Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1563/2019Usnesení NS ze dne 18.03.2020

HeslaPorušení povinnosti při správě cizího majetku
Porušení povinnosti při správě cizího majetku úmyslné
Zneužití pravomoci úřední osoby
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1563.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 220 odst. 1,3 tr. zákoníku

§ 329 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku

§ 329 odst. 3 písm. a) tr. zákoníku

§ 329 odst. 3 písm. b) tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1563/2019-2722

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 18. 3. 2020 o dovolání, které podal obviněný J. M., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 8. 2019, sp. zn. 5 To 27/2019, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 4 T 6/2014, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněného J. M. odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh trestního řízení

1. Obviněný J. M. byl původně rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. 4 T 6/2014, podle § 226 písm. b) tr. řádu zproštěn obžaloby pro níže uvedený skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „tr. zákoník“), a zločin porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Poškozené S. bylo podle § 229 odst. 3 tr. řádu odkázáno se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Proti tomuto rozsudku podal státní zástupce v neprospěch obviněného a poškozené S. odvolání, o nichž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 31. 8. 2016, sp. zn. 5 To 11/2016, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodná.

3. Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce dovolání, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017, tak, že citovaná rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil, dále zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu i na zrušená rozhodnutí obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265k odst. 2 tr. řádu se závazným právním názorem (ve smyslu § 265s odst. 1 tr. řádu) vrátil věc k novému projednání a rozhodnutí soudu prvního stupně.

4. Následným rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 1. 2019, sp. zn. 4 T 6/2014 (dále ve zkratce jen „rozsudek soudu prvního stupně“), byl obviněný J. M. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zneužití pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), b) tr. zákoníku a zločinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Za to byl obviněnému J. M. uložen podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 tr. a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo nahradit poškozenému S. škodu ve výši 23 088 430 Kč.

5. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný J. M. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že v období od 4. 12. 2007 do 26. 1. 2010 v XY v postavení náměstka primátora pro rozvoj města, člena R. a člena Z. S. (dále ve zkratce též jen „R.“ a „Z.“), v rozporu s povinnostmi vyplývajícími zejména z § 38 odst. 1, 2 a § 69 odst. 2, 4 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), ve znění pozdějších změn, spočívajícími zejména v účelném a hospodárném opatrování a spravování majetku obce v souladu s jejími zájmy, v souvislosti s prováděním záměru S. (dále ve zkratce též jen „město“) realizovat veřejně prospěšnou stavbu garáží, tzv. parkovacího domu (dále ve zkratce též jen „PD“) v ulici XY v XY, v areálu bývalé mlékárny, schválenou usnesením Z. ze dne 22. 3. 2005, č. j. ZM/2005/1072. Obviněný vědomě činil úkony k tomu, aby město ke své škodě pořídilo do svého majetku předmětnou nemovitost za cenu vyšší než obvyklou. Stavbu realizovala obchodní společnost EUBE, a. s., IČ: 25110586, se sídlem Pardubice, Fáblovka 404 (dále jen „EUBE“), nyní v konkurzu, prostřednictvím účelově zřízené obchodní společnosti Pyrit Property, s. r. o., IČ: 28181913, se sídlem Praha 4 – Nusle, Hvězdová 1716/2b (dále jen „Pyrit Property“), nyní v likvidaci. Obviněný si za tímto účelem vyhradil výlučně do své působnosti obstarávání veškerých úkonů nezbytných pro projednání záměru v orgánech města a jako předkladatel jednotlivých návrhů podával členům R., resp. Z., jako orgánů příslušných k rozhodnutí o pořízení nemovitostí nepravdivé či zkreslené informace konkrétně uvedené ve výroku rozsudku. Poškozené město tak ke dni 18. 2. 2010 nabylo do svého majetku nemovitosti, a sice budovu bez č. p. na pozemku st. p. č. XY a pozemek st. p. č. XY o výměře 1463 m², za sjednanou kupní cenu ve výši 74 966 430 Kč včetně DPH (tj. 64 755 209,80 Kč bez DPH), kterou obchodní společnosti Pyrit Property dne 30. 3. 2010 v plné výši uhradila, přestože obvyklá cena předmětných nemovitostí činila k prvnímu čtvrtletí roku 2008 částku 47 900 000 vč. DPH a k datu 18. 2. 2010 pouze 41 600 000 Kč vč. DPH. Tímto jednáním byla poškozenému S. způsobena škoda ve výši 33 366 430 Kč, odpovídající rozdílu uhrazené a obvyklé ceny včetně DPH, kterou město muselo ze svých prostředků rovněž zaplatit, současně byl opatřen neoprávněný prospěch obchodní společnosti Pyrit Property minimálně ve výši 27 805 358,33 Kč, odpovídající rozdílu obvyklé a uhrazené ceny bez DPH, která je příjmem veřejných rozpočtů České republiky.

6. Proti shora uvedenému odsuzujícímu rozsudku podali obviněný J. M. a státní zástupce v neprospěch obviněného odvolání. O těchto odvoláních rozhodl Vrchní soud v Praze ve veřejném zasedání konaném dne 14. 8. 2019 rozsudkem, sp. zn. 5 To 27/2019, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněnému výroku o vině uložil obviněnému podle § 329 odst. 3 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku a § 58 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody v trvání 3 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, 2, 3 tr. zákoníku byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 300 denních sazeb ve výši 1 000 Kč, tedy celkem ve výši 300 000 Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku náhradní trest odnětí svobody na 3 měsíce. Podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu činností spojených s realizací staveb a projektů financovaných z veřejných prostředků v trvání 5 let. Podle § 256 tr. řádu odvolání obviněného J. M. zamítl.

II. Dovolání obviněného J. M.

7. Proti rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V dovolání se obviněný domáhal přezkumu označeného rozhodnutí, neboť rozhodnutí soudů prvního i druhého stupně spočívají na nesprávném právním posouzení skutku. Obviněný nejprve stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení. Uvedl, že se věcí již zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017, v němž vytkl soudům nižších stupňů, že nebylo zcela zřejmé, jaký počet parkovacích míst se nacházel v části objektu ve vlastnictví S., zda byla naplněna odchylka 10 % z původního počtu 111 projektovaných parkovacích míst, jak bylo též uvedeno v návrhu smlouvy o smlouvě budoucí, prezentované obviněným na zastupitelstvu města dne 25. 3. 2008. Smlouva o smlouvě budoucí mezi S. a obchodní společností Pyrit Property byla podepsána dne 5. 5. 2008.

8. Obviněný především namítl, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily celou věc, zejména pokud jde o počet parkovacích míst převedených do vlastnictví města. Svou argumentaci pak založil na to, že městu byla převedena celá budova a nikoli jen její větší část, že i tzv. východní záliv byl v právním smyslu součástí věci hlavní, tj. východní záliv (administrativní budova) byl součástí parkovacího domu. Podle obviněného se tak podle kupní smlouvy mělo stát součástí majetku města i 6 parkovacích míst, na nichž se nachází tzv. administrativní budova, tedy podle jeho názoru město reálně nakoupilo 102 parkovacích míst, což odpovídá 10% toleranci celkového počtu 111 parkovacích míst, které mělo nabýt. Vlastní parkovací dům i tzv. administrativní budova totiž představují jednu věc v právním slova smyslu. Proto podle jeho názoru nebyl určující způsob užívání nemovitostí, ani kdo se za vlastníka považoval, ale na jaké stavební parcele předmětná nemovitost ležela. Pojem věci ve smyslu civilního práva, pokud jde o věci nemovité, není podle obviněného založen na principu „jedna stavba, jedna parcela“. Zdůraznil, že v tomto případě byl určující stavebnětechnický charakter budovy. V tomto směru odkázal na kolaudační souhlas, vydaný Magistrátem S. ze dne 10. 7. 2009, č. j. MMHK/ 108805/2009, v němž stavební úřad jednoznačně vymezil parkovací dům jako jednu budovu se 102 parkovacími místy, tj. včetně tzv. východního zálivu. Obviněný vytkl soudu prvního stupně, že ze str. 12 a 13 znaleckého posudku č. 1885/2015 vyplynulo, že podle názoru znalce byl dokonce celý parkovací dům jeden celek, a tudíž zde nebyla možná vlastnická dualita. Tento fakt podle obviněného jen potvrzuje, že parkovací místa tzv. východního zálivu nemohly být ve vlastnictví jiného subjektu než S.

9. Obviněný odkázal na starší judikaturu a stanovisko Nejvyššího soudu č. 42/1972 Sb. rozh. obč., podle něhož „pokud provedenou přístavbou nebyla získána samostatná nemovitost, přičemž je nutno vycházet především z obsahu užívání stavby nebo si vyžádat znalecký posudek, jde jen o součást věci ve smyslu § 120 obč. zákoníku“. Podle názoru obviněného toto lze aplikovat i pro právní úpravu pojmu věci, součásti příslušenství věci, účinné v letech 2007-2010, jakož i v současnosti. V projednávané věci byl proveden důkaz jak znaleckým posudkem, tak kolaudačním souhlasem, z obou těchto důkazů nepochybně vyplývá, že část tzv. východního zálivu musela být součástí parkovacího domu. Obviněný zdůraznil, že zhodnocení, zda tzv. východní záliv o 6 parkovacích místech byl či nebyl majetkem města, má vliv na podobu žalovaného skutku, výši trestu, výši případné škody způsobené obviněným, v neposlední řadě může mít vliv i na posouzení subjektivní stránky trestného činu s ohledem na dodržení 10% tolerance, jak byla prezentovaná obviněným v rámci předkládání smlouvy o smlouvě budoucí kupní zastupitelstvu města.

10. Obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že nezohlednily, že samotná kupní smlouva, jejímž předmětem byl parkovací dům v ulici XY, nemusela být městem dne 18. 2. 2010 vůbec podepsána, pokud parkovací dům nesplňoval parametry vyplývající z nabídky zhotovitele a navazující smlouvy o smlouvě budoucí, tedy 111 parkovacích míst s 10% tolerancí. Pokud soudy nižších stupňů došly k názoru, že parkovací dům nesplňoval předmětnou toleranci, pak obchodní společnost Pyrit Property nesplnila své závazky vyplývající ze smlouvy o smlouvě budoucí a nebylo povinností města jakoukoli smlouvu kupní, jejímž předmětem byl parkovací dům v ulici XY, podepisovat a hradit za ni kupní cenu. Obviněný v době podpisu kupní smlouvy nemohl tento právní úkon jakkoliv ovlivnit, neměl tak ani vliv na vznik škody. Úkony, které prosazoval, nezavazovaly město k podpisu kupní smlouvy, jejímž předmětem byl parkovací dům v ulici XY, pokud by nesplňoval kritérium 111 parkovacích míst s 10% tolerancí. Text smlouvy přesný počet parkovacích míst neobsahoval a vzhledem k tomu, že příloha č. 1 smlouvy, tedy příslušná stavební dokumentace parkovacího domu, nebyla nikdy ke smlouvě dodána a nestala se její součástí, bylo nutné vycházet z počtu míst uvedených v zastupitelstvem města schválené nabídce, na kterou smlouva o smlouvě budoucí navazovala, tedy z počtu 111 parkovacích míst. Skutečnost, že tato smlouva byla předložena majetkovým odborem primátorovi města k podpisu bez uvedené přílohy, a tudíž nemohla být provedena její kontrola v dostatečném rozsahu a kvalitě, nebyla obviněnému známa.

11. Z uvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu, jakož i rozhodnutí soudu prvního stupně, jakož i na ně navazující rozhodnutí, a přikázal soudu prvního stupně věc znovu projednat a rozhodnout.

III. Vyjádření k dovolání obviněného

12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupkyně nejprve shrnula dosavadní průběh trestního řízení a dovolací námitky obviněného. K argumentaci obviněného státní zástupkyně odkázala na odůvodnění předchozího usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017, s nímž obviněný polemizoval a dovolacími námitkami vlastně proti němu brojil. Především státní zástupkyně poukázala na dřívější skutková zjištění, z nichž v předchozím rozhodnutí vycházel i Nejvyšší soud a nijak je nezpochybňoval. Dovolací soud správně v odůvodnění v bodě 36. svého předchozího rozhodnutí uvedl, že reálně bylo do majetku města získáno ještě méně než 96 parkovacích míst, která by bylo možno označit za plnohodnotná parkovací místa pro osobní automobily. Odmítla také námitky obviněného týkající se parkovacích míst v tzv. administrativní budově (zálivu), která měla podle obviněného představovat součást věci hlavní, tj. celého parkovacího domu, a že tak mělo město získat do svého vlastnictví i 6 parkovacích míst v této části budovy. Odkázala k tomu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (na str. 71), kde soud připustil, že projekt byl prvotně takto zamýšlen, avšak v průběhu jeho přípravy bylo zřejmé, že tzv. administrativní budova nebude předmětem prodeje. K převodu části stavby se 6 parkovacími místy mohlo dojít podle státní zástupkyně výlučně za předpokladu, že by tato část stavby byla v kupní smlouvě výslovně zmíněna, což se však nestalo. Také zápis do katastru nemovitostí této skutečnosti neodpovídá a ze závěrů revizního znaleckého posudku jasně vyplynulo, že ocenění 6 parkovacích míst v tzv. administrativní budově společně s parkovacími místy v parkovacím domě nebylo možné. Odmítla také odkaz obviněného na starší judikaturu Nejvyššího soudu, neboť v posuzovaném případě se nejednalo o přístavbu ke dříve postavené nemovitosti, naopak šlo o jiný případ, kdy se od počátku stavěly dvě samostatné stavby. Proto nemohla obstát námitka obviněného ohledně kolaudačního rozhodnutí, neboť to nelze považovat za právní titul k nabytí vlastnického práva ani za doklad osvědčující vlastnictví nemovitosti.

13. Podle státní zástupkyně bylo podstatné, že v době schvalování smlouvy o smlouvě budoucí kupní byl prosazen záměr dovolatele, aby předmětem prodeje nebyla tzv. administrativní budova, v souladu s tím byl projekt posléze též realizován. Z jednání obviněného lze dovodit jeho trestní odpovědnost včetně jeho zavinění, neboť obviněný byl, jak správně uvedl odvolací soud (bod 32.), tzv. hlavní figurou celého projektu, vyjednavačem za obec se smluvní protistranou, měl bezprostřední vliv na prezentaci stanoviska obce při sjednávání smluvních podmínek včetně stanovení kupní ceny, byl to on, kdo vypracoval důvodovou zprávu a obhajoval před orgány obce navržené řešení, měl také za úkol, aby veškeré skutečnosti byly jasně, zřetelně a bez pochybností předestřeny ostatním členům orgánů obce, v nichž byl návrh záměru na pořízení parkovacího domu projednáván. Obviněný jako předkladatel a hybatel projektu proto nesl plnou odpovědnost za správnost a úplnost podkladů předložených orgánům města. Součástí smlouvy o budoucí kupní smlouvě byla i příloha č. 2 označená jako „vymezení administrativní budovy“, kde bylo výslovně uvedeno, že administrativní budova bude jako samostatná část v zálivu parkovacího domu využívána a provozována nezávislým subjektem. Z toho je zřejmé, že od samého počátku obviněný kalkuloval s tím, že oněch 6 parkovacích míst nebude předmětem prodeje městu. Státní zástupkyně také odmítla námitku nevyužité možnosti statutárních orgánů města rozhodnou kupní smlouvu nepodepsat, jakož i jeho chybějícího vlivu na výkon kontrolní činnosti výsledné podoby kupní smlouvy před jejím podpisem.

14. Závěrem svého vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněného J. M. podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu, zároveň vyslovila souhlas s rozhodnutím v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání obviněného

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

16. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

17. Obviněný J. M. uplatnil dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obecně lze konstatovat, že dovolání z tohoto důvodu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající dovolacímu důvodu

18. Obviněný ve svém dovolání z velké části vytýkal rozhodnutím soudů nižších stupňů nesprávné zjištění skutkového stavu, k němuž tyto soudy dospěly údajným nesprávným způsobem hodnocení důkazů, především soudu prvního stupně vytkl, že vůbec nehodnotil provedené důkazy a namítl porušení zásady volného hodnocení důkazů. Takové námitky však neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům, jak byly vymezeny shora. I své námitky, které formuloval jako právní (ohledně právní povahy nabývané věci) však ve skutečnosti vycházely ze zcela jiné, než soudy nižších stupňů zjištěné verze skutkového děje. Obviněný tak jen žádal aplikovat hmotné právo (ať již trestní nebo občanské) na jiný skutkový stav, než z něhož vycházely soudy nižších stupňů. Takové námitky ovšem uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu důvodu neodpovídají. Nadto obviněný žádal revidovat závěry, které dovolací soud sám vyslovil v předcházejícím svém rozhodnutí, což opět není přípustné a nemůže naplnit žádný z dovolacích důvodů.

19. Předně je namístě uvést, že obviněný ve svém dovolání při uplatnění svých námitek vycházel ze zcela jiného než soudy nižších stupňů zjištěného skutkového stavu. Činil tak na podkladě odlišného hodnocení provedených důkazů, které hodnotil izolovaně a nikoliv ve vzájemných souvislostech, jak to učinily soudy nižších stupňů. Dovolával se tak případné aplikace hmotného práva na jím prezentovanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou ve svých rozhodnutích přesvědčivě zdůvodnily. Navíc se shodnými námitkami se řádně vypořádal jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud, neboť byly též součástí obhajoby obviněného a obsahem podaného odvolání. Nejvyšší soud zpravidla odmítne jako zjevně neopodstatněné takové dovolání, v němž obviněný pouze opakuje tytéž námitky, jimiž se snažil zvrátit již rozhodnutí soudu prvního stupně, pokud se jimi odvolací soud zabýval a vypořádal se s nimi náležitým a dostatečným způsobem (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, uveřejněné pod č. T 408. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002). Dovolatel se tak pouze formálně domáhal změny v aplikaci hmotného práva, avšak na jím prezentovanou verzi průběhu skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě ve svých rozhodnutích zdůvodnily. To samo o sobě nenaplňuje dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (podobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 3 Tdo 1615/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2014, sp. zn. 3 Tdo 892/2014).

20. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

21. V tomto směru je třeba připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

22. Námitky obviněného jsou tedy veskrze skutkového charakteru a uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak z povahy věci vůbec neodpovídají. Nejvyšší soud se zabýval též otázkou, zda nedošlo v postupu soudů nižších stupňů k porušení základních práv a svobod obviněného. Taková porušení, která obviněný ostatně ani nezmiňoval, Nejvyšší soud nezjistil, a to ani porušení práva na spravedlivý proces. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sb. n. a u.). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, resp. § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal. Soudy nižších stupňů se věcí řádně zabývaly, provedly v potřebném rozsahu obsáhlé dokazování, na jehož základě mohly učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně. Samotná skutečnost, že se soudy nižších stupňů z různých verzí skutkového děje přiklonily k verzi uvedené v obžalobě a podpořené jednou skupinou důkazů, které nebyly nijak deformovány, přičemž tento svůj postup přesvědčivě zdůvodnily, tzv. extrémní nesoulad založit nemůže. Takto zjištěný skutek byl následně také správně právně kvalifikován podle odpovídajících ustanovení trestních zákonů.

23. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného (zčásti jen obecné povahy) proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění. Předně je třeba zdůraznit, že především soud prvního stupně provedl poměrně rozsáhlé dokazování, aby si učinil plastický obraz o jednání obviněného, který v rozporu se svými povinnostmi vědomě činil úkony směřující k tomu, aby město pořídilo do svého majetku předmětnou nemovitost v podobě parkovacího domu za cenu výrazně vyšší než obvyklou. K tomu si vyhradil do své výlučné působnosti obstarávání veškerých úkonů nezbytných pro projednání záměru v orgánech města a jako předkladatel jednotlivých návrhů podával členům těchto orgánů nepravdivé informace a aktivně hlasoval pro schválení usnesení o uzavření smlouvy. Tímto svým jednáním způsobil S. škodu a současně opatřil neoprávněný prospěch obchodní společnosti Pyrit Property. V podrobnostech je možno odkázat jednak na narativní část shora uvedenou, jednak na podrobné vylíčení skutku a jeho rozvedení v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, jakož i následně rozsudku soudu druhého stupně. Především je třeba upozornit, že obviněný byl v podstatě hlavní postavou celého dění, jak již bylo opakovaně v této věci konstatováno, on měl rozhodující úlohu, na něm především záviselo, zda vůbec město předmětnou nemovitost a za jakých podmínek nabude. Byl to obviněný, který za město jednal s prodávající obchodní společností Pyrit Property, která vlastně stavěla předmětnou nemovitost se zárukou budoucího odkupu městem, byly jasně sjednány podmínky, za nichž se tak stane. Bylo již několikrát konstatováno, jak Nejvyšším soudem v předchozím zrušovacím usnesení, tak následně i soudy nižších stupňů, že cena za objekt, který mělo nabýt město, byla odvíjena od tzv. agregovaného rozpočtu celého komplexu, tj. jak části parkovacího domu, jež mělo město nabýt, tak i části tzv. administrativní budovy, jež měla zůstat ve vlastnictví prodávající. Jinými slovy kupní cena prodávaného majetku byla sjednána tak, aby pokryla veškeré náklady zhotovitele díla (prodávajícího), jemuž ale měla část komplexu v podobě administrativní budovy zůstat (hrubým odhadem šlo o cca 16 % zastavěné plochy a tudíž i 16 % nákladů). Přesto obviněný, který projekt koupě nově postaveného parkovacího domu připravoval, takto stanovenou cenu (i tak nadsazenou) v orgánech města prosazoval a pro ni hlasoval. Podstatné proto je především skutečnost, že do majetku města k jeho škodě pořídil záměrně majetek v podobě parkovacího domu za značně nadhodnocenou cenu, čehož si byl dobře vědom. Skutečnost, že počet parkovacích míst neodpovídá původnímu záměru, je spíše než podstatou věci, k čemuž se argumentace obviněného v dovolání upíná, dokladem nevýhodnosti celé kupní smlouvy, jejíž uzavření obviněný hájil. Není ani pravdivá argumentace obviněného, že město na kupní smlouvu nemuselo přistoupit, že on za to nemůže, protože kupní smlouva, kterou následně (již bez osobního angažmá obviněného) město uzavřelo s prodávající obchodní společností Pyrit Property, odpovídala předcházející smlouvě o smlouvě budoucí kupní, z níž je jednoznačně patrné, že tzv. záliv (administrativní budova) neměla být předmětem prodeje (jde tak o zcela novou účelově vytvořenou obranu obviněného, která nemá reálný skutkový podklad).

24. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (str. 46-47), dospěl k závěru, že trestní odpovědnost v případě obviněného vyplývala z toho, že obviněný jednal úmyslně, neboť odpovědnost za provedení kontroly projektu, který předkládal a obhajoval, náležela právě jemu. Obviněný nezajistil její úplné a správné provedení, a ani příslušné odbory (majetkový a investiční) zpočátku neměly informace o tom, že město hodlalo pořídit předmětné nemovitosti do svého vlastnictví. Obviněný věděl o tom, že obvyklá hodnota nemovitostí neodpovídala ceně požadované obchodní společností Pyrit Property a že akceptací této nadsazené ceny způsobí městu škodu významně převyšující hranici škody velkého rozsahu. Obviněný však příslušné orgány s tímto neseznámil, byť tak byl povinen jako předkladatel návrhu postupovat. Jelikož nedošlo k řádné kontrole tzv. agregovaného rozpočtu z hlediska jeho správnosti a obviněný na tyto skutečnosti neupozornil, neumožnil vést diskuzi a prosazoval v orgánech města kupní cenu takřka ve výši 65 milionů Kč (bez DPH). To, že obviněný všechny tyto skutečnosti (vč. předražené kupní ceny) znal, vyplývá též ze způsobu jeho jednání (atrahoval si tento projekt na sebe a odňal jej příslušným orgánům města, následně jej prezentoval radě a zastupitelstvu města, předkládal k tomu zprávy a stanoviska, hlasoval pro navržená řešení, dojednával u prodávajícího slevu z kupní ceny, zamezil provedení řádné kontroly etc.). Tímto svým jednáním opatřil obchodní společnosti Pyrit Property prospěch velkého rozsahu a způsobil škodu S.

25. Pokud jde o hlavní námitku obviněného uvedenou v jeho dovolání, že soudy nižších stupňů nesprávně posoudily počet parkovacích míst získaných městem do svého vlastnictví, což mělo vyplývat z nesprávného posouzení, zda tzv. záliv v administrativní budově byl součástí parkovacího domu a zda celá stavba byla jedinou věcí v právním slova smyslu, lze uvést následující. Nejvyšší soud již ve svém předchozím rozhodnutí ze dne 28. 6. 2017, sp. zn. 5 Tdo 83/2017, naznačil, že zřejmě s ohledem na provázanost obou částí stavebního komplexu nemělo dojít k jejich rozdělení a vytvoření dvou samostatných nemovitých věcí. Nicméně je třeba vycházet především z toho, jaký byl faktický průběh. Obviněný po celou dobu realizace uvedeného projektu o takové rozdělení usiloval, takto on připravoval smlouvu o smlouvě budoucí, tak to předložil (byť s určitým zastřením pravého stavu věcí) orgánům města, které jeho návrh akceptovaly a na takto postavenou smlouvu přistoupily. Následně město, vázáno uzavřenou smlouvou o smlouvě budoucí, akceptovalo následnou kupní smlouvu, protože odpovídala předchozí smlouvě o smlouvě budoucí. Jinými slovy obviněný po celou dobu chtěl, aby stavba byla rozdělena na dvě samostatné věci, a sice parkovací dům a administrativní budovu, aby město bylo nabyvatelem jen jedné z nich (parkovacího domu), jeho plán byl následně též takto zrealizován a město skutečně nabylo do svého vlastnictví jen část postaveného komplexu, a sice parkovací dům. Byl tak zcela uskutečněn plán obviněného. Výsledný stav zcela odpovídá vůli obou smluvních stran, tedy města jako kupujícího a obchodní společnosti Pyrit Property jako prodávajícího. Pokud by snad hypoteticky město, jak obviněný namítal v rámci svých dovolacích námitek, nabylo celý komplex a nikoli jen jeho část, jak bylo původně dohodnuto, protože tzv. administrativní budova by byla posléze vnímána jakou součást věci hlavní (tj. parkovacího domu), šlo by ze strany obviněného o pokus nevěrné správy, protože by usiloval o stav, který byl zjištěn soudy nižších stupňů a z něhož tyto soudy vycházely, a sice, že jde o dvě samostatné věci s různými vlastníky. O pokus téhož trestného činu ze strany obviněného by šlo (opět hypoteticky) i v případě, pokud by následně bylo od smlouvy o smlouvě budoucí kupní odstoupeno některou ze smluvních stran (zde zřejmě prodávajícího) právě z toho důvodu, že nejde o dvě samostatné věci, ale o věc jedinou. Nic z toho ovšem nebylo zjištěno, žádná z uvedených alternativ skutkového děje nebyla ani tvrzena a ani prokázána, naopak bylo jednoznačně dosavadním dokazováním zjištěno, že bylo postupováno zcela v intencích obviněným připravené a prosazované smlouvy o smlouvě budoucí kupní založené na tom, že stavební komplex sestává ze dvou různých nemovitostí, z nichž do svého vlastnictví má nabýt město jen jednu, a sice parkovací dům, nikoli však i administrativní budovu, jejíž součástí je i záliv s předmětnými 6 parkovacími místy, které obviněný žádal započítat do vlastnictví města. Ani Nejvyšší soud tak nesouhlasí s požadavkem obviněného, aby bylo jako součást majetku města započítáno i oněch 6 parkovacích míst, čímž by se navýšil celkový počet parkovacích míst na 102, tím by pak jejich počet měl odpovídat zamýšlené toleranci 10 % z plánovaného počtu 111 parkovacích míst. Opakovaně již bylo řečeno, že v průběhu přípravy projektu a následně v době koncipování budoucí kupní smlouvy bylo zřejmé, že tzv. administrativní budova předmětem prodeje nebude (viz znění návrhu budoucí kupní smlouvy na č. l. 912, kde to bylo výslovně zmíněno). Také ve vlastní kupní smlouvě jako předmět prodeje tzv. administrativní budova nebyla uvedena. S. tak nabylo vlastnické právo pouze k parkovacímu domu s 96 parkovacími místy z původně plánovaných 111 parkovacích míst.

26. Závěr soudu prvního stupně (str. 49 odůvodnění jeho rozsudku), že reálně bylo pořízeno ve prospěch S. pouze 96 parkovacích míst a že dalších 6 míst v tzv. zálivu zůstalo v majetku soukromého investora a nepatřilo městu, je tak správný. Jednalo se od počátku o dvě samostatné nemovité věci. Obviněný svým jednáním pouze uváděl nepravdivé a zkreslené údaje, zejména pokud jde o počet parkovacích míst a přiměřenost nákladů vyplývajících z tzv. agregovaného rozpočtu. V tom je podstata celé nevěrné správy svěřeného majetku obviněným. Obviněný namísto, aby chránil majetek města, přistoupil na to, že kupní cena části stavby bude odpovídat ceně celého díla, tedy že město ve skutečnosti bude financovat pořízení soukromého majetku. Záležitost s počtem parkovacích míst je k tomu jen přidružena, v tom netkví podstata celé nevěrné správy, pouze je na tom možno demonstrovat, jak moc předražený majetek z rozpočtu obce obviněný chtěl pořídit (vychází-li se z průměrných nákladů na jedno parkovací místo, čehož si všimli i v orgánech města a žádali cenu nižší, ovšem neznali pozadí tvorby této ceny a spokojili se následně s mírnou slevou). Jak správně uvedla ve svém vyjádření k dovolání státní zástupkyně (na str. 4), v době schvalování budoucí kupní smlouvy byl dán záměr prosazovaný obviněným, aby předmětem prodeje nebyla tzv. administrativní budova v celém svém rozsahu (č.l. 912, čl. I.1) a tomu odpovídalo i vlastní znění budoucí kupní smlouvy (č.l. 1034 a násl.), která byla v této podobě také realizována. Obviněný po celou dobu též nechal budit zdání, že i oněch 6 míst bude patřit městu. Reálně se ale město stalo vlastníkem pouze 96 parkovacích míst. Je tedy zřejmé, že orgány města vycházely při svém rozhodování z nesprávných a nepravdivých údajů, z ne zcela jasných a průkazných podkladů, které takto záměrně obviněný připravil. Je třeba souhlasit též s názorem soudu prvního stupně, že by obviněný, pokud by postupoval s péčí řádného hospodáře, dbal na co nejpodrobnější vypracování projektu, který by poté předložil k řádné kontrole vlastním pracovníkům města v rámci jejich působnosti, čímž by umožnil označené nesrovnalosti odhalit již ve fázi příprav, případně by zařídil vnější kontrolu např. znaleckým posudkem, jak bývalo pro tyto projekty obvyklé. Namísto toho obviněný činil záměrné kroky k tomu, aby uvedené nesrovnalosti odhaleny nebyly.

27. Jak již bylo shora naznačeno, nemůže obstát ani další námitka obviněného, že samotná kupní smlouva na parkovací dům v ulici XY nemusela být vůbec podepsána, pokud parkovací dům nesplňoval toleranci 10%, že obviněný v době podpisu tento právní úkon nemohl nijak ovlivnit a nemohl ovlivnit ani vznik škody, protože jeho úkony nezavazovaly město k podpisu kupní smlouvy. Obviněný v tomto směru opět vychází z vlastní verze skutkového děje, že jím připravená a prosazovaná a městem následně uzavřená smlouva o smlouvě budoucí kupní se vztahovala na celý stavební komplex a nikoli jeho část, ač to ve skutečnosti bylo jinak, jak bylo rozvedeno shora. Obviněný totiž z titulu náměstka primátora a člena rady města a zastupitelstva města vedl za S. rozhodná jednání s obchodní společností EUBE, resp. Pyrit Property, ohledně realizace záměru výstavby parkovacího domu, připravoval podklady pro rozhodování R. a Z., včetně tzv. důvodových zpráv, předkládal předmětné smlouvy a aktivně hlasoval pro veškerá rozhodnutí týkající se pořízení parkovacího domu do majetku S. Obviněný nemůže tedy vytýkat S., že na základě jím předložených nepravdivých, zkreslených a neúplných údajů nemuselo chybně koncipovanou kupní smlouvu odpovídající smlouvě o smlouvě budoucí kupní podepsat. Obviněný nesl hlavní odpovědnost za správnost a úplnost podkladů předložených městu, jakož i za výsledné znění smlouvy o smlouvě budoucí kupní, tedy i za navazující kupní smlouvu, pokud tato prvně uvedené zcela odpovídala.

28. Námitka obviněného, že příloha č. 1 smlouvy, která obsahovala příslušnou stavební dokumentaci, se nikdy nestala součástí smlouvy a že nebyla obviněnému známa skutečnost, že byla smlouva předložena majetkovým odborem primátorovi města k podpisu bez přílohy a nemohla být provedena kontrola v dostatečném rozsahu, není důvodná. Jak již bylo řečeno shora, obviněný jako předkladatel jednotlivých návrhů měl zajistit, aby členové R. a zastupitelé města měli všechny podklady týkající se realizace parkovacího domu na ulici XY, aby byly dodány veškeré dokumenty a projektová dokumentace, tedy aby byla dodána i zmiňovaná příloha č. 1 ke smlouvě, aby o ní mohli členové hlasovat a aby nevznikla S. škoda.

29. Lze tak uzavřít, že námitky obviněného byly v podstatě výhradně skutkového, příp. procesního charakteru a vycházely z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn soudy nižších stupňů. Obviněný jimi polemizoval výlučně se skutkovými závěry soudů nižších stupňů. Takové námitky, které nadto navíc ani Nejvyšší soud nepovažuje za opodstatněné, nenaplňují uplatněné ani žádné jiné dovolací důvody.

V. Závěrečné shrnutí

30. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. M. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. 3. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru