Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1393/2013Usnesení NS ze dne 19.02.2014

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2014:5.TDO.1393.2013.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 tr. zákoníku

§ 15 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1393/2013-24

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. 2. 2014 o dovolání obviněného T. H. N., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 40/2013, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se zrušují rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 2 T 40/2013.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se státnímu zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 přikazuje, aby věc obviněného T. H. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 2 T 40/2013, byl obviněný T. H. N. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zákoník“), kterého se dopustil tím, že dne 20. 9. 2012 na trase Ho Chi Minh City – Paříž – Praha, letecky dovezl ve svém cestovním zavazadle mimo jiné i 25 ks kabelek označených ochrannou známkou Louis Vuitton a 6 ks kabelek označených ochrannou známkou Burberry, které byly přihlášeny použitím zeleného východu na letišti Praha – Ruzyně označeného „nic k proclení“ k propuštění do volného oběhu, ačkoli k tomu neměl souhlas majitelů ochranných známek: 1) společnosti Louis Vuitton Malletier, kdy zboží označené ochrannou známkou Louis Vuitton bylo zástupcem majitele ochranné známky, AK Rott, Růžička & Guttmann, se sídlem Vinohradská 37/938, Praha 2, označeno jako padělky, 2) společnosti Burberry Limited, kdy zboží označené ochrannou známkou Burberry bylo zástupcem majitele ochranné známky, React Czech Republic & Slovakia, se sídlem Ostrovského 30, Praha 5, označeno jako padělky, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 1, 2, 3 písm. c), § 18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neboť zasáhl do práv majitelů shora uvedených ochranných známek.

Za tento trestný čin byl obviněný T. H. N. odsouzen podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání 1 (jednoho) roku. Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 (dvou) let. Podle § 70 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku mu byl současně uložen trest propadnutí 25 kusů kabelek označených ochrannou známkou Louis Vuitton a 6 ks kabelek označených ochrannou známkou Burberry. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené společnosti Louis Vuitton Malletier, zastoupená Patentovou, známkovou a advokátní kanceláří Rott, Růžička & Guttmann se sídlem Praha 2, Vinohradská 37, a Burberry Limited, zastoupená Markétou Shubik, Praha – Podolí, Terasovitá 957/7, se svými nároky na náhradu škody odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.

Městský soud v Praze, který projednal odvolání obviněného T. H. N. jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. byl napadený rozsudek zrušen pouze ve výroku, jímž byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let (2 let), a to při nezměněném výroku o vině přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

Proti uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 2 T 40/2013, podal obviněný T. H. N. prostřednictvím svého obhájce Mgr. Petra Václavka dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž namítal, že u předmětného skutku zcela absentuje subjektivní stránka trestného činu, resp. prokázání úmyslného zavinění popsaného jednání. Z obsahu napadaného rozhodnutí nikterak nevyplývá, že by se dovolatel úmyslně dopustil jakéhokoliv protiprávního jednání, ba naopak se jeví jako logické, že při pouhém převozu dárku (doloženým čestným prohlášením odesílatele) nevěděl, co přesně převáží, jelikož obsah zásilky nikterak nekontroloval. Nad rámec uvedeného lze uvést, že i kdyby hypoteticky dovolatel obsah zásilky kontroloval, tak i tak je otázkou, nakolik by byl schopen odhalit předmětné padělky, přičemž z fotodokumentace předmětného zboží spíše vyplývá, že laik není schopen zmíněné falsum odhalit. Ve výše uvedené souvislosti dovolatel odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007, na jehož základě byl obžalovaný zproštěn obžaloby, a to v daleko skutkově závažnější situaci, neboť věděl, jaké zboží převáží. Zmíněné rozhodnutí popisuje situaci, kdy obviněný na rozdíl od dovolatele, sice věděl, jaké zboží převáží, nicméně to samo o sobě neprokazuje, že si byl vědom toho, že se jedná o padělky, jelikož z ničeho nevyplývá, zdali laik (obviněný) mohl falsum odhalit, přičemž dále nebylo prokázáno, že by obviněný věděl o tom, že je zboží určeno k maloobchodnímu prodeji. Dovolatel je tedy toho názoru, že v jeho případě nebylo prokázáno (ve smyslu pravidel pro hodnocení důkazů), že by se popsaného jednání dopustil minimálně v režimu nepřímého úmyslu, a to nejen ve vztahu k převozu zboží, ale i k prokázání jeho znalosti o předmětném falsu či k prokázání znalosti ohledně toho, že má být předmětné zboží uvedeno (na základě jednání dovolatele) do oběhu. Dovolatel dále odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011. Ačkoliv je pravdou, že dovolatel na zmíněném letišti prošel sektorem označeným jako „nic k proclení“, tak z této skutečnosti nelze dovozovat nic o jeho úmyslu spáchat trestný čin, jelikož nevěděl-li co převáží, a nebyl-li ani vlastníkem předmětného zboží, tak musel být přesvědčen o tom, že neveze nic k proclení, pročež postupoval zcela správně. Z odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze vyplývá, že si byl zmíněný soud vědom důkazní nouze, pročež zpochybnil čestné prohlášení odesílatele zboží tím, že bylo vyhotoveno v roce 2012 (ačkoliv trestní řád nezná institut koncentrace řízení), a tím, že nemá takovou hodnotu jako výslech odesílatele. Nenařídil-li soud výslech odesílatele zboží, a zároveň zpochybňuje důkazní hodnotu čestného prohlášení odesílatele, tak se jedná o chybné hodnocení důkazního materiálu, přičemž rovněž skutečnost, že byl předmětný dokument založen do spisového materiálu až v odvolacím řízení, nikterak nezpochybňuje jeho pravost. Zmíněný soud dále postupoval ve vztahu k dovolateli diskriminačně, neboť jeho jednání paušálně podřadil pod jiná jednání, která jsou trestná. Konečně také dovolatel vytkl argumentaci odvolacího soudu, že paušalizace jeho jednání, resp. srovnání s údajně obvyklou praxí občanů Vietnamu je vysoce zavádějící. Jednání dovolatele by mělo být posuzováno izolovaně, a absence prokázání úmyslného jednání nemůže být nahrazována odkazem na jakousi „obvyklou praxi“.

Z výše uvedených důvodů dovolatel uvedl, že pokládá výrok o vině za nezákonný, přičemž rovněž napadl výrok o trestu, jelikož dovolatel není vlastníkem předmětného padělaného zboží, a tudíž mu nemůže být uložen trest propadnutí věci. Závěrem svého mimořádného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozhodnutí nalézacího, tak i odvolacího soudu, věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí, a to podle závazných pokynů Nejvyššího soudu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného T. H. N. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil v tom směru, že z obsahu dovolání především není patrno, proti kterému rozhodnutí je podáno. Samotný dovolatel to výslovně neuvádí a v bodu III. hovoří jen obecně o „napadeném rozhodnutí“. Důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahuje k „postupu“ nalézacího i odvolacího soudu a výslovně podává dovolání „jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu“. Z dalšího textu dovolání lze dovodit, že uvedený důvod se má vztahovat k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jakožto soudu nalézacího, a že usnesení Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, chtěl dovolatel patrně napadnout podle písm. l) shora citovaného ustanovení. Základem argumentace dovolatele je jeho nesouhlas s tím, že by mu bylo nalézacím soudem prokázáno, že se předmětného jednání dopustil nejméně v nepřímém úmyslu. K tomu poukazuje na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, publikovaná i nepublikovaná, podle nichž je v obdobných případech nutno prokázat obviněnému zejména i to, že nejen, že věděl, jaké věci převáží, ale i to, že věděl o neoprávněném užití ochranných známek. Pokud dovolatel uvádí, že tato vědomost nebyla obviněnému prokázána „ve smyslu pravidel pro hodnocení důkazů“, jedná se o námitky skutkové, které nemohou být dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za klíčové však státní zástupce považuje, že k takové vědomosti obviněného není nic uvedeno ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Tak jak zde byl skutek popsán, mohla by se jej v zásadě dopustit i osádka letadla na předmětném letu, protože také příslušní piloti v zavazadlovém prostoru letadla „letecky dovezli“ předmětnou krabici a také oni použili východ „nic pro proclení“ a rozdíl byl jen v tom, že se nejednalo o jejich cestovní zavazadlo. Absenci těchto skutkových zjištění si odvolací soud uvědomil, jak je patrno z jeho konstatování na str. 4 odůvodnění svého usnesení, kde uvedl, že popis skutku v rozsudku je „poněkud méně vypovídající“. Úvahu nalézacího soudu, že nepřímý úmysl plyne z nepřekontrolování obsahu krabice obviněným, doplnil svou vlastní úvahou na str. 5 odůvodnění. Zde se odvolací soud opřel o „notorietu“ založenou v podstatě jen na tom, že obviněný je Vietnamec. Nepřípustnost takové argumentace je dostatečně zřejmá z judikatury, kterou přiléhavě argumentuje dovolatel.

Dovolání je tedy důvodné, neboť rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jestliže odvolací soud odvolání obviněného zamítl jako nedůvodné, rozhodl tím o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) citovaného ustanovení, čímž byl naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Ze shora uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, i jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 2 T 40/2013, aby současně zrušil veškerá rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 6, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Z hlediska ustanovení § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlasil s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Pokud státní zástupce namítal, že z obsahu dovolání obviněného především není patrno, proti kterému rozhodnutí je podáno, když samotný dovolatel to výslovně neuvádí a v bodě III. hovoří jen obecně o „napadeném rozhodnutí“, přičemž důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahuje k „postupu“ nalézacího i odvolacího soudu a výslovně podává dovolání „jak do výroku o vině, tak i do výroku o trestu“, považuje k tomu Nejvyšší soud za potřebné uvést, že z bodu I. druhého odstavce lze dovodit, byť to není v dovolání výslovně zdůrazněno, že obviněný podává dovolání proti tam citovanému rozsudku soudu II. stupně ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, které bylo obhájci dovolatele doručeno dne 22. srpna 2013. Také z dalšího textu dovolání lze dovodit, že uvedený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se má vztahovat nejen k odsuzujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6, jakožto soudu nalézacího, ale i k uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, který významně modifikoval rozsudek nalézacího soudu ve výroku o trestu.

Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným T. H. N. vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Obviněný T. H. N. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně rovněž usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného T. H. N., a to zejména z hlediska posouzení prokázání subjektivní stránky jednání obviněného ve vztahu k přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku.

Trestného činu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí pachatel, který uvede do oběhu výrobky nebo poskytuje služby neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, nebo známkou s ní zaměnitelnou nebo pro tento účel sobě nebo jinému takové výrobky nabízí, zprostředkuje, vyrobí, doveze, vyveze nebo jinak opatří nebo přechovává, anebo takovou službu nabídne nebo zprostředkuje. Jednotlivé uvedené formy jednání pachatele mohou být činěny, jak ve prospěch samotného pachatele, tak vůči jinému, přičemž některé z nich může pachatel provést jak ve vztahu k sobě nebo jinému (např. vyrobení, dovezení či vyvezení), ale jiné může učinit jen vůči jinému (např. nabízení). Po subjektivní stránce se vyžaduje úmysl. Úmysl se musí vztahovat i na pachatelovo vědomí, že jde o neoprávněné označení výrobků nebo poskytovaných služeb ochrannou známkou nebo známkou s ní zaměnitelnou a že se jedná o uvádění do oběhu, nabízení, zprostředkování, výrobu, dovoz, vyvoz nebo jiné opatření nebo přechovávání takového zboží nebo takové služby.

Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný doznává, že kabelky na území České republiky z Vietnamu přivezl, avšak současně uvádí, že tak jednal na žádost své známé, že nevěděl, co za zboží převáží, domníval se, že se jedná o dárky, a o tom, že dováží kabelky, které jsou padělky originálních kabelek, se dozvěděl až při celní kontrole. Z trestné činnosti je obviněný usvědčován především citovanými odbornými vyjádřeními, zprávou Celního úřadu a protokolem o vydání věci. Skutečnost, že obviněný převzal lepenkovou krabici k převozu z Vietnamu na území České republiky, aniž se přesvědčil, co je obsahem této krabice, ho nemůže vyvinit z žalovaného přečinu. Bylo povinností obviněného, aby překontroloval, co na území České republiky dováží, a pokud tak neučinil, má soud za to, že jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém. Podle § 8 odst. 1, 2, 3 písm. c), § 18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, vyplývá, že bez souhlasu majitele ochranné známky nesmí nikdo užívat označení shodné nebo zaměnitelné s ochrannou známkou pro stejné nebo podobné výrobky nebo služby, pro které je ochranná známka zapsána, přičemž z demonstrativního výčtu zakázaných činností vyplývá, že nikdo nesmí dovážet a uvádět do oběhu výrobky se shodnými nebo zaměnitelnými označeními. Je tedy nepochybné, že obviněný, přestože neměl svolení majitele ochranných známek k dovozu výrobků označených ochrannou známkou Louis Vuitton a Burberry dovezl (použitím východu „nic k proclení“, jímž bylo zboží přihlášeno k volnému oběhu) výrobky blíže specifikované ve výroku tohoto rozsudku a naplnil ve všech zákonných znacích skutkovou podstatu přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. K trestu propadnutí věci nalézací soud pouze zkonstatoval, že jej uložil (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zkonstatoval, že je možno uložit toliko samostatný trest zabrání věci ve smyslu ustanovení § 70 odst. 1 písm. a) tr. ř., neboť neměl pochybností, vzhledem k rozhodnutí o vině obviněného, že se jednalo o věci obviněného, neboť jinak by nebylo možno takovýto trest propadnutí věci, a to předmětných kabelek, jak jsou přesně specifikovány ve výroku o trestu nalézacího soudu, uložit. Odvolací soud si je vědom, že podmínkou uložení trestu propadnutí věci je, že věc náleží pachateli (§ 70 odst. 2 tr. zákoníku). Tato podmínka musí být splněna v době vyhlašování rozsudku. V daném případě je i rozhodnutí o vině ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku založeno právě na tom, že jmenovaný byl vlastníkem předmětného zboží, tedy výrobků „fake“ (pozn. česky padělek, napodobenina), které dovezl, neoprávněně označených ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému, v daném případě společnosti Louis Vuitton Malletier a Burberry Limited (srov. str. 4 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Městský soud v Praze se shoduje naprosto se závěry nalézacího soudu stran viny obviněného. Jak uvedl dále odvolací soud, nelze neuvést, že popis skutku tak, jak je specifikován ve výroku napadeného rozsudku, je poněkud méně vypovídající. Nicméně úmysl obviněného za situace, kdy nalézací soud svými úvahami dovodil vlastnický vztah obviněného k předmětným kabelkám, je zřejmý. Odvolací soud je seznámen s judikaturou citovanou odvolatelem. Je si vědom toho, že v popisu skutku je třeba vyjádřit úmysl pachatele. V popisu jednání musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného, musí být z něho tedy zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobku a byl srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Je třeba zde poukázat na to, že nalézací soud se s touto situací vyrovnal při hodnocení důkazů, kdy nepochyboval o tom, že to byl právě obviněný, který předmětné kabelky v počtu 25 a 6 do České republiky přivezl, kdy charakter těchto výrobků vyplývá z odborných vyjádření a ze zprávy celního úřadu a z protokolu o vydání věci. Nalézací soud uvažoval v tom smyslu, že převzetí krabice obviněným s obsahem tohoto zboží, tedy takováto jeho obhajoba by tohoto nemohla vůbec vyvinit. Bylo jeho povinností, aby překontroloval, co na území České republiky dováží, ale on tak neučinil. Odvolací soud má za to (nad rámec těchto úvah nalézacího soudu, kterému přirozeně hodnocení náleží), že obviněný jako obchodník, který běžně do Vietnamu jezdí a vrací se zpátky, velmi dobře ví, jaké zboží je nezbytné proclívat, jaké nikoliv a co by se stalo v případě, když by prošel bezcelní zónou a předmětné zboží by bylo následně odhaleno. Proto využil postupu projití bezcelní zónou a celní kontrole se vyhnul. Takovýto postup vietnamských občanů je velmi hojný, stává se téměř notorietou a trestná činnost takovéhoto charakteru s odkazem na tvrzení obviněných o tom, že zboží dovážejí do České republiky pro jiného, nevěda o tom, co dovážejí, a že se jedná o zboží od někoho, nikoliv zboží, se kterým disponují oni, se neustále opakuje. Takováto obhajoba obviněného totiž vede k možnosti úvah o tom, že by skutečně zboží mohlo být někoho jiného, avšak do absurdity dovedena by vedla k závěrům o absolutní demenci obviněného (aniž by se ho soud při těchto úvahách chtěl jakkoli dotknout), že tedy „proveze“ komukoliv cokoliv. Za této situace by poté bylo možno uvažovat v dimenzích ustanovení § 261 odst. 1 tr. zákoníku (porušení předpisů o oběhu zboží ve styku s cizinou). V daném případě se však i sám odvolací soud přesvědčil o tom, že obviněný je osobou slušnou, inteligentní, bezúhonnou a že takovéto jeho jednání je již z obsahu samé věci a titulu jeho postavení na území České republiky vyloučeno. Z tohoto důvodu nemohl uvěřit jeho obhajobě a neuvěřil ani „čestnému prohlášení“ osoby P., o které obviněný tvrdil, že je jeho přítelkyní, neboť toto prohlášení bylo předloženo soudu až ve stádiu odvolacího řízení. Přitom se jedná o prohlášení z roku 2012 a čestné prohlášení je toliko jedním z listinných důkazů a nemá v tomto smyslu vypovídající hodnotu jako například svědecká výpověď. Odvolací soud tedy v tomto smyslu se nemůže ztotožnit s odvolacími námitkami obviněného, kdy citovaná judikatura obviněným se většinou týká problematiky stánkového prodeje, expresivně řečeno problému, když majitel neoprávněně ochrannými známkami označeného zboží, jeho zaměstnanec nebo brigádník toto zboží prodává. Takovýto případ, který se však stal obviněnému, je specifický, jedná se o jinou formu trestné činnosti, nepochybně naplňující skutkovou podstatu přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 tr. zákoníku, protože o tom, že firma Louis Vuitton a firma Burberry Limited oplývají možností užívání ochranné známky, není žádných pochyb, a to v souladu a s odkazem na ustanovení zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, v platném znění (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

Nejvyšší soud přezkoumal jak odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů, tak i předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Z fotodokumentace zajištěných výrobků (č. l. 50 a násl. spisu) včetně opatřené legendy je zřejmé, že obviněný přicestoval s menším kufrem a dvěma polystyrénovými krabicemi přelepenými několika pruhy neprůhledné lepící pásky (srov. č. l. 51 spisu). K osobě „kamarádky“ obviněného T. P. N., která jej měla požádat, aby jí od její matky přivezl z Vietnamu nějaké věci, kdy se mělo jednat o dárky, bylo zjištěno, že tato měla od 5. 12. 2008 povolen dlouhodobý přechodný pobyt, účel pobytu podnikání – OSVČ, platný do 5. 12. 2012 (nežádala o prodloužení pobytu) – srov. č. l. 62 spisu. Současný případný pobyt jmenované na území České republiky nebyl Ředitelství služby cizinecké policie k datu 12. 2. 2013 znám (srov. č. l. 63 spisu). Rovněž Celnímu úřadu Jihočeského kraje České Budějovice se nepodařilo zjistit, kde se jmenovaná kamarádka dovolatele nachází (srov. č. l. 67 spisu). U hlavního líčení obviněný T. H. N. vypověděl, že když byl na dovolené ve Vietnamu, jeho kamarádka mu zavolala, žádala jej, aby s sebou do zavazadla vzal krabici zboží, říkala, že je to dárek pro kamarády, s tím souhlasil, protože neměl hodně zavazadel. Matka jeho kamarádky mu krabici přinesla, nepřemýšlel a vzal zavazadlo a na letišti byl kontrolován policií, otevřeli ten balík, přitom se zjistilo, že tam bylo to zboží a celník mu řekl, že je to problém, že jsou to ochranné známky (srov. č. l. 94 spisu). Matka jeho kamarádky mu neřekla, co je v krabici. Obsah krabice viděl až po otevření celníky. Když dostal ten balík, pořád si myslel, že je to dárek, do krabice neviděl. Matka jeho kamarádky mu řekla, že jí volala dcera, a proto mu krabici donesla. Nezmiňovala se, že by šlo o věci k prodeji pro podnikání. Sám poznal padělané zboží až od doby, kdy mu bylo zadrženo. Nepoznal by padělané kabelky od pravých (srov. č. l. 95 spisu). Ověřené čestné prohlášení T. P. N. ze dne 13. 12. 2012 je zažurnalizováno na č. l. 137 spisu a z jeho obsahu se podává, že dne 20. 9. 2012 celní správa na letišti Václava Havla Praha zjistila při kontrole zavazadel pana T. H. N., který přiletěl z Ho Či Minova města, Vietnamu, že přivezl s sebou 25 kabelek značky Louis Vuitton a 6 kabelek značky Burberry Limited. Celní správa poté tyto výrobky zadržela. Jmenovaná prohlašuje, že tyto výrobky patří jí, koupili je její příbuzní ve Vietnamu a požádala pana T. H. N., aby jí je přivezl do České republiky, protože je chtěla rozdávat svým kamarádům v České republice jako dárek.

Nejvyšší soud předně upozorňuje, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele, musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného. Jde-li o trestný čin porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 150 odst. 1 tr. zák.), z popisu skutku musí být ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Samotné konstatování rozporu jednání obviněného s ustanovením § 8 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů, nestačí k vyjádření úmyslného zavinění (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1524/2010, publikované pod č. 38/2011 Sb. rozh. tr., rovněž srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2012, sp. zn. 5 Tdo 328/2012). Nalézací soud však ve skutkové větě výroku rozsudku, kterou v podstatě převzal z obžaloby (srov. č. l. 74 spisu), pouze uvádí, že dovolatel dne 20. 9. 2012 letecky dovezl ve svém cestovním zavazadle mimo jiné i 25 ks kabelek označených ochrannou známkou Louis Vuitton a 6 ks kabelek označených ochrannou známkou Burberry, které byly přihlášeny použitím zeleného východu na letišti Praha – Ruzyně označeného „nic k proclení“ k propuštění do volného oběhu, ačkoli k tomu neměl souhlas majitelů ochranných známek: 1) společnosti Louis Vuitton Malletier, kdy zboží označené ochrannou známkou Louis Vuitton bylo zástupcem majitele ochranné známky, AK Rott, Růžička & Guttmann, označeno jako padělky, 2) společnosti Burberry Limited, kdy zboží označené ochrannou známkou Burberry bylo zástupcem majitele ochranné známky, React Czech Republic & Slovakia, označeno jako padělky, čímž porušil ustanovení § 8 odst. 1, 2, 3 písm. c), § 18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neboť zasáhl do práv majitelů shora uvedených ochranných známek. Popis skutku tak, jak jej uvádí nalézací soud, ale předtím i obžaloba, tedy v žádném případě neuvádí žádné skutkové okolnosti, z nichž by vyplývalo úmyslné zavinění dovolatele, stejně tak z popisu skutku není ve vztahu k úmyslnému zavinění zřejmé, že obviněný věděl o neoprávněném označení výrobků nebo služeb, které dovezl, vyvezl nebo uvedl do oběhu, a že byl alespoň srozuměn s neoprávněným zásahem do práv vlastníka dotčené ochranné známky. Nalézací soud pouze konstatoval, že jednání obviněného je v rozporu s ustanovením § 8 odst. 1, 2, 3 písm. c) a § 18 zákona č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, ve znění pozdějších předpisů.

Uvedený postup při vymezení skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu je v rozporu se shora uvedenou konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou poukázal v dovolání obviněný T. H. N. Oba soudy nižších stupňů se ani v odůvodnění svých rozsudků dostatečně a náležitým způsobem nevypořádaly s otázkou úmyslného zavinění dovolatele. Při posuzování subjektivní stránky trestných činů porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 tr. zákoníku je třeba pečlivě zkoumat, zda pachatel mohl rozpoznat shody prvků ochranné známky. Kriteriem tohoto posouzení je přitom to, že uvedená shoda je obtížněji rozpoznatelná pro běžného spotřebitele (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 5 Tdo 1240/2012). Touto otázkou se však soudy vůbec nezabývaly, ačkoliv jak již bylo zmíněno, dovolatel u hlavního líčení uvedl, že by nepoznal padělané kabelky od pravých (srov. č. l. 95 spisu). Dovolatel ve svém mimořádném prostředku odkazoval na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 (publikované pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr.), podle nějž ze samotné skutečnosti, že obviněný převážel neoprávněně označené zboží stejnými nebo zaměnitelně podobnými označeními, aniž o tomto neoprávněném označení věděl, nelze dovodit jeho úmyslné zavinění ve vztahu k trestnému činu porušování práv k ochranné známce, obchodnímu jménu a chráněnému označení původu podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku (dříve § 150 odst. 1 tr. zák.), zejména pokud jde o neoprávněnost označení tohoto zboží a jeho určení k prodeji. Naplnění subjektivní stránky zde není možné vyvozovat ani z okolnosti, že obviněný patří k určité (např. vietnamské) národnostní skupině, v které často dochází k páchání uvedeného trestného činu. V rozporu s tímto judikátem postupoval odvolací soud, který dovodil, že obviněný jako obchodník, který běžně do Vietnamu jezdí a vrací se zpátky, velmi dobře ví, jaké zboží je nezbytné proclívat, jaké nikoliv a co by se stalo v případě, když by prošel bezcelní zónou a předmětné zboží by bylo následně odhaleno. Proto využil postupu projití bezcelní zónou a celní kontrole se vyhnul. Takovýto postup vietnamských občanů je velmi hojný, stává se téměř notorietou a trestná činnost takovéhoto charakteru s odkazem na tvrzení obviněných o tom, že zboží dovážejí do České republiky pro jiného, nevěda o tom, co dovážejí, a že se jedná o zboží od někoho, nikoliv zboží, se kterým disponují oni, se neustále opakuje (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud přistupoval k posuzování okolností rozhodných pro posouzení subjektivní stránky jako k „notorietě“, čímž se jeho postup dostal do rozporu i s judikaturou Ústavního soudu, zejména vyjádřenou v nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/09, publikovaném pod č. 2, sv. 56 Sb. n. u. ÚS a v nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 37/03, publikovaném pod č. 81, sv. 33 Sb. n. u. ÚS, v nichž je vyjádřen právní názor, že nepřímý úmysl nelze jen předpokládat, a to ani na podkladě tzv. „notoriet“, nýbrž je nutno ho dovodit z konkrétních okolností případu. Pokud dále odvolací soud uvedl na podporu svých tvrzení, že čestné prohlášení T. P. N. ze dne 13. 12. 2012 bylo předloženo soudu až ve stadiu odvolacího řízení, což bylo pak jedním z důvodů pro to, aby k němu odvolací soud nepřihlížel, resp. je hodnotil jako nevěrohodné, a proto mu neuvěřil, je tento postup v rozporu s ustanovením § 249 odst. 3 tr. ř., podle něhož odvolání lze opřít o nové skutečnosti a důkazy. S přihlédnutím k tomuto ustanovení jen z toho, že obviněný nepředložil uvedené čestné prohlášení z roku 2012 v předchozích stadiích řízení, nelze dovozovat jeho nevěrohodnost. Pokud dále k tomu odvolací soud uvedl, že čestné prohlášení je toliko jedním z listinných důkazů a nemá v tomto smyslu vypovídající hodnotu jako například svědecká výpověď, vzbuzuje toto jeho vyjádření značné pochybnosti, když v souvislosti s provedeným veřejným zasedáním, v němž není ani zaznamenáno, zda k návrhu obhajoby tímto čestným prohlášením provedl důkaz (srov. č. l. 139 spisu), neučinil žádný pokus o výslech T. P. N. jako svědkyně v řízení před odvolacím soudem. Z těchto důvodů jsou důvodné i námitky obviněného uvedené v dovolání týkající se tohoto postupu odvolacího soudu a na to navazujícího hodnocení uvedeného čestného prohlášení ze strany odvolacího soudu.

Dovolatel rovněž odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011, sp. zn. 5 Tdo 938/2011, v němž se uvádí, že k závěru o naplnění subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku je nutné učinit skutkové zjištění zejména o tom, zda pachatel byl majitelem předmětného zboží, zda zajišťoval odběr tohoto zboží od nějakého (podezřelého) dodavatele, zda prodával obdobné zboží již v minulosti, popřípadě zda byl již dříve upozorněn na nelegální používání ochranných známek apod. Kromě toho z odůvodnění napadených rozhodnutí dále vyplývá, že v posuzované věci nebylo zjištěno, zda obviněný měl takové poznatky o předmětném zboží, které by ve spojení s okolnostmi, kde a jak ho získal a následně dovážel, mohly svědčit o tom, že obviněný věděl o podezřelém původu tohoto zboží či o dalších rozhodných charakteristikách, z nichž se v podobných případech obvykle usuzuje alespoň na srozumění pachatele se zásahem do práv majitelů ochranných známek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 7 Tz 84/2000). Nejvyšší soud tak má za to, že v případě trestní věci obviněného T. H. N. nebylo soudy nijak prokázáno, zda obviněný skutečně měl nějakou vědomost o tom, jaké zboží převáží. Argumentace soudů obou nižších stupňů spočívající v tom, že dovolatel se nepřesvědčil o obsahu převzaté krabice (srov. str. 3 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu) a že se dopustil jednání, které je běžnou praxí občanů Vietnamu (srov. str. 5 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), je naprosto nedostačující a navíc je v rozporu s již citovaným rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2007, sp. zn. 5 Tdo 1191/2007 (publikované pod č. 53/2008 Sb. rozh. tr.).

Současně považuje Nejvyšší soud za nutné vytknout, že to byl již státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6, který nedostál své obžalovací roli. Podle § 177 písm. d) tr. ř. musí obžaloba obsahovat vedle seznamu důkazů, jejichž provedení se v hlavním líčení navrhuje, odůvodnění žalovaných skutků s uvedením důkazů, o které se toto odůvodnění opírá, jakož i právní úvahy, kterými se státní zástupce řídil při posuzování skutečností podle příslušných ustanovení zákona. K tomu Nejvyšší soud dodává, že podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu je to státní zastupitelství, které nese odpovědnost za to, aby soudu předložená trestní věc byla podložena procesně použitelnými důkazy potřebnými k rozhodnutí o vině, a to včetně subjektivní stránky, a také trestu. Obecné soudy se proto nikdy nesmějí stavět do pozice pomocníka veřejné žaloby usilujícího rovněž o odsouzení a nelze k takovému pojetí rolí těchto orgánů dospět ani výkladem ustanovení § 2 odst. 5 alinea ultima tr. ř. Posledně uvedené zákonné ustanovení totiž v souladu s ústavními principy spravedlivého procesu a z nich vyplývajícího rozvržení rolí jeho jednotlivých účastníků nutno vykládat tak, že je soud povinen doplňovat dokazování v rozsahu potřebném pro spravedlivé rozhodnutí, které nemusí být nutně odsuzující (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. II. ÚS 2014/07). Srovnej k tomu i ustanovení § 180 odst. 2 a 3 tr. ř., podle nichž při podání a zastupování obžaloby se státní zástupce řídí zákonem a vnitřním přesvědčením založeným na uvážení všech okolností případu, a to včetně těch okolností, které ohledně stíhaného skutku vyplynuly z dosud v hlavním líčení provedeného dokazování. V daném případě však postup státního zástupce neodpovídal uvedeným požadavkům plynoucím z jeho výlučného postavení veřejného žalobce. Státní zástupce neunesl důkazní břemeno, a to zejména ohledně subjektivní stránky přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, kladeného obviněnému T. H. N. za vinu (srov. § 2 odst. 5 tr. ř.), přičemž podaná obžaloba, na základě níž vynesly oba soudy nižších stupňů svá odsuzující rozhodnutí, nesplňuje podmínky, které na ní klade ustanovení § 177 písm. d) tr. ř. Ačkoliv v odůvodnění obžaloby je zachycena výpověď obviněného z přípravného řízení, z níž je zřejmé, že již v tomto stádiu trestního řízení namítal, že nevěděl, co je v krabici za věci, jednal pouze v dobré víře pomoci známé a nevěděl, že do České republiky veze padělky (srov. č. l. 75 spisu), státní zástupce se tím nijak blíže nezabýval a neprověřil jeho obhajobu spočívající v nenaplnění subjektivní stránky jeho jednání. Státní zástupce k tomu pouze uvedl, že po zhodnocení důkazů je zřejmé, že obviněný svým jednáním naplnil všechny znaky objektivní i subjektivní stránky skutkové podstaty přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, neboť přestože neměl svolení majitele ochranné známky k dovozu výrobků označených ochrannou známkou Louis Vuitton a Burberry, dovezl (použitím východu „nic k proclení“ bylo zboží přihlášeno k volnému oběhu) výrobky blíže specifikované ve výroku obžaloby. Tímto jednáním dovezl výrobky neoprávněně označené ochrannou známkou, k níž přísluší výhradní právo jinému. Jeho obhajobu spočívající v tvrzení, že nevěděl, že zboží není pravé, a že chtěl pouze pomoci své známé, státní zástupce podle odůvodnění obžaloby považoval za účelovou (srov. č. l. 76 spisu), aniž by k takovému prohlášení uvedl jediný důkaz, ze kterého v tomto směru vycházel, a aniž by vysvětlil, z jakého důvodu je taková obhajoba podle jeho názoru účelová. Následně nalézací soud, jak již bylo shora Nejvyšším soudem předesláno, aniž by se sám blíže zabýval subjektivní stránkou jednání obviněného, převzal nedostatečnou skutkovou větu obžaloby do výroku svého rozsudku (srov. č. l. 74 a 100 spisu). Odvolací soud, který se „snažil“ napravit pochybení nalézacího soudu, v odůvodnění svého rozsudku popsal, na základě jakých úvah, aniž by je však opřel o konkrétní důkazy, má za to, že obviněný se souzeného trestného jednání dopustil úmyslně, přičemž navíc k takovému zdůvodnění použil přinejmenším nevhodné formulace (srov. zejména pasáže týkající se postupů „vietnamských občanů“, úvahy o vyloučení demence obviněného apod. na str. 5 odůvodnění rozsudku). Přitom je třeba odvolacímu soudu dále vytknout, že neuvedl na podporu svých tvrzení žádné seriózní a o konkrétní důkazy opřené úvahy, které by mohly vést k nezpochybnitelnému závěru o úmyslném jednání obviněného T. H. N., byť spáchaném v úmyslu nepřímém ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozhodnutí odvolacího, ale rovněž i nalézacího soudu, jímž byl obviněný T. H. N. uznán vinným přečinem porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť zejména nebyly ve výroku rozsudku popsány rozhodné skutečnosti, z nichž by vyplývalo úmyslné zavinění dovolatele, ale ani v odůvodnění svých rozsudků se soudy náležitě a přesvědčivě nevypořádaly se subjektivní stránkou jednání dovolatele. S tímto závěrem, že dovolání obviněného je důvodné, neboť rozhodnutí nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, se plně ztotožnil i státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, ve svém vyjádření k dovolání obviněného T. H. N.. Jak dále bylo Nejvyšším soudem zjištěno, uvedená pochybení mají svůj původ již v přípravném řízení. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného T. H. N. podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. 44 To 385/2013, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. 6. 2013, sp. zn. 2 T 40/2013, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. státnímu zástupci Obvodnímu státního zastupitelství pro Prahu 6 přikázal, aby věc obviněného T. H. N. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se státní zástupce Obvodní státního zastupitelství pro Prahu 6 vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal, a zejména se bude zabývat ve smyslu uvedené judikatury naplněním subjektivní stránky jednání (úmyslným zaviněním) obviněného T. H. N., kterým se měl dopustit přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku. Státní zástupce se zaměří na zjištění, zda obviněný věděl, jaké zboží převáží, a zda si byl vědom toho, že se jedná o padělky, a zda byl schopen odhalit, že se jedná o falsa. Z těchto hledisek se bude zabývat i čestným prohlášením paní T. P. N. (viz i č. l. 64 spisu), založeným na č. l. 137 spisu. V tomto směru bude třeba provést její výslech jako svědka, a to i případně cestou právní pomoci v rámci mezinárodní justiční spolupráce. Obdobně bude také postupovat ohledně její matky, která měla údajné „dárky“ posílat paní T. P. N. z Vietnamu prostřednictvím obviněného (srov. č. l. 26 a 31 spisu). Jestliže státní zástupce po provedeném doplnění řízení znovu dospěje k závěru, že je třeba na obviněného T. H. N. podat pro přečin porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku novou obžalobu, musí její žalobní návrh ve skutkové větě odpovídat z hlediska zavinění shora uvedené judikatuře Nejvyššího soudu, přičemž v odůvodnění obžaloby se bude muset náležitě vypořádat se subjektivní stránkou žalovaného přečinu porušení práv k ochranné známce a jiným označením podle § 268 odst. 1 tr. zákoníku, a to nikoliv jen obecnými proklamacemi, předpoklady či notorietami, ale konkrétními úvahami vycházejícími z provedených důkazů, z nichž musí na základě pravidel logiky vyplývat závěr, že u obviněného přichází v úvahu úmyslné zavinění, a to alespoň ve formě úmyslu nepřímého (eventuálního) ve smyslu § 15 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. zákoníku.

Podle § 265s odst. 1 tr. ř. je státní zástupce vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, že v odůvodnění svého rozhodnutí příslušný orgán stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny, a to včetně subjektivní stránky žalovaného trestného činu. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze, a současně rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 6, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 19. února 2014

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru