Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1553/2015Usnesení NS ze dne 03.02.2016

HeslaZvýhodnění (zvýhodňování) věřitele
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2016:5.TDO.1553.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 256a odst. 1 tr. zák.

§ 256a odst. 3 tr. zák.

§ 223 odst. 1 tr. zákoníku

§ 223 odst. 2 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1553/2015-29

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 3. 2. 2016 o dovoláních, která podali obvinění K. B. a P. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 To 363/2014, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 4 T 201/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněných K. B. a P. K. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 4 T 201/2008, byli obvinění K. B. a P. K. uznáni vinnými trestným činem zvýhodňování věřitele podle § 256a odst. 1, 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zák.“), za který jim byly uloženy podle § 256a odst. 3 tr. zák. tresty odnětí svobody každému v trvání 2 roků, jejichž výkon jim byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu 4 roků, a dále jim byly uloženy tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce „statutárního zástupce“ obchodních společností každému na dobu 4 roků. Oběma obviněným byla uložena rovněž povinnost nahradit poškozeným způsobenou škodu. Dalším výrokem pak byli oba obvinění podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěni obžaloby (bez jejího výslovného označení) pro blíže popsaný skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.

Proti uvedenému rozsudku podali jak oba obvinění, tak i státní zástupce odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 4 To 363/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu sám ve věci znovu rozhodl. Odvolací soud uznal oba obviněné vinnými přečinem zvýhodnění věřitele podle § 223 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“), za nějž uložil oběma obviněným podle § 73 odst. 1, 2 a 3 tr. zákoníku toliko tresty zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu „obchodních korporací a družstev“ každému na dobu 1 roku a 6 měsíců. Odvolací soud dále rozhodl podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 2 tr. řádu o povinnosti obviněných nahradit škodu způsobenou trestným činem a podle § 226 písm. b) tr. řádu oba obviněné částečně zprostil obžaloby (bez jejího označení) pro skutek kvalifikovaný jako trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 tr. zák.

Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podali obvinění K. B. a P. K. prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, a to z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V odůvodnění svých dovolání se obvinění domáhají přezkumu výroku o vině, přičemž vznesli v podstatě dvě námitky. Jednak odkázali na své argumenty uvedené v odůvodnění odvolání podaných proti rozsudku soudu prvního stupně, které se týkaly hodnocení výpovědi svědka T. P. , jednak poukázali na svůj dřívější návrh ze dne 17. 3. 2015 na zastavení trestního stíhání z důvodu neúměrné délky trestního řízení. Obvinění závěrem svých dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud „podle § 265r odst. 1 písm. b), c) tr. ř.“ zrušil napadené rozhodnutí a aby sám rozhodl o zastavení trestního stíhání obviněných podle § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství sdělil, že se nebude vyjadřovat k dovoláním obviněných.

Nejvyšší soud po zjištění, že byly splněny všechny formální a obsahové podmínky k podání dovolání, dospěl k následujícím závěrům.

Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen s poukazem na některý z důvodů dovolání taxativně vymezených v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí jen formálně deklarovat určitý zákonný dovolací důvod, ale je třeba, aby námitky dovolatele svým obsahem skutečně odpovídaly takovému důvodu.

Obvinění K. B. a P. K. odkázali na dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je uplatnění hmotněprávních norem na skutkový stav zjištěný soudy prvního a druhého stupně, nikoli ovšem na skutek formulovaný dovolatelem, resp. na skutek, jehož se dovolatel domáhá vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Proto dovolání opřené o citovaný důvod nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy nižších stupňů hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je určeno k nápravě závažných právních vad pravomocných rozhodnutí, takže Nejvyšší soud jako soud dovolací není běžnou třetí soudní instancí povolanou k tomu, aby přezkoumával i skutková zjištění soudů prvního a druhého stupně (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, uveřejněné pod č. 45 ve svazku 34 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).

V daném případě se ovšem obvinění K. B. a P. K. ve svých dovoláních domáhali právě takového přezkumu dokazování Nejvyšším soudem, přičemž požadovali uplatnění norem hmotného práva na jiný skutek, než jaký zjistily soudy prvního a druhého stupně, a to navíc v závislosti na odlišném hodnocení jediného důkazu – výpovědi svědka T. P. Jestliže v této souvislosti obvinění odkázali na argumenty uvedené ve svých odvoláních, je takový odkaz dovolatelů na obsah řádného opravného prostředku či jiného podání nepřípustný. Jak totiž vyplývá z dosavadní ustálené judikatury (viz rozhodnutí pod č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.), Nejvyšší soud jako soud dovolací se může zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně uplatněny přímo v textu dovolání v souladu s jeho obsahovými náležitostmi podle § 265f odst. 1 tr. řádu, ale dovolatel nemůže opírat své námitky jen o odkaz na svá dřívější tvrzení obsažená v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení. Kromě toho se oba obvinění domáhali pouze odlišného hodnocení důkazu v podobě výpovědi svědka T. P. oproti hodnocení učiněnému soudy prvního a druhého stupně. Obvinění se tedy dožadovali použití hmotného práva na jimi předkládanou verzi skutkového děje, ač se soudy prvního i druhého stupně přiklonily k verzi jiné, kterou podrobně a přesvědčivě zdůvodnily ve svých rozhodnutích. Takové námitky ovšem neodpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak už bylo výše vyloženo.

Totéž platí o tvrzení obviněných, v němž se odkazem na stejný důvod dovolání dožadují zrušení napadeného rozsudku odvolacího soudu a zastavení trestního stíhání podle § 11 odst. 1 písm. j), § 172 odst. 1 písm. d) a § 223 odst. 1 tr. řádu z důvodu jeho nadměrně dlouhého trvání. Přitom i zde obvinění opět poukazují na obsah svého dřívějšího návrhu, ovšem podstatné je, že ani tato argumentace neodpovídá hmotněprávní povaze uplatněného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jak ostatně vyplývá ze zmíněných procesních ustanovení, jimiž obvinění argumentují.

Nad rámec uvedeného i citovaného dovolacího důvodu Nejvyšší soud zdůrazňuje, že ani případná nepřiměřená délka trestního řízení není zásadně důvodem pro zastavení trestního stíhání ve smyslu § 11 odst. 1 písm. j) tr. řádu a takový důvod nevyplývá ani z ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené pod č. 209/1992 Sb. (k tomu viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 178/2002, či z pozdější doby rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 4 Tz 52/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 5 Tdo 1300/2013). Tuto rozhodovací praxi aproboval i Ústavní soud (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 12. 2003, sp. zn. IV. ÚS 487/03, uveřejněné pod č. 26 ve svazku 31 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 1. 2006, sp. zn. I. ÚS 41/03, uveřejněný pod č. 10 ve svazku 40 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Přitom v nyní posuzované věci odvolací soud v rámci svého rozhodování věnoval náležitou pozornost i otázce kompenzace neúměrné délky trestního řízení ve smyslu judikatury Ústavního soudu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, uveřejněný pod č. 67 ve svazku 36 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), což vyjádřil ve výroku o trestu ve smyslu § 39 odst. 3 tr. zákoníku (byť výslovně neodkázal na uvedené ustanovení ani na relevantní judikaturu). Odvolací soud totiž s poukazem na zjištěné průtahy v trestním řízení vedeném proti obviněným významně zmírnil tresty, které jim původně uložil soud prvního stupně a které by jinak odvolací soud považoval za adekvátní, ovšem s ohledem na průtahy soudu prvního stupně při předkládání věci s odvoláním a odstup vlastního rozhodování od rozhodnutí soudu prvního stupně v trvání téměř 4 a 1/2 roku již neukládal tresty odnětí svobody (jako tresty hlavní), ale toliko významně zmírněné tresty zákazu činnosti jako tresty samostatné (k tomu viz s. 17 napadeného rozsudku odvolacího soudu).

Lze proto shrnout, že obvinění K. B. a P. K. uplatnili dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu jen formálně, ve skutečnosti však jejich dovolací námitky nelze podřadit pod citovaný (ani jiný) dovolací důvod. Jednak totiž směřovaly proti skutkovým zjištěním, a nikoli proti právnímu posouzení spáchaného skutku, přičemž zčásti nebylo možno přihlédnout k námitkám, které nebyly výslovně uvedeny v dovoláních, ale jen odkazem na obsah jiných podání obviněných. Navíc se obvinění s poukazem na procesní ustanovení domáhali zastavení trestního stíhání z důvodů, které k tomu nejsou způsobilé.

Nejvyšší soud tedy vzhledem ke všem zmíněným skutečnostem podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl dovolání obviněných jako podaná z jiných důvodů, než jsou uvedeny v § 265b tr. řádu, a to aniž by mohl přezkoumat zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo řízení mu předcházejícího.

Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání ve smyslu § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení.

V Brně dne 3. 2. 2016

JUDr. František Púry, Ph.D.

předseda senátu

Vyhotovil:

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru