Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1507/2012Usnesení NS ze dne 23.01.2013

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1507.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

§ 250a tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1507/2012-23

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2013 o dovolání obviněného F. P. , proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 To 247/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – západ pod sp. zn. 14 T 114/2009, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného F. P. odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 114/2009, byl obviněný F. P. uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. (zákona č. 140/1961 Sb. ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že dne 11. 11. 2006 kolem 17.45 hodin na silnici II. třídy v katastru obce P. , na okr. P. – z. , ve směru jízdy R. –P. zinscenoval dopravní nehodu již dříve jiným způsobem přinejmenším zčásti poškozeného vozidla zn. Mercedes Benz, a bezprostředně poté nepravdivý údaj o dopravní nehodě nahlásil Policii ČR na linku 158 s vědomím následného uplatnění pojistné události oprávněnou osobou, kdy skutečně dne 16. 11. 2006 nárok na vyplacení pojistného plnění uplatnil telefonickým oznámením dosud neztotožněný zástupce společnosti Decker, s. r. o., jakožto leasingový nájemce předmětného vozu u poškozené České pojišťovny, a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 16, která z titulu pojistné smlouvy o havarijním pojištění vyplatila majiteli předmětného vozidla společnosti Daimler Chrysler Financial Services Bohemia, s. r. o., pojistné plnění v celkové výši 621.090,- Kč.

Za tento trestný čin byl obviněný F. P. odsouzen podle § 250 odst. 3 a § 35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. 1 T 69/2009, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále byl obviněný podle § 228 odst. 1 tr. ř. uznán povinným uhradit České pojišťovně, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 16 (dále jen Česká pojišťovna, a. s.), škodu ve výši 621.090,- Kč.

Krajský soud v Praze, který jako soud odvolací projednal odvolání obviněného F. P. , rozhodl usnesením ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 To 247/2012, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 To 247/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 114/2009, podal obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce JUDr. Luďka Trundy, dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

V podrobnostech dovolatel uvedl, že předmětný skutek, jak byl nalézacím soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podvodný úmysl oba soudy měly za prokázaný pouze předloženými znaleckými posudky. V té souvislosti dovolatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06, ze kterého vyplývá, že pokud soud důvěřuje pouze závěrům znalce, znamená to popření volného hodnocení důkazů a přenášení odpovědnosti za skutkovou správnost soudního rozhodování a znalce. Dle názoru dovolatele odvolací soud pochybil, pokud se nezabýval znaleckým posudkem znalce Ing. Václava Pelce, ze kterého vyplývá absence obohacení na jakékoliv straně. Pokud tedy obhajoba předložila důkazy o neexistenci zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu, jímž je prokázané obohacení, není možné subsumovat jednání obviněného pod skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle § 250 tr. zák. s ohledem na zásadu „in dubio pro reo“. V rámci teoretické roviny, jak dále dovolatel uvedl, by za absence obohacení připadalo v úvahu pouze trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Ustanovení o trestném činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. účinného v době, kdy měl být trestný čin spáchán, se při konkurenci ustanovení § 250 tr. zák. použije přednostně, a to jak ve vztahu k zákonným, tak i ke kvalifikovaným skutkovým podstatám zmíněných trestných činů. Tudíž soud měl dle názoru dovolatele v souvislosti se závěry předmětných znaleckých posudků, kdy znalci nevyloučili, že k předmětné dopravní nehodě nedošlo, posoudit, zda nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., ať už podle odst. 1 či odst. 2 a současně se vypořádat také s výší způsobené škody v intencích usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 7 Tdo 580/2002 právě s ohledem na poškození, která při nehodě vzniknout mohla a která nikoliv.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 To 247/2012, a rozsudek Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 114/2009, zrušují a věc se přikazuje Okresnímu soudu Praha – západ k novému projednání a rozhodnutí.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného F. P. a doručeno ve smyslu § 265a odst. 2 tr. ř., se vyjádřil tak, že se plně ztotožňuje s právními závěry obou soudů, které shodně dospěly k závěru, že jednání obviněného naplňuje znaky tzv. obecné skutkové podstaty trestného činu podvodu. V daném případě přisouzená okolnost inscenace dopravní nehody spočívala v tom, že všechna oznamovaná poškození havarovaného a poškozeného pojistitele pojištěného vozidla se nestala při dopravní nehodě nahlášené jako předmětná pojistná událost. Proto se v rámci dovolacího přezkumu nelze zabývat tou skutkovou výhradou, že se soudy nevypořádaly se závěry obou znaleckých posudků, že k předmětné dopravní nehodě došlo a že by tak mohlo být na místě zvážení právní kvalifikace dovolatelova jednání ve smyslu § 250a odst. 2 tr. zák. Podle názoru státního zástupce se odvolací soud beze zbytku vypořádal s námitkou obviněného stran chybějícího znaku obohacení, zcela správně v návaznosti na výklad právního pojmu obohacení dovodil, že výše zmíněné kvalifikované postavení nezbytné pro vyvození trestní odpovědnosti účastníka pojistné smlouvy ve smyslu § 250a odst. 1 tr. zák. dovolatel nesplňoval a při nedostatku zjištění takového postavení na straně odpovědného pracovníka společnosti leasingového nájemce Decker, s. r. o., nebylo možno z důvodu akcesority účastenství dovodit ani dovolatelovu trestní odpovědnost v postavení účastníka na takto kvalifikovaném trestném činu pojistného podvodu hlavního pachatele. Přesto v souvislosti s dovolatelovým jednáním došlo k neoprávněnému vyplacení pojistného plnění obchodní společnosti leasingového nájemce Decker, s. r. o., a obohaceným subjektem mohla být především tato společnost s tím, že by musela svému leasingovému pronajímateli nahradit škodu na vozidle, pokud by tato nebyla pokryta pojistným plněním. Proto za obohacení na straně této společnosti bylo třeba považovat tu variantu autoritativního výkladu tohoto právního pojmu, která spočívá v ušetření nákladů, které by byly, resp. by musely být jinak z jejího majetku vynaloženy. Dále za stavu, že zákonný znak „obohacení jiného“ je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby nebo skupiny osob (srovnej R 18/1991) není rozhodným, zda se takový konečný finanční efekt dovolatelova jednání spočívající v obohacení projevil v majetkové sféře odlišného subjektu než prve označeného účastníka smlouvy o havarijním pojištění. Současně nelze mít na výše zdůrazněné skutkové podstatě důvodných pochybností v tom směru, zda naplnění znaku „obohacení jiného“ v souvislosti se způsobením škody na pojistitelově majetku bylo pokryto dovolatelovým úmyslným zaviněním. Při zjištěném diametrálním rozporu mezi znalecky objektivizovaným průběhem jím nahlášené dopravní nehody a jejími údajnými škodlivými následky, by totiž muselo být zřejmé, že jejich převažující většina vznikla za jiných okolností nehodového děje, které se nemohly stát předmětem uplatněného nároku na výplatu pojistného plnění. Jak již bylo shora uvedeno, v souvislosti s obohacením leasingového nájemce společnosti Decker, s. r. o., o neoprávněnou výplatu pojistného plnění došlo ke způsobení škodlivého následku na vyplaceném pojistném plnění, které v celé přisouzené výši nemohlo odpovídat zákonnému nároku pojištěnce.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že se podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítá jako zjevně neopodstatněné. Současně navrhl, aby takto bylo podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnuto v neveřejném zasedání a dále vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro případ jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu, než jsou uvedena v ustanovení § 265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. [§ 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem přezkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř. a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn alespoň zčásti v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.

Obviněný F. P. uplatnil dovolací důvod ustanovený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo i jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí, přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými (srov. § 147 až 150 a § 254 až 263 tr. ř. a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 251/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve svazku 18 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1990, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit.

Obviněný F. P. byl uznán vinným trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť uvedl v omyl Českou pojišťovnu, a. s., tak, že dne 11. 11. 2006 kolem 17. 45 hodin na silnici II. třídy zinscenoval dopravní nehodu již dříve poškozeného vozidla zn. Mercedes Benz a bezprostředně poté nepravdivý údaj o dopravní nehodě nahlásil Policii ČR, s vědomím následného uplatnění pojistné události oprávněnou osobou, když skutečně v důsledku čehož Česká pojišťovna, a. s., v omylu vyvolaném obviněným vyplatila majiteli předmětného vozidla – společnosti Daimler Chrysler Financial Services Bohemia, s. r. o., pojistné plnění v celkové výši 621.090,- Kč.

Obviněný v dovolání především uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu nedopustil v podvodném úmyslu. Tato námitka však ve skutečnosti má svůj základ v nesouhlasu obviněného se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně vycházejícím ze závěrů znaleckých posudků z oboru dopravy, odvětví dopravní nehody. Jak je již uvedeno shora, Nejvyšší soud je povinen vycházet ze skutkových zjištění nalézacího soudu, případně doplněných soudem odvolacím. Za nepřípadný považuje Nejvyšší soud poukaz na nález Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 299/06. Citovaný nález Ústavního soudu především zdůrazňuje, že v případě, kdy existuje jediný usvědčující důkaz, je zapotřebí takový důkaz mimořádně pečlivě hodnotit. Je-li takovým důkazem znalecký posudek, musí být podroben všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. K popření zásady volného hodnocení důkazů by pak došlo tehdy, pokud by soud ponechal bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku a slepě důvěřoval závěrům znalce bez odpovídající hodnotící činnosti ve smyslu § 2 odst. 6 tr. ř. Takovýto postup by pak mohl vést až k extrémnímu porušení zásad hodnocení důkazů.

V posuzovaném případě však oba nižší soudy ze znaleckých posudků jako jediných usvědčujících důkazů nevycházely, i když z hlediska dovození subjektivní stránky měly jejich závěry podstatný a zásadní význam, což vyplývá již z charakteru prokázaného podvodného jednání obviněného, které spočívá v zinscenování dopravní nehody, což vždy vyžaduje odborné posouzení znalcem z oboru dopravy. Orgány činné v trestním řízení a v konečné fázi oba nižší soudy však věnovaly posuzování tvrzené dopravní nehody zvýšenou pozornost, když se nespokojily s jedním znaleckým posudkem, který si nechala vypracovat při šetření tvrzené nehody Česká pojišťovna, a. s., který zpracoval znalec Ing. Zbyněk Vlasák (č. l. 131 až 158 spisu), ale jeho závěry ověřily zpracováním dalšího znaleckého posudku z oboru dopravy, který zpracoval znalec Ing. Petr Pospíšil. Oba znalecké posudky měly zodpovědět, zda průběh nehody tak, jak byl obviněným popsán, a s ohledem na poškození předmětného vozidla, je technicky přijatelný. Nepochybně šlo o posouzení skutečnosti velmi důležité pro trestní řízení v této posuzované věci, ke které je zapotřebí odborných znalostí, přičemž složitost posuzované otázky vyžadovala přibrání znalce. Nalézací soud oba znalce Ing. Petra Pospíšila a Ing. Zbyňka Vlasáka vyslechl v hlavním líčení, kde se zaměřil na objasnění všech rozhodných otázek (srov. č. l. 229 p. v. až 230 p. v. a č. l. 236 spisu s upřesněným plánkem na č. l. 239 spisu a s později pořízenou fotodokumentací místa nehody na č. l. 240 a 241 spisu), a proto si vytvořil všechny podmínky, pro jejich náležité zhodnocení, a to i ve spojení s dalšími provedenými důkazy. Nejvyšší soud k tomu považuje za potřebné dodat, že nalézací soud měl tak k dispozici dva znalecké posudky z oboru dopravy, které se ve svých závěrech shodovaly a nebyly v rozporu s ostatními provedenými důkazy. Takový rozpor nelze spatřovat ani v tom, že policisté dokumentující tvrzenou dopravní nehodu po zavolání ze strany obviněného neshledali podezřelé okolnosti nasvědčující tomu, že k nehodě nedošlo nebo že se stala jiným způsobem, zvláště když i těmito skutečnostmi se oba soudy ve svých rozhodnutích zabývaly (srov. str. 5 rozsudku nalézacího soudu a str. 4 usnesení odvolacího soudu). S ohledem na odbornou složitost posouzení technické přijatelnosti nehodového děje je zcela logické, že soud prvního stupně vycházel ze znaleckých expertíz. I když dovolatel explicitně nenamítal extrémní porušení zásad hodnocení důkazů nalézacího soudu, je zapotřebí doplnit, že ze strany obou soudů k pochybení, které by vedlo k dotčení ústavně chráněného práva na spravedlivý proces (článek 6 Úmluvy o ochraně práv a základních svobod, článek 2 odst. 3 Ústavy ČR a článek 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), nedošlo, neboť hodnocení důkazů zejména ze strany nalézacího soudu potvrzené i závěry odvolacího soudu odpovídá požadavkům ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž závěry obou nižších soudů jsou logické a navazují na výsledky provedeného dokazování. S přihlédnutím ke všem těmto rozhodným skutečnostem je uvedená námitka odvolatele F. P. nedůvodná.

Dovolatel dále namítal, že jeho jednáním nebyl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu podvodu – obohacení, a to jak vlastního, tak kohokoliv jiného, přičemž argumentoval faktem, že v důsledku zániku předmětu leasingu včetně likvidace vraku vozidla se projevilo v hospodaření společnosti Decker, s. r. o., ztrátou a nikoliv obohacením, přičemž poukazuje na znalecký posudek Expertní a znalecké kanceláře Pelc M. C. L., který vypočítal ztrátu v hospodaření společnosti Decker, s. r. o., tak, že od splátek a dalších nákladů vynaložených na finanční leasing předmětného osobního vozidla Mercedes-Benz E400GDI, odečetl jediný výnos, a to prodej vraku za cenu ve výši 420.000,- Kč. Z toho je zřejmé, že z takového znaleckého posudku není možno ohledně znaku obohacení vycházet, neboť se vůbec nezabývá rozhodnými skutečnostmi. Při takovém přístupu, jaký zvolil znalec, je v podstatě každý leasing ztrátový, neboť znalec nepočítal s prospěchem spočívajícím ve využitím vozidla nájemcem společností Decker, s. r. o., a už vůbec se z hlediska zvažovaného obohacení ve smyslu § 250 odst. 1 tr. zák. nezabýval vyplaceným pojistným plněním v celkové výši 621.090,- Kč majiteli předmětného vozidla společnosti Daimler Chrysler Financial Services Bohemia, s. r. o., což je z hlediska naplnění tohoto znaku rozhodnou skutečností. K uvedenému je však nutno uvést, že oba nižší soudy nespatřují obohacení jiného v rozmnožení jeho majetku, ale v ušetření nákladů rovnající se částce vyplacené Českou pojišťovnou, a. s., která činila 621.090,- Kč, což je v souladu s obecně přijímanými názory (srov. Novotný a kol. Trestní právo hmotné. 2. Zvláštní část. 6. vydání. Praha: Wolters Kluver ČR, 2010, s. 187). Bez takto vylákaného pojistného plnění by účetní ztráta vyplývající z předčasného ukončení leasingové smlouvy byla ještě vyšší. K tomu je možno poukázat zejména na vyjádření odvolacího soudu na str. 4 jeho usnesení, byť v závěru svých úvah nelogicky uvádí, že není podstatné, kdo se trestným jednáním obohatil, a proto není třeba tuto skutečnost prokazovat. V tomto směru si zřejmě nesprávně vyložil názor obsažený v judikatuře, že zákonný znak „obohacení jiného“ uvedený v § 250 odst. 1 tr. zák. je naplněn i obohacením blíže neurčené osoby anebo skupiny osob, neboť pod pojmem jiného nutno rozumět jen osobu nebo osoby odlišné od pachatele. Ze zákonného znaku „obohatí jiného“ v ustanovení postihujícím podvodné jednání totiž nevyplývá, že by se úmysl obviněného musel vztahovat jen na konkrétně určenou osobu. Proto je tento znak naplněn i u blíže nespecifikované osoby, jakou je i zákazník (srov. č. 18/1991 Sb. rozh. tr.). O takový případ však v posuzované věci nejde, neboť zde jsou všechny rozhodné subjekty známé a je proto možno učinit jednoznačný závěr o obohacení v shora uvedeném smyslu. Obohacena tedy byla společnost Decker, s. r. o., v návaznosti na neoprávněně vyplacené pojistné plnění výši 621.090,- Kč majiteli předmětného vozidla společnosti Daimler Chrysler Financial Services Bohemia, s. r. o., neboť to se rozhodným způsobem projevilo při finančním vypořádání při předčasném ukončení leasingové smlouvy uzavřené mezi těmito společnostmi (č. l. 161 až 172 a č. l. 176 až 179 spisu; srov. i č. l. 254 až 259 spisu).

Dále dovolatel namítl, že v rámci teoretické roviny, by připadalo v úvahu pouze trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 1 tr. zák. Ustanovení o trestném činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. účinného v době, kdy měl být trestný čin spáchán, se při konkurenci ustanovení § 250 tr. zák. použije přednostně, a to jak ve vztahu k zákonným, tak i ke kvalifikovaným skutkovým podstatám zmíněných trestných činů. Tudíž soud měl podle názoru dovolatele v souvislosti se závěry předmětných znaleckých posudků, kdy znalci nevyloučili, že k předmětné dopravní nehodě nedošlo, posoudit, zda nemohlo dojít k naplnění skutkové podstaty činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., ať už podle odst. 1 či odst. 2 a současně se vypořádat také s výší způsobené škody v intencích usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 7 Tdo 580/2002 právě s ohledem na poškození, která při nehodě vzniknout mohla a která nikoliv.

K tomu nalézací soud dodal, že na základě konstatovaných důkazů lze jednání obviněného kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., neboť obviněný svým jednáním po stránce subjektivní a objektivní naplnil zákonné znaky tohoto trestného činu, neboť zinscenoval zdání poškození vozidla se záměrem vylákat pojistné plnění ve prospěch jiného subjektu, když sám účastníkem pojistné smlouvy nebyl. Soud k těmto závěrům dospěl, jak již výše uvedeno, především na základě znaleckých posudků, ze kterých je zřejmé, že se dopravní nehoda tak, jak byla popsána obviněným včetně rozsahu způsobených poškození, spontánně nestala, a proto i uplatnění nároků na pojistné plnění u České pojišťovny nebylo zákonným nárokem vyplývajícím z pojistné smlouvy včetně vyplacení pojistného (srov. str. 6 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud na to navázal tím, že považuje skutková zjištění nalézacího soudu za správná a správné je i právní posouzení prokázaného jednání jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Přestože celá předmětná událost jako taková by vykazovala spíše znaky pojistného podvodu ve smyslu § 250a tr. zák., obviněný nebyl účastníkem smluvního vztahu s pojišťovnou a jeho účastenství na něm je vyloučeno z důvodu zásady akcesority (konkrétního zástupce společnosti Decker, který událost pojišťovně nahlásil, se nepodařilo zjistit), tudíž je na místě posoudit jednání obviněného podle obecného ustanovení § 250 tr. zák. o trestném činu podvodu, jehož zákonné znaky nepochybně naplnilo, přičemž poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006 (srov. str. 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že z obecného hlediska trestný čin pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. je k trestnému činu podvodu podle § 250 tr. zák. ve vztahu speciality. Pokud by tedy obviněný svým jednáním naplnil znaky trestného činu pojistného podvodu podle § 250a tr. zák., musel by být jeho skutek posouzen podle tohoto speciálního ustanovení. Srovnej k tomu i rozsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 6/2006, usnesení ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, usnesení ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, usnesení ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 895/2006, a další rozhodnutí, kdy však události měly být nebo byly vždy oznamovány účastníky pojistného vztahu na základě uzavřené pojistné smlouvy (soukromého pojištění). K tomu bylo zpravidla uváděno, že uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy představuje úkon pojistníka jakožto smluvní strany a dále pojištěného a každé další osoby, které ze soukromého pojištění vzniklo právo nebo povinnost, jímž tato osoba projevuje vůli směřující k tomu, aby jí plnění bylo poskytnuto. Jednání osoby, která není účastníkem pojištění vzniklého na základě pojistné smlouvy, může být podle okolností posouzeno jen jako účastenství na trestném činu pojistného podvodu podle § 10 odst. 1, § 250a odst. 1 tr. zák. za předpokladu, že jednání pachatele – účastníka soukromého pojištění – dosáhne stadia pokusu nebo dokonaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006; dále viz k tomu též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2005, sp. zn. 7 Tdo 853/2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2006, sp. zn. 8 Tdo 275/2006). Na to pak navazuje další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006 (publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, pod č. T 921 v sešitě 28, C. H. Beck, 2006, str. 25 až 28), které řeší vzájemný vztah trestných činů podvodu a pojistného podvodu a zejména možnost spáchat obecný trestný čin podvodu vylákáním pojistného plnění. Podle právních vět tohoto rozhodnutí poměr mezi trestnými činy podvodu a pojistného podvodu je takový, že ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. je obecným ustanovením postihujícím podvodné jednání v podstatě v jakékoli souvislosti, jestliže jím byla způsobena škoda a došlo k obohacení, zatímco ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. je speciálním ustanovením postihujícím podvodné jednání jen při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, aniž by bylo nutné, aby vznikla škoda a došlo k obohacení, přičemž způsobení škody je při splnění zákonných předpokladů okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby. Z tohoto vztahu obou trestných činů vyplývá, že pokud skutek nelze posoudit podle speciálního ustanovení § 250a odst. 1 tr. zák. o trestném činu pojistného podvodu, protože pachatelství je vyloučeno nedostatkem náležitostí v osobě pachatele a účastenství je vyloučeno v důsledku zásady akcesority, je namístě posoudit ho podle obecného ustanovení § 250 odst. 1 tr. zák. o trestném činu podvodu, jsou-li naplněny všechny jeho znaky. Tak tomu může být za situace, když obviněný sice není účastníkem pojistného vztahu, ale jako nepřímý pachatel uvedl v omyl pojistitele prostřednictvím účastníka pojistného vztahu, který sám nejednal zaviněně (např. nevěděl o nepravdivosti skutečností uvedených v oznámení fingované pojistné události), a vylákal tím pojistné plnění, na něž nevznikl nárok. Právě tento právní závěr je třeba uplatnit na posuzovaný případ, neboť obviněný F. P. nebyl účastníkem pojistného vztahu, ale podle skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu jako nepřímý pachatel uvedl v omyl pojistitele prostřednictvím dosud neztotožněného zástupce společnosti Decker, s. r. o., který uplatnil dne 16. 11. 2006 nárok na vyplacení pojistného plnění, jakožto leasingový nájemce předmětného osobního automobilu u poškozené České pojišťovny, a. s., která pak z titulu pojistné smlouvy o havarijním pojištění vyplatila majiteli předmětného vozidla společnosti Daimler Chrysler Financial Services Bohemia, s. r. o., pojistné plnění v celkové výši 621.090,- Kč, jako účastníkovi pojistného vztahu, který sám nejednal zaviněně (zejména nevěděl o nepravdivosti skutečností uvedených v oznámení fingované pojistné události), čímž vylákal pojistné plnění, na něž nevznikl nárok, a obohatil ze shora uvedených důvodů společnost Decker, s. r. o. Správně proto odvolací soud poukázal při odůvodnění právní kvalifikace jednání obviněného, jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., na toto posledně uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. srpna 2006, sp. zn. 7 Tdo 918/2006 (srov. str. 5 usnesení odvolacího soudu).

Pro úplnost považuje Nejvyšší soud ještě dodat, že jednání obviněného nenaplňovalo ani znaky samostatné základní skutkové podstaty uvedené v § 250a odst. 2 tr. zák. Na rozdíl od nyní platné právní úpravy skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 210 odst. 2 tr. zákoníku, podle které jednání pachatele spočívá nejen ve vyvolání, ale i v předstírání pojistné události, podle § 250a odst. 2 tr. zák. se trestného činu podle tohoto ustanovení dopustil jen ten, kdo úmyslně vyvolá pojistnou událost, anebo kdo stav vyvolaný pojistnou událostí udržuje v úmyslu zvýšit vzniklou škodu. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se ztotožnil i odvolací soud, bylo obviněnému kladeno za vinu, že pojistnou událost zinscenoval – čili předstíral, že v určité době a na určitém místě došlo k pojistné události. Takovéto jednání však nenaplňuje znaky skutkové podstaty trestného činu pojistného podvodu podle § 250a odst. 2 tr. zák. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 8 Tdo 6/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 895/2006, a další rozhodnutí). K tomu lze dále uvést, že nebyl dán ani důvod pro použití nynější právní úpravy, která by nebyla pro obviněného příznivější, ať už by jeho jednání bylo kvalifikováno jako trestný čin podvodu podle § 209 odst. 1, 4 písm. d) tr. zákoníku nebo trestný čin pojistného podvodu podle § 210 odst. 2, 5 písm. c) tr. zákoníku, neboť při neexistenci jiných relevantních skutečností z hlediska § 2 odst. 1, 4 tr. zákoníku (shodně § 16 odst. 1 tr. zák.) je postiženo stejnou trestní sazbou odnětí svobody na dvě léta až osm let, a proto je třeba použít zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán.

Pokud obviněný F. P. v podaném dovolání poukazoval na skutečnost, že se soudy opomněly vypořádat také s výší způsobené škody s ohledem na poškození vozidla, které při tvrzené nehodě dne 11. 11. 2006 mohlo vzniknout, není ani tato námitka s ohledem na to, co již bylo shora uvedeno, důvodná. Na posuzovanou věc nelze použít ani rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002, podle kterého škodou způsobenou trestným činem pojistného podvodu podle § 250a tr. zák. je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním na straně jedné a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo nezamlčel podstatné údaje při uplatnění nároku na pojistné plnění, na straně druhé. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal (srov. č. 29/2003 Sb. rozh. tr.).

Citované rozhodnutí se vztahuje na případ, kdy skutečně k pojistné události, v daném případě dopravní nehodě, dojde, byť jinak než jak uvedl pachatel ve snaze podvodně vylákat vyšší pojistné plnění. V tomto případě je pak podvodně vylákaným pojistným plněním rozdíl mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by pojištěnému oprávněně náleželo. Dopravní nehoda, ke které mělo dojít dne 11. 11. 2006 kolem 17.45 hodin na silnici II. třídy v katastru obce P. , ve směru jízdy R.-P., se však podle skutkových zjištění obou soudů vůbec nestala, neboť ve skutečnosti byla obviněným pouze zinscenována. Po objektivní stránce obviněný zinscenoval událost, s níž by jinak bylo spojeno právo na plnění z pojištění, na což se citované rozhodnutí nevztahuje, nehledě k tomu, že jak již bylo uvedeno, bylo jednání obviněného správně posouzeno jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.

Podle zákonné úpravy upravující pojištění účinné v době spáchání jednání obviněného je pojem pojistné události vymezen jako nahodilá skutečnost blíže označená v pojistné smlouvě nebo ve zvláštním právním předpisu, na který se pojistná smlouva odvolává, se kterou je spojen vznik povinnosti pojistitele poskytnout pojistné plnění [srov. § 3 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění pozdějších předpisů]. Podle § 3 písm. a) citovaného zákona č. 37/2004 Sb. pak nahodilou skutečností je skutečnost, která je možná a u které není jisté, zda v době trvání soukromého pojištění vůbec nastane nebo není známa doba jejího vzniku. Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění vozidel a dopravovaných věcí pro rok 2006 České pojišťovny, a. s., pak v čl. 5 pojistnou událost definují jako nahodilou skutečnost vyvolanou pojistným nebezpečím uvedeným v pojistné smlouvě nebo doplňkových pojistných podmínkách, se kterou je spojen vznik povinnosti pojišťovny poskytnout pojistné plnění za podmínek a v rozsahu stanoveném v pojistné smlouvě. Článek 5 obsahuje i negativní vymezení, neboť uvádí, že za nahodilou skutečnost se nepovažuje skutečnost způsobená pojistným nebezpečím, které nastalo v důsledku úmyslného jednání nebo úmyslného opomenutí pojistníka, pojištěného, jiné oprávněné osoby, osoby blízké nebo jiné osoby z podnětu těchto osob. Podle zjištění obou soudů obviněný pojistnou událost v podstatě jen naaranžoval a z tohoto důvodu na pojistné plnění nevznikl vůbec nárok, neboť ve skutečnosti k pojistné události tak, jak je shora definována, vůbec nedošlo. Proto byla správně k tíži obviněného přičtena celá výše vyplaceného pojistného bez odečtení škody, ke které již mělo případně dříve při jiné (nenahlášené) dopravní nehodě poškozením vozidla dojít, příp. drobného poškození při inscenování tvrzené dopravní nehody (srov. k tomu i závěry shora uvedených znaleckých posudků, že k poškození vozidla došlo jiným způsobem – č. l. 229 p. v. spisu, resp. že nehoda se s takovým celkovým poškozením popsaným způsobem stát nemohla – č. l. 236 spisu). Tento závěr vyplývá např. z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 5 Tdo 614/2002, podle kterého, jestliže byl vznik pojistné události od počátku fingován a bylo-li na tomto podkladě uplatněno pojistné plnění v určité výši, není již podstatné, v jaké skutečné výši by jinak – nebýt úmyslného vyvolání pojistné události – vznikl nárok na pojistné plnění. Je tomu tak z důvodu, že na pojistné plnění vůbec nevznikl nárok a tudíž nemá právní význam ani otázka, zda výše podvodně uplatněného pojistného plnění skutečně odpovídá výši škody, která měla být způsobena fingovanou pojistnou událostí (srov. rozhodnutí pod č. T 495 ve svazku 21 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, 2003, str. 177 až 182).

Vzhledem ke shora uvedenému dospěl Nejvyšší soud k závěru, že napadené usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2012, sp. zn. 10 To 247/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – západ ze dne 12. 12. 2011, sp. zn. 14 T 114/2009, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání napadeného rozsudku i řízení mu předcházejícího odvolání obviněného F. P. podle § 256 tr. ř. zamítl, přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Z obsahu dovolání a po porovnání námitek v něm uvedených s námitkami uplatněnými v odvolání, jakož i s přihlédnutím k tomu, jakým způsobem se s nimi vypořádal odvolací soud je patrné, že rozhodnutí dovoláním napadené a řízení mu předcházející netrpí právně relevantními vadami. Z těchto důvodů je třeba jednoznačně dospět k závěru, že jde v případě obviněného F. P. o dovolání zjevně neopodstatněné, a proto je Nejvyšší soud podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Vypracoval

JUDr. Vilém Ravek

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru