soudu prvního stupně provedl změny výhradně ve prospěch obviněného, a to tak, že upravil popis skutku a vymezení výše škody způsobené obviněným některým poškozeným, při tom všem však respektoval zásadu zákazu reformationis in peius.

Nejvyšší soud neshledal žádné pochybení ani ve způsobu, jakým se nalézací soud vypořádal s argumentací obviněného ohledně subsidiarity trestní represe, neboť ani Nejvyšším soudem nebylo jednání obviněného shledáno natolik výjimečným, aby nebylo posouzeno jako trestná činnost. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ směřuje na případy méně závažných trestných činů, které se vymykají běžnému způsobu jejich spáchání. V dané trestní věci je však již z předchozí části odůvodnění tohoto rozhodnutí zřejmé, že se nejedná o natolik výjimečné či pouze jednorázové porušení smluvních vztahů, ale o promyšlené a cílené zneužívání principů občanského práva ve prospěch obviněného se škodlivým následkem u poškozených. Naprosto důvodně tak soudy právně kvalifikovaly protiprávní činnost obviněného podle příslušných ustanovení trestního zákona při respektování zásad časové působnosti ve smyslu § 16 odst. 1 tr. zákona, resp. § 2 odst. 1 tr. zákoníku. Charakter i rozsah jednání obviněného, jak je popsáno ve výrocích o vině rozsudků soudů obou stupňů, jasně svědčí o nutnosti postihu obviněného jako pachatele podle platných trestních norem.

Obviněný dále napadl správnost odůvodnění rozhodnutí obou soudů, tato jsou však srozumitelná, přesvědčivá, navazují na výsledky provedených důkazů a zabývají se podstatnými námitkami, které obviněný v rámci své obhajoby v průběhu trestního řízení uplatnil. Nejvyšší soud zároveň připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265b odst. 4 tr. řádu).

Nejvyšší soud proto ze všech uvedených důvodů neshledal v napadeném rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, ani v rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích žádnou vadu, kterou dovolatel vytýkal prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a), b), d), e), g), h), k) a l) tr. řádu. Podané dovolání obviněného D. M. proto Nejvyšší soud odmítl jako zjevně neopodstatněné podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu v neveřejném zasedání v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

K závěrečnému návrhu obviněného, aby byla jeho trestní věc postoupena k rozhodnutí velkému senátu trestního kolegia k vyřešení „předběžné otázky“, zda nebyla zahájením trestního stíhání obviněného porušena v dovolání konkrétně uvedená ustanovení mezinárodních úmluv o dodržování základních lidských práv a svobod, musí Nejvyšší soud upozornit, že jak vyplývá z § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, velkému senátu je věc postoupena k rozhodnutí pouze v případech, kdy senát Nejvyššího soudu dospěje při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu. Tato podmínka ovšem v případě obviněného není splněna. Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani návrhem obviněného na přerušení, resp. odklad výkonu rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 15. dubna 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru