Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 127/2005Usnesení NS ze dne 09.02.2005

HeslaMaření výkonu úředního rozhodnutí
KategorieA
Publikováno9/2006 Sb. rozh. tr.
EcliECLI:CZ:NS:2005:5.TDO.127.2005.1
Dotčené předpisy

§ 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 475/05


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 127/2005

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. února 2005 o dovoláních, která podali obviněný Ing. J. F. a obviněná V. F. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 31 To 333/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 5 T 449/2000, takto:

Z podnětu dovolání obviněných Ing. J. F. a V. F. se podle § 265k odst. 1 tr. řádu z r u š u j e usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 31 To 333/2004.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265l odst. 1 tr. řádu se p ř i k a z u j e Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Odůvodnění:

Obvinění Ing. J. F. a V. F. byli rozsudkem Okresního soudu v České Lípě ze dne 16. 9. 2002, sp. zn. 5 T 449/2000, uznáni vinnými trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., kterých se dopustili tím, že dne 12. 4. 1999 obviněná V. F. prostřednictvím svého zmocněnce obviněného Ing. J. F. uzavřela s poškozeným P. V., dohodu o převodu svých členských práv a povinností vztahujících se k družstevnímu bytu v Č. L., a vyplývajících z jejího členství ve S. b. d. PS L. a dne 3. 5. 1999 uzavřela s týmž poškozeným, opět prostřednictvím obviněného Ing. J. F., kupní smlouvu o prodeji užívacích práv k předmětnému bytu za kupní cenu 180 000,- Kč, kterou téhož dne od poškozeného P. V. převzal obviněný Ing. J. F., to vše přesto, že Okresní soud v České Lípě dne 5. 11. 1998 v rámci řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedeného k návrhu S. b. d. PS L. proti V. F., zastoupené zmocněncem obviněným Ing. J. F., vydal předběžné opatření podle § 103 občanského soudního řádu, kterým obviněné V. F. uložil povinnost zdržet se jakýchkoli dispozic spojených s členstvím v předmětném bytovém družstvu a zakázal převod členských práv a povinností právě k předmětnému bytu, opatření bylo obviněným doručeno ve dnech 13. 11. 1998 a 11. 11. 1998 a obsahovalo poučení o tom, že je vykonatelné doručením, následně byl pak dne 1. 12. 1998 ve věci vydán rozsudek sp. zn. 15 C 945/98 přivolující k výpovědi z nájmu předmětného bytu a ukládající obviněné V. F. byt vyklidit, obě rozhodnutí soudu první instance byla potvrzena soudem druhé instance, s těmito skutečnostmi obvinění neseznámili poškozeného P. V. a způsobili mu tak škodu ve výši 180 000,- Kč.

Za to byl obviněnému Ing. J. F. uložen podle § 171 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 18 měsíců, obviněné V. F. byl podle § 171 odst. 2 tr. zák. za použití § 35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon jí byl podle § 58 odst. 1 a § 59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku. Současně bylo rozhodnuto nároku poškozeného na náhradu škody.

Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění Ing. J. F. i V. F. odvoláními, která Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci usnesením ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 31 To 333/2004, podle § 256 tr. řádu zamítl. Opis tohoto rozhodnutí byl obviněnému Ing. J. F. doručen dne 14. 10. 2004, obviněné V. F. dne 19. 11. 2004, jejich obhájci dne 22. 7. 2004 a příslušnému státnímu zastupitelství také dne 22. 7. 2004.

Proti citovanému rozsudku soudu druhého stupně podali obviněný Ing. J. F. i obviněná V. F. prostřednictvím svého obhájce dne 14. 12. 2004 společné dovolání, které opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Obvinění jsou přesvědčeni, že v této trestní věci nebyla respektována jejich základní práva zaručená v čl. 2, 3 a 39 Listiny základních práv a svobod. Soudy činné v trestním řízení nejsou podle mínění obviněných vázány závěry učiněnými soudy v civilním řízení a mohou si vytvořit vlastní názor, přičemž ve vztahu k projednávané věci považují obvinění za protiprávní a nulitní předběžné opatření zakazující obviněné V. F. převod členských práv a povinností. Obvinění mají za to, že z ustanovení § 102 občanského soudního řádu vyplývá možnost soudu, je-li nebezpečí z prodlení, po zahájení řízení zatímně upravit poměry účastníků, z čehož dále podle mínění obviněných vyplývá oprávnění vydat pouze takové opatření, které nejenom že nesupluje rozhodnutí ve věci samé, ale zejména je odůvodněno rámcem podané obžaloby. Zmíněnou podmínku ovšem neshledávají naplněnou tehdy, byla-li žaloba podána na přivolení k výpovědi z nájmu a předběžným opatřením bylo zakázáno zdržet se dispozic s členstvím v družstvu. Členství v družstvu podle názoru obviněných zahrnuje daleko širší rozsah vztahů, než je nájem bytu, tudíž pokud by bytové družstvo činilo kroky vedoucí k vyloučení obviněné z družstva, zcela nepochybně by návrh předběžného opatření směřující k zákazu převodu práv a povinností mohlo podat, což však neplatí, pokud je žalováno na přivolení k výpovědi z nájmu bytu, tedy pouze na ukončení jednoho z dílčích vztahů členství v družstvu. Obvinění dále poukazují na některá ustanovení obchodního zákoníku a občanského soudního řádu a tvrdí, že situace, kdy vydané předběžné opatření na zákaz dispozice s členstvím formálně zaniklo uplynutím patnácti dnů od vykonatelnosti rozsudku o přivolení k výpovědi nájmu z bytu, přičemž tímto rozsudkem nedošlo k zániku členských práv, zjevně dokumentuje neudržitelnost závěru o tom, že předběžné opatření bylo vydáno po právu a že by se jím kdokoli, tedy i ti, kterým to bylo uloženo, byli zavázáni řídit.

K dohodám, jimiž mělo dojít k převodu členství v bytovém družstvu z obviněné V. F. na poškozeného P. V., obvinění uvádí, že platným úkonem byla dohoda první o převodu členství, nikoli následná kupní smlouva, kterou je však možné hodnotit jako dodatkové ujednání ke smlouvě o převodu členství.

Podle obviněných Ing. J. F. a V. F. se tedy nedopustili ve vztahu k poškozenému podvodného jednání, protože převáděli členství v družstvu, o němž věděli, že nemůže zaniknout výrokem rozsudku vydaným v řízení, v němž byla obviněná žalována na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Stejně se tak podle svého vyjádření vzhledem k uvedenému nemohli dopustit maření výkonu úředního rozhodnutí, zejména pokud tento výkon ani nebyl zahájen.

Obviněný Ing. J. F. a obviněná V. F. závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci i předcházející rozsudek Okresního soudu v České Lípě a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných Ing. J. F. a V. F. vyjádřila prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru pokud bylo obviněným řádně doručeno usnesení o předběžném opatření s odpovídajícím poučením ve smyslu občanského soudního řádu, byli obvinění povinni se zdržet veškerých zakázaných právních aktivit, tedy v tomto rozsahu je nutné s názorem soudů dříve činných ve věci souhlasit. K jinému názoru však státní zástupkyně dospěla ve vztahu k posouzení jednání jako trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. v tom smyslu, že obvinění měli „zcizit věc, které se takové rozhodnutí týká“. Má za to, že družstevní byt je věcí podle § 118 odst. 1, 2 občanského zákoníku, přičemž ale obviněná V. F. uzavřela s poškozeným dohodu o převodu členských práv a povinností, čímž neovlivnila právní postavení družstva v pojetí vlastníka předmětného bytu. Tímto způsobem tedy nemohla převést věc na jiného a zcizit ji. Zmíněným právním úkonem tudíž podle mínění státní zástupkyně nemohl být naplněn způsob zmaření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., realizovaný ve formě zcizení věci, přičemž další alternativy již nepřipadají v úvahu. Uvedené právní posouzení proto státní zástupkyně považuje za nesprávné ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm g) tr. řádu. Naproti tomu má státní zástupkyně za to, že nemůže obstát dovolací námitka ve vztahu k části výroku o vině, týkajícího se podvodného jednání obviněných, neboť podle skutkových zjištění od poškozeného převzali dohodnutou úhradu za převod členských práv k družstevnímu bytu poté, co mu zamlčeli skutečnost, že se na předmětný byt vztahují omezení, plynoucí z vykonatelného a dosud účinného předběžného opatření, tedy je jasné, že obvinění tímto jednáním naplnili skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. Státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství závěrem navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání shledal důvodným a podle § 265l odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení i jemu předcházející rozsudek a aby věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání podali obvinění Ing. J. F. a V. F. jako oprávněné osoby [§ 265d odst. 1 písm. b) tr. řádu], učinili tak prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 tr. řádu), včas a na správném místě (§ 265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je obecně přípustné [§ 265a odst. 2 písm. h) tr. řádu], a obsahuje stanovené náležitosti (§ 265f odst. 1 tr. řádu).

Nejvyšší soud podle § 265i odst. 3 a 4 tr. řádu následně přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, a to v rozsahu odpovídajícím uplatněným námitkám, jakož i řízení předcházející napadenému rozhodnutí. Po přezkoumání dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných Ing. J. F. a V. F. je částečně důvodné.

V rámci svých námitek obvinění především uplatnili názor, podle něhož je rozhodnutí o předběžném opatření, vydané Okresním soudem v České Lípě, nutné považovat za protiprávní a nulitní, neboť řízení, v němž bylo vydáno, směřovalo toliko k rozhodnutí o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Předběžné opatření zakazující dispozici s členstvím v družstvu tak vybočovalo z rámce podané žaloby. Obvinění mají rovněž za to, že soudy činné v trestním řízení nejsou vázány rozhodnutími vydanými soudy v civilním řízení a jsou oprávněny si na věc učinit vlastní názor.

K tomu Nejvyšší soud nejprve uvádí, že orgány činné v trestním řízení jsou stran předběžných otázek podle § 9 odst. 1 tr. řádu v obecném smyslu vázány pravomocnými rozhodnutími vydanými soudy nebo jinými státními orgány. Výjimku tvoří toliko situace, kdy jde o posouzení viny, neboť v takovém případě si všechny okolnosti musí orgány činné v trestním řízení musí rozhodnout samostatně (další výjimku stanoví odst. 2 tohoto ustanovení, která však není pro posuzovanou věc relevantní). Z uvedeného je zřejmé, že zákon nestanoví v této souvislosti oprávnění pro orgány činné v trestním řízení činit si vlastní názor, ale určuje buď povinnost ve smyslu vázanosti již vydaným rozhodnutím, anebo povinnost rozhodnout samostatně.

Pokud jde o posouzení naplnění jednotlivých znaků skutkových podstat zákonem stanovených trestných činů, jedná se bezpochyby o otázku posouzení viny, tudíž závěr o jejich existenci nemůže orgán činný v trestním řízení bez dalšího převzít z výroku jiného rozhodnutí, vydaného např. soudem v občanském soudním řízení, ale musí každý znak posoudit sám, přičemž dříve vydané rozhodnutí je obvykle jen jednou ze součástí důkazního materiálu.

Úřední rozhodnutí, které tvoří jeden ze znaků skutkové podstaty trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1, 2 a 3 tr. zák., má však z naznačeného pohledu jiné postavení. Znakem skutkové podstaty zmíněného trestného činu totiž není věcná stránka úředního rozhodnutí, tedy to, o čem bylo rozhodnuto, ale existence rozhodnutí samotného. Trestní soud, rozhodující o vině pachatele za spáchání trestného činu podle § 171 tr. zák., proto není oprávněn při posuzování naplnění znaků objektivní stránky jeho skutkové podstaty přezkoumávat věcnou správnost takového úředního rozhodnutí. Ve vztahu k ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. to značí, že soud v trestním řízení musí zejména posoudit či shledat existenci úředního rozhodnutí, a dále jednání pachatele, jímž jeho výkon zmařil či podstatně ztížil tím, že učinil některý ze zde vyjmenovaných úkonů.

Jiná situace by nastala, pokud by v této souvislosti již bylo vydáno např. rozhodnutí v přestupkovém řízení, že pachatel zničil věc. Tímto rozhodnutím by již soud nemohl být vázán a byť by je samozřejmě mohl zohlednit jako jeden z důkazů, musel by si závěr o zničení věci pachatelem učinit sám.

V dané věci zjištěná skutečnost, že Okresní soud v České Lípě vydal dne 5. 11. 1998 usnesení sp. zn. 15 C 945/98-18, kterým rozhodl o výše uvedeném předběžném opatření, je sama o sobě znakem skutkové podstaty, tudíž trestní soud již nemůže činit přezkum tohoto rozhodnutí, resp. přezkum řízení, v němž bylo vydáno. Nejvyšší soud tak v návaznosti na argumentaci obviněných konstatuje, že soudy dříve činné ve věci nepochybily, pokud považovaly zmíněné rozhodnutí Okresního soudu v České Lípě za rozhodnutí, ve vztahu k němuž bylo možné spáchat trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák.

Obviněný Ing. J. F. a obviněná V. F. ve svém dovolání současně obecně poukázali na čl. 39 Listiny základních práv a svobod, podle kterého zejména jen zákon stanoví, které jednání je trestným činem. V této souvislosti trestní zákon v ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) určuje, že trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí se dopustí mimo jiné ten, kde zmaří nebo podstatně ztíží výkon rozhodnutí soudu nebo jiného státního orgánu tím, že mimo jiné zcizí věc, které se takové rozhodnutí týká.

Jednání pachatele tedy v naznačené alternativě musí spočívat v dispozici s věcí. Věci jsou podle § 119 odst. 1 občanského zákoníku movité a nemovité, podle § 89 odst. 13 tr. zák. se věcí rozumí i ovladatelná přírodní síla, přičemž ustanovení o věcech se vztahují i na cenné papíry. Z citací zákona je tudíž zřejmé, že za věc naopak nelze považovat členská práva a povinnosti vyplývající z členství v družstvu, neboť členská práva a povinnosti nemají věcný charakter, ale jedná se v podstatě o zvláštní právní vztah.

Pokud tedy skutková podstata trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. vyžaduje určitou dispozici s věcí a pokud současně obviněné V. F., zastoupené obviněným Ing. J. F. jako obecným zmocněncem, byly usnesením soudu zakázány dispozice spojené s členstvím ve S. b. d. PS L., resp. zakázán převod těchto práv, nelze zmíněné jednání jako tento trestný čin v této alternativě posoudit. V úvahu přitom nepřipadají ani další alternativy ustanovení § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť obvinění rovněž žádnou věc nezničily, nepoškodily, neučinily neupotřebitelnou, nezatajily ani neodstranily.

Nejvyšší soud tak má za to, že na základě zjištěného skutkového stavu věci není možné učinit závěr, že se obvinění V. F. a Ing. J. F. jednáním popsaným ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v České Lípě dopustili trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák., neboť z napadeného rozhodnutí není zřejmé, že lze v tomto jednání dovodit všechny znaky jeho skutkové podstaty, konkrétně existenci věci, kterou měli obvinění zcizit.

Obvinění V. F. a Ing. J. F. rovněž ve svém dovolání uvedli, že podle jejich mínění posuzovaný skutek není možné právně kvalifikovat jako trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., neboť dohodou převáděli na poškozeného P. V. práva a povinnosti spojená s členstvím v družstvu, o nichž měli za to, že v řízení o žalobě na přivolení k výpovědi z nájmu bytu nemohou zaniknout.

Jak je zřejmé ze skutkových zjištění, učiněných soudy činnými dříve ve věci, S. b. d. PS L. podalo na obviněnou V. F. žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. V rámci tohoto řízení bylo dne 5. 11. 1998 k návrhu žalobce vydáno již výše zmíněné usnesení o předběžném opatření, kterým byla obviněné, v tomto řízení zastoupené obviněným Ing. J. F. jako obecným zmocněncem, uložena povinnost zdržet se jakýchkoli dispozic spojených se členstvím ve S. b. d. PS L. a bylo zakázáno převést členská práva a povinnosti k jejímu družstevnímu bytu. Toto usnesení bylo obviněným doručeno dne 11. 11. 1998 (V. F.), resp. dne 13. 11. 1998 (Ing. J. F.), a bylo opatřeno poučením, že je vykonatelné doručením. Obviněná uvedené rozhodnutí napadla odvoláním, o kterém však Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci rozhodl tak, že napadené usnesení potvrdil. Povinnost uložená předběžným opatřením tak zanikla ve smyslu § 77 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu až patnáct dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci, přičemž rozsudek nabyl právní moci až doručením dne 11. 5. 1999 (okamžik vykonatelnosti přitom není z trestního spisu vzhledem k formulaci výroku tohoto rozsudku zcela zřejmý, ale je jisté, že nastal až po nabytí právní moci). Dne 12. 4. 1999 však obviněná V. F., zastupovaná obviněným Ing. J. F., uzavřela s poškozeným P. V. dohodu o převodu členských práv a povinností, týkajících se jejího členství ve stavebním družstvu, tj. podle čl. 1 této dohody zejména právo na uzavření dohody o odevzdání a převzetí přiděleného bytu, a dále dne 3. 5. 1999 kupní smlouvu o prodeji užívacích práv k předmětnému družstevnímu bytu. Dne 4. 5. 1999 potom obviněný Ing. J. F. převzal od poškozeného sjednanou cenu za převod členských práv a povinností ve výši 180 000,- Kč.

Je tedy zřejmé, že obvinění uzavřeli obě zmíněné dohody v rozporu s vykonatelným rozhodnutím soudu, které dispozici s členskými právy a povinnostmi ve S. b. d. PS L. zakazovalo. Uzavřené dohody se tak dostaly do rozporu s občanským soudním řádem, který umožňuje soudu v civilním řízení učinit za stanovených podmínek předběžné opatření, ukládající povinnost, přičemž osoby, vůči kterým je toto opatření vydáno, musí uloženou povinnost dodržet. Obvinění Ing. J. F. a V. F. tak neučinili, v rozporu s předběžným opatřením uzavřeli dohodu, kterou disponovali s členskými právy a povinnostmi obviněné V. F. ve vztahu k zmíněnému bytovému družstvu, tedy uzavřeli dohodu odporující zákonu a tudíž ve smyslu § 39 občanského zákoníku absolutně neplatnou.

Dále lze k naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák., které však již obvinění nenapadají, konstatovat, že obvinění zamlčeli poškozenému P. V. důležité informace týkající se možnosti dispozice s členskými právy obviněné V. F. ve vztahu k bytovému družstvu, vyvolali v něm dojem, že se na základě uzavřených dohod stane členem bytového družstva a vznikne mu právo na uzavření nájemní smlouvy k vymezenému družstevnímu bytu. Poškozený proto dohody akceptoval a uhradil sjednanou cenu, avšak členem družstva se nestal a rovněž ani nájemcem bytu. Obvinění tudíž uvedli poškozeného v omyl a k jeho škodě se obohatili, tedy se vzhledem k naplnění i dalších zákonem stanovených okolností dopustili trestného činu podvodu tak, jak je vysloveno ve výroku o vině výše citovaného rozsudku Okresního soudu v České Lípě. V naznačeném rozsahu je proto dovolání obviněných zjevně neopodstatněné.

Po zjištění, že dovolání obviněných Ing. J. F. a V. F. je v uvedeném směru částečně opodstatněné, Nejvyšší soud podle § 265k odst. 1 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 27. 2. 2004, sp. zn. 31 To 333/2004. Podle § 265k odst. 2 tr. řádu Nejvyšší soud zrušil také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265l odst. 1 tr. řádu pak Nejvyšší soud přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci tak v naznačeném rozsahu opětovně projedná odvolání obviněných Ing. J. F. a V. F. a odstraní vady vytknuté tímto rozhodnutím Nejvyššího soudu. Přitom především opětovně posoudí jednání těchto obviněných ve smyslu výše uvedeného právního názoru týkajícího se možnosti spáchání trestného činu maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 2 písm. a) tr. zák. skutkem popsaným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně a vysloví tomu odpovídající výrok. Hodnocení skutku jako trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 tr. zák. přitom bylo z výše popsaných důvodů učiněno správně a bez vad, tudíž tato kvalifikace může být zachována.

Podle § 265s odst. 1 tr. řádu je odvolací soud v dalším řízení vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v tomto dovolacím rozhodnutí a je povinen respektovat zákaz reformationis in peius (§ 265s odst. 2 tr. řádu).

Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání obviněných Ing. J. F. a V. F. nebylo možno odstranit v případném veřejném zasedání dovolacího soudu, bylo rozhodnuto o tomto dovolání podle § 265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání Nejvyššího soudu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. řádu).

V Brně dne 9. února 2005

Předseda senátu

JUDr. František Púry

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru