Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 129/2015Usnesení NS ze dne 25.03.2015

HeslaDaň
Objektivní stránka trestného činu
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2015:5.TDO.129.2015.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 240 odst. 1 tr. zákoníku

§ 240 odst. 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 129/2015-48

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. března 2015 o dovolání, které podal obviněný B. Č. , proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 To 19/2014, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně pod sp. zn. 61 T 21/2013, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněného B. Č. odmítá .

Odůvodnění:

Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 10. 2. 2014, sp. zn. 61 T 21/2013, byl obviněný B. Č. uznán vinným zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaným dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, za což mu byl uložen podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl zařazen podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Podle § 64 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5.000 Kč, tedy v celkové výměře 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dnů. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému zároveň uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na dobu sedmi let. Současně krajský soud zrušil výrok o trestu uložený rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 13 T 308/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti výše uvedenému rozsudku podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 To 19/2014, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu při nezměněném výroku o vině napadeného rozsudku nově rozhodl tak, že obviněného B. Č. odsoudil za zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, dílem dokonaný dílem ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a za sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., tr. zákon, účinný do 31. 12. 2009, (dále jen „tr. zákon“), jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 2 T 107/2006, a za další sbíhající se trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. zákona, jímž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 13 T 308/2006, podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody pěti let a tří měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Odvolací soud uložil dále obviněnému podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1 tr. zákoníku peněžitý trest ve výměře 100 denních sazeb, kdy jedna denní sazba činí 5.000 Kč, tedy v celkové výměře 500.000 Kč. Podle § 69 odst. 1 tr. zákoníku byl pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 100 dní. Podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku byl obviněnému dále uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu tří let a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce ve statutárních orgánech obchodních společností a družstev včetně funkce prokuristy na dobu sedmi let. Podle § 43 odst. 2 tr. zákoníku Vrchní soud v Olomouci zrušil výroky o trestech uložených obviněnému rozsudky Okresního soudu v Přerově ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 2 T 107/2006, a Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 31. 3. 2008, sp. zn. 13 T 308/2006, jakož i všechna další obsahově navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný B. Č. dovolání prostřednictvím svého obhájce JUDr. Tomáše Vymazala. Svůj mimořádný opravný prostředek obviněný směřoval proti všem výrokům napadeného rozhodnutí a opřel je o dovolací důvod uvedený v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Obviněný nejprve obsáhle vyložil uplatněný dovolací důvod včetně související judikatury Ústavního soudu a vyslovil názor, že jeho prostřednictvím je možné uplatnit i námitky proti nedostatečnému prokázání skutkových okolností a jim odpovídajících znaků dané skutkové podstaty. V jeho případě totiž nebyla postavena najisto stěžejní otázka skutkového zjištění, bez níž nelze tvrdit, že obviněný nesplnil svou daňovou povinnost. V posuzované trestní věci proto dovolatel shledává extrémní nesoulad mezi skutkovými a právními závěry soudů nižších stupňů.

Z vytýkaného jednání podle přesvědčení obviněného nelze dovodit všechny znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku, zejména chybí jeho objektivní stránka. Soudy nebylo zjištěno a postaveno najisto, zda obviněný s předmětným zbožím nakládal tak, aby mu vznikla povinnost příslušnou daň odvést, resp. že mu nevznikl nárok na vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty.

Pro stanovení rozsahu zkrácení daně bylo podle obviněného nutné objasnit, kam bylo zboží fakticky dodáno a v jaké výši pak měla být příslušná daň odvedena. Soudy sice dospěly k závěru, že zboží nebylo vyvezeno odběrateli na Slovensko, ale již se dále nezabývaly další „stěžejní“ okolností, a to, jak s ním bylo posléze naloženo.

S ohledem na ustanovení § 2 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, tak má obviněný za to, že daňová povinnost (a následně její zkrácení) u něj mohla vzniknout pouze tehdy, pokud by zboží bylo odebráno v rámci České republiky a jeho dodání se uskutečnilo za úplatu. Tyto předpoklady trestní odpovědnosti však nebyly v trestním řízení zkoumány, natož zjištěny. Dále se obviněný pozastavil nad závěrem soudu druhého stupně, že „předmětné minerální oleje byly v této trestní věci realizovány na území České republiky“, zejména poukázal na neurčitost pojmu „realizovány“. Připomněl, že trestní řízení ovládá zásada tzv. obráceného důkazního břemene a orgány činné v trestním řízení proto nemohou spoléhat pouze na podklady získané správcem daně v rámci daňového řízení.

Pokud se tak orgány činné v trestním řízení nezabývaly výše zmíněnou otázkou, zda obviněnému daňová povinnost z titulu uskutečnitelného zdanitelného plnění vůbec vznikla, nebylo možné přijmout ani závěr o jejím neoprávněném snížení. Obviněný má dále za to, že znaleckým posudkem stanovená výše škody byla pouze „odhadnuta“, neboť výše zkrácené daně byla vypočtena na podkladě fiktivních faktur, které měl podle soudů vytvořit. Tyto faktury však neprokazují skutečné dodání zboží a tak z nich podle obviněného nelze objektivně určit rozsah zkrácené daně a znaleckému posudku proto nelze přiznat „relevanci“. Závěrem svého podání obviněný znovu připomněl, že v projednávané věci nebyly splněny zákonné požadavky na popis znaků skutkové podstaty, konkrétně chybí charakteristika její objektivní stránky, která tak v rozporu se zákonem absentuje. Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je postiženo uvedenými zásadními vadami obviněný v závěru dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 4 To 19/2014, a aby přikázal tomuto soudu věc znovu v potřebném rozsahu projednat a rozhodnout. Současně navrhl přerušit výkon rozhodnutí podle § 265o odst. 1 tr. řádu.

Nejvyšší státní zástupce se k dovolání obviněného B. Č. vyjádřil prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství JUDr. Pavla Kučery.

Ten nejprve konstatoval, že s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu se nelze domáhat opravy skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani přezkoumání správnosti jimi provedeného dokazování, připustil sice možnost zásahu do skutkových zjištění, avšak pouze v případech tzv. extrémního nesouladu, tedy v případech, kdy zjištění soudů nemají vůbec žádnou obsahovou vazbu na provedené důkazy, jestliže zjištění soudů nevyplývají z důkazů při žádném z logických způsobů jejich hodnocení či pokud zjištění soudů jsou pravým opakem toho, co bylo obsahem dokazování. Ani jedna z popsaných situací však podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve věci obviněného nenastala. Naopak dokazování i hodnocení důkazů zcela respektovaly příslušná ustanovení trestního řádu i zásady formální logiky, při hodnocení správnosti vyslovené hmotně právní kvalifikace bylo proto nutné vycházet ze skutkových závěrů, k nimž dospěly soudy obou stupňů. Použitou právní kvalifikaci označil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství za zcela správnou a zdůraznil, že v popsaném skutku jsou vyjádřeny veškeré znaky trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby, především zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákání výhody na této dani, velký rozsah zkrácení daňové povinnosti dílem v pokusu a taktéž úmysl obviněného. Dovolací námitky v tomto směru proto nemohou obstát. Stejně tak státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství odmítl výhrady vůči znaleckému posudku Ing. Pavly Císařové, CSc., neboť při jeho zpracování tato znalkyně vycházela z celé řady písemných dokumentů, a rozsah zkrácení daňové povinnosti obviněného proto nelze považovat za pouhý odhad. Další dovolací námitka, podle níž se soudy nezabývaly otázkou, jak bylo s minerálními oleji fakticky naloženo, je podle státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství bez právního významu. Objasnění této skutečnosti totiž není podmínkou trestní odpovědnosti za trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku. Navíc ve věci obviněného neexistuje důvodná pochybnost o skutkovém závěru, že předmětné minerální oleje byly užity v rámci České republiky, pokud by je totiž obviněný skutečně vyvezl na území jiného státu, předložil by reálné doklady a nemusel by vytvářet fiktivní dokumenty deklarující jejich vývoz na Slovensko. K naplnění uplatněného dovolacího důvodu tak podle státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství nedošlo, dovolání obviněného proto navrhl odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné.

Na vyjádření nejvyššího státního zástupce reagoval obviněný podáním označeným jako „Replika k vyjádření k dovolání odsouzeného“. Opět v něm zopakoval, že v jeho věci je dán dovolací důvod § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť nelze s jistotou tvrdit, že projednávaný skutek obsahuje všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, resp. že tyto znaky byly zjištěny a prokázány. Znovu zdůraznil, že pro konstatování vzniku daňové povinnosti, která měla být obviněným zkrácena, je nezbytné zjištění, že zboží bylo dodáno v rámci České republiky a toto dodání se uskutečnilo za úplatu, což však podle něj prokázáno nebylo. Argumentaci nejvyššího státního zástupce tedy obviněný označil za nepřiléhavou a nepřesvědčivou, přičemž uvedl, že i nadále trvá na svém návrhu na zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že obviněný B. Č. podal dovolání jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím svého obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že může být dán zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku spočívá i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin se jedná. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

V části dovolacích námitek obviněného, kterými zpochybňuje vznik zdanitelného plnění a tedy i samotné daňové povinnosti, je možné spatřovat hmotně právní charakter, jak vyžaduje uplatněný dovolací důvod, avšak Nejvyšší soud je neshledal neopodstatněnými. Navíc z konkrétního obsahu výhrad je zcela evidentní, že mají svůj podklad v jiném, pro obviněného příznivějším skutkovém stavu, než k jakému dospěly soudy nižších stupňů a jak je vyjádřen v popisu výroku o vině.

Ve stručnosti lze shrnout skutková zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně tak, že obviněný B. Č. jako jediný jednatel a společník obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. (od 27. 6. 2007 BOMA properte s.r.o., od 2. 2. 2015 BOMA properte s.r.o. v likvidaci), podal na Finančním úřadě v Uherském Hradišti postupně daňová přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období IV. čtvrtletí 2004, a dále vždy za měsíční období roku 2005 včetně června tohoto roku, přičemž v rozporu s § 21 odst. 1 a § 64 odst. 1 zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění účinném v příslušném období, (dále jen ve zkratce „zákon o dani z přidané hodnoty), v těchto daňových přiznáních nepřiznal a neodvedl daň z přidané hodnoty z uskutečněných zdanitelných plnění – dodání minerálních olejů s místem plnění v tuzemsku, a naopak neoprávněně deklaroval dodání uvedeného zboží do jiného členského státu Evropské unie, za tímto účelem zahrnul do účetnictví společnosti BOMAZZO, s.r.o. fiktivní účetní a daňové doklady, které deklarovaly prodej zboží odběratelům ze Slovenské republiky, a to konkrétně odběratelům PABEKO PLUS, s. r. o., se sídlem D. Jurkoviča 2419/1, Topolčany, DIČ: SK 2021450519, a J. J. , s místem podnikání F. Urbánka 5, Trnava, DIČ: SK 1029881798, kteří však žádné minerální oleje od společnosti BOMAZZO, s.r.o. nikdy nekoupili. Obviněný tímto způsobem deklaroval v podaných daňových přiznáních vývoz zboží uvedeným odběratelům v celkové hodnotě 54.634.917,- Kč, ačkoliv k těmto dodávkám ve skutečnosti nedošlo, a společnosti BOMAZZO, s. r. o. tak neoprávněně

a) snížil daňovou povinnost na dani z přidané hodnoty o 6.868.297,- Kč

b) zajistil vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 385.015,- Kč

c) pokusil se zajistit vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty ve výši 3.176.398,- Kč.

Popsaným jednáním tak České republice zastoupené Finančním úřadem v Uherském Hradišti obviněný způsobil celkovou škodu ve výši 7.253.312,- Kč, přičemž ke způsobení další škody ve výši 3.176.398,- Kč již v důsledku pochybností na straně správce daně nedošlo.

Trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 spáchá ten, kdo ve větším rozsahu zkrátí daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jinou podobnou povinnou platbu anebo vyláká výhodu na některé z těchto povinných plateb, a tento čin spáchá ve velkém rozsahu. Zkrácení představuje jakékoli jednání pachatele, v důsledku něho je mu jako poplatníkovi, povinné osobě, v rozporu se zákonem vyměřena nižší daň, clo, pojistné na sociální zabezpečení, příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, pojistné na úrazové pojištění, pojistné na zdravotní pojištění, poplatek nebo jiná podobná povinná platba, než jaká měla být vyměřena a zaplacena, nebo k vyměření této povinné platby vůbec nedojde. Vylákání daňové výhody představuje fingované předstírání skutečnosti, z níž má vyplývat povinnost státu poskytnout neoprávněně plnění tomu, kdo ve skutečnosti nemá na takové plnění nárok vůbec nebo nikoli v požadované výši (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/2005 Sb. rozh. tr., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 191/2005, publikované pod č. T 794, svazek 16, ročník 2005, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha).

Jednání obviněného, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, zahrnuje všechny okolnosti významné pro naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby včetně použití vyšší trestní sazby s ohledem na způsobený rozsah škodlivého následku, resp. účinku.

Nejvyšší soud na tomto místě považuje za nutné zdůraznit, že škoda ani její konkrétní výše není znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu, ale je zde nutný určitý rozsah zkrácení daně nebo jiné povinné platby či vylákané výhody. Určujícím kritériem trestnosti podle základní skutkové podstaty je „větší rozsah“ zkrácení daně nebo jiné povinné platby, resp. vylákání výhody na některé z povinných plateb. Obviněný byl odsouzen podle odstavce třetího citovaného ustanovení trestního zákoníku, neboť svým jednáním dosáhl snížení daňové povinnosti obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o., resp. vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v částce převyšující sedm milionů Kč, a snažil se o získání vyšší částky, což se mu v důsledku kontrolní činnosti příslušného finančního úřadu nepodařilo a k dalšímu vyplacení požadovaného nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty převyšujícího tři miliony Kč tudíž nedošlo. Pro určení velkého rozsahu ve smyslu kvalifikované trestní sazby § 240 odst. 3 tr. zákoníku sice nelze přímo použít výkladové pravidlo zakotvené v § 138 odst. 1 tr. zákoníku, avšak vzhledem k tomu, že jiná hlediska než finanční nemají při stanovení výše zkrácení daňové povinnosti či vylákání daňové výhody význam, platí pro velký rozsah hranice nejméně 5 milionů Kč, která představuje nejvyšší možnou hranici používanou trestním zákoníkem. V případě obviněného B. Č. soudy správně vycházely z rozdílu mezi skutečně vyměřenou, tj. zkrácenou daní z přidané hodnoty, a daní, která měla být povinnému subjektu správně vyměřena, pokud by nedošlo k protiprávnímu jednání obviněného. Pokud obviněný současně požadoval vyplacení nadměrného odpočtu na dani z přidané hodnoty, byl jeho rozsah určen jako plnění, které jmenovaná společnost obdržela od státu neoprávněně v souvislosti s fiktivním vývozem zboží, resp. obdržet měla podle daňových podkladů deklarovaných v příslušných daňových přiznáních a úmyslně zařazených obviněným do účetnictví obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o., aniž odpovídaly skutečnému stavu.

Pokud obviněný namítl, že ačkoliv soudy vyloučily, že by byl uskutečněn vývoz předmětného minerálního oleje na Slovensko, nepodařilo se soudům objasnit, jak bylo s uvedeným zbožím naloženo, tedy komu a kam bylo „fakticky“ dodáno, Nejvyšší soud musí zdůraznit, že pro trestní odpovědnost obviněného v projednávané věci nejsou okolnosti konkrétního nakládání s minerálními oleji na území České republiky významné, jak ostatně správně konstatoval již soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i odvolací soud.

V této souvislosti je možné odkázat na velice pečlivé odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně, který se snažil vypořádat s touto obhajobou obviněného od samého počátku soudního řízení. Za tímto účelem hodnotil nejen jednotlivé výpovědi svědků, ale současně vycházel z písemných dokladů obsažených v účetnictví subjektu předmětné daně z přidané hodnoty (obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o.), jejímž byl obviněný jediným jednatelem v rozhodné době a také to byl on, kdo předkládal příslušná daňová přiznání, v nichž v rozporu se skutečností deklaroval vývoz minerálních olejů dvěma slovenským odběratelům. Již soud prvního stupně pak naprosto srozumitelně vysvětlil, proč neuvěřil tvrzení obviněného o vyvezení zboží na území jiného členského státu Evropské unie, které předtím dovezl z Polska, a předmětné faktury označené ve výroku o vině proto oprávněně považoval za fiktivní, tj. smyšlené a vyhotovené jen za účelem poškození fiskálních zájmů České republiky. (Srov. zejména str. 18 až 20 rozsudku soudu prvního stupně.)

Z obsahu skutkových okolností je nesporné, že obviněný si zboží opatřil v Polské republice a dovezl jej na území České republiky, odkud již nebylo vyvezeno. Tyto skutečnosti jsou zřejmé z účetních dokladů zajištěných v rámci daňového řízení správcem daně, přičemž obviněný zjištěný způsob a rozsah nákupu zboží ani nezpochybnil.

V rámci provedeného dokazování se podkladem pro zjištění výše skutečně vzniklé daňové povinnosti a neoprávněnost nároku na nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. za rozhodné období stal objem zboží, tedy minerálních olejů, jehož vývoz do Slovenské republiky obviněný deklaroval za použití zfalšovaných faktur vystavených (byť v rozporu s formálními požadavky na jejich správnost a úplnost) dvěma údajnými odběrateli se sídlem podnikání v tomto jiném členském státě Evropské unie. Tyto doklady obviněný právě za účelem vylákání daňové výhody a zkrácení daně z přidané hodnoty zahrnul do účetnictví obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. Nepravdivost údajů obsažených ve fakturách však byla jednoznačně vyvrácena v průběhu soudního dokazování a rozsah zkrácení daně, resp. výše neoprávněně vylákané výhody na dani, je tedy založen na jistotě objemu minerálních olejů, který byl na území České republiky jmenovaným subjektem daně z přidané hodnoty prokazatelně dovezen a zde také prodán. Takovou manipulaci s předmětným zbožím měl evidentně na mysli i odvolací soud, pokud ke shodné námitce obviněného ohledně nejasného způsobu dalšího nakládání s dovezeným zbožím na území České republiky konstatoval, že zboží bylo „realizováno“. Těžko si lze představit jiný scénář, tj. že by jej obviněný sám zpracoval (nepodnikal v žádné oblasti zpracování minerálních olejů), či bezúplatně převedl na jiného, (i v tom případě by však nastala daňová povinnost), a to již s ohledem na poměrně vysokou cenu, kterou musel vynaložit na pořízení minerálních olejů v rozhodném období a ve zjištěném objemu.

Pokud obviněný namítl, že rozsah zkrácené daně byl znaleckým posudkem stanoven na základě „fiktivních“ faktur, pak je nutné opět zdůraznit, že fiktivnost se týká pouze té části jeho jednání, kterou předstíral v rozporu se skutečností v uvedených daňových přiznáních obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. vývoz daného zboží v úmyslu získat peněžní prostředky uplatněním nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty v rozporu s ustanovením § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty. Lze ještě dodat, že jak správně naznačil soud prvního stupně na str. 20 svého rozsudku, v projednávané věci by se nabízela i možnost využití minerálních olejů jako nafty, čímž by byla zkrácena daň v mnohonásobně vyšším rozsahu. Soudy ve věci činné však postupovaly v souladu se zásadou „in dubio pro reo“ ve prospěch obviněného a touto možností se pro nedostatek důkazů vůbec nezabývaly. Dovolatel se snažil prosadit až demagogickou argumentaci odkazem na „fiktivnost“ předložených faktur s tím, že za situace, kdy soudy označily zajištěné daňové doklady za nepravdivé, nemohou z nich vycházet ani při stanovení rozsahu zkrácení daně z přidané hodnoty, resp. vylákané výhody na této dani. K naplnění tohoto znaku kvalifikované skutkové podstaty trestného činu podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku však soudy dospěly právě opačným postupem, neboť protiprávní jednání obviněného spočívalo v podstatě ve snaze zakrýt skutečnou dispozici s dovezeným zbožím tím, že mělo být vyvezeno osobě registrované k dani z přidané hodnoty v jiném členském státě Evropského společenství. Jenom za této situace, pokud by odpovídala realitě, totiž mohl uplatnit osvobození od daňové povinnosti plátcem daně (obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o.) a vznikl by nárok na odpočet daně z přidané hodnoty na výstupu (srov. ustanovení § 64 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v příslušném znění). Ze všech provedených důkazů také jasně vyplývá, že právě za tímto účelem si obviněný vytvořil podmínky pro příslušný daňový úřad, tj. musel zjevně zfalšovat zajištěné faktury za odběratele, kteří je prokazatelně nevystavili, a domáhal se (neoprávněně) vyplacení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty, resp. snížil daňovou povinnost obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. - plátce této daně, což se mu v rozsahu převyšujícím 7 milionů Kč skutečně podařilo. Rozsah zkrácení daně z přidané hodnoty a vylákané výhody na této dani v předmětné trestní věci proto naprosto důvodně vychází z nezpochybněného množství minerálních olejů dovezených na území České republiky, které následně nebyly vyvezeny odběratelům – plátcům daně z přidané hodnoty registrovaným ve Slovenské republice. Nejde tudíž o žádný „odhad“, jak se snažil obviněný tvrdit ve svém dovolání.

Jak rovněž správně konstatoval odvolací soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí, použitím obecných zásad logiky je navíc možné zdůraznit, že pokud by obchodní společnost BOMAZZO, s.r.o. předmětné zboží v uváděném objemu vyvezla mimo území České republiky, byl by obviněný jako její jednatel schopen předložit reálné doklady pro účely daňového řízení, kterými by byl tvrzený vývoz do jiného členského státu Evropského společenství potvrzen, čímž by se pak rovněž zbavil trestní odpovědnosti za spáchání činu kvalifikovaného podle § 240 odst. 1, 3 tr. zákoníku.

Lze tedy souhlasit s úvahami soudů, že k vývozu minerálních olejů na území Slovenské republiky v posuzované věci nedošlo a plátci daně, jehož jménem obviněný konal, tak nárok na odpočet daně z přidané hodnoty nevznikl. V souladu s ustanovením § 21 odst. 1 zákona o dani z přidané hodnoty v příslušném znění tedy měl obviněný jako jednatel obchodní společnosti BOMAZZO, s.r.o. povinnost za tuto obchodní společnost přiznat daň na výstupu a naopak nepřipadalo v úvahu využití ustanovení § 64 odst. 1 tohoto zákona, tedy osvobození od daně při dodání zboží do jiného členského státu Evropského společenství. Uvedené závěry soudů obou stupňů mají svůj podklad ve výsledcích provedeného dokazování a Nejvyšším soudem tak nebyl zjištěn ani obviněným naznačený extrémní nesoulad mezi skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů a jejich právními závěry. Jak již bylo naznačeno, především soud prvního stupně věnoval značnou pozornost objasnění pravdivosti obviněným tvrzeného vývozu zboží, provedl podrobné dokazování a jednotlivé důkazy logicky přijatelným způsobem hodnotil jednotlivě i v souhrnu v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu. Odvolací soud poté reagoval na opakovanou obhajobu obviněného a konkrétní námitky, které uplatnil již ve svém řádném opravném prostředku, přičemž se ztotožnil s úvahami soudu prvního stupně.

Nejvyšší soud neshledal na podkladě dovolacích výhrad obviněného žádnou vadu v hmotně právním posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, rozhodl proto o odmítnutí dovolání obviněného B. Č. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí a správnost řízení mu předcházejícího. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu tak Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. S ohledem na způsob rozhodnutí o dovolání obviněného se Nejvyšší soud nezabýval ani jeho návrhem na přerušení výkonu rozhodnutí ve smyslu § 265o odst. 1 tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 25. března 2015

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru