Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1557/2014Usnesení NS ze dne 21.01.2015Zavinění statutárního orgánu

HeslaNeodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1557.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 241 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1557/2014-21

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 1. 2015 o dovolání, které podala obviněná D. R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 3 T 132/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se zrušují usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněná D. R. byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013, uznána vinnou přečinem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), kterého se dopustila skutkem blíže konkretizovaným ve výroku o vině v citovaném rozsudku. Za uvedený přečin byla obviněná odsouzena podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roků.

Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, tak, že ho podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

Obviněná D. R. podala proti citovanému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obviněná především nesouhlasí se skutkovými závěry, k nimž po provedeném dokazování dospěly soudy obou stupňů. Přitom je přesvědčena, že dluhy obchodní společnosti la MADRE, a. s., které vznikly v souvislosti s odvody povinných plateb za zaměstnance jmenované obchodní společnosti, spočívají v nelegální činnosti jejího zaměstnance M. B. Dále podle názoru obviněné soudy nižších stupňů blíže nerozvedly své právní závěry a neprovedly důkazy, které vylučují její vinu a jejichž provedení navrhovala (např. výslech zaměstnance M. B. a některé listinné důkazy, které se týkaly uzavřených pracovních smluv). Obviněná zpochybnila platnost pracovních smluv uzavřených s některými zaměstnanci jmenované obchodní společnosti, protože je neuzavírala obviněná jako jediná oprávněná osoba, a je přesvědčena, že bez řádně uzavřených pracovních smluv jí nevznikla ani zákonná povinnost provést odvody povinných plateb za zaměstnance. Jak navíc v této souvislosti obviněná zdůraznila, nevěděla o sjednávání pracovních smluv s novými zaměstnanci.

Proto závěrem svého dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, a aby sám ve věci rozhodl tak, že buď ji zprostí obžaloby „v intencích zásady in dubio pro reo“, anebo přikáže věc soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.

K dovolání obviněné se vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru uplatněnému dovolacímu důvodu uvedenému v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu neodpovídají dovolací námitky obviněné, jimiž zpochybnila skutková zjištění, ke kterým dospěly soudy nižších stupňů. V další části vyjádření státní zástupkyně podává podrobný rozbor pojmu „obchodní vedení“ a zabývá se povinností statutárního orgánu obchodní společnosti zajistit vedení účetnictví. Státní zástupkyně přitom konstatovala, že obviněná jako předsedkyně představenstva obchodní společnosti la MADRE, a. s., neplnila své povinnosti s péčí řádného hospodáře. Popsaná skutková zjištění svědčí podle státní zástupkyně o přinejmenším nepřímém úmyslu obviněné ve vztahu ke spáchání posuzovaného přečinu. Pokud jde o námitku obviněné týkající se neexistence pracovních smluv s některými zaměstnanci jmenované obchodní společnosti, podle přesvědčení státní zástupkyně takový stav ve skutečnosti svědčí o nezájmu obviněné o podnikání této obchodní společnosti.

Závěrem svého vyjádření proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než které jsou uvedeny v § 265b tr. řádu.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Pokud jde o dovolací důvod, obviněná D. R. opírá své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K jeho výkladu Nejvyšší soud připomíná, že dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán jen tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění, z nichž vycházely soudy nižších stupňů, neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit pouze za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Tomuto dovolacímu důvodu tedy neodpovídají námitky obviněné, jimiž zpochybnila některá rozhodná skutková zjištění a vyjádřila nesouhlas s rozsahem provedeného dokazování a s hodnocením důkazů, popřípadě vytkla neprovedení důkazů, které navrhovala.

Dále se Nejvyšší soud zabýval těmi námitkami obviněné, jimiž popřela své úmyslné zavinění, které se vyžaduje ke spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Takové výhrady obviněné již zčásti odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu a jsou opodstatněné. Podle obviněné pracovní smlouvy některých zaměstnanců obchodní společnosti la MADRE, a. s., nebyly platně uzavřeny, resp. byly uzavřeny bez vědomí obviněné jako předsedkyně představenstva zmíněné obchodní společnosti, což vylučuje její povinnost odvádět povinné platby za uvedené zaměstnance. Navíc se v tomto směru měl projevit negativní vliv aktivit zaměstnance M. B., o nichž obviněná nevěděla.

Jak vyplynulo z rozhodných skutkových zjištění v nyní posuzované věci, obviněná D. R. (zkráceně vyjádřeno) podle soudů nižších stupňů jako předsedkyně představenstva obchodní společnosti la MADRE, a. s., nesplnila zákonnou povinnost odvést za její zaměstnance úhrn záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti, pojistné na sociální zabezpečení a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, přestože zaměstnancům byly provedeny zákonné srážky na odvody těchto plateb z jejich mezd, a obviněná tím měla způsobit dotčeným příjemcům plateb „vznik pohledávek v celkové výši 124 029 Kč“.

Nejvyšší soud k tomu zdůrazňuje, že postavení obviněné v obchodní společnosti la MADRE, a. s., jako předsedkyně představenstva, tj. člena statutárního orgánu, ji sice zavazovalo k tomu, aby plnila určité zákonné povinnosti včetně těch, které souvisejí s výkonem práv a povinností zaměstnavatele a s prováděním odvodů povinných plateb za zaměstnance. Ke spáchání přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku se ovšem vyžaduje úmyslné zavinění pachatele. Je tedy nezbytné, aby pachatel znal nebo přinejmenším předpokládal některé okolnosti, jež zakládají jeho povinnost odvést příslušné povinné platby za zaměstnance, a aby byl alespoň srozuměn s nesplněním této povinnosti. V uvedených souvislostech má význam i zjištění, zda a jakým způsobem takovou povinnost fakticky ovlivňovala jiná osoba činná v obchodní společnosti, která je zaměstnavatelem nebo plátcem povinným zajistit příslušné odvody, a zda tak činila bez vědomí statutárního orgánu. Závěr o úmyslném zavinění pachatele posuzovaného přečinu nelze totiž založit jen na skutečnosti, že určitá osoba byla v postavení statutárního orgánu obchodní společnosti jako zaměstnavatele či jiného plátce (viz přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2008, sp. zn. 7 Tdo 320/2008) a že si neověřila správnost některých údajů a důsledně nekontrolovala práci jiných osob, které byly i vzhledem k jejich odbornosti a zkušenostem odpovědné za konkrétní činnost v obchodní společnosti a na něž člen statutárního orgánu důvodně spoléhal.

Soudy nižších stupňů se ovšem z výše uvedených hledisek nezabývaly pečlivě námitkami obviněné D. R., jimiž zpochybnila své úmyslné zavinění u přečinu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Vůbec totiž nezkoumaly zejména to, jaký vliv uplatňoval v obchodní společnosti la MADRE, a. s., její zaměstnanec M. B., jakým způsobem plnil své povinnosti provozního a zda mělo jeho jednání nějaký vliv na rozsah nesplněné zákonné povinnosti, především pokud jde o uzavírání pracovních smluv s některými zaměstnanci i bez vědomí obviněné. To je třeba objasnit zejména opětovným výslechem svědkyně M. N., která se ve své dosavadní výpovědi zmiňuje o součinnosti s M. B. a dokonce tvrdí, že „vytvářela pracovní smlouvy pro zaměstnance, kteří pracovali na barech, a zaúčtovávala to potom následně do účetnictví“. Dále je třeba k tomu vyslechnout i M. B. a M. N., kteří měli působit v dalších barech provozovaných jmenovanou obchodní společností, přičemž poté je nezbytné jednoznačně vyřešit a odůvodnit, jestli jsou skutečně platné pracovní smlouvy těch zaměstnanců, z jejichž příjmů byly prováděny srážky povinných plateb, které měla obviněná neodvádět. Přitom z rozsudku soudu prvního stupně není zřejmé, kterých zaměstnanců se týkají neodvedené platby, v kterém baru působili a zda s nimi skutečně uzavřela pracovní smlouvy právě obviněná. Proto za popsaných okolností Nejvyšší soud považuje závěr o vině obviněné, zejména pak o jejím úmyslném zavinění, za předčasný a nedostatečně podložený rozhodnými skutkovými okolnostmi.

Navíc soud prvního stupně se dopustil nepřesnosti v popisu skutku ve výroku o vině ve svém rozsudku, pokud dovodil, že obviněná neodvedením příslušných povinných plateb za zaměstnance obchodní společnosti la MADRE, a. s., údajně „způsobila vznik pohledávek“ na straně příjemců těchto neodvedených plateb. Pokud zde totiž vznikly pohledávky státu (reprezentovaného finančním úřadem a správou sociálního zabezpečení), stalo se tak přímo ze zákona a na základě toho, že zaměstnancům jmenované obchodní společnosti byly vyplaceny mzdy, z nichž byly sraženy zálohy na daň z příjmů ze závislé činnosti a pojistné na sociální zabezpečení, a to bez ohledu na skutečnost, zda a kdy byly příslušné platby odvedeny ve prospěch jejich příjemců. Neodvedení těchto plateb jejich příjemcům mohlo mít jen důsledek spočívající v nesplnění (nezaplacení) takových pohledávek, ale nikoli založit jejich vznik.

Protože se soud prvního stupně nezabýval ze všech zmíněných hledisek právním posouzením skutku, jehož spácháním byla obviněná D. R. uznána vinnou ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byl naplněn uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud pak nesplnil svou přezkumnou povinnost a neodstranil uvedené vady rozsudku soudu prvního stupně z podnětu důvodně podaného odvolání obviněné. Odvolací soud zamítl toto odvolání, přestože dokonce konstatoval, že „obvodní soud sice zejména v úvodu vyhotovil rozsudek, jehož gramatická a stylistická úroveň neodpovídá ani základním požadavkům základní školy …“. Ponechání takto negativně hodnoceného rozsudku v platnosti nemůže v žádném případě obstát a bylo povinností odvolacího soudu zrušit napadený rozsudek soudu prvního stupně a případně ho nahradit vlastním, náležitě odůvodněným rozsudkem. Navíc ani odvolací soud sám nereagoval přesvědčivě na odvolací námitky obviněné a jeho argumentace je zcela nedostatečná. Po zjištění, že dovolání obviněné je v těchto směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 61 To 234/2014, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 3 T 132/2013.

Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na citovaná rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo jejich zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu potom Nejvyšší soud přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Obvodní soud pro Prahu 1 se tedy bude v uvedeném rozsahu opětovně zabývat trestní věcí obviněné D. R. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především znovu posoudí otázku zavinění a trestní odpovědnosti obviněné za přečin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení a podobné povinné platby podle § 241 odst. 1 tr. zákoníku. Teprve na podkladě tohoto postupu bude možné opět rozhodnout a uznat obviněnou vinnou, případně jí zprostit obžaloby. Soud prvního stupně ovšem musí věnovat rozsudku mnohem vyšší pozornost, než jak tomu bylo dosud, a to nejen výstižnému popisu skutku, ale zejména odůvodnění. V něm je třeba mimo jiné přesvědčivě vyložit, jaké důkazy vlastně soud provedl, co vzal za prokázané z každého konkrétního důkazu, zda a proč není důvodná obhajoba obviněné a čím je případně vyvrácena. Zároveň je nezbytné odůvodnit i právní závěry, bude-li obviněná uznána vinnou, a to z hlediska každého zákonného znaku skutkové podstaty posuzovaného trestného činu včetně jeho subjektivní stránky.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je soud nižšího stupně v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a podle § 265s odst. 2 tr. řádu je povinen respektovat zákaz reformationis in peius.

Protože vady napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího řízení zjištěné na podkladě dovolání obviněné D. R. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání Nejvyššího soudu, podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu bylo rozhodnuto o dovolání v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 21. 1. 2015

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru