Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

5 Tdo 1176/2019Rozsudek NS ze dne 11.03.2020

HeslaDotační podvod
Poškození finančních zájmů Evropské unie
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2020:5.TDO.1176.2019.3
Důvod dovolání

§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř.

Dotčené předpisy

§ 212 odst. 1 6 písm. a) tr. zákoníku

§ 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku

§ 23 tr. zákoníku


přidejte vlastní popisek

5 Tdo 1176/2019-1222

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud projednal ve veřejném zasedání konaném dne 11. 3. 2020 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Blanky Roušalové a soudců JUDr. Františka Púryho, Ph.D., a JUDr. Bc. Jiřího Říhy, Ph.D., dovolání obviněných J. Ch., nar. XY ve XY, trvale bytem XY, a R. Ch., nar. XY v XY, trvale bytem XY, podaná proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To 33/2019, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně pod sp. zn. 68 T 13/2018, a rozhodl takto:

Podle § 265k odst. 1 tr. řádu se z podnětu dovolání obou obviněných v celém rozsahu zrušují rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To 33/2019, a rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2018.

Podle § 265k odst. 2 tr. řádu se současně zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.

Podle § 265m odst. 1 tr. řádu se ve věci rozhoduje tak, že obvinění

1. J. Ch.,

nar. XY ve XY, trvale bytem XY,

2. R. Ch.,

nar. XY v XY, trvale bytem XY,

jsou vinni,

že

v době nejméně od 1. 1. 2009 v XY po vzájemné společné dohodě v úmyslu neoprávněně obohatit obchodní společnost P., se sídlem XY, IČ: XY, o finanční prostředky v celkové výši 11 121 044 Kč získané ze souhrnného rozpočtu Evropského společenství ve výši 85 %az prostředků státního rozpočtu České republiky ve výši 15 % od poskytovatele Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, IČ: 476 09 109 (dále též „poskytovatel“), přidělené rozhodnutím poskytovatele ze dne 17. 12. 2008, č. j. 1030-08/2.2RV01-659/08/08200, v rámci operačního programu „Podnikání a inovace (OPPI)“, za účelem realizace projektu číslo 2.2 RV 01/659 pod názvem „Zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“, CZ.1.03/2.2.00/11.00659, ve prospěch příjemce ˗ J. Ch. podnikajícího na základě živnostenského oprávnění pod obchodním názvem J. Ch. ˗ P., se sídlem XY, IČ: XY, který požádal dne 28. 7. 2007 prostřednictvím zplnomocněné obchodní společnosti BM asistent, s. r. o., se sídlem Jeremenkova 1142/42, Olomouc, IČ: 267 96 350, o poskytnutí dotačních prostředků prostřednictvím obviněného R. Ch. jako kontaktní osoby, který s poskytovatelem vedl za fyzickou osobu J. Ch. ˗ P. veškerou komunikaci a poskytoval informace a podklady, a to v elektronickém systému „eAccount“ spravovaném Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest,

přičemž oba obvinění věděli, že ke dni 1. 1. 2009 obviněný J. Ch. jako podnikající fyzická osoba převedl svůj podnik J. Ch. – P. jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., o čemž byl sepsán notářský zápis č. NZ 1/2009 ze dne 1. 1. 2009,

a ačkoli obvinění J. Ch. a Bc. J. Ch. věděli, že poskytovatel dotace nesouhlasil se změnou v subjektu příjemce dotace a podle platných podmínek stanovených v rozhodnutí o poskytnutí dotace nebylo možné takovou změnu provést bez souhlasu poskytovatele,

přesto dne 20. 4. 2010 v podané žádosti o platbu dotace v celkové výši 11 121 044 Kč byl jako žadatel uveden obviněný J. Ch. jako fyzická osoba J. Ch. – P., a současně bylo požádáno, aby poskytovatel zaslal finanční prostředky na bankovní účet číslo XY vedený u Raiffeisenbank, a. s., který původně byl veden na fyzickou osobu J. Ch. ˗ P., a byl též označen v žádosti o poskytnutí dotace ze dne 28. 7. 2007, avšak po vložení podniku fyzické osoby do obchodní společnosti P., se stala jeho majitelem společnost s ručením omezeným, a dne 7. 5. 2010 byly peněžní prostředky ve výši 11 121 044 Kč zaslány na uvedený bankovní účet,

tímto společným jednáním způsobili obvinění J. Ch. a R. Ch. poškozené České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky celkovou škodu ve výši 11 121 044 Kč, z toho v rámci rozpočtu spravovaného Evropskou unií škodu ve výši 85 % z této částky, tedy 9 452 887 Kč a v rámci státního rozpočtu České republiky škodu ve výši 15 %, tedy 1 668 157 Kč,

tedy

jednak v žádosti o poskytnutí dotace uvedli nepravdivé údaje, a tím způsobili škodu velkého rozsahu,

jednak uvedli v dokladech nepravdivé údaje vztahující se k výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství, a tím umožnili nesprávné použití finančních prostředků z takového rozpočtu, a takovým činem způsobili škodu velkého rozsahu,

tím spáchali

oba obvinění

jednak zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku ve znění zákona č. 306/2009 Sb., (dále jen ve zkratce „tr. zákoník“),

jednak zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku,

a odsuzují se

každý z obviněných podle § 212 odst. 6, § 43 odst. 1 a § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 1 roku.

Podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku se oběma obviněným podmíněně odkládá výkon trestu na zkušební dobu 2 roků.

Podle § 229 odst. 1 tr. řádu se poškozená Česká republika – Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky, se sídlem Na Františku 1039/32, Praha 1, odkazuje s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2018, byli obvinění J. Ch. a R. Ch. uznáni vinnými zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku (bez označení znění, z něhož soud prvního stupně vycházel) spáchaným v jednočinném souběhu se zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku, a to ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku. Za to byli oba obvinění odsouzeni podle § 212 odst. 6 a § 43 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 58 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, pro jehož výkon je soud zařadil podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku do věznice s ostrahou. Současně byl oběma obviněným podle § 73 odst. 1, 3 tr. zákoníku uložen trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu funkce statutárního orgánu a člena statutárního orgánu v obchodních korporacích rovněž ve stejné výměře, a to na dobu 5 let. Podle § 228 odst. 1 tr. řádu soud rozhodl v adhezním řízení tak, že oběma obviněným uložil povinnost nahradit společně a nerozdílně škodu České republice zastoupené Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky, Na Františku 1039/32, Praha 1, ve výši 11 121 044 Kč.

2. Podkladem odsuzujícího výroku o vině obou obviněných byla následující stručně uvedená skutková zjištění: obviněný J. Ch. jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění pod názvem J. Ch. – P., se sídlem XY, IČO: XY, požádal dne 28. 7. 2007 Ministerstvo průmyslu a obchodu, sekci strukturálních fondů (dále též jen „MPO“) prostřednictvím zplnomocněné obchodní společnosti BM asistent, s. r. o., o poskytnutí dotačních prostředků z „Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI)“, které získal na základě rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace vydaného MPO dne 17. 12. 2008, a to na realizaci projektu „Zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“, přičemž následně porušil podmínky uvedené v tomto rozhodnutí zásadním způsobem, neboť bez vědomí poskytovatele dotace dne 1. 1. 2009 převedl podnik fyzické osoby J. Ch. – P. jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., v níž byli J. Ch. a R. Ch. společníky, přestože věděl, že změny mezi fyzickou a právnickou osobou podle platných podmínek o poskytnutí dotace nebylo možné provést, jelikož se nejednalo o právní nástupnictví v souladu s § 14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 218/2000 Sb.“ nebo „zákon o rozpočtových pravidlech“), dále dne 20. 4. 2010 na základě žádosti obviněného J. Ch. o vyplacení dotace ve výši 11 121 044 Kč byly tyto finanční prostředky dne 7. 5. 2010 převedeny na bankovní účet vedený u Raiffeisenbank, a. s., původně vedený na jeho firmu, ačkoli obviněný věděl, že majitelem účtu se po převodu fyzické osoby stala obchodní společnosti P., která byla založena již dne 16. 11. 2017 za účelem pokračování podnikatelské činnosti fyzické osoby J. Ch.,

a obviněný R. Ch. jako jednatel a společník obchodní společnosti P., se sídlem XY, IČ: XY (dále též jen „P.“) a jako kontaktní osoba vedená v žádostech o poskytnutí a vyplacení dotačních prostředků fyzické osobě podnikající pod názvem J. Ch. – P., vedl veškerou komunikaci s poskytovatelem předmětné dotace, připravoval veškeré podklady pro zplnomocněnou obchodní společnost BM asistent, s. r. o., nezbytné k vyřízení účelové dotace, a to v elektronickém systému „eAccount“ spravovaného Agenturou pro podporu podnikání a investic CzechInvest, rovněž s jeho souhlasem došlo dne 1. 1. 2009 k převodu podniku fyzické osoby J. Ch. – P. včetně technologie pořízené z bankovních úvěrů na obchodní společnost P., ačkoli takovou změnu nedovolovaly podmínky obsažené v rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace, následně byly na podkladě žádosti o platbu dotační prostředky převedeny na bankovní účet obchodní společnosti P.,

a tímto jednáním oba obvinění způsobili České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky, celkovou škodu ve výši 11 121 044 Kč, z toho v rámci rozpočtu spravovaného Evropskou unií ve výši 85 %, tj. 9 452 887 Kč a v rámci státního rozpočtu České republiky ve výši 15 %, tj. 1 668 157 Kč.

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání oba obvinění, o nichž rozhodl Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To 33/2019, tak, že z podnětu obou odvolání nejprve podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. řádu částečně zrušil napadený rozsudek ve výroku o náhradě škody ohledně obou obviněných. Podle § 259 odst. 3 tr. řádu vrchní soud nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. řádu uložil obviněnému R. Ch. povinnost nahradit škodu České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu, ve výši 11 094 184,65 Kč, která představuje zbývající částku nevrácené dotace. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

II. Dovolání obviněných

4. Obvinění J. Ch. a R. Ch. podali proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání, a to v jednom podání prostřednictvím společného obhájce Mgr. Ladislava Popka, které následně doplnili prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Wimětala. Obviněný R. Ch. napadl rozsudek Vrchního soudu v Olomouci jak v jeho výroku, jímž znovu rozhodl o jeho povinnosti nahradit škodu České republice, Ministerstvu průmyslu a obchodu, ve výši 11 094 184,65 Kč, a oba obvinění pak napadli výrok, podle něhož byly ponechány beze změny ostatní výroky rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně. Oba obvinění uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu.

5. Oba obvinění shodně namítli, že jim nelze vytýkat porušení ustanovení § 14 zákona o rozpočtových pravidlech, neboť toto ustanovení ve znění citovaného zákona účinného k 1. 1. 2009, ani k datu 10. 4. 2010 neupravovalo otázku právního nástupnictví příjemce dotace. Rovněž ani jiné ustanovení tohoto zákona ve znění účinném v době údajného spáchání obou zločinů neřešilo tuto spornou otázku. Až po přijetí novely zákona o rozpočtových pravidlech (provedené zákonem č. 465/2011 Sb., s účinností od 30. 12. 2011 – poznámka Nejvyššího soudu), došlo k doplnění právní úpravy o ustanovení § 14a, který však pouze stanovil podmínku předchozího souhlasu poskytovatele dotace s přechodem práv na poskytnutí dotace, a to jen pro případ, kdy původním příjemcem dotace byla obchodní společnost nebo družstvo. O takovou situaci však v projednávané věci nešlo, neboť obviněný J. Ch. se stal příjemcem dotačních prostředků jako podnikající fyzická osoba. Vzhledem k tomu nemůže obstát závěr soudů obou stupňů, podle něhož změny mezi fyzickou osobou a právnickou osobou podle jasně stanovených podmínek o poskytnutí dotace nebylo možné provést, neboť se nejednalo o právní nástupnictví ve smyslu § 14 zákona č. 218/2000 Sb. Navíc obviněný R. Ch. nebyl ani žadatelem ani příjemcem dotace, tudíž logicky nemohl být vázán jakýmikoliv podmínkami poskytnutí dotace, byť je navíc evidentní, že nebyly stanoveny v § 14 zákona o rozpočtových pravidlech. Obviněný J. Ch. sice byl vázán podmínkami rozhodnutí poskytovatele dotace, avšak jejich porušení mu rovněž nelze vytýkat, neboť nepřevedl jednotlivá práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Tento obviněný vložil svůj podnik jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., což neměl zapovězeno zákonem, ani jiným právním předpisem či podmínkami rozhodnutí o poskytnutí dotace. Naopak obviněný J. Ch. postupoval v souladu s § 59 odst. 5 ve spojení s § 477 odst. 1, 2, 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění účinném v době spáchání skutku. V této souvislosti zmínil obviněný J. Ch. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4574/2015, v němž bylo mj. konstatováno, že zákon neponechává na vůli smluvních stran, na které závazky se prodej podniku, či jeho části, vztahuje a na které nikoli; v takovém případě by šlo o převod, nikoliv o přechod práv. V rozporu s tímto výkladem je pak podle obviněných úvaha vrchního soudu v rozsudku napadeném dovoláními, podle níž nešlo o převod práv, ale jen o automatický přechod související s převodem podniku do obchodní společnosti. Přitom soud pominul, že v posuzovaném případě obviněný J. Ch. nepřeváděl podnik, nýbrž jej vložil jako nepeněžitý vklad do obchodní společnosti P., tudíž nebylo soudy vyvráceno, že současně s tím došlo také k přechodu pohledávky na čerpání dotace na jmenovanou obchodní společnost.

6. Dále oba obvinění poukázali na to, že Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky poskytlo dne 7. 5. 2010 předmětnou dotaci na bankovní účet obchodní společnosti P., ačkoliv mu nejpozději od 16. 3. 2010 bylo známo, že obviněný J. Ch. realizoval vklad svého podniku ke dni 1. 1. 2009. Poté po dobu dalších sedmi let neučinilo ministerstvo žádný úkon, jímž by uvedený postup obviněných zpochybnilo. Oba obvinění tudíž mohli důvodně předpokládat, že realizací vkladu podniku obviněného J. Ch. do obchodní společnosti P., nebyl porušen žádný předpis, nebo závazky příjemce dotace vyplývající z rozhodnutí o jejím poskytnutí. Současně oba obvinění zdůraznili, že jmenovaná obchodní společnost nadále plnila povinnosti příjemce dotace a naplňovala její účel po celou dobu tzv. udržitelnosti projektu. Stejně tak nebyl nikdo z dotačních prostředků obohacen, veškeré finanční prostředky byly použity na úhradu účelových bankovních úvěrů, z nichž byla pořízena technická zařízení v souladu s dotačními podmínkami.

7. Posledně uvedený argument rozvedli oba obvinění v doplňujícím podání prostřednictvím Mgr. Lukáše Wimětala. Poukázali přitom na znění skutkových podstat obou zločinů, za které byli odsouzeni. Oba zločiny jsou určeny k postihu při nakládání s dotačními prostředky mimo rámec účelu, k jehož naplnění byly poskytnuty. Taková situace však u obviněných nenastala, neboť nakoupili nové technologie a veškeré dotační prostředky byly spotřebovány právě na tento jediný účel. V takovém případě, v němž došlo pouze k nedodržení jedné z formálních podmínek stanovených v rámci rozhodnutí o dotaci, nebylo nutné použít prostředky trestního práva k postihu obviněných a uložit jim několikaleté tresty odnětí svobody. V této souvislosti obvinění rovněž zpochybnili výrok o náhradě škody, neboť nakoupené stroje umožnily zvýšení výrobní kapacity, tím i zaměstnanost v regionu a morálním i fyzickým opotřebením za uplynulou dobu se jejich hodnota výrazně snížila. Přitom samotný nárok na poskytnutí dotace nebyl sporný a dotační prostředky byly použity v souladu s prvotním záměrem žadatele a účelem, pro jaký je poskytovatel přidělil.

8. Závěrem svých dovolání oba obvinění shodně navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci včetně obsahově navazujících rozhodnutí a aby věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí.

III. Vyjádření k dovoláním a repliky obviněných

9. K dovoláním obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, podle jehož názoru sice dovolací námitky obviněných odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, avšak nejsou opodstatněné.

10. Státní zástupce považoval za nepřípadnou výhradu proti porušení zákona o rozpočtových pravidlech, neboť zpochybněné ustanovení § 14 odst. 3 písm. g) tohoto zákona bylo účinné v době spáchání činu, a to až do 31. 7. 2012. Podle jeho znění byl poskytovatel dotace zmocněn k rozšíření výčtu podmínek pro příjemce dotace nad rámec zákonných podmínek, jak se stalo i v posuzované věci. Není pochyb o tom, že v době přijetí dotačních prostředků již bankovní účet, na který byly poukázány, v rozhodné době patřil jinému subjektu (obchodní společnosti P.), než jakému byla dotace poskytnuta, tj. obviněnému J. Ch. jako fyzické osobě, podnikající pod názvem J. Ch. – P.. Podle podmínek obsažených v rozhodnutí o poskytnutí dotace nebyl příjemce dotace oprávněn převést práva a povinnosti z něho vyplývající na jiný subjekt. Takovým nedovoleným postupem se podle státního zástupce stal rovněž realizovaný nepeněžitý vklad podniku obviněného J. Ch. – P. do obchodní společnosti P. Nelze proto přisvědčit námitce obviněných, podle níž nedošlo k porušení dotačních podmínek zakazujících příjemci dotace převést práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí účelové dotace na jiný subjekt.

11. Rovněž námitka obviněného R. Ch., který nebyl formálním žadatelem ani příjemcem dotace, nemůže podle státního zástupce obstát. Zákon nevyžaduje u obou zločinů podle § 260 odst. 2, 5 a § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku, aby jejich pachatelem byl nositel nějaké zvláštní vlastnosti, způsobilosti nebo postavení ve smyslu § 114 odst. 1 tr. zákoníku, tudíž jím může být kterákoli trestně odpovědná osoba, stejně tak spolupachatelem.

12. Pokud obvinění svou výhradou o projevu konkludentního souhlasu Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky s provedenou změnou způsobu podnikání příjemce dotace mínili splnění podmínek pro okolnost vylučující protiprávnost činu, která spočívá ve svolení poškozeného, neshledal ji státní zástupce opodstatněnou. Ze skutkových zjištění soudů vyplývá, že v době spáchání činu neexistoval žádný určitý, vážný a srozumitelný projev vůle poskytovatele dotace, z něhož by mohli obvinění důvodně předpokládat, že takové svolení poškozený udělil.

13. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání odmítl obě dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněná.

14. Vyjádření státního zástupce bylo k případné replice zasláno obhájcům obviněných, tohoto práva využil Mgr. Ladislav Popek. Obsah repliky se v podstatě shoduje s argumentací obsaženou v dovoláních, jinak je projevem nesouhlasu s výkladem sporných ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech, jak jej formuloval státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.

IV. Posouzení důvodnosti dovolání

a) Obecná východiska

15. Nejvyšší soud nejprve zjistil, že jsou splněny všechny formální podmínky pro konání dovolacího řízení. Poté se zabýval povahou uplatněných námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a dospěl k závěru, že část dovolacích výhrad jej naplňuje. Současně Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí obou dovolání podle § 265i odst. 1 tr. řádu. Na základě těchto zjištění mohl Nejvyšší soud přezkoumat podle § 265i odst. 3, 4 tr. řádu zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, proti nimž byla dovolání podána, v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovoláních, jakož i řízení předcházející napadenému rozsudku. Přitom Nejvyšší soud shledal, že námitka nesprávného právního posouzení skutku ohledně obou obviněných je důvodná a napadený rozsudek soudu druhého stupně i jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně jsou zatíženy vadou hmotněprávního posouzení skutku, proto nemohou obstát.

16. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je naplněn tehdy, pokud v napadeném rozhodnutí, nebo v řízení jemu předcházejícím došlo k nesprávnému použití hmotného práva, typicky trestního zákona, na skutek, který byl zjištěn soudy nižších stupňů. Nesprávné právní posouzení skutku může spočívat i v okolnosti, že rozhodná skutková zjištění neposkytují dostatečný podklad k závěru o tom, zda je stíhaný skutek vůbec trestným činem, případně o jaký trestný čin jde. Stejně to platí i ve vztahu k jinému nesprávnému hmotněprávnímu posouzení, které lze dovodit v případě, že určitá skutková okolnost byla soudy posouzena podle jiného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Naproti tomu nelze na podkladě tohoto důvodu dovolání přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, neboť tato činnost spočívá v použití procesních, nikoli hmotněprávních ustanovení.

17. Obvinění J. Ch. a R. Ch. spatřovali dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu za naplněný několika námitkami, z nichž některé vytýkaly porušení norem hmotného práva. Zásadně se ohradili především proti tomu, že by vklad podniku obviněného J. Ch. jako fyzické osoby do obchodní společnosti P., v níž jedním z jednatelů byl i obviněný R. Ch., bylo možné považovat za porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace. Na podporu svého právního názoru předložili několik argumentů, které se týkaly především tehdy platné právní úpravy obsažené v zákoně č. 513/1991 Sb., obchodním zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obch. zák.“). Oba obvinění se v úvodní části svých dovolání soustředili právě na uskutečněný vklad podniku obviněného J. Ch., který do 31. 12. 2008 provozoval živnostenské podnikání pod názvem J. Ch. – P., do obchodní společnosti P. Tento převod podniku proběhl na základě rozhodnutí valné hromady obchodní společnosti P., sepsané formou notářského zápisu podle § 80a zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, dne 1. 1. 2009, jímž valná hromada této obchodní společnosti rozhodla o schválení nepeněžitého vkladu předem určeného společníka J. Ch.. V usnesení bylo zaznamenáno, že vložený nepeněžitý vklad bude obchodní společností P., využit v souladu s předmětem podnikání k výrobním účelům (viz č. l. 572 a násl. trestního spisu).

b) K námitce týkající se vkladu podniku do obchodní společnosti

18. S obviněnými je možné souhlasit v tom, že z hlediska zákona je třeba považovat rozhodnutí obviněného J. Ch. podnikajícího jako fyzická osoba o vstupu do společnosti s ručením omezeným za legální právní jednání, které by mu za jiných okolností nebylo možné jakkoli vytýkat. Vklad podniku fyzické osoby do společnosti s ručením omezeným představovalo jeden z typických způsobů převodu (nikoli přechodu) právní formy podnikání fyzické osoby na společnost s ručením omezeným. Mezi další způsoby patřil prodej podniku a jeho nájem. Nešlo však o (univerzální) nástupnictví, k němuž docházelo při přeměně podniku nebo děděním, jehož důsledkem byl přechod práv a povinností na nástupnický subjekt. Obviněnými zmiňované ustanovení § 59 odst. 5 obch. zák., upravovalo specifický druh nepeněžitého vkladu do základního kapitálu podniku, na jehož provedení se přiměřeně použila ustanovení o prodeji podniku nebo části podniku podle § 477 tohoto zákona. To mimo jiné znamenalo, že na obchodní společnost přešla spolu s podnikem nebo jeho částí ze zákona všechna práva a závazky, které ke vkládanému podniku či vkládané části podniku náležely (tzv. zákonná cese). Skutečnost, že obviněný J. Ch. za součinnosti obviněného R. Ch. vložil svůj podnik do obchodní společnosti P., tedy nebyla v rozporu s tehdy účinnou právní úpravou, nicméně šlo o porušení podmínek „Rozhodnutí o poskytnutí dotace č. j. 1030-08/2.2RV01-659/08/08200“ vydaného Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky dne 17. 12. 2008 (dále též „ rozhodnutí“ nebo „rozhodnutí o poskytnutí dotace“).

19. Přestože tedy obecně nebylo nic závadného na jednání obviněného J. Ch., který v součinnosti se spoluobviněným R. Ch. uskutečnil ke dni 1. 1. 2009 převod právní formy podnikání fyzické osoby na společnost s ručením omezeným, šlo naopak o jednání porušující podmínky poskytnuté dotace. V tomto ohledu je tudíž třeba odmítnout námitky obviněných, jimiž se právě poukazem na tehdy platnou právní úpravu převodu právní formy podnikání fyzické osoby snažili oponovat závěru soudů obou stupňů, že tímto jednáním porušili pravidla stanovená v rozhodnutí o poskytnutí dotace v rámci „Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI)“. Shodnou obhajobu použili obvinění již v předcházejících stadiích tohoto trestního řízení, přičemž soud prvního stupně se s ní dostatečně vypořádal zejména v bodech 53. a 54. svého rozsudku. Rovněž soud druhého stupně v reakci na shodnou odvolací námitku se přiklonil k vysloveným názorům soudu prvního stupně a doplnil je vlastní argumentací zejména v bodech 18. a 19. napadeného rozsudku. Nejvyšší soud považuje za nadbytečné se podrobněji k těmto úvahám soudů nižších stupňů vyjadřovat, zcela se s nimi ztotožňuje, neboť z obsahu trestního spisu jednoznačně vyplývá, že oba obvinění nedodrželi podmínky, jež tvořily nedílnou součást rozhodnutí o poskytnutí dotace. Konkrétně jde o pravidla uvedená v hlavě I. článku II., v bodě 2. písm. b), c), a v bodě 4. rozhodnutí, která se týkala povinnosti příjemce dotace účtovat o majetku a archivovat veškerou dokumentaci k projektu, dále zákazu ukončení podnikatelské činnosti, v níž je využíván dlouhodobý hmotný a nehmotný majetek, jehož pořizovací cena byla zahrnuta do způsobilých výdajů projektu. Tyto podmínky nemohly být dodrženy právě z důvodu vložení podniku obviněného J. Ch. – P. (příjemce dotace) do obchodní společnosti P., krátce po vydání citovaného rozhodnutí poskytovatele dotace. V dovoláních obvinění zpochybňovali nejrazantněji vytýkané porušení hlavy I. článku IV. rozhodnutí, avšak jejich výhrady vůbec nekorespondují obsahu této části rozhodnutí o poskytnutí dotace a podmínek v něm stanovených. Pro připomenutí lze stručně citovat některá z nedovolených jednání, která jsou jasně formulována v článku IV. v bodech 3., 5. a 6., které se týkají změn projektu, na který je finanční podpora určena. První z uvedených bodů stanovil, že příjemce dotace může písemně požádat o jakoukoliv změnu tzv. podmínek dotace, jež byly součástí rozhodnutí. Tato žádost však musela být podána před termínem, kdy měla být daná povinnost splněna. Podle bodu 5. byl příjemce dotace povinen písemně předem informovat poskytovatele o změnách svého majetkoprávního či formálněprávního postavení, např. o přeměně obchodní společnosti podle zvláštního zákona (spojení či rozdělení obchodní společnosti, změna právní formy). Nebude-li možno podat informaci předem, byl příjemce dotace povinen poskytovatele informovat dodatečně bez zbytečného odkladu, nejpozději do patnácti dnů od doby, kdy nastala rozhodná skutečnost, avšak tyto změny nesměly porušovat jiné body vyjmenovaných podmínek, v případě pochybnosti vždy rozhodoval poskytovatel podpory. Za zjevně nejvýznamnější pravidlo pro posouzení této trestní věci je třeba označit podmínku uvedenou v bodě 6. rozhodnutí, podle níž příjemce dotace nebyl oprávněn převést práva a povinnosti vyplývající z rozhodnutí na jiný subjekt. Poskytovatel podpory sice mohl s převodem těchto práv vyslovit na žádost příjemce v případech hodných zvláštního zřetele písemný souhlas ve formě dodatku k rozhodnutí, ve kterém měl uvést podmínky převodu, avšak k tomu nedošlo, naopak poskytovatel vyslovil nesouhlas s požadovanou změnou, aniž by však předpokládal, že ve skutečnosti byla již realizována před více než jedním rokem, v zásadě krátce po vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace.

20. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jak jsou popsána ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku a jak vyplývají z výsledků provedeného dokazování, poskytují dostatečný podklad pro jednoznačný závěr o porušení shora vyjmenovaných podmínek, za nichž byla dotace obviněnému J. Ch. jako fyzické osobě poskytnuta v prosinci roku 2008. Přestože oba obvinění byli seznámeni s obsahem rozhodnutí o poskytnutí dotace, z nepříliš jasných důvodů provedli změnu v subjektu příjemce dotace, jímž se po 1. 1. 2009 stala obchodní společnost P. Obvinění tento krok vysvětlovali zhoršeným zdravotním stavem obviněného J. Ch., ovšem nebylo možné přehlédnout, že tento obviněný nadále pokračoval v podnikání v rámci obchodní společnosti s ručením omezeným, dokonce v pozici jednoho z jejích jednatelů. Obvinění se rozhodli informovat poskytovatele dotace o převodu právní formy podnikání obviněného J. Ch. jako fyzické osoby do obchodní společnosti P., prostřednictvím Agentury CzechInvest až po uplynutí více než jednoho roku od uskutečnění této změny. Učinili tak dopisem ze dne 16. 3. 2010, který byl označen jako „Žádost o převod (vklad podniku) fyzické osoby J. Ch. – P. do obchodní společnosti P.“, a to prostřednictvím tzv. nástěnky aplikace eAccount. Dne 30. 3. 2010 vydalo Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky jako poskytovatel dotace nesouhlasné stanovisko k žádosti s tím, že požadovaná změna není povolena. Jako důvod pro odmítnutí změny rozhodnutí poskytovatel uvedl, že změna nepředstavuje tzv. právní nástupnictví. Není pochyb o tom, že obvinění byli seznámeni se zamítnutím navrhované změny, ačkoli současně věděli, že byla již fakticky realizována více jak před jedním rokem. Přesto, resp. nepochybně právě proto, zvolili další postup tak, aby před poskytovatelem skutečný stav zamlčeli. O jejich jasném pochopení nesouhlasného stanoviska poskytovatele dotace a důsledcích s ním spojených svědčí reakce následující po jeho obdržení, neboť to byl znovu obviněný J. Ch. – P. jako podnikající fyzická osoba, kdo zaslal dne 20. 4. 2010 žádost o platbu poskytnuté dotace, připojil doklady o celkových výdajích projektu převyšujících 20 milionů Kč a požadoval vyplacení finanční částky 11 121 044 Kč v souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace na zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P. (tj. maximálně 55 % způsobilých výdajů, resp. maximum v absolutní částce mohlo činit 11 550 000 Kč). Obviněný J. Ch. touto žádostí o platbu adresovanou Ministerstvu průmyslu a obchodu České republiky demonstroval, že nadále vystupuje jako příjemce dotace, to znamená, že jeho tvrzení o tom, že poskytovatel věděl o provedené změně v subjektu dotace, nelze vůbec považovat za věrohodné. Vlastní reakce obviněných na zamítavé stanovisko poskytovatele s provedením změny vyvrací jejich obhajobu v tomto smyslu. Pokud by vycházeli ze znalosti poskytovatele o vkladu podniku fyzické osoby do obchodní společnosti P., a nepředpokládali by žádné problémy s vyplacením finanční podpory, nebyl by žádný důvod, aby v následující žádosti o platbu označili jako žadatele a příjemce této podpory právě jen obchodní společnost P., která v této době užívala výrobní technologii a byla již majitelem bankovního účtu, na který měly být finanční prostředky z dotace zaslány. Lze tudíž důvodně předpokládat, že z obavy před možnou hrozbou odmítnutí vyplacení přidělené částky, která byla rovněž i podmínkou pro poskytnutí bankovního úvěru na pořízení strojového vybavení ve výši násobku dotace, zvolili obvinění pro ně příznivější variantu a v žádosti nepravdivě prezentovali stav, který platil v době vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace, nikoli stav skutečný. Součástí této žádosti bylo také označení bankovního účtu, který byl původně veden na fyzickou osobu J. Ch. – P., a také označen jako tzv. účet dotace, ačkoli součástí nepeněžitého vkladu do společnosti s ručením omezeným byl i tento účet. Ke dni 7. 5. 2010 byla částka 11 121 044 Kč skutečně připsána na tento účet, to znamená, že faktickým příjemcem dotační podpory se stala obchodní společnost P., jako majitel tohoto bankovního účtu.

21. Ze stručného popisu zjištěného jednání je proto zcela zřetelné porušení podmínek dotace, jak byly zmíněny v předešlém bodě tohoto usnesení, které tvořily nedílnou součást rozhodnutí o poskytnutí dotace. Nelze proto přijmout výhradu obviněných proti soudy konstatovanému porušení ustanovení § 14 písm. g) zákona č. 218/2000 Sb., čímž došlo i k porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) téhož zákona. V této souvislosti je vhodné poukázat na přesvědčivé vyvrácení argumentace obviněných týkající se tvrzeného vědomí poskytovatele dotace o provedené změně subjektu příjemce dotace, jak je podrobně vysvětleno v rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 1. 3. 2019, č. j. 9040/19/5000-10470-700938. Tento odvolací orgán přezkoumal odvolání obviněného J. Ch., zastoupeného obviněným R. Ch., proti dvěma rozhodnutím Finančního úřadu pro Zlínský kraj o platebním výměru na odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši odpovídající vyplacené dotaci pod č. 2/2018 a č. 3/2018 z 11. a z 12. 1. 2018. V průběhu tohoto správního řízení totiž obvinění předložili v podstatě zcela shodnou obranu vytýkaného jednání, jakou uplatnili následně i v průběhu trestního řízení včetně dovolání. Finanční ředitelství v Brně ve svém odvolacím rozhodnutí v reakci na stěžejní námitku obviněného J. Ch., podle níž poskytovatel dotace v době vyplacení finančních prostředků věděl o vstupu jeho podniku do obchodní společnosti P., a přesto žádosti o výplatu vyhověl, velmi podrobně vysvětlilo, proč uvedené tvrzení nebylo možné přijmout. Mimo jiné tento odvolací orgán zohlednil dosavadní výklad této otázky jak v rozhodnutích Nejvyššího správního soudu, tak v odpovídající judikatuře Soudního dvora Evropské unie. Jednalo se zejména o otázku legitimního očekávání, kterou považoval obviněný J. Ch. v odvolání proti platebním výměrům za nesprávně použitou. Nejvyšší soud se s vysvětlením odvolacího finančního ředitelství zcela ztotožnil, považuje je za naprosto přesvědčivé zejména v tom ohledu, že ze strany poskytovatele nebyla příjemci finanční podpory poskytnuta žádná konkrétní ujištění, z nichž by plynulo pro žadatele o změnu podmínek dotace potvrzení či odsouhlasení regulérnosti jím zamýšleného postupu o převodu právní formy podnikání z fyzické osoby na společnost s ručením omezeným. V zásadě je možné pouze připomenout jednoznačný argument proti tvrzení obviněných, podle něhož se legitimního očekávání nemůže dovolávat ten příjemce dotace, který prokazatelně porušil povinnosti stanovené v podmínkách rozhodnutí o jejím poskytnutí. V podrobnostech je možné odkázat na citované rozhodnutí odvolacího finančního ředitelství, které je zařazeno v trestním spise na č. l. 982 až 988 verte trestního spisu. V této části proto Nejvyšší soud posoudil dovolací námitky obviněných jako nedůvodné, obvinění v podstatě setrvali na své obhajobě, aniž by jakkoli reagovali na skutková zjištění vyplývající z výsledků provedeného dokazování a na zřetelné argumenty, které jejich obranu vyvrátily.

c) K námitkám nesprávného právního posouzení skutku ve vztahu ke znakům skutkových podstat zločinů podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) a § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku

22. Vzhledem k již uvedeným zjištěním tedy nelze pochybovat o tom, že obviněný J. Ch. jako příjemce dotace, porušil konkretizované dotační podmínky. Jeho pochybení bylo s časovým odstupem odhaleno při daňové kontrole subjektu daně – obviněného J. Ch. – P. jako fyzické osoby, při níž došlo ke zjištění, že faktickým příjemcem dotace vyplacené zpětně dne 7. 5. 2010 se fakticky stala obchodní společnost P., ačkoli podle rozhodnutí o jejím poskytnutí byla určena právě podnikající fyzické osobě. Uvedené porušení dotačních podmínek vedlo příslušný finanční úřad k vydání dvou platebních výměrů na odvod za porušení rozpočtové kázně daňovému subjektu – obviněnému J. Ch., což považoval za správné i odvolací orgán, jak bylo zmíněno v předcházejícím bodě tohoto rozsudku. V návaznosti na uvedený závěr bylo následně nutné zkoumat, zda tento obviněný v součinnosti se spoluobviněným R. Ch. jako kontaktní osobou pro dotační řízení, s nímž obviněný J. Ch. jednal od samého počátku ve shodě, naplnili zjištěným pochybením zákonné znaky skutkových podstat obou zločinů, za něž byli odsouzeni. Ve vztahu k vyřešení této otázky, Nejvyšší soud zjistil důvodné pochybnosti o správném použití těch hmotněprávních ustanovení trestního zákoníku, na něž obvinění v části svých dovolání poukázali. Na tomto místě Nejvyšší soud předesílá, že s ohledem na legislativní změny, k nimž došlo u obou z dotčených trestných činů podle § 212 a zejména § 260 tr. zákoníku od doby spáchání skutku, vycházel z pravidla o časové působnosti trestního zákona uvedeného v § 2 odst. 1 tr. zákoníku a posuzoval trestní odpovědnost obou obviněných podle znění účinného v době spáchání skutku. Učinil tak poté, co shledal, že pozdější právní úprava těchto dvou ustanovení trestního zákoníku nebyla pro oba obviněné příznivější, a to včetně formulační změny týkající se pojmu „Evropská společenství“, na nově používané označení „Evropská unie“.

23. Zločin dotačního podvodu podle § 212 odst. 2, 6 písm. a) tr. zákoníku spáchal ten, kdo použil, v nikoli malém rozsahu, prostředky získané účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel a způsobil-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Z formulace objektivní stránky druhé ze dvou základních skutkových podstat dotačního podvodu vyplývá, že dopadá na případy, v nichž byla finanční podpora získaná účelovou dotací, subvencí nebo návratnou finanční výpomocí nebo příspěvkem na jiný než určený účel. To znamená, že při zkoumání trestní odpovědnosti pachatele této skutkové podstaty se posuzuje, zda všechny vyjmenované druhy finanční podpory byly vynaloženy na realizaci toho cíle, kterého mělo být podle rozhodnutí o jejich přidělení dosaženo (pořízení movité či nemovité věci, výstavba, modernizace, zajištění určitého druhu služby a jiné podobné projekty).

24. Zločin poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku spáchal ten, kdo neoprávněně zkrátil nebo použil finanční prostředky, které tvoří příjmy nebo výdaje souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo rozpočtů spravovaných Evropskými společenstvími nebo jejich jménem a způsobil-li tímto činem škodu velkého rozsahu. Jde též o druhou ze dvou základních skutkových podstat tohoto trestného činu, která je určena k ochraně výdajů a příjmů některého z evropských rozpočtů po jejich přidělení. Vztahuje se tudíž k té fázi, v jejímž rámci pachatel s poskytnutými finančními prostředky disponuje v rozporu s původním a v žádosti o jejich přidělení deklarovaným způsobem. Samotný pojem „neoprávněného použití“ může být chápán poměrně široce, a to nejen podle toho, zda jde o zásah do výdajů, nebo příjmů evropských rozpočtů, spadají sem například situace, v nichž si pachatel přisvojí takové prostředky pro vlastní prospěch, nebo je vynaloží na takovou investici, která se neshoduje se záměrem, pro jaký byly poskytnuty, případně zatají určité informace významné pro příjmy některého z evropských rozpočtů a tím dojde k jejich zkrácení.

25. V posuzované trestní věci je zřejmé, že rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ze dne 17. 12. 2018, byla obviněnému J. Ch. – P. jako podnikající fyzické osobě poskytnuta dotace ve výši 9 817 500 Kč ze strukturálních fondů [prostředky ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být pokryty prostředky z rozpočtu Evropských společenství podle § 44 odst. 2 písm. f) zákona č. 218/2000 Sb., v tehdy účinném znění], dále dotace ve výši 1 732 500 Kč ze státního rozpočtu České republiky. Účel těchto dotačních prostředků byl v rozhodnutí vymezen naplněním projektu nazvaného „Zvýšení kapacity výroby firmy J. Ch. – P.“. Celková částka představující poskytnutou dotaci byla vyplacena zpětně na podkladě již realizovaných výdajů na pořízení nové výrobní technologie doložených příslušnými účetními a jinými doklady a rovněž byla využívána, byť v rámci podnikatelské činnosti obchodní společnosti P., do níž obviněný J. Ch. jako fyzická osoba vložil svůj podnik, a to včetně pořízené technologie a svého dosavadního bankovního účtu vedeného též jako tzv. účet dotace.

26. Soud prvního stupně v bodě 54. svého rozsudku velmi podrobně vyložil okolnosti vyplývající z provedených důkazů, z nichž lze připomenout, že dotační prostředky byly využity na úhradu nákladů spojených s pořízením dvou strojů, a to automatického printer-slotte flexotiskového komplexu (zakoupeného v červenci roku 2008) a poloautomatické šičky kartonů (v červnu roku 2009). Oba stroje byly pořízeny z úvěrů od Raiffeisenbank, a. s., přičemž u prvního z nich smlouvu s bankou podepsal jako dlužník obviněný J. Ch. – P., jako solidární dlužník je podepsán jménem obchodní společnosti P., obviněný R. Ch.. Na nákup druhého stroje byly rovněž využity finanční prostředky z úvěrové smlouvy od stejné banky, v níž je jako dlužník uvedena již jen jmenovaná obchodní společnost. Celková částka, za niž byly oba stroje pořízeny, činila 20 330 000 Kč. Dále soud prvního stupně popsal okolnosti, které předcházely rozhodnutím banky vyhovět žádosti o úvěr s tím, že podle svědka M. H. – tehdejšího zaměstnance pobočky Raiffeisenbank, a. s., v XY, bylo pro banku v rozhodné době významné, že alespoň polovina z úvěrové částky bude uhrazena z dotačních prostředků. Tento svědek prohlásil, že sám byl v kontaktu s pracovníkem Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest svědkem P. Z., kterému prostřednictvím e-mailu zaslal informaci o uvažované změně subjektu na straně příjemce dotace, resp. jej výslovně požádal o vyslovení souhlasu s převodem podniku fyzické osoby J. Ch. – P. na obchodní společnost P., s tím, zda tato skutečnost neovlivní poskytnutí dotace. Svědek P. Z. obratem zaslal stručné vyjádření: „souhlasím s níže uvedeným textem“. Přestože uvedená zjištění nemají zásadní význam pro samotné právní posouzení žalovaného skutku, považoval Nejvyšší soud za vhodné upozornit na určitou roli svědka P. Z., jehož tehdejší přinejmenším neprofesionální přístup k výkonu jím zastávané pozice nepochybně ovlivnil průběh vyjednávání obviněných o poskytnutí a čerpání úvěrových a s nimi spojených dotačních prostředků. Jak již bylo konstatováno, obvinění byli na konci března roku 2010 seznámeni s jasným (odmítavým) stanoviskem Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky ke vstupu J. Ch. – P. jako fyzické osoby do obchodní společnosti P. Nicméně při hodnocení celé řady jednání obviněných v rámci vyřešení situace, kterou sami přivodili změnou subjektu příjemce dotace a která znamenala porušení podmínek rozhodnutí o jejím poskytnutí, je třeba tato zjištění zohlednit. Soud prvního stupně v následující části odůvodnění pod bodem 55. svého rozsudku však jasně konstatoval, že provedené důkazy nezpochybnily obhajobu obviněného R. Ch., že oba zmíněné stroje byly skutečně pořízeny a zapojeny do výroby, což se nezměnilo ani v době soudního řízení. Nicméně soud označil tuto skutečnost za „irelevantní“ pro právní posouzení skutku. Za stěžejní argument pro uznání viny obviněných podle druhé ze dvou základních skutkových podstat jak trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku, tak i poškození finančních zájmů Evropských společenství (soudy nesprávně vycházely z pozdějšího znění trestního zákoníku) podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku totiž soud považoval předchozí porušení podmínek rozhodnutí o poskytnutí dotace, které vychází ze zákona o rozpočtových pravidlech.

27. Důvody, o které soud prvního stupně opřel své právní závěry o spáchání obou zločinů ve smyslu druhých základních skutkových podstat, jsou podrobně rozvedeny v bodě 56. rozsudku. Podstatou úvah tohoto soudu při právním posouzení skutku se stalo již zmíněné porušení podmínek, které tvořily součást rozhodnutí o poskytnutí dotace obviněnému J. Ch. – P., konkrétně pak vklad tohoto obviněného jako fyzické osoby do obchodní společnosti P. O tomto nedovoleném právním jednání obviněného nelze mít žádné pochybnosti, jak již bylo podrobněji uvedeno výše, oba obvinění postupovali ve shodě proti pravidlům stanoveným v rozhodnutí zejména v jeho článku IV., v bodech 3., 5. a 6., které byly již stručně reprodukovány v bodě 19. tohoto rozsudku Nejvyššího soudu. Soud prvního stupně, s jehož názorem se ztotožnil i soud druhého stupně, tak nesprávně považovaly uvedené porušení podmínek dotačního rozhodnutí za odpovídající znaku „použití prostředků získaných účelovou dotací na jiný než určený účel“ podle § 212 odst. 2 tr. zákoníku. Takový závěr však neodpovídá smyslu této skutkové podstaty, která dopadá na ty případy, v nichž došlo k použití poskytnutých finančních prostředků z dotace na jiný účel, než k jakému byly určeny rozhodnutím poskytovatele. Jak vyplývá z hodnocení důkazů soudem prvního stupně, je tento závěr i v rozporu se zjištěním téhož soudu, podle něhož v posuzované věci byla finanční podpora využita obviněnými k úhradě alespoň části nákladů na pořízení nové technologie, která umožnila zvýšení kapacity výroby podle projektu označeného v rozhodnutí Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky. Zbývající pořizovací náklady na oba stroje byly hrazeny z bankovního úvěru, jak již bylo uvedeno. Není tudíž pochyb o tom, že samotný účel dotace byl naplněn, byť nebyla respektována další pravidla v rozhodnutí vyjmenovaná. Podstatou trestní odpovědnosti pachatele za spáchání této alternativy skutkové podstaty musí být takové nakládání s dotačními prostředky, které nevedlo k dosažení účelu, za jakým byla finanční podpora poskytnuta. Pachatel je tudíž musí použít na jiný než určený účel. Samotná změna v subjektu dotace, byť k ní došlo bez souhlasného stanoviska poskytovatele dotace, neodpovídá smyslu druhé základní skutkové podstaty v ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku, jestliže současně došlo k naplnění účelu dotace.

28. Poté, co Nejvyšší soud zjistil nesprávné použití právní kvalifikace soudy obou stupňů odpovídající druhé základní skutkové podstatě ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku, bylo třeba se zabývat možností kvalifikovat skutková zjištění podle první skutkové podstaty trestného činu dotačního podvodu podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku. Jedním ze způsobů jednání charakterizujících objektivní stránku tohoto činu je i uvedení nepravdivého údaje v žádosti o poskytnutí dotace. Takovou žádostí je zásadně nutné rozumět samotnou první žádost o přidělení finančních prostředků z určitého projektu, zpravidla za určitým účelem, byť je možné poskytovat i dotace bez určení konkrétního účelu, např. jde o financování obecních rozpočtů, zdravotnických a sociálních služeb apod. Zájemce o poskytnutí dotací se u poskytovatele uchází o finanční prostředky, jejichž spotřebování odpovídá zájmům dotační politiky a snaží se prosadit právě svůj požadavek. Podle povahy určitého dotačního programu je po výběru takového uchazeče vždy vydáno rozhodnutí a v něm jsou stanoveny určité podmínky, po jejichž splnění může dojít k čerpání finanční podpory, v případech účelových dotací je v rozhodnutí také uveden účel, k němuž má tato podpora být použita.

29. Stejně jako v posuzované trestní věci nejsou zcela neobvyklé případy, v nichž výplata dotačních prostředků byla již v rozhodnutí o jejich poskytnutí podmíněna realizací dotačního záměru, s čímž musí být poskytovatel nejprve obeznámen a investice musí být potvrzena určitými doklady. To znamená, že k vyplacení finanční podpory dojde zpětně až po naplnění stanoveného účelu, přičemž dotace je následně užita příjemcem k dodatečné úhradě již vynaložených nákladů. Nicméně významné je, že zpravidla dojde nejprve k vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace (pro stručnost je odhlédnuto od dalších druhů finanční výpomoci) a teprve v další fázi je třeba požádat o vyplacení konkrétní částky v souladu s rozhodnutím o poskytnutí dotace. Stejně jako v posuzované trestní věci v případech zpětného vyplacení bývá poskytovatelem vyžadováno současně předložení dalších dokumentů, z nichž je možné si ověřit, že konkrétní částka byla žadatelem skutečně investována na dotační účel. Po kontrole příslušných dokladů o vydání finančních prostředků poskytovatel zašle příjemci dotace odpovídající částku. Za takové či podobné situace je třeba v rámci výkladu zákonného pojmu „žádost o poskytnutí dotace“, který obsahuje skutková podstata podle § 212 odst. 1 tr. zákoníku, považovat i žádost o výplatu přidělené dotace, neboť jde o nedílnou, pro příjemce dokonce podstatnou skutečnost, kterou se završí proces přidělení a použití finanční podpory vyplývající z rozhodnutí o poskytnutí dotace. Mezi oběma žádostmi není důvod rozlišovat, neboť právě v projednávané věci obviněných došlo k uvedení nepravdy poskytovateli až v této finální fázi, který přidělené finanční prostředky vyplatil, ačkoli jinému subjektu, než jakému byly určeny podle rozhodnutí o poskytnutí dotace. Posuzovaná trestní věc proto poskytuje poměrně zřetelný důvod pro přijatý výklad pojmu „žádost o poskytnutí dotace“ tak, aby se netýkal pouze tzv. první žádosti o poskytnutí dotace, která předchází vydání rozhodnutí poskytovatele o jejím přidělení, ale je třeba za takovou žádost považovat i požadavek příjemce dotace na vyplacení poskytnuté částky v souladu s rozhodnutím poskytovatele.

30. Nejvyšší soud se dále zabýval výhradami dovolání obviněných ve vztahu k právnímu posouzením skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 2, 5 tr. zákoníku. Stejně jako u trestného činu dotačního podvodu Nejvyšší soud zkoumal, zda soudy zvolená skutková podstata podle odst. 2 citovaného ustanovení odpovídá výsledkům provedeného dokazování. Jak již bylo naznačeno, trestní odpovědnost pachatele se v této variantě týká těch případů použití finančních prostředků, které tvoří výdaje souhrnného rozpočtu Evropských společenství (Nejvyšší soud nepřihlíží k dalším alternativám objektivní stránky s ohledem na posuzované jednání obviněných v této věci, jež se týkalo výhradně výdajů souhrnného rozpočtu Evropských společenství). Přestože je nutné považovat pojem „neoprávněné použití“ finančních prostředků (uvedený i v současném znění zákona) za širší, než je tomu u pojmu „použití na jiný než určený účel“ v ustanovení § 212 odst. 2 tr. zákoníku, je zřejmé, že oba zákonné znaky se týkají dispozic s již získanými finančními prostředky z různých zdrojů, a to ze státního rozpočtu České republiky u § 212 tr. zákoníku a z rozpočtů Evropských společenství (resp. Evropské unie) nebo jím spravovaných rozpočtů u § 260 tr. zákoníku. Nakládání s těmito finančními prostředky, které neodpovídá, nebo je dokonce v rozporu se záměrem, za jakým byly příjemci přiděleny, je tudíž postihováno v rámci druhé základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 2 tr. zákoníku, a to obdobně jako u § 212 odst. 2 tr. zákoníku bez ohledu na okolnosti jejich získání. Pachatel proto může obdržet finanční prostředky z rozpočtů Evropských společenství (resp. Evropské unie), nebo z jím spravovaných rozpočtů na podkladě správných pravdivých či úplných dokladů, avšak poté s nimi naloží neoprávněně. U obviněných J. Ch. a R. Ch. výsledky dokazování jasně ukázaly, že v podstatě naplnili účel dotace, resp. splnili jednu z podmínek rozhodnutí o jejím poskytnutí a realizovali rozšíření výroby zakoupením dvou pracovních strojů. Pořizovací cena této nové technologie výroby byla uhrazena nejprve z bankovních úvěrů, jejichž přibližně polovina byla splacena právě z následně vyplacených dotačních prostředků. Nicméně bylo prokázáno, že dotační podporu fakticky obdržela obchodní společnost P., nikoli obviněný J. Ch. – P. jako fyzická osoba určená v rozhodnutí o poskytnutí dotace jako její příjemce. Přestože v době vyplacení přidělené částky byl tento obviněný v postavení jednoho ze společníků této společnosti s ručením omezeným, požádal o výplatu svým jménem jako fyzická osoba, čímž předložil poskytovateli nepravdivý údaj přesto, že oba obvinění věděli o zamítavém stanovisku Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky k provedení takové změny. Za těchto okolností je třeba ve zjištěném skutku spatřovat naplnění znaků první základní skutkové podstaty podle § 260 odst. 1 tr. zákoníku, která dopadá na případy, v nichž pachatel vyhotoví, použije nebo předloží nepravdivé, nesprávné nebo neúplné doklady nebo v takových dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje vztahující se k příjmům nebo výdajům souhrnného rozpočtu Evropských společenství nebo jím spravovaných rozpočtů nebo jejím jménem, anebo zatají takové doklady nebo údaje, a tím umožní nesprávné použití nebo zadržování finančních prostředků z některého takového rozpočtu nebo zmenšení zdrojů některého takového rozpočtu. Jeden z alternativních znaků objektivní stránky této skutkové podstaty tedy představuje i předložení dokladu, jehož obsah neodpovídá skutečnosti, přičemž takovým dokladem se rozumí jakákoli listina, jejíž předložení je potřebné k získání finančních prostředků z evropských rozpočtů. Může jít mimo jiné o žádost o poskytnutí dotace, čestné prohlášení, podklady k veřejné zakázce, ale též o žádost o platbu dotační podpory (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákoník II. § 140 až 421. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2651 a 2652). V posuzované trestní věci bylo obviněnými v žádosti o vyplacení dotačních prostředků nepravdivě tvrzeno, že poskytnutá částka bude přijata stejným příjemcem, v jehož prospěch byla podle rozhodnutí poskytovatele dotace určena. Přitom oba obvinění věděli, že tento příjemce ukončil své živnostenské podnikání, vstoupil do obchodní společnosti s ručením omezeným, která rovněž užívá zakoupenou technologii a je majitelem bankovního účtu uvedeného v žádosti o platbu. Není sporu o tom, že tímto nepravdivým údajem v žádosti o platbu obvinění umožnili nesprávné použití finančních prostředků z rozpočtů Evropských společenství (resp. Evropské unie), neboť tyto prostředky byly zaslány ve prospěch jiného subjektu, než jakému byly podle rozhodnutí o jejich poskytnutí určeny.

V. Závěr přezkumu právního posouzení skutku a uložení trestů obviněným

31. Na podkladě všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněných byla v části vytýkající nesprávné právní posouzení skutku podána důvodně, neboť napadené rozhodnutí i jemu předcházející rozsudek byly zatíženy hmotněprávní vadou v použití základních skutkových podstat ustanovení § 212 odst. 2 a § 260 odst. 2 tr. zákoníku namísto správných ustanovení § 212 odst. 1 a § 260 odst. 1 tr. zákoníku na zjištěný skutek. Nejvyšší soud proto z podnětu obou dovolání obviněných zrušil podle § 265k odst. 1 tr. řádu v celém rozsahu rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 1 To 33/2019, jakož i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 18. 3. 2019, sp. zn. 68 T 13/2018. Současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. řádu také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 1 tr. řádu Nejvyšší soud sám ve věci rozhodl tak, že obviněné J. Ch. a R. Ch. uznal vinnými jednak zločinem dotačního podvodu podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) tr. zákoníku, jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropských společenství podle § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku spáchanými v jednočinném souběhu obviněnými jako spolupachateli ve smyslu § 23 tr. zákoníku. S ohledem splnění okolnosti podmiňující použití nejpřísnějších sazeb u obou zločinů, a to způsobení škody ve velkém rozsahu, byl skutek kvalifikován v souladu s naplněným formálním znakem přísnějších skutkových podstat u obou zločinů. Nejvyšší soud vyslovil vinu v souladu s argumentací vyloženou v tomto rozsudku, přičemž vycházel z výsledků dokazování, které v dostatečném rozsahu proběhlo zejména v řízení před soudem prvního stupně. Nejvyšší soud neshledal důvody pro doplnění dokazování ve veřejném zasedání, neboť pro rozhodnutí o podané obžalobě bylo dosud opatřeno a provedeno dostatečné a vyčerpávající množství důkazních prostředků. Rovněž žádná z procesních stran nepředložila Nejvyššímu soudu návrh na doplnění dokazování.

32. Po vyslovení viny musel Nejvyšší soud rozhodnout o uložení trestů oběma obviněným. Nejvyšší soud přitom nejprve přihlédl k obecným zásadám ukládání trestů, jak jsou stanoveny zejména v § 39 tr. zákoníku při respektování základního principu přiměřenosti trestních sankcí ve smyslu § 38 tr. zákoníku. V rámci svých úvah Nejvyšší soud hodnotil povahu a závažnost obou spáchaných zločinů, osobní, rodinné, majetkové a jiné poměry obviněných, jejich dosavadní způsob života a možnosti nápravy, to znamená, že bylo třeba vážit důsledky, které lze očekávat od trestu pro budoucí život obou obviněných. Na uložený druh a výměru trestu u obou obviněných v posuzované věci mělo vliv více polehčujících okolností demonstrativně vyjmenovaných v § 41 tr. zákoníku. Na tomto místě je možné předeslat, že Nejvyšší soud neshledal u obviněných přitěžující okolnosti ve smyslu § 42 tr. zákoníku kromě souběhu dvou trestných činů. Do určité míry je možné souhlasit s těmi významnými okolnostmi, které ve prospěch obviněných zohlednil již soud prvního stupně a které jsou vyjádřeny v jeho rozsudku pod bodem 60. Nicméně Nejvyšší soud shledal v posuzované věci další významné a pro daný typ trestné činnosti specifické okolnosti, za nichž došlo ke spáchání zjištěného protiprávního jednání. V průběhu trestního řízení nebyla vyvrácena obhajoba obviněných o tom, že důvodem vstupu J. Ch. jako fyzické osoby do obchodní společnosti P., byl jeho zhoršující se zdravotní stav, který mu nedovoloval pokračovat v živnostenském způsobu podnikání. Obvinění se o svém záměru zmínili již v komunikaci s bankovním úředníkem obchodní společnosti Raiffeisenbank, a. s., konkrétně se svědkem M. H. při sjednávání úvěru nutného k zakoupení nové technologie za účelem rozšíření výroby v souladu s předmětem dotace. Podle strategie poskytování úvěrových prostředků bankou se sám tento svědek snažil opatřit informace o reálnosti dotační podpory pro obviněného J. Ch. jako fyzické osoby, případně pro obchodní společnost P. Jak podrobněji popsal soud prvního stupně v bodě 54. svého rozsudku, tento svědek si ověřoval případný vliv na změnu v subjektu příjemce dotace u zaměstnance Agentury pro podporu podnikání a investic CzechInvest, která plnila roli jakéhosi prostředníka v komunikaci mezi poskytovatelem dotací a žadateli o ně. Tento svědek P. Z. nad rámec svých kompetencí stvrdil zaměstnanci banky, že případná změna příjemce dotace z fyzické osoby na právnickou osobu nebude mít vliv na poskytnutí dotačních prostředků. Banka, která v podstatě podmiňovala poskytnutí úvěrových prostředků ve výši převyšující 20 milionů Kč jejich splacením v polovičním rozsahu z dotační podpory, vycházela evidentně z této mylné informace a došlo tak ke schválení dvou úvěrových smluv, jednak ve prospěch obviněného J. Ch. jako fyzické osoby, avšak u druhé z těchto smluv vystupovala již na straně dlužníka sama obchodní společnost P. Obvinění tudíž byli zatíženi skutečně vysokým finančním závazkem, který zjevně nebylo v jejich podnikatelských silách uhradit bez poskytnutí dotační podpory. Tím lze do určité míry vysvětlit jejich motiv k nerespektování jasně odmítavého stanoviska poskytovatele dotace, které zaujal k následné žádosti o změnu subjektu příjemce dotace, tudíž i ke spáchání protiprávního jednání spočívajícího v podání žádosti o výplatu dotace jménem fyzické osoby J. Ch. – P. v souladu se schválenými podmínkami rozhodnutí o poskytnutí dotace v době, kdy již tento obviněný vložil svůj podnik do obchodní společnosti P. U obviněných tak v zásadě došlo k překročení dotačních pravidel nikoli z prosté ziskuchtivosti či za účelem vlastního obohacení, nýbrž zvolili určitým způsobem pragmatické řešení situace, v níž se ocitli mimo jiné též z důvodu neprofesionálního jednání svědka P. Z. Bylo totiž zcela zřejmé, že poměrně značnou částku z již přijatých úvěrových prostředků, z nichž pořídili dva stroje, které využívali v rámci podnikání v obchodní společnosti P., nebudou schopni splácet bez vyplacení dotace. Další poměrně zásadní okolností případu je vyjádření poskytovatele dotace k dotazu orgánu činného v přípravném řízení ohledně šance jmenované obchodní společnosti získat dotační podporu zřejmě ze stejného programu pro tento subjekt. Vedoucí pracovník Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky jednoznačně potvrdil, že z jemu dostupných podkladů vyplynulo, že obchodní společnost P., by splnila podmínku „Operačního programu Podnikání a inovace (OPPI)“ a s ním spojené „Výzvy pro rozvoj podnikatelských kapacit výroby“, které byly určeny pro malé nebo střední podnikatele. Proto je vysoce pravděpodobné, že pokud by tato obchodní společnost požádala svým jménem o poskytnutí dotace, bylo by jí vyhověno. Další okolnost případu, kterou je možné hodnotit ve prospěch obviněných, je skutečné naplnění účelu, pro který byly dotační prostředky využity. Kapacita výroby byla fakticky rozšířena díky pořízení nové technologie, byť k ní došlo v rámci podnikání obchodní společnosti P., která měla částečně shodný předmět činnosti, v němž předtím podnikal jako fyzická osoba jen obviněný J. Ch.. Další významnou skutečností je doba, která uplynula od spáchání posuzovaného jednání. Jak vyplývá z obsahu trestního spisu, k jeho odhalení došlo v rámci běžné kontroly příslušného finančního úřadu až v roce 2017, tedy po sedmi letech od spáchání posuzovaného skutku. O vině obviněných bylo rozhodováno ještě o dva roky později, přičemž Nejvyšší soud nakonec vynesl odsuzující rozsudek po deseti letech od spáchání obou zločinů. Nejde přitom o nijak skutkově složitou, či z hlediska dokazování obtížnou trestní věc. Díky pozdějšímu odhalení porušení dotačních pravidel tak dochází k uložení trestu obviněným po dlouhé době od spáchání skutku, čímž se poměrně výrazně snižuje represivní složka trestního postihu vůči obviněným jako pachatelům. Přestože trestná činnost spáchaná v rámci čerpání dotačních prostředků z republikového rozpočtu, nebo z rozpočtu spravovaného Evropskou unií (resp. Evropskými společenstvími) patří mezi závažnější a zásadně je třeba ji postihovat jako poměrně společensky škodlivou, případ obou obviněných je nutné vnímat poněkud odlišně. Jak již bylo uvedeno, nepravdivá informace, která umožnila vyplacení dotační podpory v rozporu s rozhodnutím poskytovatele, neznamenala sama o sobě zmaření účelu dotace, ten byl v zásadě naplněn. Pro obviněné nepřineslo protiprávní jednání osobní prospěch či vlastní obohacení na úkor výdajů z rozpočtů českého státu či Evropské unie (Evropského společenství), umožnilo jim po určitou dobu pokračovat v podnikatelské činnosti zejména v době hospodářského útlumu. K osobám obviněných bylo zjištěno, že jsou bezúhonní, resp. na obviněného R. Ch. se hledí, jako na bezúhonného, posuzovaná trestní věc je výjimečným vybočením z jejich jinak řádného způsobu života. Oba projevili lítost nad překročením zákona, z jejich projevu je zcela evidentní, že trestní stíhání pocítili jako důrazné varování pro další způsob života. Obviněný J. Ch. navíc zjevně nehodlá s ohledem na svůj věk i zdravotní stav podnikat, rovněž obviněný R. Ch. ukončil podnikatelskou činnost a stal se zaměstnancem.

33. Obvinění byli odsouzeni za dva sbíhající se trestné činy, resp. zločiny podle § 212 odst. 1, 6 písm. a) a § 260 odst. 1, 5 tr. zákoníku, bylo tudíž nutné ukládat jim podle zásad uvedených v § 43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest. U obou těchto zločinů došlo k naplnění okolnosti podmiňující použití přísnější trestní sazby, a to způsobení škody velkého rozsahu (§ 138 odst. 1 tr. zákoníku). V úvahu tak přicházelo uložení úhrnného trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby podle § 212 odst. 6 tr. zákoníku, tedy od pěti do deseti let. Všechny zmíněné okolnosti případu, stejně jako bezúhonnost obou obviněných vedly již soudy prvního i druhého stupně k využití ustanovení § 58 odst. 1 tr. zákoníku o mimořádném snížení trestu odnětí svobody a oběma tak soudy uložily trest odnětí svobody v trvání tří roků, tedy pod spodní hranicí zákonné trestní sazby. Stejný postup zvolil i Nejvyšší soud, neboť nepovažoval za nutné postihovat obviněné tak vysokou sankcí, která odpovídá vymezení nejpřísnější trestní sazby. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu by trest odnětí svobody, byť uložený na samé spodní hranici zákonné trestní sazby pěti roků, představoval nepřiměřený postih za spáchaný skutek, a to ve vztahu jak k okolnostem, za nichž byl skutek spáchán, tak i s ohledem na osoby obou obviněných, jak bylo vyloženo shora. Na druhou stranu se Nejvyšší soud neztotožnil s názorem soudů prvního a druhého stupně, pokud u obou obviněných zvolily typ trestu odnětí svobody spojený s omezením jejich osobní svobody, tj. nepodmíněný. Nejvyšší soud má za to, že u obviněných byla shledána celá řada významných okolností, za kterých se dopustili posuzovaného protiprávního jednání a které bylo nutné hodnotit v jejich prospěch. Z odůvodnění příslušné části obou napadených rozhodnutí je zřejmé, že soudy dostatečnou měrou nepřihlédly k významné roli svědka P. Z., který zcela nad rámec své pravomoci vyslovil souhlas se změnou v subjektu příjemce dotace, aniž by si opatřil stanovisko poskytovatele, nebral ani na zřetel obsah rozhodnutí poskytovatele, z jehož podmínek je nutnost takového souhlasu zřetelná. V důsledku tohoto minimálně nezodpovědného přístupu svědka poskytla Raiffeisenbank, a. s., úvěr na pořízení druhého výrobního stroje přímo obchodní společnosti P., nikoli obviněnému J. Ch., který zůstal dlužníkem u prvního úvěru. Na jedné straně lze akceptovat názor Vrchního soudu v Olomouci, že posuzovaná trestná činnost související s čerpáním dotačních prostředků patří mezi společensky škodlivější, o tom svědčí nakonec poměrně vysoké trestní sazby zejména u kvalifikovaných skutkových podstat obou trestných činů. Na druhou stranu však bylo třeba zohlednit vyjádření Ministerstva průmyslu a obchodu České republiky, podle něhož by ze stejného dotačního programu mohla být s vysokou pravděpodobností poskytnuta finanční podpora přímo obchodní společnosti P., pokud by o ni požádala. Na uvedený postoj poskytovatele je tudíž třeba nahlížet jako na významně zeslabující škodlivý dopad protiprávního jednání obviněných, neboť prospěch z dotace měla právě jmenovaná obchodní společnost. Nezískal ji tudíž subjekt, u něhož by vůbec nepřicházelo v úvahu, aby dosáhl na finanční podporu z rozpočtu České republiky či z rozpočtu spravovaného Evropskou unií (resp. Evropskými společenstvími). Současně též osoby obou obviněných, dosud bezúhonných občanů, u nichž šlo zcela evidentně o jednorázové vybočení z jinak řádného způsobu života, vypovídají o tom, že k jejich nápravě ani k ochraně společnosti není třeba působit na ně nepodmíněným trestem odnětí svobody. Z těchto důvodů při zohlednění zásady přísné individualizace trestní sankce považuje Nejvyšší soud u obou obviněných za přiměřený trest odnětí svobody vyměřený na samé dolní hranici snížené trestní sazby ve smyslu § 58 odst. 1, 3 písm. c) tr. zákoníku, tedy v trvání jednoho roku. Vzhledem k rovnému podílu obviněných na spáchaných zločinech ukládal Nejvyšší soud trest oběma obviněným ve shodné výměře, přičemž stejně přistupoval i k rozhodnutí o délce zkušební doby, již stanovil na dva roky. Podle přesvědčení Nejvyššího soudu tento jediný druh trestu v uvedené výměře rovněž plně vystihuje zásadu proporcionality i zákonnosti trestního postihu obou obviněných za čin, od jehož spáchání uplynula již doba deseti let. Na tomto poměrně značném časovém odstupu nenesou vinu orgány činné v trestním řízení ani sami obvinění, nýbrž skutečnost, že k jeho odhalení došlo až téměř po sedmi letech od spáchání.

34. Ohledně nároku na náhradu škody, s nímž se k trestnímu řízení připojilo jménem České republiky Ministerstvo průmyslu a obchodu České republiky jako poskytovatel dotace, a to v celé vyplacené částce 11 121 044 Kč, korigoval rozhodnutí soudu prvního stupně v napadeném rozsudku již Vrchní soud v Olomouci. Přihlédl přitom k platebním výměrům vydaným Finančním úřadem pro Zlínský kraj č. 2/2018, ze dne 11. 1. 2018 a č. 3/2018, ze dne 12. 1. 2018, ve spojení s rozhodnutím Odvolacího finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 3. 2019 (č. l. 982 až 988 verte trestního spisu), z nichž vyplývá povinnost obviněného J. Ch. vrátit vyplacenu částku dotační podpory. Odvod za porušení rozpočtové kázně byl tomuto obviněnému vyměřen na podkladě provedené finanční kontroly po zjištění pochybení, které spočívalo ve stručnosti v tom, že dlouhodobý hmotný majetek, z něhož výdaje na pořízení byly zahrnuty do způsobilých výdajů projektu dotace, převedl daňový subjekt (J. Ch. – P. jako fyzická osoba) v době realizace projektu na obchodní společnost P., bez písemného souhlasu poskytovatele dotace. Právě výsledek kontrolního zjištění příslušného finančního úřadu se stal podnětem k trestnímu stíhání obou obviněných a v podstatě byl potvrzen i výsledky dokazování v posuzované trestní věci. V důsledku nepravdivé žádosti o výplatu finanční podpory tudíž došlo k obohacení obchodní společnosti P., do jejíhož majetku byly dotační prostředky fakticky poukázány. Škodlivý následek v podobě způsobené škody na straně poskytovatele dotace bylo tudíž třeba primárně požadovat od obohaceného subjektu, jímž se stala označená obchodní společnost. Poškozená Česká republika zastoupená Ministerstvem průmyslu a obchodu České republiky tudíž nejprve musí vymáhat škodu na obchodní společnosti P., eventuálně na jejím právním nástupci. Vzhledem k těmto skutečnostem rozhodl Nejvyšší soud v adhezním řízení tak, že poškozeného odkázal s jeho nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních podle § 229 odst. 1 tr. řádu, neboť proti obohacené obchodní společnosti nebylo v této věci konáno trestní řízení. O celkové výši škodlivého následku způsobeného posuzovaným skutkem totiž nebylo žádných pochyb, odpovídal částce poskytnuté dotace snížené o již vrácenou finanční částku a byl následně promítnut do odpovídající právní kvalifikace zvýšených trestních sazeb u obou zločinů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými.

Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.Poučení:

V Brně dne 11. 3. 2020

JUDr. Blanka Roušalová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru