Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1511/2019Usnesení NS ze dne 30.01.2020

HeslaAdhezní řízení
Insolvenční řízení
Výrok rozhodnutí
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1511.2019.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 212 odst. 1,6 písm. a) tr. zákoníku

§ 260 odst. 1,4 písm. c) tr. zákoníku

§ 229 odst. 1 tr. ř.

§ 140b předpisu č. 182/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1511/2019-2027

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 1. 2020 o dovolání, které podal obviněný D. H., nar. XY v XY, bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Brno-Bohunice, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 2 To 85/2018, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 39 T 9/2017, takto:

Podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu se částečně zrušují

- jednak rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 39 T 9/2017, ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost zaplatit poškozenému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu, Regionálnímu odboru Brno, Kotlářská 53, Brno, IČ: 48133981, na náhradu škody částku 5 910 000 Kč,

- a jednak usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 2 To 85/2018, a to pokud jím bylo podle § 256 tr. řádu zamítnuto odvolání obviněného podané proti výroku o náhradě škody,

jinak ve zbývajícím rozsahu zůstávají uvedená rozhodnutí nezměněna.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu se poškozený Státní zemědělský intervenční fond, IČ: 48133981, se sídlem Praha 1 – Nové Město, Ve Smečkách 801/33, odkazuje s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 3. 9. 2018, sp. zn. 39 T 9/2017, byl obviněný D. H. uznán vinným jednak zvlášť závažným zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. c) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy mu byl podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněnému uloženo, aby poškozenému Státnímu zemědělskému intervenčnímu fondu (dále ve zkratce též jen „SZIF“), Regionálnímu odboru Brno, Kotlářská 53, Brno, IČ: 48133981, nahradil majetkovou škodu ve výši 5 910 000 Kč. Dále byla podle § 226 písm. c) tr. řádu zproštěna obžaloby státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 2. 10. 2017, sp. zn. 2 KZV 14/2016, spoluobviněná M. J. (jednatelka společnosti J.).

2. Uvedených trestných činů se podle rozsudku soudu prvního stupně obviněný D. H. dopustil (zjednodušeně uvedeno) tím, že jako výkonný ředitel obchodní společnosti J., IČ: XY, se sídlem XY (dále ve zkratce jen „J.), již fakticky řídil, vymyslel plán neoprávněného získání dotace na investici do linky na zpracování PET recyklátu (dále jen „linka“) z Programu rozvoje venkova ČR poskytovanou SZIF, k čemuž připravil nepravdivé podklady pro získání dotace týkající se původu linky a zadávacího řízení na její pořízení. Tyto doklady následně předložila jednatelka obchodní společnosti J., M. J., dne 4. 3. 2009 společně s Žádostí o dotaci z Programu rozvoje venkova Regionálnímu odboru Brno SZIF. Po jejím schválení byla obchodní společnosti J. poskytnuta dotace ve výši 5 910 000 Kč, z níž 75 %, představující částku 4 432 500 Kč, bylo poskytnuto z příspěvku Evropské unie, a 25 %, představující částku 1 477 500 Kč, bylo poskytnuto z národních zdrojů České republiky. K vyplacení těchto prostředků došlo dne 19. 4. 2010, a to v rozporu zejména s bodem 7 části A a bodem 6 části B Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytnutí dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007 – 2013 stanovených Ministerstvem zemědělství ČR. Obviněný zejména nepravdivě deklaroval, že pořizovaná linka byla nová, dosud nepoužitá, a zamlčel, že ve skutečnosti šlo o linku dovezenou z Číny do ČR za cenu přibližně 150 000 USD společností E., za kterou obviněný vystupoval jako předseda představenstva, přičemž tato linka byla pronajata na základě smlouvy ze dne 30. 5. 2007 obchodní společností Deutsche Leasing ČR, spol. s r. o., IČ: 25723758, obchodní společnosti LIKTO, s. r. o., IČ: 61535435 dále jen „LIKTO“), která ji však v rámci zkušebního provozu pro dlouhodobé a neodstraněné závady odmítla převzít. Následně v řetězci několika obchodních společností byla linka účelově prodána obchodní společnosti PROCARTECH, s. r. o., IČ: 26894378, od které ji na základě smlouvy ze dne 26. 10. 2009 zakoupila za cenu 11 721 500 Kč (včetně DPH) obchodní společnost J. V důsledku uvedených nepravdivých informací byla neoprávněně poskytnuta a vyplacena dotace, čímž obžalovaný způsobil SZIF škodu ve výši celkem 5 910 000 Kč.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný D. H. odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci ve veřejném zasedání konaném dne 29. 4. 2019 usnesením, sp. zn. 2 To 85/2018, jímž podle § 256 tr. řádu odvolání zamítl. Odvolací soud zamítl podle stejného ustanovení rovněž odvolání státního zástupce podané v neprospěch spoluobviněné M. J.

II. Dovolání obviněného

4. Proti uvedenému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný D. H. prostřednictvím svého obhájce dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měl za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Fakticky (slovním popisem, aniž by jej označil odkazem na zákonné ustanovení) uplatnil též dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu ve druhé variantě, protože podle něj bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku, i když v předcházející fázi řízení byl dán důvod dovolání uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. V první části dovolání obviněný zopakoval dosavadní průběh řízení. Dále obviněný vycházel ze svých odvolacích námitek, které podrobněji v návaznosti na reakci odvolacího soudu na ně rozvedl a se závěry odvolacího soudu polemizoval. Obviněný namítal, že pojmy vztahující se k dotaci na předmětnou linku měly být soudy nižších stupňů vykládány optikou doby před deseti lety, kdy ke skutku mělo dojít. V dané době si ani SZIF nebyl jistý výkladem jednotlivých pojmů dotačních pravidel. Obviněný dále upozornil, že soud prvního stupně vyslechl zmocněnkyni poškozeného M. H. jako svědkyni, i když byla přítomna celému dokazování, přičemž tato svědkyně se vyjadřovala k pojmu „nepoužitý majetek“, ačkoliv v rozhodné době nebyla zaměstnankyní SZIF a neznala tehdejší praxi. Obviněný nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že vše měl činit s úmyslem vylákat dotaci. Jeho motivem bylo zachránit investici a ušetřit peníze, nikoli někoho podvést. Pořídil levnou linku z Číny, kterou odmítla převzít obchodní společnost LIKTO, proto ji koupil pro společnost J. Požádal o dotaci na tuto linku, neboť byl ujištěn, že takto lze postupovat a že je vše v souladu se zákonem. Obviněný dále upozornil na nezákonný postup soudu prvního stupně, který nevyčkal právní moci jeho předchozího odsouzení z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 42 T 5/2014, o kterém věděl (viz ústní vyjádření po vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně) a jehož výrok o trestu měl být zrušen při současném uložení souhrnného trestu. V odvolání uplatnil také námitky vůči výroku o náhradě škody, neboť byl přesvědčen, že mu povinnost k náhradě škody nemohla být uložena z objektivních důvodů, neboť na jeho majetek byl prohlášen konkurz podle insolvenčního zákona (zákon č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „insolvenční zákon“ nebo ve zkratce „IZ“) a je povinen uspokojovat věřitele poměrně prostřednictvím správce konkurzní podstaty. Obviněný měl za to, že ani věřitel pak není oprávněn si od něj takové plnění vzít, neboť by porušil § 5 IZ. K adheznímu výroku dále doplnil, že poškozený SZIF nebyl aktivně legitimovaný k uplatnění tohoto nároku, rovněž došlo k nesprávnému výpočtu údajně způsobené škody. Obviněný deklaroval, že je rozhodnut dotaci vrátit. Odvolacímu soudu pak předložil doklad, že SZIF obdržel zpět již částku 1 000 000 Kč, což podrobně v doplnění odvolání vysvětlil. Před nástupem do výkonu trestu odnětí svobody pak uhradil poškozené další částku 75 000 Kč.

6. Dále obviněný v odvolání upozornil na odborný článek Púry, F., Richter, M. Spolehnutí se na správnost odborné rady a její nesprávné poskytnutí z hlediska trestní odpovědnosti. Bulletin advokacie, č. 10/2018, s. 18 a násl. Obviněný vyjádřil přesvědčení, že s ohledem na názor obsažený v uvedeném článku by ani on neměl být trestně odpovědný, protože se obrátil na odborníka, od nějž obdržel nesprávnou právní radu, a v mylném předpokladu o oprávněnosti svého jednání naplnil (objektivně-deskriptivní) znaky některého z trestných činů, nejednal ale úmyslně. Právní norma, která upravovala dotace SZIF, neobsahovala výklad pojmů nový a použitý. Byl nutný výklad právní v kombinaci s výkladem technickým. Všichni tehdejší poradci obviněného (A. a další specializovaná společnost, která dotaci pro J. zařizovala) se neměli při výkladu pojmů rovněž o co opřít. Obviněný konstatoval, že pokud v rozhodné době neexistovaly žádné relevantní pochybnosti o správnosti poskytnuté rady a obviněný ani jinak nemohl vědět o její nesprávnosti, nelze pak dovodit úmyslné zavinění ve vztahu k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného zákonem.

7. Obviněný namítal ryze formální a strohý přístup odvolacího soudu k podanému odvolání. Soud druhého stupně zcela ignoroval obě doplnění odvolání, na která obhájce výslovně upozornil při veřejném zasedání, nezabýval se konkrétními námitkami a nijak na ně nereagoval. Rozhodnutí odvolacího soudu pak na něj působí jako „prefabrikát“ mírně upravený pro daný případ. To se netýká jen právní kvalifikace, ale rovněž zcela nedostatečného přezkumu výroků o trestu a náhradě škody odvolacím soudem.

8. Dále obviněný uvedl, že si je vědom toho, že hodnocení důkazů je výsadou soudu prvního stupně, nicméně tato zásada podle něj neplatí bezvýhradně, zvláště za situace, kdy pochybení nenapravil odvolací soud, jenž přistoupil k odvolání zcela formálně a podstatné námitky zcela ignoroval, jak uvedl obviněný výše.

9. Dovolatel měl za to, že se soudům nižších stupňů nepodařilo prokázat jeho podvodný úmysl, logicky podle něj nebylo zdůvodněno, proč odmítají jeho obhajobu a návrhy na doplnění dokazování. Soud prvního stupně chybně připustil výslech zaměstnankyně M. H., byť jediným orgánem, který byl oprávněný k výkladu pravidel dotací, bylo Ministerstvo zemědělství České republiky jako autor pravidel pro přidělování dotací, a nikoliv SZIF, který je v tomto směru pouze jakýmsi administrátorem dotací.

10. V další pasáži obviněný odkázal na judikaturu Ústavního i Nejvyššího soudu, z níž obsáhle citoval (např. z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 669/05, I. ÚS 55/04, II. ÚS 1912/07, III. ÚS 3320/09 a dalších), jimiž dokládal povinnost dovolacího soudu v zájmu zachování práva na spravedlivý proces zasáhnout i do skutkových zjištění. Obviněný v této části vyjádřil též názor, že v dovolacím řízení sice nemůže napadat výrok o trestu či o náhradě škody, přesto „pro dokreslení“ zmínil některé nedostatky i těchto výroků (zejména pokud jde o nedostatečný a formální přístup odvolacího soudu).

11. Obviněný uzavřel, že v důsledku pochybení soudů nižších stupňů, na která v dovolání upozornil, jsou podle něj rozhodnutí soudů nižších stupňů nepřezkoumatelná. Navíc měly tyto soudy jednání obviněného posuzovat optikou doby, kdy měl být trestný čin spáchán, tj. před deseti lety, kdy byl zcela jiný náhled na výklad dotačních pravidel. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovolání a replika obviněného

12. K dovolání obviněného se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a dovolací argumentace obviněného vyjádřil přesvědčení, že dovolání by mělo být jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.

13. Státní zástupce předně uvedl, že dovolací námitky obviněného týkající se procesu dokazování nelze podřadit pod deklarovaný dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. K výslechu svědkyně M. H., která zastávala pozici právníka v SZIF, soud prvního stupně přistoupil v hlavním líčení konaném dne 1. 3. 2018, byť přitom nedodržel postup uvedený v § 209 odst. 1 tr. řádu, podle něhož předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Tato svědkyně byla předtím přítomna podle obsahu protokolu od začátku hlavního líčení, tedy byla přítomna též výslechům svědků i obviněného. Přitom ani od počátku hlavního líčení nevystupovala jako zmocněnec poškozeného SZIF, plnou moc předložila až před podáním svědecké výpovědi. Státní zástupce konstatoval, že takový postup není sice žádoucí, nicméně předseda senátu si této skutečnosti byl vědom a výslovně na ni upozornil s tím, že tato skutečnost sice výslechu nemůže zabránit, ale bude brána v potaz při hodnocení důkazů, také přistoupil k tomuto svědectví kriticky, jak vyplývá z jeho vyjádření k námitce obviněného v odůvodnění odsuzujícího rozsudku v bodě 40. Státní zástupce pak zdůraznil, že svědkyně nevypovídala o takových skutečnostech, ohledně nichž by mohla být nějak zásadně ovlivněna předchozími důkazními prostředky, jejichž provedení byla přítomna. Svědkyně v době spáchání skutku, jenž byl obviněnému kladen za vinu, nebyla v osobní interakci s obviněným, spoluobviněnou ani se svědky, k této době přímé svědectví nepodávala. Její výpověď se týkala situace, která nastala v roce 2014 v souvislosti s trestním oznámením a vztahovala se obecně k podmínkám předmětného dotačního titulu a pravidel jeho přiznání. Pokud soud rozhodne o výslechu určité osoby jako svědka teprve v průběhu hlavního líčení, nebrání provedení tohoto důkazu skutečnost, že osoba, která má být vyslechnuta jako svědek, byla přítomna dosavadnímu jednání. Tato skutečnost však musí být poznamenána v protokolu o hlavním líčení, což se také v posuzované věci stalo. Obhajoba po výslechu svědkyně výslovně do protokolu prohlásila, že nemá námitky k vedení řízení. Státní zástupce tedy měl za to, že není důvod výpověď svědkyně M. H. vyčleňovat z dokazování, jelikož jejím provedením nemohlo být zasaženo do práva obviněného na spravedlivý proces.

14. Za další námitku procesního charakteru (tedy mimo meze uplatněného dovolacího důvodu) pak státní zástupce považoval tvrzení obviněného, že nebyl proveden listinný důkaz v podobě zprávy Ministerstva zemědělství, která k jeho návrhu měla být vyžádána. Státní zástupce připustil, že nesprávná realizace důkazního řízení, počítaje v to i případy tzv. opomenutých důkazů, sice za jistých okolností může vést až k porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, přičemž nápravu by pak bylo ve výjimečných případech možno připustit i v dovolacím řízení. V projednávaném případě k tomu však státní zástupce nespatřoval žádný důvod. Soudy nižších stupňů dostály svým povinnostem při dokazování, svůj procesní postup též náležitě zdůvodnily. Soud prvního stupně rozhodl o důkazních návrzích obviněného v průběhu hlavního líčení konaného dne 3. 9. 2018 procesním usnesením, jež samo o sobě není třeba písemně odůvodňovat. Z protokolů o hlavním líčení přitom ani nevyplývá, že by obviněný navrhoval vyžádat písemné vyjádření ministerstva. O možnosti podání zprávy ministerstvem se dovolatel zmínil až v odůvodnění odvolání. Ohledně potřeby opatření takového důkazu však odvolací soud zaujal jednoznačné negativní stanovisko v odůvodnění svého usnesení (viz bod 13.), neboť k této problematice, k níž se mělo Ministerstvo zemědělství vyjádřit, již byl proveden dostatek jiných důkazů, které poskytovaly dostatečný podklad pro vlastní úvahy soudu.

15. V zásadě za jedinou námitku uplatněnou v dovolání, jež měla potenciál naplnit uplatněný dovolací důvod, považoval státní zástupce zpochybnění závěrů o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestných činů kladených obviněnému za vinu. Státní zástupce však měl za to, že soud prvního stupně se adekvátně vypořádal i s tím, proč údajně udělená právní rada neměla zásadní význam pro závěr, že obviněný nemohl při žádosti o poskytnutí dotace předmětnou výrobní linku vydávat za novou věc. Obviněný byl totiž dobře obeznámen s její historií. Svědek I. A. poskytoval právní radu k něčemu, co ani neviděl, přičemž vycházel výhradně z informací, které měl právě od obviněného. Dále státní zástupce zdůraznil, že svědek poskytoval právní radu k výkladu vybraných ustanovení zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o technických požadavcích na výrobky“), a zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tedy předpisů určených pro stanovování technických požadavků na výrobky a pro daňové účely. Tyto předpisy v žádném případě neupravovaly či nezpřesňovaly pojem nový či použitý výrobek a již vůbec nestanovovaly požadavky nutné ke splnění podmínek na poskytnutí dotačního titulu. Státní zástupce dále zmínil, že § 2 písm. c) zákona o technických požadavcích na výrobky (jakkoli není pro posouzení úmyslu obviněného směrodatný) pro uvedení výrobku do provozu nerozlišoval mezi nějakým zkušebním, trvalým či jiným provozem. Uvedení výrobku do provozu nastalo v okamžiku, kdy byl výrobek poprvé použit uživatelem v členských státech Evropské unie k účelu, ke kterému byl zhotoven. To, že byl tento provoz poruchový a vyžadoval opravy, nemůže znamenat, že by takový výrobek měl být vydáván po několika měsících až letech takového provozu za výrobek nový (zvlášť pro účely čerpání dotací na pořizovací cenu tohoto výrobku). Státní zástupce připomněl, že jednání obviněného z hlediska naplnění subjektivní stránky musí být předmětem komplexního posouzení, v němž budou zohledněny všechny okolnosti případu, jež mohou svědčit o té které míře zavinění. Měl za to, že tuto povinnost soud prvního stupně splnil, když zejména v odstavcích 42. až 59. odůvodnění svého rozsudku vylíčil vše podstatné, co jednoznačně vypovídalo o jednání obviněného v přímém úmyslu, a neopominul přitom, že obviněný od dovozu linky měl přehled o všem, co se s linkou po dobu téměř dvou let dělo. Obviněný rozhodně nemohl být v dobré víře, pokud žádal o poskytnutí dotace ve výši téměř 6 mil. Kč na výrobní linku poté, co tuto linku několikrát „přeprodal“ s postupným umělým navýšením její ceny, ačkoli původní pořizovací cena zcela nové linky činila jen asi 150 000 USD a navíc se v průběhu několika (desítek) měsíců, kdy linka nepochybně do určité míry zastarala a byla opotřebována, ukázalo, že jde o linku velmi poruchovou.

16. Státní zástupce k otázce odpovědnosti obviněného vzhledem k udělené právní radě jako zásadního aspektu pro posouzení zavinění obviněného považoval za chybný výklad obviněného, který citoval jen účelově vybranou pasáž ze shora uvedeného článku Františka Púryho a Martina Richtera v Bulletinu advokacie č. 10/2018, avšak zcela přitom pominul modelový případ graficky vyjádřený právě v obrázku č. 4 tohoto článku. Státní zástupce byl přesvědčen, že soudy nižších stupňů zjištěné skutkové okolnosti jednání obviněného jednoznačně dokládají, že obviněný i bez sdělení I. A. měl zcela jasnou představu o okolnostech naplňujících znaky obou trestných činů, za něž byl nakonec odsouzen. Poskytnutá rada byla ze strany dovolatele vyžádána zjevně alibisticky jen za účelem vytvoření zdání legálního záměru a cesty k němu vedoucí, ve skutečnosti však měla posloužit k zakrytí úmyslu spáchat trestnou činnost. Nadto uvedl, že uvedená rada I. A. nebyla v rámci vývoje příčinné souvislosti v daném případě zásadní.

17. Státní zástupce pak dodal, že obviněný nebyl uznán vinným předmětnými trestnými činy jen na základě toho, že nepravdivost jím uváděných údajů spočívala výhradně v otázce novosti výrobní linky. S ohledem na shora uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, neboť se jedná o dovolání zjevně neopodstatněné, z větší části ovšem považoval argumentaci obviněného za neodpovídající uplatněným dovolacím důvodům. Současně státní zástupce souhlasil s učiněním rozhodnutí v neveřejném zasedání, a to i pro případ odlišného než navrhovaného stanoviska ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. řádu.

18. Vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství bylo zasláno k případné replice obviněnému, který tohoto práva využil. V replice pak doplnil odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu, které i podle slovního vyjádření měl též na mysli. K samotnému vyjádření pak obviněný uvedl, že státní zástupce jeho námitky obsažené v dovolání zúžil, zcela opomenul zásadní námitku obhajoby týkající se posouzení pojmů „nový“ a „použitý“ ke splnění podmínek dotace v rámci dokazování před soudy nižších stupňů. Znovu zopakoval, že dovoláním brojil proti hodnocení důkazů, trval také na tom, že soudy nižších stupňů měly shora uvedené pojmy vykládat optikou doby roku 2010, kdy panovala nejistota, jak je správně vykládat. Pouze Ministerstvo zemědělství bylo oprávněné pravidla pro poskytnutí dotace vykládat, avšak soudy nižších stupňů se na tento orgán vůbec neobrátily. Odvolací soud tyto námitky zcela ignoroval. Obviněný setrval na svých námitkách stran nenaplnění znaků skutkové podstaty, resp. subjektivní stránky. K ceně linky znovu zdůraznil, že 150 000 USD vynaložil pouze za korpus linky, další náklady si vyžádalo zprovoznění linky, takže její cena poté činila více než 9 milionů Kč, jinými slovy byla dotace žádána na zhruba polovinu její skutečné ceny. Dovolatel setrval na svém názoru, že šlo o linku novou, která prošla pouze zkušebním provozem, nikoliv provozem výrobním. Státní zástupce zcela ignoroval námitky obviněného stran výroku o trestu a o náhradě škody. Obviněný opět zdůraznil, že si je vědom, že v dovolacím řízení nemůže uplatňovat námitky ohledně těchto výroků, avšak uvedl je pro dokreslení zcela nedostatečného a formálního přístupu odvolacího soudu.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

19. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

20. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

21. Obviněný D. H. uplatnil dovolací důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g) a l) tr. řádu, u něhož uváděl pouze jeho slovní vyjádření ve druhé alternativě, opomněl však uvést odkaz na toto zákonné ustanovení (tak učinil až dodatečně v replice po uplynutí dovolací lhůty). Nejvyšší soud k tomu poukazuje na ustanovení § 265f odst. 1 tr. řádu stanovující obsahové náležitosti dovolání, jednou z nich je i odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) nebo § 265b odst. 2, o které se dovolání opírá. Toto pochybení však samo o sobě nebylo natolik závažné, aby Nejvyšší soud jen proto dovolání obviněného odmítl. Je zřejmé, že obviněný brojil proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo zamítnuto jeho odvolání, neboť měl za to, že důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který byl podstatou jeho dovolání, byl dán již v řízení předcházejícím.

22. Na tomto místě dále Nejvyšší soud připomíná, že dovolání z důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je možno podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) Námitky neodpovídající dovolacím důvodům

23. Obviněný své dovolání rozdělil na dvě části. V první části shrnul dosavadní průběh řízení a obsáhle citoval své odvolání, následně pak i rekapituloval a citoval odůvodnění usnesení odvolacího soudu, kterou nepovažoval za dostatečnou. Ve své podstatě celou tuto pasáž obviněný formuloval jako narativní, tedy sdělující dovolacímu soudu dosavadní průběh trestního řízení, z této pasáže není ani zřejmé, že by námitky v ní obsažené, které předtím vznášel před odvolacím soudem, chtěl učinit součástí dovolání. Nejvyšší soud k tomu jen ve stručnosti připomíná, že nemůže za obviněného jakkoliv doplňovat či vysvětlovat jeho dovolání, může se zabývat jen těmi skutečnostmi, které jsou konkrétně přímo v textu dovolání uplatněny v souladu s obsahovými náležitostmi dovolání podle § 265f odst. 1 tr. řádu, nepřípustné jsou i odkazy na skutečnosti uplatněné v řádném opravném prostředku či v jiných podáních učiněných v předcházejících stadiích řízení (viz rozhodnutí č. 46/2013-I. Sb. rozh. tr.). Jen z důvodu jisté procesní opatrnosti se dále nad rámec své přezkumné povinnosti Nejvyšší soud vyjádří i k těmto námitkám dovolatele, jež ale stejně veskrze neodpovídají uplatněným dovolacím důvodům.

24. Teprve až druhou část svého podání obviněný pojal jako sdělení důvodů dovolání, jak ji též jednoznačně v nadpise označil. Tato pasáž se však v převážné své většině skládá z citací různých rozhodnutí Ústavního a Nejvyššího soudu, které jsou jaksi jen stručně doplněny glosami obviněného. Obviněný především považoval přezkum odvolacím soudem za formální a nedostatečný, napadal odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, které má odporovat citované judikatuře. Velmi nejasně pak rozporoval též výroky o trestu a o náhradě škody, proti nimž vyjádřil námitky v předchozím textu (čímž chtěl předchozí narativní část s citací vlastního odvolání brát jako součást dovolacích námitek). Dále citoval judikaturu vztahující se k dokazování, která měla být též soudy nižších stupňů porušena.

25. Nejvyšší soud přistoupil k celému dovolání obviněného velmi benevolentně a přiznal některým nezřetelně formulovaným námitkám jistou relevanci. Dovolatel jimi brojil především proti údajným procedurálním chybám soudů nižších stupňů, dále též nesouhlasil s tím, že by bylo prokázáno jeho úmyslné zavinění u obou trestných činů, avšak i tyto námitky vztahoval k jinému, než soudy nižších stupňů prokázanému skutkovému ději. Takové výhrady ovšem zásadně neodpovídají dovolacím důvodům uplatněným obviněným, ale ani žádným jiným dovolacím důvodům.

26. Téměř veškeré dovolací námitky obviněného byly shodné s jeho dosavadní obhajobou, s níž vypořádal již soud prvního stupně v odůvodnění vlastního rozsudku. Odvolací soud se řadou shodných námitek zabýval také, vyjádřil souhlas s argumentací soudu prvního stupně, na kterou pro stručnost odkazoval. Takový postup je též přípustný. Ovšem s některými novými skutečnostmi předestřenými obviněným až v odvolacím řízení se odvolací soud vůbec nezabýval a nevypořádal se s nimi, což platí především o výroku o náhradě škody (k tomu srov. dále). Následující pasáž tohoto bodu usnesení se tak vztahuje jen k výroku o vině a o trestu, nikoli však k výroku o náhradě škody, který shledal Nejvyšší soud nesprávným a zrušil jej (viz další bod).

27. Nejvyšší soud připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se toho obviněný domáhal. Uvedený výklad zaujal Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002 (publikovaném pod č. T 420. ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2002).

28. Je třeba poznamenat, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. Jelínek, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu.

29. Nejvyšší soud v tomto směru nezjistil porušení základních práv obviněného, a to ani porušení práva na spravedlivý proces a práva na obhajobu (což ale obviněný výslovně ani nenamítal, tedy takové námitky neučinil předmětem dovolacího řízení). Ani sám dovolací soud při své přezkumné činnosti takové porušení neshledal. Nejvyšší soud přitom interpretoval a aplikoval uvedené podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinou základních práv a svobod, a v neposlední řadě též judikaturou Ústavního soudu (srov. zejména stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. března 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14, vyhlášené jako sdělení Ústavního soudu pod č. 40/2014 Sb., uveřejněné pod st. č. 38/14 ve svazku č. 72 na str. 599 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sb. n. a u.“). Právě z těchto uvedených hledisek se tedy Nejvyšší soud zabýval naplněním dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů soudy nižších stupňů ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného. V této souvislosti považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že i Ústavní soud výslovně ve svém stanovisku konstatoval, že jeho názor, „… podle kterého nelze nesprávné skutkové zjištění striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace … však neznamená, že by Nejvyšší soud v každém případě, kdy dovolání obsahuje argumentaci ve vztahu ke skutkovým zjištěním, musel považovat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za prima facie naplněný. … Je totiž jediným oprávněným orgánem, kterému v tomto stadiu přísluší posuzovat naplnění konkrétního dovolacího důvodu (viz § 54 rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janyr a ostatní proti České republice ze dne 13. října 2011, č. stížnosti 12579/06, 19007/10 a 34812/10), a toto posouzení je závaznou podmínkou pro případné podání ústavní stížnosti (ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)“ [srov. bod 23 shora označeného stanoviska pléna Ústavního soudu]. V daném případě dovolací soud takový nesoulad, natožpak extrémní, neshledal, který navíc obviněný ani nenamítal. Nejvyšší soud nemá důvod zpochybňovat skutkové závěry soudů nižších stupňů, zejména pak soud prvního stupně se věcí řádně zabýval, provedl v potřebném rozsahu dostatečné dokazování, na jehož základě mohl učinit skutkové závěry, které nalezly odraz v tzv. skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně.

30. Bez možnosti přezkumu na podkladě takto formulovaného dovolání (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud pouze na základě znalosti trestního spisu dodat, že předložené výhrady obviněného proti postupu soudů nižších stupňů nemají žádné opodstatnění (s výjimkou výroku o náhradě škody, jak bude zmíněno níže).

31. K námitce dovolatele, že došlo k nepřípustnému výslechu M. H., lze odkázat na vyjádření státního zástupce, s nímž Nejvyšší soud souhlasí. Přítomnost dosud nevyslechnutého svědka po dobu provádění jiných důkazních prostředků v jednací síni skutečně není žádoucí (viz § 209 odst. 1 tr. řádu), nicméně ani tato skutečnost nevylučuje možnost takovou osobu jako svědka vyslechnout, pouze je třeba ji zohlednit při hodnocení důkazu z tohoto důkazního prostředku vyplývajícího, což též soud prvního stupně učinil. Lze souhlasit i s tím, že výpověď svědkyně nebyla nepříznivě ovlivněna předchozím průběhem hlavního líčení. V protokolu o hlavním líčení ze dne 1. 3. 2018 (na čl. 1791-1793 trestního spisu) a dále pak v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (bod 40. na str. 14) je jednoznačně vysvětleno, jak soud přistupoval k výpovědi této svědkyně, že při hodnocení její výpovědi k této skutečnosti přihlédl. Informace, které svědkyně M. H. při výslechu sdělila, se týkaly především praktické stránky poskytování dotací obecně, vysvětlila smysl poskytování dotace v rámci dotačního programu „Diversifikace nezemědělské činnosti“. Výpověď svědkyně neměla zásadní usvědčující význam, a to ani pro výklad pojmu „nový stroj“, jak nesprávně dovolatel dovozoval. Výslech uvedené svědkyně tak neznamenal porušení pravidel spravedlivého procesu, dokonce jej ani nelze označit za nezákonný, vyvstala-li potřeba jejího výslechu až v průběhu dokazování, jemuž byla přítomna.

32. Další procesní námitka dovolatele spočívala v tom, že žádný ze soudů nižších stupňů neprovedl důkaz, který navrhoval, tedy nebyla vyžádána a posléze přečtena zpráva Ministerstva zemědělství k výkladu pravidel pro udělování dotací. V tomto směru ovšem nejde o tzv. opomenutý důkaz, tedy důkaz, jímž by se soudy řádně nezabývaly, čímž by byla založena nepřezkoumatelnost a tedy i protiústavnost rozhodnutí soudů nižších stupňů. Je potřeba připomenout, že důkazní prostředky, jejichž provedení soudy řádně zamítnou a takové rozhodnutí náležitě v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zdůvodní, nelze hodnotit jako opomenuté důkazy. Jedním z důvodů pro odmítnutí provedení navrženého důkazu je jeho zjevná nadbytečnost, a to vzhledem ke stávající důkazní situaci.

K tomu srov. rozsáhlou judikaturu Ústavního soudu, např. nález ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 95/97, uveřejněný pod č. 76 ve svazku 8 na str. 231 Sb. n. a u., nález ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. III. ÚS 173/02, uveřejněný pod č. 127 ve svazku 28 na str. 95 Sb. n. a u., nález ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněný pod č. 26 ve svazku 32 na str. 239 Sb. n. a u. Ve věci dovolatele jak soud prvního stupně (na str. 28, v bodě 81. odůvodnění jeho rozsudku), tak soud druhého stupně (na str. 5, v bodě 13. odůvodnění jeho usnesení), řádně odůvodnily, proč není zapotřebí doplnit dokazování o navrhované důkazy obhajobou, přičemž odvolací soud se zabýval konkrétně návrhem obviněného na vyžádání stanoviska Ministerstva zemědělství. Jejich rozhodnutí a jejich odůvodnění lze považovat za dostatečné a vzhledem k ostatním provedeným důkazům také za správné, protože skutek byl dostatečně objasněn důkazy již provedenými.

33. Obviněný svou obhajobu po celou dobu řízení založil na tom, že v době podání žádosti (jaro 2009) pro získání dotace z Programu rozvoje venkova ČR, poskytované SZIF, nebylo z Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytnutí dotace, zřejmé, co přesně se myslí pod pojmem „nový stroj“. Zdůraznil, že při žádosti o dotaci nevěděl, že porušuje pravidla pro její poskytnutí, neuváděl nepravdivé údaje a podstatné údaje nezamlčel, neboť se v tomto směru opíral o odbornou radu I. A. Obviněný přitom v zásadě nepopíral objektivní skutkový stav popsaný soudem prvního stupně v tzv. skutkové větě odsuzujícího rozsudku (a dále rozvedený v jeho odůvodnění v bodě 22.-38.), který se týkal nakládání se zakoupenou linkou na zpracování PET recyklátu, kterou nejprve pořídila obchodní společnost ECO solution, a. s. za pořizovací cenu kolem 150 000 USD (přibližně 3 mil. Kč) z Číny, jež ji dále pronajala obchodní společnosti LIKTO, s. r. o, která po zkušebním provozu linku odmítla převzít. Následně byla linka prodávána dalším obchodním společnostem, přičemž se její cena neustále zvyšovala. Zde pouze obviněný rozporoval skutková zjištění soudů nižších stupňů, neboť tvrdil, že postupně docházelo k jejímu zhodnocení, resp. vybavení o další součástky. Tomu však soudy nižších stupňů neuvěřily, je nereálné, aby jen díky tomu stroj opotřebovaný provozem prvního pronajímatele, který jej navíc označil za poruchový, byla navýšena více než třikrát, neboť dne 26. 10. 2009 stejnou linku zakoupila obchodní společnost J. za částku 11 721 500 Kč. Tato posledně uvedená obchodní společnost, též ovládaná obviněným, požádala o dotaci v rámci programu Rozvoje venkova ČR na nákup této linky, kterou deklarovala jako novou. Dotace v celkové výši 5 910 000 Kč byla obchodní společnosti J. skutečně vyplacena dne 19. 4. 2010 (neboli byla jí poskytnuta dotace dosahující téměř dvojnásobné výše v porovnání s původní pořizovací cenou stroje).

34. V posuzovaném případě soudy nižších stupňů dovodily, že obviněný v žádosti o poskytnutí dotace uvedl nepravdivé údaje a podstatné údaje zamlčel, neboť pořizovanou linku označil za novou, ač znal její historii i původní cenu. Obviněný hodnotil odlišně provedené důkazy, a z nich odvozoval jiné skutkové závěry ohledně možného výkladu Pravidel pro poskytování dotčené dotace (založených na č. l. 784-853 trestního spisu), a to zejména jejich bodu 7 části A a bodu 6 části B.

35. K danému Nejvyšší soud uvádí, že provedené důkazy (výslechy svědků, listinné důkazy), o které soud prvního stupně opíral svá skutková zjištění, jsou v logickém souladu a tvoří ucelený řetězec do sebe evidentně zapadajících okolností, rozhodně nelze tvrdit, že by zde mezi závěry soudů nižších stupňů a provedenými důkazy byl nějaký rozpor, natož pak zjevný. Z Pravidel, kterými se stanovují podmínky pro poskytování dotace na projekty Programu rozvoje venkova ČR na období 2007-2013 (dále také jen „Pravidla“), bylo zjištěno, že se dotace neposkytovala mimo jiné na „pořízení použitého movitého majetku“ (bod 7 části A), podle bodu 6 části B. se za výdaje, které nejsou způsobilé ke spolufinancování, považují i ty na „nákup použitého zařízení“. Obviněný D. H. nepochybně věděl, že uvedené podmínky pro získání dotace na nákup linky, která byla již v provozu použita, a to přinejmenším obchodní společností LIKTO, s. r. o., splněny nebyly. Podstatný také není ani fakt, že linka fungovala s potížemi a že zaměstnanci E. se ji pro pronajímatele snažili zprovoznit. Obviněný ve snaze zachránit investici do tohoto zařízení ji pak předprodával obchodním společnostem, v nichž byl vždy nějakým způsobem zainteresován, především ale ji nakonec získal do jím ovládané obchodní společnosti J., přičemž velmi dobře znal její původ i historii. Věděl, že v obchodní společnosti LIKTO, s. r. o., byla v provozu, že se ji zde snažili zprovoznit někteří pracovníci E. po dobu cca půl roku (jak vyplývá např. z výpovědi svědka J. L. – viz též bod 24. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Protože provoz neodpovídal představám obchodní společnosti LIKTO, s. r. o., proto byla linka (ještě s další) vrácena. Je tedy zřejmé, že obviněný stejnou linku nemohl vydávat za linku novou, resp. nepoužitou, a žádat na její pořízení uvedenou dotaci, neboť to odporovalo Pravidlům pro poskytování dotace.

36. Je třeba souhlasit též s výkladem soudů nižších stupňů pojmů „nový“ a „použitý“, k čemuž skutečně není třeba žádný rozsáhlý právní rozbor a dokazování zprávou Ministerstva zemědělství. Jde o známé pojmy obecné češtiny se zcela jasným obsahem, který se ani v průběhu doby nijak nemění, jak obviněný naznačoval. Ze strany obviněného jde jen o překrucování skutečného významu slov, pokud by chtěl pod pojem „nový“ zahrnovat i, byť třeba krátkodobě, používané věci. Takové pojetí rozhodně nemůže obstát (bylo by možno použít přirovnání, že podobně ani krátkodobě nošené oblečení kupujícím, vrácené prodejci pro vady při odstoupení od smlouvy, nemůže být zbožím novým, podobně jako vozidlo užívané leasingovým nájemcem po dobu třeba půl roku a vrácené pro jeho vady není vozidlem novým). Lze souhlasit se závěry soudů nižších stupňů, že právě poruchovost a nemožnost hospodářského využití stroje vedla obviněného ke spáchání tohoto trestného činu, aby se mu nejméně vrátily vložené náklady na pořízení linky (k tomu srov. také bod 59. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Již z toho lze dovozovat, že obviněný jednal s úmyslem přímým.

37. Pokud jde o argumentaci obviněného, že jednal pod vlivem právní rady I. A., ani v tomto mu nemůže dát dovolací soud za pravdu. Jak správně poznamenal již státní zástupce ve vyjádření k dovolání, obviněný pouze dezinterpretoval k podpoře své obhajoby článek Františka Púryho a Martina Richtera, který rozhodně neaprobuje závěry obviněným předestřené v dovolání. V daném případě totiž poskytoval I. A. právní radu na základě informací poskytnutých obviněným, který mu měl sdělit, že se jedná o linku, která nebyla nikdy uvedena do provozu (srov. jeho výpověď v hlavním líčení, jak je uvedena na č. l. 1839 trestního spisu), sám svědek linku přímo neviděl, tedy nevěděl v jakém je stavu. I z uvedeného je zřejmé, že obviněný tuto radu žádal svým způsobem podvodně, neboť i tomuto svědkovi zatajil pravý stav věcí, který mu byl znám, tedy již předem si takto vytvářel vlastní alibi. Tím se ale jen potvrzuje správnost závěrů soudů nižších stupňů, že šlo o velmi promyšlenou a předem plánovanou trestnou činnost, že obviněný po celou dobu jednal s úmyslem přímým. Nadto I. A. zmiňované ustanovení § 2 písm. c) zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, vysvětluje, že pro účely tohoto zákona míní „uvedením výrobku do provozu“, jímž je okamžik, kdy je výrobek poprvé použit uživatelem v členských státech Evropské unie k účelu, ke kterému byl zhotoven; pokud tak stanoví nařízení vlády, je výrobek uveden do provozu v okamžiku, kdy je k tomuto použití připraven nebo poskytnut. Předně je možno připomenout, že tento zákon se rozhodně na poskytování dotací nevztahoval, jeho účel je vymezen v jeho § 1 (viz k tomu Klabusayová, N. Zákon o technických požadavcích na výrobky. Komentář. Praha. Wolters Kluwer, a.s., 2016, který k § 1 uvádí, že tento zákon „vychází ve své podstatě z "Rezoluce o Novém přístupu k technické harmonizaci a normalizaci", který směřuje k zabezpečení cíle EU: dosažení stavu naprosto volného pohybu výrobků bez ohledu na hranice členských států. V první důvodové zprávě k zákonu je stanoveno, že zákon o technických požadavcích na výrobky je koncipován tak, aby výrazně vyjádřil přesun od odpovědnosti státu za preventivní působení v dané oblasti k odpovědnosti podnikatelů za výsledek jejich činnosti. Cílem navrženého zákona bylo liberalizovat povinnosti zejména výrobců a dovozců výrobků a zabezpečit ochranu před výrobky, které by mohly způsobit újmu na zdraví nebo majetku.“). Navíc ani shora citované ustanovení rozhodně nedává za pravdu obviněnému, že by se pro účely tohoto zákona rozumělo uvedením do provozu též stroje, který již byl nájemcem předtím používán (citovaný komentář k tomuto ustanovení uvádí: „’Uvedením do provozu‘ je vnímán okamžik, kdy dojde k prvnímu použití výrobku koncovým uživatelem. Samozřejmě musí platit, že příslušné výrobky musí být v souladu s ustanoveními platných harmonizačních právních předpisů a ostatních právních předpisů EU a členské státy nesmí zakázat, omezit nebo zabránit jejich uvedení do provozu, pokud výrobky tato ustanovení splňují. S pojmem ‚uvedení do provozu‘ se nejčastěji setkáváme v oblasti strojních zařízení, výtahů, měřicích přístrojů nebo rovnocenných výrobků, na něž se například vztahují směrnice o elektromagnetické kompatibilitě nebo o zařízeních určených k použití v prostředí s nebezpečím výbuchu. V těchto případech se má za to, že k uvedení do provozu dojde v okamžiku, kdy je možné jejich první použití v EU.“). Lze tak uzavřít, že i z pohledu uvedeného zákona, jehož se vlastně obviněný dovolával, byla linka již uvedena do provozu okamžikem počátku jejího provozování nájemcem – obchodní společností LIKTO, s. r. o.

38. K námitkám proti výroku o trestu Nejvyšší soud jen ve stručnosti uvádí, že je především nesprávný názor dovolatele, že tento výrok (podobně jako výrok o náhradě škody) nelze v dovolacím řízení napadnout, nicméně přezkumné možnosti dovolacího soudu jsou s ohledem na vymezení dovolacích důvodů omezené.

39. Nejvyšší soud v obecné rovině připomíná, že námitky proti druhu trestu a jeho výměře s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatňovat zásadně jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. S odkazem na tento dovolací důvod lze tak namítat, že byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo byl uložen trest co do druhu sice přípustný, avšak mimo jeho zákonnou trestní sazbu. Naopak v dovolání zásadně nelze úspěšně namítat zejména pochybení soudu spočívající v nesprávném výběru jinak zákonu odpovídajícího druhu trestu či v nesprávné jeho výměře, zejména pak nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 39 tr. zákoníku a polehčujících a přitěžujících okolností uvedených v § 41 a § 42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu.

40. Výjimečně mohou námitky vůči výroku o trestu naplnit dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu v alternativě jiného nesprávného hmotněprávního posouzení a nikoli dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu, pokud je např. vytýkáno pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen úhrnný, souhrnný či společný trest (srov. k tomu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). V tomto případě ovšem námitky musí směřovat proti hmotněprávním podmínkám, za nichž lze uložit úhrnný či souhrnný trest, tj. nakolik více trestných činů je v souběhu, případně zda jsou splněny podmínky pokračování v trestném činu podle § 116 tr. zákoníku, má-li být ukládán společný trest.

41. Dovolací soud pro úplnost uvádí, že trest souhrnný ukládá soud podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku v případě, kdy odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin, přičemž spolu s uložením souhrnného trestu soud zruší výrok o trestu uloženém pachateli rozsudkem dřívějším, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Souhrnný trest pak nesmí být mírnější než trest uložený rozsudkem dřívějším, dokonce nemůže být ani stejně přísný, protože pak by bylo namístě od uložení souhrnného trestu podle § 44 tr. zákoníku upustit.

42. V dané věci obviněný nesouhlasil s tím, že mu soud prvního stupně neuložil souhrnný trest, neboť byl předtím odsouzen za sbíhající se trestnou činnost rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2017, sp. zn. 42 T 5/2014, a to za zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákoníku, ve stadiu pokusu (bod I.); za přečin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku a přípravu zvlášť závažného zločinu dotačního podvodu podle § 20 odst. 1, § 212 odst. 1, odst. 6 písm. a) tr. zákoníku (bod II.). Tento rozsudek (v trestním spise založený na č. l. 1801-1826) však v době rozhodování soudu prvního stupně nebyl pravomocný, proto soud prvního stupně neukládal souhrnný trest a nerušil výrok o trestu ze zmíněného rozsudku Městského soudu v Praze. Lze souhlasit s obviněným, že správně měl vyčkat, až nabude rozsudek Městského soudu v Praze právní moci, a že takto rozhodl s vědomou chybou s vírou, že tuto chybu případně napraví soud odvolací. Proto státní zástupce také podával odvolání, a to jak ve prospěch obviněného (měl mu být uložen souhrnný trest, nikoliv trest další), tak i v jeho neprospěch (aby byl uložen trest přísnější při zohlednění jeho uložení za více trestných činů). Odvolací soud při rozhodování o odvolání státního zástupce nakonec nemusel zasahovat ani do výroku o trestu, protože státní zástupce odvolání vzal zpět z důvodu zrušení celého rozsudku Městského soudu v Praze odvolacím Vrchním soudem v Praze (dne 28. 3. 2019) a vrácení věci soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Tím došlo i ke zhojení původní vady uvedeného rozsudku soudu prvního stupně vyneseného v nyní projednávané věci, z dnešního pohledu tak rozsudek soudu prvního stupně touto vadou zatížen není.

c) K námitkám ohledně výroku o náhradě škody

43. S určitou mírou benevolence považoval dovolací soud za přípustné námitky obviněného směřující proti výroku o náhradě škody, které po jejich přezkoumání uznal též za důvodné. Při rozhodování v adhézním řízení se totiž soudy nižších stupňů dopustily více pochybení, a to předně při aplikaci ustanovení hmotného práva, neboť odvolací soud nezohlednil úhradu části škody před právní mocí výroku o náhradě škody, dále též při aplikaci procesních ustanovení trestního řádu ve spojitosti s ustanoveními insolvenčního zákona, jak bude rozvedeno níže.

44. Uvedená nezákonnost při aplikaci hmotněprávního ustanovení vztahujícího se k výroku o náhradě škody je vlastně jedinou právně relevantně uplatněnou námitkou odpovídající deklarovanému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Odvolací soud totiž potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že obviněný má nahradit poškozenému SZIF (navíc ještě nesprávně označenému, když byl jako poškozený uváděn jeho regionální odbor, který nemá subjektivitu) na náhradu škody částku ve výši 5 910 000 Kč, ačkoliv takto soud prvního stupně neměl rozhodnout z procesních důvodů (viz níže), navíc v době rozhodování odvolacího soudu již byla část škody zaplacena a nebyl důvod vytvářet pro poškozeného exekuční titul na uvedenou částku.

45. V posuzované věci totiž obviněný soudu druhého stupně dne 8. 4. 2019 zaslal s doplněním odvolání Smlouvu o přistoupení k dluhu uzavřenou mezi SZIF jako věřitelem a novým dlužníkem, obchodní společností AAT Czech republic, s. r. o., který přistoupil k dluhu vzniklého z jednání obviněného popsaného ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně ve výši 5 910 000 Kč. To posléze zopakoval i ve veřejném zasedání před odvolacím soudem. K tomu ovšem obviněný doložil doklady prokazující splácení dluhu, konkrétně dvou potvrzení o zaplacení 500 000 Kč dne 21. 12. 2018 a 29. 3. 2019. Odvolací soud však na tyto předložené listiny obviněným nijak nereagoval a zamítl odvolání obviněného i do výroku o náhradě škody, ačkoliv mu tato potvrzení o úhradě části dluhu byla známa (srov. č. l. 1931 a 1931 p. v. trestního spisu a č. l 1954 a 1955) před vynesením jeho rozhodnutí. Přestože byla část dluhu uhrazena, soud druhého stupně výrok o náhradě škody obsažený v rozsudku soudu prvního stupně nezrušil a nechal jej nabýt v původní podobě, tedy založil nový exekuční titul na celou uvedenou částku, tj. i na částku ve výši 1 000 000 Kč v ní zahrnuté, která již byla uhrazena a přesto by mohla být exekvována. Již jen z tohoto důvodu ani jeho a ani rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě škody nemohou obstát.

46. Další nezákonnost výroku o náhradě škody dovolací soud spatřuje v tom, že se soudy vůbec nezabývaly tím, že proti obviněnému po celou dobu trestního řízení bylo vedeno insolvenční řízení. Z insolvenčního spisu vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. KSBR 27 INS 14420/2014 bylo zjištěno, že s účinky ke dni 26. 5. 2014 bylo zahájeno insolvenční řízení na obviněného D. H., které nebylo doposud skončeno. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 18. 12. 2014, sp. zn. KSBR 27 INS 14420/2014-A-14, byl zjištěn úpadek obviněného, a na jeho majetek prohlášen konkurz, byli rovněž věřitelé, kteří dosud nepřihlásili své pohledávky, vyzváni, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě 2 měsíců ode dne zveřejnění rozhodnutí o úpadku. K přihláškám, které jsou podány později, insolvenční soud nepřihlíží a takto uplatněné pohledávky se v insolvenčním řízení neuspokojují. Ze seznamu přihlášených pohledávek do insolvenčního řízení bylo zjištěno, že poškozený SZIF svou pohledávku ve výši 5 910 000 Kč do insolvenčního řízení nepřihlásil. Teprve dne 17. 3. 2016 bylo v této věci zahájeno trestní stíhání obviněného D. H., usnesení o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno 18. 3. 2016. Poškozený SZIF se dne 22. 7. 2016 připojil k trestnímu řízení s návrhem na náhradu škody ve výši 5 910 000 Kč (viz č. l. 1647-1649 trestního spisu).

47. Z ustanovení § 109 odst. 4 IZ přitom vyplývá, že účinky zahájení insolvenčního řízení nastávají okamžikem zveřejnění vyhlášky, kterou se oznamuje zahájení insolvenčního řízení v insolvenčním rejstříku. Nestanoví-li zákon u některého ze způsobů řešení úpadku jinak, trvají podle § 109 odst. 5 IZ účinky spojené se zahájením insolvenčního řízení do skončení insolvenčního řízení, a jde-li o reorganizaci, do schválení reorganizačního plánu. Z ustanovení § 140b IZ vyplývá obecný zákazu rozhodovat o dalších majetkových nárocích po dobu vedení insolvenčního řízení („Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.). Z odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů přitom vůbec nevyplývá, že by se těmito otázkami jakkoliv zabývaly, že by rozhodování o nárocích poškozeného zdůvodnily zákonem předjímanou výjimkou stanovenou pro trestní řízení, je-li pro tyto účely v trestním řízení zajištěn nějaký majetek (nic z toho ze spisu nevyplývá).

48. Na základě shora uvedeného nelze dovodit jiný závěr, než že soud prvního stupně a následně i soud odvolací pochybily, pokud navzdory ustanovení § 140b IZ rozhodly (resp. toto rozhodnutí ponechaly v platnosti), že podle § 228 odst. 1 tr. řádu se poškozenému SZIF přiznává právo na náhradu škody, místo aby jej s jeho nárokem odkázaly na řízení ve věcech občanskoprávních. K tomu je možno odkázat jak na dosavadní judikaturu Nejvyššího soudu, tak i na odbornou literaturu - viz zejména rozhodnutí č. 9/2016 Sb. rozh. tr., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019 (zejména jeho 19), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2015, sp. zn. 8 Tdo 833/2015; z odborné literatury viz Púry, F. Některé souvislosti trestního a insolvenčního práva v aktuální rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Bulletin advokacie, č. 5/2019, s. 49; Púry, F. Úpadkové trestné činy v České republice. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2015, s. 193. V širších souvislostech a principech nelze přehlédnout ani rozhodnutí uveřejněné pod č. 20/2003 Sb. rozh. tr. k předchozí právní úpravě podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007.

49. Soud prvního stupně tedy měl poškozeného odkázat na řízení ve věcech občanskoprávních a nepřiznávat mu nárok na náhradu škody, odvolací soud toto pochybení nenapravil, naopak své rozhodnutí zatížil ještě další vadou, jak byla zmíněna shora. Z těchto důvodů Nejvyšší soud přistoupil k částečnému zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, a to jednak ke zrušení výroku o náhradě škody v rozsudku soudu prvního stupně, jednak ke zrušení usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo zamítnuto odvolání obviněného proti uvedenému výroku o náhradě škody. Sám pak podle § 265m odst. 2 tr. řádu za užití § 265 tr. řádu poškozeného SZIF odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

V. Závěrečné shrnutí

50. Na podkladě částečně důvodného dovolání obviněného D. H. proto Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. řádu částečně zrušil jednak rozsudek soudu prvního stupně, a to ve výroku o náhradě škody, jímž byla obviněnému podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložena povinnost nahradit škodu poškozenému SZIF, jednak napadené usnesení soudu druhého stupně v části, kterou nevyhověl podanému odvolání obviněného D. H. do výroku o náhradě škody. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušené části rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Ve zbývajícím rozsahu ponechal napadené usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně nezměněné, neboť ostatní námitky obviněného uplatněné v dovolání, jimiž brojil proti výrokům o vině a trestu, neodpovídaly uplatněným dovolacím důvodům (a nadto byly zjevně nedůvodné). Protože o uplatněném nároku na náhradu škody nebylo možné rozhodnout v řízení před Nejvyšším soudem, Nejvyšší soud podle § 265m odst. 2 tr. řádu s přiměřeným použitím § 265 tr. řádu poškozeného odkázal s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. 1. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph. D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru