Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1506/2012Usnesení NS ze dne 23.01.2013

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1506.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1506/2012-30

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. 1. 2013 o dovolání obviněného T. H., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 299/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 3 T 101/2008, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného T. H. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 T 101/2008, byl obviněný T. H. uznán vinným pokračujícím trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zák.“), který spáchal tím, že v době od 23. 11. 2004 do 22. 2. 2006 v Praze 8, H. …, jako zaměstnanec společnosti Columbus, s. r. o., se sídlem Praha 9, Nad Kolčavkou 9, v pozici fakturanta, zneužil důvěry tohoto zaměstnavatele a ze společného skladu knih společností Columbus, s. r. o., a Metafora, s. r. o., si na základě zfalšovaných faktur o prodeji údajně defektních knih a nepravdivého snížení počtu knih v evidenci přijatých knih či nepravdivého zvýšení počtu vydaných knih v počítačové evidenci přisvojil celkem 24.290 nových knih, z nichž 17.303 náleželo společnosti Columbus, s. r. o., a 6.987 náleželo společnosti Metafora, s. r. o., čímž společnosti Columbus, s. r. o., způsobil škodu v celkové výši 1.723.633,63 Kč a společnosti Metafora, s. r. o., škodu v celkové výši 408.768,01 Kč a oběma společnostem způsobil škodu celkem 2.132.401,64 Kč, poté co

1) vystavil nepravdivé faktury, podle nichž měl uskutečnit prodej knih, které vydával za poškozené, a proto sám rozhodl o jejich výrazném zlevnění, neexistujícímu podnikateli P. M., s údajným IČ … a místem podnikání S., T. …, přičemž vystavil stvrzenky o úhradách zboží v hotovosti, kterou následně vložil do pokladen společností, a takto si přisvojil nepoškozené knihy za výrazně nižší než skutečnou hodnotu, čímž společnosti Columbus, s. r. o., způsobil ohledně 17.103 knih škodu ve výši 1.698.663,63 Kč, společnosti Metafora, s. r. o., způsobil ohledně 2.711 knih škodu ve výši 191.639,41 Kč a oběma společnostem ohledně 19.814 knih škodu ve výši 1.890.303,04 Kč, když

a) dne 23. 11. 2004 vystavil fakturu č. … o prodeji 350 knih v původní hodnotě 44.855,60 Kč za částku 5.355,- Kč s DPH, čímž spol. Columbus, s. r. o., poškodil o 39.500,60 Kč,

b) dne 20. 1. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 622 knih v původní hodnotě 64.542,02 Kč za částku 4.460,- Kč s DPH, čímž spol. Columbus, s. r. o., poškodil o 60.082,02 Kč,

c) dne 4. 3. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 365 knih v původní hodnotě 50.366,15 Kč za částku 3025,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 47.341,15 Kč,

d) dne 6. 4. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 180 knih v původní hodnotě 20.783,40 Kč za částku 2.550,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 18.233,40 Kč,

e) dne 2. 6. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 705 knih v původní hodnotě 104.507,61 Kč za částku 3.183,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 101.324,61 Kč,

f) dne 18. 7. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 748 knih v původní hodnotě 77.416,60 Kč za částku 3.740,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 73.676,60 Kč,

g) dne 26. 10. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 2.315 knih v původní hodnotě 214.689,70 Kč za částku 12.025,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 202.664,70 Kč,

h) dne 25. 11. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 4.619 knih v původní hodnotě 531.306,58 Kč za částku 14.959,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 516.347,58 Kč,

i) dne 6. 12. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 4.716 knih v původní hodnotě 482.503,70 Kč za částku 10.343,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 472.160,70 Kč,

j) dne 21. 12. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 1.986 knih v původní hodnotě 91.471,68 Kč za částku 2.766,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 88.705,68 Kč,

k) dne 25. 1. 2006 vystavil fakturu č. … o prodeji 497 knih v původní hodnotě 80.305,59 Kč za částku 1.619,- Kč s DPH, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 78.626,59 Kč,

l) dne 20. 1. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 237 knih v původní hodnotě 14.984,74 Kč za částku 2.590,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o částku 12.394,74 Kč,

m) dne 2. 3. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 273 knih v původní hodnotě 16.473,38 Kč za částku 1.925,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o částku 14.548,38 Kč,

n) dne 6. 4. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 240 knih v původní hodnotě 21.413,20 Kč za částku 2.560,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 18.853,20 Kč,

o) dne 2. 6. 2005 vystavil fakturu č. 2510196 o prodeji 518 knih v původní hodnotě 57.798,22 Kč za částku 3.890,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 53.908,22 Kč,

p) dne 18. 7. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 211 knih v původní hodnotě 23.504,- Kč za částku 2.110,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 21.394,- Kč,

q) dne 19. 10. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 540 knih v původní hodnotě 44.246,40 Kč za částku 6.300,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 37.946,40 Kč,

r) dne 6. 12. 2005 vystavil fakturu č. … o prodeji 432 knih v původní hodnotě 23.681,51 Kč za částku 4.550,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 19.131,51 Kč,

s) dne 25. 1. 2006 vystavil fakturu č. … o prodeji 260 knih v původní hodnotě 16.782,68 Kč za částku 3.320,- Kč s DPH, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 13.462,68 Kč,

2) v podnikové počítačové evidenci „Pohoda“ pod svými osobními značkami „mn“ nebo „TH“ dodatečně nepravdivě snížil počty knih přijatých na sklad obou společností či dodatečně nepravdivě snížil počet vyskladněných knih, které si přisvojil, čímž společnosti Columbus, s. r. o., způsobil ohledně 200 knih škodu ve výši 24.970,- Kč, společnosti Metafora, s. r. o., způsobil ohledně 4.276 knih škodu ve výši 217.128,60 Kč a oběma společnostem ohledně 4.476 knih škodu ve výši 242.098,60 Kč, když

a) v době od 31. 3. 2005 do dne 27. 5. 2005 pod zn. „mn“ u přejímky knih s titulem Zahradní rostliny, přijatých na sklad dne 25. 1. 2005, č. 25Spr002, snížil stav z původních 2.842 knih na 2.642 knih, tedy o 200 knih, každá v hodnotě 124,85 Kč, čímž společnost Columbus, s. r. o., poškodil o 24.970,- Kč,

b) v době od 31. 1. 2005 do 14. 7. 2005 pod zn. „mn“ k dodacímu listu č. 25KPr044, který byl vystaven 31. 1. 2005, do počítačového systému k převodu knih s titulem Šifra mistra Leonarda přepsal počet vyskladněných knih z 20 kusů na 200 kusů, tedy o 180 knih, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 9.219,60 Kč,

c) v době od dne 5. 9. 2005 do dne 16. 1. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Šifra mistra Leonarda, přijatých na sklad dne 27. 6. 2005, č. 25SP070, snížil stav z původních 3.748 knih na 3.718 knih, tedy o 30 knih, každá v hodnotě 51,22 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 1.536,60 Kč,

d) v době od dne 16. 1. 2006 do dne 17. 1. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Šifra mistra Leonarda, přijatých na sklad dne 31. 5. 2005, č. 25SP008, snížil stav z původních 8.019 knih na 6.719 knih, tedy o 1.300 knih, každá v hodnotě 51,22 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 66.586,- Kč,

e) v době od dne 31. 1. 2006 do dne 6. 2. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Pavučina lží, přijatých na sklad dne 29. 3. 2005, č. 25SP018, snížil stav z původních 15.288 knih na 14.086 knih, tedy o 1.202 knih, každá v hodnotě 61,04 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 73.370,08 Kč,

f) v době od dne 31. 1. 2006 do dne 6. 2. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Andělé a démoni: fakta, přijatých na sklad dne 18. 7. 2005, č. 25SP078, snížil stav z původních 5.804 knih na 5.512 knih, tedy o 292 knih, každá v hodnotě 29,05 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 8.482,60 Kč,

g) v době od dne 2. 2. 2006 do dne 6. 2. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Digitální pevnost, přijatých na sklad dne 12. 9. 2005, č. 25SP015, snížil stav z původních 26.220 knih na 25.386 knih, tedy o 834 knih, každá v hodnotě 39,12 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 32.626,08 Kč,

h) v době od dne 21. 2. 2006 do dne 22. 2. 2006 pod zn. „TH“ u přejímky knih s titulem Andělé a démoni, přijatých na sklad dne 17. 3. 2005, č. 25SP015, snížil stav z původních 3.726 knih na 3.288 knih, tedy o 438 knih, každá v hodnotě 57,78 Kč, čímž společnost Metafora, s. r. o., poškodil o 25.307,64 Kč.

Za tento trestný čin byl odsouzen podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 2 (dvou) let. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu odložen na zkušební dobu v trvání 4 (čtyř) roků. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Columbus, s. r. o., a Metafora, s. r. o., odkázány se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 a obviněného T. H., rozhodl rozsudkem ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 299/2012, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 pouze ve výroku o trestu a ve výroku podle § 229 odst. 1 tr. ř. a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného T. H. při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. odsoudil podle § 250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání 3 (tří) let. Podle § 58 odst. 1 písm. a), § 60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 5 (pěti) let a zároveň byl nad obviněným vysloven dohled. Podle § 60a odst. 3 tr. zák. byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby během zkušební doby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle § 256 tr. ř. bylo odvolání obviněného zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 299/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 T 101/2008, podal obviněný T. H. prostřednictvím obhájce JUDr. Aleše Adámka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., kterým napadl citované rozsudky v celém jejich rozsahu. V podrobnostech dovolatel uvedl, že již nalézací soud pochybil, když svůj rozsudek vydal na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, když se nevypořádal se skutečnostmi, které obviněný uváděl v rámci své obhajoby, jakož i s dalšími okolnostmi významnými pro rozhodnutí. V tomto řízení byla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci a právo obhajoby, přičemž tyto vady řízení mají vliv na správnost a zákonnost přezkoumávané části rozsudku. Nalézací soud dále porušil zásadu zjištění skutkového stavu věci a zásadu presumpce neviny, když uznal obviněného vinným toliko na základě tvrzení poškozené – obchodní společnosti Columbus, s. r. o., která nemá k celé věci nestranný vztah, za absence jakýchkoliv dalších důkazů. Dále namítal, že nebyly dány důvody pro zvýšení výměry trestu odnětí svobody, ani pro prodloužení zkušební doby, za situace, kdy v předcházejícím řízení nebyla prokázána ani samotná existence předmětných knih, ani že byly tyto knihy ve vlastnictví poškozených společností, není tedy na místě, aby dovolatel během zkušební doby nahradil poškozené škodu. Dovolatel v rámci své obhajoby při hlavním líčení opakovaně navrhoval provedení celé řady důkazů, zejména příslušnými účetními doklady, avšak nalézací soud tyto důkazy neprovedl. Tímto došlo k porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy České republiky. V průběhu řízení nebyla přesvědčivě vyvrácena obhajoba dovolatele, že se předmětného skutku nedopustil. Soudy se nijak nevypořádaly se značnými rozpory, které v průběhu dokazování vyšly najevo. Dovolatel tyto námitky uplatnil již ve svém odvolání, avšak odvolací soud se s těmito námitkami nijak nevypořádal. Odvolací soud při ukládání výměry a druhu trestu porušil pravidla obsažená v ustanovení § 31 a násl. tr. zák., kdy dovolatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a neodpovídající nebezpečnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, pro společnost, k možnosti jeho nápravy a jeho poměrům. Dovolatel také považoval za nutné poukázat na závěr odvolacího soudu o tom, že na něj nelze hledět jako na osobu bezúhonnou, přestože všechna předchozí odsouzení byla zahlazena, a přesto, že od spáchání dovolatelovy údajné trestné činnosti uběhlo déle než 6 a půl roku. Tento závěr odvolacího soudu je nesprávný a dovolatel tak má za to, že trest uložený mu odvolacím soudem je nepřiměřeně přísný. Soudy rovněž nepřihlédly k polehčující okolnosti, a to, že dovolatel v průběhu řízení k věci vypovídal.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nevyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dovoláním napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 299/2012, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 3 T 101/2008, zrušil, a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. V přípise ze dne 31. 10. 2012 obviněný T. H. vyslovil prostřednictvím svého obhájce souhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného T. H. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., sdělil, že poté, co se seznámil s obsahem podání odvolatele, se k němu Nejvyšší státní zastupitelství nebude věcně vyjadřovat. Současně výslovně souhlasil s tím, aby ve věci Nejvyšší soud rozhodl za podmínek uvedených v ustanovení § 265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Podle § 265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle § 265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle § 265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na § 265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.

Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný T. H. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. [byť dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vymezil pouze slovně], tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) tr. ř. a v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v písmenu g) § 265b odst. 1 tr. ř., tedy důvod spočívající v tom, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci vymezeného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále i usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34, ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Takový závěr, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí, však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v přezkoumaném spisovém materiálu Nejvyšším soudem, nelze učinit. Přesto se však z těchto hledisek nad rámec uvedeného považuje Nejvyšší soud právě z hlediska uvažovaného extrémního nesouladu za potřebné vyjádřit ve stručnosti k dovolatelovým námitkám.

Dovolatel také uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný T. H.. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takové odvolání obviněného T. H. důvodným, zamítl jej, a to podle § 256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.

Trestného činu podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním. Uvedení v omyl se může stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že doplnil provedené důkazy k návrhu obhajoby o výslech svědka Ing. P. K. (srov. str. 4 rozsudku), přičemž doplnil dokazování rovněž znaleckým posudkem z oboru kybernetiky (srov. str. 6 rozsudku). K ostatním listinným důkazům nalézací podotknul, že bylo pracovní smlouvou obviněného s poškozenou společností Columbus, s. r. o., prokázáno jeho pracovní působení ode dne 29. 5. 2000 včetně popisu jeho práce i ukončení dohodou jeho pracovního poměru ke dni 23. 2. 2006. Rovněž skutek 1) je prokázán fakturami o prodeji předmětných knih i doklady o přijetí částky odpovídající faktuře v hotovosti obviněným včetně DPH, přičemž v přehledu poškozených společností je doloženo porovnání z prodeje za ceny obvyklé, kde jsou uvedeny jednak výrobní ceny, velkoobchodní i maloobchodní ceny za jednotlivé tituly. Ke skutku 2) jsou založeny dodací listy, kde je uveden počet knih přijatých v den přejímky na sklad, ke každé dodávce pak z počítačové evidence zjištěná jednak poslední datovaná zálohová přejímka ve správném počtu knih se značkou @ náležející Ing. H. s datem zálohování a jednak následující přejímka se značkou „TH“ či „mn“, které obě byly osobními značkami obviněného, kde jde o úpravu přejímky se sníženým počtem přijatých knih, rovněž s datem zálohování. Také přehled výpočtu způsobených škod je doložen v tištěné verzi, jednak na zálohovém CD nosiči a k prokázání objemu uvedeného množství knih je doložen jejich rozměr, hmotnost a fotodokumentace k velikosti jednotlivé palety a fotodokumentace předmětného skladu včetně náčrtku skladových prostor. Opatřené výpisy z obchodního rejstříku se vztahují jak k poškozeným společnostem, tak i k pátrání po osobě podnikatele P. M. s uvedeným sídlem podnikání a IČ, přičemž bylo zjištěno, že tato osoba v živnostenském rejstříku ani ve výpisu centrální evidence obyvatel neexistuje. Znaleckým posudkem z oboru kybernetiky bylo prokázáno, že osoba nebo osoby používající značky „mn“ a „TH“ byly zavedeny jako uživatelé systému Pohoda v roce 2005. Tomu odpovídají i výpisy skladových položek nacházející se ve spise. Používání obou značek se uskutečňovalo během celého roku 2005 a v roce 2006 byl již veden pouze uživatel se zkratkou „TH“. Není pravdou, že by obviněný neměl plná oprávnění pracovat s účetní evidencí, s výjimkou mzdové agendy. Při práci s programem je zjevně vidět, zda uživatel pracuje pod tou kterou značkou v horní části obrazu a současně na liště (srov. str. 13 rozsudku nalézacího soudu). U hlavního líčení znalec stvrdil svůj znalecký posudek a vysvětlil, že pokud by někdo chtěl svádět trestnou činnost na obviněného v roce 2006 nebo 2007, tak by mu nepomohlo nastavit datum, protože by to zálohově nemohl udělat, neboť by tuto změnu musel udělat již v roce 2005, jinak by to nekorespondovalo s ostatními údaji. U uživatele se značkou „TH“ zjistil, že měl oprávnění fakturovat, banky, převody, protože žádné omezení tam nebylo, s výjimkou mzdové agendy (srov. str. 13 až 14 rozsudku nalézacího soudu). Soud tak provedl veškeré dostupné důkazy a má za to, že podle § 2 odst. 6 tr. ř. zjistil skutkový stav, o němž nemá důvodné pochybnosti v rozsahu nezbytném pro své rozhodnutí v této trestní věci. Všechny provedené důkazy byly hodnoceny jednotlivě i v souhrnu, přičemž vyústily v závěr, že spáchání tohoto skutku jednáním obviněného mu bylo bezpečně prokázáno, jak je uvedeno ve výroku tohoto rozsudku. Tento závěr soud opírá o listinné důkazy, založené ve spise, které korespondují s výpověďmi svědků M. F., Ing. J. H., J. S., E. D., R. B. a jsou potvrzeny i závěry znaleckého posudku z oboru kybernetiky, jakož i stavem účtu obviněného v době páchání předmětné trestné činnosti a neprokázáním existence osoby pana M. do současné doby (srov. str. 16 rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že právo obviněného na obhajobu bylo zcela zachováno. Obvodní soud provedl všechny potřebné a dostupné důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. a tyto pak hodnotil tak, jak mu ukládá ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., tedy nejen jednotlivě, ale i ve všech vzájemných souvislostech. Na základě takto provedených a zhodnocených důkazů dospěl obvodní soud ke správné právní kvalifikaci jednání obviněného (srov. str. 6 rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud souhlasil s názorem státního zástupce, že přestože ohledně předchozích odsouzení obviněného vznikla zákonná fikce, že se na něj hledí jako by odsouzen nebyl, nelze osobu obviněného hodnotit jako zcela bezúhonnou, žijící doposud řádným způsobem života. Při úvaze o druhu a výměře trestu odvolací soud přihlédl ke všem zákonným kritériím, uvedeným v ustanoveních § 23 odst. 1 tr. zák. a § 31 odst. 1 tr. zák. Za přiměřený a odpovídající všem okolnostem případu i osobě obviněného odvolací soud považoval trest odnětí svobody uložený ještě hluboko v dolní polovině zákonné trestní sazby, a to ve výměře tří let. Vzhledem k tomu, že naposledy byl obviněný odsouzen již před více jak dvanácti lety, odvolací soud rozhodl výkon trestu podmíněně odložit, byť na maximálně dlouhou zkušební dobu ve výměře pěti let a zároveň nad obviněným vyslovit dohled. Podle § 60 odst. 3 tr. zák. odvolací soud obviněnému uložil přiměřenou povinnost během zkušební doby podle svých sil nahradit oběma poškozeným firmám škodu, kterou jim trestným činem způsobil. Podle odvolacího soudu byla znaleckým posudkem prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc. a jeho výpovědí před obvodním soudem jednoznačně vyvrácena původní výpověď svědka Ing. P. K., že obviněný nemusel mít heslo pro přihlášení do účetního programu (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu). S obviněným lze sice souhlasit v tom, že výpověď ani jednoho ze slyšených svědků není přímým důkazem o jeho vině, avšak souhrn všech důkazů obvodním soudem provedených obviněného T. H. jednoznačně usvědčuje ze spáchání zažalovaného trestného činu a současně vylučuje jakoukoliv jinou verzi skutkového děje pro obviněného příznivější. Jako nepřímým důkazem je obviněný usvědčován též výpovědí svědkyně Ing. J. H.. Odvolací soud zcela odmítá názor obhájce, že obvodní soud porušil zásadu uvedenou v § 2 odst. 5 tr. ř. a zásadu presumpce neviny. Provedené důkazy vinu obviněného ve svém souhrnu prokazují bez jakýchkoliv pochybností. Pravdivost výpovědi svědka K. byla jednoznačně vyvrácena výpovědí znalce prof. Ing. Smejkala. Podle odvolacího soudu skutečnost, že svědek M. F. byl obviněným podveden o 1.723.633,- Kč, nemůže činit výpověď tohoto svědka sama o sobě nevěrohodnou a účelovou, zejména jestliže odpovídá ostatním provedeným důkazům. Obvodní soud hodnotil výpověď tohoto svědka zcela v souladu s § 2 odst. 6 tr. ř. jako věrohodnou a pravdivou a jedná se o jeden z důkazů, které obviněného nepřímo usvědčují ze spáchání zažalovaného trestného činu (srov. str. 8 rozsudku odvolacího soudu).

Pokud se týká námitky dovolatele T. H., že není zdokladována samotná existence předmětných knih, ani že byly tyto knihy ve vlastnictví poškozených společností, potom pokud se týká bodu 1) výroku rozsudku, Nejvyšší soud uvádí následující. Obviněný T. H. ve své výpovědi u hlavního líčení trval na existenci pana P. M., který měl být jedním z odběratelů poškozených společností. Podle jeho výpovědi si P. M. jezdil pro poškozené knihy v letech 2004 – 2006, s tím, že platby v hotovosti skládal u obviněného (srov. č. l. 269 spisu). Dovolatel tedy nepopírá, že faktury údajnému P. M. vystavil. Fyzická existence faktur na pana M. je potvrzována listinnými důkazy na č. l. 70 až 140 spisu, kde jsou zažurnalizovány faktury a příjmové doklady pro pana M. včetně rozboru poškozených společností. Oproti tvrzení dovolatele jsou zde výpovědi ostatních slyšených svědků, kteří popřeli, že by znali či by si pamatovali osobu P. M.. Svědek J. S. vypověděl, že pokud je dotázán na osobu P. M., nikoho takového si nevybavuje (srov. č. l. 277 spisu), stejně tak svědkyni E. D. jméno P. M. nic neříká (srov. č. l. 279 spisu). Pokud byla svědkyně Ing. J. H. dotázána na P. M., uvedla, že tohoto mezi distributory nezná (srov. č. l. 281 spisu). Z výpovědí svědků také jednoznačně vyplývá, že nemohlo dojít k poškození knih v takovém počtu, když se jednalo o stovky a v některých případech i tisíce knih. Svědek M. F. k tomu uvedl, že zlevnění knih v takovém rozsahu vůbec nebylo v pravomoci obviněného a musel by mít k němu jeho svolení. Dále také mimo jiné podotkl, že např. v H. byl desetkrát během měsíce, když tam přišel po 16. hodině, pan H. byl už vždy pryč, proto si říkal, že je neuvěřitelné, že tajemný odběratel pan M. si knihy odvážel vždy večer (srov. č. l. 340 až 346 spisu). Kromě toho je neexistence odběratelského subjektu P. M. dokazována zejména úředním záznamem o lustraci této osoby Policií České republiky (č. l. 223 spisu) a vyhledáním podnikového subjektu (č. l. 230 spisu). K bodu 2) výroku rozsudku byly soudy opatřeny zejména dodací listy, kde je uveden počet knih přijatých v den přejímky na sklad, ke každé dodávce je potom z počítačové evidence vytištěna jednak poslední zachovaná přejímka se správným počtem kusů se značkou „@“, která patřila Ing. J. H. (s datem zálohování), a jednak následující přejímka se značkou „TH“ či „mn“, kde jde o úpravu přejímky se sníženým počtem přijatých knih, a to včetně data zálohování. Soudy tedy měly k dispozici skladové karty (č. l. 141 až 147), soupis převodek (č. l. 148 až 153 spisu) a přejímky z počítačové evidence včetně dodacích listů (č. l. 145 až 185).

K těmto učiněným poznatkům Nejvyšší soud dodává, že nebylo nezbytné, aby soudy doplnily spisový materiál o další doklady, když pro prokázání viny obviněného T. H. pod bodem 1) výroku rozsudku jsou rozhodující faktury, které vydával na neexistujícího pana P. M.. Obviněný skutečnost, že faktury na toto jméno vydával, nepopírá, a je zřejmé, že předmětné faktury mohl vydat pouze na knihy, které měly poškozené společnosti skutečně na skladu, což odpovídá i zjištění, že sám obviněný vystavil i stvrzenky o úhradách zboží v hotovosti, a tyto hotovosti následně vložil do pokladen. Podvodné jednání obviněného tak spočívá v tom, že vystavil nepravdivé faktury, podle nichž měl uskutečnit prodej knih, které vydával za poškozené, přičemž sám rozhodl o jejich výrazném zlevnění, neexistujícímu podnikateli P. M., čímž si přisvojil nepoškozené knihy za výrazně nižší než skutečnou hodnotu, a tímto jednáním společnosti Columbus, s. r. o., způsobil ohledně 17.103 knih škodu ve výši 1.698.663,63 Kč, společnosti Metafora, s. r. o., způsobil ohledně 2.711 knih škodu ve výši 191.639,41 Kč, tedy celkem oběma společnostem ohledně 19.814 knih způsobil škodu ve výši 1.890.303,04 Kč, přičemž je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že ze skladu byly vyskladněny knihy, ovšem nikoliv pro pana P. M., ale pro jinou osobu, a tak ani případné inventury skladu nemohly ničeho změnit, když knihy již byly ze skladu vydány této osobě.

Pokud jde o bod 2) bylo jednoznačně prokázáno, že obviněný T. H. v podnikové počítačové evidenci „Pohoda“ pod svými osobními značkami „mn“ nebo „TH“ dodatečně nepravdivě snížil počty knih přijatých na sklad obou společností či dodatečně nepravdivě snížil počet vyskladněných knih, které si přisvojil, čímž společnosti Columbus, s. r. o., způsobil ohledně 200 knih škodu ve výši 24.970,- Kč, společnosti Metafora, s. r. o., způsobil ohledně 4.276 knih škodu ve výši 217.128,60 Kč a oběma společnostem ohledně 4.476 knih škodu ve výši 242.098,60 Kč. K tomu považuje Nejvyšší soud za nutné dodat, že trestná činnost obviněného je v tomto směru v návaznosti na shora uvedené důkazy prokazována zejména znaleckým posudkem z oboru kybernetiky, z kterého vyplývá, že osoba nebo osoby používající značky „mn“ a „TH“ byly zavedeny jako uživatelé systému Pohoda v roce 2005. Tomu odpovídají i výpisy skladových položek nacházející se ve spise. Používání obou značek se uskutečňovalo během celého roku 2005, přičemž v roce 2006 byl již veden pouze uživatel se zkratkou „TH“. Není pravdou, že by obviněný neměl plná oprávnění pracovat s účetní evidencí, s výjimkou mzdové agendy. Při práci s programem je zjevně vidět, zda uživatel pracuje pod tou kterou značkou v horní části obrazu a současně na liště. Znalec se rovněž pokusil přihlásit jako uživatel „TH“ nebo „mn“, ale nepustilo jej to dál. Pokud by někdo dodatečně chtěl zmanipulovat datum na počítači a učinit tak podezření na obžalovaného, musely by tam být po takovém zásahu stopy, ale žádné takové zásahy v počítači nenalezl. Rovněž nebylo možné, aby současně se nacházelo více uživatelů založených pod stejnou značkou. Možné by bylo, aby administrátor vymazal záznam současného uživatele, založil ho tam znovu pod stejnou značkou se svým heslem, které by znal administrátor a něco v tom systému provedl. Ovšem pak hned druhý den, když by uživatel přišel do práce, zjistil by to, že pod tou svou značkou nemůže pracovat. To se tedy nemohlo stát v době, kdy tam obžalovaný pracoval. Potom co odešel, tak by to neměl kdo zjistit a pak je možné to připustit, ale pak by ale ten někdo musel znát i heslo obžalovaného, které tvoří vícemístná různá kombinace. Ani administrátor nemůže zjistit heslo, pouze ho může měnit, např. v případě, že by zaměstnanec heslo zapomněl (srov. č. l. 485 až 504 a 511 až 514 spisu).

Protože znalec z oboru kybernetiky některá tvrzení svědka Ing. P. K. označil jako rozporná, nesrozumitelná a případně nepravděpodobná, k zpřesnění a vysvětlení své předchozí výpovědi byl znovu vyslechnut Ing. P. K.. Ten se ale nakonec v podstatných bodech se závěry znalce ztotožnil, zejména pokud potvrdil, že pokud jsou vytvořeny zálohy dat, tak z těch se dá vyčíst daleko více informací, neboť ty jsou dělané v čase, a proto jsou pro dohledání jakýchkoli změn tyto zálohy směrodatné (viz č. l. 531 až 534, zejména č. l. 533 spisu). K tomu Nejvyšší soud uvádí, že znalec prof. Ing. Vladimír Smejkal, CSc. výslovně v hlavním líčení dne 18. 1. 2012 uvedl, že mu byly předloženy zálohy dat systému POHODA, ty zálohy se nacházely vypálené na CD, tzn. nebyly od té doby, kdy byly zhotoveny, změnitelné, a proto není pravdivá výhrada obhajoby, že nezkoumal stav v danou dobu, protože právě stav z té doby se nachází na vypálených CD (č. l. 511 spisu). Svědek Ing. P. K. doplnil ještě svou výpověď zprávou založenou na č. l. 537 o tom, že zabezpečení databází bylo do programu Pohoda přidáno k 20. 5. 2002, přičemž společnost Columbus, s. r. o., eviduje jejich společnost jako svého zákazníka od 29. 2. 2000 a aktualizovala této společnosti program do roku 2002. Společnost Metafora, s. r. o., je jejich společností evidována jako zákazník od 30. 4. 2001, přičemž jí aktualizují program pravidelně do současné doby. Pokud jde o sledování historie změn u účetních agend je v programu již od 18. 2. 2002, z čehož vyplývá, že sledování historie změn je v programu již od doby předcházející spáchání trestné činnosti obviněného.

K dovolatelem obecně namítaným rozporům Nejvyšší soud podotýká, že v podstatných věcech nebyly shledány žádné rozpory. Jednotlivé svědecké výpovědi si vzájemně neodporují, nadto pokud jde o podstatné skutečnosti, se Ing. P. K. v zásadě ztotožnil se závěry prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., jak je zachytil ve svém znaleckém posudku a uvedl ve výpovědi znalce v hlavním líčení (srov. č. l. 531 a násl. spisu). Ostatně problematice znaleckého posudku prof. Ing. Vladimíra Smejkala, CSc., jeho výpovědi u hlavního líčení a opakovanému výslechu Ing. K. se nalézací soud podrobně věnuje na str. 13 až 14 odůvodnění svého rozsudku. Nedůležité odlišnosti byly Nejvyšším soudem zjištěny např. v otázce časového zasazení vykradení skladu knih jednotlivými svědky. Svědek J. S. uvedl, že se tak stalo přibližně začátkem prázdnin 2006, předtím byli určitě vykradeni v průběhu roku 2005 (srov. č. l. 278 spisu). Svědkyně E. D. si také pamatovala na vykradení skladu firmy Columbus s. r. o., přičemž uvedla, že to bylo někdy v roce 2007 (srov. č. l. 280 spisu). Podle svědkyně Ing. J. H. došlo k vykradení skladu někdy v roce 2007 nebo 2008 (srov. č. l. 281 spisu). M. F. se nedokázal vyjádřit k tomu, kdy došlo k vykradení skladu s knihami (srov. č. l. 344 spisu). Tyto drobné odchylky ve svědeckých výpovědích však nemají podstatný význam pro posouzení viny obviněného, neboť s ohledem na shora uvedené důkazy nevzniká podle závěrů obou nižších soudů, s kterými se z uvedených důvodů Nejvyšší soud ztotožňuje, pochybnost o tom, že předmětné knihy se v poškozených společnostech v rozhodné době spáchání trestné činnosti obviněným nacházely. S dovolatelem nelze souhlasit ani v tom ohledu, že by se nalézací soud nepokusil doplnit dokazování na základě jeho návrhů, o čemž svědčí např. přípis společnosti Columbus, s. r. o., na č. l. 363 spisu včetně příloh.

Dovolatel také namítal, že v rámci své obhajoby při hlavním líčení opakovaně navrhoval provedení celé řady důkazů, zejména příslušnými účetními doklady, avšak soud prvního stupně tyto důkazy neprovedl a tím porušil právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

Podle ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. je nezbytné prokázat skutkový stav bez důvodných pochybností a tento prokázán byl, nadto by se navrženými důkazy jen ověřovala skutečnost již prokázaná. Nejvyšší soud k tomu pro úplnost dodává, že problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další). K této námitce obviněného Nejvyšší soud zdůrazňuje, že nalézací soud nemusí provádět všechny důkazy, jejichž provedení je v průběhu řízení navrhováno. Je povinen provést dokazování v takovém rozsahu, aby měl dostatek podkladů pro tvorbu skutkových zjištění tak, aby o něm nevznikaly důvodné pochybnosti, a taková situace byla dána v projednávané věci. Nejvyšší soud tak neshledal, že by nalézací soud pochybil, pokud neprovedl navrhované důkazy směřující k zjišťování, zda knihy, se kterými měl obviněný T. H. nakládat, byly kdy vůbec ve vlastnictví společností Columbus, s. r. o., a Metafora, s. r. o., když je vyhodnotil jako nadbytečné důkazy, a to zejména s ohledem na shora podrobně rozvedené úvahy, proč dosud provedené dokazování k závěru o vině obviněného T. H. dostačuje. Nalézací soud měl dostatek důkazů, o něž se mohl opřít při vyslovení výroku o jeho vině, a proto nebyly splněny podmínky vyplývající ze shora zmíněné judikatury pro přehodnocení závěrů obou nižších soudů o nadbytečnosti jím navrhovaných důkazů.

Konečně také dovolatel namítal, že odvolací soud při ukládání výměry a druhu trestu porušil ustanovení obsažená v ustanovení § 31 a násl. tr. zák. Dovolatel považuje uložený trest za nepřiměřeně přísný a neodpovídající společenské nebezpečnosti jednání, které je mu kladeno za vinu, k možnosti jeho nápravy a jeho poměrům. Dovolatel také považoval za nutné poukázat na závěr odvolacího soudu o tom, že na něj nelze hledět jako na osobu bezúhonnou, přestože všechna předchozí odsouzení byla zahlazena, a přesto, že od spáchání dovolatelovy údajné trestné činnosti uběhlo déle než 6 a půl roku. Tento závěr odvolacího soudu je podle něj nesprávný a dovolatel tak má za to, že trest uložený mu odvolacím soudem je nepřiměřeně přísný. Soudy rovněž nepřihlédly k polehčující okolnosti, spočívající v tom, že dovolatel v průběhu řízení k věci vypovídal.

K těmto námitkám dovolatele Nejvyšší soud uvádí, že odvolacímu soudu nelze vytknout, že by se při svých úvahách o trestu neřídil ustanovením § 31 tr. zák., na které v odůvodnění svého rozsudku odkazuje. Odvolací soud se podle odůvodnění svého rozsudku ztotožnil s názorem státního zástupce, že trest odnětí svobody, který byl obžalovanému uložen na samé spodní hranici zákonné trestní sazby, navíc bez přiměřené povinnosti během zkušební doby podle svých sil nahradit poškozeným škodu, kterou jim trestným činem způsobil, je trestem nepřiměřeně mírným. Odvolací soud souhlasil s názorem státního zástupce, že obžalovanému nesvědčí žádná polehčující okolnost, ale naopak mu přitěžuje, že v páchání trestné činnosti pokračoval po delší dobu i výše způsobené škody, která více než čtyřnásobně převyšuje zákonnou hranici značné škody. Odvolací soud rovněž souhlasil s názorem státního zástupce, že přestože ohledně předchozích odsouzení obžalovaného vznikla zákonná fikce, že se na něj hledí jako by odsouzen nebyl, nelze osobu obžalovaného hodnotit jako zcela bezúhonnou, žijící doposud řádným způsobem života. Odvolací soud se sice ztotožňuje s názorem státního zástupce, že časový odstup téměř šesti a půl roku od spáchání trestné činnosti obžalovaným, není polehčující okolnost, avšak podle judikatury Ústavního soudu je k této skutečnosti, pakliže jí jako v této trestní věci obžalovaný nezavinil, třeba přihlédnout při úvaze o druhu a výměře trestu (srov. str. 7 rozsudku odvolacího soudu).

Podle názoru Nejvyššího soudu, ačkoliv je výčet polehčujících okolností v ustanovení § 33 tr. zák. demonstrativní, nelze se ztotožnit s výhradou dovolatele, že je třeba za polehčující okolnost považovat rovněž tu okolnost, že vypovídal. Konkrétně potom v § 33 písm. j) tr. zák. je uvedeno, že soud při výměře trestu jako k polehčující okolnosti přihlédne k tomu, že pachatel při objasňování své trestné činnosti napomáhal příslušným orgánům, což ovšem nebylo v případě obviněného splněno jen tím, že obviněný ve věci vypovídal. Závěr odvolacího soudu o tom, že přestože ohledně předchozích odsouzení obviněného vznikla zákonná fikce, že se na něj hledí, jako by nebyl odsouzen, nelze osobu obviněného hodnotit jako zcela bezúhonnou, žijící doposud řádným způsobem života, nebyl jím blíže odůvodněn, a proto Nejvyšší soud považuje v tomto směru za nutné poukázat na ustálenou judikaturu, zabývající se hodnocením zahlazených odsouzení. Právní fikce, že se na pachatele hledí, jako by nebyl odsouzen, znamená, že odsouzení, kterého se týká tato fikce, přestalo právně existovat. Je proto přinejmenším v logickém rozporu, jestliže se v jedné souvislosti odsouzení považuje za právně neexistující, ale v jiné souvislosti se naopak považuje za existující. Zákon neposkytuje žádný podklad pro závěr, že při ukládání trestu za nový trestný čin platí účinky uvedené fikce jen ve vztahu k přitěžující okolnosti recidivy ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák., a nikoli též ve vztahu ke všem ostatním kritériím, které jsou rozhodující pro výměru trestu. Omezovat účinky uvedené právní fikce jen na vyloučení možnosti připsat pachateli přitěžující okolnost recidivy § 34 písm. l) tr. zák. by znamenalo obcházet zákon. Není totiž žádný rozdíl v tom, zda se předchozí odsouzení zhodnotí v rámci přitěžující okolnosti recidivy ve smyslu § 34 písm. l) tr. zák., anebo zda se zhodnotí v rámci některého jiného kritéria rozhodujícího pro výměru trestu, zejména v rámci zhodnocení osoby pachatele. Nakonec přitěžující okolnost recidivy není ničím jiným než jen konkretizací jednoho z hledisek, které charakterizují osobu pachatele. K právní skutečnosti odsouzení, o němž platí uvedená zákonná fikce, a které tedy právně neexistuje, proto nelze přihlížet při výměře trestu v žádné souvislosti a nelze ji hodnotit v rámci jakéhokoli kritéria rozhodujícího pro výměru trestu. Tato fikce však na druhé straně nebrání, aby soud při hodnocení osoby pachatele přihlížel k tomu, že pachatel v minulosti již spáchal protiprávní skutek, který jako součást objektivní reality není možno zahladit, a vyvodil z této skutečnosti příslušné závěry z hlediska sklonu pachatele k protispolečenskému jednání, jeho vztahu k hodnotám chráněným trestním zákonem, možnosti jeho nápravy apod. Okolnost, že pachatel v minulosti už spáchal takový skutek, však nelze pojímat formálně a tím obcházet institut zahlazení odsouzení, tj. tuto okolnost je třeba považovat za významnou z hlediska jeho předchozího života jen tehdy, jestliže se zřetelem k její povaze (např. časový odstup mezi protiprávními skutky, jejich závažnost apod.) ovlivňuje posuzování protispolečenského chování pachatele (srov. přiměřeně č. 10/1974 Sb. rozh. tr.). Jenom z těchto hledisek bylo tedy možno přihlížet k spáchání předchozích převážně majetkových deliktů obviněným T. H., a to jen při hodnocení jeho dosavadního života, vztahu ke společenským hodnotám chráněným trestním zákonem a možnostem jeho nápravy. Přestože se těmito okolnostmi odvolací soud v podrobnostech nezabýval nelze jeho postup při zpřísnění podmíněného odsouzení považovat za rozporný se zákonem, zvláště když byl odůvodněn především pokračováním v trestné činnosti po delší dobu i výší způsobené škody, která více než čtyřnásobně převyšuje zákonnou hranici značné škody, a když byl obviněnému i tak odvolacím soudem vyměřen trest odnětí svobody výrazně při dolní hranici zákonné trestní sazby odnětí svobody v rozmezí od dvou do osmi let, a to jako trest podmíněný se zkušební dobou na pět let, byť s uložením dohledu a stanovenou přiměřenou povinností nahradit během této zkušební doby škodu, kterou trestným činem způsobil. V tomto trestu, který je svou povahou převážně výchovným trestem, byla v dostatečné míře zohledněna i okolnost, že všechna jeho předchozí odsouzení byla již zahlazena a že od spáchání činu do pravomocného odsouzení uplynula doba šesti a půl roku.

Z postupu obou soudů nižších stupňů tak v žádném případě nelze dovodit naplnění dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., stejně tak ani žádného jiného dovolacího důvodu, a to z důvodů taxativně uvedených v § 265b tr. ř. Závěrem je třeba uvést, že Nejvyšší soud se s ohledem na obsah přezkoumaného spisového materiálu zásadně ztotožňuje se závěry soudů obou nižších stupňů, přičemž dále podotýká, že skutková zjištění provedená nalézacím soudem a přezkoumané odvolacím soudem jsou správná, netrpí žádnými vnitřními rozpory a jsou logicky odůvodněná. Nalézací soud a v návaznosti na něj i odvolací soud se velmi podrobně zabývaly všemi skutečnostmi a okolnostmi případu, jak na ně poukázal dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku, který byl navíc v zásadě zaměřen pouze na skutkové námitky. Ze strany Nejvyššího soudu potom nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů a právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu, potažmo i v rozhodnutí nalézacího soudu.

Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, že napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 18. 7. 2012, sp. zn. 7 To 299/2012, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 8 T 101/2008, nevykazuje takové vady, pro které by jej bylo nutno z některého důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. zrušit. Soud prvního stupně jako soud nalézací objasnil a posoudil všechny skutečnosti rozhodné z hlediska skutkového zjištění i právního posouzení, které posléze náležitě přezkoumal i soud druhého stupně, jako soud odvolací, který po řádném a důkladném přezkoumání odvolání obviněného podle § 256 tr. ř. zamítl, a k odvolání státního zástupce při nezměněném výroku o vině rozhodl znovu o trestu obviněného T. H., přičemž se současně bez pochybností a logicky vypořádal se všemi relevantními námitkami obviněného uplatněnými v rámci odvolacího řízení.

Ze všech shora uvedených důvodů (§ 265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného T. H. odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť celé dovolání se týká nesprávných skutkových zjištění, provedených důkazů a hodnocení provedených důkazů ze strany soudů a na to navazující tvrzené nepřiměřenosti trestu. Extrémní nesoulad skutkových zjištění s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud se shora uvedených důvodů neshledal. Proto jen při formálním uplatnění dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. bylo dovolání obviněným ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b tr. ř. Toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. ledna 2013

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru