Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1477/2007Usnesení NS ze dne 13.02.2008

EcliECLI:CZ:NS:2008:5.TDO.1477.2007.1

přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1477/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 13. února 2008 o dovolání podaném obviněným R. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 To 566/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 1 T 14/2003, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 1 T 14/2003, byl mj. obviněný R. D. uznán vinným trestnými činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. [body 1)-4), 6)-8), 11)-26), 29) výroku o vině], poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. [body 1)-8), 12)-14), 16)-22), 25), 27) výroku o vině], porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. [body 2)-5), 13), 16)-19), 20), 22) výroku o vině], nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. [bod 22) výroku o vině], podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. [bod 28) výroku o vině], nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 tr. zák. [bod 30) výroku o vině]. Za uvedené trestné činy mu byl podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných nahradit poškozeným škodu, přičemž obviněnému R. D. byla uložena povinnost uhradit čtrnácti poškozeným společně a nerozdílně s jednotlivými spoluobviněnými náhradu škody v celkové výši 379.271,50 Kč. Někteří z poškozených byli podle § 229 odst. 2 tr. ř. odkázáni se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních a jeden poškozený byl odkázán se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. ř. Současně bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněných P. J., R. P., D. B., R. V., a I. K. Dále byli obvinění R. D., P. J. a R. P. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby, a to obviněný R. D. pro skutek, jímž měl spáchat trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák., obviněný P. J. pro skutek, jímž měl spáchat trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák., poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zák. a porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněný R. P. pro skutek, jímž měl spáchat trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2, 3 písm. a) tr. zák.

Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci jako soud druhého stupně rozsudkem ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 To 566/2005, rozhodl z podnětu odvolání obviněných R. D., R. P. a I. K. tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výrocích o trestech ohledně těchto obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněnému R. D. uložil podle § 247 odst. 3 tr. zák. a § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl podle § 39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dalším dvěma spoluobviněným uložil rovněž tresty a podle § 256 tr. ř. zamítl odvolání okresního státního zástupce. O odvoláních dalších obviněných bylo po vyloučení věci ze společného řízení rozhodnuto samostatnými rozsudky.

Shora citované usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci napadl obviněný R. D. dovoláním podaným prostřednictvím obhájce ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), k) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný.

Podle vyjádření obviněného soudy jeho jednání nesprávně kvalifikovaly jako trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Domníval se, že skutkovým zjištěním odpovídala kvalifikace tohoto trestného činu podle mírnější sazby a to podle § 247 odst. 2 tr. zák. Konkrétně dovolatel napadenému rozhodnutí vytkl nesprávné stanovení výše škody, jež nebyla zjištěna podle pravidel obsažených v ustanovení § 89 odst. 12 tr. zák., při jejichž dodržení by nedosahovala hranice škody značné, tj. 500.000,- Kč. Dále obviněný vznesl námitku proti posouzení jednání jeho a dalších spoluobviněných jako organizované skupiny. Poukázal na to, že trestné činnosti se dopouštěli nárazově, neplánovaně a většinou pod vlivem návykových látek. Závěrem ještě uvedl, že jemu uložený trest není přiměřený. Proto dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí a odvolacímu soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně využila svého práva podle § 265h odst. 2 tr. ř. vyjádřit se písemně k dovolání, což učinila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Ten jako právně relevantní námitku vyhodnotil pouze výtku týkající se zákonného znaku spáchání trestného činu krádeže členem organizované skupiny. Uvedl, že ze skutkových vět napadeného rozsudku skutečně není jasné rozdělení úloh mezi členy organizované skupiny a ani plánovitost či koordinovanost jejich činnosti. Proto podle jeho názoru nelze na podkladě skutkových vět učinit jednoznačný závěr o tom, zda obvinění tvořili organizovanou skupinu nebo zda jednali pouze jako spolupachatelé. I přes tuto opodstatněnou námitku však dovolatel způsobil škodu značnou, proto jeho jednání nelze kvalifikovat podle mírnějšího ustanovení § 247 odst. 2 tr. zák. S ohledem na výše uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle § 265i odst. 1 písm. f) tr. ř., poněvadž projednání dovolání by nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného a otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.

Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká.

Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno v zákonné lhůtě u soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Otázka dodržení procesních ustanovení, tj. zejména ustanovení trestního řádu, včetně § 2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů, při tomto posuzování nehraje žádnou roli, protože není kritériem dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Uplatnit dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř. lze tehdy, jestliže v napadeném rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Za chybějící výrok je považován takový výrok, který není v určitém rozhodnutí obsažen, ačkoli podle zákona měl být soudem do výrokové části zařazen. Neúplným je potom takový výrok, u něhož schází některá z podstatných náležitostí stanovených zákonem [náležitosti výrokové části rozsudku viz ustanovení § 120 odst. 1 písm. c), odst. 3 tr. ř., § 121 až § 124 tr. ř. a náležitosti výrokové části usnesení viz ustanovení § 134 odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Především považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že obě námitky, jež obviněný podřadil dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., byly součástí jeho řádného opravného prostředku – odvolání, přičemž Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se s nimi vypořádal na str. 10 – 11 svého usnesení, a to zejména s namítanou otázkou stanovení výše škody a samotného znaleckého posudku vypracovaného Mgr. S. M. Obviněný touto částí svého dovolání v podstatě projevil nesouhlas se způsobem, jakým znalkyně stanovila hodnotu jednotlivých odcizených věcí, kterou označil za „nadnesenou“ a současně tuto námitku spojil se svým požadavkem na zproštění části obžaloby. Tímto se pak domáhal snížení celkové výše škody, jíž měl svou trestnou činností spáchat. Těmito námitkami se však Nejvyšší soud nemohl v rámci dovolacího řízení zabývat, neboť nekorespondují obsahu dovolacího důvodu podle písm. g) § 265b odst. 1 tr. ř.

K vadě právního posouzení trestných činů jako spáchaných organizovanou skupinou odvolací soud v podstatě odkázal na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 53 rozsudku), v níž se tento soud podrobně zabýval splněním tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty, přičemž krajský soud považoval tyto závěry za správné. V této souvislosti se Nejvyšší soud nemůže ztotožnit s tvrzením soudu odvolacího, pokud uvedl, že činnost organizované skupiny byla soudem prvního stupně „přesně vymezena ve výrokové části rozsudku“, i když krajský soud následně upřesnil, že tomu tak bylo „v právních větách a v právních kvalifikacích“. Skutečně lze souhlasit se státním zástupcem Nejvyššího státního zastupitelství v tom, že v popisu jednotlivých skutků výroku o vině odsuzujícího rozsudku nejsou explicitně vyjádřeny okolnosti, které tento kvalifikační znak charakterizují. Skutek je v jednotlivých případech v podstatě vždy popsán tak, že konkrétní obvinění se jej dopustili společně s vyjádřením způsobu provedení činu, označením předmětu odcizovaných věcí, jejich hodnoty a určením osoby poškozeného. Lze tedy konstatovat, že rámcový popis jednotlivých útoků proti majetku spoluobviněnými, nevylučuje možnost úvahy o jejich spáchání organizovanou skupinou v případech účasti nejméně tří obviněných. Určitý nedostatek skutkové věty výroku o vině však doplnil Okresní soud v Jeseníku v příslušné části odůvodnění svého rozsudku, v němž na str. 53 podrobně vyhodnotil nejen zákonné předpoklady použití znaku organizované skupiny včetně judikatury, ale především poukazem na konkrétní jednání, u nichž tuto právní kvalifikaci jednotlivých obviněných použil, vysvětlil své úvahy, založené na skutkových podkladech tak, jak je vzal za prokázané. Zmíněnou nepřesnost popisu skutku ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku tak Nejvyšší soud nepovažuje za natolik zásadní, aby zakládala právní vadu, pro níž by rozhodnutí nemohlo obstát.

Okolnosti, které v posuzované trestní věci charakterizují znak páchání trestného činu organizovanou skupinou při účasti nejméně tří osob u jednotlivých skutků (body 1 – 4, 6 – 8, a 11 – 14 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně), byly i podle názoru Nejvyššího soudu zjištěny. Na doplnění hodnotících úvah soudu prvního stupně lze uvést, že obviněný R. D. byl ve většině případů osobou, jež iniciovala trestnou činnost. Jednalo se o majetkové delikty, jejichž motivem bylo získání finančních prostředků, které, jak sám dovolatel vypověděl, potřeboval na splácení svých dluhů mimo jiné i na opatřování omamných látek, které v předmětné době užíval. Všichni obvinění se dobře znali, měli zkušenost s vloupáním do cizích objektů, udržovali styk s osobami, kterým odcizované věci prodávali, rovněž např. některé předměty odcizovali dokonce po objednání svědkem L. B., tudíž měli předem dohodnutý odbyt. Existovala mezi nimi určitá souhra. Podle konkrétních okolností místa činu některý z obviněných řídil vozidlo a hlídal před napadaným objektem, další pak vnikal dovnitř, přičemž tyto role si mezi sebou střídali, aniž bylo nutné vždy přesně vymezit či dát výslovný pokyn k tomu, jaké úkoly kdo z nich konkrétně bude plnit. Obvinění tak tvořili skupinu osob, která měla zkušenosti s opatřováním si finančního prospěchu majetkovou trestnou činností, v naprosté většině případů si objekty typovala a pokud rozhodnutí o vloupání učinili obvinění bez předchozího plánu, vždy každý z nich věděl, jakou úlohu bude plnit. K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že k vykonávání úkolů členy organizované skupiny může dojít také konkludentním jednáním bez toho, aby odlišné úlohy jednotlivých účastníků byly některou osobou plánovány a přidělovány. Organizovaná skupina totiž nemusí vykazovat vyšší stupeň organizovanosti s vnitřními vztahy nadřízenosti a podřízenosti, může fungovat i bez vůdčí osoby, jež by přidělovala úkoly dalším pachatelům. V tomto smyslu se znak páchání trestného činu organizovanou skupinou odlišuje od zločinného spolčení (§ 89 odst. 17 tr. zák.), které je kvalifikovanější formou trestné součinnosti. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 28/2007, usnesení téhož soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. 5 Tdo 183/2006.)

Nejvyšší soud proto jedinou právní námitku obviněného R. D., jíž brojil proti napadenému rozsudku, posoudil jako nedůvodnou.

Pokud jde o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. k) tr. ř., obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku neuvedl konkrétní vadu, jež by tomuto důvodu odpovídala. Z formulace úvodu dovolání pod bodem I. je snad možné dovodit, že neúplnost výroku napadeného rozsudku spatřoval dovolatel v nesprávném právním posouzení skutku jako spáchaného organizovanou skupinou. Stejnou námitku však dovolací soud hodnotil v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tudíž lze v tomto směru odkázat na příslušnou část tohoto rozhodnutí. Rovněž otázku výše trestu spojil obviněný v dovolání se svým nesouhlasem s právní kvalifikací skutku v napadeném rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že se Nejvyšší soud ztotožnil s právními závěry soudů nižších stupňů ohledně naplnění kvalifikačních znaků přísnějšího ustanovení § 247 odst. 1 písm. b), e), odst. 3 a), b) tr. zák., považuje tuto námitku obviněného za bezpředmětnou. Navíc Nejvyšší soud připomíná, že námitky proti druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. O takový případ se však v posuzované věci nejedná. (Srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.)

Nejvyšší soud na podkladě podaného dovolání zjistil, že napadený rozsudek netrpí právní vadou, kterou mu vytýkal obviněný R. D., ostatní jeho námitky nebylo možné podřadit uplatněným dovolacím důvodům, a proto dovolání odmítl podle § § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Za splnění podmínek ustanovení § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak mohl učinit v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 13. února 2008

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru