Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1300/2014Usnesení NS ze dne 17.06.2015

HeslaPoškození cizích práv
Zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.1300.2014.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 125 odst. 2 bod alinea první tr. zák.

§ 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

§ 10 odst. 1 písm. c) tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1300/2014-43

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 6. 2015 o dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 6 T 201/2010, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. ř. se ohledně obviněného JUDr. Ing. V. L. a podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného M. W. zrušují rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 6 T 201/2010.

Podle § 265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Plzeň-město přikazuje, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 6 T 201/2010, byl obviněný M. W. uznán vinným trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 2 alinea první trestního zákona (zák. č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a trestným činem poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., a obviněný JUDr. Ing. V. L. byl uznán vinným pomocí k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. a pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měli dopustit tím, že na přesně nezjištěném místě v blíže nezjištěné době od roku 2008 do 30. 1. 2009 obviněný JUDr. Ing. V. L. připravil pro obviněného M. W. , jednatele a likvidátora společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Klatovy, Luby 23, IČ 25217399 (dále jen „Stavba Klatovy“), návrh na výmaz obchodní společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku včetně písemných podkladů, zejména zprávy likvidátora o průběhu likvidace ze dne 16. 1. 2009 a zprávu likvidátora o naložení s majetkem ze dne 16. 1. 2009, v nichž v rozporu se skutečností uvedl prohlášení, že společnost nemá žádné závazky (věřitele) a tyto podklady předal obviněnému jednateli a likvidátorovi M. W. k podpisu, ač věděl, že proti společnosti Stavba Klatovy v době přípravy podkladů pro výmaz a v době podání návrhu na výmaz je u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 258/2006 na základě podaných žalob manželů Ing. I. a M. S. vedeno řízení o určení termínu odstranění reklamovaných vad, kdy v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a výsledek soudního sporu mohl existenci dalšího závazku potvrdit, přičemž obviněný JUDr. Ing. V. L. současně požádal dne 16. 1. 2009 Okresní soud v Klatovech o odročení ústního jednání nařízeného na den 30. 1. 2009 na druhou polovinu měsíce února 2009, načež obviněný M. W. podal dne 30. 1. 2009 v P. ,vS. , ke Krajského soudu v Plzni takto připravený návrh na výmaz společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku včetně příloh, ač věděl, že společnost Stavba Klatovy má k datu sepsání zprávy o likvidaci i k datu podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku splatné závazky minimálně vůči společnosti INOTECH ČR, s. r. o., se sídlem v Oldřichově, IČ 00884154 (dále jen INOTECH ČR“), ve výši 434 700 Kč s příslušenstvím, Ing. J. C. s místem podnikání v Pačejově, Nádraží 170, IČ 11615427, ve výši 3 840 Kč, a vůči společnosti PEIT Company, s. r. o., se sídlem v Moravské Třebové, IČ 25950142, ve výši 64 Kč, s vědomím eventuálního závazku vyplývajícího z dosud nerozhodnutého sporu vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 258/2006 na základě podaných žalob manželů I. a M. S. v řízení o určení termínu odstranění reklamovaných vad, kdy byl srozuměn s tím, že výsledek soudního sporu mohl existenci dalšího závazku potvrdit, načež Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 5. 2. 2009, č. j. F 2036/2009-124, C 9540/6, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2009, v souladu s podaným návrhem a předloženými podklady o výmazu obchodní společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku a tedy o zániku této společnosti ke dni 26. 2. 2009, o čemž obviněný JUDr. Ing. L. Okresní soud v Klatovech dne 3. 3. 2009 písemně informoval, v důsledku čehož Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 7. 5. 2009, č. j. 4 C 258/2006-242, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2009, řízení zastavil, čímž znemožnil minimálně společnosti INOTECH ČR, Ing. J. C. a společnosti PEIT Company, s. r. o., domoci se plnění v celkové výši 438 604 Kč a manželům Ing. I. a M. S. domoci se odstranění reklamovaných vad v řádném soudním řízení na společnosti Stavba Klatovy.

Za tyto trestné činy byl obviněný M. W. odsouzen podle § 125 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho (1) roku. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře padesát tisíc (50 000) korun českých. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho sta (100) dnů. Obviněný JUDr. Ing. V. L. byl odsouzen podle § 125 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti (10) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho (1) roku. Podle § 53 odst. 1 a § 54 odst. 1 tr. zák. mu byl uložen peněžitý trest ve výměře padesát tisíc (50 000) korun českých. Podle § 54 odst. 3 tr. zák. byl obviněnému uložen pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho sta (100) dnů. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byli poškození manželé Ing. I. a M. S. , oba bytem P. , V. , odkázáni s celým svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Krajský soud v Plzni, který projednal ve veřejném zasedání odvolání obviněného JUDr. Ing. V. L. a poškozených manželů S. do výroku o náhradě škody, jako soud odvolací, rozhodl rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, tak, že k odvolání obviněného JUDr. Ing. V. L. podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu Plzeň – město ze dne 20. 5. 2013, č. j. 6 T 201/2010-734, pouze ve výroku o trestu, a podle § 259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného JUDr. Ing. V. L. odsoudil podle § 125 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi (8) měsíců. Podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho (1) roku. Odvolání poškozených Ing. I. S. a M. S. proti témuž rozsudku bylo podle § 256 tr. ř. zamítnuto.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, podal obviněný JUDr. Ing. V. L. prostřednictvím své obhájkyně Mgr. Dany Pasovské dovolání z důvodů uvedených v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., které směřuje do celého výroku o vině a trestu obviněného, tj. do výroku uvedeného pod bodem I. napadeného rozsudku, kterým došlo pouze ke zrušení výroku o trestu a výrok o vině byl i přes odvolání obviněného ponechán v platnosti. Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku konkrétně namítal, že pokud jde o trestný čin podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák., je zřejmé, že jednáním obviněného L. nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu, jednáním obviněného totiž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť je zřejmé, že nemohlo dojít k porušení objektu chráněného zákonem, což odůvodnil následovně. Rejstříkové řízení je řízení nesporné, za této situace je v zákoně přesně stanoveno, co se požaduje pro provedení jakého kterého zápisu. Pro předmětný zápis není ani dovolatel povinen dokládat či sdělovat, co rejstřík nepožaduje. Zákon nikde nepožaduje uvedení soudního sporu do podkladů pro rejstřík pro výmaz společnosti, proto obviněný L. ani obviněný W. nebyli povinni tuto skutečnost v návrhu ani v listinách pro výmaz uvádět a nemohli tak ve vztahu k obchodnímu rejstříku zamlčet podstatné údaje. Navíc dovolatel považoval za nutné uvést, že již v přípravném řízení bylo prokázáno, že listiny pro likvidaci společnosti Stavba Klatovy nepřipravoval sám obviněný L. , ale někdo z jeho zaměstnanců. Soudy nižších stupňů se snažily prokázat opak jediným rozhodnutím, které má stanovit závěr, že nelze společnost vymazat, pokud je veden spor, a to rozsudkem Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cmo 424/2003. Tento rozsudek byl zmiňován v řízení ve věci výmazu společnosti HEGEMON, spol. s r. o., v likvidaci (dále jen „HEGEMON“), pod sp. zn. 14 Cmo 416/2010 Vrchního soudu v Praze. V tomto řízení byl však zmiňován rozsudek soudu instančně vyššího a zároveň novějšího data a soud z tohoto rozsudku (na rozdíl od rozsudku shora uvedeného) při svém rozhodování vycházel, tj. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007. Tento rozsudek naopak stanoví, že je rozhodnutím likvidátora, zda bude ve sporu pokračovat či nikoliv a že tato skutečnost nemůže bránit výmazu společnosti z obchodního rejstříku. Pokud se ve svém odůvodnění odvolací soud tímto rozsudkem zabývá, pak pouze tak, že jej považuje za „nestandardní“ a odmítá jeho aplikaci. Odvolací soud se dále nevypořádal s argumentem obviněného L. ohledně usnesení Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 21282/2013 ve věci dlužníka J + J Linea gama, s. r. o., kde byl přímo obviněný L. jako likvidátor vyzýván Krajským soudem v Plzni, aby za situace, kdy společnost nemá majetek ani na zálohu insolvenčního řízení, nepodával insolvenční návrh, nezneužíval insolvenční řízení, ale aby společnost zlikvidoval. K této námitce obviněného v odvolání odvolací soud pouze uvedl, že společnost Stavba Klatovy nabyla v roce 2007 finanční prostředky od společnosti QQ Real, s. r. o., za postoupenou pohledávku a musela tak v roce 2009 mít dostatek financí na zálohu na insolvenční řízení. Nejen, že je toto tvrzení odvolacího soudu v rozporu s výpovědí znalce Ing. Bečky, který uvedl, že společnost peníze neměla, což bylo vytěženo i z výpovědi svědkyně J. W. při hlavním líčení. Svědkyně uvedla, že jakmile společnost Stavba Klatovy obdržela finanční prostředky za postoupení pohledávky, uhradila z toho dřívější dluhy (rok 2007). Podstatou výpovědi Ing. B. byla skutečnost, že společnost neměla dostatek prostředků (ani na zálohy insolvenčního řízení) a oba soudy z této výpovědi naopak vytěžily pouze skutečnost, že Ing. B. uvedl, že řešením situace společnosti bylo podat insolvenční návrh. Znalec byl však jmenován k vysvětlení ekonomické situace společnosti a preferenci insolvenčního řízení sdělil soudu nad rámec svého úkolu. Pustil se tak do právního hodnocení věci, jak měl likvidátor v dané věci postupovat, aniž je právně vzdělán. Na právní hodnocení věci je zde soud. Pro úplnost dovolatel uvedl, že pokud by byl shora uvedený postup správný a byl prohlášen konkurz, pak by řízení ve věci manželů S. bylo přerušeno podle § 263 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 a manželé S. by se vzhledem k nemajetnosti společnosti výsledku sporu stejně nedočkali. Odvolací soud porušil právo obviněného na možnost uplatnit důkazy, když v popisu viny v rozsudku soudu prvního stupně se uvádí, že shora uvedený trestný čin spáchal obviněný L. tím, že odročil ústní jednání ve věci žaloby S. Znamená to, že takové jeho jednání bylo bez pochybností kriminalizováno. Obviněný L. byl v momentě konání soudního jednání 30. 1. 2009 připoután na lůžko a tuto skutečnost chtěl soudu doložit lékařskými zprávami, které žádal, aby si soud vyžádal přímo od zdravotnického zařízení. Tato skutečnost mu však nebyla umožněna a tím bylo porušeno právo na spravedlivý proces.

K trestnému činu podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovolatel namítl, že dodnes neví, v čem může spočívat jeho podvodné jednání, resp. čím a koho uváděl svým jednáním v omyl. Pokud je oním „podvodem“ neuvedení soudního sporu v podkladech pro obchodní rejstřík, pak opakovaně uvedl, že zákon toto nevyžaduje a ustálená judikatura Nejvyššího soudu dokonce vedení sporu ponechává na rozhodnutí likvidátora. Pokud má být podvodným jednáním odročení jednání, pak odkázal na rovněž již shora uvedené skutečnosti a právní závěry. Vzhledem k tomu, že společnost již neměla finanční prostředky na vedení sporu s manželi S. , tak i za situace, že by místo likvidace proběhlo insolvenční řízení, došlo by ze zákona k přerušení řízení manželů S. v momentě prohlášení konkurzu a je zřejmé, že by se v daném řízení nepokračovalo. Nutné je navíc zmínit, že nárok manželů S. je neoprávněný, což vyplývá z posledních znaleckých posudků provedených v předmětném řízení. V této souvislosti dovolatel upozornil na nelogický rozpor v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ten totiž staví odsouzení obviněného na tom, že řízení bylo z důvodu likvidace zastaveno a manželé S. se nemohli domoci svých práv, pokud by však řízení bylo pouze přerušeno podle insolvenčního zákona (v případě, že společnost nemá majetek, má to naprosto tytéž důsledky, jako kdyby bylo zastaveno), pak by k poškození práv manželů S. nedošlo.

Obviněný dále tvrdil, že ve vztahu k ani jedné skutkové podstatě obou trestných činů nedošlo a ani nemohlo dojít k naplnění subjektivní stránky trestného činu, tj. k úmyslu. Soudy nižších stupňů se naprosto nezabývají popisem subjektivní stránky u obou z trestných činů. Pro oba z předmětných trestných činů nestačí zavinění z nedbalosti, ale výslovně je vyžadováno úmyslné zavinění. Obviněný L. je zde trestán jako pomocník k trestnému činu, tj. že měl dopomoci k páchání trestných činů, a to tak že úmyslně. Nic z toho nebylo v rozsudku popsáno, ani v řízení prokázáno.

Závěrem svého mimořádného opravného prostředku tak dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. napadené rozhodnutí zrušil a též celé vadné řízení mu předcházející (zejména i rozsudek soudu prvního stupně), a poté buď sám ve věci rozhodl rozsudkem, kterým obviněného zprostí obžaloby v celém rozsahu, anebo aby přikázal soudům, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednaly a rozhodly.

Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jíž bylo dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. doručeno ve smyslu § 265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila s tím, že námitky obviněného jsou z pohledu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. námitkami relevantními, kterými je třeba se v zásadě zabývat. Obviněný svoje dovolací námitky založil na tvrzení, že není povinností likvidátora, který je při rozhodování o výmazu společnosti z obchodního rejstříku jednatelem vymazávané společnosti, uvádět do zprávy likvidátora o naložení s majetkem okolnost, zda společnost vede, či nevede soudní spor, který by se mohl dotknout majetku likvidované společnosti. V uvedené souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, a na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004. Dále obviněný tvrdí, že uvedení nepravdivých údajů, respektive zamlčení údaje o vedení sporu s manželi S. , nijak nemohlo ovlivnit jejich postavení, neboť k obdobnému výsledku pro manžele S. by došlo i v případě, pokud by bylo vedeno insolvenční řízení.

K těmto námitkám státní zástupkyně poznamenala, že v rámci likvidace musí být ošetřena práva věřitelů, neboť ti musí být vypořádáni. Z logiky věci vyplývá, a to právě s ohledem na ochranu věřitelů, že nelze vymazat obchodní společnost z obchodního rejstříku, i kdyby její likvidace skončila, pokud je účastníkem dosud neskončeného soudního řízení, neboť v důsledku jejího zániku by nebylo možné meritorně rozhodnout. Jak bylo konstatováno v rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cmo 424/2003, které bylo citováno v odůvodnění rozsudku krajského soudu s tím, že rozhodnutí bylo obviněnému JUDr. Ing. V. L. známé, a to proto, že o uvedeném rozhodnutí věděl z věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 40 Cm 48/2009, v níž působil jako advokát. K uvedenému je třeba dodat, že obviněný nepřípadně argumentuje dvěma rozhodnutími Nejvyššího soudu, která však na posuzovanou situaci vztáhnout nelze. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, vyplývá, že majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za dosud neznámý majetek ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. zásadně považovat nelze. Dále je v něm konstatováno, že podal-li likvidátor společnosti v době, kdy nebyl ukončen spor o majetek společnosti, návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Nejvyšší soud konstatoval, že povinností likvidátora za takové situace je, aby posoudil, zda další vedení sporu a tedy i případné prodloužení likvidace, je vzhledem k okolnostem případu v zájmu společnosti, či nikoli. Dále Nejvyšší soud uvádí, že dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost výhodnější ve sporu nepokračovat, a podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá za škodu způsobenou takovým rozhodnutím společnosti či společníkům, což ale není důvodem k postupu podle § 75b odst. 2 obch. zák., neboť takový postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by likvidátor prokázal, že o probíhajícím sporu nevěděl a vzhledem k okolnostem případu vědět nemohl. Uvedené rozhodnutí však řeší diametrálně odlišnou situaci, a to situaci, kdy společnost vedla spor o majetek, který nárokovala, takže další vedení sporu by nemohlo ovlivnit, respektive poškodit žádného věřitele. O obdobnou situaci jde v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. Odo 540/2004, v němž je konstatováno, že likvidátor může podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku i přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, neboť je to plně v působnosti likvidátora, který nese za takové rozhodnutí odpovědnost. To dovodil Nejvyšší soud z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák.. Dále konstatoval, že pokud by likvidátor takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě jejím společníkům, škodu, bude za ni odpovídat za podmínek ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Rovněž uvedený případ řeší situaci, kdy likvidovaná společnost nárokuje vzniklou škodu, takže rozhodnutím soudu opět nemohlo dojít k poškození žádného věřitele.

V posuzované trestní věci jde však o situaci diametrálně odlišnou, neboť postupem likvidátora a neuvedením probíhajícího sporu s manželi S. došlo k porušení jejich práva na to, aby bylo v řádném občanskoprávním řízení rozhodnuto o jejich právech, jak již správně ve svém rozhodnutí konstatoval krajský soud. V důsledku výmazu společnosti z obchodního rejstříku a zastavení řízení se totiž manželé S. nemohli domoci spravedlnosti v řádně vedeném soudním řízení. Jednáním likvidátora za pomoci JUDr. Ing. V. L. bylo zmařeno právo obviněných na to, aby o jejich žalobě bylo rozhodnuto. To způsobilo vážnou újmu na právech poškozených, neboť o jejich nároku nemohlo být rozhodnuto nezávislým a nestranným soudem. Obviněný JUDr. Ing. V. L. pak je odpovědný za to, že vytvořil podklady pro jednání likvidátora, přičemž prokazatelně věděl o tom, že řízení s manželi S. je vedeno, neboť v předmětném sporu společnost zastupoval, přičemž věděl i o tom, že řízení bude zastaveno bez meritorního rozhodnutí, neboť nechal odročit, byť z objektivních důvodů, jednání v této věci na dobu, kdy již došlo k zániku společnosti.

Pokud obviněný tvrdí, že k obdobnému poškození práv manželů S. by došlo i v případě, pokud by došlo k insolvenčnímu řízení, a to v důsledku toho, že likvidovaná společnost neměla žádný majetek, je třeba tento názor odmítnout. Společnost Stavba Klatovy měla v době před vstupem do likvidace majetek minimálně v podobě výnosu za postoupení neuhrazených pohledávek od manželů S. a v podobě neuhrazených pohledávek od JUDr. Volopicha, přičemž pohledávka za JUDr. Volopichem byla v nominální hodnotě 1 093 776 Kč a bylo s ní jako s majetkem společnosti nakládáno v červenci 2007, kdy byla prodána za 800 000 Kč společnosti QQ Real, s. r. o. Nelze tak jednoznačně uzavřít, že případný insolvenční návrh by byl pro nedostatek majetku dlužníka k úhradě nákladů insolvenčního řízení zamítnut podle § 144 odst. 1 písm. d) insolvenčního zákona, a to zejména proto, že existovala také možnost vyslovení neplatnosti či neúčinnosti v minulosti učiněných právních úkonů insolvenčním soudem, na což insolvenční zákon reagoval v tehdy aktuálním znění v § 144 odst. 1 písm. c) a e). Proto je zavádějící i názor obviněného, že i v případě insolvenčního řízení by nedošlo k uspokojení případných nároků manželů S.

Pro úplnost státní zástupkyně doplnila, že námitky skutkového charakteru, které obviněný v dovolání také uplatnil, jež se týkaly především nesprávnosti hodnocení ve věci pořízených důkazů, pod jím zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit nelze, stejně tak jako námitky ohledně neúplnosti provedeného dokazování. Pokud soudy odmítly provést obviněným navrhované důkazy, řádně svůj postup odůvodnily a žádný z důkazů tak nezůstal opomenut. K argumentaci obviněného, v níž předestírá rozhodnutí Krajského soudu v Plzni v jiných řízeních, a to rejstříkového soudu a insolvenčního soudu, je třeba uvést, že jde o argumentaci zavádějící, která neřeší podstatu této trestní věci.

S ohledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu § 265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v § 265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným JUDr. Ing. V. L. vznesené námitky naplňují jím tvrzený dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, přičemž ani tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal ani jiné důvody pro odmítnutí dovolání obviněného podle § 265i odst. 1 tr. ř., přezkoumal podle § 265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků napadeného rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadeným částem rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, Nejvyšší soud přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.

Předně je třeba konstatovat, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 6 T 201/2010, byl obviněný JUDr. Ing. V. L. uznán vinným pomocí k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 2 alinea první tr. zák., a pomocí k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterých se měl dopustit tím, že opatřil jinému prostředek k tomu, aby uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku a v takových podkladech zamlčel podstatné skutečnosti, a opatřil jinému prostředek k tomu, aby způsobil jinému vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Ustanovení § 125 odst. 2 tr. zák. chrání správnost údajů uváděných v obchodním rejstříku a úplnost sbírky listin, která je jeho součástí. Za nepravdivé se považují údaje, jejichž obsah vůbec neodpovídá skutečnému stavu, o němž je podávána informace, a to byť jen v některé důležité části výkazu nebo hlášení. Popsaného jednání se pachatel musí dopustit úmyslně. K naplnění znaků trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. je nutné způsobení vážné újmy na právech a jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Právy se zde rozumějí nemajetková práva. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména se zřetelem k tomu, o jaké právo šlo, jaká byla intenzita újmy na tomto právu a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný. Uvedením v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Jde o úmyslný trestný čin.

Obviněný JUDr. Ing. V. L. uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z toho vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, případně doplněných nebo pozměněných odvolacím soudem. V návaznosti na tento skutkový stav pak zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž samotné skutkové zjištění učiněné v napadených rozhodnutích nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. To vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu § 2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. § 147 až § 150 a § 254 až § 263 tr. ř., a taktéž přiměřeně např. usnesení Ústavního soudu ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03 a II. ÚS 651/02, dále např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 7. 2008, sp. zn. IV. ÚS 60/06). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu § 254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 17. května 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99, uveřejněný pod č. 69 ve sv. 18 Sb. nál. a usn. ÚS ČR nebo nález Ústavního soudu ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve sv. 3 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále srov. rozhodnutí Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 166/95 nebo III. ÚS 376/03). Zásah do skutkových zjištění je dále v rámci řízení o dovolání přípustný jen tehdy, učinil-li dovolatel extrémní nesoulad předmětem svého dovolání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006). K extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními srov. také např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 7 Tdo 448/2010, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 889/09, nebo rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 23. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 359/05. Právě z těchto hledisek se Nejvyšší soud zabýval některými skutkovými otázkami a hodnocením důkazů jak ze strany nalézacího, tak i odvolacího soudu ve vztahu k právnímu posouzení jednání obviněného JUDr. Ing. V. L. , a to z hlediska posouzení jeho jednání jako pomoci k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 2 alinea první tr. zák. a pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku především namítal, že pokud jde o trestný čin podle § 125 odst. 2 alinea první tr. zák., je zřejmé, že jeho jednáním nemohlo dojít k naplnění objektivní stránky trestného činu, jednáním obviněného totiž nedošlo k naplnění skutkové podstaty trestného činu, neboť je zřejmé, že nemohlo dojít k porušení objektu chráněného zákonem. Rejstříkové řízení je řízení nesporné, za této situace je v zákoně přesně stanoveno, co se požaduje pro provedení jakého kterého zápisu. Pro předmětný zápis není ani dovolatel povinen dokládat či sdělovat, co rejstřík nepožaduje. Zákon nikde nepožaduje uvedení soudního sporu do podkladů pro rejstřík pro výmaz společnosti, proto obviněný L. ani obviněný W. nebyli povinni tuto skutečnost v návrhu ani v listinách pro výmaz uvádět a nemohli tak ve vztahu k obchodnímu rejstříku zamlčet podstatné údaje.

K trestnému činu podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. dovolatel namítl, že dodnes neví, v čem může spočívat jeho podvodné jednání, resp. čím a koho uváděl svým jednáním v omyl. Pokud je oním „podvodem“ neuvedení soudního sporu v podkladech pro obchodní rejstřík, pak opakovaně uvedl, že zákon toto nevyžaduje a ustálená judikatura Nejvyššího soudu dokonce vedení sporu ponechává na rozhodnutí likvidátora. Pokud má být podvodným jednáním odročení jednání, pak odkázal na rovněž již shora uvedené skutečnosti a právní závěry. Vzhledem k tomu, že společnost již neměla finanční prostředky na vedení sporu s manželi S. , tak i za situace, že by místo likvidace proběhlo insolvenční řízení, došlo by ze zákona k přerušení řízení manželů S. v momentě prohlášení konkurzu a je zřejmé, že by se v daném řízení nepokračovalo. Nutné je navíc zmínit, že nárok manželů S. je neoprávněný, což vyplývá z posledních znaleckých posudků provedených v předmětném řízení. V této souvislosti dovolatel upozornil na nelogický rozpor v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. Ten totiž staví odsouzení obviněného na tom, že řízení bylo z důvodu likvidace zastaveno a manželé S. se nemohli domoci svých práv, pokud by však řízení bylo pouze přerušeno podle insolvenčního zákona (v případě, že společnost nemá majetek, má to naprosto tytéž důsledky, jako kdyby bylo zastaveno), pak by k poškození práv manželů S. nedošlo.

Nejvyšší soud přezkoumal na podkladě dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. napadené rozsudky soudů nižších stupňů, a to včetně jejich odůvodnění, a předložený spisový materiál, přičemž dospěl k následujícím zjištěním. Předně musí Nejvyšší soud konstatovat nepřesnost formulace skutkové věty ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. května 2013, sp. zn. 6 T 201/2010, kterou ponechal odvolací soud přes uplatněné odvolací námitky obviněného JUDr. Ing. V. L. beze změny. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku k tomu uvedl, že se zabýval námitkou obviněného JUDr. Ing. V. L. spočívající v tom, že nevěděl o tom, že závazek vůči společnosti INOTECH ČR společnost Stavba Klatovy neuhradila, a nevěděl ani o vedené exekuci. Z exekučního spisu odvolací soud zjistil, že ve vedené exekuci nebyla společnost Stavba Klatovy zastoupena obviněným JUDr. Ing. V. L. , neboť povinný, tedy společnost Stavba Klatovy, byla zastoupena jednatelem – obviněným M. W. a jeho ženou J. W. Nebylo tedy bez pochybností prokázáno, že by o nesplaceném závazku vůči společnosti INOTECH ČR obviněný JUDr. Ing. V. L. věděl. Tato skutečnost však není podle odvolacího soudu pro posouzení viny obviněného JUDr. Ing. V. L. podstatná, neboť ani ze skutku, jak je formulován v napadeném rozsudku nalézacího soudu, nevyplývá, že by mu povědomost o tomto nesplaceném závazku byla kladena za vinu (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Nejvyšší soud k závěru odvolacího soudu o tom, že ze skutku nevyplývá, že by dovolateli povědomost o tomto nesplaceném závazku byla kladena za vinu, považuje za nutné především odcitovat tu část skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu, v níž se uvádí, že „… obviněný JUDr. Ing. V. L. připravil pro obviněného M. W. , jednatele a likvidátora společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., v likvidaci, se sídlem Klatovy, Luby 23, IČ 25217399, návrh na výmaz obchodní společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku včetně písemných podkladů, zejména zprávy likvidátora o průběhu likvidace ze dne 16. 1. 2009 a zprávu likvidátora o naložení s majetkem ze dne 16. 1. 2009, v nichž v rozporu se skutečností uvedl prohlášení, že společnost nemá žádné závazky (věřitele) a tyto podklady předal obviněnému jednateli a likvidátorovi M. W. k podpisu, ač věděl, že proti společnosti Stavba Klatovy v době přípravy podkladů pro výmaz a v době podání návrhu na výmaz je u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 258/2006 na základě podaných žalob manželů Ing. I. a M. S. vedeno řízení o určení termínu odstranění reklamovaných vad, kdy v této věci dosud nebylo pravomocně rozhodnuto a výsledek soudního sporu mohl existenci dalšího závazku potvrdit, přičemž obviněný JUDr. Ing. V. L. současně požádal dne 16. 1. 2009 Okresní soud v Klatovech o odročení ústního jednání nařízeného na den 30. 1. 2009 na druhou polovinu měsíce února 2009, načež obviněný M. W. podal dne 30. 1. 2009 v P. ,vS. ke Krajského soudu v Plzni takto připravený návrh na výmaz společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku včetně příloh, ač věděl, že společnost Stavba Klatovy má k datu sepsání zprávy o likvidaci i k datu podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku splatné závazky minimálně vůči společnosti INOTECH ČR, s. r. o., se sídlem v Oldřichově, IČ 00884154 (dále jen INOTECH ČR“), ve výši 434 700 Kč s příslušenstvím, Ing. J. C. s místem podnikání v Pačejově, Nádraží 170, IČ 11615427, ve výši 3 840 Kč, a vůči společnosti PEIT Company, s. r. o., se sídlem v Moravské Třebové, IČ 25950142, ve výši 64 Kč …, obviněný JUDr. Ing. V. L. písemně informoval Okresní soud v Klatovech dne 3. 3. 2009 o tom, že Krajský soud v Plzni rozhodl usnesením ze dne 5. 2. 2009, č. j. F 2036/2009-124, C 9540/6, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2009, v souladu s podaným návrhem a předloženými podklady o výmazu obchodní společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., v likvidaci, z obchodního rejstříku, a tedy o zániku této společnosti ke dni 26. 2. 2009, v důsledku čehož Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 7. 5. 2009, č. j. 4 C 258/2006-242, které nabylo právní moci dne 28. 5. 2009, řízení zastavil, čímž znemožnil minimálně společnosti INOTECH ČR, Ing. J. C. a společnosti PEIT Company, s. r. o., domoci se plnění v celkové výši 438 604 Kč a manželům Ing. I. a M. S. domoci se odstranění reklamovaných vad v řádném soudním řízení na společnosti Stavba Klatovy“. S tím je v souladu i odůvodnění rozsudku nalézacího soudu, kde se uvádí: „… Na podkladě důkazů takto v hlavním líčení provedených, které opětovně hodnotil v intencích shora citovaného rozhodnutí odvolacího soudu jak jednotlivě, tak v jejich vzájemném souhrnu, dospěl soud ohledně skutkového stavu ke shodnému závěru jako před vydáním zrušeného rozsudku. Tedy že tento skutkový děj se udál v podstatě v rozsahu, který byl precizován v obžalobě státním zástupcem. Lze opětovně konstatovat, že obž. W. jako jednatel a likvidátor obchodní společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., za pomoci advokátní kanceláře obž. L. připravil a následně předložil k rukám Krajského soudu v Plzni jako soudu věcně a místně příslušnému v obžalobě precizované podklady s návrhem na vymazání jmenované společnosti z obchodního rejstříku, ač věděl, že tato společnost oproti skutečnostem, které byly v těchto podkladech uvedeny (viz čl. 118 – 120 rejstříkového spisu, tedy že údajně nemá k 16. 1. 2009 jak žádný majetek, tak ani „závazky“), měla naopak tyto závazky ve výši nejméně 434 700 Kč (jedná se o pravomocně přiznaný závazek vůči společnosti INOTECH). Na podkladě takto předložených materiálů rozhodl soud usnesením ze dne 5. 2. 2009, které nabylo právní moci dne 26. 2. 2009, o výmazu jmenované společnosti z obchodního rejstříku. Jak dále vyplývá z přílohového spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 48 Cm 54/2004, tak společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., ještě pod původním názvem STAWO, s. r. o., kterou ve sporu zastupoval obžalovaný JUDr. L. jako advokát, byla rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 24. 7. 2006, č. j. 48 Cm 54/2004-127, který ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 5. 2007, č. j. 1 Cmo 286/2006-147, nabyl právní moci dne 25. 6. 2007, uložena povinnost zaplatit žalobci společnosti INOTECH částku 434 700 Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů tam specifikovanými, které, jak vyplývá z provedeného dokazování, uhrazeny nebyly. Nakonec ze spisu Okresního soudu v Klatovech sp. zn. 4 C 258/2006 vyplývá, že dne 3. 7. 2007 byla manželi S. u Okresního soudu Plzeň-jih podána na společnost Stavba Klatovy, s. r. o. (opět ještě pod původním názvem a pod sp. zn. 9 C 93/2006) žaloba na určení termínu pro odstranění reklamované vady v provedení díla tam specifikovaného, přičemž věc byla postoupena Okresnímu soudu v Klatovech jako soudu místně příslušnému, kdy jmenovanou společnost opět ve sporu zastupoval jako advokát obžalovaný L. U tohoto soudu probíhalo řízení, přičemž k jednání odročenému na termín 30. 1. 2009 se obž. L. omluvil ze zdravotních důvodů, předložil kopii potvrzení o pracovní neschopnosti, požádal o odročení jednání a následně dne 3. 3. 2009 předložil jmenovanému soudu oznámení o výmazu žalované společnosti z obchodního rejstříku. Řízení pak bylo rozhodnutím ze dne 7. 5. 2009 z uvedeného důvodu zastaveno. Soud je na podkladě uvedených skutečností názoru, že lze mít bez jakýchkoli pochybností za prokázané, že jak obžalovaný W. , tak obžalovaný L. věděli o tom, že jednak existoval shora citovaný splatný závazek společnosti Stavba Klatovy, s. r. o., vůči společnosti INOTECH, byť nelze mít bez dalšího za to, že by bylo prokázáno, že obžalovaný L. věděl v kritické době to, že tento závazek nebyl uhrazen, neboť toto obž. W. zpochybnil, na druhou stranu však W. připustil, že o exekuci vedené na tento dluh byl obž. L. zpraven.“ (srov. str. 8 rozsudku nalézacího soudu).

Jestliže tedy odvolací soud ve svém napadeném rozsudku dovodil, že nebylo obviněnému JUDr. Ing. L. prokázáno zavinění ve vztahu k nezaplacenému závazku vůči společnosti INOTECH ČR, potom předestřená část skutkové věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu je s tímto v rozporu. Odvolací soud tak měl tyto své skutkové závěry promítnout do skutkové věty a precizovat ji v tom smyslu, aby bylo jednoznačně zřejmé, že dovolateli není kladen za vinu postup též ohledně závazku vůči společnosti INOTECH ČR, což však neučinil, a proto i přes uvedené konstatování v odůvodnění svého rozsudku odvolací soud nepostupoval v souladu se zákonem.

Dále odvolací soud nevzal v úvahu závěry nalézacího soudu, pokud se týká ostatních pohledávek, a to pohledávky Ing. J. C. ve výši 3 840 Kč a pohledávky společnosti PEIT Company, s. r. o. ve výši 64 Kč, ohledně kterých nalézací soud uvedl, že první z nich má nalézací soud za spornou a druhou za zcela bagatelní, kdy tyto samy o sobě by nemohly mít podstatného vlivu na trestní posouzení jednání obou obviněných (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Na základě uvedeného je podle Nejvyššího soudu nelogické, aby výrokem rozsudku nalézacího soudu byly obviněnému JUDr. Ing. V. L. kladeny za vinu všechny závazky společnosti Stavba Klatovy (tj. jednak vůči již zmiňované společnosti INOTECH ČR, a dále vůči Ing. J. C. a společnosti PEIT Company, s. r. o.), a byly tak nepřípustně vykládány odvolacím soudem v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu v jeho neprospěch.

Nepřesnost znění skutkové věty výroku rozsudku nalézacího soudu spatřuje Nejvyšší soud také v tom, že tato měla být doplněna o konkrétní částku vyjadřující minimálně výši sankce 250 000 Kč, kterou uplatňovali manželé S. ve své žalobě ze dne 21. 6. 2006 na určení termínu pro odstranění reklamované vady – závady v provedení terasy včetně řešení skladby stropu a závad s tím souvisejících na rodinném domě v P. , který je ve vlastnictví žalobců (srov. č. l. 242 a násl. spisu), jíž se bude Nejvyšší soud dále v podrobnostech zabývat, a která má význam pro posouzení stupně nebezpečnosti pro společnost (srov. § 3 odst. 4 tr. zák.) a také výši škody, kterou manželé S. uplatnili v trestním řízení a kterou vyčíslili na 1 304 080 Kč (srov. č. l. 309 spisu).

Pokud obviněný JUDr. Ing. V. L. dále ve svém dovolání namítal, že svým jednáním nemohl naplnit subjektivní stránku souzených trestných činů, Nejvyšší soud spatřuje nedostatečnost skutkové věty výroku o vině v rozsudku nalézacího soudu rovněž v tom, že v ní není dostatečně vymezeno a specifikováno zavinění obviněného JUDr. Ing. V. L. ve vztahu k pomoci, kterou měl ve smyslu § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. poskytnout spoluobviněnému M. W. Přitom je třeba nejenom zdůraznit, že zavinění dovolatele z popisu skutku jednoznačně nevyplývá, ale soudy obou nižších stupňů ani dostatečně v odůvodněních svých rozhodnutí nerozvedly, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěru o naplnění subjektivní stránky jednání obviněného JUDr. Ing. V. L. Nalézací soud konkrétně dovodil, že lze mít bez jakýchkoli pochybností za prokázané, že jak obviněný W. , tak obviněný L. věděli o tom, že jednak existoval splatný závazek společnosti Stavba Klatovy vůči společnosti INOTECH ČR, byť nelze mít bez dalšího za to, že by bylo prokázáno, že obviněný L. věděl v kritické době to, že tento závazek nebyl uhrazen. Dále pak oba obvinění nepochybně věděli o tom, že je u Okresního soudu v Klatovech veden spor společnosti Stavba Klatovy s žalobci manželi S. z titulu reklamačního řízení ve věci stavby jejich domu. Nalézací soud byl po přezkoumání dostupných podkladů (zejména z rejstříkového spisu) toho názoru, že část podkladů pro návrh na vymazání společnosti z obchodního rejstříku opatřila pro obviněného W. právě advokátní kancelář obviněného L. , kdy je nepochybné, že pokud tyto úkony neprováděl obviněný L. sám, tak je na jeho pokyn provedli další pracovníci jeho kanceláře. Soud měl za zcela vyloučené, že by toto mohlo být činěno bez přímého vědomí obviněného L. Je tak zcela odůvodněn závěr, že po vědomém jednání obou obviněných byly rejstříkovému soudu skutečně předloženy listiny, na podkladě kterých musel tento soud dospět k závěru, že jmenovaná společnost v likvidaci nemá žádných závazků a lze ji tedy z obchodního rejstříku vymazat, přičemž tak také následně učinil (srov. str. 8 – 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Nalézací soud potom uzavřel, že oba obvinění zjevně spáchali trestné činy v úmyslu přímém podle § 4 písm. a) tr. zák., neboť evidentně chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit zájem chráněný tímto zákonem (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud uvedl, že obviněný JUDr. Ing. V. L. , který vytvořil podklady k jednání obviněného M. W. , byl minimálně s následkem ve formě úmyslu nepřímého srozuměn, neboť věděl o tom, že bude zastaveno občanskoprávní řízení vedené manželi I. a M. S. vůči společnosti Stavba Klatovy bez meritorního rozhodnutí. Tím zcela jistě naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky účastenství ve formě pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. str. 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Předestřená odůvodnění rozsudků soudů nižších stupňů především odlišně hodnotí úmysl obviněného JUDr. Ing. V. L. , jako přímý (nalézací soud) či nepřímý (odvolací soud), aniž by zejména odvolací soud podrobněji vysvětlil, proč se při jinak shodných skutkových závěrech odchýlil při posuzování subjektivní stránky obou trestných činů od závěrů nalézacího soudu. Zejména však oba uvedené soudy dostatečně skutkově a právně neodůvodňují úmyslné zavinění u obviněného JUDr. Ing. V. L. , když neuvádějí ani konkrétní skutkové okolnosti případu, které by svědčily o úmyslném poskytnutí pomoci tímto obviněným spoluobviněnému M. W. Přitom podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu musí závěr o naplnění subjektivní stránky konkrétního trestného činu vyplývat z popisu skutku ve výroku o vině v napadeném rozsudku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1050/2010; dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. 4 Tdo 922/2009). V souladu s tím i další publikovaná judikatura zdůrazňuje, že v popisu skutku v odsuzujícím rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem, jehož skutková podstata vyžaduje úmysl pachatele, musí být obsaženy i skutkové okolnosti, z nichž vyplývá úmyslné zavinění obviněného (srov. č. 38/2011 Sb. rozh. tr.). Stejné závěry vyplývají i z judikatury Ústavního soudu, který k tomu uvedl, že nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěry o zavinění nesmějí nabýt povahy jakýchsi presumpcí. Ze samotného opomenutí povinného jednání nelze automaticky dovozovat též existenci srozumění pachatele s porušením nebo ohrožením zájmu chráněného trestním zákonem. Z principu presumpce neviny kromě pravidla, podle něhož musí být obviněnému vina prokázána, plyne rovněž pravidlo in dubio pro reo, podle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny v daném kontextu důvodné pochybnosti, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (nález Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 722/2009, uveřejněn pod č. 2 ve sv. 56 Sb. nál. a usn. ÚS ČR; dále k tomu srov. i č. 6/1972-IV. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud tak v návaznosti na předestřenou judikaturu konstatuje, že nemá za dostatečně odůvodněné, že by dovolatel na základě shora uvedených skutkových zjištění úmyslně opatřil obviněnému M. W. materiály k tomu, aby uvedl nepravdivé údaje v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku a zamlčel v nich podstatné skutečnosti [§ 10 odst. 1 písm. c) k § 125 odst. 2 alinea první tr. zák.] a dále že by mu úmyslně opatřil prostředek k tomu, aby způsobil jinému vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl [§ 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.].

Za podstatnou vadu trestního řízení vedeného proti obviněnému JUDr. Ing. V. L. Nejvyšší soud dále považuje právní posouzení civilního sporu, který vedla společnost Stavba Klatovy s manželi Sl. Soudy nižších stupňů se dostatečně nevypořádaly v rámci předběžné otázky ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. zejména s tím, zda nárok manželů S. byl skutečně oprávněný, což má podstatný význam, zda jim z postupu obou obviněných hrozila ve výroku uvedená újma spočívající v neodstranění reklamovaných vad, a zda tedy neuvedení tohoto vedeného sporu v materiálech určených pro obchodní rejstřík za účelem výmazu společnosti Stavba Klatovy mělo z materiálního hlediska význam pro posouzení viny obviněného JUDr. Ing. V. L. , byť formálně měl být tento spor v nich uveden.

Nalézací soud se v odůvodnění svého rozsudku omezil na konstatování existence civilního sporu s manželi S. , přičemž bez dalšího dovodil, že je dána trestní odpovědnost obou obviněných za spáchání souzených trestných činů, a to vzhledem k tomu, že se manželé S. na základě výmazu společnosti Stavba Klatovy nemohli domoci na základě podaných žalob (pozn. správně se jedná o jednu podanou žalobu ze dne 21. 6. 2006 na určení termínu pro odstranění reklamované vady – závady v provedení terasy včetně řešení skladby stropu a závad s tím souvisejících na rodinném domě v P. , který je ve vlastnictví žalobců) svého práva v řízení o určení termínu odstranění reklamovaných vad díla, kdy výsledek tohoto soudního sporu mohl existenci dalšího závazku společnosti potvrdit (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku nalézacího soudu). Odvolací soud v návaznosti na závěry nalézacího soudu uvedl, že jednáním obou spoluobviněných byla způsobena vážná újma na právech manželů S. , neboť na základě toho, že rejstříkový soud byl uveden v omyl, došlo k výmazu společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku a civilní řízení s manželi I. a M. S. muselo být v důsledku výmazu společnosti z obchodního rejstříku zastaveno. Pokud by totiž podklady předložené rejstříkovému soudu s návrhem na výmaz společnosti z obchodního rejstříku obsahovaly pravdivé informace, nemohl by rejstříkový soud rozhodnout o výmazu společnosti. Rejstříkový soud byl tedy uveden v omyl nepravdivými údaji, když nepravdivost spočívala zejména v zamlčení sporu vedeného na základě podané žaloby manželi S. , přičemž výsledek sporu mohl existenci dalšího závazku společnosti potvrdit (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále uvedl, že podstatou trestného činu podle § 125 odst. 2, alinea první tr. zák. je, že v podkladech sloužících pro zápis do obchodního rejstříku jsou zamlčeny podstatné skutečnosti. Takovou podstatnou skutečností neuvedení probíhajícího sporu s manželi S. zcela jistě je, což vyplývá i z rozhodnutí Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. 7 Cmo 424/2003, ve kterém se konstatuje, že nelze vymazat obchodní společnost z obchodního rejstříku, i kdyby její likvidace skončila, pokud je účastníkem dosud neskončeného soudního řízení, a v důsledku jejího zániku by nebylo možné meritorně rozhodnout. O uvedeném rozhodnutí obviněný JUDr. Ing. V. L. věděl z věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 40 Cm 48/2009, v níž jako advokát působil (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a č. l. 579 a násl. spisu). Odvolací soud se rovněž zabýval obviněným JUDr. Ing. V. L. namítaným civilním sporem společnosti HEGEMON, přičemž odvolací soud dovodil, že v případě jmenované společnosti skutečnost, že je veden spor, byla v návrhu na výmaz z obchodního rejstříku uvedena, zatímco v případě společnosti Stavba Klatovy tomu tak nebylo. Pokud pak soud rozhodl, že se přesto společnost HEGEMON z obchodního rejstříku vymazává, bylo to zcela v jeho kompetenci. Podstatou zůstává to, že obviněný JUDr. Ing. V. L. uvedený spor s manželi S. zamlčel, ačkoliv takovou informaci měl rejstříkovému soudu sdělit, neboť ten měl mít údaje úplné. Odvolací soud rovněž doplnil, že postup likvidátora, který je při rozhodování o výmazu společnosti z obchodního rejstříku jednatelem vymazávané společnosti a který ví o neukončeném sporu o majetek společnosti a sám posuzuje, zda další vedení sporu je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu v zájmu jeho společnosti či nikoliv a zda pro něj není výhodnější ve sporu nepokračovat a podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004), považuje za velmi nestandardní (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Odvolací soud dále zdůraznil, že obviněný JUDr. Ing. V. L. při veřejném zasedání předložil usnesení Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. KSPL 54 INS 21282/2013 ve věci dlužníka J + J Linea gama, s. r. o., v likvidaci, kterým chtěl prokázat, že nemohlo být rozhodováno o zrušení společnosti návrhem na insolvenční řízení. Z předloženého důkazu totiž vyplývá, že v případě, že není dlužník schopen zaplatit zálohu na insolvenční řízení, další pokračování v insolvenčním řízení by bylo zjevným zneužitím postupu podle insolvenčního zákona namísto likvidace dlužníka. Dokončení likvidace a výmazu dlužníka z obchodního rejstříku nejsou podmíněny realizací insolvenčního řízení. Nebude-li dlužník schopen zálohu na náklady insolvenčního řízení zaplatit, soud řízení zastaví a likvidátor již mimo rámec insolvenčního řízení dokončí likvidaci společnosti (srov. č. l. 755 a násl. spisu). Odvolací soud k této námitce JUDr. Ing. V. L. zkonstatoval, že Stavba Klatovy, měla v době před vstupem do likvidace majetek minimálně v podobě výnosu za postoupení neuhrazené pohledávky od JUDr. Daniela Volopicha. Pohledávka v hodnotě 1 093 776 Kč byla smlouvou ze dne 3. 7. 2007 postoupena za 800 000 Kč (zaplaceno ve čtyřech splátkách v červenci 2007 po 200 000 Kč) společnosti QQ Real, s. r. o., která je rodinnou firmou obviněného JUDr. Ing. V. L. (je pravdou, jak namítá v odvolání obviněný, že v době postoupení pohledávky nebyl společníkem v rodinné firmě, byl jím však v roce 2001, zároveň i jednatelem, nyní je jednatelkou jeho dcera Mgr. D. L. – P. ). Je tedy zřejmé, že společnost Stavba Klatovy měla dostatek finančních prostředků, aby mohly být náklady na insolvenční řízení zaplaceny namísto toho, aby bylo rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací, což obviněný JUDr. Ing. V. L. musel vědět. Společnost QQ Real, s. r. o., později vedla spor proti JUDr. D. V. ve věci pod sp. zn. 30 C 953/2009, který byl ukončen smírem dne 26. 2. 2013 s tím, že žalovaný JUDr. D. V. zaplatí 500 000 Kč ve dvou splátkách (srov. str. 10 – 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a č. l. 716 a násl. spisu).

Nejvyšší soud si vyžádal spis Okresního soudu v Klatovech vedený pod sp. zn. 4 C 258/2006, z nějž zjistil následující skutečnosti. Žalobci Ing. I. S. a M. S. podali proti žalovaným Stavební firma STAWO (pozn. později Stavba Klatovy) a Ing. J. C. žalobu na určení termínu pro odstranění reklamované vady – závady v provedení terasy včetně řešení skladby stropu a závad s tím souvisejících na rodinném domě v P. , který je ve vlastnictví žalobců, datovanou 21. 6. 2006, doručenou Okresnímu soudu Plzeň-jih dne 3. 7. 2006 (srov. č. l. 1 a násl. spisu sp. zn. 4 C 258/2006). Okresní soud Plzeň-jih poté usnesením ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 9 C 93/2006, vyslovil místní nepříslušnost a postoupil věc Okresnímu soudu v Klatovech jako soudu místně příslušnému (srov. č. l. 100 spisu sp. zn. 4 C 258/2006). Součástí spisu je znalecký posudek č. 1776 – 009/2008, vyžádaný Okresním soudem v Klatovech a vypracovaný Ing. Vlastimilem Outlým, znalcem v oborech ekonomika a stavebnictví, ceny a odhady (nemovitosti, použité zboží), stavby obytné, v jehož závěrečné části znalec uvádí, že předmět díla nevykazoval zjevné závady, nevhodnost řešení je subjektivní a nelze ji objektivně specifikovat. Většina žalovaných vad není vadou nebo nedodělkem. Zásadní problém, tj. problém vlhkosti souvisí pravděpodobně s podceněním problematiky propojení starých sklepů s novými konstrukcemi (srov. č. l. 179 a násl., zejm. č. l. 194 – 195 spisu sp. zn. 4 C 258/2006). V dodatku č. 1 k témuž znaleckému posudku se konstatuje prakticky to samé (srov. č. l. 216 a násl., zejm. č. l. 225 spisu sp. zn. 4 C 258/2006). S ohledem na tyto zásadní okolnosti posuzovaného případu je třeba zvážit i dosud nevyřešenou předběžnou otázku (§ 9 odst. 1 tr. ř.) spočívající v tom, zda nárok manželů S. byl skutečně oprávněný, což má podstatný význam z hlediska, zda jim z postupu obou obviněných hrozila újma v podobě neodstranění reklamovaných vad, a zda tedy mohlo být oběma obviněným při materiálním pojetí kladeno za vinu jeho neuvedení v materiálech určených pro obchodní rejstřík za účelem výmazu společnosti Stavba Klatovy.

Okresní soud v Klatovech rozhodl usnesením ze dne 7. 5. 2009, sp. zn. 4 C 258/2006, tak, že ve věci žalobců Ing. I. S. a M. S. proti žalované Stavební firmě STAWO (pozn. později Stavba Klatovy) se řízení zastavuje. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že podle obchodního rejstříku žalovaný zanikl bez právního nástupce dne 26. 2. 2009, když k tomuto dni byl vymazán po skončení likvidace. Vzhledem k tomu zde není žalovaný a není zde ani žádný subjekt, na který by přešla vymáhaná povinnost. Tento nedostatek podmínek řízení nelze odstranit, a soud proto řízení zastavil (§ 104 o. s. ř.) – srov. č. l. 242 – 243 spisu sp. zn. 4 C 258/2006. Rozhodnutí Okresního soudu v Klatovech bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 9. 2009, sp. zn. 13 Co 332/2009, ve výroku, jímž došlo k zastavení řízení, potvrzeno (srov. č. l. 248 spisu sp. zn. 4 C 258/2006).

Podle tehdy platného § 73 obch. zák., ve znění účinném do 19. 7. 2009, likvidátor oznámí vstup společnosti do likvidace všem známým věřitelům. Zároveň je povinen bez zbytečného odkladu zveřejnit nejméně dvakrát za sebou s alespoň dvoutýdenním časovým odstupem rozhodnutí o zrušení společnosti s výzvou pro věřitele, aby přihlásili své pohledávky ve lhůtě, která nesmí být kratší než tři měsíce. Ve smyslu ustanovení § 74 odst. 1 obch. zák. likvidátor sestaví ke dni vstupu společnosti do likvidace zahajovací likvidační účetní rozvahu a soupis jmění. Podle § 75 odst. 1 obch. zák. bez zbytečného odkladu po provedení všech úkonů nezbytných k provedení likvidace sestaví likvidátor zprávu o průběhu likvidace s návrhem na rozdělení čistého majetkového zůstatku, jenž vyplyne z likvidace (likvidační zůstatek), mezi společníky, a předloží ji společníkům nebo orgánu k tomu příslušnému ke schválení (dále jen „návrh rozdělení likvidačního zůstatku“). Ke dni zpracování návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku sestaví likvidátor účetní závěrku. Podle odst. 4 téhož § 75 obch. zák. je-li pohledávka sporná nebo není-li ještě splatná, lze rozdělit likvidační zůstatek, jen byla-li věřiteli poskytnuta odpovídající jistota. Podle ustanovení § 75a odst. 1 obch. zák. likvidace končí rozdělením likvidačního zůstatku nebo použitím prostředků z výtěžku z prodeje majetku k uspokojení věřitelů anebo převzetím majetku věřiteli k úhradě jejich pohledávek anebo odmítnutím věřitelů převzít majetek k úhradě dluhů podle § 75 odst. 5 obch. zák.

Ustanovení § 74 odst. 1 obch. zák. ukládalo likvidátorovi, aby sestavil soupis jmění. Do jmění společnosti náleží veškerý její majetek a veškeré závazky bez ohledu na to, jsou-li vyjádřeny v účetnictví nebo nikoli. Soupis by měl likvidátorovi poskytnout podklad pro posouzení, zda společnost není předlužena a zda mu nevzniká povinnost podat návrh na zahájení insolvenčního řízení (§ 98 insolvenčního zákona). Dále slouží tento soupis i věřitelům a společníkům pro uplatňování jejich práv (srov. Balabán, P. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. Praha : Wolters Kluwer, a. s., 2009). Z uvedeného je tedy zřejmé, že všechny závazky, a to minimálně vůči společnosti INOTECH ČR ve výši 434 700 Kč s příslušenstvím, dále vůči Ing. J. C. ve výši 3 840 Kč a vůči společnosti PEIT Company, s. r. o., ve výši 64 Kč a také spor s manželi S. měl být uveden v soupisu jmění, i když zákon výslovně nestanoví, co vše by měl soupis jmění obsahovat. Ze shora citovaných zákonných ustanovení obchodního zákoníku je dále zřejmé, že měl být doložen i doklad o postupu likvidátora podle § 75a obch. zák., tedy doklad o tom, že likvidace skončila. Podle příloh účetní závěrky ke dni 29. 2. 2008 (č. l. 169 a násl. spisu) a ke dni 31. 12. 2008 (č. l. 175 a násl. spisu) společnost Stavba Klatovy neměla žádný majetek. Rovněž ve zprávě likvidátora o průběhu likvidace se uvádí, že společnost ke dni svého zrušení a ani po celou dobu likvidace neměla majetek a že tedy neexistují žádné peněžní prostředky, které by mohly tvořit likvidační zůstatek. Ve zprávě likvidátora o průběhu likvidace je tedy shrnuto, že jelikož společnost Stavba Klatovy neměla žádný majetek a žádné závazky, je možné u této společnosti likvidaci ukončit a vymazat ji z obchodního rejstříku a tím ukončit její existenci (srov. č. l 179 spisu). Stejně tak podle zprávy likvidátora o naložení s majetkem, jelikož bylo konstatováno, že společnost nemá žádný majetek ani závazky, není možné, aby likvidátor předmětný seznam sestavil, a není ani třeba sestavení účetní závěrky (srov. č. l. 181 spisu). Konečně také v rozhodnutí společníků o schválení účetní závěrky po provedení likvidace a konečné zprávy o průběhu likvidace a o rozdělení likvidačního zůstatku se uvádí, že v souladu s ustanovením § 75 odst. 1 obch. zák. by měli společníci schválit i rozdělení likvidačního zůstatku, vzhledem k tomu však, že společnost nemá žádný majetek, tedy ani likvidační zůstatek, je takové rozhodnutí společníků bezpředmětné (srov. č. l. 182 spisu). K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné uvést v souladu se závěry soudů obou nižších stupňů, že tyto závěry likvidátora vyjádřené v uvedených zprávách neodpovídaly skutečnosti.

Nejvyšší soud se rovněž zabýval rozhodnutími Nejvyššího soudu ve věcech pod sp. zn. 29 Odo 540/2004 a 29 Cdo 1664/2007. Z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, vyplývá, že rozhodnutí o postupu, zda likvidátor – bez ohledu na usnesení valné hromady – může podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, patří plně do působnosti likvidátora, který také nese odpovědnost za takové rozhodnutí. Tento závěr lze dovodit z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Pokud by takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě jejím akcionářům škodu, bude za ni odpovídat za podmínek ustanovení § 373 a násl. obch. zák. V usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1664/2007, byla řešena otázka, zda lze považovat za „dosud neznámý majetek“ ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. rovněž majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor. K předestřené právní otázce Nejvyšší soud uzavřel, že majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, za dosud neznámý majetek ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. zásadně považovat nelze. V usnesení ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 29 Odo 540/2004, kde řešil Nejvyšší soud otázku, zda může likvidátor podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku přesto, že probíhá spor o náhradu škody vzniklé společnosti, uzavřel Nejvyšší soud, že rozhodnutí o takovém postupu patří plně do působnosti likvidátora, který také nese za takové rozhodnutí odpovědnost. Tento závěr lze dovodit z ustanovení § 71 odst. 5 obch. zák. ve vazbě na ustanovení § 194 odst. 5 obch. zák. Pokud by likvidátor takovým rozhodnutím způsobil společnosti, popřípadě jejím společníkům škodu, bude za ni odpovídat za podmínek ustanovení § 373 a násl. obch. zák. Od tohoto závěru se odvíjí i rozhodnutí v projednávané věci. Podal-li likvidátor společnosti v době, kdy nebyl ukončen spor o majetek společnosti, návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, bylo takové rozhodnutí plně v jeho působnosti. Povinností likvidátora za takové situace totiž je, aby posoudil, zda další vedení sporu, a tedy i případné prodloužení likvidace je, vzhledem ke konkrétním okolnostem případu (např. výši částky, o kterou se vede spor, pravděpodobný výsledek sporu, jeho očekávané trvání, sporem vyvolané zvýšení nákladů likvidace apod.), v zájmu společnosti či nikoli. Dospěl-li likvidátor k závěru, že je pro společnost (a její společníky) výhodnější ve sporu nepokračovat, a podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, odpovídá, jak shora uvedeno, za škodu způsobenou takovým rozhodnutím společnosti či jejím společníkům, není to ale důvodem k postupu podle ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. Takový postup by připadal v úvahu pouze tehdy, pokud by likvidátor prokázal, že o probíhajícím sporu nevěděl a vzhledem k okolnostem případu, vědět nemohl.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že postup likvidátora, který je při rozhodování o výmazu společnosti z obchodního rejstříku jednatelem vymazávané společnosti a který ví o neukončeném sporu o majetek společnosti a sám posuzuje, zda další vedení sporu je vzhledem ke konkrétním okolnostem případu v zájmu jeho společnosti či nikoliv a zda pro něj není výhodnější ve sporu nepokračovat a podat návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku (rozhodnutí Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Cdo 1664/2007 a usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 29 Odo 540/2004) považuje za velmi nestandardní. Těžko si lze představit jednatele společnosti v roli likvidátora, který dobrovolně povede spor, který je pro něj zjevně nevýhodný a dobrovolně tím prodlouží likvidaci (srov. str. 10 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Na tomto místě Nejvyšší soud poukazuje na nepřiléhavost a nedostatečnost této argumentace odvolacího soudu, který hodnotí civilní rozhodnutí Nejvyššího soudu, resp. z něj vyplývající postup likvidátora, pouze jako nestandardní, aniž by se blíže zabýval závěry plynoucími z těchto civilních rozhodnutí pro projednávanou věc, zvláště za situace, kdy tato rozhodnutí byla aplikována v obdobném sporu, který vedla společnost HEGEMON a na nějž odkazoval i sám dovolatel již v řízení před odvolacím soudem.

Nejvyšší soud dále doplňuje, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. poznamenala, že jmenovaný nepřípadně argumentoval rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 540/2004 a 29 Cdo 1664/2007, která na posuzovanou situaci vztáhnout nelze, neboť tato rozhodnutí řeší diametrálně odlišnou situaci, a to situaci, kdy společnost vedla spor o majetek, který nárokovala, takže další vedení sporu by nemohlo ovlivnit, respektive poškodit žádného věřitele. Podle Nejvyššího soudu zmiňovaná rozhodnutí jeho civilního senátu sice z hlediska popisu skutkového zjištění neřeší opačnou situaci (kdy je likvidovaná společnost žalovanou a nikoliv žalobkyní), neboť otázku zániku společnosti v průběhu dosud neukončeného řízení o zaplacení pohledávky společnosti posuzují z pohledu péče řádného hospodáře, kterou má likvidátor vůči své společnosti (zjednodušeně řečeno, zda tím, že nechá vymazat společnost, aniž dokončí řízení o zaplacení pohledávky společnosti, porušuje svoji povinnost jednat s péčí řádného hospodáře), ale implicite z nich plyne, že dosud neukončená civilní řízení, jichž se společnost účastní, nejsou obecně (bez dalšího) překážkou pro ukončení likvidace a následný návrh likvidátora na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Proto popisovaný postup likvidátora společnosti Stavba Klatovy M. W. , není bez dalšího porušením zákona. Právní úprava (viz zejm. § 75 odst. 5 obch. zák.) zcela zjevně počítá s tím, že likvidátor může podat návrh na výmaz společnosti i tehdy, nejsou-li uspokojeny (tvrzené) pohledávky věřitelů, které však likvidátor nesmí zamlčovat, typicky v případě, kdy společnost nemá žádný majetek, a to bez ohledu na to, zda je o dané pohledávce vedeno soudní řízení.

Je tedy možné uzavřít, že dosud neukončená civilní řízení, jichž se společnost účastní (ať už jako žalobkyně nebo jako žalovaná), nejsou bez dalšího překážkou pro ukončení likvidace a následný návrh likvidátora na výmaz společnosti z obchodního rejstříku. Ať už tedy likvidovaná společnost sama nárokuje plnění nebo je plnění vyžadováno na ní, platí, že je na zvážení likvidátora, zda podá návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku s tím, že odpovídá za škodu způsobenou takovým rozhodnutím. Odpovědnost za případnou újmu je odpovědností likvidátora ve vztahu k likvidované společnosti, popř. jejím společníkům (založená na úvaze, že kdyby postupoval řádně a spor „dotáhl“ do konce, získala by společnost nějakou majetkovou hodnotu a ta by se promítla následně do výše podílů na likvidačním zůstatku).

Obdobně i v odborné literatuře se uvádí, že jsou-li pohledávky sporné, obchodní zákoník umožňoval, aby byla likvidace skončena i přes probíhající soudní řízení. Předpokladem je, že věřiteli sporné pohledávky bude poskytnuta dostatečná jistota (§ 75b odst. 4 obch. zák.). Na tomto místě Nejvyšší soud podotýká, že neměla-li společnost Stavba Klatovy žádný majetek, přičemž v té souvislosti je třeba upozornit, že oba soudy tvrdily, že zde majetek byl, obhajoba však namítala, že nikoli (rozhodující jsou časové souvislosti prodeje pohledávky JUDr. Volopicha, její úhrady a příp. použití získaných finančních prostředků na zaplacení dluhů společnosti – viz str. 11 rozsudku odvolacího soudu), nemohla ani poskytnout jistotu podle § 75 odst. 4 obch. zák. Z toho také vychází obchodní zákoník (srov. § 75 odst. 5 obch. zák.). Tedy není-li z čeho poskytnout jistotu, nemůže být poskytnuta. Zákon ukládá likvidátorovi, aby podal návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku do třiceti dnů po skončení likvidace (§ 75a odst. 2 obch. zák.). Pokud však společnost zanikne, ztratí způsobilost být účastníkem řízení (§ 19 o. s. ř.). Soud v takovém případě posoudí, zda uvedená skutečnost sama o sobě brání dalšímu pokračování v řízení nebo zda lze v řízení pokračovat (§ 107 odst. 1 o. s. ř.). Komentář k občanskému soudnímu řádu (srov. Drápal, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 720) k tomu uvádí: „Byla-li obchodní společnost ... vymazána z obchodního nebo jiného rejstříku během řízení (v době po zahájení řízení do dne, kdy řízení bylo pravomocně skončeno) po skončení likvidace ..., může soud dovodit, že v řízení s touto právnickou osobou jako účastníkem řízení nelze pokračovat a že povaha věci neumožňuje v řízení pokračovat, jen jestliže tu není důvod postupovat podle § 75b odst. 2 obch. zák., tedy jen, jestliže nebylo za řízení zjištěno, že by právnická osoba zanechala dosud neznámý majetek (majetek, který by měl být vypořádán při likvidaci).“ Likvidace by ovšem mohla skončit pouze v případě, že věřiteli sporné pohledávky byla poskytnuta dostatečná jistota a ta nemůže být z povahy věci považována za dosud neznámý majetek; její existence tedy není důvodem pro zrušení výmazu a obnovení likvidace společnosti podle § 75b odst. 2 obch. zák. Pokud by proto byla společnost vymazána z obchodního rejstříku, soud by musel řízení zastavit (§ 107 odst. 5 o. s. ř.). Z obchodního rejstříku tedy nelze vymazat obchodní společnost, a to i kdyby její likvidace skončila, pokud je účastníkem dosud neskončeného soudního řízení, v němž by v důsledku jejího zániku nebylo možné meritorně rozhodnout, ačkoli jinak by k takovému rozhodnutí všechny zákonné podmínky byly splněny, ledaže zákonem není stanoveno něco jiného. Pouze jestliže ze zákona přímo plyne, že lze provést výmaz společnosti i za situace probíhajícího jiného řízení než řízení o tento výmaz, lze obchodní společnost vymazat z obchodního rejstříku, i když toto jiné řízení ještě neskončilo. Jen takový postup ostatně umožňuje, aby v případě, že soud vyhoví společnosti a nárok věřitele odmítne, bylo možno jistotu vypořádat podle § 75b odst. 1 obch. zák., který je aplikovatelný i v případě „potřeby jiných vhodných opatření“, neboť o „neznámý majetek“ umožňující postup podle § 75b odst. 2 obch. zák. se – jak bylo zmíněno výše – jednat nebude. Lze proto uzavřít, že má-li společnost sporné pohledávky, o kterých probíhá řízení, je možné věřitelům takových pohledávek poskytnout dostatečnou jistotu a likvidaci ukončit, ovšem s tím, že nedojde k výmazu společnosti z obchodního rejstříku a společnost si i nadále zachová svoji právní subjektivitu. Pokud věřitel v řízení o sporné pohledávce zvítězí, uspokojí se z poskytnuté jistoty a společnost může být vymazána z obchodního rejstříku. V případě, že bude vyhověno společnosti, bude se postupovat podle § 75b odst. 1 obch. zák. a dojde k obnovení likvidace společnosti (srov. Černá, S., Josková, L. K postavení likvidátora, publikováno na http://pravniradce.ihned.cz/c1-51924580-k-postaveni-likvidatora).

Východiskům popsaným ve shora citovaném článku a civilní judikatuře Nejvyššího soudu odpovídá rovněž postup v případě společnosti HEGEMON. Obviněný JUDr. Ing. V. L. předložil v přípravném řízení materiály týkající se uváděné společnosti HEGEMON, kde v zápisu z rozhodnutí jediného společníka v působnosti mimořádné valné hromady se uvádí, že vyplacený likvidační zůstatek bude uložen k dispozici ručení za spornou pohledávku, resp. její části do výše likvidačního zůstatku, podle sporu vedeného u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 25/2005, do doby prokazatelné nevymahatelnosti citované části pohledávky (srov. č. l. 71 spisu). Ve zprávě o průběhu likvidace a návrhu na rozdělení likvidačního zůstatku společnosti HEGEMON se uvádí, že spor se společností MEGAS-P, spol. s r. o., která ve sporu vystupuje jako žalobce, vedený u Krajského soudu v Plzni v záležitosti výstavby v lokalitě I. etapa P. – L. , D. h. , nebyl v průběhu likvidace ukončen, resp. nedošlo podle předpokladu k zamítnutí žaloby na společnost v plném rozsahu jako nedůvodné (srov. č. l. 76 spisu). Společnost HEGEMON provedla odepsání účetního závazku, který je součástí sporu u Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 44 Cm 25/2005. Probíhající spor nebyl ukončen ani ve fázi dokazování. Z toho důvodu řešila společnost účetní závazek v bilanci společnosti jako definitivní řešení, a to odpisem zpochybněného nepromlčeného závazku s dopadem do hospodářského výsledku společnosti (srov. č. l. 77 spisu). Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 14 Cmo 416/2010, byl zamítnut návrh navrhovatelky společnosti MEGAS-P, spol. s r. o., o obnovení obchodní společnosti HEGEMON. V odůvodnění tohoto rozhodnutí se uvádí, že navrhovatelka, coby věřitel společnosti HEGEMON, žádala o obnovení likvidace této společnosti. Návrh odůvodnila tím, že se společností vede u Krajského soudu v Plzni soudní spor (sp. zn. 44 Cm 25/2005), v němž v důsledku výmazu dlužníka z obchodního rejstříku by nebylo možné meritorně rozhodnout. Soud prvního stupně, tj. Krajský soud v Plzni, rozhodl tak, že nařídil obnovení likvidace společnosti HEGEMON. V odůvodnění rozhodnutí soud prvního stupně odkázal na usnesení Vrchního soudu v Praze ve věci pod sp. zn. 7 Cmo 424/2003, podle kterého z obchodního rejstříku nelze vymazat obchodní společnost, a to i kdyby její likvidace skončila, pokud je účastníkem dosud neskončeného soudního řízení. Odvolací soud, tj. Vrchní soud v Praze, naproti tomu uvedl, že navrhovatelka nedoložila, že se zjistil dosud neznámý majetek. Důvodem pro obnovení likvidace podle odvolacího soudu nemůže být ani to, že se objeví dosud neznámý věřitel nebo věřitel, který včas nepřihlásil pohledávku k uspokojení nebo zajištění. Pro úplnost odvolací soud uvedl, že za „dosud neznámý majetek“ ve smyslu ustanovení § 75b odst. 2 obch. zák. nelze považovat ani majetek, o který společnost vymazaná z obchodního rejstříku v době výmazu vedla spor, a odkázal tak na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1664/2007 a 29 Odo 540/2004 (v podrobnostech srov. č. l. 580 – 581 spisu).

Při shrnutí shora popsaných skutečností vyplývajících z jednotlivých ustanovení obchodního zákoníku, z civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, odborné literatury a předloženého spisového materiálu, Nejvyšší soud dospívá k závěru, že má-li společnost sporné pohledávky, o kterých probíhá řízení, je možné věřitelům takových pohledávek poskytnout dostatečnou jistotu (srov. § 75 odst. 4 obch. zák.) – přičemž zatímco v projednávané věci soudy nižších stupňů tvrdily, že společnost Stavba Klatovy disponovala majetkem minimálně v podobě výnosu za postoupení neuhrazené pohledávky od JUDr. D. V. , obhajoba namítala, že nikoli – a likvidaci ukončit, ovšem s tím, že nedojde k výmazu společnosti z obchodního rejstříku a společnost si i nadále zachová svoji právní subjektivitu. Rozhodnutí o tom, zda likvidátor podá návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, je na jeho uvážení, avšak odpovídá za případně vzniklou škodu. Obviněný M. W. měl tedy řádně provést likvidaci společnosti Stavba Klatovy, za jejíž výsledek byl odpovědný, přičemž jestliže jmenovaná společnost měla nevypořádané závazky, bylo na jeho uvážení, zda namísto podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku neměl být při splnění podmínek § 98 insolvenčního zákona podán návrh na zahájení insolvenčního řízení. Kromě toho je třeba také zmínit, že návrh na výmaz obchodní společnosti Stavba Klatovy byl doložen mimo jiné zprávou o průběhu likvidace (§ 75 odst. 6 obch. zák.), která měla obsahovat údaj, kteří věřitelé uspokojeni nebyli, mezi něž je zřejmě třeba zařadit i věřitele, jejichž pohledávky jsou sporné. Likvidátor společnosti Stavba Klatovy M. W. však tomuto požadavku nedostál, neboť v uváděné zprávě o průběhu likvidace pouze uvedl, že společnost ke dni svého zrušení a ani po celou dobu likvidace neměla majetek a že tedy neexistují žádné peněžní prostředky, které by mohly tvořit likvidační zůstatek (srov. č. l. 179 spisu). Ačkoliv výmazu z obchodního rejstříku existence sporných pohledávek za společností sama o sobě nebrání (typicky tehdy, nemá-li společnost žádný majetek), neboť rejstříkový soud důvodnost nároků tvrzených věřitelů neposuzuje (v řízení ovládaném registračním principem ani nemůže), je nutné vážit tu okolnost případu, že ve zprávě o průběhu likvidace společnosti Stavba Klatovy nebyly shora uvedené závazky a spor s manželi S. uveden. Těmito skutečnostmi se však soudy nižších stupňů nezabývaly, a to ani z toho hlediska, že JUDr. Ing. V. L. vystupoval v roli pomocníka, tedy v postavení rozdílném od pachatele – obviněného M. W. Skutečnosti, na něž Nejvyšší soud shora upozornil, by potom také měly najít svůj odraz v naplnění subjektivní stránky souzených trestných činů. S těmito skutečnostmi, kterými se dostatečně ve svém rozsudku nezabýval, se potom nalézací soud bude muset v rámci svého nového rozhodnutí vypořádat.

Obviněný JUDr. Ing. V. L. ve svém mimořádném opravném prostředku dále namítal, že společnost Stavba Klatovy sice nabyla v roce 2007 finanční prostředky od společnosti QQ Real, s. r. o., ovšem jak uvedla svědkyně W. , jakmile společnost Stavba Klatovy obdržela finanční prostředky za postoupení pohledávky, uhradila z toho dřívější dluhy, kromě toho rovněž znalec Ing. Bečka uvedl, že společnost peníze neměla. Ve vztahu k insolvenčnímu řízení dovolatel dále namítal, že i kdyby byl prohlášen konkurz, pak by řízení ve věci manželů S. bylo přerušeno podle § 263 insolvenčního zákona ve znění účinném do 31. 12. 2013 a manželé S. by se vzhledem k nemajetnosti společnosti výsledku sporu stejně nedočkali.

Dovolatel touto námitkou mířil do těch závěrů odvolacího soudu, ve kterých uvedl, že Stavba Klatovy měla v době před vstupem do likvidace majetek minimálně v podobě výnosu za postoupení neuhrazené pohledávky od JUDr. Daniela Volopicha. Pohledávka v hodnotě 1 093 776 Kč byla smlouvou ze dne 3. 7. 2007 postoupena za 800 000 Kč společnosti QQ Real, s. r. o. Odvolací soud tedy dovodil, že společnost Stavba Klatovy měla dostatek finančních prostředků, aby mohly být náklady na insolvenční řízení zaplaceny namísto toho, aby bylo rozhodnuto o zrušení společnosti s likvidací (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

K námitkám dovolatele Nejvyšší soud poznamenává, že svědkyně J. W. skutečně u hlavního líčení prohlásila, že pohledávku společnosti Stavba Klatovy za JUDr. Danielem Volopichem odkoupil JUDr. Ing. V. L. a peníze zřejmě byly použity na úhradu nějakých závazků firmy (srov. č. l. 493 spisu). O určitých závazcích společnosti Stavba Klatovy hovořil i svědek Ing. F. H. , který mimo jiné uvedl, že pro společnost Stavba Klatovy sestavoval na žádost paní W. , která se tam starala o účetnictví, výkaz zisků a ztrát a rozvahou k datu vstupu společnosti do likvidace a ke dni ukončení likvidace. Jemu samotnému se zdálo, že v rozvaze a výkazech jsou položky, které by tam být neměly, aby mohla být zapsána likvidace. Po nahlédnutí do spisu svědek uvedl, že se zřejmě jednalo o položky závazků z obchodních vztahů 1 593 000 Kč a závazky ke společníkům 3 555 000,- Kč. Tyto připomínky svědek sdělil paní W. , která na to zřejmě reagovala tím, že to řeší právník (srov. č. l. 494 a násl. spisu).

V usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 30 C 953/2009, je konstatováno, že původní věřitel, tj. společnost Stavba Klatovy, oznámila JUDr. Danielovi Volopichovi dopisem ze dne 15. 7. 2007, že na společnost QQ Real, s. r. o., byla postoupena pohledávka ve výši 1 093 776 Kč (srov. č. l. 724 spisu a č. l. 724 p. v. spisu). Je tedy zřejmé, že společnost Stavba Klatovy skutečně získala finance za postoupení pohledávky společnosti QQ Real, s. r. o., již v roce 2007, ovšem zůstává otázkou, zda je měla k dispozici i v době, kdy společnost Stavba Klatovy vstoupila do likvidace, tj. 1. 3. 2008 (srov. poznatky Ing. Vladimíra Bečky na č. l. 141 spisu). Odvolací soud sice dovodil, že Stavba Klatovy měla v době před vstupem do likvidace majetek minimálně v podobě výnosu za postoupení neuhrazené pohledávky od JUDr. Daniela Volopicha (srov. str. 11 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu), avšak již se nevypořádal s tím, zda těmito financemi disponovala i v době, kdy vstoupila do likvidace, a to zejména vzhledem k závazkům, o nichž hovořil i svědek Ing. F. H. (viz shora).

Znalec Ing. Vladimír Bečka, znalec v oboru ekonomika, účetní evidence (v obchodě a veřejném stravování), ve svém znaleckém posudku č. 648/2010 (č. l. 140 a násl. spisu) zjistil, že společnost Stavba Klatovy měla celkem závazky po lhůtě splatnosti ve výši 1 593 000 Kč (srov. č. l. 143 spisu), jmenovaný znalec tak dovodil, že jelikož byla společnost předlužena, měla podat návrh na insolvenční řízení (srov. č. l. 145 – 146 spisu). Tento znalecký závěr rozporoval dovolatel tvrzením, že znalec byl jmenován k vysvětlení ekonomické situace společnosti a preferenci insolvenčního řízení sdělil soudu nad rámec svého úkolu. Pustil se tak do právního hodnocení věci, jak měl likvidátor v dané věci postupovat, aniž je právně vzdělán. Na právní hodnocení věci je však podle odvolatele soud a nikoli znalec.

Nejvyšší soud k tomu uvádí, že podle ustanovení § 107 odst. 1 věta druhá tr. ř. znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. Znalec podává posudek pouze o otázkách skutkových, přičemž je omezen svou konkrétní znaleckou odborností, kterou nesmí překročit. Nepřísluší mu řešit právní otázky. Je-li podání posudku závislé na určitém hodnocení důkazů, znalec musí svůj závěr v posudku vyslovit podmínečně, popř. alternativně, s ohledem na možná či v úvahu přicházející hodnocení opatřených důkazů orgánem činným v trestním řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 1979, sp. zn. 3 To 55/1979, publikované pod č. 64/1980 Sb. rozh. tr.). Pokud si tedy důkazy navzájem odporují a mohou vést k různým skutkovým variantám, nesmí znalec zaujímat stanovisko k správnosti či pravdivosti určité skupiny důkazů nebo určité skutkové varianty, ale musí zpracovat znalecký posudek s přihlédnutím k různým možnostem (variantám) z takové důkazní situace vyplývajícím. Jestliže je však některá z alternativ podle poznatků příslušného vědního oboru podle specializace znalce nepřijatelná, je třeba, aby to bylo ve znaleckém posudku uvedeno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 1980, sp. zn. Tzv 17/80, publikované pod č. 33/1981 Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud však současně musí poznamenat, že znalecký posudek nelze odmítnout jen proto, že znalec se nad rámec svého oprávnění vyjadřoval i k otázkám právním. Skutečnost, že znalec ve svém posudku zaujme stanovisko k otázce, jejíž zodpovězení přísluší soudu, nečiní tento posudek nepoužitelným, pokud obsahuje odborné poznatky a zjištění, z nichž znalec tento právní závěr učinil a které umožňují, aby si soud tentýž nebo jiný takový závěr dovodil sám (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 1997, sp. zn. 2 Tzn 19/97, publikovaný pod č. 1/1998-II. Sb. rozh. tr.). Nejvyšší soud proto uzavírá, že bude věcí nalézacího soudu, aby posoudil při splnění podmínek § 98 insolvenčního zákona vhodnost podání návrhu na zahájení insolvenčního řízení společnosti Stavba Klatovy za současného přihlédnutí ke svědeckým výpovědím J. W. a F. H. a také k odborným zjištěním učiněným znalcem Ing. Vladimírem Bečkou a rovněž právním otázkám, na které shora poukázal Nejvyšší soud. Přihlédne přitom k dovolatelem namítanému ustanovení § 263 insolvenčního zákona, ve znění účinném do 31. 12. 2013, které stanovilo, že prohlášením konkursu se přerušují soudní, správní a jiná řízení o právech a povinnostech, která se týkají majetkové podstaty nebo které mají být uspokojeny z majetkové podstaty, jejichž účastníkem je dlužník. V těchto řízeních lze pokračovat jen za podmínek stanovených insolvenčním zákonem. Přerušení řízení je dáno vztahem přerušeného řízení k majetkové podstatě nebo k možnosti se z ní uspokojit. Přerušovaná jsou řízení, která předmětem sporu mohou změnit rozsah majetkové podstaty, nebo rozsah závazků dlužníka. Zmíněná úprava v insolvenčním zákoně obsahuje četné výjimky o pokračování v řízení a postupy při uplatnění těchto výjimek (srov. § 264 až 266 insolvenčního zákona).

Nejvyšší soud na základě podaného dovolání JUDr. Ing. V. L. nepovažuje za správnou právní kvalifikaci pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., kterého se měl obviněný JUDr. Ing. V. L. dopustit tím, že jinému opatřil prostředek k tomu, aby způsobil jinému vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Dovolatel ohledně tohoto trestného činu především namítl, že dodnes neví, v čem může spočívat jeho podvodné jednání, resp. čím a koho uváděl svým jednáním v omyl.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že obviněný JUDr. Ing. V. L. opatřil již pravomocně odsouzenému M. W. prostředky – míněno návrh a podklady s nepravdivými údaji – pro zápis do obchodního rejstříku, čímž došlo k vážné újmě na právech manželů S. , neboť na základě uvedení rejstříkového soudu v omyl došlo k výmazu společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku a civilní řízení s manželi I. a M. S. muselo být v důsledku výmazu společnosti z obchodního rejstříku zastaveno. Pokud by totiž podklady předložené rejstříkovému soudu s návrhem na výmaz společnosti z obchodního rejstříku obsahovaly pravdivé informace, nemohl by rejstříkový soud rozhodnout o výmazu společnosti. Rejstříkový soud byl tedy podle závěru odvolacího soudu uveden v omyl nepravdivými údaji, když nepravdivost spočívala zejména v zamlčení sporu vedeného na základě podaných žalob manželi S. , přičemž výsledek sporu mohl existenci dalšího závazku společnosti potvrdit (srov. str. 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Tím, že bylo zastaveno vedené občanskoprávní řízení v důsledku výmazu společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku, bylo zcela jednoznačně dotčeno a porušeno jejich právo na spravedlivý proces, tedy nikoliv jejich majetková práva, ale jejich právo na to, aby bylo v řádném občanskoprávním řízení rozhodnuto o jejich právech. Podstatou jednání obviněného JUDr. Ing. V. L. je to, že v důsledku výmazu společnosti z obchodního rejstříku a zastavení řízení se manželé I. a M. S. nemohli domoci spravedlnosti v řádně vedeném soudním řízení. Právě právo manželů I. a M. S. obrátit se s návrhem na soud, který by ve spravedlivém procesu v předepsaném řízení měl vynést spravedlivé rozhodnutí, bylo jednáním obviněných, tedy i obviněného JUDr. Ing. V. L. , zmařeno, neboť řízení bylo zastaveno, aniž by Okresní soud v Klatovech meritorně rozhodl. Takové jednání obviněných způsobilo vážnou újmu na právech poškozených, neboť zánikem společnosti Stavba Klatovy došlo vůči poškozeným I. a M. S. k neodčinitelné újmě, neboť o jejich nároku nemohlo být rozhodnuto nezávislým a nestranným soudem. Pokud tedy došlo k výmazu společnosti Stavba Klatovy na podkladě vědomě nesprávných údajů, které předložil obviněný M. W. rejstříkovému soudu, a uvedl jej tím v omyl, způsobil tím vážnou újmu na právech manželů I. a M. S. a obviněný JUDr. Ing. V. L. , který vytvořil podklady k takovému jednání obviněného M. W. , byl minimálně s následkem ve formě úmyslu nepřímého srozuměn, neboť věděl o tom, že bude zastaveno občanskoprávní řízení vedené na podkladě žaloby manželů I. a M. S. vůči společnosti Stavba Klatovy bez meritorního rozhodnutí. Tím zcela jistě naplnil po objektivní i subjektivní stránce znaky účastenství ve formě pomoci k trestnému činu poškozování cizích práv podle § 10 k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. (srov. str. 11 – 12 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu).

K těmto závěrům odvolacího soudu Nejvyšší soud mimo toho, co již uvedl shora, dále považuje za nutné poznamenat, že ustanovením 209 tr. zák. jsou na rozdíl od podvodu podle § 250 tr. zák. (srov. i § 250a a § 250b tr. zák.) chráněna jiná než majetková práva jednotlivce v oblasti vztahů rodinných, pracovních, podnikatelských apod., ale i práva právnických osob (v podnikatelských i jiných vztazích), kolektivních orgánů apod., a také státu. K naplnění znaků tohoto trestného činu je nutné způsobení vážné újmy na právech a jednání, které má povahu podvodného jednání, tj. uvedení někoho v omyl nebo využití něčího omylu. Zda jde o vážnou újmu na právech, je nutno posoudit se zřetelem k okolnostem konkrétního případu, zejména s přihlédnutím k tomu, o jaké právo a v jaké oblasti společenských vztahů (rodinných, pracovních, podnikatelských, státních zájmů apod.) šlo, jaká byla intenzita újmy na zasaženém právu či právech a jaké následky to mělo pro poškozeného, zejména zda šlo o škodlivý následek na právech lehce nebo obtížně odstranitelný, popř. již zcela neodstranitelný a jaká byla intenzita takového následku, a pokud měla újma na právech určité trvání, i jak dlouho trvala. Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné fyzické nebo právnické osobě, popř. orgánu apod. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním.

Odvolací soud, jak již bylo zmíněno, dovodil, že tím, že došlo k zastavení vedeného občanskoprávního řízení s manželi S. v důsledku výmazu společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku, bylo zcela jednoznačně dotčeno a porušeno jejich právo na spravedlivý proces, tedy nikoliv jejich majetková práva, ale jejich právo na to, aby bylo v řádném občanskoprávním řízení rozhodnuto o jejich právech. Nejvyšší soud však má za to, že z provedeného dokazování je zřejmé, že manželé S. uplatňovali v civilním řízení naopak výlučně svá majetková práva spočívající v odstranění reklamovaných vad stavby – závady v provedení terasy včetně řešení skladby stropu a závad s tím souvisejících, na rodinném domě v P. , který je ve vlastnictví žalobců, pod sankcí vyjádřenou v penězích (srov. žalobu manželů S. ze dne 21. 6. 2006 na určení termínu pro odstranění reklamované vady). K tomu Nejvyšší soud dodává, že vnímání reklamačního řízení jako řízení majetkového vyplývá i z toho, že pokud by v projednávané věci došlo k podání návrhu na insolvenční řízení, uplatnilo by se ustanovení § 175 insolvenčního zákona, z něhož vyplývá, že věřitelé mohou v insolvenčním řízení uplatňovat rovněž i nepeněžité pohledávky, které je však nutné vždy vyčíslit v penězích, a to jedině v české měně. Způsob, jak vyčíslit nepeněžitou pohledávku v penězích insolvenční zákon nijak podrobně nedefinuje, pouze v poslední větě § 175 stanoví, že nepeněžitá pohledávka musí být vyjádřena v penězích na základě odhadu její hodnoty. Tomu odpovídá i žaloba I. a M. S. , a to pokud jde o část, v níž žádají odstranění žalovaných vad pod sankcí 250 000 Kč, a rovněž uplatněný nárok na náhradu škody, s nímž se k trestnímu řízení připojili manželé Ing. I. a M. S. , kteří požadovali přiznání nároku v celkové výši 1 591 554,- Kč, jenž sestával z náhrady nákladů na opravu jejich nemovitosti podle faktur ve výši 1 531 521,40 Kč a 50 343,- Kč, a dále pak z nákladů na soudní řízení ve výši 9 690,- Kč. Navíc Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že výklad odvolacího soudu při podřazení práva na spravedlivý proces pod pojem „vážné újmy na právech“ je příliš široký jdoucí nad rámec skutkové podstaty poškozování cizích práv, když ustanovení § 209 odst. 1 tr. zák. má na mysli konkrétní nemajetkové právo, za které nelze obecné právo na spravedlivý proces považovat. Ustanovení § 209 tr. zák. tak mělo být oběma soudy nižších stupňů vykládáno restriktivně, a to zejména ohledně posouzení povahy dotčených práv obou poškozených I. a M. S. z hlediska, zda se jednalo o majetková či nemajetková práva a jejich konkrétní povahu. K tomu Nejvyšší soud považuje za nutné dodat, že naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1 tr. zák. spočívajícího v „uvedení někoho v omyl”, což platí i v případě ustanovení § 209 tr. zák., nelze podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu spatřovat v tom, že obviněný podal k soudu žalobu nebo jiný návrh, který obsahuje vědomě nepravdivá tvrzení. Soud rozhodující v občanskoprávním řízení o takových podáních totiž nelze pokládat za subjekt, který by mohl být tímto způsobem uváděn v omyl (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 11 Tdo 229/2004, publikované pod č. 24/2006 Sb. rozh. tr.). Této ustálené judikatuře Nejvyššího soudu tedy neodpovídají závěry odvolacího soudu, v nichž uvádí, že rejstříkový soud byl uveden v omyl nepravdivými údaji, jejichž nepravdivost spočívala zejména v zamlčení sporu vedeného na základě podané žaloby manželi S. Se všemi těmito skutečnostmi a navazujícími právními závěry se tak odvolací soud ve smyslu citované judikatury dostatečně nevypořádal, v čemž Nejvyšší soud spotřebuje další podstatnou hmotně právní vadu jeho rozhodnutí spočívající v nesprávném právním posouzení skutku.

Z těchto důvodů Nejvyšší soud po přezkoumání věci shledal, že je naplněn dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadený rozsudek odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem nalézacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Proto Nejvyšší soud k podanému dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. podle § 265k odst. 1 tr. ř. ohledně obviněného JUDr. Ing. V. L. a podle § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. s přiměřeným použitím § 261 tr. ř. i ohledně obviněného M. W. zrušil rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 5. 2014, sp. zn. 6 To 603/2013, a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 20. 5. 2013, sp. zn. 6 T 201/2010, podle § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle § 265l odst. 1 tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Nejvyšší soud postupoval uvedeným způsobem v souladu s ustanovením § 265k odst. 2 poslední věta tr. ř. ve spojení s § 261 tr. ř. i ohledně obviněného M. W. , neboť okolnosti případu spočívající v tom, že výmazu společnosti Stavba Klatovy z obchodního rejstříku sama o sobě nebrání existence sporných pohledávek za společností i s tou výhradou, že likvidátor společnosti Stavba Klatovy neuvedl ve zprávě o průběhu likvidace, že společnost má neukončený civilní spor s manželi S. , ač k tomu podle zákona byl povinen, svědčí rovněž obviněnému M. W. Na obviněného M. W. je třeba rovněž vztáhnout závěry Nejvyššího soudu o tom, že právní úprava (viz zejm. § 75 odst. 5 obch. zák.) zcela zjevně počítá s tím, že likvidátor může podat návrh na výmaz společnosti i tehdy, nejsou-li uspokojeny (tvrzené) pohledávky věřitelů, a to bez ohledu na to, zda je o dané pohledávce vedeno soudní řízení. Důvodem prospívajícím obviněnému M. W. je i dosud nevyřešená předběžná otázka (§ 9 odst. 1 tr. ř.) spočívající v tom, zda nárok manželů S. byl skutečně oprávněný, což má podstatný význam pro závěr, zda jim z postupu obou obviněných hrozila újma v podobě neodstranění reklamovaných vad, a zda tedy mohlo být oběma obviněným z materiálního hlediska kladeno za vinu jeho neuvedení v materiálech určených pro obchodní rejstřík za účelem výmazu společnosti Stavba Klatovy. Obviněnému M. W. jdou ku prospěchu rovněž ty závěry Nejvyššího soudu, v nichž uvedl, že má zásadní výhrady k užité právní kvalifikaci trestného činu poškozování cizích práv podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Nesprávné posouzení znaků „vážné újmy na právech“ a „uvedení někoho v omyl” u tohoto trestného činu svědčí jak obviněnému JUDr. Ing. V. L. , byť jeho jednání bylo kvalifikováno jako pomoc k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák., tak i obviněnému M. W. , neboť se jednalo o znaky uvedené v § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Uvedené rozhodnutí učinil Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.

V novém řízení se Okresní soud Plzeň-město vypořádá se všemi rozhodnými skutečnostmi a právními závěry, na které Nejvyšší soud shora poukázal. To znamená, že pokud dospěje k závěru o vině u obou obviněných, bude precizovat skutkovou větu výroku rozsudku tak, aby odpovídala učiněným skutkovým zjištěním ve vztahu ke všem věřitelům společnosti Stavba Klatovy a jejich pohledávkám, přičemž současně z ní musí být jednoznačně patrné, které pohledávky jsou kladeny za vinu obviněnému JUDr. Ing. V. L. a které M. W. Při formulaci skutkové věty bude nalézací soud rovněž dbát na to, aby tato jednoznačně vyjadřovala zavinění obou obviněných, přičemž náležitě vymezeno a specifikováno musí být i zavinění obviněného JUDr. Ing. V. L. ve vztahu k pomoci, kterou měl poskytnout spoluobviněnému M. W. V rámci právního posouzení souzeného případu nalézací soud neopomene ani právní názory Nejvyššího soudu vztahující se k trestnému činu poškozování cizích práv podle k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák., resp. k pomoci k tomuto trestnému činu podle § 10 odst. 1 písm. c) k § 209 odst. 1 písm. a) tr. zák.

Ve vztahu ke sporu s manželi S. je nalézací soud povinen vyřešit předběžnou otázku ve smyslu § 9 odst. 1 tr. ř. spočívající v tom, zda nárok jmenovaných manželů, kteří se domáhali odstranění vad v reklamačním řízení prostřednictvím podané civilní žaloby, byl oprávněný, a to s ohledem na Nejvyšším soudem zmiňovaný znalecký posudek č. 1776 – 009/2008, vypracovaný Ing. Vlastimilem Outlým, znalcem v oborech ekonomika a stavebnictví, ceny a odhady (nemovitosti, použité zboží), stavby obytné, včetně jeho dodatku č. 1 (který je třeba zatím považovat za listinný důkaz – srov. přiměřeně č. 27/1977-II. Sb. rozh. tr.), kde znalec uvádí, že předmět díla nevykazoval zjevné závady, nevhodnost řešení je subjektivní a nelze ji objektivně specifikovat. Většina žalovaných vad není vadou nebo nedodělkem. Zásadní problém, tj. problém vlhkosti souvisí pravděpodobně s podceněním problematiky propojení starých sklepů s novými konstrukcemi (srov. č. l. 179 a násl., zejm. č. l. 194 – 195 spisu sp. zn. 4 C 258/2006, a dále č. l. 216 a násl., zejm. č. l. 225 spisu sp. zn. 4 C 258/2006). S ohledem na tento znalecký posudek není z doposud provedeného dokazování dostatečně zřejmé, zda nároky manželů S. jsou skutečně materiálně opodstatněné, a tedy zda jsou z tohoto hlediska oprávněné. Z těchto důvodů bude povinností nalézacího soudu, aby podrobně vyslechl znalce Ing. Vlastimila Outlého, a to po jeho přibrání a poučení jako znalce v trestním řízení (§ 105 odst. 1 věta druhá, § 106 a § 108 tr. ř.), k oprávněnosti reklamací manželů S. Nalézací soud však bude muset také v té souvislosti posoudit, zda se v případě civilního sporu s manželi S. může jednat o „podstatné skutečnosti“, které byly zamlčeny rejstříkovému soudu.

K tomu je třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud dovodil, že spor s manželi S. měl být likvidátorem společnosti Stavba Klatovy uveden v rámci likvidace v soupisu jmění, přičemž však současně konstatoval, že má-li společnost sporné pohledávky, o kterých probíhá řízení, je možné věřitelům takových pohledávek poskytnout dostatečnou jistotu (srov. § 75 odst. 4 obch. zák.) a likvidaci ukončit, ovšem s tím, že nedojde k výmazu společnosti z obchodního rejstříku a společnost si i nadále zachová svoji právní subjektivitu (jistota se neposkytuje, jestliže společnost nemá žádný majetek). Rozhodnutí o tom, zda likvidátor podá návrh na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, je na jeho uvážení, avšak odpovídá za případně vzniklou škodu. Současně bylo věcí likvidátora, tj. obviněného M. W. , provést uvážení, zdali namísto podání návrhu na výmaz společnosti z obchodního rejstříku, neměl být při splnění podmínek § 98 insolvenčního zákona podán návrh na zahájení insolvenčního řízení.

Závěrem Nejvyšší soud zdůrazňuje, že podle § 265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud Plzeň-město vázán shora uvedenými právními názory, které vyslovil v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony, jejichž provedení dovolací soud nařídil. Vzhledem k tomu, co již bylo uvedeno shora, je nutno také zdůraznit, že při odůvodňování rozhodnutí je třeba postupovat důsledně tak, aby v odůvodnění svého rozhodnutí soud stručně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy své závěry ohledně skutkových zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, a to včetně důkazů jím doplněných, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se vypořádal s obhajobou, a to včetně všech námitek v řízení učiněných (i v rámci dovolacího řízení), a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona zejména v otázce viny a trestu. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-město byla zrušena jen v důsledku dovolání obviněného JUDr. Ing. V. L. , podaného samozřejmě v jeho prospěch, nemůže v novém řízení dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (zákaz reformationis in peius) což se týká i obviněného M. W. (srov. § 261 tr. ř. ve spojení s § 265k odst. 2 poslední věta tř. ř.).

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. června 2015

Prof.JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru