Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1197/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaAdhezní řízení
Insolvenční řízení
Náhrada škody
Poškozený
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1197.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 228 odst. 1 tr. ř.

§ 140b předpisu č. 182/2006 Sb.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 269/21


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1197/2020

6

5

5 Tdo 1197/2020-4353

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná A. P., nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 9 To 116/2020, jenž rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 1 T 115/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu se dovolání obviněné A. P. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 10. 12. 2019, sp. zn. 1 T 115/2019, byla obviněná A. P. uznána vinnou přečinem porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 220 odst. 1, 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále ve zkratce jen „tr. zákoník“), za nějž jí byl podle § 220 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1, § 84 a § 85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 4 let za současného vyslovení dohledu probačního úředníka, současně jí byla podle § 85 odst. 2 tr. zákoníku stanovena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu bylo obviněné uloženo nahradit vypočteným poškozeným škodu v přesně určené její výši (šlo o celkem 40 poškozených), se zbytkem svého nároku pak byli odkázáni podle § 229 odst. 2 tr. řádu na řízení ve věcech občanskoprávních, na které byl zcela odkázán podle § 229 odst. 1 tr. řádu také jeden poškozený. Obviněná byla uznána vinnou pro pokračující trestnou činnost (celkem šlo o 35 podrobně popsaných útoků) spočívající v tzv. nevěrné správě majetku klientů, jimiž byla společenství vlastníků jednotek, bytová družstva, sdružení spoluvlastníků i další právnické nebo i fyzické osoby.

2. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podala obviněná a jeden poškozený odvolání, o kterých rozhodl Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 6. 2020, sp. zn. 9 To 116/2020, tak, že podle § 258 odst. 1 písm. d), e), f), odst. 2 tr. řádu napadený rozsudek soudu prvního stupně zčásti zrušil, a to jednak ve výroku o trestu a jednak ohledně výroku o náhradě škody jedné poškozené a znovu sám podle § 259 odst. 1, 3 tr. řádu o trestu a o náhradě škody poškozené rozhodl. Odvolací soud uložil obviněné podle § 220 odst. 2 tr. zákoníku trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 4 let. Podle § 229 odst. 1 tr. řádu poškozenou, ohledně níž zrušil výrok o náhradě škody, odkázal s jejím nárokem na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 253 odst. 1 tr. řádu odvolání poškozené zamítl.

II. Dovolání obviněné

3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, které opřela o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, neboť měla za to, že došlo při rozhodování o náhradě škody k jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení.

4. Obviněná k tomu blíže uvedla, že v adhezním řízení byl přiznán nárok na náhradu škody celkem 39 osobám, avšak 19 z nich tytéž pohledávky zároveň aktivně uplatňuje v probíhajícím insolvenčním řízení započatém před zahájením trestního řízení. Všechny tyto osoby také své pohledávky v insolvenčním řízení uplatily. Dokumenty z insolvenčního spisu prokazující uplatnění pohledávek poškozenými v něm byly v průběhu hlavního líčení provedeny k důkazu. Soudy nižších stupňů ale podle obviněné se těmito informacemi řádně nezabývaly, případně je nesprávně vyhodnotily, protože i přes přihlášení pohledávek v insolvenčním řízení, které probíhalo po celou dobu trestního stíhání obviněné, rozhodly o přiznání nároku na náhradu škody i těmto poškozeným. Podle obviněné tak soudy nižších stupňů postupovaly v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, č. j. 7 To 83/2019-216 (míněn byl zřejmě rozsudek sp. zn. 7 Tz 83/2019), který obviněná obsáhle citovala a domáhala se aplikace závěrů v něm obsažených na svůj případ. Podle ní totiž bylo nepřípustné přiznat poškozeným nárok na náhradu škody z důvodu ustanovení § 140b zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále též ve zkratce jen „InsZ“), které neumožňuje rozhodnout o nároku na náhradu škody v adhezním řízení.

5. Z uvedených důvodů obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil oba rozsudky soudů nižších stupňů ohledně výroku o náhradě škody a sám poškozené s jejich nárokem na náhradu škody odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních. Zároveň požádala o odložení výkonu napadeného výroku.

III. Vyjádření k dovolání a replika

6. K dovolání obviněné se vyjádřil nejvyšší státní zástupce prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení a obsahu dovolání státní zástupce nejprve obecně připomněl možnosti přezkumu napadeného rozhodnutí v rámci dovolacího řízení. Dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podle státního zástupce předložené námitky neodpovídají, protože je jimi zpochybňován procesní postup soudů nižších stupňů, námitka nerespektování § 140b InsZ je námitkou ryze procesní (k tomu odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004), nadto obviněná se navíc v dané otázce mýlí.

7. Státní zástupce uvedl, že ustanovení § 140b InsZ dopadá na procesní situaci následující po prohlášení konkursu na majetek úpadce, jímž byla v tomto případě obchodní společnost ECR KOMPLEX - správa, spol. s r. o. Tím došlo k přerušení případných řízení o nárocích, které se týkají výlučně majetku tvořícího součást konkursní podstaty nebo které mají být z tohoto majetku uspokojeny. O nároku na náhradu škody způsobené trestným činem nelze rozhodnout jen v adhezním řízení, pokud je pachatel, který svým trestným činem způsobil škodu, současně úpadcem v insolvenčním řízení. Obviněná však jednala v dané věci v postavení jednatelky společnosti s ručením omezeným a v jeho rámci se dopustila žalovaného trestného činu. Není tak dána shoda v osobě úpadce a pachatele (k tomu státní zástupce odkázal na rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr. a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 830/2007). Dovolatelka sice odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, který se však opět týká případu totožné osoby obviněného a úpadce.

8. Státní zástupce shrnul, že námitka obviněné se netýká chybné aplikace hmotného práva ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu, navíc jsou úvahy obviněné nesprávné a jí zmíněná judikatura na její případ z uvedených důvodů nedopadá. Pro úplnost státní zástupce doplnil, že odpovědnost obviněné za škodu v dané věci vyplývá z jejího ručení za závazky obchodní společnosti podle § 159 odst. 3 obč. zák. (k tomu odkázal na rozhodnutí č. 39/2014 Sb. rozh. tr.). Proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu.

9. Vyjádření státního zástupce bylo zasláno k replice obviněné, která tohoto práva využila. V ní setrvala na svém dovolání a v něm předložené argumentaci, kterou dále rozvedla. Nesouhlasila též s tím, že by její námitka byla procesního charakteru, protože trestní soudy podle ní při svém rozhodnutí dodržely trestní řád, nikoli však insolvenční zákon. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je podle ní naplněn i v případě, že je porušen mimotrestní předpis upravující režim náhrady škody. Soudy nižších stupňů proto neučinily chybu procesní, pokud rozhodly o vznesených nárocích poškozených, ale dopustily se chyby v právním hodnocení při aplikaci civilního práva a učinily výrok dopadající do oblasti práva hmotného. Dále obviněná uvedla, že nepřípustnost rozhodnout v průběhu insolvenčního řízení o téže pohledávce v jiném řízení vyplývá z jednoty pohledávky, nikoliv však z jednoty osoby dlužníka. Vycházela přitom také z myšlenky, že žádný z věřitelů není oprávněn přijmout plnění z téže pohledávky dvakrát, jednou v rámci insolvenčního řízení a jednou od obviněné. Podle obviněné tak poškození svou pohledávku uplatnili duplicitně a byli by zvýhodněni oproti jiným, kteří ji správně uplatnili jen v řízení insolvenčním. Proto obviněná setrvala na svém dovolání i návrhu na rozhodnutí.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

10. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení a zabýval se otázkou povahy a opodstatněnosti uplatněných námitek ve vztahu k označeným dovolacím důvodům.

11. Dovolání je svou povahou mimořádným opravným prostředkem, který na rozdíl od odvolání není možné podat z jakéhokoli důvodu, ale jen z některého z taxativně vymezených důvodů v § 265b odst. l písm. a) až l) tr. řádu, resp. v § 265b odst. 2 tr. řádu. Podání dovolání z jiného důvodu je vyloučeno. Přitom nestačí, aby zákonný dovolací důvod byl jen formálně deklarován, ale je třeba, aby námitky dovolatele takovému důvodu také svým obsahem odpovídaly.

12. Obviněná uplatnila dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, pro který je možno dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Jde tedy o nesprávný výklad a použití norem trestního práva hmotného, případně na něj navazujících hmotněprávních norem jiných právních odvětví. Podstatou je vadné uplatnění příslušných ustanovení hmotného práva na skutkový stav zjištěný soudem prvního a druhého stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dán zejména tehdy, jestliže skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění sice potvrzují spáchání určitého trestného činu, ale soudy nižších stupňů přesto dospěly k závěru, že nejde o trestný čin, ačkoli byly naplněny všechny jeho zákonné znaky. Tento dovolací důvod ovšem nespočívá v případném procesním pochybení soudů nižších stupňů ani v tom, že se dovolatel sice domáhá použití norem hmotného práva, ale na takový skutek, k němuž dospěl vlastní interpretací provedených důkazů, které soudy prvního a druhého stupně vyhodnotily odlišně od názoru dovolatele. Dovolání s poukazem na citovaný důvod tudíž nemůže být založeno na námitkách proti tomu, jak soudy hodnotily důkazy, jaká skutková zjištění z nich vyvodily, jak postupovaly při provádění důkazů, v jakém rozsahu provedly dokazování apod. Dovolání je koncipováno jako mimořádný opravný prostředek a je tudíž určeno k nápravě pouze závažných právních vad pravomocných rozhodnutí.

b) K vlastním námitkám obviněné

13. Obviněná ve svém dovolání namítala, že vůbec nemělo být rozhodnuto o vznesených nárocích poškozených na náhradu škody, resp. tito poškození měli být odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních, protože přiznání nároku bránila překážka současně probíhajícího insolvenčního řízení proti úpadci, tedy měl se na její případ aplikovat § 140b InsZ.

14. Nejvyšší soud k tomu připomíná, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, který má hmotněprávní povahu a nikoli povahu procesní. Správně obviněné státní zástupce připomněl, že námitka nepřípustnosti rozhodnout o vzneseném nároku na náhradu škody, případně nepřípustnosti přiznat takový nárok, je otázkou práva procesního a nikoli hmotného. Obviněná na to ve své replice reagovala pomýlenou argumentací založenou na tom, že procesní pravidla adhezního řízení jsou obsažena výlučně v trestním řádu, ostatní pravidla vyplývající z mimotrestních předpisů, jež je třeba užít, mají proto automaticky povahu pravidel hmotněprávních. Tak tomu ale skutečně není, insolvenční zákon má charakter speciálního předpisu v otázce možnosti rozhodovat v adhezním řízení o vznesených nárocích poškozených i vůči trestnímu řádu (je vůči němu v tomto ohledu lex specialis). Skutečnost, že pravidlo není obsaženo v trestněprocesním předpisu, z něj ještě nečiní pravidlo hmotněprávní, naopak vzhledem k obsahu uvedeného pravidla (viz níže) je zřejmé, že je jím regulováno řízení, tedy proces. Je tak na první pohled zřejmé, že obviněná svou vlastně jedinou námitkou nenaplnila a ani nemohla naplnit jí zvolený dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ovšem tato námitka není způsobilá naplnit ani žádný jiný dovolací důvod (trestní řád obsahuje jen úzce vymezený taxativní výčet dovolacích důvodů, které mají procesní charakter a lze je označit jako důvody zmateční). To ostatně vyplývá i z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na niž správně poukázal ve svém vyjádření i státní zástupce (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 654/2002, a na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004).

15. Nad rámec výše uvedeného (jako obiter dictum) může Nejvyšší soud jen doplnit, že obviněná (kromě toho, že její námitka neodpovídá dovolacím důvodům) se mýlí i ve výkladu insolvenčního zákona a podmínek, za nichž je přípustné v adhezním řízení rozhodnout o nárocích poškozených, jak na to zcela správně poukázal ve svém vyjádření státní zástupce. Ostatně stejné námitky obviněná uplatnila i v rámci své obhajoby před odvolacím soudem, který se též její obhajobou zabýval a zcela správně se s ní vypořádal, takže na odůvodnění jeho rozsudku lze též odkázat (viz bod 21. odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně).

16. Nejvyšší soud tak může jen znovu zopakovat a připomenout úpravu rozhodování o vznesených nárocích poškozených, jak na to byla opakovaně obviněná upozorněna. Ustanovení § 140b InsZ zní: „Nejde-li o řízení uvedená v § 140a, nelze v jiných soudních nebo rozhodčích řízeních po dobu, po kterou trvají účinky rozhodnutí o úpadku, rozhodnout o pohledávkách a jiných právech týkajících se majetkové podstaty, které mají být v insolvenčním řízení uplatněny přihláškou, nebo na které se v insolvenčním řízení pohlíží jako na přihlášené, anebo o pohledávkách, které se v insolvenčním řízení neuspokojují (§ 170); to neplatí, jde-li o pohledávky věřitelů na náhradu škody nebo nemajetkové újmy způsobené trestným činem nebo na vydání bezdůvodného obohacení získaného trestným činem, pokud v trestním řízení o tomto trestném činu byl zajištěn majetek v majetkové podstatě dlužníka. K rozhodnutím vydaným v rozporu s tímto zákazem se v insolvenčním řízení nepřihlíží.“

17. Obecně skutečně platí, že ani v trestním řízení nelze přiznat poškozenému právo na plnění dotýkající se majetkové podstaty, není-li dána uvedená výjimka, že bude takové plnění uspokojeno ze zajištěného majetku v rámci trestního řízení. Tato úprava s důsledky pro ta řízení, která se nepřerušují podle § 140a InsZ, byla zavedena novelizací insolvenčního zákona, a to zákonem č. 294/2013 Sb., s účinností od 1. 1. 2014. Jejím důvodem je, že by neměly v průběhu probíhajícího insolvenčního řízení vznikat nové pohledávky, které již v insolvenčním řízení nelze uplatnit a uspokojit (doslova podle důvodové zprávy k uvedené novelizaci se má zabránit za trvání insolvenčního řízení „vyrábění takových pohledávek“, jež vzhledem k ustanovení § 170 InsZ, případně k přihlašovacím lhůtám a taxativnímu výčtu pohledávek za majetkovou podstatou a pohledávek jim na roveň postavených stejně nebudou moci být v insolvenčním řízení uspokojeny).

18. Jak správně ovšem zmínil odvolací soud i státní zástupce ve svém vyjádření, uvedené ustanovení § 140b InsZ nebrání trestnímu soudu rozhodnout o nároku poškozeného na náhradu škody, pokud jej poškozený uplatnil v trestním řízení vůči obviněnému, který není dlužníkem podle insolvenčního zákona (úpadcem), proti němuž by bylo vedeno insolvenční řízení. V tomto směru se tak § 140b InsZ nemůže uplatnit, protože je jím vyslovena ryze procesní překážka (slovy zákonodárce) pro „vyrobení“ pohledávky, kterou by již nebylo možno v současně probíhajícím insolvenčním řízení proti dlužníku uplatnit a uspokojit. V tomto směru se neobstojí ani argumentace za využití rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2019, sp. zn. 7 Tz 83/2019, neboť právě v tomto nastíněném ohledu šlo o případ zcela odlišný od nyní projednávané věci – v nyní projednávané věci jsou obviněná (dovolatelka) a dlužník ve smyslu insolvenčního zákona (obchodní společnost ECR KOMPLEX – správa, spol. s r. o.) odlišnými subjekty, zatímco ve věci vedené pod sp. zn. 7 Tz 83/2019 byla obviněná zároveň dlužníkem.

19. Nesprávná je též úvaha obviněné, že pohledávky poškozených za zmíněným úpadcem (obchodní společností ECR KOMPLEX – správa, spol. s r. o.) a pohledávky za obviněnou jako fyzickou osobou jsou identickými pohledávkami se stejným titulem. Tak tomu skutečně není, jde o různé pohledávky mezi různými subjekty, které mají různý titul. Státní zástupce správně obviněné připomněl, že důvodem (titulem) je v jejím případě odpovědnost ze zákona z titulu ručení podle § 159 odst. 3 obč. zák., na které poukazoval již i soud prvního stupně. Toto je skutečný hmotněprávní základ její odpovědnosti, ovšem naplnění znaků uvedeného ustanovení obviněná ve svém dovolání vůbec nezpochybňovala. Naproti tomu odpovědnost úpadce (obchodní společnosti ECR KOMPLEX – správa, spol. s r. o.) je založena zcela jinými tituly v návaznosti na to, jaké smlouvy poškození s uvedenou obchodní společností uzavřely (zpravidla šlo o odpovědnost z titulu porušení mandátní smlouvy, případně smlouvy inominátní). Podrobnější výklad by ovšem šel výrazně nad rámec nezbytný pro odůvodnění tohoto usnesení, jímž je dovolání obviněné odmítáno a které proto podle § 265i odst. 2 tr. řádu má být jen stručně odůvodněno.

20. Lze tak shrnout, že obviněná uplatnila námitky, které neodpovídají uplatněnému ani žádnému jinému dovolacímu, nadto její výhrady proti procesnímu postupu soudů nižších stupňů jsou neopodstatněné a jí užitá argumentace nesprávná. Zcela nepřiléhavě se obviněná též dovolávala dřívější judikatury Nejvyššího soudu, ač se tam užitá argumentace na její věc nevztahovala, protože nešlo o případy srovnatelné.

V. Závěrečné shrnutí

21. Dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu tak byl dovolatelkou uplatněn jen formálně. Ve skutečnosti její dovolací námitky neodpovídají žádnému dovolacímu důvodu taxativně stanovenému v § 265b tr. řádu, neboť směřují výlučně proti procesním postupům soudů nižších stupňů. Nejvyšší soud proto dovolání obviněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b tr. řádu, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, učinil takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Bc. Jiří Říha, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru