Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1283/2004Usnesení NS ze dne 24.11.2004

EcliECLI:CZ:NS:2004:5.TDO.1283.2004.1
Podána ústavní stížnost

II. ÚS 121/05


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1283/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. listopadu 2004 o dovoláních podaných obviněnými D. B. a R. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 2 To 36/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 57 T 16/2002, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných D. B. a R. P. odmítají.

Odůvodnění:

Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2003, sp. zn. 57 T 16/2002, byli obvinění D. B. a R. P. uznáni vinnými trestným činem loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák., kterého se dopustili společně s dalšími dvěma osobami, a podle § 234 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému D. B. uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi roků a R. . v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli oba podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Dále bylo podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.

O odvolání obviněných R. P. a D. B. rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 24. 6. 2004, sp. zn. 2 To 36/2004, kterým napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. b), c), d) tr. ř. zrušil v celém rozsahu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného R. P. uznal vinným spolupachatelstvím trestného činu loupeže podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., obviněného D. B. pomocí k trestnému činu loupeže podle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a § 234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a podle § 234 odst. 2 tr. zák. oběma obviněným uložil trest odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byli podle § 39a odst. 3 tr. zák. zařazeni do věznice s dozorem. Podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli ve výrocích o vině, trestu i o náhradě škody obvinění D. B. a R. P. dovoláními podanými prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v § 265e odst. 1 tr. ř. Ani jeden z obviněných ve svém podání neuvedl výslovný odkaz na dovolací důvod, o který své dovolání opírá.

Dovolatel D. B. ve svém mimořádném opravném prostředku uvedl, že Vrchní soud v Praze převzal skutkovou větu z rozsudku Městského soudu v Praze a řádně se nezabýval odvoláním obviněného. Polemizoval s argumenty odvolacího soudu, jež jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí, které se týkaly jeho zjištění ohledně účasti obviněného na žalovaném jednání. Vyslovil přesvědčení, že odůvodnění rozsudku vyznívá nepřesvědčivě a neobsahuje podstatné skutkové okolnosti nezbytné pro uznání viny. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by obviněný B. věděl, že dojde ke spáchání trestného činu loupeže, a za pomoc k tomuto trestnému činu nelze považovat jeho účast na rozdělení věcí získaných trestným činem ani eventuální srozumění, které nastalo až po činu. Nelze tudíž hovořit ani o nepřímém úmyslu pomoci ke spáchání trestného činu loupeže. Úvahy uvedené na str. 12 rozsudku odvolacího soudu podle názoru obviněného nemají opodstatnění v provedeném dokazování, neboť nebylo použito zásady \"in dubio pro reo\". Došlo tak k nesprávnému užití právní kvalifikace pomoci k trestnému činu loupeže a podle názoru dovolatele mohlo jít pouze o naplnění skutkové podstaty trestného činu podílnictví. Z téhož důvodu dovolatel považoval za nesprávný i výrok o náhradě škody, neboť nebylo na místě vyslovit solidární odpovědnost také ve vztahu k obviněnému D. B. Proto navrhl, aby dovolací soud zkoumal popis skutku ve vztahu k provedenému dokazování, zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Obviněný R. P. ve svém podání popřel, že by věděl o připravované loupeži a jeho údajný podíl na odcizování věcí v prodejně nemá oporu ve výsledcích dokazování. V této souvislosti zpochybnil výpovědi pracovníků a zástupců společnosti E., s. r. o., neboť odcizené věci nebylo možno odvést autem. V řízení nebylo prokázáno, že by se obviněný R. P. podílel na spáchané loupeži a nelze dovozovat ani jeho nepřímý úmysl ke spáchání trestného činu loupeže. Došlo k nesprávnému užití kvalifikace jednání dovolatele jako spolupachatelství trestného činu loupeže, ačkoli se mohlo jednat pouze o trestný čin podílnictví. Z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí a přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle § 265a tr. ř. a shledal, že dovolání jsou přípustná podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti rozsudku, jímž byli obvinění uznáni vinnými a uložen jim trest. Jako další bylo třeba se zabývat otázkou, zda dovolání splňují obsahové náležitosti uvedené v § 265f odst. 1 tr. ř.

Z ustanovení § 265e odst. 1 tr. ř. vyplývá, že dovolání lze podat do dvou měsíců od doručení rozhodnutí, proti kterému dovolání směřuje, a to u soudu, který rozhodl v prvním stupni, přičemž jestliže se rozhodnutí doručuje jak obviněnému, tak i jeho obhájci a zákonnému zástupci, běží lhůta od toho doručení, které bylo provedeno nejpozději (§ 265e odst. 2 tr. ř.). Lhůta stanovená podle týdnů, měsíců nebo let končí uplynutím toho dne, který svým jménem nebo číselným označením odpovídá dni, kdy se stala událost, určující počátek lhůty (§ 60 odst. 2 věta první tr. ř.). Připadne-li konec lhůty na den pracovního klidu nebo na den pracovního volna, pokládá se za poslední den lhůty nejbližší příští pracovní den (§ 60 odst. 3 tr. ř.).

Podle § 265f odst. 1 tr. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 59 odst. 3 tr. ř.) podání uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, který výrok, v jakém rozsahu i z jakých důvodů napadá a čeho se dovolatel domáhá, včetně konkrétního návrhu na rozhodnutí dovolacího soudu s odkazem na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., o které se dovolání opírá. Podle odst. 2 téhož ustanovení rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit jen po dobu trvání lhůty k podání dovolání. Podle § 265h odst. 1 tr. ř. nesplňuje-li dovolání obviněného podané jeho obhájcem náležitosti obsahu dovolání podle § 265f odst. 1 tr. ř., vyzve je předseda senátu, aby vady odstranili ve lhůtě dvou týdnů, kterou jim zároveň stanoví, a upozorní je, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř.

V posuzovaném případě byl opis rozhodnutí odvolacího soudu doručen obviněnému R. P. dne 30. 7. 2004, jeho obhájci dne 15. 7. 2004, obviněnému D. B. dne 29. 7. 2004 a jeho obhájci dne 15. 7. 2004. Dvouměsíční lhůta k podání dovolání podle § 265e tr. ř. obviněnému R. P. skončila dnem 30. 9. 2004 a obviněnému D. B. dne 29. 9. 2004. Dovolání obviněného D. B. bylo podáno k poštovní přepravě dne 13. 9. 2004 a dovolání R. P. dne 29. 9. 2004, tedy v obou případech v rámci výše uvedené dvouměsíční lhůty. Jak však vyplývá z obsahu obou dovolání, neobsahují odkaz na zákonné ustanovení § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. nebo § 265b odst. 2 tr. ř., když dovolání D. B. dovolací důvod uvádí pouze v souvislosti s citací předcházejícího dovolání obviněného a dovolání obviněného R. P. uvedení důvodu zcela postrádá. Přitom je skutečností, že dovolání R. P. bylo podáno jeden den před uplynutím lhůty k jeho podání, a dovolání D. B. 16 dní před uplynutím zákonné dvouměsíční lhůty. Za této situace měl předseda senátu soudu I. stupně ve smyslu § 265h tr. ř. vyzvat obviněné resp. jejich obhájce k doplnění náležitostí dovolání v rámci dvoutýdenní lhůty k odstranění vad dovolání stanovené v § 265h odst. 1 tr. ř. s poučením, že jinak bude dovolání odmítnuto podle § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř. Uvedený postup však v dané trestní věci nebyl dodržen.

S ohledem na výše uvedený nesprávný postup soudu prvního stupně bylo třeba posoudit dovolání obou obviněných z hlediska obsahu jimi uplatněných námitek. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnými neodpovídají žádnému ze zákonných dovolacích důvodů vymezených v ustanovení § 265b tr. ř. Proto by jakákoliv doplňující podání obviněných učiněná po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty k podání dovolání, ve kterých by byl citován a uplatněn některý ze zákonných dovolacích důvodů, bylo nutno hodnotit jako podání měnící v době po uplynutí lhůty k podání dovolání rozsah a důvody dovolání. Podle § 265f odst. 2 tr. ř. je však tento postup vyloučen, neboť takové vady totiž nelze odstranit ani postupem podle § 265h odst. 1 tr. ř.

Je zřejmé, že dovolatelé sice dodrželi zákonnou lhůtu k podání dovolání, avšak sami v této lhůtě řádně nevymezili rozsah a důvody dovolání, jak ukládá ustanovení § 265f odst. 1 tr. ř. Platí totiž, že podané dovolání se posuzuje podle obsahového hlediska podle stavu, v jakém se nacházelo v okamžiku, kdy dovolací lhůta, ohraničující zároveň i možnost uvádět, měnit a doplňovat dovolací důvody, uplynula. Neúplnost náležitostí podaných dovolání by sama o sobě zakládala možnost podaná dovolání odmítnout ve smyslu ustanovení § 265i odst. 1 písm. d) tr. ř., neboť v případě neuvedení výslovného odkazu na zákonné ustanovení - důvod, o který se dovolání opírá - se jedná o vadu, která odporuje výslovnému ustanovení § 265f odst. 2 tr. ř. Zákon v citovaném ustanovení nedovoluje změnu dovolacích důvodů po uplynutí zákonné lhůty, tím spíše vylučuje jejich první vymezení po této lhůtě.

Nejvyšší soud vzhledem k věcnému obsahu dovolání obou obviněných dospěl k závěru, že dovolání nejsou podána z žádného z důvodů uvedených v § 265b tr. zák., jak je odůvodněno níže. K odkazu dovolatele D. B. na důvod dovolání, který uplatnil ve svém předchozím dovolání, o němž již Nejvyšší soud rozhodl usnesením ze dne 7. 4. 2004, sp. zn. 5 Tdo 286/2004, nelze přihlédnout. Podle § 265f odst. 1 tr. ř. je obligatorním obsahem dovolání mimo jiné i formulace důvodů, z nichž je rozhodnutí napadáno. Těmi je následně vymezen i rozsah přezkumu, jež provádí dovolací soud ve smyslu § 265i odst. 3 tr. ř.

Jak bylo uvedeno výše, dovolatel D. B. ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že se Vrchní soud v Praze řádně nezabýval jeho odvoláním, zpochybnil přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí a popřel, že by svým jednáním podporoval činnost pachatele. Obviněný nevěděl, že dojde ke spáchání trestného činu loupeže a nemohl mít úmysl pomoci ke spáchání trestného činu loupeže. V další části svého podání obviněný poukazoval na odůvodnění napadeného rozhodnutí, s jehož podstatnou částí vyslovil nesouhlas. Jak ale vyplývá z ustanovení § 265a odst. 4 tr. ř. dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Pokud dále uplatnil námitky týkající se právního posouzení zjištěného skutku, jejich podstatu založil na jiném skutkovém stavu, než k jakému dospěl Vrchní soud v Praze. Dovolatel R. P. ve svém podání taktéž popřel, že by věděl o připravované loupeži a zpochybnil výsledky dokazování, zejména výpovědi pracovníků a zástupců společnosti E., s. r. o., Nejvyšší soud ve vztahu k takto formulovaným dovolacím námitkám dospěl k závěru, že je z hlediska jejich obsahu nelze podřadit pod žádný z dovolacích důvodů taxativně vymezených v § 265b odst. 1, 2 tr. ř. Dovolatelé se ve své argumentaci sice domáhají právní kvalifikace jejich jednání jako trestného činu podílnictví, ale výhradně prostřednictvím zpochybnění hodnocení důkazů soudy obou stupňů, resp. na podkladě změny skutkových zjištění odvolacího soudu, tedy námitkami vad, které nelze uplatnit v řízení o dovolání. Jejich námitky totiž směřují prvotně do oblasti hodnocení důkazů a ke zpochybnění skutkových zjištění vzešlých z tohoto hodnocení a vytvářejí nový skutkový stav věci (tj. skutkový stav odlišný od skutkového stavu vyplývajícího z napadeného rozsudku). Z tohoto změněného skutkového stavu věci teprve oba dovolatelé dospívají k názoru, že nebyly naplněny znaky spolupachatelství resp. pomoci k trestnému činu loupeže, jímž byli uznáni vinnými. Obvinění se tak v dovolání domáhají nejprve jiného hodnocení provedených důkazů, které by vyústilo v odlišné skutkové závěry a teprve na podkladě nového skutkového zjištění dovozují nesprávnost použité právní kvalifikace jejich jednání vypovídající o nenaplnění znaků spolupachatelství, resp. pomoci k trestnému činu.

Nejvyšší soud je však povinen v řízení o dovolání zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž změna skutkových zjištění učiněných soudem prvního resp. druhého stupně dovolacím soudem není možná prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Dospěl-li v daném případě odvolací soud k závěru, že (výrok rozhodnutí) \"obviněný D. B. obviněného R. P. pro tuto práci předem sjednal, po celou dobu loupežného přepadení hlídal…\", na str. 8 rozhodnutí rozebírá \"aktivní účast obviněného R. P. na loupežném přepadení\" apod., je Nejvyšší soud povinen vycházet z těchto skutkových zjištění, neboť jejich změna není možná prostřednictvím žádného ze zákonných dovolacích důvodů. Stejně tak není možné v řízení o dovolání prosazovat změnu právního posouzení skutku, je-li podmíněna změnou skutkového stavu věci.

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. ř. Nejvyšší soud v posuzovaném případě shledal, že dovolatelé neuvedli konkrétní pochybení odpovídající některému z důvodů dovolání stanovených zákonem a proto rozhodl v souladu s § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o odmítnutí obou podaných dovolání. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 24. listopadu 2004

Předsedkyně senátu

JUDr. Blanka Roušalová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru