Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1282/2004Usnesení NS ze dne 12.01.2005

HeslaLichva
KategorieA
Publikováno52/2005 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.1282.2004.1
Dotčené předpisy

§ 253 odst. 1 tr. zák.


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1282/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. ledna 2005 o dovolání, které podal obviněný O. M., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 9 To 150/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 1 T 148/2003, takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z r u š u j e rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 9 To 150/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se z r u š u j í také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obviněný O. M. byl rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 26. 1. 2004, sp. zn. 1 T 148/2003, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 9 To 150/2004, uznán vinným trestným činem lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se dopustil 15 dílčími útoky popsanými pod body 1. až 15. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, které spočívaly v tom, že obviněný půjčoval poškozeným různé finanční částky s vyšším úrokem pohybujícím se od 70 % do 200 % ročně, přičemž s poškozenými současně se smlouvami o půjčce obvykle uzavíral kupní smlouvy týkající se jejich nemovitostí (rodinných domů a bytů, resp. členských práv a povinností v bytovém družstvu) za účelem zajištění závazku a tyto smlouvy také v sedmi případech realizoval.

Dále byl obviněný O. M. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., kterého se dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce, tedy tím, že v P. dne 13. 12. 1996 po dohodě s poškozenou M. J., (matkou H. K.) o zpětném prodeji nemovitosti poté, co mu uhradila půjčku poskytnutou K. včetně úroků, převzal obviněný od M. J. další částku ve výši 98 000,- Kč určenou na úhradu daně ze dvou převodů nemovitostí K., přičemž z této částky minimálně 49 160,- Kč na stanovený účel nepoužil a ponechal si je pro svoji potřebu, čímž M. J. způsobil v uvedené výši škodu, neboť tato daň byla po K. Finančním úřadem v P. až do roku 2003 nadále vymáhána.

Za to byl obviněný odsouzen podle § 253 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 33 měsíců, k jehož výkonu byl zařazen podle § 39a odst. 3 tr. zák. do věznice s dozorem. Současně byl obviněnému podle § 49 odst. 1 a § 50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provozování živnosti s předmětem podnikání zastavárna v trvání 6 let a postupem podle § 228 odst. 1 a § 229 odst. 1 tr. řádu bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.

Citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze byl vydán z podnětu odvolání obviněného O. M., když odvolací soud postupem podle § 258 odst. 1 písm. b), f), odst. 2 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Okresního soudu v Nymburce v části výroku o vině a v celém výroku o trestu a výroku o náhradě škody a podle § 259 odst. 3 písm. a), b) tr. řádu sám znovu rozhodl popsaným způsobem. Opis tohoto rozsudku byl obviněnému doručen dne 30. 7. 2004, jeho obhájci také dne 30. 7. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství dne 29. 7. 2004.

Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Praze podal obviněný O. M. prostřednictvím svého obhájce dne 23. 9. 2004 dovolání, které opřel o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Podle názoru obviněného soud prvního stupně učinil celou řadu skutkových zjištění, která obviněný nezpochybňuje, avšak namítá jejich nesprávnou interpretaci a současně i absenci takových zjištění, o něž by bylo možné zákonným způsobem opřít závěr o vině. Obviněný především shledává nedostatek skutkových zjištění, z nichž by bylo možné činit závěr o jeho – byť jen nepřímém – úmyslu dopustit se trestného činu lichvy a zpronevěry, který neměl. Podle názoru obviněného v závěrech soudu rovněž absentuje jakékoli skutkové zjištění o konkrétním jednání jeho zákazníka, které by bylo právně interpretovatelné jako lichva a zpronevěra.

Jak dále obviněný O. M. v dovolání zdůrazňuje, svoji činnost spočívající v půjčování peněz provozoval jako oficiálně a řádně povolený předmět podnikání a zcela záviselo na vůli jeho zákazníků, zda chtějí půjčit peněžní prostředky a jakou zástavu nabízejí, když on sám je nevyhledával, přičemž zákazníci měli vždy možnost se také seznámit s obsahem smluv, tudíž jim v nich nemohl nic zatajovat. Zákazníci podle tvrzení obviněného vždy věděli, co požadují, tj. poskytnutí úvěru, a za jakých podmínek uzavírají smlouvu. Za nerozhodnou pak obviněný považuje otázku, zda jsou tyto smlouvy hodnoceny jako nevýhodné pro jednu stranu, resp. zda byly zákazníkům s ohledem na jejich intelektuální vědomí známy důsledky jejich právních úkonů.

Ve svém dovolání obviněný O. M. rovněž připomíná, že v rámci své živnosti půjčoval peníze mimo jiné i osobám, jimž nikdo jiný, zejména peněžní ústavy, nebyl ochoten půjčit. Tuto skutečnost všichni poškození doznávají a připouští, že obviněný byl jediný, kdo pro ně mohl být zdrojem finančních prostředků. Důvodem, proč jim žádný jiný subjekt nepůjčil, přitom byla podle obviněného okolnost, že nebyli schopni půjčky splácet. Pokud tedy obviněný zákazníkům poskytl takto rizikové úvěry, na druhé straně musel riziko kompenzovat jiným způsobem, a to především úrokem. Jak ovšem obviněný tvrdí, nezjišťoval, jaké byly subjektivní motivy jednotlivých žádostí o poskytnutí finančních prostředků, resp. jaké více či méně naléhavé důvody vedly zákazníky k žádosti o půjčku. Podle názoru obviněného ve všech případech šlo o finanční nedostatečnost způsobenou banálními důvody, když všichni poškození měli možnost svoji situaci řešit jiným standardním způsobem a ve zcela nejhorším případě prodat část svého majetku a uhradit dluhy, které způsobili.

Z hlediska naplnění skutkové podstaty trestných činů, za které byl obviněný O. M. uznán vinným, byla podle jeho názoru důležitá subjektivní stránka. K tomu obviněný uvádí, že jako podnikatel spoléhal na informace svého právního zástupce JUDr. Ing. R. A., který považoval jeho jednání za legální a jako svědek ve věci i vysvětlil, proč tomu tak je. Dále obviněný zpochybnil argumentaci soudu prvního stupně spočívající v tom, že obviněný postupoval systematicky a promyšleně s cílem realizovat maximální zisky, pokud možno v nejkratší době a někdy i razantním způsobem, což je však podle názoru obviněného podstatou každého podnikání, jestliže má být úspěšné. Obviněný nesouhlasí ani s tvrzením soudu, podle něhož jediným záměrem obviněného byla realizace maximálního zisku na úkor radikálního zhoršení sociální situace jeho dlužníků, protože podle obviněného vymáhání jakékoli pohledávky může skončit radikálním zhoršením situace dlužníka, pokud nechce nebo není schopen svůj dluh řádně zaplatit.

Výše úroků byla podle přesvědčení obviněného O. M. dána trhem a nemohla být vyšší než u jiných obdobných podnikatelů, což potvrdili i poškození, kteří se snažili získat úvěr jinde, přičemž výše úroků byla ovlivněna charakterem dlužníků, u nichž je vysoké riziko nevymožitelnosti pohledávky. Pokud soudy obou stupňů při výpočtu újmy vycházely ze znaleckého posudku, který srovnával výši úroků požadovaných obviněným v rozhodné době s úroky u bank, pokládá obviněný tento postup za nesprávný, neboť banky nebyly ochotné za takových podmínek riziko úvěru podstupovat, tudíž cena půjčky pro všechny poškozené byla daleko vyšší. Obviněný nesouhlasí ani s výrokem o náhradě škody.

Závěrem obviněný uvádí názor, podle kterého pachatelem trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. je osoba rozdílná od toho, kdo lichvářskou pohledávku podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. sjednal, tedy pokud by si pachatel dal slíbit plnění za podmínek podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák. a pak by pohledávku sám uplatnil, přičítalo by se mu z hlediska viny jen jednání podle tohoto ustanovení (alinea první). Obviněný rovněž poukázal na skutečnost, že v posuzovaném případě šlo (alespoň zčásti) o obchodní vztahy, u nichž jsou za legální považovány i smlouvy uzavřené v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, takže jejich uzavřením nemohl být spáchán trestný čin.

Obviněný O. M. navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce a aby věc vrátil soudu prvního stupně, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, anebo aby podle § 265m odst. 1 tr. řádu sám rozhodl rozsudkem a obviněného zprostil obžaloby v celém rozsahu. Dále obviněný navrhl, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle § 265o odst. 1 tr. řádu odložil nebo přerušil výkon rozhodnutí, proti němuž bylo dovolání podáno.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného O. M. vyjádřila prostřednictvím státního zástupce činného u Nejvyššího státního zastupitelství. Státní zástupce nesouhlasí s většinou argumentů obviněného, pokud ten např. uvádí, že jako zastavárník má možnost s ohledem na charakter klienta stanovit teoreticky libovolný úrok. Podle názoru státního zástupce i forma podnikání, kterou provozoval obviněný, musí být limitována a nesmí být založena na nepřijatelném nepoměru požadovaného plnění k plnění poskytovanému, jak se stalo v případě obviněného, když jím požadované úroky dosahovaly výše až 200 % za rok. Většinu ostatních dovolacích námitek pak státní zástupce považuje za skutkové námitky, které v dovolacím řízení nelze uplatnit. Na druhé straně státní zástupce přisvědčil obviněnému v tom, že soudy obou stupňů ve skutkových větách výroku o vině nespecifikovaly povahu tísně, resp. rozrušení či nezkušenosti zákazníků obviněného, ani to, zda se jednalo přímo o trestný čin lichvy nebo o formu palichvy. Kromě toho se soudy podle vyjádření státního zástupce nezabývaly situací, jaká nastala v případech, když obviněný na sebe převedl nemovitosti, jimiž byly jeho pohledávky zajištěny, a to ještě dříve, než byla pohledávka splatná. V takovém případě se totiž nabízela úvaha o možnosti právního posouzení jednání jako trestného činu podvodu, což je však již irelevantní s ohledem na ustanovení § 265s odst. 2 tr. řádu. Kromě toho považuje státní zástupce za důvodnou námitku obviněného, podle níž není možné při stanovení výše škody vycházet z pouhé diference mezi úroky stanovenými obviněným a úroky požadovanými bankami. Státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze i předcházející rozsudek Okresního soudu v Nymburce a aby podle § 265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc soudu prvního stupně znovu projednat a rozhodnout, přičemž pro případ rozhodování podle § 265l odst. 4 tr. řádu navrhl rozhodnout, že se obviněný do vazby nebere.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podal obviněný O. M. jako oprávněná osoba [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinil tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. a), h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Pokud jde o dovolací důvod, obviněný O. M. opírá jeho existenci o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu na podkladě dovolání obviněného O. M. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného rozsudku Krajského soudu v Praze, a to v rozsahu odpovídajícím těm námitkám, které jsou relevantní pro uplatněný dovolací důvod, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněného O. M. je částečně důvodné.

V rámci svých námitek obviněný O. M. uplatnil v podstatě názor, podle něhož posuzovanými skutky nebyla naplněna skutková podstata trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák. ani trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným, a to zejména pokud jde o subjektivní stránku a znak objektivní stránky spočívající v jednání. Podle obviněného záviselo zcela na vůli poškozených, zda a za jakých podmínek chtějí půjčit peníze, přičemž se mohli seznámit se zněním uzavíraných smluv. Vyšším úrokem z půjčených peněz pak obviněný kompenzoval prakticky nulovou schopnost poškozených splácet půjčky. Jak dále obviněný zdůraznil, nezjišťoval subjektivní motivy, které vedly zákazníky k půjčkám. Přitom v otázce legálnosti svého počínání obviněný spoléhal na vyjádření svého právníka. Obviněný také nesouhlasí se způsobem zjištění výše škody.

K tomu Nejvyšší soud především uvádí, že trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo zneužívaje něčí tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo něčího rozrušení, dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit plnění, jehož hodnota je k hodnotě vzájemného plnění v hrubém nepoměru (alinea první), nebo kdo takovou pohledávku uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá, tzv. palichva). Z citované dikce zákona je zřejmé, že pro naplnění skutkové podstaty tohoto trestného činu je především nutné splnění dvou podmínek. První z nich spočívá ve slibu nebo v poskytnutí lichvářského plnění, tedy takového plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru ve vztahu k hodnotě plnění poškozeného. Druhou podmínkou lichvy je potom skutečnost, že poškozená osoba se vztahu, v jehož rámci pachateli slíbila či poskytla plnění charakterizované uvedeným hrubým nepoměrem, účastní z důvodu své tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo svého rozrušení. Mezi zneužitím stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného na straně jedné a hrubým nepoměrem plnění poskytnutého nebo slíbeného pachateli či jiné osobě na straně druhé přitom musí být příčinná souvislost, tj. uvedený stav poškozeného je alespoň jednou z příčin, na jejichž podkladě poškozený vstoupil do nevýhodného vztahu s pachatelem.

Za existence popsaných okolností může pachatel spáchat trestný čin lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. buď tím, že vzájemně hrubě nepoměrné plnění dá sobě nebo jinému poskytnout nebo slíbit (alinea první), nebo pohledávku na takové plnění uplatní nebo v úmyslu uplatnit ji na sebe převede (alinea druhá). Jedná se přitom ve smyslu § 3 odst. 3 tr. zák. o trestný čin úmyslný, tudíž pachatel musí jednat alespoň v nepřímém úmyslu (§ 4 tr. zák.).

Ze skutkových zjištění učiněných soudy obou stupňů v posuzované věci je zřejmé, že obviněný O. M. uzavřel v 15 případech s poškozenými smlouvy o půjčce, na jejichž základě poškození převzali od obviněného různé finanční částky a zavázali se je v určité době vrátit, a to spolu s úrokem ve výši 70 % až 200 % ročně. Současně bylo ve většině případů sjednáno zajištění těchto závazků ve formě sepsání kupních smluv na nemovitosti náležející poškozeným, resp. smluv o převodu jejich členských práv v bytovém družstvu, přičemž realizace těchto smluv byla odložena pro případ, že by poškození nesplatili půjčené peníze podle dohody. V několika případech pak obviněný skutečně převedl vlastnická práva k uvedeným nemovitostem na sebe. Vzhledem ke zmíněné výši úročení a s přihlédnutím též k výrazně vyšším hodnotám nemovitostí, než jaká byla výše půjčených peněžních částek, je možné přisvědčit závěrům soudů obou stupňů, že se jednalo o lichvářský úrok, resp. o lichvářské plnění. Přitom lichvářskou povahu nemusí mít jen samotné plnění (jistina), které má poškozený poskytnout pachateli, ale postačí, má-li takovou povahu alespoň příslušenství pohledávky, např. úrok z půjčených peněz (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, publikované pod č. T 597. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25). V jednání pachatele, který si kromě plnění vyplývajícího ze smlouvy o půjčce pro případ, že tento hlavní závazek nebude protistranou splněn, nechá slíbit ve formě zajištění závazku převodem práva (např. podle § 553 občanského zákoníku) další plnění třeba v podobě převodu vlastnického práva k nemovitosti na základě kupní smlouvy, lze ve vztahu k tomuto akcesorickému závazku – při naplnění všech ostatních znaků – spatřovat odpovědnost za trestný čin lichvy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 4 Tz 6/2001, publikovaný pod č. T 108. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 4).

Proto Nejvyšší soud neakceptoval dovolací námitky obviněného O. M. spočívající v tom, že výší sjednaného a vymáhaného úroku toliko kompenzoval rizikovost osob poškozených jako dlužníků, neboť i v takových souvislostech existuje určitá hranice, která odděluje standardní podnikatelskou činnost provozovanou v souladu s právním řádem a lichvu. Uvedenou hranicí je ve smyslu trestního zákona to, co lze pokládat již za hrubý nepoměr mezi vzájemnými plněními pachatele a poškozeného. Poskytnutí půjčky finanční částky s úrokem dosahujícím až 200 % za rok pak bezpochyby hrubý nepoměr vytváří, což odpovídá i dosavadní soudní praxi, od níž Nejvyšší soud nemá důvodu se odchylovat (srov. rozhodnutí č. 5/2001-II. Sb. rozh. tr.). Navíc lichvářskou povahu mají i smlouvy o převodu nemovitostí, resp. o převodu členských práv v bytovém družstvu, které obviněný uzavřel s poškozenými za účelem zajištění svých pohledávek z půjček, protože hodnota nemovitostí, jichž se tyto smlouvy týkaly, ve většině případů značně přesahovala výši peněžních částek půjčených poškozeným.

Za nerozhodné v této souvislosti považuje Nejvyšší soud tvrzení obviněného O. M., podle kterého své klienty nevyhledával a poskytnutí půjčky záviselo zcela na jejich vůli. Souhlas poškozeného, k němuž tato argumentace směřuje a který jinak obecně právní teorie i soudní praxe považují za skutečnost vylučující trestnost činu, se totiž může uplatnit toliko za situace, když poškozený rozhoduje pouze o svých soukromých zájmech (takový souhlas se může týkat např. zničení věci). Objekt trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák. je však širší, neboť nezahrnuje toliko ochranu soukromého majetku poškozeného, ale i obecnější ochranu společnosti před uplatňováním hrubě nepřiměřených podmínek pro poskytnutí plnění v závazkových vztazích, což by ve svém důsledku mohlo vést k hospodářsky neopodstatněným přesunům majetku a ke značným negativním sociálním dopadům. Do jisté míry lze při posouzení celé věci, zejména pak osoby pachatele, zohlednit skutečnost, že se obviněný spoléhal na názor svého právního zástupce, ale ani zde se nejedená o důvod, z něhož by bylo možné dovozovat beztrestnost obviněného.

K jinému závěru však Nejvyšší soud dospěl při posouzení, zda byla naplněna i druhá rozhodující podmínka lichvy, tedy že poškozená osoba slíbila či poskytla plnění, jehož hodnota je v hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, právě z důvodu své tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo rozrušení. Žádná konkrétní skutková zjištění, z nichž by bylo možné takovou skutečnost dovodit, totiž učiněna nebyla. Odvolací soud sice ve svém rozhodnutí uvádí, že prakticky ve všech případech dílčích útoků obviněného O. M. by bylo možné dovodit stav tísně poškozených již v době uzavírání předmětných smluv s obviněným. Podle názoru odvolacího soudu lze takový závěr učinit nejen z výpovědi obviněného, podle níž si byl vědom, že poškození peníze nutně potřebují, ale i z toho, že poškození uzavřeli pro ně nevýhodné smlouvy (č. l. 1996 trestního spisu). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že znak spočívající ve zneužití tísně, který soudy obou stupňů v jednání obviněného podle právní věty výroku o vině dovodily, nelze jen formálně konstatovat, ale jako znak skutkové podstaty musí být součástí rozhodných skutkových okolností, resp. pro jeho existenci musí být k dispozici relevantní skutkové podklady. Rovněž je třeba zohlednit, že stav tísně je vykládán zejména jako mimořádně tíživá situace poškozeného. Proto se bez dalšího nemůže jednat např. jen o nutnou potřebu peněz, ale o situaci kvalifikovanou, když nedostatek finančních prostředků např. vážně ohrožuje společenské postavení nebo majetkové poměry poškozeného. Takovému závěru mohou do jisté míry nasvědčovat toliko okolnosti týkající se skutku popsaného pod bodem 1. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu, když podle tvrzení zmíněného pouze v jeho odůvodnění chtěl údajně poškozený v případě, pokud mu obviněný peníze nepůjčí, spáchat sebevraždu; tato skutečnost ovšem nebyla zahrnuta mezi relevantní skutková zjištění. V rámci skutku popsaného pod bodem 3. výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu je potom uvedeno, že poškozený byl ve finanční tísni v důsledku dluhů z karet, avšak ani to není možné považovat za projev tísně, nezkušenosti nebo rozumové slabosti nebo rozrušení ve smyslu ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. K následným úvahám odvolacího soudu obsaženým v odůvodnění jeho rozhodnutí a týkajícím se možného využití nezkušenosti poškozených obviněným lze jen dodat, že nejde o právně relevantní závěry, protože odvolací soud podle právní věty výroku o vině neposoudil jednání obviněného jako zneužívající nezkušenosti poškozených. Za této situace tak nelze jakýmkoli způsobem dovodit naplnění objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu lichvy, a to jak podle aliney první, tak ani podle aliney druhé ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák., neboť pro obě alternativy je nutné naplnění podmínky, že na počátku poskytnutí nebo slíbení hrubě nepoměrného plnění musí být zneužití určitého stavu, v němž se nacházel poškozený.

Z popsaného závěru je také zřejmé, že slib nebo poskytnutí lichvářského (hrubě nepoměrného) plnění samy o sobě nejsou trestněprávně relevantním jednáním, neboť nenaplňují všechny znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy ani žádného jiného trestného činu stanoveného trestním zákonem. Sjednání např. lichvářského úroku nebo dalších nevýhodných podmínek proto může mít bez dalších okolností dopady jen v oblasti civilního práva (srov. ustanovení § 39 a § 49 občanského zákoníku), nikoli z hlediska trestního práva.

Soudy dříve činné ve věci aplikovaly stran stavu tísně poškozených následující právní úvahu. Poškození podle skutkových zjištění uzavřeli s obviněným O. M. smlouvy o půjčkách, jejichž znakem byly nepřiměřeně vysoké úroky a nevýhodné kupní smlouvy na nemovitosti, resp. smlouvy o převodu členských práv v bytovém družstvu. Když potom obviněný začal nárokovat plnění a hrozit realizací převodu nemovitostí, v nichž poškození buď přímo bydleli, nebo se jednalo o podstatnou část jejich majetku, vyvolalo to na jejich straně podle mínění soudů jednu z nejzávažnějších forem tísně a obviněný tak podle názoru soudů obou stupňů naplnil znaky trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (byť takto konkrétní odkaz na příslušné ustanovení trestního zákona ve výroku o vině chybí).

K tomu aiv návaznosti na argumentaci obviněného O. M. popsanou v závěru jeho dovolání Nejvyšší soud uvádí, že v obecném smyslu je možná situace, když pachatel nejprve sjedná s poškozenými, kteří jednají ve stavu tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení, plnění vykazující hrubý nepoměr (ve vztahu k vzájemnému plnění pachatele) a toto plnění později uplatňuje, přičemž trestného činu se dopustí až zmíněným uplatněním lichvářské pohledávky. Může se tak totiž stát tehdy, jestliže pachatel sjednal původní lichvářskou pohledávku bez toho, aby věděl o tísni, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného, pokud ovšem uvedený stav poškozeného byl pachateli znám alespoň v době, kdy uplatnil svou lichvářskou pohledávku (srov. již citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 248/2003, publikované pod č. T 597. Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 25). I za této situace však musí platit, že stav tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného v době slíbení nebo poskytnutí plnění objektivně existoval a sjednání hrubě nepoměrného plnění je s ním v příčinné souvislosti. V posuzovaném případě však ani takový závěr vyslovit nelze, neboť, jak již bylo uvedeno, ohledně stavu poškozených v době sjednání smluv o půjčkách s obviněným žádná relevantní skutková zjištění učiněna nebyla.

Navíc zde platí to, na co správně poukazuje obviněný O. M. ve svém dovolání, totiž že pokud si pachatel nejdříve – zneužívaje tísně, nezkušenosti, rozumové slabosti nebo rozrušení poškozeného – dal slíbit plnění, jehož hodnota je hrubém nepoměru k hodnotě vzájemného plnění, a poté takovou pohledávku sám uplatnil, přičítá se mu z hlediska viny jen jednání podle § 253 odst. 1 alinea první tr. zák., nikoli (též) jednání podle § 253 odst. 1 alinea druhá tr. zák. (tzv. palichva). Rozhodné skutkové okolnosti tedy musí poskytovat spolehlivý podklad i pro právní posouzení věci z tohoto hlediska včetně rozlišení, která z obou alternativ byla naplněna.

Nejvyšší soud tak konstatuje, že soudy obou stupňů neučinily potřebná skutková zjištění nutná k tomu, aby ve vztahu k jednání obviněného O. M. popsanému pod body 1. až 15. výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Praze bylo možné učinit závěr o naplnění znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 tr. zák., resp. podle některé z jeho alineí. Proto také není možné ani posoudit, zda je v potřebné formě dáno zavinění obviněného zahrnující všechny další znaky skutkové podstaty. V uvedeném rozsahu je proto dovolání obviněného důvodné.

Obviněný O. M. ve svém dovolání rovněž napadl výrok o náhradě škody, když uvedl, že znalec, z jehož posudku soudy obou stupňů při stanovení výše škody vycházely, postupoval chybně, neboť srovnával výši úroků poskytovaných obviněným v rozhodné době s úroky u bank, které však nebyly ochotné za podmínek daných u poškozených podstupovat riziko úvěru, a proto cena půjčky pro všechny poškozené byla daleko vyšší.

K otázce výše škody způsobené jednáním obviněného odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že vycházel z posudku znalce z oboru ekonomiky, odvětví peněžnictví a pojišťovnictví, přičemž znalec vzal v úvahu výši částek, které si poškození půjčili, dále výši částek, které poškození obviněnému zaplatili, a k tomu kalkuloval s úrokovými sazbami, jež v dané době užívala Česká národní banka (č. l. 1997 trestního spisu). Je tedy zřejmé, že výše škody byla určena na základě podaného znaleckého posudku. Posouzení správnosti znaleckého posudku a vyvození právních závěrů z něj je ovšem součástí hodnocení důkazů, tedy činnosti v této souvislosti vyhrazené soudům prvního a druhého stupně, do níž Nejvyšší soud nemůže zasahovat, neboť je v dovolacím řízení vázán provedeným hodnocením důkazů a následně zjištěným skutkovým stavem, jak ho stabilizovaly soudy dříve činné ve věci. Námitka směřující k přehodnocení důkazů tedy stojí mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a rovněž i mimo dovolací důvody další.

Pouze na okraj Nejvyšší soud k této problematice poznamenává, že výše způsobené škody pro soukromoprávní účely, která je rozhodující pro rozsah nároku poškozených, o němž se rozhoduje postupem podle § 228 odst. 1 tr. řádu, může být odlišná od prospěchu získaného pachatelem trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1, 2 tr. zák., ohledně jehož určení je třeba vycházet z pravidel stanovených pro posuzování výše škody a prospěchu pro trestně právní účely podle § 89 odst. 11 a 12 tr. zák.

Pokud jde o posouzení soukromoprávního nároku poškozených, jehož výši obviněný O. M. rovněž napadá, bylo by zřejmě nutné zvážit, zda a s jakými ustanoveními soukromoprávních předpisů jsou v rozporu smlouvy o půjčkách, sjednané mezi obviněným a poškozenými. Podle názoru Nejvyššího soudu občanskoprávní smlouva obsahující povinnost plnit lichvářské úroky může být v rozporu s dobrými mravy, přičemž takový rozpor je podle § 39 občanského zákoníku sankcionován neplatností smlouvy. Stejný závěr by bylo nutné učinit, pokud by bylo zjištěno, že poškození tyto smlouvy uzavřeli v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek (§ 49 občanského zákoníku). V případě, že je smlouva neplatná, je podle § 457 občanského zákoníku každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal, neboť ten, kdo by přijaté plnění z neplatného právního úkonu nevydal, by byl bezdůvodně obohacen. Z uvedených úvah opřených o aplikaci citovaných soukromoprávních přepisů by vyplývaly především následující závěry. Poškození by neměli vůči obviněnému nárok na náhradu škody, ale nárok na vydání bezdůvodného obohacení. Z toho důvodu by sice byli poškozenými ve smyslu § 43 odst. 1 tr. řádu, neboť jim byla způsobena jiná újma vyplývající z toho, že mezi plněním jimi poskytnutým a jimi přijatým byl hrubý nepoměr v jejich neprospěch, tedy že byl případně zjištěným trestným činem zkrácen jejich majetek. Poškozeným by však současně nevznikl proti obviněnému nárok na náhradu škody, proto by nebyli oprávněni podle § 43 odst. 3 tr. řádu navrhnout soudu, aby v odsuzujícím rozsudku uložil obviněnému povinnost tuto škodu nahradit, a proto by tudíž soudy činné ve věci ani nemohly postupovat ve smyslu § 228 odst. 1 tr. řádu. Poškození by se museli se svými nároky, pokud by je obviněný nesplnil dobrovolně, obrátit na soukromoprávní řízení a navrhnout jednak vyslovení neplatnosti příslušné smlouvy o půjčce a zároveň uložení vzájemné povinnosti stranám této smlouvy vrátit si plnění, které by představovalo jejich bezdůvodné obohacení.

Dále se Nejvyšší soud zaměřil na správnost právního posouzení trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., jehož se obviněný O. M. dopustil jednáním popsaným pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kterou obviněný ve svém dovolání rovněž zpochybnil. Především je třeba uvést, že obviněný, ač naplnění všech znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu také údajně neshledává, svoji argumentaci v dovolání jinak zcela jednoznačně zaměřil proti aplikaci ustanovení § 253 tr. zák. v jeho věci, přičemž konkrétní námitky týkající trestného činu zpronevěry neuvádí. Proto Nejvyšší soud jen stručně konstatuje, že jednáním popsaným v citované části výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Nymburce obviněný O. M. naplnil všechny znaky trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák., tudíž v tomto rozsahu je jeho dovolání zjevně neopodstatněné.

Nejvyšší soud tak závěrem konstatuje, že na základě doposud zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, zda se obviněný O. M. jednáním popsaným pod body 1. až 15. výroku o vině v rozsudku Krajského soudu v Praze dopustil trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první či druhá, odst. 2 tr. zák. či nikoli, neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, zda lze v jednání obviněného dovodit všechny znaky některé ze skutkových podstat uvedených v citovaných ustanoveních. Naopak za správné a bez vad lze považovat právní posouzení skutku popsaného pod bodem 2. výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to jako trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 tr. zák.

Po zjištění, že dovolání obviněného O. M. je v uvedených směrech opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Praze tak v potřebném rozsahu opětovně projedná trestní věc obviněného O. M. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především zjistí a náležitě vyjádří další potřebné okolnosti týkající se stavu či situace poškozených v době sjednání půjček ve vztahu k alternativám obsaženým v ustanovení § 253 odst. 1 tr. zák. a následně případně posoudí, zda jsou zjištěné skutečnosti zahrnuty úmyslným zaviněním obviněného. Poté odvolací soud opětovně zhodnotí, jestli jsou posuzovanými skutky či některými z nich naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu lichvy podle § 253 odst. 1 alinea první nebo druhá, odst. 2 tr. zák. či trestného činu jiného nebo žádného a vysloví tomu odpovídající výrok o vině, trestu, případně též o odpovědnosti za způsobenou škodu.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu jsou soud prvního stupně i soud odvolací v dalším řízení vázány právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a jsou povinny respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněného O. M. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Vzhledem ke způsobu rozhodnutí Nejvyššího soudu a k tomu, že se obviněný O. M. v den vydání tohoto usnesení již nacházel ve výkonu trestu odnětí svobody nařízeného v návaznosti na rozsudek napadený dovoláním, rozhodl Nejvyšší soud samostatným usnesením podle § 265l odst. 4 tr. řádu o tom, že se obviněný do vazby nebere, proto bylo nařízeno jeho propuštění na svobodu a tím ztratilo opodstatnění, aby se Nejvyšší soud zabýval podnětem obviněného k přerušení výkonu trestu odnětí svobody.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 12. ledna 2005

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru