Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1182/2020Usnesení NS ze dne 25.11.2020

HeslaZkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1182.2020.1
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1182/2020-628

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. 11. 2020 o dovolání, které podala obviněná I. B., rozená P., nar. XY v XY, bytem XY, proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 6 To 81/2020, který rozhodoval jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 18 T 2/2019, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání obviněné I. B. odmítá.

Odůvodnění:

I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů

1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 10. 2019, sp. zn. 18 T 2/2019, byla obviněná I. B. uznána vinnou přečinem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Za to jí byl podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu 1 roku. Současně soud rozhodl v adhezním řízení tak, že podle § 229 odst. 1 tr. řádu odkázal všechny poškozené s jejich nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

2. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná I. B. dopustila trestné činnosti ve stručnosti tím, že jako externí účetní obchodní společnosti J., a osob samostatně výdělečně činných T. J. a B. J., v průběhu let 2016 a 2017 převzala účetní dokumentaci těchto obchodních subjektů za účelem kompletního vedení účetnictví, byly jí uděleny generální plné moci pro zastupování před správcem daně, avšak z důvodu nedbalé správy účetnictví jí T. J. nejpozději dne 21. 4. 2017 sdělil, že evidenci účetnictví J., a podnikající fyzické osoby T. J., od 1. 5. 2017 předává nové účetní kanceláři a dne 3. 5. 2017 odvolal plné moci, přestože T. J. obviněnou opakovaně vyzýval k předání účetní evidence, obviněná však trvala na dodání některých dokladů za účelem doplnění evidence, nereagovala na žádosti o předání a učinila tak až dne 21. 7. 2017, kdy účetní dokumentaci vydala policejnímu orgánu, poté, co byla předvolána k podání vysvětlení jako osoba podezřelá ze spáchání přečinu podle § 254 tr. zákoníku po předchozím trestním oznámení T. J., podnikatelským subjektům byla dokonce správcem daně uložena pokuta za opožděné tvrzení daně, musely provést rekonstrukci účetnictví a podnikající fyzické osobě T. J. byly vyměřeny i úroky z prodlení za úhradu daňových povinností.

3. Rozsudek soudu prvního stupně napadla obviněná odvoláním, o něm Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně rozhodl usnesením ze dne 8. 7. 2020, sp. zn. 6 To 81/2020, tak, že je podle § 256 tr. řádu zamítl jako nedůvodné.

II. Dovolání a vyjádření k němu

a) Dovolání obviněné

4. Proti rozsudku odvolacího soudu podala obviněná I. B. dovolání prostřednictvím svého obhájce, které založila na dovolacím důvodu uvedeném v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Obviněná popřela, že by její jednání naplnilo zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Neodmítla totiž vydat účetní doklady, naopak se sama snažila o jejich předání poškozeným, avšak z obavy o možné poškození či ztrátu dokumentů tak nemohla učinit např. prostřednictvím pošty. Sami poškození jí neposkytli dostatečnou součinnost, ona se naopak snažila dokončit účetní evidenci před jejím odevzdáním, ale neměla k dispozici všechny podklady, tudíž nemohla řádně zpracovat ani daňová přiznání. Za absurdní tak obviněná považuje vlastní odsouzení za ohrožení daňové povinnosti, kterému se naopak snahou o kompletaci účetních dokladů před jejich zpracováním a odevzdáním snažila zabránit. V okamžiku, kdy se jí naskytla možnost předat účetní evidenci orgánu policie, tak z vlastní iniciativy učinila. Podle obviněné proto jednoznačně chybí úmysl zatajovat účetnictví poškozených. V další části svého dovolání obviněná citovala některé právní normy upravující vedení účetnictví, přičemž znovu upozornila na svou snahu vést účetní evidenci podle zákonných pravidel tak, aby v ní nebyly uváděny nepravdivé či hrubě zkreslené údaje, což postihuje základní skutková podstata přečinu podle § 254 tr. zákoníku. Odmítla, že by zatajila účetní doklady, jak vyplývá z výroku o vině, neboť taková skutečnost nebyla v trestním řízení prokázána. V této souvislosti soudům obou stupňů vytkla nesprávné vyhodnocení důkazů, zejména svědecké výpovědi V. R., vyznívající v její prospěch. Důkazy v neprospěch obviněné soudy privilegovaly, v důsledku čehož porušily procesní zásadu in dubio pro reo. Podle obviněné je proti ní vedeno trestní řízení proto, aby jí byla upřena možnost přihlásit svoji pohledávku do insolvenčního řízení, které probíhalo ohledně majetku J. (Podle zjištění Nejvyššího soudu byl insolvenční návrh usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 1. 2018, sp. zn. 40 INS 15291/2017, zamítnut.) Dále obviněná doplnila, že míra ohrožení práv jiného byla v důsledku jejího jednání zcela minimální, stát totiž neutrpěl žádnou škodu. Nesprávný je podle ní i závěr o společenské škodlivosti jejího jednání a nutnosti užití norem trestního práva. Má za to, že uplatnění zásady subsidiarity trestní represe mělo vést v této bagatelní záležitosti maximálně k řízení o přestupku. Rovněž se obviněná ohradila proti uloženému trestu, který považuje za nepřiměřeně přísný.

6. Závěrem svého dovolání obviněná navrhla dva alternativní způsoby rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jednak aby zrušil usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně, a vrátil věc tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí a současně ho zavázal tím, že pokud budou důvody i pro zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně, aby tak učinil. Druhou alternativou rozhodnutí by podle obviněné mohlo být vlastní rozhodnutí Nejvyššího soudu o jejím zproštění obžaloby (aniž by obviněná současně navrhla zrušení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, které by takovému výroku muselo předcházet).

b) Vyjádření nejvyššího státního zástupce k dovolání obviněné

7. Opis dovolání obviněné byl zaslán nejvyššímu státnímu zástupci, který se k němu vyjádřil prostřednictvím státního zástupce (dále jen „státní zástupce“). Ten konstatoval, že většina námitek obviněné neodpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, neboť směřují primárně proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně, s nimiž se ztotožnil soud druhého stupně. Konkrétně se jedná o argumenty, podle nichž obviněná tvrdí, že se snažila účetnictví vydat, nezadržovala je, dále že soudy nesprávně hodnotily důkazy a že došlo k porušení zásady in dubio pro reo. S ohledem na obsah dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu obviněná relevantně namítla, že její jednání nenaplňuje znak zatajení ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Státní zástupce však připomenul, že o „zatajování“ může jít i tehdy, když pachatel účetní doklady na výzvu nevydá, přičemž oprávněná osoba si k nim nemůže sama zjednat přístup. Tak tomu bylo i v posuzované věci, v níž obviněná účetnictví vydala až policejnímu orgánu s vědomím možného trestního řízení. Vyvození trestní odpovědnosti za jednání obviněné bylo podle státního zástupce namístě, ani případná možnost využití soukromoprávních prostředků ochrany by nevylučovala použití trestního práva. Zcela bez vlivu na trestní odpovědnost obviněné bylo, zda a v jaké výši měly subjekty daně dotčené jednáním obviněné uhradit daň v určitém zdaňovacím období. K námitce týkající se nepřiměřenosti trestu státní zástupce uvedl, že jednak neodpovídá žádnému z důvodů, pro které je možno podat dovolání, jednak trest byl obviněné uložen zcela v souladu se zákonnými kritérii a je přiměřený.

8. S ohledem na uvedené státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání obviněné I. B. podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné za podmínek podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu v neveřejném zasedání.

III. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněné obsahuje zákonné náležitosti a byly splněny i všechny další formální podmínky pro konání dovolacího řízení v této věci.

10. Pokud jde o uplatněný dovolací důvod, obviněná I. B. opřela své dovolání o ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. S ohledem na výsledek odvolacího řízení, jímž bylo zamítnutí odvolání ve veřejném zasedání, by však bylo odpovídající použití důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě s tím, že v řízení předcházejícím byl naplněn důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Uvedené pochybení však nemělo žádný význam pro posouzení obsahu dovolání obviněné a pro rozhodnutí o něm v dovolacím řízení.

11. K výkladu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu Nejvyšší soud připomíná, že jeho prostřednictvím je možné namítat nesprávnost v použití hmotného práva, a to nejen trestního zákoníku, ale též jiné právní normy, která má význam pro trestní odpovědnost pachatele za určitý trestný čin. Při označení tohoto důvodu dovolání tak může být tvrzeno, že skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy nižších stupňů, anebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v tom, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, popřípadě o jaký trestný čin jde. Podobně to platí o jiném nesprávném hmotněprávním posouzení, které lze dovodit za situace, pokud byla určitá skutková okolnost posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo.

b) Námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu

12. Obviněná ve svém dovolání primárně napadá skutková zjištění, na nichž je založen odsuzující výrok o vině a prosazuje vlastní průběh manipulace s účetní evidencí, kterou měla vést a zpracovávat ve prospěch jedné obchodní společnosti a dvou podnikajících fyzických osob. S určitou mírou tolerance bylo možné pod uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu podřadit námitku, jejímž prostřednictvím obviněná zpochybňovala naplnění znaku objektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku spočívajícího v „zatajení“ účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů sloužících k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole. Druhá námitka vytýkající nesprávné hmotněprávní posouzení skutku se týká použití zásady subsidiarity trestní represe podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Bez reakce Nejvyššího soudu zůstala ta část dovolací argumentace obviněné, jejímž prostřednictvím zpochybňuje, že by účetnictví poškozených nevedla způsobem předpokládaným v § 254 odst. 1 alinea 1 tr. zákoníku, protože za toto jednání nebyla obviněná trestně stíhána.

13. Nejvyšší soud nejprve obecně připomene, že přečin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku spáchá ten, kdo účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady změní, zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. U alternativního způsobu jednání spočívajícího v zatajení účetních knih, zápisů nebo jiných dokladů pachatel v podstatě předstírá vůči jiným osobám, zpravidla kontrolním nebo daňovým orgánům, že určité doklady vůbec nemá, anebo je umístí nebo ukryje na takovém místě, kde jsou pro takové orgány, popřípadě pro jiné osoby, nedostupné běžnými prostředky (např. je nepředloží při kontrole nebo je na dotaz kontrolního orgánu zamlčí, resp. uvádí, že je nemá). O zatajení se bude jednat i tehdy, jestliže pachatel uvádí ohledně účetních dokladů rozporné údaje, a vzhledem k tomu není jasné, kde se skutečně nacházejí příslušné účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady, zda je toto účetnictví kompletní a zda obsahuje konkrétní důležité doklady vztahující se například k podanému daňovému přiznání a v něm uvedeným údajům, anebo k majetkovým právům jiného, mezi něž patří i pohledávky věřitelů. Zatajení těchto rozhodných účetních dokladů nemůže být v zásadě vyloučeno ani pouhým nekonkrétním tvrzením pachatele, že účetnictví se nachází na určitém místě, zvláště když bylo později toto tvrzení zase popřeno, resp. shledáno nepravdivým (srov. rozhodnutí č. 7/2009 Sb. rozh. tr.). Zatajením je v uvedeném smyslu i předstírání toho, že účetnictví bylo předáno jiné osobě (typicky např. novému statutárnímu orgánu obchodní korporace), ačkoli tak pachatel neučinil a s účetními doklady naložil blíže nezjištěným způsobem. Pod pojem „majetková práva jiného“ je třeba zahrnout veškerá práva vztahující se k cizímu majetku, tedy nejen práva věcná (např. vlastnictví k věci), ale i majetková práva vyplývající ze závazkových vztahů (typicky práva věřitelů), jakož i práva z jiných vztahů, které mají majetkový charakter (např. práva k obchodním podílům v obchodních společnostech a v družstvech, ke vkladu tichého společníka apod.). K naplnění základní skutkové podstaty podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku postačí ohrožení majetkových práv jiného, nemusí dojít k jejich skutečnému porušení. Pokud jde o subjektivní stránku posuzovaného přečinu, k jeho spáchání je třeba úmyslné zavinění pachatele podle § 15 odst. 1 písm. a) nebo b) tr. zákoníku (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2590, 2591).

14. Ačkoli obviněná tvrdí, že účetnictví poškozených „nezatajovala“, nýbrž činila vše proto, aby účetní doklady mohla poškozeným předat, během trestního řízení byl zjištěn přesný opak. Z výsledků provedeného dokazování jasně vyplynulo, že T. J. jménem obchodní společnosti J., jménem svým i za B. J. ukončil nejpozději dne 21. 4. 2017 smlouvu o spolupráci s obviněnou za všechny podnikatelské subjekty, v měsíci květnu 2017 došlo rovněž k odvolání plné moci a zejména to byl právě tento svědek, který obviněnou opakovaně, avšak marně, vyzýval, aby mu vrátila všechny účetní doklady, resp. je odevzdala osobám, pro něž účetní činnost vykonávala. Jelikož jeho výzvám obviněná nevyhověla, tak jí T. J. nejprve dne 9. 5. 2017 zaslal tzv. předžalobní výzvu, opět nedosáhl vrácení dokumentace, proto na obviněnou podal dne 31. 5. 2017 trestní oznámení (srov. č. l. 2 a násl. trestního spisu). Policejní orgán poté, co obdržel trestní oznámení, obviněnou předvolal k podání vysvětlení jako osobu podezřelou ze spáchání trestného činu a vyzval ji k vydání zadržovaných dokumentů. Až v návaznosti na tento úkon obviněná účetnictví policejnímu orgánu ve dnech 21. a 28. 7. 2017 (srov. č. l. 187 a 188 trestního spisu) vydala. Ze stručného popisu sledu událostí je zjevné, že bez užití vlivu působení autority orgánu veřejné moci by poškození pouze těžko docílili navrácení účetní dokumentace od obviněné do své dispozice. Rozhodně tak nelze uvažovat o dobrovolném vrácení ze strany obviněné, k němuž měla zajisté dostatek příležitostí, čímž by zabránila svému trestnímu postihu, nicméně ona sama tak učinila až v reakci na výzvu policejního orgánu.

15. S ohledem na povahu a účel ochrany poskytované první ze dvou základních skutkových podstat přečinu podle § 254 odst. 1 tr. zákoníku, jejímž objektem je zájem na řádném vedení a uchování účetnictví a všech dokladů sloužících k přehledu a kontrole hospodaření a majetku, stejně jako se zřetelem k výkladu znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů v rámci soudní praxe znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů znaku „zatajení“ účetních knih a jiných dokladů není žádných pochyb o tom, že v posuzovaném případě jednání obviněné odpovídá jeho naplnění. Jak přiléhavě připomněl státní zástupce ve svém vyjádření, pojem „zatajení“ fakticky znamená, že dokumenty účetní evidence se stanou nepřístupnými pro oprávněné osoby bez ohledu na to, zda je jim známo jejich konkrétní uložení či místo, kde se fakticky nacházejí. Významné je, že si v důsledku počínání pachatele nemohou příslušnou dokumentaci vzít do své dispozice oprávněné osoby, ať již za účelem jejich řádné evidence, nebo k plnění kontrolní činnosti, a současně tak dojde k ohrožení majetkových práv jiného nebo k ohrožení včasného a řádného vyměření daně. Obviněná I. B. zadržovala účetní knihy, zápisy a jiné doklady celkem tří podnikatelských subjektů, ačkoli věděla, že všechny již nehodlají využívat jejích služeb při zpracování účetní evidence, ukončili smluvní vztah, z čehož jí plynula povinnost vrátit svěřené dokumenty. Pro poškozené nebylo dostupné si běžnými prostředky zajistit možnost získat své účetnictví, neboť nebylo uloženo na místě, kam by se mohli bez dalšího dostavit a převzít si je. Bylo jim pouze známo, že se dokumentace nachází v dispoziční sféře obviněné, od níž bylo nutné žádat předání. Pakliže ona takovou součinnost neposkytla, nelze považovat za nesprávný právní závěr soudů obou stupňů, které shledaly u obviněné za naplněný zákonný znak „zatajení“ ve smyslu § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Nelze proto souhlasit s argumentací obviněné, že znak zatajení dopadá jen na ty situace, v nichž není známo, kde se doklady nachází, jsou ukryty a tím v podstatě „ztracené z evidence“. Nakonec právě zjištěné okolnosti v posuzované trestní věci vyvrací takovou úvahu obviněné, neboť předmětné účetnictví, které ona sama zadržovala a odmítala vydat oprávněným osobám, muselo být podnikatelskými subjekty rekonstruováno, aby došlo ke splnění příslušné daňové povinnosti. To znamená, že právě v důsledku jednání obviněné se fakticky účetnictví „ztratilo z evidence“, musela být provedena jeho rekonstrukce, přestože se tak stalo jen díky jejímu odmítání splnit výzvy oprávněné osoby k jeho vydání.

16. Posuzovaná věc se pouze zdánlivě odlišuje od věci řešené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 5 Tdo 277/2013, z níž mimo jiné čerpaly soudy nižších stupňů úvahy při právním posouzení posuzované trestní věci obviněné, což vytýkala v úvodu svého dovolání. Ve zmiňovaném případě totiž obviněný účetnictví ukryl na místě, o němž dotčené subjekty (tj. poškození) neměly vůbec tušení, a jeho vydání obviněný podmiňoval vyplacením finanční částky. Zadržení účetnictví představovalo v tomto případě „donucovací prostředek“ proto, aby mu byla peněžní odměna poškozenými uhrazena. Obviněný přitom tajil místo uložení dokladů i vyšetřujícímu policejnímu orgánu, dokud nebyla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Účetnictví tedy „zatajoval“ mnohem déle, než obviněná, která je vydala ještě před zahájením vlastního trestního stíhání, byť již v návaznosti na úkony, které policejní orgán vůči ní provedl. Navzdory určitým skutkovým odlišnostem obou případů lze v každém z nich shledat za naplněný znak „zatajení“, neboť účetní doklady byly vinou pachatelů pro osoby, jimž náležely, případně správním orgánům, nedostupné, ačkoli obvinění sami účetnictvím disponovali, měli je ve své moci.

17. Jen stručně a nad rámec dovolacího přezkumu Nejvyšší soud k poznámce obviněné ohledně škody upozorňuje, že proto, aby byly naplněny všechny zákonné znaky skutkové podstaty přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku a bylo možné konstatovat trestní odpovědnost obviněné, nebylo nutné, aby došlo ke způsobení škody komukoli, poškozeným v případech tohoto typu zpravidla není ani stát, jak obviněná tvrdila. Jde o ohrožovací delikt, nikoli poruchový, postačí tedy, aby některým z alternativních způsobů jednání vyjmenovaných v § 254 odst. 1 tr. zákoníku došlo k ohrožení majetkových práv jiného, není tak nutné jejich narušení. Rovněž postačí případné ohrožení řádného a včasného vyměření daně, nemusí dojít k opožděnému nebo nesprávnému vyměření daně. V případě obviněné sice u poškozených plátců daně došlo k opožděnému vyměření daně, což bylo i sankcionováno správcem daně, nicméně tento následek neměl vliv na užitou právní kvalifikaci skutku obviněné. Škoda je okolností podmiňující použití přísnější trestní sazby podle § 254 odst. 3 nebo 4 tr. zákoníku, a k jejímu možnému vzniku lze odkázat například na rozhodnutí č. 25/2020 Sb. rozh. tr.

18. Další právní námitkou je již avizovaná výhrada obviněné proti nerespektování zásady subsidiarity trestní represe zakotvené v § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Podle jejího názoru soudy obou stupňů nezohlednily, že jde o bagatelní věc, již bylo možné řešit prostřednictvím soukromoprávních prostředků, nikoli vyvozením trestní odpovědnosti. Ani v tomto směru však Nejvyšší soud nemohl dát obviněné za pravdu. Je nutné připomenout, že použití zásady subsidiarity trestní represe přichází v úvahu teprve poté, kdy je najisto postaveno, že pachatel naplnil všechny obligatorní znaky některé ze skutkových podstat trestného činu uvedeného ve zvláštní části trestního zákoníku. V projednávané trestní věci obviněná I. B. zjištěným jednáním popsaným ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně naplnila všechny formální znaky skutkové podstaty přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku. Současně bylo v posuzované věci zcela správně soudy aplikováno též ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku a z něj vyplývající princip použití trestního práva jako ultima ratio, neboť jednání obviněné odpovídá svým charakterem běžně se vyskytujícím případům tohoto typu trestné činnosti. Dá se říci, že dokonce vykazuje vyšší společenskou škodlivost, než případy jiné, neboť poškození byli nuceni přistoupit k rekonstrukci účetnictví v důsledku jeho zadržování a nevydání obviněnou tak, aby mohly splnit své daňové povinnosti, což se stalo až po uplynutí zákonných lhůt a bylo také sankcionováno správcem daně. Při formálním pojetí trestného činu, na němž je založen trestní zákoník účinný od 1. 1. 2010, zásadně platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje znaky určité skutkové podstaty některého z trestných činů zařazených do trestního zákoníku, je takovým trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost pachatele za jeho spáchání. Soudy obou stupňů (srov. bod 18. odsuzujícího rozsudku a soud druhého stupně navíc v reakci na shodnou námitku obviněné v bodě 10. napadeného usnesení) pečlivě zvažovaly okolnosti významné pro rozhodnutí o vině, vážily zjištění vyplývající z obsahu provedeného dokazování a správně je vyhodnotily tak, že obviněnou je nutné postihnout prostředky trestního práva. To vše při zohlednění výkladu o použití § 12 odst. 2 tr. zákoníku přijatém ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněném pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.

c) Námitky obviněné neodpovídající dovolacímu důvodu

19. Jak již bylo konstatováno výše, v převážné části svého dovolání se obviněná ocitla mimo rámec dovolacího důvodu, neboť rozhodnutím soudů vytýkala skutkové vady, které nemají svůj původ v použití některého z ustanovení hmotného práva. Všechny zbývající výhrady obviněné jsou vybudovány na odmítání průběhu skutkového stavu, jak byl zjištěn soudy a stal se podkladem odsuzujícího výroku. Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se obviněná domáhala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).

20. Obviněná prosazuje svou dosavadní obhajobu založenou mimo jiné na tom, že ona sama se snažila dokumentaci vrátit, ale nebylo jí to umožněno, což měla potvrdit zejména svědkyně V. R. Především je třeba v této souvislosti poukázat na opravdu pečlivé zdůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který v bodě 15. odůvodnění velmi podrobně vyložil své hodnotící úvahy, srozumitelně a logicky posuzoval všechny provedené důkazní prostředky včetně této sporné výpovědi a jeho skutkový závěr odpovídá primárním zásadám logiky. V podstatě obviněná zůstala osamocena spolu s tvrzením jmenované svědkyně v tom, že projevila snahu sama odvézt účetní dokumentaci jejím majitelům. Ostatní výpovědi svědků podporují verzi obžaloby a významné je to, že nestojí osamoceně, nýbrž jsou podporovány i dalšími důkazy, zejména obsahem e-mailové korespondence mezi obviněnou a T. J. Nad rámec argumentace soudu prvního stupně, k němuž se připojil i soud druhého stupně, považuje Nejvyšší soud za vhodné doplnit zjevnou nevěrohodnost obhajoby obviněné. Bylo by totiž proti pravidlům zdravého rozumu, aby sami plátci daní jakkoli bránili obviněné v předávání účetní dokumentace a sami se tak nechali vystavit postihu finančními sankcemi od příslušného finančního úřadu. Stejně tak si vůbec nelze představit, že by to byli právě poškození, kdo by záměrně vynakládali finanční prostředky na rekonstrukci účetní evidence nehledě na organizační potíže a časové prodlevy, které taková činnost nutně vyžadovala. V této souvislosti lze vyvrátit další námitku obviněné, podle které jí poškození vždy předkládali pouze kopie účetních dokladů a sami si ponechávali jejich originály. Tento argument stojí v logickém rozporu s tím, že poškození museli zadat účetní společnosti MOVA UH, s. r. o., kompletní rekonstrukci účetnictví, za kterou uhradili celkem 106 452 Kč. Pokud by tedy poškození doklady disponovali, sami by je včas předložili příslušnému správci daně a nemuseli by nechávat účetnictví nákladně rekonstruovat. Lze rovněž předpokládat, že by se tak vyhnuli i sankcím, které jim byly ze strany správních orgánů uděleny.

21. Pokud jde o tvrzení, že mezi stranami (obviněnou a poškozenými) nebyla uzavřena příkazní smlouva za účelem vedení účetnictví, tak jím obviněná popírá svoji výpověď, kterou učinila při hlavním líčení. Soudu prvního stupně potvrdila, že pro poškozené vykonávala činnost účetní na základě ústní smlouvy, kterou mezi sebou uzavřeli, což shodně uvedl i svědek T. J. Obsahem smlouvy přitom bylo kromě již zmiňovaného kompletního vedení účetní evidence taktéž zastupování všech tří podnikatelských subjektů před správními orgány, jak vyplývá i z obsahu generálních plných mocí udělených obviněné. Nejvyšší soud nadto doplňuje, že nebylo pochybením soudů, pokud další podrobnosti smluvního vztahu mezi poškozenými a obviněnou nezjišťovaly, neboť to pro posouzení její trestní odpovědnosti nebylo nutné. Jednak pachatelem přečinu podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku může být v podstatě kterákoli fyzická nebo právnická osoba, není vyžadováno, aby jím byl konkrétní nebo speciální subjekt ve smyslu § 114 tr. zákoníku, jednak sama obviněná ani nerozporovala, že by předmětnou účetní evidenci neměla ve svém držení, nakonec to byla ona sama, kdo ji vydal policejnímu orgánu.

22. Jde-li o výhradu, kterou se obviněná snažila zpochybnit naplnění subjektivní stránky přečinu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 254 odst. 1 alinea 3 tr. zákoníku, je třeba konstatovat, že tak učinila mimo rámec možností dovolacího přezkumu. Nedostatek hmotněprávní podmínky úmyslného zavinění obviněná opírala výlučně o jiný skutkový stav, než jaký přijaly soudy obou stupňů. V podstatě jen navázala na svou dosavadní obhajobu, podle níž ona sama měla zájem dokumentaci předat, ale druhá strana jí to neumožnila. Nejvyšší soud pouze pro úplnost dodává, že závěrům soudů nižších stupňů nelze vytýkat nesprávnost, pokud dovodily, že obviněná jednala způsobem popsaným ve výrokové části odsuzujícího rozsudku alespoň při srozumění s možností ohrožení majetkových práv poškozených a řádného vyměření daně, tedy přinejmenším v úmyslu nepřímém podle § 15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Naopak vzhledem ke způsobu provedení činu i souvisejícím okolnostem bylo možné uvažovat i o naplnění úmyslu přímého podle § 15 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku, tudíž soudy postupovaly v tomto ohledu ve prospěch obviněné.

23. Na základě uvedených skutečností je zjevné, že Nejvyšší soud nezjistil ani porušení principu presumpce neviny (§ 2 odst. 2 tr. řádu) a z něj vyplývající zásady in dubio pro reo. K námitce obviněné týkající se porušení této zásady je vhodné ještě doplnit, že jde o zásadu procesní a nikoli o zásadu práva hmotného, a proto již z povahy věci nemůže naplňovat dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nad rámec možností dovolacího přezkumu je možné pouze připomenout, že z obsahu trestního spisu podle zjištění Nejvyššího soudu nevyplývají žádné vady, jichž by se soudy obou stupňů dopustily v rámci dokazování v této věci. Byl opatřen dostatečný rozsah důkazních prostředků, které následně zejména soud prvního stupně hodnotil podle jejich obsahu, pečlivě se vypořádal se všemi významnými skutečnostmi včetně těch, které by mohly svědčit ve prospěch obviněné a ovlivnit tak výsledek soudního řízení. Stejně postupoval i soud druhého stupně v reakci na odvolací námitky obviněné s tím, že se zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně (srov. bod 15. rozsudku okresního soudu a bod 6. usnesení krajského soudu). Nejvyšší soud k tomu upozorňuje, že dovolání nenahrazuje řádné opravné prostředky a jeho podání není přípustné ve stejném rozsahu, jaký je charakteristický pro řádné opravné prostředky. Z tohoto hlediska je nutné posuzovat i naplnění dovolacího důvodu podle § 256b odst. 1 písm. g) tr. řádu, na jehož podkladě nelze zvažovat samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů, jak se obviněná domáhala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 5 Tdo 482/2002, publikované pod T 420 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, který vydávalo Nakladatelství C. H. Beck, Praha, 2002).

24. Obviněná v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu také namítla, že jí byl uložen zcela nepřiměřený trest, považuje ho dokonce za „natolik drastický, že dalece přesahuje účinky výchovného trestu“. Nejvyšší soud ve shodě s názorem státního zástupce obsaženým v jeho vyjádření k dovolání připomíná, že nepřiměřenost trestu není dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, ani jiným důvodem dovolání podle § 265b odst. 1, 2 tr. řádu. Samotný výrok o trestu lze v dovolacím řízení napadat zásadně jen z důvodu, že byl uložen nepřípustný druh trestu nebo trest ve výměře mimo zákonnou trestní sazbu, a to prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. h) tr. řádu. Pokud byl uložen přípustný druh trestu ve výměře spadající do rámce zákonné trestní sazby, jak se stalo v předmětné věci, nelze cestou dovolání namítat nepřiměřenost trestu, a to ani s odkazem na dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu (srov. rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Ačkoli Nejvyššímu soudu zásadně nepřísluší bez dalšího posuzovat, zda byl obviněnému uložen trest mírný nebo naopak příliš přísný, nepovažuje trestní sankci obviněné za nijak vybočující z hlediska zákonných okolností významných pro ukládání trestu (srov. § 39, § 41 a § 42 tr. zákoníku).

IV. Závěrečné shrnutí

25. Vzhledem ke všem shora zmíněným skutečnostem Nejvyšší soud uzavírá, že výhrady obviněné I. B. zčásti neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů a pokud je bylo možné podřadit uplatněnému důvodu, neměly žádné opodstatnění. Proto Nejvyšší soud na podkladě trestního spisu podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl dovolání obviněné, aniž by přezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí nebo jemu předcházejícího řízení. Protože Nejvyšší soud rozhodl o odmítnutí dovolání podle § 265i tr. řádu, mohl tak učinit v neveřejném zasedání podle § 265r odst. 1 písm. a) tr. řádu.

Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§ 265n tr. řádu).Poučení:

V Brně dne 25. 11. 2020

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru