Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1388/2012Usnesení NS ze dne 06.02.2013

HeslaZkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2013:5.TDO.1388.2012.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. d) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. e) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

§ 265b odst.1 písm. l) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 254 odst. 1 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1388/2012-28

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. 2. 2013 o dovolání obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 32 T 175/2010, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. sezrušují usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 32 T 175/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Praha – východ přikazuje, aby věc obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 32 T 175/2010, byl obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. uznán vinným přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 trestního zákoníku (zák. č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů – dále jen „tr. zákoník“), který spáchal tím, že

1)

a) v době, kdy byl jediným jednatelem obchodní společnosti Yxell, s. r. o., se sídlem Spojovací 30E, Strančice, IČ 26196492, ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že po opakovaných výzvách učiněných správcem daně v období od března roku 2004 do prosince roku 2006 mu v místě jeho bydliště ve S., okres Praha – východ, ani jinde nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku jmenované obchodní společnosti vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2001 i ty vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2002 a při jednání se správcem daně vědomě nepravdivě uvedl, že tyto doklady byly odcizeny při vloupání do jeho automobilu ze dne 17. 3. 2004,

b) v době, kdy byl jediným jednatelem obchodní společnosti Crytex, s. r. o., se sídlem Spojovací 30E, Strančice, IČ 26207672, ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že po opakovaných výzvách učiněných správcem daně v období od března roku 2004 do prosince roku 2006 mu v místě jeho bydliště ve S., okres Praha – východ, ani jinde nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku jmenované obchodní společnosti vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2001 i ty vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2002 a při jednání se správcem daně vědomě nepravdivě uvedl, že tyto doklady byly odcizeny při vloupání do jeho automobilu ze dne 17. 3. 2004,

c) v postavení podnikající fyzické osoby pod jménem RNDr. Ing. P. K., DrSc. s místem podnikání S., S., IČ ... ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že po opakovaných výzvách učiněných správcem daně v období od března roku 2004 do prosince roku 2006 mu v místě jeho bydliště ve S., okres Praha – východ, ani jinde nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2001 i ty vztahující se ke zdaňovacímu období roku 2002 a při jednání se správcem daně vědomě nepravdivě uvedl, že tyto doklady byly odcizeny při vloupání do jeho automobilu ze dne 17. 3. 2004,

2)

a) v době, kdy byl jediným jednatelem obchodní společnosti Yxell, s. r. o., se sídlem Spojovací 30E, Strančice, IČ 26196492, ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že navzdory opakovaným výzvám učiněným Finančním úřadem v Říčanech v období od února roku 2005 do září 2005 nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku jmenované obchodní společnosti vztahující se k prvnímu až třetímu čtvrtletí roku 2004 a při jednání se správcem daně vědomě nepravdivě uvedl, že tyto doklady byly odcizeny při vloupání do sídla obchodní společnosti, a dále navzdory výzvám činěným ze strany zmíněného finančního úřadu v období od září 2006 do října 2007 nepředložil takové doklady vztahující se ke zdaňovacímu období červenec 2006 až červen 2007,

b) v době, kdy byl jediným jednatelem obchodní společnosti Crytex, s. r. o., se sídlem Spojovací 30E, Strančice, IČ 26207672, ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že navzdory opakovaným výzvám učiněným Finančním úřadem v Říčanech v období od února roku 2005 do září 2005 nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku jmenované obchodní společnosti vztahující se ke zdaňovacímu období květen 2004 až prosinec 2004 a při jednání se správcem daně vědomě nepravdivě uvedl, že tyto doklady byly odcizeny při vloupání do sídla obchodní společnosti, a dále navzdory výzvám činěným ze strany zmíněného finančního úřadu v období od února 2006 do května 2007 nepředložil takové doklady vztahující se ke zdaňovacímu období 4. čtvrtletí roku 2005 a dále června 2006 až května roku 2007,

c) v postavení podnikající fyzické osoby pod jménem RNDr. Ing. P. K., DrSc. s místem podnikání S., S., IČ ..., ohrozil včasné a řádné vyměření daně tím, že navzdory opakovaným výzvám učiněným Finančním úřadem v Říčanech v období od října roku 2005 do července 2007 nepředložil požadované doklady o stavu hospodaření a majetku vztahující se ke zdaňovacímu období srpen 2005, září 2005, říjen 2006, únor 2007 a duben 2007.

Podle § 227 tr. ř. nebyl obviněnému uložen trest.

Krajský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc., rozhodl usnesením ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněného jako nedůvodné zamítl.

Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 32 T 175/2010, podal obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. prostřednictvím obhájce JUDr. Filipa Prince dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. d), e), g), l) tr. ř. V podrobnostech dovolatel uvedl, že naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spatřuje v tom, že mu nebylo umožněno zúčastnit se hlavního líčení, na kterém by mohl vypovídat k obžalobě. Nesouhlasil s termínem, na který bylo hlavní líčení odročeno, trval na jeho konání v původně nařízeném termínu. Dalších dvou jednání hlavního líčení se nemohl zúčastnit z důvodu péče o manželku, která v mezidobí vážně onemocněla, vždy doložil potvrzením lékaře. Pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky, protože nebyl řádně vyslechnut. Nalézací soud mu tak znemožnil reagovat na tvrzení obžaloby, přičemž odvolací soud tuto vadu nenapravil. Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je podle obviněného dán tím, že trestní stíhání proti němu vedené bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, protože bylo promlčené. Je chybný závěr soudů, že promlčecí doba do okamžiku zahájení trestního stíhání neuběhla. Usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 27. 1. 2010. Zákonná promlčecí doba na souzený přečin činí tři léta. Podle obviněného aby neuběhla promlčecí doba, musel by se trestního jednání dopustit v období 27. 1. 2007 – 27. 1. 2010. Trestního pokračujícího jednání se ale měl podle obžaloby a obecných soudů dopouštět nejdříve od března 2004 nejpozději do října 2007. Navíc daňové subjekty byly ode dne 5. 9. 2005 zastoupeny zmocněncem, kterému měly být doručovány příslušné úřední písemnosti, tudíž nemohl předmětný přečin spáchat, resp. přečin by byl z tohoto důvodu promlčen. Naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je podle obviněného dáno tím, že z jeho strany nedošlo k naplnění skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku. Právní závěry soudů jsou v tomto směru v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, resp. skutková zjištění zcela absentují. Příslušná soudní rozhodnutí jsou podle obviněného vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Obviněný dále namítal, že v jeho věci jsou dány tzv. opomenuté důkazy, když nebyl vyslechnut P. M., nebyl vyslechnut účetní P. a nebyla vyslechnuta ani jedna pracovnice Finančního úřadu Říčany u Prahy, se kterými obviněný přišel osobně do styku při kontrolách a vytýkacích řízeních. Pracovnice uvedeného úřadu, které soudy vyslechly, s obviněným nikdy do styku nepřišly. Nedostatek naplnění dané skutkové podstaty pak obviněný spatřuje v tom, že nemohl ohrozit vyměření daní, neboť daně byly vždy vyměřeny ve všech případech a následně byly i řádně zaplaceny. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je podle obviněného dán tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, č. j. 9 To 265/2012-1491, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 11. 2011, č. j. 32 T 175/2010-1447, a podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další rozhodnutí obsahově navazující na napadená rozhodnutí. Současně navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Praha – východ, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, a to v jiném složení senátu.

Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že co se týče dovolací argumentace obviněného, podle které došlo k naplnění dovolacího důvodu dle § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., nelze jí přisvědčit. Předně je třeba říci, že tvrzení obviněného, že mu nebylo umožněno v hlavním líčení vypovídat, je v příkrém rozporu s obsahem protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 3. 2011. Z toho bezpečně vyplývá nejen to, že se obviněný toho dne hlavního líčení zúčastnil, ale i to, že k věci vypovídal. Dovozuje-li tedy obviněný, že nebyly v odročeném hlavním líčení splněny zákonné podmínky pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti proto, že prý nebyl vyslechnut, je to závěr očividně nesprávný. Vyslechnut totiž byl. Pokud jde o jeho nesouhlas s odročením hlavního líčení a následnou údajnou nemožnost účastnit se hlavního líčení z důvodu péče o manželku, jedná se o námitky z hlediska daného dovolacího důvodu zcela bezpředmětné.

K tomu, že byl podle obviněného naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., když prý došlo k promlčení jeho trestní odpovědnosti, nutno říci, že výklad obviněného týkající se promlčení je poněkud svérázný. Naproti tomu výklad soudů, kdy dovozují, že k promlčení trestní odpovědnosti obviněného nedošlo, lze považovat za správný a jsoucí v souladu se zákonem. Soudy správně dovodily, že v daném případě šlo o pokračující přečin, když k ukončení protiprávního jednání došlo v říjnu 2007. Promlčecí doba činila podle § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku tři roky. Usnesení o zahájení trestního stíhání bylo vydáno již dne 17. 12. 2009. K promlčení trestní odpovědnosti tedy nedošlo. Na tomto závěru přitom nic nemění ani obviněným tvrzené ustanovení zmocněnce, kterému prý měly být doručovány příslušné úřední písemnosti.

Co se týče obviněným tvrzené existence dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění má spočívat v existenci tzv. extrémního rozporu, v tzv. opomenutých důkazech a nesprávné právní kvalifikaci, možno říci, že ani tyto námitky nejsou důvodné. Pokud jde o tzv. extrémní rozpor, obviněný ani neuvádí, v čem konkrétně spočívá, pouze obecně deklaruje jeho existenci. Avšak z dostupných spisových materiálů, zejména z dotčených soudních rozhodnutí, vyplývá, že dokazování bylo soudy provedeno v rozsahu předpokládaném v § 2 odst. 5 tr. ř. a že důkazy byly hodnoceny tak, jak stanoví § 2 odst. 6 tr. ř., a to v souladu se zásadami formální logiky. Závěry ohledně skutkových zjištění tak plně korespondují s provedeným dokazováním. Tzv. extrémní rozpor tedy dán není. K tvrzené existenci tzv. opomenutých důkazů uvedl, že rozsah dokazování není a nemůže být bezbřehý. Je naopak limitován, a to povinností soudu zjistit skutkový stav, o kterém nejsou důvodné pochybnosti. Soud není ve světle tohoto pravidla vázán povinností provést veškeré obviněným navržené důkazy. Nicméně z toho důvodu, aby postup soudu nebyl v tomto směru projevem libovůle, stanoví se v § 125 odst. 1 tr. ř. mimo jiné to, že z odůvodnění rozhodnutí musí být patrno, proč soud důkazním návrhům nevyhověl. V opačném případě by se ze strany soudu mohlo jednat o pochybení mající povahu tzv. opomenutých důkazů (srov. nález Ústavního soudu ČR pod sp. zn. II. ÚS 262/2004). Co se týče předmětných důkazních návrhů obviněného, je pravda, že jim nebylo vyhověno. Avšak Krajský soud v Praze v napadeném usnesení náležitým způsobem vyložil, z jakých důvodů se tak stalo (viz str. 5 až 6 usnesení). Nelze tím pádem tvrdit, že by v dané věci bylo dáno pochybení zakládající existenci tzv. opomenutých důkazů. Zároveň je třeba v této souvislosti upozornit na to, že je nepravdivé tvrzení obviněného, že pracovnice finančního úřadu, které byly soudem vyslechnuty, s ním nikdy nepřišly do styku. Toto tvrzení zcela odporuje skutkovým zjištěním. Dané pracovnice byly ve věci obviněného činné, což vyplývá jak z jejich výpovědí, tak i z důkazů listinných.

Konečně pokud jde o tvrzení, že jednání obviněného nenaplnilo skutkovou podstatu přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, neboť daně byly nakonec vždy vyměřeny a následně i řádně zaplaceny, jedná se o tvrzení neopodstatněné. Jak správně dovodily soudy, skutečnost, zda byly dodatečně splněny daňové povinnosti, není z hlediska dané skutkové podstaty rozhodná. Postačilo, že obviněný svým jednáním včasné a řádné vyměření daně ohrozil. K ohrožení přitom nepochybně došlo, protože příslušný finanční úřad nemohl v důsledku protiprávního jednání obviněného postupovat standardně, nýbrž musel sám provádět komplikované šetření a opatřovat si příslušné podklady, aby vůbec mohl příslušnou daň vyměřit.

Závěrem svého vyjádření státní zástupce navrhl dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout. Současně souhlasil, aby Nejvyšší soud učinil rozhodnutí za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ odlišného stanoviska Nejvyššího soudu rovněž souhlasil podle § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s tím, aby i jiné rozhodnutí bylo učiněno v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. d), e), g), l) tr. ř. byly uplatněny v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Dovolatel především uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Dovolacím důvodem zde je rozhodnutí o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí, nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. tedy spočívá ve třech různých okolnostech: řádný opravný prostředek byl zamítnut z tzv. formálních důvodů podle § 148 odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. nebo podle § 253 odst. 1 tr. ř., přestože nebyly splněny procesní podmínky stanovené pro takové rozhodnutí, nebo odvolání bylo odmítnuto pro nesplnění jeho obsahových náležitostí podle § 253 odst. 3 tr. ř., ačkoli oprávněná osoba nebyla řádně poučena nebo jí nebyla poskytnuta pomoc při odstranění vad odvolání, nebo řádný opravný prostředek byl zamítnut z jakýchkoli jiných důvodů, než jsou důvody uvedené výše jako první okolnost, ale řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř., což je varianta, kterou uplatnil také obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. Tedy přezkoumával-li soud druhého stupně některé napadené rozhodnutí uvedené v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř. na podkladě řádného opravného prostředku věcně a vzhledem k tomu, že neshledal takový řádný opravný prostředek důvodným, zamítl jej, a to u odvolání podle § 256 tr. ř., je možno dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen v jeho druhé alternativě, tj. byl-li v řízení, které předcházelo uvedenému zamítavému rozhodnutí, dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k) § 265b odst. 1 tr. ř. Podstatou této alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je tedy skutečnost, že dovolateli sice nebylo odepřeno právo na přístup k soudu druhého stupně, ale tento soud – ač v řádném opravném řízení věcně přezkoumával napadené rozhodnutí soudu prvního stupně – neodstranil vadu vytýkanou v řádném opravném prostředku, nebo navíc sám zatížil řízení či své rozhodnutí vadou zakládající některý z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V návaznosti na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. další dovolací důvody, neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání proti rozsudku, přestože byly v řízení mu předcházejícím podle jeho názoru dány důvody dovolání uvedené v § 265b odst. 1 písm. d), e), g) tr. ř.

Dovolatel předně uplatnil dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Dovolatel v rámci tohoto dovolacího důvodu konkrétně namítal, že mu nebylo umožněno zúčastnit se hlavního líčení, na kterém by mohl vypovídat k obžalobě. Nesouhlasil s termínem, na který bylo hlavní líčení odročeno, a trval na jeho konání v původně nařízeném termínu. Dalších dvou hlavních líčení se nemohl zúčastnit z důvodu péče o manželku, která v mezidobí vážně onemocněla, což vždy doložil potvrzením lékaře. Pro konání hlavního líčení v jeho nepřítomnosti nebyly splněny zákonné podmínky, protože nebyl řádně vyslechnut. Nalézací soud mu tak znemožnil reagovat na tvrzení obžaloby, přičemž odvolací soud tuto vadu nenapravil.

Odvolací soud k této námitce obviněného uplatněné již v rámci odvolacího řízení uvedl následující. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 23. 3. 2011, obviněný se vyjádřil nejen k okolnostem rozhodným pro posouzení jím podaného návrhu na přiznání bezplatné obhajoby, ale vyjádřil se též k jednotlivým bodům žalované trestné činnosti s tím, že na závěr své výpovědi uvedl, že v tuto chvíli nechce výpověď doplňovat. Z protokolu o tomto hlavním líčení pak také nevyplývá, že bylo odročeno za účelem pokračování ve výslechu obviněného, nýbrž za účelem výslechu pracovnic finančního úřadu, nicméně i kdyby obviněný měl v úmyslu svou výpověď ještě doplnit, což ovšem z protokolů o jednání není zřejmé a tato skutečnost pak vyplývá až z návrhu obviněného na doplnění dokazování z května 2011, nebránila mu žádná natolik závažná a neodstranitelná překážka dostavit se k následným hlavním líčením, která byla konána ve dnech 16. 9. 2011 a 18. 11. 2011, když v dostatečném časovém předstihu mu bylo okresním soudem oznámeno, že jeho žádosti o odročení hlavního líčení se nevyhovuje, a to zcela důvodně, neboť jím uváděný důvod ̶ péče o nemocnou manželku, skutečně nelze považovat za relevantní, neboť obviněný bezesporu mohl na dobu soudního jednání zajistit jinou osobu z rodiny či pečovatelské služby, která by péči o nemocnou převzala. Nelze okresnímu soudu jako vadný také vytýkat postup, kterým nevyhověl žádosti obviněného na konání hlavního líčení v původně plánovaném termínu, tj. dne 20. května 2011, neboť pokud soudce okresního soudu zjistil, že na tento termín nebyly pochybením administrativního aparátu předvolány svědkyně z finančního úřadu, za účelem jejichž výslechu bylo hlavní líčení odročeno, skutečně neměl důvod hlavní líčení konat, a to ani poté, co po sdělení této informace obviněný následně písemně soudu sdělil, že žádá o konání tohoto hlavního líčení, neboť chce svou výpověď ještě doplnit. Navíc okresní soud tím, že vyhověl požadavku obviněného na odročení již nařízeného hlavního líčení, které se mělo konat dne 1. 7. 2011, z důvodu plánovaného jeho dvouměsíčního pobytu v zahraničí, přeložil hlavní líčení až na den 16. 9. 2011, dal obviněnému bezesporu možnost dostavit se k soudnímu jednání a dále se k věci vyjádřit. Pokud ovšem obviněný této možnosti nevyužil a k nařízeným hlavním líčením se nedostavil, nelze tuto skutečnost považovat za pochybení okresního soudu, když lze považovat vyjádření obviněného včetně jeho písemných vyjádření i po obsahové stránce pro posouzení nyní projednávané věci za dostatečná. Nezbývá tak nic jiného než opakovat, že okresní soud při provádění důkazů postupoval zcela v souladu s trestním řádem, takže v tomto směru mu nelze ničeho vytknout (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Nejvyšší soud se následně zabýval předloženým spisovým materiálem, z nějž zjistil následující skutečnosti. Dovolatel byl dne 23. 3. 2011 vyslechnut zejména ke svým majetkovým poměrům, ale rovněž ke skutkům, které jsou mu kladeny za vinu (srov. č. l. 1339 spisu). U tohoto hlavního líčení dovolatel rovněž reagoval na svědecké výpovědi Ing. D. Č. a Ing. D. S. Hlavní líčení dne 23. 3. 2011 bylo, jak již shora zmíněno, odročeno za účelem výslechu svědkyň z příslušného finančního úřadu (srov. č. l. 1343 spisu). Dovolatel poté opakovaně zaslal soudu své písemné návrhy na provedení důkazů (srov. č. l. 1345 až 1348, 1358 spisu). Z přípisu soudu ze dne 17. 5. 2011 vyplývá pouze tolik, že aby byla zajištěna maximální přesnost záznamu výpovědí nejen svědků, ale i obviněného, jehož další výpověď a vyjádření k obžalobě soud předpokládá, bylo odročeno hlavní líčení na jednací den, kdy by bylo možno využít i nahrávací zařízení. O tom, že nalézací soud se snažil obviněnému maximálně vyjít vstříc, svědčí žádost jmenovaného soudu, aby mu byl sdělen přesný termín, kdy se bude obviněný nacházet mimo Českou republiku (v podrobnostech srov. č. l. 1374 spisu). Omluvy dovolatele odůvodněné zdravotním stavem jeho manželky jsou zažurnalizované na č. l. 1405, 1410 spisu. Na tyto jeho žádosti nalézací soud správně reagoval tím, že uvedené důvody neshledal jako dostatečné pro odročení hlavního líčení, současně dovolatele upozornil na možnost náhradní péče ze strany rodinných příslušníků či zdravotnického zařízení (srov. č. l. 1413 spisu). U hlavního líčení dne 16. 9. 2011 potom nalézací soud konstatoval, že žádost obviněného o odročení hlavního líčení nebyla posouzena jako důvodná a podle ustanovení § 202 odst. 2 tr. ř. bylo hlavní líčení provedeno v nepřítomnosti obviněného. Pokud se týká hlavního líčení dne 18. 11. 2011, dovolatel se předem řádně omluvil (srov. č. l. 1431 spisu), přičemž nalézacím soudem bylo poté uvedeno, že obviněný se omluvil a o odročení hlavního líčení nežádal (srov. č. l. 1440 spisu). Za tohoto stavu věci potom ani Nejvyšší soud nemůže přisvědčit námitkám dovolatele, že by byl dán dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Podstatné důvody pro toto tvrzení jsou již zachyceny v odůvodnění usnesení odvolacího soudu, které je zcela v souladu s těmi částmi spisového materiálu, s nimiž se Nejvyšší soud při posuzování této námitky dovolatele podrobně zabýval a jak je shora rozvedl.

Dovolatel také namítal dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř., které spočívá v tom, že proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Dovolací důvod podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř. je podle obviněného dán tím, že trestní stíhání proti němu vedené bylo podle § 11 odst. 1 písm. b) tr. ř. nepřípustné, protože bylo promlčené. Podle jeho názoru je chybný závěr soudů, že promlčecí doba do okamžiku zahájení trestního stíhání neuběhla. Usnesení Policie České republiky o zahájení trestního stíhání bylo obviněnému doručeno dne 27. 1. 2010. Zákonná promlčecí doba na souzený přečin činí tři léta. Podle obviněného, aby neuběhla promlčecí doba, musel by se trestního jednání dopustit v období 27. 1. 2007 – 27. 1. 2010. Trestního pokračujícího jednání se ale měl podle obžaloby a obecných soudů dopouštět nejdříve od března 2004 a nejpozději do října 2007. Navíc dotčené daňové subjekty byly ode dne 5. 9. 2005 zastoupeny zmocněncem, kterému měly být doručovány příslušné úřední písemnosti, tudíž nemohl předmětný přečin spáchat, resp. přečin by byl z tohoto důvodu promlčen.

Nalézací soud poznamenal, že pokud se týká poukazu obhajoby na promlčení trestního stíhání, tak v tomto ohledu soud konstatuje, že jednání, kterým naplňoval skutkovou podstatu trestného činu, se obviněný dopouštěl pokračujícím jednáním až do října roku 2007, přičemž vzhledem k trestní sazbě trestu odnětí svobody, která obviněného ohrožovala (do dvou let), činila promlčení lhůta ve smyslu § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku 3 roky. Trestní stíhání obviněného pro popsané jednání bylo započato usnesením ze dne 17. 12. 2009 (které obviněný v lednu následujícího roku prostř. svého obhájce napadl stížností). Do zahájení trestního stíhání tak trestnost jednání obviněného uplynutím promlčecí lhůty nezanikla a vzhledem k dalším úkonům přerušujícím běh této lhůty k promlčení nedošlo ani později (srov. str. 7 až 8 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu).

Odvolací soud na to navázal tím, že pokud jde o promlčení předmětného trestního stíhání, jak odvolací soud po prostudování předloženého spisového materiálu zjistil, je nutno souhlasit s učiněným závěrem, že s ohledem na data ukončení nyní posuzovaného jednání a zahájení trestního stíhání, zákonem stanovená promlčecí doba pro projednávaný přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku v ustanovení § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku, tak jak je na to podrobně poukazováno v odůvodnění napadeného rozhodnutí, dosud neuběhla. Z tohoto důvodu tak tato námitka obviněného nebyla shledána důvodnou (srov. str. 3 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Odvolací soud dodal, že za zcela účelovou považuje obhajobu obviněného uplatněnou až během odvolacího řízení spočívající v tom, že v předmětných daňových řízeních byl zastoupen jinou osobou, neboť jednak tato skutečnost vůbec z listinných důkazů předložených finančním úřadem, v nichž jsou také obsažena vyjádření odvolatele k předmětu daňového řízení či kontrol, nevyplývá, a nic takového nevypověděly ani pracovnice finančního úřadu, např. svědkyně Č. a D., které z titulu svého postavení – vedoucí oddělení, byly s obsahem spisových materiálů dostatečně obeznámeny. Z listin pouze vyplývá, že obviněný byl po část jednoho daňového řízení – od 3. 5. 2007 do 21. 6. 2007 zastoupen Mgr. Kuncovou, a to ve vytýkacím řízení týkajícím se nadměrného odpočtu DPH za měsíc únor 2007, a že s touto zmocněnkyní pracovníci finančního úřadu jednali, přičemž není jediný důvod předpokládat, že pokud by skutečně obviněný v rámci nyní posuzovaných daňových řízení předložil jakoukoliv jinou plnou moc, že by nebyla založena mezi listinami od finančního úřadu a že takováto zásadní skutečnost by nebyla zaznamenána v protokolech o jednání, kde byl i obviněný přítomen, případně že by sám obviněný v písemnostech zasílaných finančnímu úřadu, které jsou také ve spise založeny, na tuto skutečnost neupozornil. Navíc plná moc předložená obviněným odvolacímu soudu je datována až dne 5. 9. 2005, tedy více než rok po zahájení prvé, nyní rozhodné daňové kontroly, a je nutno také zmínit, že sama o sobě tato listina vzbuzuje pochybnosti, a to samozřejmě nejen pro výše zmíněné, ale i z toho důvodu, že odvolává plnou moc udělenou Mgr. Kuncové z 1. září 2005, ačkoliv plná moc založená ve spise je datována až dnem 25. 2. 2007, jakož i osobou zmocněnce, který kromě toho, že u něho obviněný ustájil svého koně, nemá s podnikáním obviněného, které je poměrně specifické, nic dalšího společného (srov. str. 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

U pokračujícího trestného činu je pro počátek běhu promlčecí doby rozhodné ukončení celé trestné činnosti spáchané za podmínek pokračování ve smyslu § 116 tr. zákoníku, tj. rozhodující je okamžik, kdy byl spáchán, resp. ukončen jeho poslední dílčí útok. Počátek běhu promlčecí doby se tedy neodvíjí samostatně od spáchání jednotlivých (některých) dílčích útoků pokračujícího trestného činu, ale až od ukončení jednání u posledního dílčího útoku, resp. od okamžiku, kdy nastal účinek jím vyvolaný, jde-li o trestný čin, u něhož je účinek znakem základní nebo kvalifikované skutkové podstaty (srov. § 34 odst. 2 tr. zákoníku) – srov. rozhodnutí pod č. T 1382 v sešitě č. 75/2011 Souboru tr. rozhodnutí Nejvyššího soudu. Podle bodu 2 a) výroku o vině rozsudku nalézacího soudu pokračoval obviněný v trestném jednání až do října 2007. Podle ustanovení § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku se promlčecí doba přerušuje především zahájením trestního stíhání pro trestný čin, o jehož promlčení jde, a dále i po něm následujícím vzetím do vazby, vydáním příkazu k zatčení, zatýkacího rozkazu nebo evropského zatýkacího rozkazu, podáním obžaloby, návrhu na potrestání, vyhlášením odsuzujícího rozsudku pro tento trestný čin nebo doručením trestního příkazu pro takový trestný čin obviněnému, anebo ve smyslu § 34 odst. 4 písm. b) tr. zákoníku, jestliže pachatel spáchal v promlčecí době trestný čin nový, na který trestní zákon stanoví trest stejný nebo přísnější. Přerušením promlčecí doby počíná promlčecí doba nová (§ 34 odst. 5 tr. zákoníku). V případě obviněného je promlčecí doba tříletá [srov. § 34 odst. 1 písm. e) tr. zákoníku]. Usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného pro trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1 alinea 3 tr. zák. (nyní kvalifikovaného podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku), kterého se měl dopustit shora uvedenými skutky, je datováno 17. 12. 2009 (srov. č. l. 287 a násl. spisu) a obviněný si jej převzal dne 27. 1. 2010 (srov. č. l. 293 spisu). Promlčení trestného činu, pro nějž byl obviněný odsouzen, by tak nastalo nejdříve v říjnu roku 2010. V projednávané věci však došlo k přerušení promlčení zahájením trestního stíhání obviněného v lednu roku 2010 uvedeným usnesením ze dne 17. 12. 2009, č. j. PSC-466-188/TČ-2008-82, a poté dalšími rozhodnutími ve smyslu § 34 odst. 4 písm. a) tr. zákoníku, a proto je tato jeho námitka nedůvodná.

Nejvyšší soud dále podotýká, že jak namítal dovolatel, v odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2010, sp. zn. 2 Afs 42/2012, se konstatuje, že Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatel předložením kopie plné moci ze dne 5. 9. 2005, označené razítkem finančního úřadu prokázal, své zastoupení L. P. Současně je však potřeba zdůraznit, že tato plná moc byla L. P. udělena pouze k přebírání a přijímání doručovaných písemností od Finančního úřadu v Říčanech u Prahy a potvrzování jejich přijetí, jakož i přebírání a potvrzování přijetí veškeré korespondence z řízení vedených Finančním úřadem v Říčanech u Prahy. Tato plná moc tedy nezbavuje obviněného ostatních povinností, které měl vůči správci daně, tj. potřebné součinnosti, řádného vedení účetnictví, nezatajování účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů, a nikoli jejich ukrývání na takovém místě, kde jsou pro finanční orgány, popř. pro jiné osoby běžnými prostředky nedostupné atd. Jinými slovy řečeno, dovolatelem namítaná existence předmětné plné moci udělené L. P. nemá význam pro posouzení trestné činnosti obviněného, tedy nijak neovlivňuje jeho odpovědnost vyplývající z trestního zákoníku v návaznosti na zákon č. 563/1991 Sb., o účetnictví, ve znění pozdějších předpisů. Jsou proto shora uvedené úvahy odvolacího soudu, které jsou jinak objektivně nesprávné, pro posouzení věci nerozhodné. Na základě shora uvedených skutečností tak není možné dospět k závěru o naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. e) tr. ř.

Obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. dále uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. i usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69, ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34, str. 257; dále srov. rozhodnutí pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učiní-li dovolatel, jako je tomu i v případě prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05.

Z hlediska dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnil obviněný především nedostatek naplnění skutkové podstaty, který obviněný spatřoval v tom, že nemohl ohrozit vyměření daní, neboť daně byly vždy řádně vyměřeny a ve všech případech i následně řádně zaplaceny.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 TrZ se vztahuje nejen k alinea třetí, ale i k alinea první a druhá, a proto je třeba zaměřit na prokázání tohoto znaku dokazování a jeho výsledky pak vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.).

Nejvyšší soud v rámci přezkoumání rozhodnutí soudů nižších stupňů zjistil, že ačkoliv podle právní věty dovolatel zatajil účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole a ohrozil tak včasné a řádné vyměření daně, skutková věta výroku rozsudku nalézacího soudu postrádá popis toho, v čem skutkově měl spočívat právě znak ohrožení včasného a řádného vyměření daně (nalézací soud použil ve skutkové větě dikci zákona). Dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“ u přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku se vztahuje nejen k alinea 3, ale i k alinea 1 a 2, a proto je třeba zaměřit dokazování nejen na prokázání tohoto znaku, ale je třeba jeho výsledky také vyjádřit ve skutkové i právní větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku (srov. již uvedené usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2005, sp. zn. 5 Tdo 897/2005, publikované pod č. 54/2006 Sb. rozh. tr.). Jestliže tak nalézací soud ve skutkové větě výroku o vině svého rozsudku neučinil, porušil zákon ve vymezení skutku. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu ve výroku rozsudku, v tzv. skutkové větě, musí soud uvést všechny zjištěné skutkové okolnosti, které jsou v posuzovaném případě konkrétním obsahem zákonných znaků skutkové podstaty příslušného zákonného ustanovení, podle kterého byl čin obžalovaného právně posouzen. Nestačí proto, aby se soud při popisu jednání obžalovaného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1994-I Sb. rozh. tr.). Pokud nalézací soud těmto požadavkům nedostál je naplněn dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

Nalézací soud ohledně tohoto znaku v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obžalovaný účetní doklady správci daně vůbec nepředložil a lživě tvrdil, že tyto již v důsledku krádeže nemá, a proto má soud za to, že dané materiály před správcem daně zatajil. Tímto svým úmyslným jednáním tak navodil stav, kdy nebylo možno úplně a bezpečně ověřit jednotlivé deklarované transakce předmětných daňových subjektů a provést tak daňovou kontrolu. Všechna výše uvedená zjištění tak vedou soud k závěru, že se jednalo o cílenou snahu zakrýt skutečný stav a přehled o fungování daňových subjektů a o jejich finančních transakcích, úmysl obžalovaného tak jednoznačně vedl k tomu znemožnit popsaným jednáním kontrolu řádného vyměření daně. S ohledem na to proto soud dospěl k závěru, že obžalovaný jednáním popsaným ve výroku tohoto rozsudku naplnil všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, když jako podnikající fyzická osoba a zároveň jediný jednatel jmenovaných právnických osob vědomě a úmyslně ohrozil řádné a včasné vyměření daně. Zákon zde nevyžaduje, aby v důsledku jednání obžalovaného skutečně došlo k opožděnému či nesprávnému vyměření daně, pro naplnění znaků skutkové podstaty v tomto ohledu postačí ohrožení řádného vyměření daně, k čemuž jednoznačně v daném případě došlo.

Nejvyšší soud sice souhlasí s nalézacím soudem, že pro naplnění znaků skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku postačí ohrožení včasného a řádného vyměření daně, ale toto je třeba také ve smyslu shora uvedené judikatury náležitě vyjádřit ve skutkovém popisu skutku ve výroku o vině v odsuzujícím rozsudku.

Z hlediska extrémního rozporu právních závěrů soudů se skutkovými zjištěními obviněný namítl, že napadená soudní rozhodnutí jsou podle obviněného vydána v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces. Obviněný k tomu dále uvedl, že v jeho věci jsou dány tzv. opomenuté důkazy, když nebyl vyslechnut P. M., nebyl vyslechnut účetní P. a nebyla vyslechnuta ani jedna pracovnice Finančního úřadu Říčany u Prahy, se kterými obviněný přišel osobně do styku při kontrolách a vytýkacích řízeních. Pracovnice uvedeného úřadu, které soudy vyslechly, s obviněným nikdy do styku nepřišly.

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu i Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 802/02) zásadám spravedlivého procesu odpovídá nejen možnost účastníka řízení vyjádřit se k provedeným důkazům, nýbrž i navrhnout důkazy vlastní; soud sice není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených důkazních návrzích rozhodnout a – pokud jim nevyhoví – musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl. Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny základních práv a svobod a v důsledku toho též i v rozporu s čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle zásady volného hodnocení důkazů nezabýval, proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí, ale současně též jeho protiústavnost (srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 51/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, nález č. 57).

Problematika tzv. opomenutých důkazů byla opakovaně řešena především v judikatuře Ústavního soudu, který v řadě svých nálezů (sp. zn. III. ÚS 61/94, sp. zn. III. ÚS 95/97, sp. zn. III. ÚS 173/02 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 10; svazek 8, nález č. 76; svazek 28, nález č. 127 – a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a kautely, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí. Zásada volného hodnocení důkazů tudíž neznamená, že by soud ve svém rozhodování (v úvahách nad ním) měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, podle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, podle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, podle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, uveřejněn pod č. 26, ve sv. 32 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, dále viz nález ze dne 30. června 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, uveřejněn pod č. 91, ve sv. 33 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, nález ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, uveřejněn pod č. 172, ve sv. 35 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, usnesení ze dne 23. září 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05, uveřejněno pod č. 22, ve sv. 38 Sb. nál. a usn. ÚS ČR, a další).

Nalézací soud, přestože obviněný prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. v průběhu řízení před soudem i v hlavním líčení uplatnil několik návrhů na provedení důkazních prostředků (srov. zejména č. l. 1135, 1145 až 1146, 1345, 1346, 1347, 1358, 1427, 1433, 1434, 1435 spisu), v hlavním líčení konaném dne 18. 11. 2011 pouze uvedl, že „od výslechu svědka M. soud upustí“ a dále vyhlásil usnesení, že se podle § 216 odst. 1 TrŘ dokazování prohlašuje za skončené a další dokazování ve věci prováděno nebude, přičemž v odůvodnění svého rozsudku ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 32 T 175/2010, náležitě neodůvodnil, proč nevyhověl důkazním návrhům obviněného (viz č. l. 1449 až 1454 spisu).

Odvolací soud k obdobným odvolacím námitkám obviněného ve svém usnesení ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, ve snaze odstranit toto zcela zjevné pochybení nalézacího soudu uvedl, že z listin předložených finančním úřadem se podává, že s obviněným kromě jiného jednaly i pracovnice Č., D., I. a S., které okresní soud vyslechl jako svědkyně. Proto byla shledána nedůvodnou námitka obviněného, že vyslechnuty byly pracovnice, se kterými nikdy nejednal, a jelikož na tomto úřadě měl po dobu několika let celou řadu i jiných řízení, je jisté, že jednal i s jinými pracovníky, případně s nimi jednal i v předmětných věcech, což ovšem neznamená, že bylo povinností okresního soudu vyslechnout úplně všechny pracovníky finančního úřadu, kteří přišli s obviněným při jednáních do styku, např. p. P., R., Z. a S., případně vyžádat si další daňové doklady, jak obviněný navrhoval, neboť neprovedení těchto důkazů není ani podle názoru odvolacího soudu na újmu spolehlivému zjištění skutkového stavu věci. K požadavkům obviněného na doplnění dokazování výslechem svědka P. M. a provedení listinných důkazů – doplnění trestních oznámení, přípisem Vrchního státního zastupitelství a další, jak jsou uvedeny v odvolání, odvolací soud uvedl, že i tyto návrhy vzhledem k dosavadnímu stavu dokazování shledal nadbytečnými. I když je nepochybné, že okresní soud měl v úmyslu provést výslech svědka M., nelze považovat za vadný postup, pokud od provedení tohoto důkazu následně upustil, neboť s ohledem na zhodnocení tvrzení obviněného o odcizení účetních dokladů z automobilu je provedení tohoto důkazu, jakož i dalších, nadbytečné, neboť dosud provedené důkazy jsou dostatečné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., a i kdyby byly požadované důkazy provedeny a např. svědek potvrdil tvrzení obviněného, jak ten předpokládá, na způsobu zhodnocení dosud provedených důkazů a na správnosti učiněných závěrů by se ničeho nezměnilo. Totéž platí i o návrhu obviněného na výslech svědka P. (srov. str. 5 až 6 odůvodnění usnesení odvolacího soudu).

Odvolací soud tak v odůvodnění svého usnesení, kterým odvolání obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. jako nedůvodné zamítl, ve shodě se závěry soudu nalézacího dospívá ke zjištěním, že dovolatel nepravdivě uváděl, že mu bylo účetnictví opakovaně odcizeno. K těmto zjištěním však soudy dospěly, aniž by provedly všechny dostupné a potřebné důkazy, tj. i důkazy, jejichž provedení navrhoval obviněný. Vzniká totiž otázka, zda by skutečně např. svědek P. nemohl potvrdit, že v inkriminovaný den odcizené účetnictví viděl a pracoval s ním, čímž by potvrdil obhajobu dovolatele. Nejvyšší soud rovněž považuje za nezbytné provést výslech svědka P. M., kterého již soud prvního stupně považoval k opakovaným návrhům obviněného (srov. č. l. 1146 a 1155) nejprve za nezbytné vyslechnout a žádal proto od obviněného jeho křestní jméno a adresu bydliště (č. l. 1424 p. v. spisu), ač tyto údaje byly již obsaženy v návrhu ze dne 11. 2. 2011 (č. l. 1145 až 1146 spisu), aby od jeho výslechu posléze bez jakéhokoli zdůvodnění upustil (č. l. 1440 spisu). Potřebné se jeví provést i některé další důkazy, a to zejména výslechy pracovnic Finančního úřadu v Říčanech, které podle údajů obviněného prováděly finanční a daňové kontroly, jimiž jsou B. M., Z. Z., M. S., H. Ch. a ing. M. P. Po tomto doplnění dokazování nalézací soud zváží i případné provedení ostatních obviněným navrhovaných důkazů, včetně těch, které navrhoval ve svých opravných prostředcích. V případě, že se rozhodne tyto další důkazy již neprovádět, musí o tom nejenom v hlavním líčení podle § 216 odst. 1 tr. ř. rozhodnout usnesením, kterým důkazní návrhy obviněného zamítne, ale zejména musí v odůvodnění svého rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) obviněným navržené důkazy neprovedl. Tyto postupy nalézacího soudu nemůže v celém rozsahu nahrazovat odvolací soud, jak se stalo v posuzovaném případě, zvláště když tento soud žádné dokazování sám ve smyslu § 263 odst. 6, 7 tr. ř. neprovedl.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že jsou naplněny dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř., a proto k důvodně podanému dovolání podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 9 To 265/2012, a rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 18. 11. 2011, sp. zn. 32 T 175/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. také zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu Praha – východ přikázal, aby věc obviněného prof. RNDr. Ing. P. K., DrSc. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení Okresní soud Praha – východ napraví všechny shora uvedené vady a nedostatky, které byly Nejvyšším soudem zjištěny a shora v podrobnostech popsány. Nejprve se vypořádá s otázkou, zda byl naplněn znak ohrožení majetkového práva jiného nebo včasného a řádného vyměření daně a na základě takto získaných poznatků upraví skutkovou větu, aby odpovídala provedené právní kvalifikaci. V rámci doplnění dokazovaní o skutečnostech svědčících o naplnění uvedeného znaku se dále zaměří na provedení opomenutých důkazů, jak byly Nejvyšším soudem shora popsány.

Nejvyšší soud již jen připomíná, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze, a současně rozhodnutí Okresního soudu Praha – východ, bylo zrušeno jen v důsledku dovolání obviněného, podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius).

Dále je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Podobně i z případného rozhodnutí odvolacího soudu musí být zřejmé, jak se v případě podání odvolání soud druhého stupně vypořádal s námitkami uplatněnými obviněným (popř. i dalšími odvolateli) v odůvodnění odvolání a jaké závěry z toho vyvodil ve vztahu k napadeným výrokům rozsudku soudu prvního stupně.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 6. února 2013

Předseda senátu

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru